tatjana1737 komentáře u knih

(SPOILER) !!! POZOR LEHKÉ SPOILERY !!!

Knížku mi doporučila kamarádka. Než jsem se pustila do čtení, dost jsem se zdráhala, přeci jen to téma slibovalo větší či menší šrám na duši způsobený čtením. Když jsem po Cejchu konečně sáhla, přečetla jsem si nejprve informace o autorovi na přebalu, abych zjistila, že ho vlastně znám. I když jsem od něj nic nečetla, na Zdeňka Šmída jsem narazila již dávno ("Proč bychom se netopili"), a loni od něj koupila mámě knížku "Jak jsme se nedali", neb komentáře a recenze slibovaly, že by se jí to mohlo líbit. Titul jsem pak sama otevřela, ale coby osobě, co studovala historii na akademické půdě, mi vadil lehký tón vyprávění i četná zjednodušení a stereotypy, které autor sliboval vyvracet, takže jsem ji nakonec nedočetla. To bylo mé první a zatím jediné setkání s autorem a když jsem si ho spojila i s touto knížkou, pojaly mne obavy, jak bude téma uchopeno. Ač se pokaždé snažím přistupovat ke knize bez předsudků, očekáváním se nevyhnu a původně jsem čekala něco na způsob "Čím jsou lidé živi" od Vladimíry Sůvové. Co jsem si pořídila vlastní děti, tenduji k "rodinným historiím", líbí se mi Mornštajnová a těšila jsem se na podobnou kroniku jednoho rodu. Jen co jsem ale začala číst, pochopila jsem, že autor používá tentýž jazyk jako u "Kapitol z dějin národního úpění", a i když jsem se od něj místy dokázala odpustit, ta lehkost pera a jistá frivolnost mi k tématu prostě neseděla. Ačkoli Šmídovi neupírám, že s jazykem pracovat umí, některé slovní obraty jsou sice stručné, ale ve zkratce obsáhnou velkou šíři významů a vzbuzují odpovídající dojmy, brnknou podvědomě na tu správnou strunku, kvůli tomu lehce vtipnému stylu vyprávění mne kniha nezasáhla tolik, jako právě Mornštajnová nebo Sůvová.

Příliš mi neseděl samotný úvod sahající kamsi k pravěkým / středověkým dějinám, stejně jako kurzívně psané kapitoly v úvodu jednotlivých částí knihy. Samotná "kronika jednoho rodu" byla sice stručná, konkrétní dějinnou dobu si čtenář musel domyslet z různých narážek a časová období byla leckdy shrnuta velmi rychle, příběh byl čtivý a zajímavý. Nechci opakovat své komentáře k jiným knihám tohoto typu, ale i Šmíd dokázal vystihnout smutné pravdy, že kladný hrdina nemusí kladně skončit, že drobná rozhodnutí a epizody dokážou ovlivnit budoucnost víc, než se v danou chvíli zdá, a že nic není černobílé.

Krušné hory znám jen letmo, popisovaná místa vůbec, takže jsem musela dosazovat dle vlastní fantazie. A hodně mne to při čtení táhlo nejen do blízkých Jizerských hor a na Ústecko, ale i do Beskyd, kde má zase kořeny moje rodina, ale pro dědické řízení se do míst, kde vyrůstal můj děda a kam jsme jezdili na prázdniny jako děti, už asi nikdy nepodívám. Šmíd díky práci se slovy uměl malovat jednotlivé obrazy čtenáři před očima, při popisu sedánek na Štajnu jsem slyšela bzučet včely, ševelit trávu, vítr mi hladil tváře. Stejně sugestivně působily i pasáže, které na čtení příjemné nebyly (Ernstova výprava s Lotharem). Celkově mi však po přečtení nezůstala duše tak bolavá a porýpaná, jako od jiných autorů, a naopak vyznění - ač vlastně příběh nemá úplný happyend - bylo smířlivé. Jestli je to dobře nebo špatně nechám na uvážení a vkusu každého ze čtenářů.

Ač už jsem sama zažila v životě nějaká příkoří, kdy byli vyzvednuti a těžili ti, kteří si to nezasloužili, na úkor těch "dobrých", stejně mne osudy některých rodinných příslušníků zasáhly. Například kontrast toho, jak ti spravedliví a dobří žijí za železnou oponou, a ti, kteří páchali zlo z fanatického přesvědčení vlastně na válce vydělali. Z hlediska "uzavření" příběhu mi chyběla alespoň zmínka o tom, jak skončil Horst Heidler, který mi ze všech postav byl postavou nejsympatičtější.

CITÁT
Pak se mě nějakej Štancal, kočí, zeptal, kdyby se při dějepisu děti zeptaly, kterej byl první československej prezident, tak jak bych se z toho vykroutil, povídám, co bych se vykrucoval, a ten Štancal na mě vyvalil bulvy a povídá, ty bys jim klidně beze všeho řek, že Beneš, ty bys před nima to jméno bez zásadního zhodnocení vyslovil? Štancale, povídám, první prezident byl Masaryk a žádnej Beneš, samozřejmě bych to dětem řek, aby ty děti nedopadly nakonec jako vy, kterýmu to zřejmě nějak uniklo. Štancal se podrbal na gumovce, a když mu v hrubých rysech došlo, co jsem řek, naštval se a pravil, že se v těch měšťáckých zrádcích nějak vyznám. Ale jemu, že je fuk, jestli byl dřív Masaryk nebo Beneš, von že sere na voba, protože na vznik republiky beztak měly jedinej vliv události v Rusku a vůle našeho lidu, to že dávno napsal Marx a jak to prej, že to neznám (...). Řek jsem, že jsem bohužel čet jenom ty Marxovy spisy, který napsal eště před smrtí (...).

Za nejsilnější a nejsmutnější pasáž považuji epizodu, kdy se slepý dědeček po letech vrací do svého rodného kraje a ukazuje vnukovi, kde je čí chalupa, jak si stále vše pamatuje. Jen to ticho, že neštěkají psi a nekvokají slepice, je nějaké divné...

CITÁT:
Nejlepší a nejzdravější způsob, jak vyhánět z hlavy hloupé myšlenky na minulost, je přemýšlet o tom, co bude. Musí ovšem, a to je důležité, opravdu před námi něco být.

26 02.11.2020

Po knize jsem sáhla, když jsem ji spatřila v Levných knihách, protože leporela od Svojtky jsou moje guilty pleasure. Doma jsme do knížky nahlédli a přišla mi taková nijaká, složitá a s ne moc hezkými obrázky. Znovu jsme ji vytáhli po nějaké době, když jsme ze školky dostali úkol povídat si doma o zdravých potravinách, kde se bere jídlo, jak ovlivňuje životní styl a zdraví. A ejhle, zjistila jsem, jaký poklad se nám v knihovně skrývá! Jednotlivé "kapitoly" se věnují tomu, co se pěstuje (obilniny, ovoce a zelenina) a jídlům, která nám "dávají" zvířata - poučila jsem se, jak se sbírá a skladuje kravské (či jiné) mléko, jak se k nám dostávají vejce či jak je to s rybami v obchodech. Vše je vždy pojednáno "od Adama" - např. jak se musí zorat pole, vypěstovat potřebná obilovina, jak se sklízí, zpracovává, kde se mele na mouku, co se z ní dá všechno udělat... Informací kniha obsahuje opravdu hodně, a v tom vidím jistou slabinu, mladší děti budou zahlceny a bude to na ně dost složité. Ale s šestiletým jsme si už dost početly a popovídaly, jen chudák odteď žije v představě, že každý kurník obsahuje jezdící pásy, odkud se vejce kutálejí do třídírny :-).

11 02.11.2020

(SPOILER) POKRAČOVÁNÍ:

Jako v každé podobné knize, musel přijít konflikt. Ten přišel v podobě bývalé manželky a později ve střetu dvou světů. Jenže… Missy opět zůstala nevyužita (celou dobu je naznačováno, že je to stíhačka, která po Oskarovi pořád pálí, ale pak se vlastně ukáže, že ne, že jsou to jen kamarádi, což je vlastně hrozně super, protože bývalí se k sobě přátelsky nechovají), stejně jako celý spor mezi Oskarovým stylem života a tím Nataliiným. Znovu bylo vše jen naťuknuto, aby si vlastně vše rychle vysvětlili, oba otočili o 180° a padli si do náruče. I v romantické literatuře, i v té plytké, může být hloubka a větší propracovanost…

Po přečtení Nabíječe a Sexy farmáře v rychlém sledu za sebou si říkám, že u AC se opakuje jeden motiv, a to strach ze zamilovanosti. Čtenáři je z děje, narážek a chování postav naprosto zřejmé, že se do sebe zakoukali a že si jsou souzeni, ale postavy lavírují, váhají a bojí se tuto pravdu si přiznat. Že by nějaký osobní autorčin problém??

Kniha obsahuje opět hodně narážek na seriály, popkulturu a různé osobnosti, které u nás ovšem nemusí být známy a tím pádem kupa vtípků čtenáři uniká. Docela se mi líbila myšlenka na hrdinčin vnitřní soundtrack, ale s tou si Clayton hrála jen na začátku, a tak od 3/4 knihy se vše najednou vytratilo. Přitom to opět jako myšlenka bylo zajímavé a šlo to mnohem víc vymazlit. I kdyby třeba jen nenápadnou zmínkou v epilogu, že si nějakou píseň v hlavě přehrává sám Oskar. Jenže stejně jako jiné nápady a motivy, i tenhle zůstal nedotažený. (Koho by zajímal přehled písniček, co jsou v knize zmíněny, vložila jsem do diskuse, bo mne samotnou kolikrát zajímalo, co že je to za songy, a chtěla jsem si četbu udělat víc plastickou.) Stejně tak se cítím ošizena o absenci konečného produktu v podobě reklamy, o které se tolik mluví, ale vlastně se o ní nic nedozvíme. Zkrátka a dobře, vše je jen nastíněno, ale nedotaženo, a to je možná problém, proč kupa čtenářů tuhle knihu tak nízce hodnotí. Alice Clayton píše s lehkostí a vtipem, kdo není vyloženě nepřítel vulgarismů sexuálního rázu, ten se u ní i pobaví, ale kdyby víc promyslela děj, chování postav, propracovala jejich charaktery apod., bylo by to výrazně, VÝRAZNĚ lepší.

S ohledem na to, že poslední kamarádka pomáhá hotelům, bylo hned od první zmínky o Archiem jasné, o čem a o kom bude třetí díl.

14 25.10.2020

(SPOILER) Se vší úctou k autorce, tohle ale byla békovina... V prvé řadě souhlasím s tím, že obálka se nepovedla. Jake Gyllenhaal mne nebral nikdy, natož jako rozčepýřený lesní muž s podivným gumovým náramkem na zápěstí (to není sexy), odpoutal ale moji pozornost tak dokonale, že jsem si ani nevšimla toho kovového zábradlí :-D - díky za zdejší komentáře! Ani zamračená vráska mezi obočím mu - bohužel - nedodává charismatu.

Názvy knih jsem nezkoumala, dokud jsem si u Farmáře nepřečetla, že v originále je název zcela jiný. Takže jsem ze zvědavosti mrkla na tiráž, a i tady došlo k překladu pro český trh, asi aby čtenářky hned věděly, co čekat, anebo z nedostatku kreativity, jak přeložit další dvojsmyslnou slovní hříčku. Ostatně překlad pokulhával i v tomto případě. Když ponechám stranou zmínku Roxie o Leových "oříšcích" (proč ta zdrobnělina?), nejvíc mne to trklo u „Dej mi to". Anglické „give it to me“ to sice doslovně znamená, ale v češtině to odpovídá „udělej se“. To jsou ovšem jen takové škarohlídské prkotiny oproti jiným vadám na kráse.

Když Natalie v prvním díle jen tak mimochodem zmínila, že jejím snem je vyrábět sýr, bylo zcela jasné, s kým ji nakonec autorka v další knize spáruje. Bohužel, na rozdíl od farmaření, o výrobě sýru či jiných mléčných výrobků se toho z knihy člověk tolik nedozví. S výjimkou jedné epizody, při níž se ukazuje, že hrdinčiny romantické představy byly jako Hurvínkova představa války, se sýry smrskly jen na občasné vyjmenování jejich druhů a popis lahodné chuti. Obávám se totiž, že Alice Clayton je na tom stejně jako Natalie Graysonová. Nic moc si nezjistila a veškeré kulisy, v nichž se příběh odehrává, jsou tak poměrně plytké a nevěrohodné. Přitom by stačila sem tam nějaká zmínka, možná ještě jedna přidaná výrobní scéna, a bylo by to mnohem zajímavější. Jenže takhle je to bohužel s celou knížkou. Příběh na mne působí jako něco, co jsem si vymýšlela před spaním ve dvanácti. Děj nula nula nic, ale hlavně musí dojít k sexu. K HODNĚ sexu. Bez ohledu na to, že motivace postav i jejich dialogy jsou o ničem.

Natalie… opět se opakuje velmi sebevědomé děvče, které se nestydí mluvit otevřeně o sexu a dávat najevo svoji ženskou sílu. V Sexy farmáři mi to nějak uniklo, ale tady je pokaždé zdůrazněno, že má postavu XL. Ale co to vlastně znamená? Že je vysoká nebo že vypadá jako Hilda Duane Bryerse? Toho zdůrazňování bylo moc a stejně tak bylo moc celé Natalie. Podpatky a obepnuté sukně bych jí i odpustila, i na farmě bych je skousla, ale podivné chování typu lascivního vzdychání při pojídání dortu, když sedí naproti zcela cizímu muži, gayovi a navíc KLIENTOVI? To prosím ne. (Anebo scéna, kdy dává najevo šéfovi, že je lepší než kolega, ke kterému se chová jako k psíkovi?) Celkově to působilo spíše arogantně a přehnaně, takže kontrast jejího sebevědomí s každotýdenní nesmělostí při nakupování brie vůbec nevyzněl. Stejně tak mi přišlo neuvěřitelné, že by osoba s takovým původem, zázemím a ironickým smyslem pro humor absolutně postrádala sebevědomí a nechala se sebou tak smýkat. A i kdybych toto připustila, tak už nevěřím tomu, že by se z toho týrání tak rychle dostala a stala se z ní během jednoho roku taková bohyně, co si mindráky absolutně nepřipouští a členové ruské mafie jí zobou olivy z ruky. (Aby ovšem pak o své trýznivé minulosti vyprávěla dvěma naprosto cizím lidem jen proto, že jí udělali Bloody Mary a jsou to gayové…) A pak… pokud se mi z někoho klepou kolena, zatáhla bych ho do stáje a začala mu tam hned při prvním setkání vykládat o tom, jaké explicitní fantazie se mi o něm honí hlavou? Když vlastně o něm nic nevím? No… tohle opravdu může fungovat jen v pubertálním snění. Přitom se s tím dalo tak vyhrát! Vždyť už jen konflikt městské holky a venkova si říká o kupu vtipných situací (ne jen o plašení krav a pád do bláta) nemluvě o rozvedení proměny, kterou Natalie musela projít, aby se nakonec do Baileys Falls nastěhovala. Jenže tohle zase bylo jen plytce nastíněno, autorka sklouzla po povrchu a do hloubky se ani nepodívala.

CITÁT:
„Mluv za sebe, Pinup. Já bych ještě zvládnul nějaký to píchání.“
Vyprskla jsem smíchy a zvedla hlavu, abych spatřila, jak se na mě jeho unavená tvář vesele šklebí. „Ještě bys zvládnul nějaký to píchání? Páni, když zrovna nevyrábíš sýr, tak určitě píšeš básně.“
(…) „Dobře, vzdávám to. Moc knedlíčků. Spát teď, píchat později.“
„Říkám ti, to je čirá poezie.“
(…) „Tiše, skládám mistrovské dílo.“ Šťouchl mě bradou do ramene. Cítila jsem na uchu jeho teplý dech, který příjemně šimral. „Růže jsou rudé, fialky modré. Jsem moc unavený na píchání, ale to neva, protože ona také.“

Oskar byl napsaný tak, že opravdu většinu času působil jako buran. Jeho jednoslovné odpovědi působily lehce pračlověcky a i později, když se ukázalo, že přece jen má nějakou hloubku, autorka vše shodila neustálým opakováním vulgarismů a komplimentů o prdeli. On i ten sprostý slovní humor by mohl být vtipný, ale to by Claytonová musela víc rozvést to, jak kolem sebe ti dva krouží, jak něco společně prožívají (epizody, které dávají smysl interním narážkám), jak postupně narůstá jejich touha, ale hlavně jak se mezi nimi rodí nějaký cit, který dodává hloubku i zdánlivě povrchním poznámkám a urážlivým přezdívkám.

15 25.10.2020

(SPOILER) Po delší době jsem se rozhodla znovu si přečíst Nabíječe a bohužel i u něj se projevil můj současný kritický nešvar. Můj dar číst knihu stejnýma očima jako poprvé tentokrát někam vysublimoval a přišlo rozčarování. Proto jsem spíše jen ze zvědavosti mrkla na další knihy autorky a zjistila, že napsala novou sérii, která mi zcela unikla. Názvy jsou lehce pubertální, ale co - je to něco, co jsem ještě nečetla, takže jsem si hned v knihovně objednala a první dva díly vypůjčila.

Bylo to vtipné, bylo to čtivé, nebylo to úplně blbé, ocenila jsem i provázanost na sérii o Zrzce, ale nemohu si pomoct, zejména ve srovnání s jinými autorkami, které jsem od doby prvního čtení Nabíječe přečetla, na mně Alice Clayton působí jako takový lepší podprůměr či průměr. Oproti Nabíječi, kterého jsem četla jako prvního a kniha se mi tak líbila, že jsem si ji i pořídila domů, tu mnoho nového nebylo, naopak jsem si víc všímala autorčiných stereotypů a věcí, které se v žánru opakují. Do toho musím kritizovat překladatelku, která si vůbec nevyhrála s překladem některých slůvek (např. slovo „nuts“, které znamená ořechy, ale slangově se používá i pro označení ...ehm, varlat, a jež hrdinové velmi často používají v rámci interních narážek a vtípků) a do toho místy překládal i blbě („děti kukuřice“ vs. Kukuřičné děti). Anebo ti čmeláci a včely - možná mne někdo vyvede z bludu, ale žila jsem v přesvědčení, že čmeláci žihadla nedávají. (Mně tedy jako dítě jeden kousnul, ale v životě mne žádný nepíchnul.)

„Med.“ Vzdychl.
„Ano, drahý?“ odpověděla jsem a dlaní vymáčkla citron.

Jistě, „honey“ znamená med, ale taky je to oslovení typu „zlatíčko“ či „miláčku“. V doslovném českém překladu to proto vůbec nevyzní. Asi jsem hnidopich, ale i tento typ literatury by klidně mohl mít překladatelskou poznámku pod čarou. (Obzvlášť, co jsem si teď přečetla jiné komentáře a zjistila, že kniha se vlastně jmenuje Nuts, nikoli Sexy farmář!)

Zmínky o vaření mi nevadily, ale souhlasím s tím, že kdyby autorka na konec dala bonus v podobě receptů, nehněvala bych se. Její Roxie je oproti Růžové košilce z Nabíječe profesionální kuchařka, takže vaření se čtenář nevyhne, obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že pro něj má Claytonová evidentně slabost. Jen se mi později nechtělo zcela věřit tomu, že by Roxie zvládla makat v bistru, vyvařovat Leovi a do toho péct navíc dorty na zakázku pro různé obyvatele městečka. Nemluvě o tom, že jakmile se kniha z kuchyně přesunula do ložnice, i toho vaření najednou ubylo...

Zápletka i dějová linka byly předvídatelné. AC svoji hrdinku potrápila jistou neohrabaností a trapasy, které mně, co jsem od ní už něco četla, přišly lehce přehnané. Padání do něčího rozkroku či šplhání na hrdinu kvůli včele ve výstřihu mi přišly trochu moc. Nemluvě o tom, že kdykoli to vypadalo, že NĚCO bude, vždy došlo k nějakému podobnému, lehce „Deus ex machina“ násilnému vyrušení. Do toho jsem samozřejmě tušila, že ta romance nebude tak jednoduchá, takže jsem čekala a čekala, kdy přijde ZVRAT. A ten sice přišel (upřímně, kdo nečekal, že když Roxie dorazí bez ohlášení, že na NĚCO nenatrefí?), ale čekala jsem ho trochu… já nevím, drsnější. Namísto toho přišlo další klišé a postava přechytralého sedmiletého dítěte, které je vlastně k sežrání bez ohledu na to, že sedmileté děti se takhle prostě nechovají.

U Nabíječe se mi víc líbilo postupné narůstání napětí, kroužení hlavních hrdinů kolem sebe. To zde sice bylo též, ale na můj vkus dokroužili docela rychle a když na to hupsli, tak se na mne z knihy valily poměrně explicitní popisy jejich sexování, které bez té romantiky a citu, které dva zamilovaní cítí, působily spíše vulgárně a prázdně, k čemuž přispívalo i velmi časté opakování vulgarismů. Ona správná sprosťárna dokáže v tu správnou chvíli navnadit, ale bez té duchovní nadstavby, která sex povyšuje na něco víc než tělocvik a dělá z něj milování, to prostě v knize nevyzní. Škoda, kdyby se Ti dva déle oťukávali a autorka nechávala narůstat touhu a napětí, mělo by to větší náboj. Sexu tentokrát bylo dost, ale spíše mne to nudilo než rajcovalo a měla jsem tendenci řádky přeskakovat.

Mezi další klišé patřily vedlejší postavy, zejména hippie matka, která hrdinku poznamenala, ale vlastně je to správňácká ženská a leckdo by jí její přístup k životu (obzvlášť v jejím věku!) mohl závidět. Anebo cool kámoši gayové… Ale vem to nešť. Spíše mne mrzelo, že si Clayton více nevyhrála s konflikty, které hrdinové museli řešit. Vždyť jen Leův původ a obrat k přírodě si říká o nádherný, lehce psychologický román plný zvratů, zklamání a sebeuvědomění. Anebo Roxy a její návrat do maloměsta, které tak nadšeně opustila, nyní se vynuceně vrací, vše na ni dýchá vzpomínkami, vrací se jí její staré já, potkává se s bývalými spolužáky (tohle se knihou jen mihlo, škoda), zjišťuje, že její místo na zemi je vlastně právě zde a nikoli jen kvůli Leovi…

Jenže to by Claytonová nesměla psát komerčně a musela nechat ty knihy trochu uzrát. Žádnou hloubku v nich tedy nečekejme, ale upřímně, jako oddychovka to plní svůj účel a člověk se pobaví, zasní a čtení si užije. K tomu lehký apel na podporu lokálního zemědělství a na to, že bio není jen póza a předražené jídlo, což neuškodí. Kdyby se knihy chopil nějaký schopný filmař, věřím, že by z ní udělal velmi pohodovou romantickou letní komedii (takové moderní Léto s kovbojem v amerických reáliích ;-)). Knížka, pokud má někdo víc načteno, tolik neuchvátí, ale neurazí a čas s ní strávený za promarněný nepovažuji. Takže za mne 3,5 hvězdy. (Kdybych nečetla jiné knihy autorky a jiné autorky, bylo by to za víc. Škoda, že takový výběr podobných knih nebyl dříve, když jsem s žánrem začínala. To by mne Leovy hipsterské vousy rozrajcovaly podstatně víc. A druhé mínus za to, že tolikrát citovaný Domek na prérii nebyl v češtině vysílán.)

13 24.10.2020

(SPOILER) !!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!!

Patřím k těm, kteří v dětském věku viděli seriál. Moc si toho z něj, pravda, nepamatuji, s výjimkou figurování Patricka Swayzeho a nádherné hudby v úvodní znělce. Takže jsem sice při čtení viděla před očima herce, kteří ztvárnili Orryho a George, ale jinak jsem byla téměř nezatížená. Můj starší bratr tehdy seriál hrozně žral, takže mu rodiče postupně skoupili všechny knížky (doteď i vím, v jakém knihkupectví je zamlouvali). úplně jsem zapomněla na to, že v nich byly nálepky, ale ano, je to pravda, bratr je lepil na skříň a psací stůl v našem společném pokoji! Nicméně mně knihy tehdy nijak nelákaly, přišlo mi jich hrozně moc a že jsou hrozně dlouhé, a až když jsem je našla vyřazené na půdě po matčině čistce knihovny, nostalgicky jsem je stáhla k nám do bytu s tím, že si je někdy přečtu. A po skoro dvou letech jejich chvíle přišla.

S ohledem na to, že americkou občanskou válku si už ze školních lavic příliš nepamatuji, mohl by mne autor klidně na událostech a reáliích tahat na vařené nudli. Protože je ale kniha napsána v 80. letech, věřím, že si dal tu práci a všechna fakta jsou ověřitelná, byť samotný příběh je fiktivní a některé situace třeba vymyšlené. (Zajímalo by mne třeba, zda jsou poměry na Westpointu čistě výmyslem JJ, anebo odněkud čerpal.) Líbily se mi narážky nejen na dějiny politické a vojenské (osobnosti, bitvy, události), ale i na různé módní záležitosti, které hýbaly světem, například zmínky o literatuře (Thoreau vyloženě pobavil). Ačkoli seriál neřeší osudy pouze Orryho a George, ale věnuje se i dalším členům rodiny, při čtení mne překvapilo, na kolik z nich jsem zapomněla, ať šlo o bratrance Charlese nebo Orryho staršího bratra. Vcelku jsem proto natěšená na další díly, jak se jednotlivé osudové linky rozběhnou a rozkošatí. Jen mám zatím dojem, že seveřany autor líčí v podstatně lepším světle než jižany.

Po přečtení komentářů souhlasím s tím, že ženské postavy nejsou tak propracované jako ty mužské, a dost mi u některých vadilo zvýrazňování jejich čistě negativní sexuality. Taková Virgilie mi byla vyloženě odporná, působila až úchylně, o démonické Ashton nemluvě. Naproti tomu Brett či Madeline sice mají své touhy, ale jinak je jejich láska naprosto čistá. (Přitom v případě Madeline je to většinou ona, kdo na společných schůzkách iniciuje něco víc než jen čtení poezie! Vždy se však ovládne, takže je to ale v pořádku...)

Zdůrazňování (nejen myšlenkových) rozporů mezi Severem a Jihem mi místy přišlo trochu účelové a zjednodušující, ale je to beletrie a příběhy s sebou vždy nesou jisté zjednodušení, jinak by autor musel knihu podstatně natáhnout co do počtu stránek. (Navíc když to srovnám třeba s historickými romancemi Jude Deveraux, která zjednodušuje až běda a navíc občas píše nesmysly, Jakes má pozadí mnohem lépe zpracované i uchopené.) Pro základní vhled a pochopení problematiky to asi stačí, další hloubka bude doufám poskytnuta díky osudům jednotlivých postav, s nimiž - jak to v historických románech bývá - nehýbají jen jejich osobní pohnutky či motivace jejich nepřátel (Benta si jako až takového magora ze seriálu nepamatuji), ale i dějinná doba, v níž žijí.

S ohledem na dobu vzniku románu oceňuji i to, že autor šetří násilnostmi. Kupříkladu zlý Madelinin manžel ji týrá tím, že ji zavře do místnosti a sebere jí knížky, přičemž k ní pouští jedinou otrokyni, která jí i musí vynášet nočník (ponižující!). Kdyby knihu napsal někdo dnes, a kdyby seriál točili dnes, tak by to týrání bylo podstatně odpornější, plné detailních popisů nějakých sexuálních surovostí. Díky za to, že tohle v knize (ani v seriálu) není!

S Margaret Mitchellovou se to srovnávat nedá, ale i Sever a Jih mají svoji atmosféru. Takže zatím pokračuji ve čtení.

19 24.10.2020

(SPOILER) !!! POZOR, KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILER !!!

Z této knihy jsem si odnesla několik poznatků:
1. Jak to bylo s kravatami a uzly na nich.
2. Kde se v Oslu dají sehnat drogy.
3. Jak snadno lze někoho vnímat negativně na základě nějaké drobnosti, kterou je třeba potící se horní ret.
4. I když Harry nechlastá, umí podat vynikající výkony. Vydrž, HH, a nepij!
5. Jak si objednat nájemného vraha (i když kontakt podle všeho už asi nebude aktuální...).
6. Filtr ve vysavači může být docela fajn.
7. Že by si HH konečně měl vyměnit zámek u dveří.
Jen stále nevím, k čemu jsou sakra dobré ty kuličky do pisoárů??!

Kniha mi doma, půjčená od kamarádky, ležela asi dva roky. Předtím jsem četla jednoho Harryho za druhým a když jsem rozečetla Spasitele, nějak mne to nechytlo a odložila jsem příběh na dobu neurčitou. A protože teď jsem zase přesycená Červenákem, a potřebovala jsem ho něčím proložit, dala jsem Spasiteli druhou šanci. Kniha mne nakonec chytla hodně; líbila se mi už jedna z úvodních kapitol, kde se prolínají tři linky vyprávění, ale vždy tak, že první věta jedné linie nějak navazuje, koresponduje s poslední větou té předchozí. Tohle Nesbo v knize použil na více místech a líbilo se mi to nejen kompozičně, ale i proto, že mne vždy na okamžik zmátl, než jsem se zorientovala.

Nakonec jsem se do knihy zakousla jako černý metzner a rozhodla v četbě pokračovat i poté, co dítka usnula. Což se ukázalo jako strategická chyba a na vysavač a anální kuličky opět jen tak nezapomenu. Tohle mne celkem na knize zamrzelo - po Pentagramu a ukazováčku, který se mi teprve teď podařilo jakž tak vytěsnit, jsem se u Spasitele radovala, že je to konečně "normální" detektivka bez nějakých nechutností a surovostí. A ono nic. Ostatně když jsem se nakonec s těmito dvěma věcmi nějak vyrovnala, sáhla jsem po dočtení po dalším díle a hned první kapitola mne přiměla knihu odložit. Zřejmě navždy. Škoda, Nesbø píše fakt hodně dobře, čtenáře si dokáže získat, zápletku má formulovanou slušně, i příběh umí vystavět, ale nálepka severské krimi se asi neobejde bez něčeho fakt hnusného, úchylného a brutálního...

SPOILER:
Po celou dobu, co jsem četla, jsem přemýšlela nad tím, co uváděla anotace: co má společného znásilnění na táboře s vraždou vojáka Armády spásy a Malým spasitelem? Autor vysvětlení v průběhu několikrát otočil, takže čtenáře mátl hodně, hodně dlouho, ale samotné rozpletení toho uzlu mi nakonec přišlo nepříliš věrohodné. Padoucha zkrátka tak dlouho líčil jako klaďase, že mi jeho konečné odkrytí přišlo dost nucené.

S ohledem na Pentagram a postavu Toma Waalera mne potěšilo ukončení linky "Kde byl Princ, musí být i Král", které bylo nejen nečekané, ale především hořké. Konec knihy mi v tomto ohledu přišel dost drsný. Ačkoli Harryho rozhodnutí na záchodech, které tomu předcházelo, mne naopak čtenářsky a lidsky potěšilo (byť z hlediska justice a spravedlnosti bylo těžce za hranou). Co ovšem Nesbømu opravdu neodpustím je smrt jedné z postav, kterou jsem nečekala a pořád doufala, že se z toho vylíže. To už je další kolega na seznamu zavražděných, což mi přijde dost nevěrohodné z hlediska uvěřitelnosti toho, že by HH a jeho svět mohli existovat, ale zejména surové vůči titulnímu hrdinovi.

Za mne po Července nejlepší díl.

31 06.10.2020

Na knihu jsem narazila náhodou v jedné recenzi a musím říct, že jsem čekala trochu víc. Ústřední myšlenka je mi blízká, sama pociťuji jistou krizi a touhu vrátit se k přírodě, ale lehce absurdní uchopení mi ve svém důsledku přišlo nereálné. Nevím, jak v Norsku, ale říkám si, že u nás by asi jen tak neprošlo, aby se někdo spakoval a bivakoval v lese. Už jen proto, jak by manželka sama řešila složenky? Kdyby můj manžel do Kauflandu přinesl vyuzené losí maso a vyžadoval směnný obchod, myslím, že by ho - v tom lepším případě - poslali pryč, v tom horším na něj zavolali městskou a hospitalizovali ho na psychiatrii. Doppler měl velké štěstí v tom, s kým se potkal - ať to byl právě manažer prodejny nebo Düsseldorf. Lehce mne mrzelo, že ženské postavy jsou v knize spíše do počtu - manželka, která je sice tolerantní, ale jen do určité míry (dokud není stižena analgetiky podanými při porodu), a dcera, která by vlastně v knize ani být nemusela. Humorem mi kniha dost připomínala Stoletého staříka, zejména scéna v porodnici se spoutaným švagrem mi přišla úžasně absurdní. Asi bych si nakonec na autorův styl přivykla více a byla ochotna mu toho i více dovolit, ale kniha byla příliš tenká a obsažené myšlenky mi výraznější poselství nepředaly. Kdo by bažil po větším propracování tématu návratu k přírodě, doporučuji film "Tohle je náš svět" (2016).

CITÁT:
Můj švagr si oddechl, jak vidím. Nejspíš očekával větší odpor. Možná měl trochu obavy, ale místo toho to bylo příjemné a skoro milé setkání. Důvodem je to, že lžu. Jenomže to on neví. Lež je skvělý prostředek, kterého mnozí využívají příliš zřídka. Je neuvěřitelně efektivní. Člověk něco říká a míní něco jiného. Fantastické.

Moje elfské jméno je: Ránëwén / Orodreth Tinúviel.

Druhý díl se mi líbil výrazně víc než první, a také víc než třetí, který jsem rozečetla, ale pořád nejsem s to se jím prokousat. Děj byl klasickou "fantasy zápletkou", kdy skupina hrdinů někam putuje, cestou zažívá dobrodružství, dojde na nezbytnou bitvu, a závěrečné vyvrcholení ve světě, kam by se smrtelník neměl odvážit vydat. Ačkoli omílání poslání Družiny a její sounáležitosti bylo později už trochu únavné, oceňuji rozšíření repertoáru bohatýrů a podotýkám, že co jsem nahlédla do svého vydání Bohatýrských bylin, většina jmen se zde skutečně objevuje. Jen Červenák jim, stejně jako v případě Volcha / Volhy či samotného Ilji, přiřknul trochu jinou minulost a rozhodně i jiný konec.

Komentář píšu s poměrně velkým odstupem, takže už dojmy nejsou tak čerstvé a dost mi toho vypadlo. Navzdory vysokému hodnocení (4 hvězdy v rámci Červenákových knih + v porovnání s prvním Bohatýrem) se mi nyní vybavují hlavně věci, které se mi nelíbily. Kromě obligátního překladu (Svjatoslav x Svatoslav) a absence látkové záložky v knize, kterou by stavaři díky její tloušťce mohli použít jako materiál, to bylo především to, co Červenáka dělá Červenákem: krev tryskající v rudých gejzírech, slizké chuchvalce mozku létající vzduchem, kluzká střeva pleskavě padající na zem... Bylo toho trochu moc a vždy s nezbytným přívlastkem, který to čtenáři ještě víc vizualizoval. Bohatýři jsou povětšinou nezranitelní, zásahem šípu či kopí padají jen vedlejší postavy vedle nich, a ač se jim třeba tětiva náhle přetrhne, vždy se ze všeho dostanou. No... dostanou. Všichni tedy ne. Ač závěr prvního dílu mnohé napověděl, stále jsem čekala a doufala. Abych se nedočkala a vývojem tohoto charakteru byla silně rozčarovaná.

Mrzí mne, že Ďuro z mého pohledu vůbec neumí uchopit ženské postavy. Dinara je spíše do počtu, aby tvořila Muromcovu motivaci v prvním díle, zde se od ní více méně oprostil. Čeremisova manželka (jejíž jméno už jsem zapomněla) se sice nakonec vzmohla na nějaký odpor, ale kdyby v knize chyběla úplně, čtenář by tím nijak nestrádal. Samotná Baba Jaga (potažmo její dcery) měla velký potenciál, obzvlášť, když vyšla najevo její osobní minulost, ale v podstatě to byla jen striga a i její sexualita byla něco temného a odpudivého (scéna lákání bohatýrů). Legenda o Sjudvejovi se mi líbila, přišla mi hezky lyrická a vyloženě fantasy ranku, ale v knize to bylo jen takové "ťuknutí" bez toho, aby ji autor více rozvedl, takže žádné výsledné WOW se nekonalo. A i na konci, kdy se na scéně zjevila Večernice, to byla pořád jen pošahaná bosorka, žádná vznešená a důstojná bohyně...

Vztah bohatýrů ke Koščejovi mi přišel ne moc propracovaný, na jednu stranu děsná radost ze shledání, na druhou od počátku odpor, a to zejména u Mikuly. Proč celou dobu čekali, co se z něj vyklube a brali ho s sebou? Jako ano, mám rozečtenou trojku, takže chápu, že nějaká zápletka musela být i tam, ale ta psychologie postav mi přišla neuvěřitelně plochá a nedotažená.

Vedlejší linka s kmenem Čeremisů byla docela zajímavá, i když se mi nechce věřit, že ostřílený mazák Braggi by byl takový pitomec. Čudy jsem, nevím proč, ve své hlavě viděla jako Ewoky, možná kvůli tomu medvědímu božstvu :-). Bitka s Jagou byla zajímavá, ale z hlediska významu pro děj vlastně spíše samoúčelná... A samotné seznámení Ilji s jeho budoucím varjažským betou bylo pro mne také trochu zklamáním.

Zkrátka bych řekla, že jsem se v poslední době "přečervenákovala" a tím, že mám autora hodně načteného, mnohem víc si všímám i jeho autorských nešvarů, opakujících se schémat či plochosti postav. Přitom ale u něj velmi obdivuji, jak umí pracovat s jazykem, v pár jednoduchých větách vykreslit prostředí močálu tak, že čtenář cítí vlhkost a zatuchlinu a slyší podprahový a zlověstný bzukot komárů. Moc se mi líbil i úvod knihy, kdy je první kapitola psaná rétorikou bylin - nejprve mne to trochu překvapilo, ale byla jsem ochotna na to přistoupit. A pak se do vyprávění nevložil Mikula a Červenák se zase neukázal v pravé podobě :-). Škoda, přeškoda, že Červenák vydává řádem tak jednu dvě knihy ročně. Kdyby je nechal trochu zrát, dal přečíst betačtenářům a propracoval hlouběji postavy, bylo by to mnohem lepší. Takhle je to taková chlapácká fantasy, která neurazí, ale sofistikovanější čtenáře asi ani příliš nenadchne.

15 06.10.2020

Tak jsem tomu přece jen po letech dala šanci... Když jsem loni přečetla celého Báthoryho a byla naprosto očarovaná, manžel mi vyplnil přání a pod stromečkem jsem našla všechny zbylé knihy od Červenáka, které jsem svého času ignorovala a nebo se je rozhodla ignorovat. Bivoje už mám za sebou a konečně jsem se odhodlala i k Bohatýrovi. Jak jsem psala v prvním komentáři: první setkání s Iljou v Červenákově pojetí byla povídka v Pevnosti o Slavíkovi loupežníkovi. Ta se mi tehdy líbila moc, a protože jsem autora znala z Rogana, hned po vydání jsem si koupila i Bohatýra, který mne ovšem značně zklamal. Na druhé čtení už moje rozčarování nebylo tak veliké, ale pořád to nějak není ono...

Nejprve, co se mi líbilo:
* Červenákova práce s jazykem - začala jsem si toho pořádně všímat v Báthorym, ale Ďuro umí moc hezky v pár větách a souvětích načrtnout podobu krajiny, vykreslit atmosféru či popsat situaci, že se vše ve čtenářově mysli plasticky zhmotňuje. Příběh jsem před vnitřním zrakem viděla ubíhat skoro jako ve filmové podobě, ostatně ta by mu asi docela slušela.
Dobrá byla i jistá míra realismu - například tam, kde se Muromec zamýšlí nad tím, jaké je to cválat s knížecí družinou. Romantické představy berou za své ve střetu s realitou, kdy junák sedí celý den na koni v plné zbroji a ještě do něj pere slunce...
* Cením si i badatelské práce, která psaní musela předcházet. Nepovažuji ji za samozřejmost a příběhu to rozhodně přidalo plusové body. Nemluvě o vysvětlivkách a poznámkách vzadu, ty mi v současných knihách velmi chybí.
* Styl vyprávění je relativně jednoduchý, takže čtení rychle odsýpá. Někomu to může vadit, já čtivost považuji za plus.

Co se mi naopak nelíbilo:
* V prvé řadě - překlad. Netuším, jak jsou jména uváděna v slovenském originálu, a jaká pravidla pro transkripci zde případně platí, ale proč jména nemohla být uváděna v české formě? (Na tu jsem ostatně zvyklá z výtisku Bohatýrských bylin, které máme doma.) Svjatoslav / Svatoslav, Svjatogor / Svatogor, Volch / Volha, Koščej / Kostěj... i Buruško je v české verzi Bylin psán jako Siváček (ale tomu jedinému bych to asi odpustila). A co Aljoša Kněžic? To byl a je přeci Aljoša Popovič! Aspoň, že Rurikovci nebyli Rjurikovci, jako v jedné z povídek...
* Nemohu si pomoct, ale to, co je pro Červenáka dosti typické, mi tady vadilo. To "archetypální" chlapácké pojetí hrdinů, kteří se neustále škorpí, ale neopomenou si odříhnout, prdnout nebo se jít vymočit (včetně popisu oklepání). A pokud to nedělají, tak o tom často mluví minimálně ve formě narážek (stojí za to prd / pšouk apod.). Svjatogor je tu za toho mrzouta a šéfa, který má poslední slovo, Mikula představuje takového toho jakože přihlouplého vtipálka, typického pro Ďurovy vedlejší mužské postavy, Ilja je vůbec černobílý a v podstatě nijak vykreslený (což je škoda, protože tahle literární postava je neskutečně zajímavá!), a to nemluvím o tom, co mi Červenák udělal s Dobryňou Nikitičem, který teprve přijde. V autorových knihách mi chybí nějaká hlubší psychologie i výraznější ženský charakter. Jistě, do hrdinského eposu ženská hrdinka moc nezapadá, ale Červenák se ženským vyhýbá i tam, kde by je napsat mohl - čekala bych třeba trochu víc od Dinary. Přece jen Iljova milovaná a vyvolená... a co o ní víme? Vlastně nic... (Co kdyby si tohle Ďuro vynahradil a napsal něco o kněžně Helze? To je postava jak víno!)
* Vyhřezlá střeva, létající kusy mozku a gejzíry krve opět nechyběly, to je tak nějak Červenákův rukopis, ale jak jsem teď přečetla víc jeho knih v krátkém časovém úseku za sebou, nějak se mi to zajedlo a přišlo mi to spíše samoúčelné. Stejně jako hrdinské stereotypy, že Ilja vše zvládne levou zadní, ostatní na poslední chvíli odrazí útok sekery zezadu, rozpoltí nepřítele od ramene po pás, a jen vedlejší a nevýznamné postavy to schytají šípem, kopím, popřípadě to dostane jejich kůň, svalí se na ně a hlasitě je pod sebou rozdrtí.

Příběh je relativně jednoduchý a kdo zná byliny, ocení ho víc, včetně oněch pohádkových prvků (tři muži, kteří Ilju vyléčili, nebo tři jeho cesty, postava Tugarina) či "nelogičností" (vyléčený celoživotní mrzák najednou disponuje nejen nezměrnou silou, ale ač byl většinou naložen v lihu /čti: medovině/, rozumem oplývá za dvacet jiných). Proto doporučuji před nebo alespoň po přečtení Bohatýra po ruských bylinách sáhnout, ledasco se pak třeba vysvětlí a čtenář třeba pochopí některé skryté žertíky a narážky. Pro neznalé bude Ilja působit spíš jako středověký ruský kapitán Amerika poté, co dostal Erskinovo sérum.

Nejlépe to za mne asi vystihl trudoš: Červenák tak nějak lavíruje mezi fantasy a historickým románem. Kdyby se rozhodl pro jedno nebo pro druhé a víc se vyhranil, zřejmě by mne to zaujalo víc. Takhle vlastně pořád nevím, co si o tom myslet. Navíc jsem opravdu ovlivněná "svým" vnímáním bohatýrů, jak je z nám z bylin. Jak pronesl můj otec: kdo má rád Bohatýrské byliny, ten Ďura obviní, že tím novým kabátkem, do něhož je oblékl, je zkazil. Možná, že bez této znalosti bych si všechny klady vychutnala podstatně víc.

18 17.09.2020

Knihu mi dala kamarádka někdy před rokem. Netuším, kam na tyhle knižní dárky chodí, ale z verbálního věnování usoudím, že je vždy četla a že v ní v něčem rezonovaly. Čtení jsem dlouho odkládala, nějak se mi do toho nechtělo, asi i díky papíru z jakého je přebal :-), ale nakonec jsem se dokopala. Ze zvědavosti jsem to přečetla celé, ačkoli mi neseděla ani forma e-mailů / deníkových záznamů s komentáři, ani uchopení tématu. Laura mi přišla o něco sympatičtější než Jack, který se neustále zmítal mezi nedostatkem sebevědomí a žárlivostí. Jeho úvahy na mne působily ukňouraně, takže jsem tipovala, že Rory Dunlop je ženská a neumí napsat vhled do mužského světa. Vadil mi i svět, v němž se hrdinové pohybovali, ona novinářka, on terapeut (ale podle všeho ne moc dobrý) - možná, že kdyby měli jiné profese a zažívali jiné události, které by stály na začátku nedorozumění, bylo by to pro mne uvěřitelnější. Vedlejší postavy s výjimkou Zaca a Klaudie byly spíše do počtu - třeba Jackova bratra jsem vůbec nepochopila. Chybělo mi vysvětlení, jak to bylo s Klaudií dál, zápletka s Francouzkou ve Štrasburku byla málo vyhrocená. Tak nějak mi to celé vlastně přišlo docela o ničem. Přitom námět rozhodně zajímavý je a rozhodně je i ze života - kolikrát si během dne něco neřekneme a nedovysvětlíme? Kolikrát před partnerem nahlas nevyslovíme, že ho máme rádi, jen si to myslíme a bereme za samozřejmé, aby se zpětně ukázalo, že kdybychom to říkali častěji, k mnoha nedorozuměním by ani nedošlo, protože by důvěra nebyla narušena domněnkami. Kolikrát vedeme s někým rozhovor, ale slyšíme jen to, co slyšet chceme, nevnímáme to, co říká a chce sdělit ten druhý? Za tenhle nápad a pár epizod, za některé Lauřiny glosy, dávám dvě hvězdy, jinak mne kniha vlastně vůbec nezaujala a vsadím se, že za týden už si z ní nebudu moc pamatovat.

9 25.08.2020

Nemohu si pomoci, stále nevím, jak tuhle knihu hodnotit. Když mi na ni přišla nabídka od Knih Dobrovský (1+1 s knihou Jeho banán), hlodal ve mně sice červíček pochybností, že se KD snaží touto cestou zbavit titulů, které nejdou na dračku, ale i tak jsem se rozhodla si knihu půjčit v knihovně. Jeho banán tam bohužel neměli a já si při čtení nejednou říkala, že ten by mne možná bavil víc.

Anotace slibuje lehkou erotiku, ale už po přečtení prvních stránek je jasné, že se autoři snaží spíše o seriózní román. Prostředí, v němž se příběh odehrává, i s ním spojená psychologie postav (touha být New Yorčanem, plnit si v tomto úžasném městě své sny) mi byly cizí. Narazila jsem na ně sice už v seriálu Sex ve městě, v dalších seriálech, filmech i knihách, ale sama nejsem z žádného města tak vydřená, abych byla ochotná žít v kamrlíku za trojnásobek svého platu jen proto, abych se mohla chlubit, že bydlím v nějaké proslulé čtvrti. Tyto motivy zřejmě Američané, a obyvatelé New Yorku (ať už rodilí či "náplava") zvláště, ocení mnohem víc a kniha tak možná má hlubší smysl.

Už po přečtení anotace jsem si říkala, že celá zápletka je dosti neetická, ale budiž - můj odsudek lehce zmírnilo to, že v Empire nevěděli, KDO je pan Slušňák, a že tedy vlastně schvalují sex mezi svými dvěma zaměstnanci. Co se toho sexu týče, lehkou erotiku nečekejte. Kromě toho, že jsem už do konce knihy nemohla dostat z hlavy mně dost nepříjemnou představu podpatku v zadku, jsou zde erotické pasáže spíše citacemi ze sloupků obou hrdinů než reálnými popisy dění mezi nimi. Žádné takové to postupné narůstání touhy, kdy se čtenářka chvěje a s čím dál víc stisknutými stehny vzrušeně čeká, kdy k TOMU konečně dojde. Sex je zde vlastně spíše jen kontroverzním tématem, o němž Carmen a Slušňák začnou psát zprvu pro publicitu časopisu, později, aby něčím přispěli společnosti. Za mne se ovšem autorům knihy moc nepodařilo tohle vybalancovat, kniha pro mne stále vrávorala mezi seriózním románem, který má přinést nějakou hlubokou myšlenku a upozornit na tíživé téma (ať je to zneužívání moci nadřízenými či nešvary, kterých se nezkušení milenci nechtíc dopouštějí při sexu), a romantickou komedií se sexuálním podtextem.

Co se děje týče, byl lehce předvídatelný. Postava Sofie na mne dlouho působila hodně ploše, u Spragga jsem stále moc netušila, proč v knize je. JJ aka Jays byl kokot od pohledu, Mira byla typickou správňáckou babčou, kterou by každý chtěl, a Tyler kámošem bez bázně a hany. Vcelku se mi líbilo rozuzlení toho, jak to bylo s Mel, kterou čtenář Lucasovýma očima polovinu knihy vnímá spíše negativně. Nicméně třeba vrcholný konfrontační okamžik, kdy Lucas vpálí Carmen pravdu o tom, jak psala své sloupky, mi přišel přehnaný. Jistě, raněné ego dokáže napáchat velkou paseku, ale aby si Slušňák neuvědomoval, že je pořád v přímém přenosu a podělal někomu život a kariéru, někomu, koho miluje a o němž ví, že ho taky miluje? To mi přišlo přehnané. Možná i proto na mne konec nepůsobil tak katarzně jak měl, byť z něj jistý optimismus a smíření dýchalo, včetně sebeuvědomění, že ač byl někdo chvíli na výsluní, je vlastně obyčejným pokorným člověkem, který si uvědomuje, že životní hodnoty jsou někde jinde. (To byla hezká myšlenka.)

Na jednu stranu se dokážu vcítit do některých Lucasových i Carmeniných myšlenek, ať jde o nástup zelenáče, který si o sobě myslí, do nového zaměstnání, snaha se zalíbit i jeho obavy a nejistota, obdiv / pseudoláska k domnělé autoritě, z níž se pak vyklube manipulativní zmetek co myslí jen na sebe či iluze toho, že jsme nad tohoto zmetka vyzráli a držíme otěže pevně v rukou. Pod některé věci, co Carmen píše do svého sloupku, a ve kterých kritizuje Slušňákovu sexuální akci, bych se podepsala a bylo skoro až smutné, jak byly pravdivé. Ale celkově je můj dojem prostě rozpačitý. Ne, že by to bylo vyloženě zlé, jen to nějak nebylo ono.

12 21.08.2020

Knihu jsem dostala k Vánocům a doteď si ji sušila s původně naivním záměrem, přečíst si předtím pro osvěžení dva předchozí díly. Na to sice nedošlo, ale čtení to vůbec neuškodilo a za dva dny bylo hotovo. Tak trochu si marnivě říkám, že mi Červenák mohl věnovat alespoň malou doušku v poděkování (anebo rovnou věnování), neb k tomu, aby dal větší prostor Barbaričovi, a nedělal z něj jenom toho nejměkčího z trojice, a k tomu, aby nám představil paní kapitán Steinovou, jsem ho navedla na jeho stránkách já :-).

Čtyři hvězdičky dávám v rámci série, jinak bych teď - co jsem od posledního dílu přečetla kupu jiných svazků a autorů - hodnotila asi o něco méně. Ani ne tak proto, že jsem to přečetla tak rychle, ale kvůli tomu, že to vlastně nebylo nic moc nového. Za postavu Krakonoše požírajícího zbloudilé pocestné palec nahoru, i ten Les byl vcelku strašidelný, ale po čerstvém přečtení Gemmellovy Tróje jsem rozmlsaná a vůbec by mi nevadila delší "stopáž", rozvedení temné a tísnivé atmosféry, větší tápání hrdinů v mlze, ať už obrazné či doslovné. (Schválně jsem si i dělala statistiku, kolik panen a psů zemře, ale tentokrát to byl "podprůměr" - jen dva psi a kdysi jedno malé děcko.)

Zápletka jako taková nebyla pro mne moc originální, v půlce knihy jsem si říkala, že je vlastně vyřešeno, dokud se neukázalo, že s tím Smiřickým to bylo trochu jinak. Víc dějových linek bylo poskládaných pěkně vedle sebe, a i když šlo další vývoj či padouchy odhadnout dopředu, nevadilo mi to, protože to byl Červenák se vším všudy (včetně odbojné Johanky).

Z hlediska současné doby mne trochu zklamalo potrestání viníků Smiřického vraždy. Rozumím tomu, že příběh se odehrává v době, kdy zákony i morálka byly jinde, ale co je horší? Vražda násilníka nebo opakované domácí násilí a znásilňování? Stejně tak krádež prasete je víc než zmlácení mlynáře a znásilnění jeho ženy? Možná to mohl Ďuro trochu vyhrát, věřím, že tohle se dotkne vícero ženských čtenářek.

Oceňuji náhled do kapitánova rodinného života. Stein díky tomu na mne konečně působil trochu víc jako člověk - ze všech tří postav mi byl vždy on ten nejméně sympatický a i ouchylný Jaroš mne zaujal víc. Kapitán byl takový černobílý morous, který sice deklaruje hodnoty rodiny, ale vlastně o ní (a ani o něm) nic nevíme. To se tady napravilo a paní Steinovou bych chtěla ještě víc poznat, klidně osobně. Jistě s ní je velká legrace. Potěšil mne i její "současný" přístup k plnění manželských povinností, u nichž by se dle Steinových charakteristik mohlo zdát, že je vykonává jen s velkým sebezapřením :-).

Jen fanynky Jaroše, jehož vidiny a bolesti hlavy doufám dojdou vysvětlení, možná trochu zaplakaly, neb se ukazuje, že i přísně střežené srdce může být věnováno té správné dívce. Překážky v lásce tu sice jsou značné, ale čtenáři je stejně umožněno doufat v budoucí happy end.

P.S.: Rodiče byli na dovolené opět v Krkonoších, aby mi volali, kde v Červenákovi byla Vlčice. Jednak jsem to tou dobou ještě nečetla, a pak - to jednotné číslo. Takže jsem šla ke knihovně listovat v Báthorym a mumlala si, že Vlčice byla někde v Uhrách. Teprve otevření mapky na předsádce jsem prozřela, nač se mne to rodiče ptají, a pochopila, že sedí v autě s atlasem a dělají si výlet :-).

31 20.08.2020

(SPOILER) Podotýkám, že, navzdory své délce komentář, nemohl postihnout všechny myšlenky a úvahy, co se mi honily (a po přečtení stále honí) hlavou :-).

!!! POZOR SPOILERY !!!

Ano, nejednou mi v hlavě vyskočila nějaká hnidopišská myšlenka typu, zda měly středomořské starověké civilizace jezdectvo a jestli všichni řadoví vojáci skutečně uměli jezdit na koni, ale vždy jsem ji potlačila a soustředila se na příběh. Ten Gemmell vystavěl opravdu mistrně - nejednou mne napadlo, jak dlouhý čas strávil přípravou a promýšlením detailů, aby vše do sebe zapadalo a bylo to uvěřitelné. Rozehrát dějové linie několika postav, do toho promýšlet všechny souvislosti, vytvářet a i v drobnostech budovat komplexní svět, to už vyžaduje hodně velkou dávku nejen fantazie, ale i sebekázně. Škoda, že se nedozvíme, jak by kniha vypadala v konečné formě, kdyby ji psal jen on sám.

Zejména v bojových scénách už jsem cítila určitý autorův nešvar a schematismus: drtivá většina reků bojuje dvěma meči, ale zázrakem se chrání i štítem, sem tam dokonce tasí dýku, když o meč přijdou, v poslední vteřině náhle někoho seknou do obličeje nebo bodnou mečem dozadu, takže ačkoli třeba utrpí nějaké šrámy, štěstěna v boji vždy stojí při nich, a stojí na nohou dokonce i tehdy, kdy jim v žilách koluje jed nebo v sobě mají někde zabodnutý šíp; občas už jsem měla pocit, že ty bojové scény někdo psal tak, že vedle sebe na stroji sekal věty, které zdánlivě dávají smysl, když si ale čtenář chce choreografii pohybů promítnout v hlavě, zjistí, že to vlastně moc smysl nedává. Ale k hrdinskému eposu tohle prostě patří. A trilogie Trója hrdinským eposem je. Dnes se hojně užívá přívlastku „epický“, a i ten bych se pro Gemmellův příběh nezdráhala použít.

Z hlediska popisu trojské války mne DG naprosto odzbrojil věrohodnými popisy obléhaného města, které promyslel do všech detailů a důsledků, od postupného odchodu obyvatel, přes potíže se zásobováním až po vyschlé studny, stavbu barikád a postupný přesun zoufalých obránců a ještě zoufalejších civilistů do poslední ubranitelné pevnosti. V dějepise se člověk mnohokrát dočte o dlouhém obléhání a následném dobytí měst, ale málokdy si pod tím představí všechny takové konkrétní situace. Už mi jen chybělo, aby ženy obětovaly své vlasy na výrobu tětiv luků jako v Kartágu.

Co se týče osudů ústředních postav, o Andromachu a Helikáóna (potažmo „jejich“ syny) jsem strach neměla. Uznávám však, že poslední kapitola knihy mi přišla dost zbytečná - tohle „o 20 let později“ mi hrozně vadí. Jako čtenář opouštím postavy v nějakém okamžiku, a i když třeba vím, že pokračování nebude, v duchu si maluji jejich osudy nebo si jen řeknu „a žili šťastně až do smrti“. Opravdu to tam být nemuselo.
Dost mne mrzela Bakonklova ztráta, ale s ohledem na další osud postavy asi přijít musela. Oproti tomu u Kalliada jsem si byla téměř jistá špatným koncem, který však k mému překvapení nepřišel. Jak jsem psala ke komentářům předchozích dílů, mrzely mne odchylky od předlohy: třeba Agamemnónův konec byl lehce ďábelský, ale a) za mne trochu uspěchaný a málo vychutnaný, vlastně docela odbytý, b) pořád bych ho ráda viděla zemřít rukou Klytaimnestry v lázni. (Vůbec, jeho pokoření ze strany Chetitů bylo sice pěkné, ale tak nějak z něj udělalo vlastně trapáka - já bych jeho aroganci naložila podstatně víc a nechala ho padnout pořádně hluboko…) Stejně tak, ačkoli to vlastně bylo krásné, hrdinské, epické a velké, a navzdory tomu, že tím SG zmírnil skon velkých hrdinů (z nichž jeden nemohl umřít tak banálně jako na šíp v patě, a tělo druhého nemohlo být vláčeno kolem hradem), Hektór a Achilles nepadli tak jako v Homérovi. (Ale padli nádherně, to zase jo…)
Jsem ráda, že se mi vysvětlilo, kdo je Geršom, a proč v příběhu figuroval, stejně tak vysvětlení 10 egyptských ran dávalo výborný smysl (bez ohledu na to, zda tyto události mohly proběhnout ve stejném časovém rámci či ne), ale jeho příběh vlastně součástí Tróji vůbec být nemusel. (Možná si tím Gemmel připravoval půdu pro román ze starozákonních dějin?) Navzdory Geršomovi mi ovšem chyběla pointa u Xandrovy postavy, proč on byl součástí příběhu, s výjimkou toho, že díky němu byli zachráněni zranění přeživší.
Priamova demence mi přišla zbytečná, já bych mu dopřála slabost těla, ale sílu ducha až do konce, aby si celou svou tragédii hezky uvědomil a prožil. Jeho konec, tak jako jiné pasáže poslední třetiny knihy mi přišel opět hodně odbytý. A Odysseus? Zajímavá pointa, proč na Ithaku nedoplul. (I když, já doufám, že Black Hawk wasn‘t down a že se nakonec s Penelopou, jejíž tvář maloval do písku, i s Télemachem setkal.)

Líbilo se mi, že narážky a věštby z předchozích dílů zde byly dotaženy: ať šlo o Kassandřina proroctví (jen ta Ifígenie, pominu-li, že nebyla dcerou, natož obětovanou dcerou, mi moc smyslu nedala) či o věštbu, aby se Agamemnón střežil Velkého koně. Když je o koních řeč, moc se mi líbil Trojský kůň a jeho průnik poslední trojskou branou - od počátku, co se toto slovní spojení v sérii objevilo, jsem přemýšlela, zda jde o záměr či náhodu. Otevření Priamovy pokladnice také stálo za to.

Možná, že všechno to, co se mi oproti 1 a 2 nepozdávalo, bylo z pera Stelly Gemmell, že DG by to nějak líp učesal. Navzdory tomu se mi celá série líbila velmi a, i když tam třeba byla nějaká klišé, čtení jsem si užívala a vychutnávala. Jsem přesvědčena o tom, že za pár let, až dojmy nebudou tak čerstvé, si všechno přečtu znovu a zase budu prožívat osudy hrdinů a doufat, že třeba skončí jinak.

13 19.08.2020

Moc hezky udělaná kniha s pohyblivými prvky obsahující zajímavé informace o složení potravin, k čemu jsou dobré, kde se berou apod. Chlapeček na obálce má otevřenou pusu a z ní se mu řinou gumové špagety, které u nás slavily největší úspěch (děti už je stačily dostatečně zrasovat). Škoda jen, že stránky jsou z relativně měkkého papíru, takže když si knihu vytáhly z knihovny nejmladší děti, dost ji potrhaly.

12 19.08.2020

Série Trója je mým prvním setkáním s autorem, takže nemohu poukazovat na případné spisovatelské nešvary či vykrádání jiných knih. Pro mne je to hrdinský epos se vším všudy, obohacený o notoricky známé postavy a známý příběh. Jenže právě v tom je i kámen úrazu, protože Gemmell si s těmi známými postavami dělá tak trochu, co chce, a nedrží se "předlohy". Už jen vykreslení Heleny a její svatba s Paridem - sice nakonec posloužila jako záminka pro rozpoutání války, ale Helena nebyla žádná kráska a ani neproběhly ohlášky s Meneláem, natož únos, a celý pár je jen marginálními postavami, které vlastně žádnou větší roli nehrají. Nebo Odysseovy historky, které my známe jako reálný příběh hrdiny po návratu domů. Za to všechno hvězda dolů (a přiznám se, že jsem byla v SILNÉM pokušení druhou srazit za to Hektórovo tajemství, které se mne nemile dotklo, protože Hektór je moje platonická láska).

Hlavní hrdinkou trilogie není profláknutá Helena, ale ohnivá Andromacha. Celá ta věc s proroctvím a štítem hromu, kterou si autor přimyslel, se mi moc líbila - a s ohledem na to, že znám další osudy Aineia, je mi jasné, kam to bude směřovat. Ale vůbec mi to nevadí a docela se na tu cestu těším. Milostný trojúhelník mohl být za mne klidně drsnější, i když mne tak napadá, že to asi vlastně měl být čtyřúhelník. Postava Kalliopé však moc využita nebyla, kromě naplnění věštby stran Andromašiných lásek. Lesbická linka mi vůbec moc neseděla, ale to je zřejmě věcí osobního vkusu. (Mimochodem: kam se ztratila Kreúsa a její intriky??) Nicméně jsem ráda, že osudy některých postav se uzavřely, takže jsem už nemusela přemýšlet nad tím, jakou roli v příběhu mají a proč o nich autor vypráví. Na tohle rozuzlení ovšem ještě čekám u Xandra a Geršoma. (Stejně tak se ptám, co bylo dál s tou holčičkou, co jí Helikáón v jedničce zachránil matku, ale ta už v sérii asi nebude, ta měla zřejmě jen posloužit k vykreslení jeho osobnosti.)

Linie Banokla a Kalliada mne bavila moc, jejich hlášky mne zaujaly už v předchozím díle ("Musíš se v tom potit jako prase." - "Potím se jako prase."). Tak trochu mi připomněli seriál Řím a postavy Tita Pulla (Banokles) a Lucia Vorena (Kalliades). Celý nápad vyprávět o trojské válce z pohledu pěšáka byl vydařený, ostatně u Tróje nebojovali jen králové, které známé od Homéra, ale právě i obyčejní vojáci, kteří měli své vlastní životy a osudy. Klidně bych si takhle napsaných dílčích příběhů, v nichž by se známé postavy jen mihly formou zmínky, přečetla mnohem víc. Trochu se o ty dva bojím, jak obstojí v dalším průběhu bojů; přála bych jim dlouhý život šťastný konec.

Trojskou válku mám mylně zafixovanou jako 10leté obléhání Tróje (= myšleno JENOM obléhání), takže Gemmell mne víc než potěšil tím, že důkladně rozebral její skutečné příčiny (nikoli pouze známou záminku o únosu Heleny), ale i její průběh. Ten neomezil jen na snahu dostat se přes nedobytné hradby, ale zavedl čtenáře na bojiště spojenců a obeznámil je s různými bitvami, které měly / budou mít vliv na konečný výsledek. V tomhle je pro mne jeho vyprávění cenné, protože všechny souvislosti dělají líčení trojské války plastičtější a reálnější.

Btw: Trochu moc na mne bylo zmínek o Helikáónově bratrovi a o tom, co se mu stalo, v jednu chvíli co stránka, to slovo upálení.

Z pohledu postav a jejich úmyslů se mi líbil střet mezi Hekabou a Andromachou, opět mne bavila Kassandra, ale jedním z hlavních vyvrcholení byl pro mne Odysseův obrat. Jistě, mohla bych být hnidopich a namítnout, že zatímco Andromacha a Geršom seděli u raněného Helikáóna dnem i nocí a příčiny jeho duševního zmatku se nedobrali, Priamovi stačila jedna návštěva u blouznícího, aby hned identifikoval Nepřítele Tróje, ale rýpat nebudu. Protože ten další vývoj, moment, kdy Odysseus promluvil s Agamemnónem (který je teda ultra nesympatický a skoro mu i přeju, aby ho zavraždili dřív než po návratu domů jako Briana Coxe ve filmu) byl parádní.

Laťka je docela vysoko, jsem zvědavá na třetí díl, který už autor sám nestihl dokončit.

P.S.: Stejně jako u prvního dílu: zejména u tlustých knih, a především u těch, které jsou členěny do částí a kapitol, které jsou nejen číslovány, ale mají i svoje názvy, bych na konci knihy (nebo na začátku, to vem čert) čekala obsah. A ono nic!

13 10.08.2020

Už ani nevím, přes čí doporučující komentář jsem se dostala k téhle sérii, a s očekáváním si ji půjčila v knihovně. Ležela mi doma dva měsíce a už jsem zvažovala, že ji vrátím, ale zvědavost mi nedala a pustila jsem se do čtení. Příběh o trojské válce patří k mým oblíbeným od dob Odysseových dobrodružství v trojské válce (a stejně tak jeho dobrodružství při návratu domů; obojí Pavel Augusta, František Honzák + Gabriel Filcík). Rozhodla jsem se tedy ponořit opět do řeckých mýtů, které mi formovaly dětství, a postupně si začala užívat další verzi a jiné zpracování. (Píseň o Tróji Colleen McCullough patří mezi mé oblíbené tituly, ačkoli její pojetí Heleny mi příliš nevoní.) Moje radost byla o to větší, že jednou z čelních postav měla být Andromaché, a Hektor patří mezi mé miláčky (čím starší, tím víc ho preferuji i na úkor ryšavého ithackého krále). V tomto ohledu mne nejprve silně zklamala autorova vizuální představa hrdinky: vysoká (mohutná?) zrzka se zelenýma očima a velkýma nohama? Nevím proč, já mám ty achajské i maloasijské postavy všechny v hlavě jako tmavovlasé a hnědooké... Ale budiž, to bych ještě skousla, kdyby nepřišly narážky na lesbické hrátky. Zajímavé je, že u řeckých mužů to člověk bere jako nějaký standard (viz vtip o hádce mezi Řekem a Italem), ale u Andromachy mi to příliš zavánělo současnou oblibou tohoto prvku v literatuře i seriálech... Ať tak či onak, vylíčení Andromachy mne moc nezaujalo a z celé knihy jsem cítila i lehký odpor vůči Hektorovi. Ten je sice očima všech postav viděn jako hrdina, ale téměř pokaždé, když o něm mluví, je naznačeno jakési ALE. Oč jde jsem se ovšem nedozvěděla, ale třeba to bude v díle dalším.

Zaujala mne samozřejmě věštba stran lásky, kterou Andromaché pozná. Muže se sandálem bychom měli (a jeho představení čtenáři se Gemmelovi opravdu povedlo), ale ti ostatní? Proč mám pocit, že Hektor mezi ně patřit nebude? Pokud mne smysly nešálí, budu v tomto ohledu dosti zklamaná. Mám sice ráda nové uchopení známé látky, ale i to by se mělo držet zaběhnutých schémat a Hektor s Andromaché se podle těch hluboce milovali...

V průběhu čtení jsem neodolala a sáhla po Zamarovského knize, v níž jsou medailonky různých postav z antických mýtů. Tušení mne nezklamalo, žádný Helikáón tam nebyl! Proč by si ovšem DG vymýšlel takového hrdinu?? Rýpavě jsem šla po dalších narážkách a podle jména Helikáónova otce se nakonec dobrala pravdy. Kdybych počkala ještě asi pět dalších stránek, autor by mi hrdinovo pravé jméno naservíroval sám, ale vlastní ukvapenost mne o požitek z četby nepřipravila. Naopak jsem zvědavá, nakolik se hrdinovy osudy budou krýt s těmi, které znám ze školní lavice. Zatím se mi tedy nepozdává, že by si nevzal Kreúsu za ženu, ale třeba to ještě přijde. Stejně tak doufám, že ještě bude rozvedena postava "Attala", která si o to vyloženě říká. (V tomto ohledu mne potěšilo, že se čtenář dozvěděl pravdu o Anchísově vrahovi i záhadu uříznutého ucha.)

Kdo při čtení Písně ledu a ohně kritizoval Martina za násilnosti, jichž se ve svých knihách dopouští, ten by si měl přečíst řecké mýty. Gemmel se oproti nim ze řetězu příliš neurval, přesto toho na mne jako na čtenáře někdy bylo příliš (a to - na rozdíl od Martina - nebyl nijak explicitní či detailní). Znásilňování, zapalování a uřezaných hlav bylo trochu moc.

Dosti mne mrzí, že Argurios nebyl skutečným mýtickým hrdinou, protože v autorově podání jsem mu naprosto věřila. Jeho vylíčení na mne zprvu působilo nesympaticky, čekala jsem, že bude za toho zlého, a o to víc se mi vývoj jeho postavy líbil. Labutí píseň s Láodikou byla víc než dojemná a ani mi nevadí, že i tuto Priamovu dceru si Gemmel do rodiny trojského krále přimyslel.

Vylíčení Agamemnóna mne moc neuchvátilo - i ten se svojí arogantní a povýšeností (na níž se většina autorů shoduje) totiž patří mezi mé oblíbence. Zde však byl postavou ryze nesympatickou a prohnilou. Ostatně i jako Priamos, kterého mám zafixovaného jako takového milého a oblíbeného postaršího pána (vždy se mi trochu pletl s Nestorem), kdežto v Gemmelově pojetí mi evokoval spíše lorda Freye s tím rozdílem, že na rozdíl od "lasičky" je stále ještě plný sil a intriky mezi svým četným potomstvem (které stále rozmnožuje) si od srdce užívá. Možná právě v kontrastu s tím mne při závěrečné bitvě potěšil nejen replikou směrovanou Andromaše, ale i tím, jak se zachoval k poraženým Mykéňanům.

Celkově se mi kniha moc líbila. Žádné fantasy prvky a pro ty, kteří znají řeckou mytologii mnoho narážek (třeba Kassandra byla naprosto výborná). I ti, kteří historii nehoví, si ale mohou najít to svoje, protože tohle je přesně ten typ epického příběhu, kteří lidé rádi poslouchají a prožívají s jeho hrdiny. Autor navíc dokázal přiblížit reálie a mistrně popisuje prostředí, v němž se děj odehrává. Zejména popis Tróje byl plastický a úžasně komplexní, ale stejně tak jsem si užila třeba jen výčet a opis národů na dardanském dvoře.

Svět, příběh, autorův styl, to vše mne plně čtenářsky uspokojilo. Jednu hvězdu však dávám dolů za to, že postavy přece jen nejdou jako podle předlohy. Vymezení se proti předloze bych brala u parodie (plešatějící "fešák" Paris, obtloustlá a nehezká Helena), ale nikoli u jiného převyprávění známého příběhu.

18 01.08.2020

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Oproti Se(x)znamu a Podle pravidel mi Nejkrásnější čas v roce tak sprostý nepřišel. Asi je to tím, že autorka je zas o něco starší, a i její hrdinka má Kristova léta už za sebou, ale tahle Bridget už žije spíše středostavovsky nudný život. Tedy až na to, že kulisy jejího života tvoří bydlení v nájmu se dvěma single mladšími kousky, které se sice škádlívají, ale jak to bývá, rádi se mají. (A jen tak na okraj: její rodina jsou pracháči.)

Nejsem si úplně jistá, proč JB napsala Emily na prahu čtyřicítky, protože žádný výraznější konflikt to s sebou v knize nenese (ani ten věkový rozdíl, tolik rozebíraný tak od poloviny knihy, neboť je naprosto jasné, že láska i hory přenáší). Klidně jí mohla pár let ubrat a příběhu by to vůbec neuškodilo, takhle jsem spíše čekala, že Emily začne víc bilancovat a víc řešit toho, čeho ve svém životě (ne)dosáhla (obzvlášť po pravidelných nedělních telefonátech matky, která se s tím moc nepáře).

Děj je poměrně jednoduchý, ale Bolouri umí psát vtipně, takže i když čtenář tuší / ví, jak to celé dopadne, příběh si užívá. Škádlení mezi Emily a Evanem bylo perfektní, opět tedy prošpikované narážkami na hudební skupiny, názvy jejich skladeb, herce a filmy, ve kterých se ne každý musí hned zorientovat. Trochu (= hodně) mne ovšem zklamal moment, kdy pravý Robert přijede na Vánoce, od toho se dalo vytřískat mnohem víc, ale díkybohu za to, že Emily je oproti Phoebe ze Se(x)znamu už dospělá a překvapivě snadno se se zklamáním a zlomeným srdcem vyrovnala. Odhalení Evanovy profese bylo, pravda, trochu laciné, ale co, přestávám remcat, je to přece jen červená knihovna a smyšlený příběh!

Slibovala jsem si od toho oddech, relax, vtip i romantiku, a všeho se mi dostalo. A navrch bonus v podobě trávení Vánoc jedné potřeštěné skotské rodiny, která umí nejen vzít za zábavu, ale jejíž pouta a hloubku vzájemných vztahů by leckdo mohl závidět. Scéna, kdy jsou k sobě všichni upřímní, byla hodně silná.

Souhlasím s komentářem marysky09, že takhle bych chtěla trávit Vánoce. Své rodiče k tomu asi nepřesvědčím (ani náhodou!), ale mám vlastní rodinu, kterou mohu zformovat ke své představě :-).

10 01.08.2020

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

CITÁT: Hazel se konečně přestala smát a pronesla: "Ty sis udělala seznam, o kterém většina žen jenom sní, a vážně na něm pracuješ. Možná nebudeš princezna, ale jsi inspirace."

Že by právě tohle byl důvod, proč byla knížka napsána? ;-)

Patřím mezi ženy, které z pusy vypustily takové věci, za které by se i dlaždič rděl, ale ani po druhém přečtení se nemohu zbavit dojmu, že těch vulgarismů v knize bylo moc. Možná je to ale dané překladem - angličtina není tak bohatá jako češtině, slovo fu*k jde přeložit na 101 způsob, možná že ten originál až tak sprostý není? Anebo jsem už jen moc úzkoprsá :-).

Kniha je svižná, je vtipná, některé příměry jsou naprosto odzbrojující, právě i tou mírou sprosťáren, a hlavní hrdinka je sympatická asi tím, že zapadá do oblíbeného konceptu, který přinesla Bridget Jonesová: single, bez servítek (i sama k sobě), řeší vztahy (zde spíše sex), kouří a pije, často jí trápí kocovina, zejména v zaměstnání, dělá práci, ve které se nějak extra nepředře a vlastně ji ani moc nebaví, její kolegové jsou banda figurek a má spoustu hubatých, ale upřímných přátel. I Phoebe se snaží zapomenout na svého Daniela Cleavera, který ji ranil (ti ex jsou teď nějak hodně oblíbeným tématem!), aniž by tušila, že Mark Darcy je vlastně celou dobu vedle ní (ačkoli se chová spíše jako ten Cleaver...).

Kdo by podle anotace a celého příběhu čekal lehké porno, ten se moc nedočká. Joanna Bolouri na rozdíl od jiných nepopisuje sexuální scény moc explicitně, ba spíše je - řekla bych - odbývá a shrne pár větami. Její síla ale stojí na popisech očekávání, jiskření a hlavně na slovním humoru a eskapádách, které se jejím hlavním hrdinkám dějí (zpravidla i proti jejich vůli). Přesto má Se(x)znam v mnoha momentech silný erotický náboj a může příjemně polechtat v podbřišku.

Když se od tohohle všeho oprostím, Phoebe se z mého pohledu vrhala i do situací, které byly na hraně (Frank), nutný konflikt v příběhu (návrat k Alexovi) mi po tom všem, čím si prošla, přišel hrozně nevěrohodný. (Ach proč jen ti padouchovští ex musí být napsaní vždycky jako hrozní ubožáci a anti-hrdina musí být oproti hrdinovi vždy takový nedomrlý? Hrozně moc bych si chtěla přečíst něco, kde se hrdinka rozhoduje mezi dvěma důstojnými soky!) Moc nevěřím Oliverově náhlé proměně a obratu o 180 stupňů k zodpovědnému taťkovi. Ale zase myšlenka na to, že JENOM sex BEZ lásky vlastně neexistuje, je vlastně povzbudivá.

Přeji hodně zdaru všem, které se rozhodnout splnit si vlastní seznam!

CITÁT: Když mi dá život kousnout do citrónu, přidám ho do ginu a přestanu se chovat jako hromádka neštěstí.

6 01.08.2020

Úvodem děkuji paní Libě za doporučení! Čím jsem starší, tím víc tenduji k těmto rodinným kronikám a příběhům (např. Mornštajnová). Co se mi narodily děti, mnohem víc se zamýšlím nad rodovou a rodinnou kontinuitou, zajímají mne věci, které mne dřív vůbec nezajímaly (jaké měla moje maminka dětství, co si pamatuje o životě své maminky, mojí babičky, jak babička vychovávala svoje děti a byla sama vychovávána, ...). Bohužel, prarodiče z obou stran už nemám, takže jich se už zeptat nemůžu. Škoda, že člověk k tomuhle většinou doroste, když už je pozdě.

To hlavní, co jsem si ze čtení odnesla, byla obrovská POKORA. Můj muž často mluví o tom, že nevíme, co máme, a že by chtěl žít tak, jako před sto lety (aniž by ovšem měl něco víc než jen nějakou idealizovanou představu). Když jsem si četla, jak se žilo, opravdu i před těmi sto lety, tak jsem si říkala, že vážně nevíme, co máme. Už jen vymoženosti jako elektřina či vodovod, splachovací záchod (jak já nenáviděla ten s jímkou u dědy na horách!), plná lednička, kdy stačí jen zajít do krámu a člověk klidně může vstávat v 10 jako Toník a vést pak chytré intelektuální řeči, kterými dělá dojem. Hlavní hrdinka byla pro mne hrdinkou, nejen pro svůj osobní život, ale i pro to vše, co zvládala, bez řečí, "samozřejmě", čistě proto, že to bylo třeba dělat. Což mne přivedlo i ke mně samotné a jsem si jistá, že já bych to všechno co ona neustála. Uvědomila jsem si, jak moc pohodlná jsem, jak moc beru za samozřejmé všechno to, co mám, a ještě jsem někdy schopná nadávat, jak je toho na mne hodně...

Zdenka pro mne byla neuvěřitelně silnou postavou - já bych na jejím místě předně sbalila dítě a odešla hned na začátku, natož abych s tichostí snášela všechna ta bezpráví, co na ní její manžel páchal. V tomhle ohledu jsem ráda aspoň za tu trochu katarze, která na konci přišla, ale i tak, dokážu si představit, že jiná čtenářka postavu Zdeňky odsoudí jako "blbou, co si to udělala sama, vždyť od něj mohla odejít". Jenže tehdy se neodcházelo tak snadno jako dnes...

Popis vztahu k půdě, zvířatům, rostlinám... v kontextu politických dějin, kterých jsem se při četbě dost bála, protože je ze školy znám, mi bylo úzko, jak se hrdinů dotknou. Kniha mi dost pomohla přiblížit pojmy, které i při studiu na univerzitě znějí dost prázdně a člověk si toho pod nimi moc konkrétního nepředstaví: kolektivizace, rozorávání mezí, dodávky mléka, plnění norem, kulaci... Člověk ze studia „velkých“ politických dějin získá nějakou povrchní představu, ale až tyhle osobní „malé“ příběhy mu dokážou přiblížit, jak vše prožívali ti, kterých se to týkalo, v době, kdy se vše dělo. S každou další knihou, byť třeba beletrií, je ten obrázek celistvější a silnější, protože historie, to jsou i dějiny obyčejných lidí, kteří se do ní nijak nezapsali, prostě jen žili svůj život tak, jak nejlépe dovedli, a jak jim to třeba bylo umožněno. A na rozdíl od nás, co jsme se narodili po nich, neměli výhodu toho, že by znali, jak to všechno dopadlo.

Když jsem si přečetla název knihy, přišel mi neuvěřitelně banální. Čím jsou lidé živi. No podle obsahu asi prací, půdou, ... čím asi jiným?! Než jsem došla k pasáži, jak děti vyprávějí Tolstého příběh. (Do té doby jsem moc nevěnovala pozornost členění do částí a úvodním citátům, zprvu mi nedávaly smysl, ten dostaly až poté, co jsem odhalila souvislost.)Rázem mi název už vůbec banální nepřišel.

Připadá mi, že dneska kolikrát nad vším hrozně přemýšlíme, všechno analyzujeme a prožíváme, namísto, abychom si užívali přítomný okamžik, zpomalili a uvědomili si, že jsme součástí něčeho většího.

8 01.08.2020