tatjana1737 komentáře u knih

(SPOILER) POKRAČOVÁNÍ (!!! A OPĚT BACHA NA SPOILERY!!!):

Pár (doslova) bonmotů:
V politice je to jako v manželství. Když chceš mít klid, postarej se o plná břicha.
Ze slibů se tesají základy, na nichž vyroste chrám moci.

Co se Iskendera týče, tak trochu jsem čekala, že bude mít prsty v tom požáru právě on. Něco ve smyslu sebevražedného atentátu. Uznávám, že jeho skon byl beztak efektní - a jak jsem psala v komentáři k předchozí knize, vývoj jeho postavy čtenáře zabolel. Když se ke konci do věci vložil Báthory se svojí snahou vše ukončit, musela jsem si nalistovat rozloučení těch dvou na konci prvního dílu:

„Co s námi bude, Korneli?“ zahuhlal mladík rozbitými, zkrvavenými rty. Jedno oko mu úplně zavřel otok, druhým jen tak mžoural. „Co jen s námi bude?“
„Nevím, chlapče,“ zachraptěl Báthory po pravdě. „Nemám tušení.“

Když jsem se při čtení dostala ke kapitole, v níž se Juliana postará o noc plnou vzrušení, ani v nejmenším mne nenapadlo, oč půjde. (Ostatně tohle se mi líbí, jak si čtenář v úvodu přečte anotaci, a klade si otázku, o čem daná kapitola bude?) A šok byl řádný, za to dávám autorovi všechny palce nahoru!

„Večer U Italů?“ usmál se křivě.
„Platíš.“
„Jako vždycky.“

Vnitřní nepřítel v pevnosti přidal knize na napětí, jen jsem se lehce ironicky neubránila srovnání Báthoryho a Voronina se Steinem a Barbaričem coby vyšetřovateli nadpřirozených jevů. Ač mám ráda i druhou dvojici, ta první je mému srdci pořád bližší. A o to hůř jsem nesla naplnění požárové věštby. Stejně jako u Urbanovic statku, i zde jsem odmítla uvěřit, dokud na vlastní oči neuvidím tělo, navíc zde byl ten příslib s Eržikou, ale s ubývajícím počtem stran a s bitvou u vozové hradby jsem začala propadat malomyslnosti. Hned po odpinknutí tohoto komentáře mám v úmyslu skočit na webovky cervenak.sk a položit tam velmi zvídavý a neodbytný dotaz! Celým srdcem doufám, že ještě společné posezení s korbelem (Kornelem) a dýmkou (dumkou) bude…

Ten konec, ten konec… Trochu naděje, že to nebude úplné zakončení cyklu, jak mnohokrát padlo a já to přijala za své, ve mně zanechávají další ze slov rozloučení mezi ústředním hrdinou a Čelebim, jejichž role se několikrát změnily a osudy proplétaly, splétaly a rozplétaly:

„Možná se už niky nepotkáme, kapitáne.“
„To nikdy nevíš. Osud má zjevně zálibu křížit naše cesty.“

Ačkoli pojetí hrdinů je lehce černobílé (neomylný sniper Voronin a „James Bond“ protitureckého světa Báthory, při vyslovení jehož jména v každé knize minimálně 15x zazní obdivný přívlastek „Slavný Turkobijce!“), mně to ani trochu neva a chci další jejich příběhy! Klidně formou povídek, smířím se se vším. Jen ne s tím, co mě na konci knihy čekalo. Za to ta jedna hvězdička dolů, ač jsem včera nad knihou čtenářsky vzdychala rozkoší. Ač obvykle chválím otevřené konce, neb dráždí moji představivost a nechávají čtenáři prostor pro vlastní zakončení děje, tentokrát ve mně zůstalo příliš mnoho otázek a nezodpovězených odpovědí.

EDIT: Napsala jsem a odpověď přišla obratem. Bude ještě jeden díl (Já to věděla!), jen se ještě neví kdy :-).

Jisté slovenské město už pro mne nikdy nebude tím, co bývalo. Na závěr tedy: Nitraaa!

14 23.11.2019

(SPOILER) I děla na hradbách Ujváru měla jména. Naopak pro turecké kanóny měli obránci spíše nelichotivá označení. Bačalušu nazývali Obluda, Drtič kostí nebo prostě „ta velká svině“.

!!! POZOR SPOILERY !!!

Dočteno a zaklapnuto před malou chvílí. Než přejdu k celkovému dojmu, tak pár postřehů:

Stržení bodu dolů by si zasloužila příliš krátká látková záložka, která je sice hezky uprostřed hřbetu, ale nedosáhne až dolů, když je čtenář hodně na začátku nebo hodně na konci.

Díky Červenákovi jsem se naučila kupu nových slov, tentokrát z ranku fortifikačního (namátkou: kontreskarpa, poterna, šance či armování). Anebo jen turecké tituly a pojmy; kupříkladu tahle věta je kouzelná v tom, že jich je několik za sebou a slabší čtenář si rve vlasy, co z toho je označení vojenské hodnosti, co z toho titul a co jméno:

„Můj pane, přijel čavuš baši Ibširli Mehmed aga a žádá tě o přijetí.“

Obecně bych ocenila ucelený souhrnný poznámkový aparát na jednom místě, ideálně v tištěné formě a s obrázky, a hezky i životopisné medailonky osob, co knihami zástupem prošly. Protože jsem ale realista, je mi jasné, že nic takového nebude, a tak se touto cestou přimlouvám aspoň za formu internetovou (bo jsem mimo jiné taky optimista).

Obdivuji práci, která za psaním musela stát, veškerou přípravu a zjišťování faktů. Všechno působilo uvěřitelně, od popisů oblečení a vykreslení charakterů postav, přes popis průběhu obléhání, užívané turecké formulace v rozhovorech s nadřízenými či křesťanské nadávky, po popis tureckého psacího náčiní. V jednu chvíli sice Voronin vykouřil všechen tabák, ale pak si chutě zapálil, to byl ovšem snad jediný lapsus, který jsem objevila. A přiznám se, že jsem se ani šťourat nesnažila, naprosto jsem skočila Červenákovi na špek. Učí se na slovenských školách tohle údobí dějin podrobněji než na těch českých? Uhry máme za humny, ale přesto o jejich dějinách nevím skoro nic... Zajímalo by mne, zda autor při popisu jednotlivých historicky reálně existujících osob vycházel z nějakých pramenů, zda sedí i časové údaje uváděné v knize v souvislosti s průběhem obléhání, protože pokud ano, tak nejen smekám, ale i se klaním. A hezky po orientálním způsobu, na všech čtyřech s čelem na zemi.

(EDIT: Tak jo, jedna věc mě napadla - s ohledem na to, co vím o francouzské barokní hygieně, si kladu dotaz, zda se na Uhersku skutečně nosily nejen spodky, ale i dámské kalhotky. Ve Francii se totiž běžně chodilo "na ostro".)

Knihu jsem začala číst bezprostředně po dočtení předchozího dílu, takže jsem hezky navázala. Člověk by si řekl: „Je to o obléhání pevnosti, to bude pěkná nuda!“ ALE ani náhodou! Předně: Ve čtyřce se naši hrdinové rozdělili. Nyní se snaží setkat, ale neustálé vnější vlivy jim to hatí. A když se nakonec sejdou, není to žádný tanec jednorožců na duze. Kromě turecké hrozby a ozbrojenců, kteří křižují krajinu na jedné straně, a vedle osobních sporů uvnitř císařského vojska na straně druhé, totiž Ďuro opět do knihy přidal magii, a ne v malé porci. Bílý vlk, krvavý medailon, znesvěcení v rámci jednoho mnišského řádu… zkrátka: autor se svým postavám rozhodl řádně zatopit. I kdyby se v rámci děje soustředil jen na popis dobývání Nových Zámků, žádné nudné a nevýrazné čtivo by to nebylo, ale spolu s vším, s čím se ještě Báthory & Co. museli potýkat, to byla pořádná jízda a já si ji náležitě užívala. (Včera jsem četla dlouho do noci a kdyby mi nezačaly padat oči, četla bych dál. To se mi dlouho nestalo!)

V úvodu potěšilo setkání s další známou postavou, na kterou čtenář po všech těch dobrodružstvích a protivenstvích možná zapomněl. A její rozhovor s Voroninem dal čtenáři tušit, že z toho bude něco víc. Pravda, lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nezažárlila, ale což, postavy patří autorovi a pokud se rozhodne vehnat je do chomoutu, proč ne. A docela jsem se začala i těšit na novou zápletku a zajímavý příběh…

Jenže mezitím přišla nálož. A ne jedna. A nemluvím jen o dělových koulích, které otřásaly hradbami jednotlivých ujvárských bašt. Samotný příběh Evlyii brnkal na nervy, a jelikož o tomhle výseku dějin opravdu nic nevím, netušila jsem, jak nakonec intriky proti vezírovi dopadnou. Ovšem překvapivě jsem se nebála o Čelebiho, ale o Kadizadeho, který mi tak nějak přirostl k srdci. Jeden by si řekl: Turek a ještě zrádce! Ale Červenák ho vykreslil se vším všudy a získal tím pro něj sympatie nejednoho čtenáře. Oproti tomu Čelebi tentokrát sympatie možná ztratil, i když jeho pohnutky byly opět napsány tak lidsky, že by se leckdo na jeho místě zachoval stejně.

9 23.11.2019

POKRAČOVÁNÍ:

"Na vítězství!“ zvedl Forgáč pohár k přípitku. „Victoria!“
„Victoria!“ zvolali a obrátili číše do sebe, až jim tmavě rudé čúrky crčely po bradách na pancíře a dolomány. Báthoryho napadlo, kolika z nich to věští osud v nejbližších hodinách.

Pominu-li choulostivý žaludek nad popisy vražd civilního obyvatelstva a zejména dětí (stále si myslím, že kdyby Ďura ubral, byl by z něj mainstream), musím opakovat sama sebe, ale znovu jsem si vychutnávala autorův jazyk a jeho příměry. Červenák to se slovy umí, maluje před čtenářovým zrakem plastické a barevné obrazy (a to je zřejmě problém u těch násilných scén), člověk při jeho popisech slyší cvrkot cvrčků i kakofonii vojenského střetu, vidí úhel slunečních paprsků v koruně stromu i kapičky bláta odstřikujících od cválajících koňských kopyt. Díkybohu že moje představivost nesahá i do oblastí čichových, protože ani ty autor nenechává stranou.

A pak, ta působivá poslední věta knihy. Sama o sobě, vytržená z kontextu, optimistická, probouzející naději. Ovšem jako tečka za předchozími odstavci, které zlověstně naznačují, kam se další děj bude ubírat, naprosto dechberoucí.

Byl skutečně krásný letní den.

12 23.11.2019

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Byl skutečně krásný letní den…

Po prvním čtení toho ve mně z knihy moc nezůstalo, což bylo valem dáno tím, že jsem četla s velkým rozestupem od předchozích dílů. Jak Červenák přesedlal na Steina s Barbaričem (a Jarošem, že jo), časová prodleva byla větší. A protože čtu opravdu hodně, jiné knihy a příběhy mi Báthoryho trochu zastřely. Při čtení jsem tak neměla návaznost, a kdyby se mě pak někdo zpětně ptal, o čem 4. svazek byl, řekla bych jen to, že Báthory našel syna, potkal vdovu Beličovou… a šlus.

"Velkovezír má dva cíle. Vídeň a hornická města. V obou případech musí nejdříve dobýt Nové Zámky. Ví, že je to naše nejlepší pevnost, Hradba západu. Dokud mu bude překážet, na Vídeň se neodváží."

To, že jsem zcela opomněla Horní chlapce není žádný div, ti se v knize mnoho neohřáli, ale co hůř, ani jsem si nezapamatovala, že se tam hovoří o dobývání Ujváru - Hradby západu, která pojmenuje pátý svazek. A že v knize je i docela dost významná bitva u Parkánu. Stejně tak se mi zcela vykouřilo z hlavy, že se ke slovu dostanou staří známí z dílu prvního, zejména Vlčice. O to víc jsem si nyní užívala druhé čtení a těšila se z toho, že jak se autor vrátil kruhem do Uherska, spojil zdánlivě ukončené nitky vyprávění a znovu na ně navázal. Jen to setkání se starým známým, který byl v prvním díle ještě nezkušeným uchem, nebylo moc příjemné. A protože mám aktuálně z velké části pětku přečtenou, jsem zvědavá, co ještě Iskender spáchá. Zajímavé, jak jeho skutky dokážou čtenáře, který si ho nějak zapamatoval a zafixoval si jeho obraz, zabolet.

Protože v hodinách českého dějepisu se hovoří vlastně jen o obléhání Vídně, Uhři jsou zmiňování jen jako ti zpupní, co se proti mocnářství stále bouřili, o slovenském výseku dějin boje s Turkem nevím ani zbla. A tak vše, co Červenák popisuje, baštím i s navijákem. Od doby, co jsem se začala hlouběji vrtat v Angelice a odkrývám, nakolik jde o propracovaný historický román, přemýšlím i u jiných autorů, kolik času asi strávili nad rešeršemi a hledáním informací. Nakolik je vyprávění jejich licencí a nakolik je postavěno na základech z pramenů. Proto bych si moc přála vědět, zda průběh bitvy u Parkánu skutečně zvrátili splašení velbloudi. Nebo odpovídá-li popis osobností jejich dobovým portrétům a popisům. Třeba jen setkání s Forgáčem je čtenářskou lahůdkou:

Hraběti Adamu Forgáčovi z Gýmeše a Haliče, generálovi císařských vojsk, vrchnímu veliteli Nových Zámků a hlavnímu kapitánovi hornouherských hornických měst, bylo šedesát pryč, ale ze všech sil se snažil nepůsobit jako stařec. Precizně zastřižené kníry a bradku si nechával barvit, aby skryl šediny, řídké vlasy si nechal narůst a učesat na stranu, čímž jakž takž zamaskoval lysé temeno. Přestože mu revma vráželo neviditelné klíny do kloubů, na veřejnosti nikdy nesténal, nestěžoval si, zaťal zbylé zuby a hrdě zvedl hlavu. To patřilo k jeho obvyklému postoji - nikdy se nehrbil, nekulhal, nešoural chodidly, hovořil vždy zvučně, artikuloval zřetelně. Při podání ruky sevřel dlaň tak, až to bolelo.
Kromě zápasu s neúprosným stářím ze všech sil čelil i cejchu venkovana. Ve Vídni nebo Prešpurku panstvo ohrnovalo nos nad hornouherskou šlechtou, vnímalo je jako divochy v dolomanech, kterým trčí sláma z bot, jako nevzdělané věrolomné hrdlořezy, kteří se proti habsburským pánům ochotně spolčí i s ďáblem, nebo ještě hůř, s Turkem.
Forgáčové ale patřili k tvrdým katolíkům, přímo fanaticky oddaným vídeňské civilizaci, a o to více se snažili odlišit od zpupných krajanů. Proto se hrabě i teď, na válečnou výpravu, oblékl do nejdražšího sukna a nejjemněji vypracovaných kůží, do brokátu, bagázie, guziru a kordovánu, na karmazínovém dolománu se vyjímaly zlaté knoflíky, šňůry, střapce a skvostně tepané spony. (…) /Následuje podrobný popis Forgáčova outfitu./

Autor historického románu stojí před těžkým úkolem, jak do svého vymyšleného příběhu zakomponovat historickou realitu a jak prodat to, co vše při přípravách k psaní zjistil a objevil. U Červenáka jsem nenašla jediné místo, kde by mi připadalo, že by se nějak kasal, aby na čtenáře udělal dojem, všechny vsuvky a vysvětlivky působí naprosto organicky a věrně, ať je předkládá vlastními ústy nebo v rámci dialogů postav. Líbí se mi i zahrnutí pohledu z druhé strany, kdy se Čelebiho očima dozvídáme o dvorských intrikách a různých proudech v rámci tureckého vojska. Tak, jako se v dějepisu učíme o mocenských zájmech jednotlivých šlechtických rodů a o pohnutkách jednotlivců, ani Turci netvořili jednolitou masu vedenou jediným cílem svaté války, ale i mezi vyznavači islámu bylo mnoho větví a skrytých toků. V tomto případě příběh Kadizade Ibrahima paši a zájmů jeho tchána, ale i zmínky o jiných muslimských vůdcích a složkách vojska.

Když jsem dočítala třetí díl, v němž Čelebi (nebo Báthory?) ironicky pronáší, zda se ještě někdy setkají, bylo mi zcela jasné (i když jsem to mezitím zapomněla), že si autor tuhle příležitost nenechá ujít. A v tomto kontextu se mi líbí ona v předmluvě avizovaná „družnost mužná“, která prokáže, že osobní přátelství někdy stojí nad zájmy války i víry.

Tak trochu mne napadá, zda se s ohledem na formu předmluvy nakonec nedozvíme, že celý ten epos nám vlastně neservíroval Červenák, ale Čelebi ;-). Na závěrečný díl jsem věru natěšená, jen se bojím o některé své oblíbence, zda s nimi autor nezatočí. Pokud to bude ku prospěchu věci, obětuje samotného ústředního hrdinu? A nebo jeho pravou ruku a mého oblíbence ostrostřelce Voronina, který si občas zabrouká melancholickou dumku a jinak hází hláškami na všechny strany?

8 23.11.2019

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Knihy z téhle série jsem kdysi zahlédla v knihovně a zaujaly mne obálkou i názvem. Při čtení jiných knih jiných autorek jsem často v komentářích narážela na srovnávání se "Stage Dive", takže jsem se rozhodla udělat rezervaci v knihovně a zkusit to. Očekávání jsem neměla nijak přemrštěná, ale přesto se dostavilo rozčarování a zklamání. Jak psala jedna uživatelka ve svém komentáři ke knihám Elle Kennedy, má vysoké nároky na nízkou literaturu. A i já, která toho nečekám tolik, jsem čekala aspoň něco. Tady toho ovšem moc nebylo.

PŘÍBĚH: Zhruba tak ve dvanácti jsem si před spaním začala spřádat v hlavě různé romantické příběhy, v nichž figurovalo nějaké mé alterego. Většinou to byla romantika, samozřejmě nechyběl ani sex (ve 12ti jsem ani netušila, co to je, ale i tak ty představy měly dráždivé kouzlo), a vždy byl nějaký zvrat a happyend. Příběh Rockové hvězdy mi připadá hodně podobný jako tyhle moje představy. Na začátku se hrdinka probudí v hotelovém pokoji, aby zjistila, že je provdaná za slavného rockera. Žel, nic si nepamatuje, takže se dohodnou na anulaci sňatku a ona odjede domů. Jenže tam už na ni čekají paparazziové, takže bez váhání přijme nabídku hrdinova bodyguarda a odjede k němu (i když o něm nic neví - ale je šlechetná a chrání rodiče). V jeho domě si ti dva celkově vymění asi 3 slova, pak se ona srazí s jeho právníky, urazí se (protože není žádná zlatokopka a oni nechápou, že o finanční vyrovnání nestojí), uteče, aby spolu s hrdinou nakonec skončili v jeho domě u oceánu. Tam, ač si stále nic nepamatuje a pořád si řekli jen ta tři slova, najednou zjistí, že ho miluje. A on ji hrozně chce. Takže si to dají asi na osm různých způsobů, přičemž on jí učí praktiky, o kterých předtím četla jen v Bravíčku a přišly jí ohavné. Najednou zjišťuje, že s MILOVANOU osobou je to vlastně krásné. Žel, přijde konflikt. Uprostřed romantiky odjedou zpátky do L.A., kde ho načapá při polibku s bývalkou. Aniž by si nechala cokoli vysvětlit, vezme roha a uteče zpátky domů (to už jí asi neva, že rodiče budou v obležení neurvalých a vlezlých novinářů). Po dalších 28 dnech (ve snění ubíhá čas jinak než v realitě), kdy o ní ztratili zájem už i paparazziové, jen sem tam odpálkovává nějakou blbou fanynku, za ní on přijede. Po několik dní jí dobývá, než mu dopřeje sluchu (předtím mu ovšem dopřeje orgasmus v zadní uličce diskošky), vše si vyříkají, vyznají si lásku a rozhodnou se být spolu. A dokonce i jeho zlý a zkažený bratr jde na terapii a bývalka se dorazí omluvit. Mezitím hrdinka díky hrdinovi dospěje, zjistí, že jí vlastně naplňuje něco jiného, než do čeho jí strkali rodiče, a čeká jí světlá budoucnost plná příslibů.

V celé knize nebyl žádný pořádný konflikt, vše bylo takové... prázdné. Doufala jsem aspoň v zápletku, že nejlepší kamarádka bonzuje novinářům, ale nakonec se ukázalo, že se jen banálně dala dohromady s bratrem hlavní hrdinky. (Který najednou pocítí starostlivost staršího sourozence a hlavního hrdinu kvůli ní sejme.) Přitom si myslím, že ten námět jako takový má skvělý potenciál. Ona se probudí s kocovinou, vdaná, za rockovou star, o jejíž kapele vůbec nic neví, natož o zákulisní realitě života celebrity - to je naprosto úžasný nápad! Jenže jeho uchopení skončilo tak, jak začalo, a proto hodnotím jako těžký podprůměr.

HRDINOVÉ: Evelyn je vlastně tuctové děvče s celulitidou, ale přestože byla šikanovaná, je výjimečná a on to hned spatří a vzplane, ač je zapřísáhlým odpůrcem manželství. David je chudák celebrita, co to má těžké nejen proto, že ho pořád pronásledují a nikdo mu nerozumí, ale i kvůli tomu, že stále musí pracovat se svou ex, která ho zradila, takže nevěří ženám. Navíc ho opustila matka-alkoholička, takže o to víc nevěří ženám. Pro Evelyn a její startovní pozici je to těžké (scéna s rvačkou v hospodě??!), ale láska hory přenáší. A to klišé, kdy kvůli ní znovu potká ztracenou inspiraci a začne skládat... dalo se to čekat, ale... bylo to zkrátka klišé.

SEX: Jsem zhýčkaná a moc mě to nebralo. Kromě toho, že hrdinové dosahují orgasmů jako na běžícím pásu a Evelyn je svolná k praktikám, které nejsou standardní, dokonce jí voní a chutná jeho sperma, a vůbec, ale vůbec se coby téměř panna nestydí (protože s tím pravým je to vždy spontánní a vášnivé), vadily mi zejména používané výrazové prostředky. "Mužství" bych ještě skousla, ale opakování "ženství" mi už vadilo moc, to už bych snesla i oblíbenou "kundičku". Stejně tak množství vulgarismů, které zde působily spíše samoúčelně a obešlo by se to i bez nich. Obzvlášť za situace, kdy byla Evelyn líčena jako děvče ze slušné rodiny, které si raději půjde vypláchnout pusu mýdlovou vodou, než aby z ní pustilo sprosté slovo.

Sem tam se v knize objevila i dobrá myšlenka nebo nějaký vtípek (byť věta ve smyslu "sice mi to nebude slušet, ale aspoň budu hezky vonět" mě rozsekala na kousky), ale jinak to bylo fakt slabé. Kdyby mi bylo náct, tak mi to asi stačí, ale teď mi tam chyběla nějaká ta výplň, silné dialogy, pořádný konflikt a budování vztahu hrdinů k sobě. Jednu hvězdu dávám za ten nápad a obálku, ale víc nadšení ze sebe nevykřešu. Nedozvěděla jsem se ani to, jak funguje těžký život slavných, jen omílané stereotypy o konfliktu uvnitř kapely mezi rodnými bratry. A mnohem víc, než vývoj příběhu, jsem přemýšlela nad tím, že když David dostal od Nathana pěstí a upadla mu pizza, jestli se pádem na podlahu hodně poničila, anebo ji pak ještě snědli.

9 23.11.2019

(SPOILER) POKRAČOVÁNÍ:

(A OPĚT VAROVÁNÍ PŘED SPOILERY)

Jinak ale autorka předvedla to, nač je u ní čtenář zvyklý: kromě červené knihovny, přemíry sexu a jednoduchého příběhu především dobrý slovní humor, vtipné dialogy i situace, a kupu narážek na popkulturu. (Tentokrát jsem velmi ocenila především citát z Highlandera.) Nechybělo špičkování mezi mužskými hrdiny, které knihám dodává šťávu. Velmi jsem se bavila nejen u Tuckerova trollení spolubydlícího, ale zejména u soutěže, kdo z ostatních kluků bude kmotrem.

„Vlastně…“ Garrett úplně září. „Logan v tý soutěži skončil.“
(…) Logan nasadí nečitelný výraz. „Nakonec jsem vycouval,“ přizná. „Je to až moc velká zodpovědnost.“
Garrett si hlasitě odfrkne. „Ty ses rozhodl vycouvat? Takhle tomu budeme říkat.“
Logan ho propálí pohledem. „Tahle tomu budeme říkat, protože to tak taky je.“
„Jo?“ Garrett vyskočí na nohy. „Hned jsem zpátky.“
(…) „Jak teda vysvětlíš tohle?“
Sabrina zděšeně vyjekne.
Já jsem jenom zvědavej, jak mi vysvětlej, proč Garrett drží panenku novorozeněte.
Kterýmu jen tak mimochodem chybí hlava.

Kvůli návaznosti na předchozí knihy (jejichž znalost pro čtení jednotlivých dílů však není nutná), nechyběl ani happyend v podobě usmíření Sabriny a Deana, kterému se ze své lásky vyznala dokonce ještě dřív, než tomu, koho se to týkalo nejvíc.


Celou sérii hodnotím spíše lehce průměrně než jako top v žánru, ale uznávám, že úplná ztráta času to nebyla. Ani ne tak kvůli prasárničkám, které zabírají vždy tak 1/3 celkového počtu stran knihy, ale právě pro ten slovní humor, vtípky a narážky. Jiskření mezi ústřední dvojicí se mi nejvíc líbilo v jedničce a trojce, čtyřka - jak jsem psala v úvodu prvního komentáře - mi přišla nejslabší a Grace a Logana si skoro nepamatuji. Z celé série bych byla ochotná si asi přečíst znovu jen Skóre, ale kdybych pro osvěžení postav či z nedostatku jiného čtiva sáhla i po jiných dílech, znovu bych se pobavila. Protože však znám lepší knihy, do knihovny si Off-Campus pořizovat nebudu.

10 23.11.2019

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

„K tomu těhotenství mám jednu teorii. Poděláme to. Hodně. Často a spoustakrát. A naše děti budou potřebovat terapii. Cílem je snížit míru terapie, kterou budou potřebovat tak jako tak.“

4. díl považuji ze všech za nejslabší. Nebylo to valnou měrou ani tak kvůli mužské postavě, jejíž trpělivost byla opravdu nadlidská (já optimisticky věřím, že takoví existují), ale spíše tím, že mi Sabrina příliš nepřirostla k srdci. Její neustále pochyby a držení se zpátky bylo daleko za mírou zdravého sebehodnocení. Na jednu stranu dře, aby byla dobrá, a my víme, že dobrá je, ale na druhou stranu je to uzlíček nervů, který si ani není s to připustit, že je hodný něčí lásky. Nevím, kdybych se rozhodla nechat si mimčo, tak bych do toho šla naplno, včetně vztahu k tatínkovi - o tom, zda jsem mu zničila život nebo ne, ať rozhodne čas, ale hlavně především on sám.

O Tuckerovi víme z předchozích knih jen to, že rád vaří, vaří-li někdo jiný, je vychován, aby umyl nádobí, je to kliďas a takový "muž v pozadí". V knize se autorka držela téhle charakteristiky, kromě doplnění obligátní postelové výkonnosti a umu. Ale v jejích knihách jsou takoví všichni hokejisti, takže to už mne ani nepřekvapovalo ;-). Stejně tak mě nijak zvlášť nepřekvapovaly sexuální scény, protože to nebylo nic nového pod sluncem, a opět se objevily i oblíbené obraty jako "vnitřní stehno", vyklenování ve všech podobách i potřeba toho druhého olíznout (Sabrina tentokrát chtěla olíznout jeho důlek na bradě). Avšak díkybohu tentokrát ubylo nadbytečného "abysme". Jen nějaké hlubší rozvedení Tuckerovy osoby nebylo.

Oceňuji, že hrdinové tentokrát neměli na růžích ustláno a nebyli kryti svěřeneckými fondy či rodinným majetkem, a tentokrát řešili i existenční potíže. O to víc mi ale Sabrina přišla nelogická - její strach z toho, že se něco podělá, se ukazoval i na vztahu ke kamarádkám: přestože nejracionálnější by bylo společně bydlet, aby ušetřila na nákladech, raději do toho nešla, aby se přátelství nepokazilo. A ze stejných důvodů se držela zpátky i u Johna Tuckera, přestože si byla sama moc dobře jistá tím, že ho miluje. Scéna s vyznáním lásky v porodnici (která asi líp vyzní v angličtině, kde se You nerozlišuje pro jednotné a množné číslo) byla úplně na pěst. V tomhle ohledu jsem čekala nějaký větší konflikt mezi ústřední dvojicí, kdy Tuckovi konečně vytečou nervy a dojde minimálně k ostré hádce či pouštění k vodě. Ale autorka opět vsadila na limonádu a křišťálově čisté hrdiny, takže Tucker pokaždé vše ustál, vytrval až Sabrina nakonec jeho dlouhodobému dvoření a netlačení na pilu podlehla. (Doufala jsem proto aspoň v nějaký větší spor s jeho jižanskou matkou, ale i ten se vyřešil jedním vyčištěním vzduchu.)

Z hlediska příběhu mne opět (ač jsem věděla, že to přijde) zasáhla Beauova smrt. Protože se Kennedy jinak varuje házet svým hrdinům klacky pod nohy, v tomhle víc než překvapila a ten moment je opravdu hodně černý a smutný.

V předchozích knihách se vždy objeví nějaké skryté varování před tím, co se mladým lidem může stát. Nyní téma bylo jasné - nechtěné a nečekané těhotenství. Aneb "i na kousíček stačí, děvčata!" Díky tomu byl jasný i název knihy - Sabrina měla ráda věci pod kontrolou a měla svůj Plán. A ten byl fatálně narušen jedním kratičkým momentem, který změnil vše. Pokud takové dívky opravdu existují, obdivuji její vervu a skutečnost, že zvládla nároky prvního ročníku a mateřství. Mimochodem Harvard je zde líčen hodně snobsky a nepříliš sympaticky (už jen scéna pohovoru před nastoupením na školu). Vážně je Amerika takhle rozškatulkovaná i na univerzitní úrovni??

Nu a pak autorčino pojetí mateřství a líčení malých dětí… Asi budu trapná, ale vadily mi nesmysly, které se v knize objevovaly. Jistě, pokud něco s jistotou vím, pak to, že každý porod je unikátní a to, že já rodila třikrát a ve finále to nebyla taková řezničina, neznamená, že to tak mají, měly a budou mít ostatní. Ale nechce se mi věřit, že by Sabrina měla nejsilnější kontrakce už při prasknutí plodové vody. Anebo obligátní mýtus z knih a filmů všech žánrů, který motá hlavu ženám ještě dnes, že ihned po porodu matka začne kojit a mléko z ní teče proudem. Fakt ne, laktace nastupuje později. Ano, dítě saje, ale tím teprve mléčné žlázy stimuluje, neznamená to, že matka plně kojí jako u staršího dítěte. Anebo další stereotypy: hned při propuštění z porodnice si Sabrina stěžuje, že spánek miminka je luxus. Nikoli u novorozeněte! To většinou ještě nějakou dobu přes den tvrdě spí (v noci se pak budí, protože má obrácený režim noc / den), ale není to tak, že by od začátku prořvalo každý okamžik dne kromě kojení.

„Ničíš mi vzpomínky na dětství.“ Carin se ke mně otočí. „Tohle svojí dceři nedělej.“
„Nemám ji vychovávat ve víře, že Umpa-lumpové jsou veverky?“

11 23.11.2019

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Báthory patří, přese všechny mé výtky vůči autorovi, mezi mé srdcovky. Při druhém čtení jsem ovšem viděla víc much než dříve. Z minulosti jsem si pamatovala jen to, že kapitán sejme Namtara, a že si dopřával orálního sexu. Nevím proč, ale pevnost z názvu jsem si v paměti spojila s tou, u jejíhož padacího mostu dojde k finální porážce zla a ukončení "spolupráce" s Drakobijcem. A tak jsem nyní nepobírala, proč se pořád mluví o nějakém Vračigradu. Moje chyba. Ovšem co jsem tentokrát vnímala mnohem víc bylo slabé navázání na předchozí díl. Po přečtení dvojky by člověk čekal, že půjde hlavně o zastavení Namtara, jenže Pětice a čelebi se sice na začátku objeví, ale pak o nich čtenář po celou dobu, až do úplného konce knihy, neví. Děj se soustředí na Chorvatsko, Černého Araba (podobnost s Ospalou dírou čistě náhodná) a získání léku pro Ljubicu. A že je to dobrodružství plné zvratů! Kdykoli se zdá, že hrdinové už mají vyhráno, ruka osudu zasáhne a jejich radost ihned zdusí. A jako vždy u Červenáka se projeví, že zdánlivě bezvýznamné epizody (většinou spojené s násilným krveprolitím) mají své důsledky...

Protože čtvrtý díl si pamatuji jen matně a pátý jsem ještě nečetla, říkám si, zda má celá série nějakou nosnou linii, která by knihy více propojovala. Zprvu jsem si myslela, že to bude záchrana syna, ale ta ustoupila do pozadí před záchranou křesťanského světa. Bude nějaký nosný prvek v dalších dílech??

Tentokrát oceňuji to, že:
a) většina vedlejších postav, které dostaly prostor vyniknout vedle kapitána a kozáka, neumře a z knihy odejde po svých, i když značně potlučená,
b) v knize se epizodně mihne poměrně silná ženská postava, která - i když nedostane tolik prostoru - zaujme a čtenáře (i kapitána, i když toho v jiném smyslu) potěší. Na to, že se Červenák s ženami v knihách moc popasovat neumí (nebo nechce), nyní se zadařilo a i erotická scéna měla jisté kouzlo.

Když si odmyslím to, že Báthory i Voronin (aktuálně v závěsu s Bojanem) rubají pohany a zlé hajduky hlava nehlava, tak postavy dostaly i víc prostoru pro slovní přestřelky a škorpení, které příběhu dodává říz. Bohužel jsem si nedovedla odmyslit komentář k jedné z předchozích knih, v níž příslušný čtenář přirovnával hrdiny k postavám z Mayovek. Jednak Báthoryho nevěrohodné rychlé kurýrování ze smrtelných zranění a zlomenin, nutné pro chvatný odjezd domů. A pak: ano, Kornel i Stěpan mají bezchybnou mušku a jejich ruka nikdy nemine cíl (oproti třeba Bojanovi, který bojuje po jejich boku). Připomnělo mi to, kterak pouze Chuck Norris sestřelí vzduchovkou letadlo ve výšce 12 000 metrů... z podzemní garáže... bez diabolek.

Co se vedlejších postav týče, osudy Ratimira považuji za vyloženě tragické. (A pokud si vybavuji dobře další díl, budou mít vliv na následující vývoj Báthoryho vztahu k Jeleně.) Líbilo se mi zapojení historických postav, o nichž vím zbla, takže jsem mohla věřit všemu, co o nich autor napsal. Zrínského jsem si představovala jako Jeremiáše Wiśniowieckého z Ohněm a mečem z r. 1999. Jen mám velkou výhradu k zobrazení nebohého Urbana Grandiera, který v reálu žádným okultistou a travičem nebyl. V poznámkách je sice poněkud suše vysvětleno, že za jeho procesem (který skončil upálením) stály spory s kardinálem Richelieu, ale celé to bylo složitější. Zájemcům o problematiku (a očištění Grandierova jména, které Červenák pro svůj příběh poněkud ušpinil) doporučuji nahlédnout do Pitavalových Slavných kriminálních případů.

Taky mne mrzelo náhlé opuštění některých postav typu Krsta Frankopana v průběhu vyprávění. Jeho epizoda s rusalkami působila více méně jako výkřik do tmy, škoda, že ji autor více nerozvedl či neuzavřel.

Hrozně mocinky moc by mne zajímalo, z jakých zdrojů Ďura při čtení vycházel a co všechno je jeho fabulace. Zaujaly mne třeba informace o roční výši příjmů vysoce postavených tureckých důstojníků, o osobní minulosti některých z postav nemluvě. Pokud je vše opřeno o nějaký hodnověrný pramen, tak smekám a knihy doporučuji ke studiu tohoto období.

Nu a na závěr něco, co mne coby fanynku trklo: Voronin na konci shodil kníry i kokrhel?? Proč? Jako jediný důvod mne napadá, že kvůli utrženým zraněním, ale ta neměl na hlavě ani v obličeji?! Že by ho autor potřeboval oškubat, než s Báthorym vyrazí do Horní země?

------
Ještě mne napadla taková malá glosa k tomu orálnímu sexu... V období baroka tyhle služby běžně neposkytovaly ani prostitutky a rozhodně se nejednalo o rozšířenou praktiku (tak jako dnes). Důvodem byla nejen katolická tabu, ale především vztah barokního člověka k hygieně. Ale to, co vím, vztahuji na západní a střední Evropu, třeba v Chorvatsku byly ženské čistotnější a Báthory, který navštívil Orient, převzal zálibu v parních lázních od Turků. Nač si škarohlídstvím kazit tu trochu erotiky ;-).

15 07.11.2019

(SPOILER) POKRAČOVÁNÍ:

Celkově mi tahle kniha fakt sedla nejvíc, i to obligátní ohmatávání vlastní erekce či hovory o penisu jsem tentokrát u mužského hrdiny snášela tak nějak líp. Každému sedí něco jiného a zpětně uznávám, že pokud někoho předchozí díly oslovily tak, jak mne tenhle padl do noty, už ta vysoká hodnocení chápu. Jsem zvědavá, jaká bude dvojka a čtyřka, které jsem ještě nečetla. Přemíru sexu v tomhle žánru toleruji, zkratkovitý příběh do jisté míry taky (ale tady se mi fakt líbil), a když to celé beru jako pohádku pro dospělé ženy, tak přimhuřuji oči i nad ostatními výtkami a rozpory s reálným životem.

Než jsem se pustila do psaní komentáře, přečetla jsem si předchozí. Jak se obvykle u knih nahlas nesměju a běžně se bujarým chechtotem lámu v pase jen v duchu (a navenek mám ten svůj divný obličej, kvůli kterému se mě v pubertě i cizí lidi na ulici ptali, jestli jsem v pořádku), tak tentokrát jsem to jedenkrát nedala a smála se hodně a s chutí. Jen to nebyla koupelnová scéna, ale Deanův rozbor vlastního problému s paralelami ze Stmívání:

„Hele, znáš Stmívání? (…) Fajn, takže víš, že Bella má takovou nějakou zvláštní krev, že jo? Že se z ní Edwardovi postaví, kdykoli se k němu přiblíží?“
(…) „To se mnou teď vážně diskutuješ o Stmívání?“ (…) Nevím, jestli si z tebe mám začít dělat prdel, nebo ti doporučit cvokaře,“ prohlásí Beau vážně. „Neznám žádnýho kluka, kterej by tu knihu četl.“
„Já ji nečet. To ségra byla z tý série odvařená, když ty knihy vyšly. Chodila za mnou po baráku a povídala mi o ní, ať se mi to líbilo, nebo ne.“
„Aha, klidně to hoď na ségru.“
(…)
Beau si mě zamyšleně změří. „Hm, neřekl bych, že to je stejný jako s tou Bellinou čarovnou krví.“
„Ne?“
„Ne, řekl bych, že ses otiskl do kundičky tý holky.“
(…) „Co tím myslíš?“
„Myslím tím, že seš na tom stejně jako ten Jacob. Otiskl ses do rozkroku tý holky a teď je to ten jedinej, na kterej dokážeš pomyslet. Existuješ čistě jenom pro TUHLE kundičku. Jako Jacob a to divný mutantní děcko.“
„Ty podělanej kecale, tys ty knížky četl!“
„To teda ne!“ ohradí se Beau, ale rozpačitě se přitom usmívá. „Viděl jsem ty filmy.“

10 05.11.2019

(SPOILER) „Hele, můžou si andělé vůbec vrznout? A jestli jo, jsou orgasmy v nebi milionkrát lepší než orgasmy tady na zemi? Vsadím se, že jo.“
„Určo. Odkud myslíš, že se bere duha? Kdykoli vidíš duhu, znamená to, že se v nebi právě udělal anděl.“


!!! POZOR SPOILERY !!!

ON: Super frajer, hezoun a děvkař, který to má rád ve třech (ale ještě líp ve čtyřech či pěti, a ideálně, když ho načapají, a pokud ho načapají, tak nejlíp, když se pak dívají) se jménem stejně dlouhým a arogantním jako jeho Ego a jeho penis. Který má, jen tak mimochodem, fakt parádní.
ONA: Slušné děvče, co se právě rozešlo s nudným partnerem, plácá se v tom, opije se a ukáže, že v posteli vůbec slušná není.
On po společné noci nemůže pomyslet na jinou, neustále ji nadbíhá, a ač Ji trápí výčitky a pocit viny, nakonec se rozhodné nadbíhání vyslyšet a dát té vzájemné chemii ještě jednu šanci. Pak do toho ovšem vstoupí francouzská telenovela Solange a On do toho nechtíc spadne až po uši.

Třetí kniha od Elle Kennedy, kterou jsem četla, a druhá ze série Off-Campus. Neřekla bych, že jsem „otupěla“, ale Skóre považuji za to nejlepší, co jsem od autorky zatím četla. Jistě, dopouští se stejných nešvarů jako v ostatních knihách, kdy její hrdinové (v tomto případě pouze Dean) nemají hluboko do kapsy, jsou krásní, až to bere dech, a talentovaní (Allie), ostatně jako zbytek Briaru. Příběh ovšem tentokrát neobsahoval žádné hluché místo, postavy měly i nějaký vnitřní vývoj, jejich vztah procházel nějakými levely, a dokonce došlo i na konflikt, který vztahem otřásl. A ten byl pro mne o to nečekanější, že takováhle PŘÍČINA mne v žádném případě nenapadla. (Jakmile padla zmínka o nechráněném sexu, byla jsem si jistá, že vítr zafouká z této strany.) Navíc mám asi slabost pro otřepané schéma, kdy on je lamač srdcí, holduje jen nezávaznému sexu, ale pak potká tu pravou a napraví se. A ona samozřejmě netuší, že je napravený a nadále s ním zachází jako s tím zlobivým hochem, čímž v sobě dá průchod zlobivé holce uvnitř, kterou doposud ve svých předchozích vztazích potlačovala.

Kladu si řečnickou otázku, pro koho Elle Kennedy píše. Její hrdinové jsou univerzitní studenti, kteří neřeší problémy dospělých, takže čtenářka, co má už něco za sebou, se asi plně s jejich příběhy nesžije. Na druhou stranu pro teenagery je v knize opravdu hodně explicitních sexuálních scén, které autorka podává bez příkras, takže číst to nějaká nevinná dívčina, která teprve objevuje svoji sexualitu, bude to pro ni těžké porno. Že by tedy cílovkou byli vysokoškoláci?
U postav mi trochu vadí jistá schematičnost - všichni jsou krásní, úspěšní, vynikají ve svém oboru, bydlí v plně zařízeném domě bratrstva a zásadně vaří bio… Z toho někteří mají nejen vlastní auta, ale i kérky přes celé tělo (kdo jim to obojí platil? Rodiče?). Autorka své postavy má ráda, takže jim v sexu dopřává plnými doušky a orgasmy chodí minimálně v páru, což bych u tohohle typu literatury skousla, a mnohem víc mi nevyhovuje benevolentní postoj k užívání lehkých drog. Jsem trapná konzerva a marihuana šla vždy mimo mě, natož extáze (u mého dřívějšího já, které bylo hodně nesmiřitelné, by tímhle Dean naprosto skončil).

Sex autorka umí popsat dobře, příběh tentokrát nikde neuvázl a nechyběl ani slovní humor, kterým Kennedy vládne též. Oceňuji i popkulturní narážky, které knihu zasazují do nějakého časového kontextu, aktuálnímu dnešku (je otázkou, nakolik ty narážky budou čitelné třeba za 10-15 let…):

„Volal trenér,“ povídá Garret. (…)
„Proč?“ zeptám se opatrně.
(…) „Nemám páru. Možná se domákl, že ses teď o víkendu zlil (…).“
„Jak by se to dozvěděl? Přece nás nenechává sledovat?“
„Kámo, trenér je jak ten chlápek ze Hry o trůny, co má všude ty svoje ptáčky. Ten ví všechno o všem.“

Dějový zvrat, v němž se Dean (ne)prověří, byl pro mne naprosto nečekaný. V tomto ohledu apeluji na ostatní čtenáře, aby se v komentáři naučili mlžit, anebo varovat před vyzrazením děje. Protože tohle byla taková darda (byť podaná vcelku neutrálně), že vědět o ní předem, nebude to mít takovou sílu. A přiznávám, že i já jsem byla pohnutá, byť setkání s postavami z Off-Campus beru jako nezávazné a neplánuji se k nim v budoucnu náruživě vracet. Trochu neuvěřitelné mi pak přišlo to rychlé Deanovo prozření, ale Allie aspoň dostala trochu prostoru si to v hlavě srovnat, což my, co jsme od 17 let neustále ve vážném vztahu, o sobě říct nemůžeme.

V komentářích níže tu padla kritika Allie a já se jí musím zastat. Mně naopak svými postoji byla hodně blízká - sama jsem vždy sex spojovala s partnerstvím a ač jsem nezpochybňovala, že může zaúčinkovat chemie a člověk si užije nezávazné dobrodrůžo, mně to nikdy nešlo. V jednom článku, co jsem kdysi četla, byla položena otázka, jaký orgán je v erotice nejpoužívanějším, a odpověď zněla, že ruka. Nesouhlasím, já tvrdím, že je to mozek. Jakmile má holka v hlavě nastaveno, že dělá něco špatně nebo jinak, než by se mělo, tak si to zkrátka tolik neužije. Ovšem Allie nebyla žádná puritánka a že si to užít uměla, o tom hovoří nejen ta koupelnová scéna s Winstonem, ale i její názory na dráždění prostaty a bondage. Osobně děkuji, že na tu prostatu nedošlo :-).

Scéna s použitím rajčatové polévky byla zbytečně vypjatá, ale na druhou stranu: napadá někoho lepší scéna, která by posloužila jako Deanova předehra pro ta tři magická slůvka, které Allie řekl?

9 05.11.2019

(SPOILER) "(...) Žádnej člověk není ale ostrov sám pro sebe. Ty jsi ten typ, co se stará o svoji rodinu. O přátele. O spoluhráče. Kdo se ale stará o tebe?"
"Takže tvrdíš, že muži jsou spíš poloostrovy? Tak ženský jsou pak rušný části centra měst. Plný jednosměrek a mraků aut. Člověk je z toho akorát zmatenej."

!!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!!

Nejprve jsem četla druhý díl, ale ono to není na škodu, tady lze číst na přeskáčku. Souhlasím s tím, že Matt tady moc sympaticky nepůsobil, ale jeho postava se zde omezovala jen na neustálé fňukání stran rozvodu, což mu moc prostoru rozehrát svůj šarm nedalo. Ovšem stejně jako ve dvojce (a v knize Návrh), ani tady jsem se toho o hokeji moc nedozvěděla. Dokonce se odvažuji tvrdit, že jsem se poučila víc o pletení (scéna s Leilou v nemocnici), než o ledním sportu. Ten se opět smrskl na pár ledabylých vět o průběhu tréninku či zápasu a na opakované klišé (které tentokrát zaznělo i doslovně), že každá holka chce hokejistu. Já jich teda osobně moc neznám, to přiznávám, ale hokejistu bych teda nechtěla :-).

I když... podle těchhle knížek se zdá, že jsou všichni těžce ve vatě a nikdo z nich neřeší existenciální potíže. V podstatě ani hlavní hrdinka, přestože má komplex, že ji rodiče doposud ve všech jejích neúspěšných kariérních odbočkách dotovali. Tenhle nedotažený motiv mi vadil hrozně moc, protože Jess pak opravdu trochu vyznívá jako vatovaná holčička z bohaté rodiny, která se hledá, hledá, a rodiče za to platí. Čekala jsem, že tohle autorky víc dotáhnou, Jess sobě i rodině dokáže, že tentokrát své poslání a superschopnost našla, a protože se ve svém oboru stane top, nakonec vrátí rodičům do pětníku všechny peníze, které do ní kdy nastrkali... (Nevím, jaké platy mají sestry v Kanadě a USA, ale u nás by jim to vracela asi hodně dlouho, i kdyby si vzala dvě směny navíc.)

Milostná zápletka byla obdobou toho, co bývá hodně časté - ona ho nesnáší, přesto ji přitahuje, myslí si o něm, že je to jen hora svalů, ale když si mu nakonec navzdory všem předsudkům vylije srdíčko, on ji překvapí nejen v posteli, ale i svými rozumovými schopnostmi, empatií a celkově je to prostě super mužský. Nicméně Blake, byť byl psaný docela sympaticky, na mě působil jako hrozný puboš. Ani ne tak svými hláškami a smyslem pro humor, ale spíš neustálým taháním se za Anakondu Blakea. Fakt nějakou ženu vzruší, když jí přijde od skoro cizího chlapa foto penisu, popřípadě jí ho neustále strká pod nos (obrazně) a pořád o něm mluví?? Představa, jak někam přijdu na rande a chlapík si ho přede mnou začne hladit přes kalhoty a vést lascivní řečičky, vede spíše k tomu, že bych z jeho bytu rychle utekla.

Autorky si v ději mohly mnohem víc vyhrát s Blakeovou bývalkou - konečné vyznění pro mne bylo spíše "politováníhodná" než "sakra, to je ale mrcha!" Fiktivní těhotenství bývá častou vztahovou pastí i v reálu, takže tuhle lež bych Molly až tak nezazlívala, ale spíš mi přišlo přes čáru, že ji pak udržovala před Blakeovou rodinou, s jeho sestrou chodily na výroční večeře apod. Jako jo, to už bylo přes čáru. Ale i tak, mohla být mnohem víc zlá a zákeřná.

WAGsky tady působí trochu jako takový ten obraz amerických paniček, co rozhazují peníze svých bohatých manžílků, aby pro ně vypadaly co nejlépe, měly dokonalý účes, nehty a outfit, a jejichž jedinou starostí je, jakého dodavatele občerstvení vybrat na další večírek. Přitom v druhé knize to až takhle hrozné nebylo, takže mě to trochu mrzí. Když už se ta série jmenuje WAGs, čekala bych o nich trochu víc. Takto jen vím, že jakmile přijde do klubu nová členka, dostane dárkový uvítací balíček, v němž je mj. sada na výrobu vlastního dilda (Udělej si sama, a pak se udělej sama). Zajímalo by mne, jestli se ta sada i ostatní věci z dárkové tašky (třeba dres se jménem hráče a hláškou, že k sobě s dotyčnou patří) musí vrátit, když se dotyčná s hokejistou rozejde??

Jelikož je to už třetí kniha, co jsem od Elle Kennedy četla, značně se mi zajídaly opakující se slovní obraty typu, že hrdina hrdince podebral prso (já si představím podebraný palec a vzrušení hned opadne), popřípadě že se o něj otírala jako kočka v říji (v téhle knize to bylo řečeno tuším 3x). Taky mi lehce uniklo, co se vlastně dělo s oblečením při sexu v autě - Blake Jess dle popisu odsunul kalhotky na stranu, aby do ní pronikl, ale ta je pak po aktu sbírala ze země, což by znamenalo, že jí je musel sundat?! Tentokrát ovšem dávám palec nahoru za "polibek" na svatbě a následující scénu ("Souhlasila jsi s polibkem, zlato. Jen jsi neřekla KDE.").

Čte se to dobře. Autorky mají lehký styl, příběh - i když strašně předvídatelný a černobílý - nutí číst dál, je tam hodně slovního humoru, chlapi jsou sympaťáci... Ale. Chybí mi tam nějaký pořádný konflikt, aby o tu společnou lásku víc bojovali, trochu víc reálného života (všichni jsou bohatí a krásní), všechno je to hrozně jednoduché a vlastně tak trochu o ničem... Kdyby autorky v tomhle směru přidaly, bylo by to o dost lepší čtení. Takhle dávám 2,5 * za orální scénu a vtipné hlášky.

15 04.11.2019

(SPOILER) !!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!!

Ani se mi nechce věřit, že poprvé jsem tuhle knihu četla před skoro 10 lety... Ač si hlavní dějovou linii pamatuji slušně, vypadlo mi hodně detailů a vedlejších postav. Ty se sice v knize moc dlouho neohřály, a i když v podstatě dělaly křoví hlavním hrdinům, čtenáře pobavily, poděsily i napínaly.

Když jsem to četla prve, rajcoval mne Kirmizi, a i tu zálibu v rudém jsem byla ochotná mu odpustit. Ovšem do okamžiku, než mu příchodem k bráně Irkally pořádně hráblo. Pak už jeho obraz v mém romantickém srdéčku nebyl, co býval. A v hlavě mi utkvělo především to, že mu na konci vytekly oči. (Což, to asi uzná každý, chlapovi na atraktivitě nepřidá.) Protože jsem si tohle všechno pamatovala, tentokrát jsem své ženské sympatie přesunula na Stěpana. Odpustila jsem mu i kozácký kokrhel a úpravu vousů i proto, že vím, že ještě v příběhu svoji roli Báthoryho bety sehraje. Jen jsem teď jukla do komentáře k Hradbě západu a přečetla si, že to má být poslední díl. To jako vážně??!

Druhý díl: Když jsem to tehdá četla, nevybavuji si, že by mne napadl příměr s Indianou Jonesem, nebo jsem naň zapomněla. Ale fakt je, že ty kulisy i příběh tomu lehce nahrávají, jen náckové chybí. Hrdiny však pronásleduje obdoba Tolienovské Devítky, byť o čtyři čísla nižší, a abych nelhala, tak vlastně jen Druhý z Pěti. (Ovšem pozitivem pro fanoušky magických záporáků je, že i když na konci zařve, číslo Pět žije). Příběh kopíruje "klasickou fantasy linii" - hrdinové někam putují, jdou a jdou, až dojdou k cíli. Báthory tentokrát dostal jako spoluhráče nejen zmíněného Kuzguna, ale hlavně Čelebiho, a celá trojice postupně odhazuje některé z předsudků křesťansko-muslimského světa. V tomto ohledu jsem tedy na rozdíl od jiných kapitánovi nezazlívala, že tentokrát zbraň nejednou otočil proti těm, kteří by vlastně měli být jeho spojenci. Ono i v reálném životě nic není černobílé.

Prostředí, kde se příběh odehrával, mi bylo blízké i nedávným čtením Angeliky (ach Kandie, Kandie), a napodruhé jsem se i víc orientovala v tureckých hodnostech, použitých pojmech a všem tom, co je vzadu v knize vysvětleno. (Miluji knihy s poznámkami a vysvětlivkami! O látkových záložkách nemluvě!) Trochu mne překvapili „hašhašíni“ - mám spíše uchopený pojem asasíni…

Červený Mustafa na mne při druhém čtení tak tajemně a démonicky nepůsobil - sice měl své schopnosti, ale po celou dobu byl takovým dřímajícím lvem, který se až na konci projevil jako velice krvelačná šelma. Protože po celou dobu hrál roli číhajícího zla, jeho konec mi z autorovy strany přišel odbytý. Více jsem ovšem želela postav vedlejších, kteří tvoří jen kulisy pro ostatní. Kupříkladu Selim byl napsán jako vyložený klaďas a už tenkrát mi vadil jeho skon a připadal mi velmi nespravedlivý, i když jen Červenák vyvážil jakousi katarzí v popisu místa, kam po smrti dorazil. Eusebius či Bannister měly jako postavy obrovský potenciál, mrzí mne, že aspoň s tím druhým si Ďuro víc nevyhrál, ale podobně jako Sapkowski, nakonec je poslal z kola ven. Čirin jako romantický prvek fungovala jen částečně - neustále narážky na společné milování s Kuzgunem mě trochu obtěžovaly (ne, nebylo to ze žárlivosti!) a její smrt byla vyloženě zbytečná. Coby čtenářku mne trochu mrzí, že Červenák ty ženské postavy neumí líp...

Ale abych jen neremcala - autor má vyhrazené čestné místo v mé knihovně, a to z mnoha důvodů. Nejen, že se mi líbí jeho příběhy a postavy, ale tentokrát jsem si vyloženě užívala jazyk, jakým píše. (Čím dál víc mne láká dát si ho ve slovenštině...) Naprosto parádně umí pár větami načrtnout prostředí takovým způsobem, že se před čtenářovým vnitřním zrakem plasticky a v barvách doslova zhmotní. Kdyby Červenák ubral na popisech trávení, vyměšování, zvracení a obligátní brutalitě (bojové a mordovací scény popisuje bez jakýchkoli příkras a úhybných manévrů, takže čtenář má i tyto naservírované se vším všudy realisticky), věřím, že by si k němu našlo cestu mnohem více čtenářů a kritici by ho řadili mezi top historických románů. Červenákovy popisy přímo volají po vizuálním uchopení s nějakou dechberoucí epickou muzikou.

V čem je ovšem Ďuro nepřekonatelný jsou jeho úvodní věty a věty, kterými uzavírá kapitoly či jejich části, ať jde o nějaký výrok hrdinů nebo jen popis situace. Kupříkladu jen obraz toho, jak se na vlnách houpají a pomalu klesají ke dnu Čelebiho zápisky, měl v sobě velkou sílu... A takových momentů je tam hodně. Dokáže vždy čtenáři zasadit nečekaný úder, který až vezme dech.


"Přemýšlej, čeribaši. Kdyby šlo o zlato, potřeboval bych na jeho odvoz karavanu, velbloudy, vozy, otroky... to, co mám na sultánův příkaz najít, snadno odnese jeden jediný muž."
(...) Čeribašiho tvář zastřel stín. Jen se mu to zdálo, nebo se vezír právě podřekl a vyzradil mu svůj tajný plán?
Když konečně najdou onen "poklad", z pouštního chrámu odejde živý jen jeden muž.

"Vzdát se?" Prošedivělý zabiják se tiše zasmál. "Vůbec mě neznáš, derviši. A nerozhoduj o mém životě, dokud neznáme vítěznou stranu. Kromě toho..."
"Co?"
"Jsi dobrý společník. Možná budu chtít, abys vedle mě kráčel po dlažbě z lebek."

"Záleží na tom, jak jim evliya celý příběh naservíruje. Není to tak, Čelebi? Uvěří všemu, co jim nabulíkuješ."
"Řeknu sultánovi pravdu."
Báthory a Kuzgun na derviše pohlédli, jako by se lekli, že mu slunce spálilo mozek. Čelebimu zacukaly koutky úst.
"Jen," dodal potměšile, "zlehka upravím některé detaily."

19 29.10.2019

(SPOILER) "A napadlo mě skvělé první rande. (...) Rigoletto," oznámí rozvážně.
"No já miluju italská jídla. O téhle restauraci jsem ale nikdy neslyšela."

!!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!!

Kdybych Elle Kennedy (zde v tandemu se Sarinou Bowen) potkala dřív, asi bych z ní byla víc na větvi. Takhle opět musím řadit spíše k průměru. Sice je to další série, která se opět má odehrávat v hokejovém prostředí, ale i já jako laik, který se u hokeje ptá, který je zrovna poločas, jsem tam toho hokeje moc nenašla. Veškeré hokejové prostředí se smrsklo na občasnou zmínku o náročném tréninku a dobré práci nohou, a když už byl nějaký zápas, tak to byly jen narážky, jak se v první třetině torontským vedlo, pak nevedlo, a nakonec byl Matt skvělý nejen v útoku, ale i při asistenci. A stále jsem nepobrala, jestli na ten první zápas, kam "Hottie" dostala lístky, oblékla či neoblékla dres. Z tohohle pohledu by Hailey klidně mohla křičet na fotbalovém stadionu, že rozhodčí je mrkev, a vyšlo by to nastejno. A stejně tak by Matt nemusel být nutně hokejistou, ale realitním makléřem, investičním bankéřem či úspěšnou filmovou star - zasazení do jiných kulis by samotnému příběhu vůbec neubralo.

Příběh... Uznávám, že v téhle branži je těžké vymyslet něco nového. Když jsem se začetla a začala rozplétat zápletku "hokejová hvězda - fanynka", čekala jsem trochu víc právě od tohohle motivu. Třeba jak bulvár Hailey bude propírat, někdo je někde spolu vyfotí na začátku vztahu, do toho se začne cukat Kara... ale z toho nic nebylo. Bulvární plátky jsou asi na americkém kontinentu mnohem slušnější než u nás. Takže zůstal samotný příběh, kdy Ona potkala Jeho, zjistila, že je to normální člověk z masa a kostí, díky čemuž si Ho zamilovala ještě víc, a On se naopak zamiloval do obyčejné holky s úspěšnou firmou. Ona měla mindráky z rozvodu, On taky, takže si vzájemně dodávali sebedůvěru, ... Ale všechno to šlo HROZNĚ SNADNO, včetně jejího přijetí jeho dětmi a konečného napravení nepřátelské bývalky.

Opakující se prvek, kdy Hailey nikdy neměla se svým ex orgasmus, ale Matt jí ho dopřál na první dobrou, a potom zas a znovu, mě po přečtení Návrhu trochu obtěžoval. Ovšem celkově jsem té dvojici věřila trochu víc, možná díky tomu, že to tentokrát byli pracující a nikoli studenti. Jen jsem si musela odmyslit obligátní kulisy, že oba jsou bohatí, nemusí řešit peníze, a ač je v knize zmíněno, že on je věčně v trapu, a že ona se v práci docela nadře, stejně jim zbývá kupa času na dechberoucí sex, jehož popisy autorka nešetřila a které zabíraly nejvíc stránek.

Chybělo mi i nějaké bližší vysvětlení Haileyina tetování, jaká je v reálu vlastně povaha - jestli rebelka, kterou zatlačila její matka, a pak přátelské manželství s Jacksonem - nebo jak to vlastně má. Autorky vždy něco naťukly a nechaly být, přitom kdyby to trochu rozvedly, bylo by to hned minimálně o fous lepší.

Kennedy erotické scény popisuje vcelku slušně (avšak, když už to bylo potřetí stejně detailní a stejně super, trochu mě to nudilo, protože to začalo ztrácet náboj). Ale nebyla bych to já, kdybych i u těchhle pasáží nepřemýšlela. Jako: ona se stydí, nemá sebedůvěru, ale pak si to před ním sama dělá (opět opakování z Návrhu, autorka asi tohle ráda), nemluvě o tom, že hned přistoupí na hru "trenér a cvičenka", přijímá pokyny a pustí se s vervou utajené sexuální mašiny do orálního sexu. Vím, vím, moje chyba. V tomhle typu literatury to není jako v reálném životě, kdy by se Hailey studem rozplakala jen z návrhu, že se má najednou svléknout před jiným chlapem než exmanželem, s nímž se stejně vždy milovala jen v roláku, pak byla by tak nervní, že by orgasmu stejně nedosáhla, a Matt by zpětně přemýšlel, jestli se před akcí přece jen neměl dole opláchnout :-). Ale jo, ty pasáže mají něco do sebe, i když je to trochu na jedno brdo (a i když to dělají i tehdy, kdy vedle v pokojíčku spí Mattovy dcery).

Nu a ten zádrhel, který nastal tím, že Hailey šla na udílení cen sama... zajímalo by mne, jestli někdo jen na vteřinu věřil, že je ve vztahu konec? A protože zas moc myslím, ptám se, jestli na tu akci neměla jít Hailey spíše s manželem, když firmu vybudovali společně?? Jenže Jackson, stejně jako Kara a další postavy, tvoří jen takové "křoví" pro hlavní dějovou linii a nemají samostatný vývoj. Byť ta revolta proti zlému tatínkovi byla docela milým překvapením. Obvykle je bývalý hrozný zloun, a stejně tak exmanželka, která má stále potřebu otce svých dětí ponižovat, nutit ho dělat bezlepkové vafle a navíc - a to je to největší klišé ze všech - randí se ZUBAŘEM!

Mezi výrazné klady autorky (autorek) řadím slovní humor, kterým nedostatky ve stavbě příběhu či opakujících se motivech vynahrazuje. Škoda, že některé ze slovních hříček překladem do češtiny zanikly nebo tolik nevynikly (už jen přezdívka HoTtiE, přeřeknutí six / sex apod.). Líbilo se mi i označení firmy (Aport), u něhož mi chvíli trvalo, než mi ten vtípek došel, ale o to víc potěšil.

V příběhu byl moc hezký okamžik, kdy za Hailey dorazí ostatní "WAGsky", aby ji utěšily a ukazují jí, že je jedna z nich. Díky tomu jsem pochopila označení série. Škoda, že i s tímhle si autorky víc nepohrály, protože sonda do života manželek profesionálních hráčů, vedle níž by běžela klasická romantická linie ústřední dvojice, by mohla být pěkným čtením.

No a samostatnou hvězdu by si zasloužila pointa s panem Pinďourem. Já bych asi v reálu jeho objednávky nevydýchala, ale na stránkách knihy mě bavily.

P.S.: O fešákovi na obálce, který je i na knize "Zaskočený" od Emmy Chase, jsem psala v diskusi (tak nějak se nemohu zbavit dojmu, že je to ten hezký kolega, co pracoval na odboru školství, a melouchařil jako model...). Co mě ale trklo - v knize byla zmínka, že neoholený Matt měl světlé strniště, což by znamenalo, že byl spíše blond?? Opraví mě někdo?

9 28.10.2019

(SPOILER) !!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!!

Protože jsem k narozeninám dostala posledního Báthoryho, tak dlouho očekávaného, neb se Červenák soustředil hlavně na Steina s Barbaričem, rozhodla jsem si před jeho přečtením, které jsem odkládala, co to šlo, přečíst předchozí díly. Už u Železného půlměsíce jsem zjistila, že se místy nechytám, takže osvěžit si nejen postavy, ale i samotné Uhry rozhodně nebude na škodu. A fakt to škoda nebylo. Přestože jsem si hlavní linku pamatovala vcelku dobře, unikaly mi detaily a kupříkladu boj o hajduckou pevnost jsem při prvním čtení moc nepobírala a v hlavě si ji nějak spojila s obléháním a dobytím Varadínu. Nedávno jsme se doma dívali na Ohněm a mečem, takže jsem mentálně převzala obrazy a oblečení hrdinů a kníraté hajduky si díky tomu představovala mnohem plastičtěji a líp. Při druhém čtení jsem si užívala a oceňovala autorovo vykreslení historických kulis, od opisů krajiny nebo pevností, přes vedlejší postavy (Borlobáš mi evokoval pana Zaglobu), po drobnosti v podobě všudypřítomné křesťanské víry, byť jsou hrdinové v jejím vyznávání poměrně laxní.

Na Báthoryho jsem přesedlala po Černokněžníkovi a i díky němu je Červenák autor, jehož historickou beletrii pravidelně kupuji (čerstvě vydaný Les přízraků už se balí pod vánoční stromek), přestože se jinak novým přírůstkům v knihovně snažím z kapacitních důvodů vyvarovat. Dokonce jsem se tentokrát oprostila i od toho, co mi jinak u Ďury vadí, a to opisů tělesných projevů hrdinů (pšoukání, močení, hygienické dobové návyky v podobě čištění nosů a uší prstem apod.). A protože už jsem na Červenáka zvyklá, nedala jsem se rušit ani místy naturalistickými výjevy, které následovaly po bitvách, bitkách či v jejich průběhu. Naopak jsem si užívala autorův jazyk a některé příměry, které mi při prvním čtení unikaly. U narážky na to, že Báthory "už zase skáče přes kaluže" jsem se musela usmát. Nevím, jestli to byla cílená narážka na jiný titul, ale pokračování "mohamedánské krve" té hlášce dodalo jiný rozměr. Jelikož další díly si pamatuji aspoň povšechně, líp jsem si nyní všímala postav a narážek, díky kterým bude mít osvěžovací čtení následujících dílů hlubší prožitek.

Protože o dějinách vojny s Turkem mám jen obecné informace z učebnic, líbí se mi (vedle příběhu hlavního hrdiny, slovutného Turkobijce) vykreslení dílčích bitev, reálií, popis země v tureckém područí, jejíž obyvatelé ale islámské jho nepřijali zdaleka pokorně.

"Ať všichni pohani chcípnou," řekl a pozvedl čutoru.
"Nemusí všichni chcípnout," usmál se Báthory letmo. "Stačí, když ten svůj půlměsíc přestanou násilím cpát křesťanům a vrátí se do pouští za Istanbulem."
"A tam ať chcípnou!"

Doporučuji Dobrodružství kapitána Báthoryho všem, kteří si chtějí znalosti ze 17. století prohloubit a líp zapamatovat. Osobně je totiž beru za historický román, bez ohledu na fantasy prvky (kupř. ten v mlýně mi zpětně připadá trochu samoúčelný a nevidím v něm moc smysl).

25 19.10.2019

SpongeBoba jsme objevili úplně náhodou, synovi jsem pustila film "SpongeBob - Houba na suchu" a od té doby u nás frčí minimálně 1x denně, kdy se ho dvouleťačka domáhá slovy: "Ci Buba! Buba ci kouka!" Takže když jsem v knihkupectví cestou z wc míjela krabici s knihami, na níž ležel i SpongeBob, ihned jsem se obsluhy ptala, zda je kniha k mání, a i přes - na můj vkus přemrštěnou cenu za takový titul - ji dětem koupila.

Příběh je poměrně jednoduchý: SpongeBobovi na hlavě přistane pohádková kniha jeho dětství, jejímž čtením stráví celý den, aby se mu pak dílčí pohádky (Jack a kouzelné fazole, Popelka, o koblížkovi) promítly do snů. Přičemž ze závěrečných vět je patrné, že probuzením to všechno jen tak nekončí... ;-)

Pětiletému synovi se příběh moc líbí, mně už přijde slabší, ale i tak oceňuji některé drobné vtípky ukryté v ilustracích či textu. Kniha podle mě hodně ztrácí tím, že jde o převod ze seriálu na textovou formu, která nemá takovou šťávu, a ač se autor snaží některé situace opsat, na obrazovce televize jsou prostě vtipnější. Za mne je mínusem i to, že ilustrace uvnitř knihy jsou černobílé. Nicméně syn je spokojen, knihu už jsme četli několikrát (pro útlý obsah se rodič tak nenadře a dá knihu i na jeden zátah), a až bude chlapeček starší a odhalí některé z vtípků slovního spongebobovského humoru sám, možná nějakou tu hvězdu přidáme. Náš top je parafráze na Koblížka - Bob Krabí hambáč, i když dítko podezírám, že se mu především líbí to slovní spojení.

P.S.: Prodavač vůbec netušil, co že mi to prodává, a domníval se, že postavička na obálce je sýr.

7 17.10.2019

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Ježto jsem přesáhla povolený počet znaků, pokračuji zde:

„Nechci nic říkat, ale celá tvoje rodina je pěkně trhlá.“
„A já si říkám, že jsme prostě jen úplně normální dysfunkční rodina.“

„Pusť mu televizi. Kreslené filmy nebo něco takového. A nedávej mu do ruky ovladač, nebo začne sledovat placené porno.“
„Pornofilmy mají nejlepší názvy,“ řekla babička. „Pár bych jich klidně zkoukla. Jeden jsem si kdysi předplatila, ale byly tam jen samý nahý ženský, a já chtěla vidět nahý chlapy.“

„Musím do práce,“ oznámila jsem babičce. „Nedělej nic, kvůli čemu by tě mohli zavřít.“
„Neboj,“ odpověděla. „Půjdu na to vychytrale.“

„Takže tohle je tvoje verze?“
„Jo, řekla bych, že týhle verze se budu držet,“ odpověděla babička.

„Tu první věc rozhodně dělat nebudu.“
„Ani ve spánku?“
„Ne!“
„Ani opilá?“
„V žádném případě.“
„Já si to myslel,“ kapituloval Morelli, „ale aspoň jsem to zkusil.“

A samozřejmě SEZNAM BABIČKY MAZUROVÉ:

„Kdepak,“ ozvala se opět babička, „já se nenechám zaskočit. Taky si dávám dohromady seznam přání, co bych ještě chtěla stihnout, než natáhnu brka.“
(…) „A co na tom seznamu máš?“ zeptala jsem se.
„Zatím jen šest věcí. V první řadě nový prsa. Ty, co mám, už nestojí za nic. Jsou povislý a vytahaný. Za druhý bych chtěla vidět Rangera nahýho. Kdyby to nešlo, tak skoro nahýho. Ale včetně jeho orgánu, samozřejmě. Určitě stojí za vidění, a já v poslední době už moc orgánů nevídám. (…) Potom bych chtěla vyzrát na Joeovu babičku Bellu. (…) Za čtvrtý bych chtěla pochodovat v pořádným průvodu. Mé páté přání je sejmout nějakýho padoucha. A ta poslední věc je tajná.“ Babička se obrátila na Briggse: „A co ty? Máš nějaký seznam přání?“
„Nic oficiálního,“ zamumlal Briggs. „Hlavně bych teď chtěl chvíli zůstat na svobodě a naživu.“
„To pro začátek není špatný,“ uznala babička.

Tak trochu babičce závidím ten pohled a divím se, že to Evanovich víc nerozvedla a nenechala i Lulu, aby udělala něco bláznivého. A souhlas, i kdyby se splnilo jen tohle jedno přání, stálo to za to :-).

„Zlato,“ zavolal Ranger z koupelny, „nechtěla by sis odvést babičku?“
Stál v otevřených skleněných dveřích sprchového koutu a hleděl na babičku. Byl celý mokrý a očividně nijak zvlášť znepokojený skutečností, že je nahý.
„Je jako ochrnutá,“ dodal.
(…) „Byla jsem jak zhypnotizovaná,“ řekla babička. „Jako když se díváš do očí kobře. Je mi fuk, jestli se mi nepodaří splnit žádné další přání ze seznamu. Tomuhle říkám přímo biblická zkušenost.“

Končím s psaním komentářů a jdu si koncipovat vlastní seznam přání. Spatřit Rangerův orgán bude hned za položkou "sex s kapitánem Amerikou". A pokud u toho bude i nahý Morelli... a žužu krém... asi ve snaze vyzkoušet kluzkého rumunského jednorožce skočím do Tescomy koupit kuchyňskou minutku, která nám doma chybí ;-).

5 17.10.2019

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Kniha opět zakoupena tvrdě pod cenou v knihkupectví, což mi napovídá, že dalších dílů této série se čeští čtenáři jen tak nedočkají :-/.

Za mne má Stephanie Plumová velkou nevýhodu, a tou je, že jsou si jednotlivé díly hodně podobné. Pasáže o tom, jak hrdinka vstane, dá hrozinku křečkovi, nalakuje si vlasy, oblékne si flanelku a džíny, zaváže vysoké šněrovací boty, sbalí si kabelu s pepřákem a zbraň nechá v plechovce od sušenek, ... se pořád opakují, stejně jako všechny ty výbuchy, střílení a srážení NP na chodník, čemuž přihlíží polovina Burgu včetně vysmáté policejní hlídky. Nikoho už ze židle nezvedne, když Stephanii bouchne třetí auto a z bytu jí už popáté šlehají plameny... Protože komentář píšu s časovým odstupem od přečtení, které jsem si navíc proložila nejen Nickem Foxem + Kate O'Hareovou, ale i dalšími autory, nemám se nyní moc oč opřít. Čtenářům, kteří s Evanovich začínají, bych proto doporučila dávat si mezi jednotlivými díly rozestupy, aby se nepřesytili těch obdobných momentů a scén, a aby dokázali jednotlivé knihy od sebe líp odlišit.

Na to, že je Přísně tajná číslována jako 21. kniha v pořadí, jsem toho z děje "mezi tím" asi moc nepropásla, neboť mi přijde, že jsem čtením navázala tam, kde Lovkyně zločinců skončila. Tady až na narážku na to, že STEPHANIE MĚLA SEX S RANGEREM. A zjevně ne jednou! V tomto ohledu jsem silně zklamaná, že jsem o tom nečetla. Na 2. stranu, Evanovich nepatří mezi "nažhavovací" autorky, takže její erotické scény většinou stojí na gradujícím dialogu, a pak děj skončí, jako když šmírákovi před očima stáhnou na okně roletu. Což mě ovšem rmoutí velmi, protože věřím, že ty popisy by stály za to :-).

Kromě toho, že je tento svazek opět plný výbuchů a atentátů, se v něm objeví i zdivočelé čivavy, minutový zázrak (celá scéna okolo, s Briggsem sledujícím o patro níž zápas, mě velmi pobavila) a jeden ruský agent. Člověk se dozví i něco víc z minulosti tajemného Rangera, třeba to, že opravdu neabsolvoval operaci slepého střeva...

Co se Vladka týče, v popisu jeho postavy vidím bohužel další klišé, kterých se Evanovich ve svých knihách dopouští. Jsem už bohužel pokřivená, takže nad čtením moc přemýšlím, a tak mi agent, který má na krku nápadné tetování a přes oko nosí černou pásku, jehož si díky tomu zapamatuje i obyčejná recepční na konzulátu, přišel svým zjevem natolik kompromitující a zapamatovatelný, že by se v tajných službách nechytil. Jednou jsem četla, že agenti vizáže Jamese Bonda jsou opravdu jen autorskou licencí, neboť by v reálu vyčnívali z davu a moc by toho napáchat nemohli. Skuteční agenti prý musí být totálně tuctoví, jejich tvář člověk hned zapomene... V tomto směru je tedy i Ranger trochu "out", ale jemu jsem ochotná to odpustit. Co mu autorka popustila otěže animální přitažlivosti, začal v mých čtenářských představách nebezpečně konkurovat Morellimu.

Zápletka byla opět hodně extrémní - kromě ruského agenta, který se utrhl ze řetězu a škádlil Rangera kradeným a do USA propašovaným poloniem, další zločinecké struktury v Trentonu a opakované atentáty na Briggse. U těch se mi ale líbilo odhalení motivu, který neměl nic společného s businessem Briggsových zaměstnavatelů, ale jen s tím, že účetní prostě všechny na pracovišti nevýslovně rozčiloval.

3 17.10.2019

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Koupeno s obr slevou a úmyslem věnovat pak liberecké knihovně, jako revanš za všechny ty knihy, co jsem si mohla přečíst a ušetřila na nich svoji peněženku. A snad udělám radost i dalším čtenářům, které po přečtení Podfuku bude zajímat, jak to bude dál. Bohužel se, s ohledem na tu slevu, za níž jsem novou knihu pořídila, obávám, že další díly u nás jen tak nevyjdou...

Štvanice za mne trochu trpí nešvarem druhého dílu, kdy čtenář očekává nějakou laťku nastavenou dílem prvním. Kdybych knihu četla samostatně, asi bych z ní byla nadšená mnohem víc, ale i tak nemohu knížce upřít, že to bylo svižné, pohodové a jako vždy vtipné čtení. Plán krádeže byl tentokrát hodně odvážný a několikrát se zamotal, přičemž kromě ústřední dvojice (která se spolu ještě pořád nevyspala!) se v ní objevili i někteří známí z jedničky (oceňuji zejména výskyt Boyda a nejen jeho roli palačinky, po níž se již nikdy nebudu dívat na reklamy, v nichž vystupuje personifikované jídlo, stejnýma očima). Autoři se chvílemi špionážně urvali ze řetězu (ale co čekat, když hlavním padouchem je chlapík, který má vlastní soukromou armádu vycvičených agentů), a já mohu Nickovi s Kate jen závidět jejich neomezený rozpočet, který jim umožňuje pořídit si v krejčovství nejen slušivý oblek s vázankou, ale i sledovací nano prášek. Stejně jako u Podfuku, i zde si dokážu představit filmovou verzi.

Když na scénu vstoupil Katein otec a další "staříci" alias jeho někdejší kolegové, vzpomněla jsem si na film Red s Brucem Willisem, což čtení dodalo ještě víc šťávy. Jen s ohledem na konec bych se nedivila, kdyby se Carter Grove ještě v budoucnu v knihách neobjevil. Poučena z kriminálek a seriálů - jak nevidím na vlastní oči tělo, neuvěřím, že je postava skutečně po smrti.


Citát:

"Pak víš, že moje ztvárnění bylo přesné. Vloupává se do domů a prosí děti, aby ho snědly. Očividně není psychicky v pořádku."

Tohle bylo naposledy, co najal bývalého agenta francouzské Direction Centrale du Renseignement Intérieur. O francouzské tajné službě nikdy nikdo neslyšel z dobrého důvodu. Stála totiž za hovno.

"Tvoje dcera ví, jak uspořádat pořádnou party."
"Učila se od toho nejlepšího," prohlásil hrdě Jake a sledoval celou scénu skrz mířidla raketometu na rameni.

7 17.10.2019

(SPOILER) !!! POZOR SPOILER !!!

Pořád nad knihou přemýšlím... a dostala jsem se i k takové banalitě, jako že někoho "známe", připadá nám podivínský, divný, jsme rádi, když můžeme uhnout očima zatímco se míjíme... uděláme si názor, a přitom vůbec nevíme, co za jeho podivínstvím stojí a co prožil. Kupříkladu Horáček si musel gratulovat, jak se nakonec dobře rozhodl a dobře si vybral, přestože vůbec netušil, čemu si nepřímo díky němu Hana musela projít a co za její "proměnou" stálo. Rosa taky nemohla ani domýšlet, proč je sestra taková jaká je, protože ta o tom nemluvila (a jak vůbec něco takového druhým sdělit?). A ostatně celá první část, psaná z pohledu Miry, je o tom, jak je teta Hana divná a jak se jí Mira zprvu stranila a bála... Taková banalita a přitom docela děsivé, jak se člověk musí chytit za nos. Kolik "bláznivých Helerek" třeba v našem životě je, každý den je potkáváme v pekařství a jen se nad nimi ušklíbneme, a přitom, kdybychom věděli, pláčeme soucitem a lítostí jako pan Urbánek...

59 12.10.2019

(SPOILER) !!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!!

Přečteno, zaklapnuto a položeno do knihovny... Téměř se mi chvějí ruce a je docela těžké se od knihy odpoutat a napsat nějaký komentář, protože ve mně ještě pořád rezonuje. Co mi přijde nejděsivější je, jak se dívka, krásná a plná života, může během - z pohledu normálního života - krátké - z pohledu toho, co prožila ovšem hodně hodně DLOUHÉ - doby změnit. I s ohledem na to, že znám toto dějinné období a na rozdíl od postav knihy jsem věděla, co je čeká, jsem musela číst dál, i když jsem se dopředu bála. Ačkoli jsem již byla konfrontována se vzpomínkami konkrétních lidí, kteří holocaustem přišli, včetně detailů, které učebnice nepředkládají, a které, když se do nich člověk vcítí, dokážou hrůznost toho všeho ještě víc umocnit, bála jsem se toho, co přijde a co se hrdinům (hrdinkám) stane. A říkala si, jak málo stačí, aby se lidský osud vydal po špatné koleji (Hanin "vztah" s Jaroslavem, kvůli němuž neodeslala dopis a ostatně i úvodní věnečky...). Mornštajnová psala tak, že mne ihned lapila a nepustila, chvílemi jsem měla pocit, jako kdyby se mi do duše zarývaly spáry, které jí ke knize pevně poutají a nedají mi vydechnout, i když ji odložím a půjdu spát. Styl psaní byl tak sugestivní, že se mi kniha promítala i do snů, a to jsem za sebou měla jen první polovinu, která "teprve" spěje k roku 1938. Takže ano, souhlasím s doporučením kamarádky, tahle kniha je dobrá. V souvislosti s filmem Nabarvené ptáče, který teď hrají v kinech, a z něhož jsem měla tu "čest" slyšet úryvky vyprávěné některými z diváků, jsem se bála do "Hany" pustit, co mne čeká. Autorce v tomto směru patří za mne velký dík, protože kniha vyloženě hnusné explicitní scény neobsahuje. Přesto svůj děsivý díl má, protože když člověk o holocaustu něco ví, tak si i za nevinnými větami dokáže představit děsivé pozadí. A když navíc projektuje do čtení sám sebe, má o slzy postaráno. Chvílemi jsem měla vyloženě nutkání vyskočit a jít objímat a líbat svoje děti a děkovat za to, že je mám. Jenže jsem se bála knihu položit, raději jsem ji chtěla dočíst, aby zlo ukryté uvnitř nečíhalo, nenatahovalo se z knihy ven a nejitřilo mi fantazii, co ještě přijde. Protože mám čerstvě dočteno, mohu prohlásit, že kniha ve mně ještě bude asi hodně dlouho. Na můj vkus té katarze na konci moc nebylo, to jediné autorce odpustit nemůžu. Brr, doufám, že mě slunce za okny brzy vrátí do reality, protože myslet na to, že člověk nikdy neví, co ho čeká, a jaká rozhodnutí ho na životních křižovatkách ovlivní, je velmi zneklidňující.

42 12.10.2019