tatjana1737 komentáře u knih

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Oproti Se(x)znamu a Podle pravidel mi Nejkrásnější čas v roce tak sprostý nepřišel. Asi je to tím, že autorka je zas o něco starší, a i její hrdinka má Kristova léta už za sebou, ale tahle Bridget už žije spíše středostavovsky nudný život. Tedy až na to, že kulisy jejího života tvoří bydlení v nájmu se dvěma single mladšími kousky, které se sice škádlívají, ale jak to bývá, rádi se mají. (A jen tak na okraj: její rodina jsou pracháči.)

Nejsem si úplně jistá, proč JB napsala Emily na prahu čtyřicítky, protože žádný výraznější konflikt to s sebou v knize nenese (ani ten věkový rozdíl, tolik rozebíraný tak od poloviny knihy, neboť je naprosto jasné, že láska i hory přenáší). Klidně jí mohla pár let ubrat a příběhu by to vůbec neuškodilo, takhle jsem spíše čekala, že Emily začne víc bilancovat a víc řešit toho, čeho ve svém životě (ne)dosáhla (obzvlášť po pravidelných nedělních telefonátech matky, která se s tím moc nepáře).

Děj je poměrně jednoduchý, ale Bolouri umí psát vtipně, takže i když čtenář tuší / ví, jak to celé dopadne, příběh si užívá. Škádlení mezi Emily a Evanem bylo perfektní, opět tedy prošpikované narážkami na hudební skupiny, názvy jejich skladeb, herce a filmy, ve kterých se ne každý musí hned zorientovat. Trochu (= hodně) mne ovšem zklamal moment, kdy pravý Robert přijede na Vánoce, od toho se dalo vytřískat mnohem víc, ale díkybohu za to, že Emily je oproti Phoebe ze Se(x)znamu už dospělá a překvapivě snadno se se zklamáním a zlomeným srdcem vyrovnala. Odhalení Evanovy profese bylo, pravda, trochu laciné, ale co, přestávám remcat, je to přece jen červená knihovna a smyšlený příběh!

Slibovala jsem si od toho oddech, relax, vtip i romantiku, a všeho se mi dostalo. A navrch bonus v podobě trávení Vánoc jedné potřeštěné skotské rodiny, která umí nejen vzít za zábavu, ale jejíž pouta a hloubku vzájemných vztahů by leckdo mohl závidět. Scéna, kdy jsou k sobě všichni upřímní, byla hodně silná.

Souhlasím s komentářem marysky09, že takhle bych chtěla trávit Vánoce. Své rodiče k tomu asi nepřesvědčím (ani náhodou!), ale mám vlastní rodinu, kterou mohu zformovat ke své představě :-).

10 01.08.2020

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

CITÁT: Hazel se konečně přestala smát a pronesla: "Ty sis udělala seznam, o kterém většina žen jenom sní, a vážně na něm pracuješ. Možná nebudeš princezna, ale jsi inspirace."

Že by právě tohle byl důvod, proč byla knížka napsána? ;-)

Patřím mezi ženy, které z pusy vypustily takové věci, za které by se i dlaždič rděl, ale ani po druhém přečtení se nemohu zbavit dojmu, že těch vulgarismů v knize bylo moc. Možná je to ale dané překladem - angličtina není tak bohatá jako češtině, slovo fu*k jde přeložit na 101 způsob, možná že ten originál až tak sprostý není? Anebo jsem už jen moc úzkoprsá :-).

Kniha je svižná, je vtipná, některé příměry jsou naprosto odzbrojující, právě i tou mírou sprosťáren, a hlavní hrdinka je sympatická asi tím, že zapadá do oblíbeného konceptu, který přinesla Bridget Jonesová: single, bez servítek (i sama k sobě), řeší vztahy (zde spíše sex), kouří a pije, často jí trápí kocovina, zejména v zaměstnání, dělá práci, ve které se nějak extra nepředře a vlastně ji ani moc nebaví, její kolegové jsou banda figurek a má spoustu hubatých, ale upřímných přátel. I Phoebe se snaží zapomenout na svého Daniela Cleavera, který ji ranil (ti ex jsou teď nějak hodně oblíbeným tématem!), aniž by tušila, že Mark Darcy je vlastně celou dobu vedle ní (ačkoli se chová spíše jako ten Cleaver...).

Kdo by podle anotace a celého příběhu čekal lehké porno, ten se moc nedočká. Joanna Bolouri na rozdíl od jiných nepopisuje sexuální scény moc explicitně, ba spíše je - řekla bych - odbývá a shrne pár větami. Její síla ale stojí na popisech očekávání, jiskření a hlavně na slovním humoru a eskapádách, které se jejím hlavním hrdinkám dějí (zpravidla i proti jejich vůli). Přesto má Se(x)znam v mnoha momentech silný erotický náboj a může příjemně polechtat v podbřišku.

Když se od tohohle všeho oprostím, Phoebe se z mého pohledu vrhala i do situací, které byly na hraně (Frank), nutný konflikt v příběhu (návrat k Alexovi) mi po tom všem, čím si prošla, přišel hrozně nevěrohodný. (Ach proč jen ti padouchovští ex musí být napsaní vždycky jako hrozní ubožáci a anti-hrdina musí být oproti hrdinovi vždy takový nedomrlý? Hrozně moc bych si chtěla přečíst něco, kde se hrdinka rozhoduje mezi dvěma důstojnými soky!) Moc nevěřím Oliverově náhlé proměně a obratu o 180 stupňů k zodpovědnému taťkovi. Ale zase myšlenka na to, že JENOM sex BEZ lásky vlastně neexistuje, je vlastně povzbudivá.

Přeji hodně zdaru všem, které se rozhodnout splnit si vlastní seznam!

CITÁT: Když mi dá život kousnout do citrónu, přidám ho do ginu a přestanu se chovat jako hromádka neštěstí.

6 01.08.2020

Úvodem děkuji paní Libě za doporučení! Čím jsem starší, tím víc tenduji k těmto rodinným kronikám a příběhům (např. Mornštajnová). Co se mi narodily děti, mnohem víc se zamýšlím nad rodovou a rodinnou kontinuitou, zajímají mne věci, které mne dřív vůbec nezajímaly (jaké měla moje maminka dětství, co si pamatuje o životě své maminky, mojí babičky, jak babička vychovávala svoje děti a byla sama vychovávána, ...). Bohužel, prarodiče z obou stran už nemám, takže jich se už zeptat nemůžu. Škoda, že člověk k tomuhle většinou doroste, když už je pozdě.

To hlavní, co jsem si ze čtení odnesla, byla obrovská POKORA. Můj muž často mluví o tom, že nevíme, co máme, a že by chtěl žít tak, jako před sto lety (aniž by ovšem měl něco víc než jen nějakou idealizovanou představu). Když jsem si četla, jak se žilo, opravdu i před těmi sto lety, tak jsem si říkala, že vážně nevíme, co máme. Už jen vymoženosti jako elektřina či vodovod, splachovací záchod (jak já nenáviděla ten s jímkou u dědy na horách!), plná lednička, kdy stačí jen zajít do krámu a člověk klidně může vstávat v 10 jako Toník a vést pak chytré intelektuální řeči, kterými dělá dojem. Hlavní hrdinka byla pro mne hrdinkou, nejen pro svůj osobní život, ale i pro to vše, co zvládala, bez řečí, "samozřejmě", čistě proto, že to bylo třeba dělat. Což mne přivedlo i ke mně samotné a jsem si jistá, že já bych to všechno co ona neustála. Uvědomila jsem si, jak moc pohodlná jsem, jak moc beru za samozřejmé všechno to, co mám, a ještě jsem někdy schopná nadávat, jak je toho na mne hodně...

Zdenka pro mne byla neuvěřitelně silnou postavou - já bych na jejím místě předně sbalila dítě a odešla hned na začátku, natož abych s tichostí snášela všechna ta bezpráví, co na ní její manžel páchal. V tomhle ohledu jsem ráda aspoň za tu trochu katarze, která na konci přišla, ale i tak, dokážu si představit, že jiná čtenářka postavu Zdeňky odsoudí jako "blbou, co si to udělala sama, vždyť od něj mohla odejít". Jenže tehdy se neodcházelo tak snadno jako dnes...

Popis vztahu k půdě, zvířatům, rostlinám... v kontextu politických dějin, kterých jsem se při četbě dost bála, protože je ze školy znám, mi bylo úzko, jak se hrdinů dotknou. Kniha mi dost pomohla přiblížit pojmy, které i při studiu na univerzitě znějí dost prázdně a člověk si toho pod nimi moc konkrétního nepředstaví: kolektivizace, rozorávání mezí, dodávky mléka, plnění norem, kulaci... Člověk ze studia „velkých“ politických dějin získá nějakou povrchní představu, ale až tyhle osobní „malé“ příběhy mu dokážou přiblížit, jak vše prožívali ti, kterých se to týkalo, v době, kdy se vše dělo. S každou další knihou, byť třeba beletrií, je ten obrázek celistvější a silnější, protože historie, to jsou i dějiny obyčejných lidí, kteří se do ní nijak nezapsali, prostě jen žili svůj život tak, jak nejlépe dovedli, a jak jim to třeba bylo umožněno. A na rozdíl od nás, co jsme se narodili po nich, neměli výhodu toho, že by znali, jak to všechno dopadlo.

Když jsem si přečetla název knihy, přišel mi neuvěřitelně banální. Čím jsou lidé živi. No podle obsahu asi prací, půdou, ... čím asi jiným?! Než jsem došla k pasáži, jak děti vyprávějí Tolstého příběh. (Do té doby jsem moc nevěnovala pozornost členění do částí a úvodním citátům, zprvu mi nedávaly smysl, ten dostaly až poté, co jsem odhalila souvislost.)Rázem mi název už vůbec banální nepřišel.

Připadá mi, že dneska kolikrát nad vším hrozně přemýšlíme, všechno analyzujeme a prožíváme, namísto, abychom si užívali přítomný okamžik, zpomalili a uvědomili si, že jsme součástí něčeho většího.

8 01.08.2020

Všechny Hearneyho knihy jsem si půjčila v knihovně po přečtení prvního dílu Železného druida, ale po přečtení série o Attikovi jsem nějak neměla chuť se pouštět do úplně jiného světa, a tak jsem četla jiné knihy jiných autorů. Po první upomínce a prodloužení jsem si řekla, že obrům přece jenom dám šanci - navíc patřím mezi ty, kteří u knih preferují macatost a tlusté jim nevadí. Nejprve jsem se nemohla začíst, bylo to úplně něco jiného než nač jsem zvyklá, ale právě to mne nakonec u knihy udrželo, byť jsem se zprvu obtížně orientovala v mnoha pojmech (vojenské hodnosti přílivových námořníků) a jménech (jednotliví vypravěči, názvy zemí, které jsem si neustále musela připomínat na mapě, abych se zorientovala, který stát sousedí s jakým a jaká je tedy souvislost dějů, a co je to sakra ten kenning). Od určitého okamžiku už jsem se od příběhu nemohla odpoutat a líbil se mi nejen formát několika paralelních vyprávění, ale i vícero vypravěčů. I Melishev Lohmet se mi líbil a přála jsem mu, aby se mu ambice splnily, protože ač záporák, Hearne ho líčil s humorem sobě vlastním, takže chvílemi s ním čtenář musel sympatizovat. Doufám, že mu toho hygienistu nakonec pošlou, aby tady s námi byl až do konce trilogie. V Dervanovi jsem místy trochu viděla Attika, zejména ve vztahu k Elynee. Autorův relativně poklidný styl i v líčení násilností mne ukolébal, takže jsem nečekala, že některé postavy svůj příběh dovypráví (a byla za to docela smutná).

Ačkoli jde o první díl trilogie, dávám pět hvězd, a upřímně doufám, že Hearne laťku udrží a příběh se mu nerozplizne a nerozutíká, jako tomu bylo u Anthonyho Ryana (Píseň krve byla skvělá, ale zbylé dva díly už měly mírně sestupnou tendenci). Jen škoda, že už zde některé otázky nezodpověděl, protože takhle budu muset čekat napjatá jak kšandy na další díl. Jak kostní obři přepluli Příkop? Kdo je mistr Máslovka? Co je sedmý kenning? Dozvíme se víc z náboženské knihy Eculanů? Proč si lidé v tomhle světě s takovou oblibou píšou deníky, když se tyto pak hojně kradou špiony jiných států? A pak to hlavní - kdo je zrádce?!?

11 21.07.2020

Přečteno znovu po nějaké době, kdy už jsem si pamatovala jen hlavní zápletku. Tentokrát bych, s odstupem a po přečtení mnoha jiných knih, hodnotila níže, protože příběh sám ničím nový není. Pojetí odpovídá současným autorkám "červené knihovny" - romantika prokládaná hláškami, sprostými slovy a krutou upřímností hlavní hrdinky k okolí i k sobě samé. Těch sprostých slov na mne bylo přece jen trochu moc, stejně jako narážek na různé osobnosti britské (pop)kultury, z nichž jménem znám jen Caitlin Morano. Knížku jsem si koupila v Levných knihách za 40,-, protože jsem si pamatovala, že to nebylo úplně špatné, a jsem si jistá, že až dostanu chuť na oddychovku, u které se pobavím, opět po ní sáhnu.

7 20.07.2020

Musím říct, že po hodně dlouhé době jsem narazila na velmi milou knihu, která mne zaujala a kterou jsem si přečetla s opravdovou chutí. Líbila se mi i neotřelá zápletka spolubydlení, ale především si mne získalo vykreslení ústřední dvojice. Tiffy od začátku působí tak kamarádsky a mile, že si ji člověk musí hned zamilovat. (Jen pracovat bych s ní asi nechtěla, protože mi přišlo, že vlastně v zaměstnání nic moc, kromě hovorů u kopírky, neudělá. :-)) U Leona mi to trvalo trochu déle, přivykala jsem si jeho pomalejšímu a zadumanějšímu stylu, ale i jeho bych brala za kamaráda. Ostatně zajímavým motivem byla sama o sobě jeho profese, ta se v knihách moc často nevídá. Nevím proč, u Leonových kapitol téměř chybí přímá řeč, dlouho jsem nad tím přemýšlela, jestli třeba není hluchoněmý, ale pak mi došlo, že by nemohl telefonovat se svým bratrem. Nicméně i to vizuální odlišení jeho vyprávění od přímé řeči Tiffaniných kapitol přispělo k odlišnému vnímání postav, a ten kontrast se mi moc líbil. Stejně jako měnící se délka a obsah jejich lístečků - tenhle motiv se autorce opravdu povedl.

Gerty a Mo byli sami o sobě zajímavými postavami (i když by mne zajímalo, KDO na rozdíl od Tiffy neodhalil, že spolu něco mají), stejně jako Rachel, která mi připomněla hned několik mých kamarádek. Líbily se mi i vedlejší dějové linie (hledání životní lásky pro pana Priora či postava Holly, Richieho odvolání), a pokud bych měla něco vytknout, tak zejména natahování zápletky s Justinem. Stejně jako Kay, Justin je prostě záporák, a od 3/4 knihy už pro mne jeho manipulování a neustálé vzpomínání Tiffy bylo spíše únavným. Docela by mne zajímalo, jestli autorka sama podobný problém nezažila (ať už sama, nebo ze svého okolí), že mu věnovala takovou pozornost.

Oproti tomu však O’Leary moc hezky vystihla pocity prvotní zamilovanosti. Některé slovní obraty a obrazy, které vykreslila, se mi líbily velmi, jak mi přišly výstižné.

Jistě, některé momenty v ději byly předvídatelné, jiné nereálné (Justinovo načasování návštěvy bytu bylo opravdu jak ze špatného filmu), ale celkově se mi kniha velice líbila a rozhodně se k ní chci v budoucnu vrátit. Po dlouhé době jsem u čtení zažívala momenty překvapení a něčeho nového, což už se mi skoro nestává, a jak jsem psala výše, autorčin styl je velmi milý, lidský a příjemný. Na to, že jde o její první knihu, myslím, že se povedla. Pokud se od ní dočkáme nějaké další, třeba vychytá mouchy a klišé v rámci žánru, a bude to na pět hvězdiček.

Strašně moc bych si přála vidět šaty s motivy z Alenky!

18 18.06.2020

Oproti prvnímu dílu to skutečně bylo o fous lepší, možná proto, že postavy mi přišly zajímavější. Jinak se ovšem autorka opět neubránila stejným nešvarům: hlavní hrdina je sexy, chytrý a nechutně bohatý. A i když se prezentuje jako padouch, je to hrdina a každý to od začátku ví. Hlavní hrdinka je krásná, ale sama si to příliš neuvědomuje, takže potřebuje někoho, aby jí na to důkladně upozornil a dal jí najevo její výlučnost. Vedlejší mužská postava (zde její ex) je totální trouba a parodie na chlapa, která má ještě navíc problémy ve velmi intimní oblasti. Příběh je zasazen do prostředí VŠ, o níž se dozvíme maximálně to, že někdo měl zrovna přednášku, a děvčata v kampusu jsou klasifikována pouze do několika černobílých kategorií - blbky na sex a zoufalky, co potřebují služby Dohazovačů s.r.o. Jak jsem si původně myslela, že není nic mezi tím, tak jsem si nyní uvědomila, že vlastně je: prototyp hlavní hrdinky, tzn. sexy kočky, ale panny, která musí propadnout té pravé lásce, aby si pak užila sexu, ke kterému má od přírody talent, jako profesionálka.

Vím, vím, má předchozí slova vyznívají hodně kriticky. Když si člověk odmyslí tohle všechno, co by se dalo zkritizovat, tak se ovšem u knihy docela dobře pobaví. Děj je sice pořád natahován a ti dva pořád váhají, vymýšlejí si důvody, proč vlastně ne, aby nakonec došlo k "ano", ale je to docela svižné a slovní přestřelky velmi vtipné. Coby dívka vyrůstající na komiksech staršího bratra jsem si užívala každou narážku tímhle směrem, a Lexovi jsem držela oba palce, aby nakonec sundal brýle (obrazně i doslova) a svůj konflikt nejlepší přítel vs. láska zdárně vyřešil. Střídání kapitol z obou pohledů pro mne nebylo ničím překvapivým, tenhle formát má více knížek, a z čtenářského hlediska je to velmi vděčné, protože čtenář se dívá na jednu situaci dvěma úhly pohledu, čímž je o krok napřed před postavami a může se rozčilovat nebo naopak tetelit nad jejich dalšími činy. Jen nějaký pořádný zásadní konflikt tu chyběl, z toho, co bylo nastíněno (krize rodičů, Ianův postoj ke vztahu Gabbi a Lexe), by šlo vytřískat mnohem víc.

Kdybych nečetla to všechno, co jsem četla předtím, než se mi do ruky dostala Rachel Van Dyken, tak bych hodnotila mnohem výš, protože bych si mnohem méně všímala jistých schémat a šablon, které má podobné s Elle Kennedy nebo Christinou Lauren. Věřím, že když si knížku za rok znovu v knihovně vypůjčím, znovu se u ní odreaguju a zasměju, takže za ztrátu času ji nepovažuji. Doporučuji proto všem, které si chtějí přečíst nějakou romantiku, která ovšem nešetří sprostými slovy, jiskřením mezi hrdiny a samozřejmě pak i obligátní erotikou. (V případě Van Dyken jsem ovšem neměla pocit, že by erotično ztrácelo náboj; oproti jiným nezachází do zbytečných detailů a i scény zahrnující sex si dokážou udržet jistou masku tajemství, která je dělá přitažlivějšími.)

10 18.06.2020

Příběh jako takový není ničím novým - zlobivý hoch a dívka, která si nakonec získá jeho srdce. Líbil se mi i nápad s dohazovačskou firmou, byť prostředí VŠ v Seattlu na mne působí jako líheň blbek na sex a zoufalek, co potřebují pomoci s tím, aby si narazily toho pravého, nic mezitím se v knize nemihne. Sakra, kde já to studovala?! V těch knihách, co já čtu, to kámen dělá s cihlou (a oba si to moc užívají), kdežto já jen ležela ve skriptech! Sakra, sice mám několik červených diplomů, ale získávám pocit, že mi něco uteklo... :-)
Kniha byla napsaná vtipně a svižně, několik hlášek mne vyloženě rozesmálo, ale víc než 2,5 * nemohu dát. Ani ne tak za ten lehce neuvěřitelný scénář, kdy se Ian zamiloval asi po dvou dnech do osoby, kterou nejprve považoval za odpudivou, ale spíše za to jeho neustálé váhání. Asi to mělo působit dramaticky a napínat čtenáře, ale mě to už po třetím couvnutí zpátky poté, co by i slepý poznal, že ti dva mají být spolu, začalo nudit. Kdyby autorka ubrala určitý počet stránek, víc si vyhrála s myšlenkou firmy (a přidala nějaké eskapády klientek) nebo nějak vyhrotila konflikt, který vedl k obligátnímu odcizení ústřední dvojice, než si nakonec padli do náruče, možná by to bylo lepší. Takhle už jsem se zhruba od poloviny začala nudit. Ani "špičkování" mezi Lexem a Gabi na mne nemělo ten efekt, na můj vkus obsahovalo příliš mnoho kopání do varlat a šlapání jehlovými podpatky po něčím těle či, v tom lepším případě, jen egu. I pojetí hlavního hrdiny bylo lehce šablonovité: samec, který to o sobě ví, navrch boháč a žádný pitomeček, který běžně cizím holkám nahatý olizuje uši a je u toho děsně sexy... škoda, že jsem teď v posledních dvou letech přečetla podobných knih docela dost, protože pro mne tu - kromě té dohazovačské myšlenky - nic moc nového nebylo. Věřím ale, že kdo nečetl třeba Elle Kennedy, a bude mu tak chybět srovnání, ten knihu ohodnotí podstatě vyšším počtem hvězdiček, protože pro něj bude mít ještě wow-efekt.

9 10.06.2020

"(...) udělám všechno proto, aby v Řáholci přestala řádit škodná nadobro!"

"Žer to!"

Musím říct, že jsem byla napnutá jak šráky, jak to bylo plné zvratů! Kdykoli člověk zadoufal, autor jeho naděje zadupal do prachu (bažiny), aby je vzápětí opět rozdmýchal a znovu zhasil.

"Šmejde.
Vrátíš se odkud jsi přišel.
Do pekel!"

"Pak si pokecáme. Teď ale do Kopidlna k doktorovi! Rychle!"

Opět mne dostaly "reklamy" na další komiksy, Krakonoše bych si přečetla taky. Na konci, kdy Cipísek převzal nejen otcovo pomyslné žezlo, ale i jeho outfit, jsem zamáčkla slzu v oku. První grafické návrhy komiksu by měly být zarámovány a vyvěšeny na čestné místo. Škoda jen, že Manky nebylo.

"Díky naší odvaze a síle jsme chytili tohoto tvora. Tedy netvora."

"Co budeme dělat?"
- "Já... Já si musím zakouřit."
- "Taky.." - "Já taky." - "Taky..." - "Pujč mi křesadlo." - Baf, baf.

Atmosféra houstne, a to nejen díky lakotnému správci, který potvrzuje to, co známe ze seriálu. Rumcajs na rozdíl od jiných komiksových hrdinů není nezranitelný, ale něco mi říká, že dobro stejně zvítězí.

Víc než příběh jsem si tentokrát vychutnala reklamy na jiné komiksy (Mach a Šebestová a zejména Bob, Bobek a Boba).

14 27.05.2020

"Dejte mi rozkaz k útoku a já dám rozkaz k útoku!"

Tak tohle byla dobrá blbinka, jen to na můj vkus skončilo v nejlepším. Od této chvíle zbystřím, když děti přijdou žalovat, že po nich lezl pavouček...

9 27.05.2020

!!! POZOR SPOILERY !!!

U Elle Kennedy se mi osvědčilo, že je lepší si její knížky proložit pauzami, protože pak nemá člověk tendenci soustředit se na opakující se motivy, slovní obraty a rýpalsky v nich nehledá klišé. Délka fronty rezervací byla tentokrát dlouhá, a i knihovny byly v karanténě, takže jsem se Risku dočkala až nyní. A jeho čtení jsem si velmi užila.

Předně musím pochválit výběr obálek. Byť ta u Lovu mi víc odpovídala charakteru hlavní hrdinky (zvolená bruneta se mi na Brennu moc nelíbí a zas tak sexy mi nepřijde, postavu si představuji jinak), oceňuji, že si vydavatel dal tu práci a sladil obálky s popisovanou podobou hlavní hrdinky. (Zde včetně detailu rudé rtěnky.) To, že k vydávaným autorům přistupuje s nějakou péčí, ve mně vyvolává naději v lepší zítřky. Když to srovnám s katastrofálně kýčovitými obálkami Lisy Kleypas, měla EK u Baronetu fakt štěstí.
Kvituji taky tloušťku knížky, v tomto případě mi vůbec nepřišlo, že by obsahovala nějaká hluchá místa, takže coby čtenář, který "je na tlusté", jsem byla spokojená.

„(…) Myslím si, že jsi kus, a vím, že si myslíš, že jsem já kus-„
„Já si myslím, že si ty myslíš, že jsi kus,“ přeruší mne a odfrkne si.
„Já si to nemyslím. Já to vím. A všiml jsem si, jak si mě prohlížíš, takže…“

Samotný příběh je vlastně to samé v bledě modrém. Nesnáší se, ale je mezi nimi chemie. (Mimochodem: Další omyl, na nějž jsem narazila, a který vede dospívající děvčata k mylným závěrům. Pokud berete HA, žádnou chemii neucítíte. To až když antikoncepci vysadíte... Ale to je jen takové rýpnutí člověka, co to zažil.) EK to bledě modré a otřepané umí ale napsat tak vtipně, že všechny opakující se scénáře jí člověk - výměnou za porci vtipné zábavy a odlehčení - odpustí. Čtenář od začátku ví, že ti dva spolu skončí, ale moc ho baví číst si o jejich eskapádách a kochat se jejich slovními přestřelkami. Nemluvě o tom, když konečně dojde na erotiku. (Tentokrát autorka sexem šetřila a vůbec to nebylo na škodu, ba naopak s ohledem na průběh intimního sbližování to mělo mnohem větší sílu.)

Kniha je sice opět plná krásných, bohatých a úspěšných, přičemž nesmí chybět obligátní mysogyn nebo vypatlaná týmovka. (Kam jsem to chodila na školu! Mně do trojky nikdo nepozval!) "Nezklamalo" mne ani opětovné nadužívání "abysme", a tentokrát se hojně vyskytovalo sloveso "vyklenout", ale pro tu míru pobavení jsem to ochotná autorce odpustit a zavřít obě oči. I když nevím, zda lidé běžně mezi sebou hází tak uvolněné sexuální narážky (nejen) na orální sex, a nechybělo ani chytání se za rozkrok, ale díkybohu to bylo až poté, co už spolu něco měli.

S ohledem na to, že znám předchozí sérii a četla jsem Risk, jsem se orientovala v postavách, jen odkazů na Off-Campus (kromě občasných zmínek o Garretovi) výrazně ubylo. Neznalost ostatních knížek při čtení nevadí, ale jejich znalost je výhodou pro pochopení některých narážek, které díky tomu víc vyniknou. Stejně jako ostatní jsem se velmi bavila u Hollise a Rupi, a i když mi ta holka, upřímně, přišla jako dost velký magor, telefonát o přezdívkách si mne naprosto získal (Koťátko!).

Oproti tomu u Hazel jsem čekala větší míru zlovolnosti, tady mne autorka poněkud zklamala. Vůbec to vykreslení vedlejších postav je lehce šablonovité, i ta zápletka sporu mezi trenéry se dala docela dobře vydedukovat, ale jak jsem psala, vše autorce odpuštěno.

CITÁT: Moc ráda bych strávila jeden den v Hollisově mozku. Ale jednom jeden. Kdybych tam zůstala dýl, nejspíš bych skončila uvězněná ve světě na druhé straně.

Skvělé bylo setkání v baru, kdy Brenna chtěla prchnout a Jake si její zoufalý výraz vyložil úplně jinak. Jen Supra mi bylo trochu líto :-). Vtipná byla i poznámka trenéra, proč se Hunter radši nevyspal s Connelyho holkou. Trochu mne ale mrzelo nejen to, že Summer se tentokrát ocitla nikoli na druhé, ale spíše třetí koleji a v knize byla spíše v pozadí, ale i skutečnost, jak rychle se Kennedy vypořádala s postavou Erika. Přiznávám ovšem, že Brennin stín na minulosti jsem vůbec nečekala. Při rozhovoru s jejím otcem v závěru knihy jsem cítila velmi silné pohnutí. (Přiznání, proč se k ní choval tak odtažitě.) Trenér Jensen se touhle knihou zařadil mezi velké sympaťáky celé série a zajímalo by mne, zda autorka věnuje v budoucnu nějaký příběh i jemu?

Z knihy bylo opravdu hodně znát, že si Elle psaní užívala. To nadšení se promítlo do stránek Risku a odsud proniklo i ke čtenářům. Příběh hokejových Monteků a Kapuletů sice byl předvídatelný (i včetně toho, že to nějak musel podělat hlavní hrdina, aby došlo k potřebnému konfliktu, než ti dva navždy skončí spolu), ale ta omáčka okolo, sestavená z dialogů vedlejších postav, nejrůznějších situací, scének a narážek, byla naprosto parádní. I já jsem jsem se skvěle bavila u "bublinového zadku". Z mého pohledu scénu naprosto nečekaně zabila a geniálně korunovala hláška trénera Pedersena.

Přestože se některá schémata opakovala (já prostě pořád nevěřím těm zástupům Kenů a Barbie na Briaru, svěřeneckým fondům a bytem s televizemi přes celou stěnu, nemluvě o tom, že lidé z Harvardu jsou tady ti zlí), navzdory všem abysme a vyklenování, jsem se u čtení opravdu bavila a mezi knihami EK řadím tuhle mezi ty dobře hodnocené. I toho hokeje tady bylo nějak víc :-). Za měsíc si už asi budu pamatovat jen hrubou kostru příběhu, ale ono to nevadí a při opětovném čtení si člověk zase spoustu věcí vychutná a znovuvybaví.

Něco mi říká, že další díl by mohl být o Hunterovi?

20 27.05.2020

!!! POZOR SPOILERY !!!

Stylem i obsahem mi to přišlo hodně podobné prvnímu dílu, takže v tomto ohledu se žádné velké překvapení nekonalo. Opět mi mírně vadilo, že ač je v úvodu nastíněn nějaký problém, hrdina se vždy zastaví, aby řešil něco jiného, problém (s velkým P) je odsunut ve vyprávění do pozadí, aby se později připomenul, ale hrdina opět někam odbočí. Nejvíc o tom vypovídá hned první kapitola, která byla jako ukázková uvedena jako bonus ve zkrácené podobě na konci prvního dílu: Leif přijde, oznámí, že chce pomoct, ale namísto, aby se ti dva dostali k věci, která upíra evidentně fakt trápí a chce o ní hrozně moc a naléhavě mluvit, začnou trousit hlášky a opravovat si syntax...

Na to, že je Attikus vlastně jen člověk, se opět ukázal jako nezničitelný hrdina (na rozdíl od /téměř/ nezničitelného upíra, který v tomto díle trochu víc vystrčil zoubky). Jako ano, dostane za / na ucho, ale je to vyprávěné tak, že to čtenáře za něj ani moc nebolí, a vždycky se pak rychle zahojí.

Asi víc než hlavní dějovou linku jsem si užila intriky irských bohů, to mne bavilo podstatně více. Sex, který byl hrdinovi dopřán, byl jen takovou třešinkou, a i když se autor z vrány snaží dělat děsivou bytost, poté, co spořádala omeletu, ve mně už navždy zahnízdila spíše jako taková v podstatě milá ženská.

Šijóchán se opět zmiňuje o tom, jak je paranoidní a opatrný, ale nemohu si pomoct, dělá všechno pro to, aby na sebe upozornil a ztratil incognito. Kromě boje s hmyzím démonem na vlastním trávníku (soused Semerdjian tentokrát stoupl v ceně!) viz boj s padlým andělem na půdě školy, podivný rozhovor s knězem a rabínem a celkově i závěrečná bitva. O masakru v nočním klubu nemluvě. Druid na sebe prostě jen hodí kamufláž a voilá, vše je vyřešeno! A znovu: ta lehkost, s níž autor a jeho postava vnímají cizí smrt se mi vůbec nelíbily. Někdo tu scénu u Satyrnu popsal v komentáři jako tarantinovskou, ale asi Tarantino nebude mým oblíbeným režisérem nebo mu zkrátka nerozumím. Mně to vtipné nepřipadalo.

Mimochodem: Nejmenoval se vyšetřující detektiv z prvního dílu jinak? Docela by se mi líbilo, kdyby Attikovi šel po stopě takový protřelý a správňácký Corrado Cattani, který by se snažil přijít na kloub záhadě knihkupcových podivností a nakonec nakoukl do zákulisí magického světa. Něco mi ale říká, že Geffert nebude tento případ. (Policie je zde opět zase hlavně pro smích.)

Dala bych dvě hvězdičky nebýt
a) nástinu toho, o čem bude další díl, ale především
b) odkazu na Inigo Montoyu.

Což mne opět přivádí k tomu, že hrdina hláškuje i tehdy, kdy se to moc (či spíše vůbec) nehodí. Ačkoli tentokrát mi ty hlášky i rozhovory se psem přišly nějak víc vtipné. Hezká hříčka je i samotný název v originále, neboť tohle slovo je používáno i jako označení pro čarodějnice, takže název je takový hezky dvojznačný.

Pokud je Attikus paranoidní, já teď budu ještě víc a začnu si víc všímat toho, kde jsem zanechala své krevní stopy nebo vlasy. Zejména v tom druhém jsem beznadějně ztracena, protože ze mne padají celé chuchvalce a zmocnit se jich k zneužití magickými prostředky vlastně nebude až takový kumšt.

Trochu vniveč zatím vychází učení Granúlje na druidku, zatím jen holka bifluje latinu a rozlévá čaje. Škoda, že tohle Hearne nerozvedl víc, stejně jako historii čarodějnic, vychutnala bych si nějakou menší historickou vsuvku, která by čtenáře obohatila Attikovými zkušenostmi. Hearne má dobré nápady, ne, že ne, ale připadá mi, že většiny z nich si sám ani nevšimne a ponechá je ležet ladem. Kdyby šel víc do hloubky a některé věci rozpracoval, bylo by to o dost lepší, takhle je to pro mne jen taková odpočinková četba.

Chválím obálku (tady už spolužáka Filipa nevidím ani trochu), včetně tetování aktéra, který sloužil za předlohu.

7 27.05.2020

Pokračování:

A teď pozitiva:
- Rozhodně kladně hodnotím nápad s ústřední postavou. Od doby, kdy se s fantasy roztrhl pytel, jsem už dávno vzdala snahu přečíst všechno, co z tohoto žánru vyšlo, ale i tak jsem něco přečetla. Nikde jsem ovšem nenatrefila na druida jako hlavního postavu. Celé pojetí magie mi přišlo nové a zajímavé (ačkoli slovo „vazba“ se v knize opakuje hodně často, takže pokud by někoho iritovalo, bude při čtení čím dál naštvanější).
- Irskou mytologii neznám ani v nejmenším, takže by mne autor klidně mohl vodit za fusekli a všechno bych mu odkývala. Tedy další nový prvek pro mne a další bod pro Hearneho.
- Zapojení upírů, vlkodlaků, (proradných) čarodějek a dalších magických a mytologických postav (ovlivněna komiksovým Thórem jsem musela ocenit hned úvodní charakteristiku tohoto severského boha) bylo příjemné a osvěžující, byť - podobně jako třeba v True blood - se ukazuje, že skoro každý druhý je nadpřirozenou bytostí, jen to tají.
- Zajímavá pointa s Granúlje a Lakšou, u tohohle jsem zvědavá, co ještě bude.
- Stejně tak vtipné vedlejší postavy (Attikovi právníci, irská vdova i pes Oberon - musela jsem si vygooglit, jak vypadá irský vlkodav a to zjištění tomu dodalo nový rozměr).
- Úvodní zmínkou o výslovnosti si mne autor získal, přesně tenhle typ poznámek mi v současných knížkách chybí (zlaté KODky!), a za mne (možná to je jen zamýšlený psychologický fígl) působí efektem, že to autor má celé krásně promyšlené a chce, aby si to čtenář vychutnal. Ostatně v tomto smyslu na mne působila i závěrečná poznámka, a to já umím ocenit, když si někdo - i s četbou, která je prvoplánově myšlena jako oddychová - dá práci a promýšlí a ověřuje si detaily, které mohou zajímat jen jeho.
- Obálka mi vyteplená nepřijde, naopak oceňuji, že koresponduje s popisem hlavního hrdiny. I když mně tedy z profilu připomíná spolužáka Filipa z VŠ a to mne dost ruší. Ale hned na první stránce je zobrazený medailon, a to mne taky potěšilo, že si někdo ve vydavatelství dal práci nejen s obálkou, ale i grafickým sladěním s obsahem knihy.

Čekala jsem možná trochu víc, ale dostalo se mi oddechového čtení, které obsahovalo mnoho nových nápadů a prvků, kterých si cením asi nejvíc, protože to pro mne bylo dlouho chybějícím osvěžením. Další díly si přečtu, ale netrvám na tom, aby série byla trvale součástí mé knihovničky.

10 26.05.2020

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Do série jsem se pustila na základě zdejších komentářů. Narazila jsem na ni v diskusi Postava hledá autora a když jsem si první knihu chtěla přidat do kolonky "chystám se číst", zjistila jsem, že už ji tam dávno mám. Protože byly stále ještě zavřené knihovny, knížku jsem si - s ohledem na to vysoké hodnocení - koupila přes bazar, aby týden na to, co mi přišla domů, knihovna otevřela. Nu což... Aspoň jsem si pak mohla půjčit další díly. V hodnocení asi budu opakovat názory, které tu již zazněly:

Nejprve negativa:
- Nevím proč, ale úplně mi nesedl styl vyprávění v Ich formě (lehl jsem si na zem, zabořil do ní pravačku s tetováním, vyskočil jsem a kopl příšeru z půlobratu doleva, ...), zejména u popisů bojových scén by mi asi víc seděla Er forma. Ale to je samozřejmě věc osobního vkusu.
- Na to, jak se kniha jmenuje a že hrdina o sobě neustále opakuje, že je paranoidní, mi přišel zoufale lehkomyslný už jen svým incognito, díky kterému by ho vypátral nejen mocný odvěký protivník, ale i dítě. Nemluvě o tom, že bojoval s nepřáteli tak, že ho u toho viděla celá ulice, což mi z hlediska dalšího utajení a života v dané oblasti nepřijde úplně moudré...
- S ohledem na to, že se Šijóchán narodil ještě před Kristem, bych čekala trochu životní moudrosti a nadhledu, takový ten sofistikovaný humor někoho, kdo už všechno viděla a všechno zažil. Nikoli popkulturní hlášky, některé lehce pubertální, u nichž mi místy připadalo, že je autor do knihy cpe až násilně, aby byl za každou cenu vtipný. Jak navíc poznamenal můj otec, u většiny těch vtípků musí čtenář znát popkulturní kontext, jinak se nechytá. Zajímalo by mne, jestli knížka bude vtipná pro čtenáře i třeba za 10 let.
- Vtipné dialogy přicházejí i za situace, která sama o sobě moc vtipná není. Hrdina řeší nějaký problém, najednou od něj odběhne a začne se vybavovat se svým psem, jako by se nechumelilo. Vadil mi i velmi lehkomyslný přístup k lidské smrti. Jistě, druid je hodně starý a nějací smrtelníci mu mohou být ukradení, ale autor by stejně lakonický být nemusel. Nejen, že „jako by nic“ odpraví dva zhulence, co očumovali nahou bohyni, ale nechá jen tak z plezíru rozstřílet policistu pěti dalšími a život jde dál. Nikdo z toho nemá trauma, nikdo nevytírá krev z podlahy a ani si neublinkne v zadní uličce za krámem.
- Většinu knihy se skoro nic neděje. Za druidem vždycky někdo přijde, aby mu řekl, že po něm jde Engus Óg, ale Šíjochán celou dobu stojí na místě. Jistě, nakope na vlastním trávníku zadek obrům, ale kdybych byla paranoik, co se 2 000 let ukrývá a snaží přežít, tak po informaci, že je můj úkryt prozrazen, bych buď vzala roha a hledala nový, anebo se začala připravovat na boj a to tak, aby se uskutečnil za mých podmínek a na mnou vybraném místě. Namísto toho Attikus pořád čeká, řeší různé zástupné problémy, a nakonec - až když se nas*ere na tu nejvyšší možnou míru - začne konat.
- Ano, jsem přízemní, a pubertální myšlenky na sex mi nestačí, dopřála bych Šíjochánovi trochu víc než obracení pozornosti k baseballu.
- Na to, že celou knihu všichni chodí s tím, že Engus Óg chce zpátky meč, spřáhl se s peklem, ohrožuje svoji božskou sestru, krutopřísně se připravuje, aby druida rozmáčkl jako červa apod., byl konec velmi uspěchaný a neposkytl čtenáři potřebné nasycení. Uznávám, že většina soubojů, jak sám autor poznamenal ústy své postavy, trvá velmi krátce, ale… Ocenila bych i větší propracovanost intrik a zákulisních bojů, když se zamyslím do hloubky, tak jsem vlastně moc informací nedostala. Na to, jak dlouho ten spor trval, bylo - na můj vkus - v knize málo retrospektivy a vzpomínání na staré křivdy. To bych - vzhledem k hrdinově věku - ocenila moc.

6 26.05.2020

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Tuhle knihu jsem si v knihovně půjčila, když jsem ještě o LK nic nevěděla a šla do ní jako do autorky na doporučení. Obálka mi přišla tak nechutná, že jsem si knihu vzala už jen z recese - kdyby mi Kleypasovou nedoporučili, tak obálky většiny jejích knih by mne od čtení spolehlivě odradily. Takhle je tedy ultra ohavná, muskulatura aktéra je až fuj, o vzrušeném výrazu poloodhalené děvy, která mu buď prováděla, nebo se k tomu chystala, potěšení velmi intimního druhu v oblasti necudných partií, nemluvě. (Pokud to prováděla, chápu výraz toho chlapíka, který je sám o sobě potravou pro cyniky a katy knižních obálek.) Možná, že v knihovně to někdo viděl podobně jako já, protože zrovna tu oblast necudných partií přelepil štítkem s čárovým kódem.
(Mimochodem: Pokud hlavní hrdinka byla bruneta, je ta dáma na obálce Joyce?? To by tomu dodávalo nový rozměr!)

Nemohu si pomoci... Zápletka spisovatelky z venkova a protřelého hříšníka mi vůbec nesedla. Bylo to vtipné, bylo to svižné, ale pro mne to bylo hrozně neuvěřitelné. Oceňuji sice výskyt postav, které znám z jiných knih od Kleypasové, ale takový Ivo Jenner mi odsud (na rozdíl od třetího dílu Čekanek) vyšel spíše jako tupý a primitivní buran, který nechá ženu v nesnázích kvůli páru koní. Ano, na konci se sice ukázal jako klaďas, ale i tak... Vůbec mám problém s vykreslením vedlejších postav, které jsou buď ryze kladné a straní hrdince (zaměstnanci klubu), a nebo to jsou osoby nízké a předurčené ke čtenářovu opovržení (Joyce). Proč nemohl být Sářin snoubenec podán třeba jako syn, věrně milující svoji matku, vědomý si jejích chyb, ale tolik vedený smyslem pro čest a povinnost (což by u anglického gentlemana nebylo nic neobvyklého!), že matku nemůže opustit "jen" pro lásku ke své osudové ženě? Nene, musí to být mamánek a slaboch, aby pro Dereka nepředstavoval žádnou konkurenci.

Vyobrazení dobového Londýna a hráčského klubu na mne - asi i proto, že o tom nic nevím :-) - působilo docela věrohodně. (Ale možná je to dané tím, že jsem taky ovlivněná zjednodušením a stereotypy.) Přesto mne zamrzelo, že autorka blíže neosvětlila termín cockney, který v anglicky mluvícím prostředí čtenář chápe, ale v českém může být něčím novým. Význam jsem si domyslela a dohledala na wikipedii, ale překladatelka mohla utrousit alespoň drobnou poznámku pod čarou. Oproti tomu psaní slova gin jako džin ve mně vyvolalo asociaci na díl Káti a Škubánka :-X.

Celá zápletka kolem Mathildy (a to, jak zatvrzele lidé odmítali uvěřit tomu, že je vymyšlená) se mi moc líbila. Nejen, jak si do ní každý projektoval vlastní scénář jejích osudů (je v klášteře, vydržuje si ji lord, ...), ale i to, jak se zjevila na Derekově plese. Tyhle proměny šedé myšky ve femme fatale jsou sázkou na jistotu a Kleypasová to napsala moc hezky, včetně dialogů s majitelem klubu.

"Ve skutečnosti," pronesla tajnůstkářsky, "tady teď nejsem. Tohle se vůbec neděje. Právě jste na návštěvě v mém snu."
"Opravdu?" Sklonil hlavu a zblízka se na ni usmíval. Na rtech cítila jeho teplý dech. "Tak se neprobouzejte, andílku. Rád bych tam nějakou dobu zůstal."

"Chci vidět vaši tvář."
"Místo toho vám ji popíšu. Dvě oči, nos, ústa..."

Scéna, v níž měla být Sára zneuctěna, mi přišla přitažená za vlasy. Na jednu stranu to tam každý dělá s každým, ale pak stačí jen to, že ji přistihli v nějaké kompromitující situaci (kterou evidentně sama nezavinila), a už je za tu špatnou? A vůbec i další věci mi nedávaly smysl. To Sára jen tak skousla, že se Derek vyspal s Tabithou? Jistě, je to velká romantika, protože při tom myslel na ni, ale tohle její vztah k prostitutce neovlivnilo? Nezanechalo to v ní ani malou ránu, kterou by hrdinové museli řešit? Asi jsem už moc zkažená jinou četbou, ale chtěla bych od autorky víc. Po přečtení tří jejích knih po sobě ale musím smutně konstatovat, že mi to zřejmě nemůže dát. Podobně jako u Deveraux jsou si hrdinové od začátku předurčeni a i když si třeba udělají nějakou opravdu velkou špatnost (v tomto konkrétním případě nikoli, ale jinde - Síla osudu - ano), stejně si na konci padnou do náruče a vše je zapomenuto. Všichni ti, kteří jim stáli v cestě, jsou odklizeni a je na ně zapomenuto (což mi přijde zejména nelogické v knize Kouzlo podzimu), takže jen zkažený čtenář může (marně) čekat, že se ještě někdy v budoucnu zjeví a budou opět škodit. Sám hrdina, který je na počátku líčen jako ten, co se nudí a cítí se prázdný, na konci ňuňá svoje miminko a ukazuje, že po boku té pravé se každý může stát citlivým mužem (a vedle toho samozřejmě nepřestane být vášnivým alfa samcem).

Kdybych nezačala u Kleypasové sérií Čekanky, asi by moje očekávání nebyla tak vysoká a moje hodnocení tak nízká. Bohužel, i 2. díl Hazardních hráčů musím hodnotit spíše jako lepší průměr červené knihovny. Jako oddychová četba je to pěkné, obsahuje to mnoho hezkých momentů, ale pokud někdo hledá velký a silný milostný příběh, který by se mu trvale vryl do paměti i do srdce, tak ten tady nenajde.

8 13.05.2020

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY!!! (Částečně i k pokračování)

Knížku jsem četla až po jejím pokračování, takže jsem se v podstatě ochudila o "překvapení", jak to všechno dopadne :-). Zápletka byla taková hodně z červené knihovny, ale to bych skousla. Vadily mi spíše "nedodělky": Jak Stokehurstovi vyřešili, že Natašin majetek v Rusku? To se ho vzdala jen tak? A co její matka? Tak, jak byla ruská policejní a soudní mašinérie v knize líčena, se mi nechce věřit, že by z toho vyvázla jen tak. Podobně mi u autorky začíná vadit opakující se motiv předmanželského sexu. Jasně, hrdinové se chovají v podstatě jako z moderní doby, ale pořád je to viktoriánská Anglie a nevěřím, že by tam každý druhý hupsnul do postele bez ohledu na konvence a puritánskou morálku. A že zatím, pokud se nemýlím, z toho všeho, co jsem četla, do té postele pokaždé skočili ještě před zásnubami.

Protože jsem nejprve četla následující díl, Nikolaj na mne v knize působil jako sympaťák. A on v podstatě svým způsobem byl, i když byl po celou dobu líčen jako temný anděl pomsty a Tašu nakonec odvedl do Ruska (což nám vydavatel prozradil už na přebalu), uznal však svoji chybu a pomohl jí zase zpět do bezpečí. Oproti tomu jeho bratr, který je ve 2. dílu líčen jen Nikolajovýma očima a v podstatě jako oběť, tu sympaticky nepůsobil ani zdaleka. Proto moc nechápu to smířlivé vyznění vůči němu. Vždyť Taša si sama byla vědoma toho, co s ní hodlá po svatbě provádět. (V tomhle kontextu se mi líbila Nikolajova věta ve smyslu, že pro bratra hledal takovou ženu, která by ho dokázala změnit a obrátit zpátky k dobru.)

"Chtěl jsem ji pro bratra. (...) Míša potřeboval nějkoho, kdo by se o něho staral a porozuměl démonům, které v sobě nosil. Potřeboval manželku, která by byla dobře vychovaná, schopná všechno vytušit, inteligentní, velmi trpělivá a statečná a navíc ženu, jejíž smysl pro povinnost by jí velel zůstat s ním bez ohledu na jeho týrání. A všechny ty vlastnosti jsem viděl v Taše."
"Nenapadlo tě, že místo aby ona pomohla Michailovi, mohl by on zničit ji?"
"Samozřejmě že napadlo. Ale na tom nezáleželo, pokud tady byla naděje, že to Michailovi pomůže."

Tak jako se v Síle osudu neustále opakují zahrocené bradavky, zde to zase byly Tašiny kudrliny, kterých se Luke neustále dotýkal. Protože jsem po sobě četla poměrně rychle tři knihy od LK, nejsem si jistá, ale myslím, že to bylo právě zde, kde hrdina hrdince provedl orální sex hned po sexu klasickém. To už bylo trochu moc i na mne, protože mám příliš silnou představivost. (To se předtím ani neumyli??) Ostatně: vadil mi i ten jeho hák ;-).

"Nech mou macechu na pokoji, ty parchante!"
"Obávám se, že to nepůjde, ty okouzlující nevychovanče. Kde ses naučila tak sprostá slova?"

Díky za to, že jsem nejprve četla druhý díl, protože v tomto na mne Emma působila jako nevycválaný spratek, který si v podstatě dělá, co chce, aby jej zázračně srovnala do latě na první pohled milovaná guvernantka. O to víc se mi také líbilo její první setkání s Nikolajem a hláška, kterou jí okomentoval. Závěr knihy z Tašina pohledu působil hodně temně (předtucha, že Nikolaj Emmu táhne do propasti), což může ve čtenáři vyvolat očekávání k pokračování (která jsou z mého pohledu nenaplněna).

/Mimochodem: teď jsem si to ještě ověřovala a druhý díl, kde Emma Nikolaje oslovuje Nikki, překládal někdo jiný. Protože po přečtení dvojky mne hned trklo, že ta zdrobnělina v téhle knize zní jinak./

Vztah mezi Tašou a Lukem byl, jak jsem zmínila výše, jako z červené knihovny. Včetně otřepaných okamžiků, kdy ona se poprvé líbá s mužem, ale zjišťuje, že je z toho úplně hotová, lorda Stokehursta se bojí, ale zároveň je k němu šíleně přitahovaná, a nebo on ji v afektu škrtí, ale zároveň je silně vzrušen. Škoda, že LK místy neubrala - pokud má někdo hodně načteno z tohoto žánru a od obdobně píšících autorek (a nebo více knih od LK), tak tato klišé víc vidí a ruší ho při čtení.

Za zatím nejlepší stále považuji Čekanky, tohle byl - za mne - spíše takový průměr v rámci žánru. 2,5 *

Mimochodem: Asi první obálka, kde vzhled aktérů vcelku sedí ke knižnímu popisu hrdinů.

6 13.05.2020

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY!!!

Po znovuotevření knihoven jsem se rozhodla vrátit vše, co jsem doma měla vypůjčeného. Kromě Čekanek jsem si půjčovala i tři jiné knihy od LK, které jsem ani neotevřela, a protože mi to náhle bylo líto, rozhodla jsem se jim dát šanci. Po přečtení Síly osudu, kterou jsem začala (bez zjištění, že Půlnoční anděl ji dějově předchází), jsou moje dojmy poněkud rozpačité. Stejně jako Jude Deveraux, i Lisa Kleypas umí psát hezky, dobře vykreslí své hrdiny, umí postihnout jiskření mezi nimi. Ale stejně jako u mnoha knih JD, i zde mi zápletka přišla velmi nevěrohodná. Už na začátku mi poněkud vadilo uchopení hlavní hrdinky. Ani ne tak, že je zrzka a navrch vysoká, ale nějak jsem nedokázala uvěřit tomu, že by ve viktoriánské Anglii nějaké děvče z vyšší společenské třídy provozovalo soukromý zvěřinec a chodilo v kalhotách.

Protože jsem nečetla předchozí knihu o Taše, nebyla jsem vůči Nikolajovi zatížena žádnými předsudky. Jeho vyhrožování Milbankovi bylo zákeřné (zatlačovat někoho silou, kdo nemá prostředky ani možnosti se bránit), ale čtenář mu to odpustí, protože to vlastně dělá z lásky. Oproti jiným jsem byla ochotná mu odpustit i to chování po svatbě, stále jsem čekala, co se dozvím o jeho minulosti a proč se tak uzavírá před city. Toho se mi ovšem moc nedostalo. (Ale moje zklamání bylo vykompenzováno, když jsem si přečetla Půlnočního anděla, protože vysvětlení je uvedeno zde.)

Po přečtení zdejších komentářů jsem byla zvědavá i na onen "výlet v čase". Takovéhle dějové kličky mi nevadí, naopak, když jsou uchopeny dobře, tak jsem ochotná přimhouřit obě oči nad tím, že v reálu se to neděje. Jenže WOW efekt se moc nekonal a ve výsledku jsem byla spíše zklamaná. Tahle část knihy by si klidně zasloužila knihu vlastní, na můj vkus byla dost stručná a ta vyzdvihovaná osudovost, mezi Emilií a Nikolajovým předkem, se vlastně ani nekonala. Působilo to na mne spíše tak, že Nikolaj k ní vzplanul nikoli pro ni samotnou a pro její osobnost, ale protože mu připomínala Emmu z budoucnosti. Emilie tak na mne v příběhu působila povrchně, jako holka z vesnice, která si polepšila, je zahrnovaná šperky a láskou, ale sama toho moc nedává nebo alespoň neukáže. Ostatně se mi nechtělo věřit ani tomu, že by se natolik neovládala, aby v carově přítomnosti kritizovala jeho politiku, obzvláště, byl-li Petr vnímán jako takový netvor a zaslepenec, jak byl v knize líčen... Vlastně všechno, co se v minulosti událo, bylo dílem Nikolaje z budoucnosti, který se nestal svým předkem, ale ukradl mu totožnost, choval se jinak než on (což Petr sám zmínil), a tím začal psát celou tu rodinnou historii Angelských (čemuž se zprvu tolik bránil)...

Flashbacky z / do minulosti byly zajímavým motivem, moc se mi líbil ten s krajkovým šátkem. A z toho, že nakonec měla flashback i Emma usuzuji, že se ti dva opravdu v minulosti již potkali?

U osudové lásky bych čekala větší hloubku, ale příběh, ač byl dějově bohatý na různé zvraty, na mne působil povrchně. Vadí mi i ploché vykreslení vedlejších postav (Milbank byl vlastně od počátku ubožák, což se projevilo později mnohem víc), které slouží jen jako kulisy pro ústřední dvojici. Nemluvě o tom, že informace o Rusku a vykreslení ruské šlechty mi zavání jistými stereotypy. Vyobrazení sexu je samostatnou kapitolou, když se Emmě už asi popáté zahrotily bradavky, měla jsem chuť se knihou bít do obličeje, ale zahrocování pokračovalo. Škoda, že Kleypasová po několikerém vylíčení milování mezi hrdiny ztrácí náboj a je to "na jedno brdo"...

Po Čekankách, které se mi (až na díl věnovaný Daisy, ten byl takový... divný) moc líbily, byla Síla osudu spíše zklamáním. Ve srovnání se sérií, kterou jsem od LK četla jako první, bych hodnotila 2,5 *.

Mimochodem: Asi první obálka, kde vzhled aktérů vcelku sedí ke knižnímu popisu hrdinů. (Jen ta muskulatura je na mne fakt moc.)

6 13.05.2020

Budu opakovat názory ostatních, ale ten překlad se mimořádně nepovedl a jeho autoři by měli být zlynčováni. Potenciál knihy se tím dost zabil a její cenu i proto považuji za přemrštěnou. Přitom ta kniha je nádherně udělaná - pevná vazba, forma kroniky, velké barevné ilustrace, pěkný papír, ale především kupa informací z historie Západozemí + vzadu místopis jednotlivých částí království a informace o velkých rodech... Časový záběr knihy je od počátku světa (takže čekejme informace o Dětech lesa, Prvních lidech či Andalech) po Robertovu rebelii a jeho nástup na trůn. Obsah je členěn do kapitol podle jednotlivých králů, čímž se liší od Ohně a krve, kde kapitoly mnohdy zabírají jiný časový úsek než vládu jednoho panovníka, mají přesah přes několik králů či je naopak věnováno více kapitol jen jednomu. Obě knihy jsem četla současně, takže se mi informace líp propojovaly a i v postavách jsem se orientovala snadněji. Svět obsahuje i různé vsuvky, například přehled draků a jejich jezdců, kteří bojovali při Tanci, úryvky z kronik apod. Ta kniha je udělaná fakt nádherně, nemohla jsem se jejího prohlížení nabažit, ostatně historii jednotlivých velkých rodů v jednotlivých oblastech Sedmi království jsem si ještě důkladně neprošla. Jak padlo i v jiných komentářích, vzadu mi ovšem chyběla nějaká ucelenější chronologie, uvedení dat u jednotlivých postav v rodokmenu, časová osa dějin dělená podle panovníků s hlavními mezníky jejich vlády. To jde sice najít na internetu (vřele doporučuji stránky https://awoiaf.westeros.org, kde je i odkaz na konkrétní pasáže v textu Martinových knih, takže lze snadno dohledat v české verzi), ale i tak bych to ráda měla jako knížku ;-).

Osobně se mi nejvíc líbily pasáže týkající se Aegona a jeho sester a vůbec počátků budování sjednocených Sedmi království. Vliv na to jistě mělo i to, že nástupci Draka už - s výjimkami - nebyli takoví borci. Výhodou knihy je, že se věnuje celým dějinám Targaryenské historie, na rozdíl od Ohně a krve, které končí - z mého pohledu - opět v tom zajímavém. Přesto si myslím, že kupa věcí ještě zdaleka zmíněna či rozvedena nebyla a autor si je bude šetřit do povídek o Dunkovi a Eggovi (například zkáza Létohradu). Popis vlády Aeryse Šíleného byl pro mne velkou lahůdkou, to, co předcházelo Robertově rebelii, postava Tywina Lannistera, to vše jsem si vyloženě užívala a litovala, že se kniha chýlí ke konci.

Svět jsem si pořídila hned jakmile vyšel, protože vše, co se pojí s Písní, bylo a je pro mě pořád ještě must have. Ležela mi ale dost dlouho v knihovně, než jsem po ní sáhla. A Zpětně si teď gratuluji k tomu, že jsem si ji pořídila. Fanouškům Martina tedy nemohu než doporučit. I s tím zmršeným překladem (moc se mi líbí komentář o Hodorovi a makovém mléku!!) je to výborná záležitost a dá se v ní toho hodně najít. V kombinaci s Ohněm a krví naprostá paráda :-). Jen se nemohu ubránit dojmu, že ti Dornové byli a jsou docela zmetci.

16 27.04.2020

Malá okrajová úvaha: Docela se divím tomu, že ještě nikdo fikčně neuchopil "Příběh zpustlice - Varování mladým dívkám", neboť osudy Coryanne Wyldeové aka Lady Fuckingham po západozemsku, by mohly být hodně žádaným titulem nejen pro fanoušky GoT.

13 27.04.2020