tatjana1737 komentáře u knih

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

CITÁT: Otec mu mnohokrát říkal, že správný muž se pozná tak, že pláče beze studu, čte poezii srdcem, v duši mu zní opera a udělá všechno, co může, aby ochránil ženu,

Tak jako u jiných titulů, na tuhle knížku jsem narazila díky pročítání komentářů spřátelených uživatelů na Databázi knih a pochvalné ódy mne zaujaly. Dočetla jsem již před nějakou dobou, ale k sepsání komentáře jsem se dostala až nyní. I když mám už trochu odstup, přesto: Doporučuji!!!

Četlo se to opravdu moc pěkně, a i když je příběh tak trochu pohádkový, a skeptik ve mně souhlasil s kritickými hlasy, že negramotná holka z bažiny by takový život prožít nemohla, je to zároveň psané velice uvěřitelně. Příběh samotný i prostředí mají svoji poetiku a čtenářům, kteří jsou naladěni na tuto notu, ukazují hloubku a pravdivost. Ačkoli jsem v Severní Karolíně nikdy nebyla, pár míst, kde ještě raci zpívají, jsem navštívila, takže jsem si do knihy mohla projektovat jistou nostalgii, sentiment a romantiku, které jsou cítit i z knih E. T. Setona, a které člověk zažije v osamělých melancholických mokřinách Jizerských hor. Hlavní hrdinky mi bylo často líto a obdivovala jsem její nezdolnost a přirozenou touhu po životě, které jí umožnily přežít. Sdílela jsem její údiv a radost nad divokými zvířaty, ať šlo o racky nebo mořské mlže. Její osamělost mne dojímala, stejně jako soucitnost a lidskost vedlejších postav, které ji - na rozdíl od většiny - přijaly mezi sebe.

CITÁT: „Co tím myslíš, kde zpívají raci? Máma to taky říkávala.“ Kya si vzpomněla, jak ji máma vždy povzbuzovala, aby prozkoumala bažinu: „Jdi, co nejdál to půjde. Až támhle do dálky, kde zpívají raci.“
„To znamená jenom daleko v divočině, kde se divoká havěť ještě pořád chová jako divoká. (…)“

V úvodu nastíněná detektivní linka gradovala teprve postupně a umožňovala mi vytvářet si různé domněnky. Bohužel, v Chasovi jsem se nespletla, i když jsem čekala, jestli mne autorka třeba překvapí a všechno bude jinak. Jak vyšetřování postupovalo a zápletka s vraždou (?) gradovala, byla jsem opravdu zvědavá na rozuzlení a pořád zvažovala, kdo mohl vraždit (červená čepice přece patřila Tateovi!). Během soudního procesu jsem byla na vážkách a opravdu nemohla říct, jaký konec čekám - zda Kya bude odsouzena nebo ne. Samozřejmě, že jsem jí držela palce, ale přesto jsem byla nejistá. Její obhájce i mne tou závěrečnou řečí dostal do kolen, takže jsem cítila stud porotců i lidí v sále.

Za šťastné rozuzlení i znovuobnovení lásky mezi Kyou a Tatem jsem byla nesmírně ráda, i její skon byl pokojný a přijala jsem jej s klidem a smířením, tak jako Kyu přijala její bažina. Jenže pak přišla kapitola s básněmi od Amandy Hamiltonové a ta můj výsledný dojem z knihy pokazila. Kdyby mne autorka do poslední chvíle nechala na pochybách, kdo Chase zavraždil, a já nepochybovala, že o vraždu šlo, odnesla bych si z příběhu mnohem silnější zážitek. Ačkoli jsem chápala motiv i jeho osvětlení, jako čtenář bych se bez toho obešla. Dávám sice pět hvězdiček, ale kvůli té závěrečné kapitole je to jen za 4,5. Škoda... v průběhu čtení jsem se od příběhu nemohla odtrhnout, viděla v něm různé motivy z jiných knih, byl pro mne uvěřitelný, jímavý, pravdivý, děj na mne působil a dojímal mne. Nejraději bych byla naběhla do knihkupectví a pořídila si knihu k sobě domů, jak moc mne zasáhla. Když jsem viděla fotku autorky a dočetla se, že jde o prvotinu, musela jsem ji ocenit o to víc, jaké knihy dnes leckdo vydává. Bylo patrné, že psaní předcházela důkladná příprava, promýšlení detailů, znalost toho, o čem autorka píše, láska k divoké přírodě, ... vše jako celek ladilo a bylo v harmonii. Jenže to závěrečné osvětlení vraždy mi to celé zkazilo a zanechalo ve mně jistou trpkost.

38 20.10.2021

(SPOILER) Pokračování:

!!! SPOILERY !!!

- Spolek a Kohorta: Docela mě mrzí, že většina lovců stínů tvoří jen kulisy ústředním postavám a tvoří anonymní šedou masu, která po celou dobu stagnuje a umožní nástup k moci Dearbornovým, které mohla zastavit v samotném počátku, aby se nakonec vzepjala a s velkými gesty se zapojila do finální bitvy. Většinu času jde ale o naprosto anonymní a pasivní osoby, takže celý Spolek působí jako banda flegmatických tupců se zkostnatělými názory. Proti tomu stojí skupina hrdinů, kteří jako jediní vidí pravdu a jsou skutečnými potomky Anděla, takže i když poruší zákon, je to vlastně správně a příběh jim dá za pravdu.
- Bitva u Alicante: Svého času v každé fantasy knize musela být závěrečná epická bitva. Netvrdím, že je to nutně špatně, ale vede to ke klišé uvažování čtenářů, že bitva vše rozsekne, vše se radikálním řezem najednou vyřeší, napětí opadne, spory jsou zapomenuty a všichni vykročí vstříc zářivým zítřkům. V tomhle ohledu vlastně docela oceňuji ten rozpačitý konec, kdy „ti praví“ lovci stínů odešli z Idrisu, aby vybudovali nové struktury a svůj svět ve světě civilů. Tohle chtělo velkou dávku odvahy a jsem dost zvědavá, co z toho Cassandra ještě vystaví.
- Manuel: Doufám, že chlapec doroste a předvede nám mnohem širší škálu svého padoušství. Tenhle záporák mi jako jediný byl sympatický a působil na mě uvěřitelně, na rozdíl od Zary a jejího otce, kteří pro mne byli spíše karikaturami a nechápala jsem, proč jim to všichni baští.
- Dokonalý Diego: Tenhle hoch byl ze začátku vylíčen spíše trochu jako blbeček (koupil si na Stínovém trhu otrávené šípy, pořád nosil svůj centurionský odznak, zradil Cristinu + v kontrastu s tím neustále líčeno, jak je mužný a dokonalý, takže zvládl stát i v mraveništi), ale nakonec se moje sympatie získal. Pokud bych si měla vybrat jednoho borce, se kterým bych chtěla svůj milostný příběh ve světě lovců stínů prožít, volím DD! Ostatně on, Cristina i Jaime ukazují na to, že nejen LGBT téma, ale i Hispánci teď docela frčí. (Po přečtení trilogie jsem sáhla po knize, kde je syn prezidentky USA poloviční Mexičan.)
- Obligátní konflikt mezi tím, že postavy jsou teenageři, ale chovají se jako dospělí: Pouto parabátai své aktéry více méně dost svazuje (což se ukázalo i v milostné linii Emmy a Juliána), ale všichni už tak od 12 let přemýšlejí, s kým se takto nechají na celý život svázat, a to včetně Kita, který o lovcích stínů zatím ví vlastně spíše kulové. A to již nemluvím o jejich milostných eskapádách, kdy se zásadně začnou muchlovat (a téměř dojde na věc) v okamžiku, kdy jsou na misi a obklopeni démony… Většina postav je tu náctiletých, jen některým je lehce přes -cet, ale to jim nevadí vykonávat čelní funkce v hierarchii lovců stínů. Alek se stane konzulem a vzápětí navrhuje na post inkvizitora Diega? Dva mladiství budou rozhodovat o veškerých záležitostech lovců stínů včetně těch, kteří by mohli být jejich rodiči či prarodiči?
- Svatba v závěru: Pro ty, kteří nečetli Nástroje smrti, mohlo být matoucí, proč je jí věnován takový prostor, oproti epické bitvě, kterou by příběh Juliána a Emmy vlastně měl skončit. Ovšem ti, co mají v oblibě Magnuse, to museli brát jako bonus a dárek od autorky. Ten limonádový závěr mě trochu rozladil, ale uznávám, že postavám jsem to přála. Jen opravdu VŠICHNI na konci skončili s nějakým svým protějškem, což bylo ještě umocněno dodatkovou povídkou o Jacovi a Clary. (S ohledem na to, že navazovala na epilog, v němž se objeví Jace z Thule, to na mne ovšem působilo poněkud zlověstně.) Ač se mi ten konec líbil, uznávám, že na některé mohl být až příliš přeslazený.

CITÁT: Lidi tvoří spousta různých střípků, pomyslela si Dru. Vtipné střípky, romantické, sobecké i statečné. Občas ostatním ukážou jen některé z nich. A možná teprve když je uvidíte všechny, získáte dojem, že toho druhého opravdu dobře znáte.

Suma sumárum: Přes veškeré výtky se mi to líbilo a rochňala jsem si i v těch neustále se opakujících milostných eskapádách, které měly povětšinou stejného jmenovatele. Pominu-li skutečnost, že nezletilci se tu chovají jako dospělí, mají jejich práva i výsady, ale pořád to jsou nezletilci, svět lovců stínů mě baví a téhle trilogii dávám svoji doporučující pečeť.

10 20.10.2021

(SPOILER) !!! SPOILERY !!!

První dojem: Kdo zvolil červenou barvu na ořízku knihy?? Ta tmavá zelená působila mnohem líp (a ani jsem nepostřehla, že u druhého dílu byla zvolena modrá). Obrázek na obálce moc hezký (to měla být Annabell?), ale nejvíc se mi líbil ten na 2. dílu, včetně lesklých motivů (kterých jsem si díky igelitovému obalu z knihovny všimla až po nějaké chvíli).
I trojka se mi v průběhu čtení moc líbila, i když musím uznat, že ten počet stran byl nebývalý a rozehraných zápletek nepočítaně. Tak nějak mám zpětně pocit, že CC buď psala, co jí zrovna slina na jazyk přinesla, anebo od začátku nebyla rozhodnutá o čem a o kom vlastně bude psát, a pak se jí to vymklo z rukou. To, co se původně zdálo být příběhem Juliána a Emmy, se rozkošatilo do příběhu dalších (vedlejších?) postav, ať šlo o Vášnivou vílí trojku nebo Tiba s Kitem. Z původní snahy dopadnout skutečného vraha Emminých rodičů se stal hon na Annabell, snaha různých stran získat Černou knihu, propletence se světem víl, třenice v rámci Spolku, blížící se konflikt mezi lovci stínů a Podsvěťany, a to vše propojené s širokou škálou LGBT motivů. Nejsem vyloženě kritik, že bych kvůli tomu příběh zahodila, ale i já uznávám, že tam toho bylo moc, resp. autorka to neustále zdůrazňovala a opakovala, až to bylo protivné i liberálům. (Nemluvě o neustálém omílání toho, jak se Julián sebeobětoval, když od 12 let řídil Institut a chránil rodinu, což nikdo nevěděl, ale všichni jsou z toho zpětně hrozně paf a pořád to rozebírají a řeší.)
- Odbočka do Thule: Čekala jsem, kdy skončí a jaký byl její účel. Když hrdinové narazili na Livy, vážně jsem věřila tomu, že se s nimi vrátí. Celá tahle vsuvka mi dala trochu smysl až v epilogu, kterým si autorka připravila půdu pro další příběh.
- Annabell: Vyšla nakonec úplně do ztracena, a přitom se kolem ní točila výrazná část děje první, a zejména druhé knihy. Zapojení této postavy jsem příliš nepobrala. Stejně tak vyšuměla celá Černá kniha, i když jsem ráda, že jsem se konečně dozvěděla, proč se trilogie jmenuje Temné lsti.
- Emma + Julián: Přemýšlela jsem, jak si s kletbou parabátai CC poradí a ani ve snu by mne nenapadlo, že ty dva nechá kletbě propadnout. Bylo to napínavé, bylo to dechberoucí a přiznávám, že jsem si do poslední chvíle nebyla jistá, jestli to vezme dobrý konec.
- Clary + Jace: Jsem ráda, že Claryin sen se nevyplnil - upřímně jsem nevěřila, že by to CC udělala, ačkoli po smrti Livy jsem byla na pochybách.

CITÁT: „Tento způsob zaznamenávání plynutí času mne přivádí v úžas,“ konstatoval Kieran. „Když skončíš s jedním kotětem, je tu další kotě. Ne nastane příští zimní slunovrat, popatříš na rovných dvanáct koťat! A jedno z nich je ve sklenici!“
(…)
Kieran se zadumal. „A přinesete mi jeden z těch kočičích kalendářů, jež mi tolik přirostly k srdci? rád bych náš domov vyzdobil.“
„Kalendáře jsou k sehnání v mnoha různých variantách. S vydrami a králíčky a štěňátky,“ poučil ho Mark s širokým úsměvem.
Kieran s blaženým výrazem ve tváři zaklonil hlavu a zadíval se na hvězdy. „Toto je vskutku divuplná říše.“

- Mark + Kieran + Cristina: Neustále kolem sebe kroužili, neustále jsem čekala, která dvojice zvítězí, takže jo, jim tu šťastnou trojičku přeju. I když uznávám, že konec byl hodně limonádový - ačkoli byl nastaven neřešitelný konflikt v podobě Kieranovy korunovace, CC je vůči svým hrdinům smířlivá a chaloupka ozdobená kalendáři už čeká :-). Kieranův bratr byl sice unesen Královnou, ale vlastně se stal jejím milencem, takže i to mělo šťastný konec. Pořád ale nepobírám okamžik, kdy Mark Cristině zatajil, že u sebe má stélu??
- Tibo + Kit (+ Livy): Vážně, ale doopravdy, jsem věřila tomu, že Livy bude přivedena k životu. Na konci 2. dílu jsem netruchlila, protože jsem věřila, že se to vyřeší. A ono… nic? Motiv ducha je sice dobrý nápad, ale tak nějak z toho cítím zlověstný podtón, který mne zneklidňuje, byť Tibo je happy jak dva grepy.

CITÁT: „Někdy je potřeba lidi chránit nejen před tím, čeho se bojí, ale také před tím, co chtějí."

- Kit: Tahle postava mě po celou dobu bavila hodně, a jsem ráda za to, co se z něj vyklubalo, protože to nabízí ještě velký potenciál. A i když mi nedává smysl jeho odchod od Blackthornových (za v podstatě cizími lidmi), těším se, co se o něm ještě dozvím, a jak to bude dál mezi ním a Tibem. (Trochu doufám, že jen na přátelské úrovni, ale s ohledem na veliký výskyt neheterosexuálních vztahů v celé sérii si tím nejsem tak úplně jistá.)

CITÁT: Kit předpokládal, že je to tím, že vypadá jako Jace, kdyby ovšem Jace postihl náhlý a nečekaný úbytek tělesné výšky, svalové hmoty a sex-appealu.

- Dru: Jsem ráda za to, že aspoň tahle Blackthornová dostala víc prostoru, takže do počtu už je v příběhu jen 7letý Tavy, který buď konzumuje sladkosti nebo ho jde někdo uložit do postele. Celá banda Blackthornových skýtá velký potenciál na další příběhy, ale nejmladší sourozenci tu opravdu byli většinou jen za křoví. S ohledem na to, že na konci knihy většina skončila s někým v páru (a někteří vyfasovali hned dva partnery), říkám si, zda Dru skončí v náruči Jaimeho nebo Ashe. Ten taky tak nějak vyzněl do ztracena…
- Víly a jiní podsvěťané: Už v Nástrojích smrti CC ukázala, že podsvěťané „jsou taky jenom lidi“ a že není úplně fajn jimi opovrhovat. Jedním z leitmotivů celé trilogie byl Studený mír a jeho důsledky, později vygradované v registr podsvěťanů apod. Nevím, zda jde o přirozený vývoj ve světě lovců stínů, ale pokud si autorka uvědomila, že z podsvěta může vytěžit opravdu hodně, tak dávám oba palce nahoru a jsem zvědavá, čím mne ještě překvapí.

CITÁT: „Chcete být Humphrey Bogart?“ zeptala se dalšího podsvěťana - vysokého, hubeného čaroděje se smutným obličejem a pudlíma ušima.
„Kdo by nechtěl?“ opáčil čaroděj.

6 20.10.2021

(SPOILER) !!! SPOILERY !!!

Už nějakou dobu se mi nestalo, že by mi nestačil počet znaků v jednom komentáři :-D.

Pokračování:

- CCa rozehrála další zápletky (a že už jich není málo): sněť, tajemná nemoc čarodějů, intriky na vílích dvorech, ... I další motivy: porážka jednoho z Mannanových jezdců a Cortana jako taková... Celou dobu čtení mě táhla na vařené nudli a já si to užívala.

CITÁT:
„No tak, Aleku. Lovci stínů a podsvěťané ve skutečnosti NEMAJÍ být spolu. Tvůj vztah s Banem je ostuda. Jenže tobě nestačí, že ti Spolek dovolil znesvětit tvou vlastní andělskou krev. Ne, ty to musíš vnucovat nám všem."
„Vážně?" ozval se Kieran (...). „Vy VŠICHNI musíte spát s Magnusem Banem? Šťastlivci."

- Bohužel, celá Annabell nějak vyzněla do ztracena. Nu a ten konec, ten KONEC? Uznávám, že Blackthornových je hodně a někteří z nich byli napsaní tak, že byli jen do počtu a dělali křoví Juliánovi a jeho (neustále omílané) snaze držet je v bezpeční a vést Institut. Nicméně pokud bych přijala za fakt, že někdo půjde z kola ven (jakože s tou neustále opakovanou láskou a rodinnou sounáležitostí jsem nevěřila, že by autorka na něco takového měla koule), tak bych si vsadila na Tavyho nebo Dru. A ona to byla… Livy?? Tak nějak jsem očekávala, že ona a Tibo (v trojlístku s Kitem) budou tvořit hrdiny další série. Její konec byl pro mě naprosto nečekaný, nelogický a doteď mi nedává smysl. Knihu jsem dočítala někdy kolem 1 ráno, zbývalo mi už jen pár stránek, víčka mi padala únavou, a pak přišel ten moment, kdy jsem jen nevěřícně vypoulila oči a nevěřila že se stalo to, co se stalo. PROČ? Hned jsem sáhla po třetím dílu, jak bude navazovat, protože mi to prostě nedávalo smysl. Liviina nedovyřčená věta, Annabellin motiv, proč se tam vůbec Livy pletla. (Ostatně: Ehm, proč je povoleno brát s sebou na jednání Spolku zbraně?) Nešokovalo mě ani tak zničení Meče, ani zabavení Cortany, jako smrt Livy. Protože mě ale ihned napadlo, že ve hře stále je Černá kniha, očekávám, že Livy nakonec pomocí Malcolmova rituálu oživí, takže jsem si nedovolila truchlit a s myšlenkou na toto řešení se pustila do 3. dílu.

CITÁT: Pokud v něčem figuroval Julián Blackthorn, pak šlo vždycky o víc.

Přečetla jsem toho hodně, a tak kromě příběhu oceňuji i to, dokáže-li mne autor něčím překvapit. Cassandře se to závěrem druhého dílu povedlo dokonale (i když mi to tedy pořád nedává smysl), a tak dávám jasných 5 hvězd!

10 19.10.2021

(SPOILER) !!! SPOILERY !!!

CITÁT: Svět není takovej, jakej bys ho chtěl mít. Je, jakej je. (Johnny Rook)

Ještě snad u žádné knihy se proti mně všechno tolik nespiklo jako u čtení 2. dílu Temných lstí. Už u 1, ale ještě víc u 2, jsem chtěla číst, číst a číst, ponořit se do příběhu a vychutnávat si ho, ale snad poprvé v životě jsem neměla dobré podmínky pro čtení! Jakmile jsem knihu vzala do ruky, najednou vždy někdo něco potřeboval a dělo se něco neodkladného. Když už děti usnuly, cca do minuty po přečtení dvou odstavců, začal někdo volat, psát nebo zvonit. Nakonec se ale zadařilo a knihu jsem dočetla, i když to trvalo dlouho a bylo to bolestné!

CITÁT: „Voníš po eukalyptu,“ podotkl a podal jí vidličku.
„V koupelně je eukalyptovej sprcháč.“ Nabrala si sousto vajíček. „Nejspíš Malcolmův.“ Odmlčela se. „Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jaký sprcháče sériový vrazi používají.“
„Nemyté čaroděje nemá nikdo rád,“ řekl julián.

Obligátní výtky: Ačkoli jsou kapitoly číslovány a označeny názvy, v knize chybí obsah. S ohledem na tloušťku jednotlivých dílů je to docela zásadní problém, pokud si čtenář chce zpětně něco vyhledat, nemluvě o tom, že mě docela zajímalo, jak by názvy kapitol působily napsané pod sebou, jelikož jde o výňatky z básně. (Btw: Je to náhoda, že jde zrovna o E. A. Poe, když jsem v době čtení měla úkol si od něj přečíst Pád domu Usherů??)

Během čtení jsem si knihu opět neskutečně užívala, takže níže uvedená kritika je výstupem časového odstupu od přečtení:
- Návrat záporáka z 1. dílu mi přišel nadbytečný a když už, čekala jsem jeho větší recyklaci. Jeho tentokrát již definitivní skon mi příliš nedával smysl… Každopádně příběh se nyní posunul z hledání vrahů Emminých rodičů na získání Černé knihy a setkání s Annabell.
- Mám neodbytný dojem, že CC se stále nemůže rozhodnout, zda se její hrdinové budou chovat jako dospělí nebo teenageři. Patrné to bylo zejména u centurionů, kteří jsou líčeni jako elitní jednotka Lovců stínů, ale pořád jsou to náctiletí. Jejich vůdkyně záporačka Zara, jakože hrozná intrikánka a padouška, se ovšem ale neustále ušklíbá, pomlouvá s kámoškami hlavní hrdiny, točí si u toho vlasy jako takové ty protivné roztleskávačky z amerických komedií, a ještě je blbá jak tágo. Všichni jí ale žerou a nechávají si to líbit, protože je to přece c-e-n-t-u-r-i-o-n-k-a. Její vstup na scénu a odhalení Diegova zasnoubení na mě působily poněkud uměle a v kontextu předchozího mi příliš nedávaly smysl.
- Mezi ústřední dvojicí je klasické schéma „milujeme se, chceme být spolu, ale nemůžeme“, nicméně jeho řešení slibuje, že ještě přijde pořádný nářez. Juliánovo řešení ke konci knihy mi přišlo poněkud drastické, nevěřím, že ti dva spolu nakonec neskončí ;-), ačkoli podmínky jsou nastavené skutečně neřešitelně.
- Nadále pokračují vztahové propletence postav, Kieran, kterého jsem předtím chápala nejvíc jako překážku mezi M a C, najednou začíná tvořit další vrchol milostného trojúhelníku, přičemž není jasné, kdo s kým tedy nakonec skončí. Vedle toho se tu latentně rýsuje nový trojúhelník mezi Kitem, Tibem a Livy. Opravdu jako první Kita při pohledu na Tiba, držícího mu nůž pod krkem, napadne, že ten chlapec je krásný?? (Nicméně Kit je postavou, která mě baví. Jemu ten rozpor mezi Lovcem stínů a puberťákem jako jedinému věřím díky tomu, že vyrůstal mezi civily. A zejména ze setkání s Jezdci se zdá, že bude i něčím víc.)

CITÁT: Zbraně byly zamčené, svícny by jen tak na ulici asi sotva prodal, a přestože v obrovské knihovně narazil na několik plnohodnotných prvních vydání, do většiny z nich si čmáral poznámky jakýsi idiot jménem Will H.

- Vůdce divokého honu Gwyn byl v 1. díle líčen spíše negativně (sesílal na Marka trýznivé vidiny smrti jeho sourozenců, aby ho zlomil), ale tady se najednou objevuje jako takový fajn zarostlý týpek se slabostí pro Dianu? Pozitivně však kvituji větší zapojení víl a jejich světa do děje - Svět lovců stínů se tak už neomezuje jen na naše podmínky, ale nabízí širokou škálu možností, jak si s příběhy pohrát. Přičemž víly tu nejsou žádní romantičtí nadpozemsky krásní Elfové z Tolkiena, ale dost ohavné bytosti, podobající se lidem možná jen vzhledem (a to ještě ne všechny). O to víc mě zarazilo chování Cristiny při vílím reji - na to, že má tahle postava nálepku „studovala jsem víly celý svůj život“, se Cristina zachovala jako pěkná blbka. Nejen, že vyrazí na rej, ale ještě tam do sebe kopne nějaký neznámý nápoj?? Vážně?? (Btw: V 1. díle Mark prozradí Cristině, jak porazit Gwyna či prokletého krále, ale nikdo to v knize nevyužije a poslouží to jen záminka pro bičování.) V jednu chvíli se v knize píše o tom, že Kieran s Markem spolu tančili a že Kieran měl oči jen pro něj, ale o kus dál je uvedeno, že se k sobě nehlásili ani na vílím reji…
- Kdo byl sakra ten duch v Londýnském institutu? (Zapomněla jsem na něco po přečtení Pekelných strojů?) A proč už se více nemluvilo o portálu do Cornwallu? To považuji za docela důležitou informaci, ale potencionální využití portálu zůstalo naprosto nevytěženo…
- Dianino tajemství: Čekala jsem všelicos, ale toto ne. Mně to jako takový problém nepřišlo, ale koneckonců, já jsem civil… Nicméně po nějaké době jsem již měla nutkavou potřebu začít si dělat čárky, kdykoli se v textu objevilo slovo „transgender“…
Zápletka kolem Kohorty a Spolku mi přišla lehce ohraná a hlavně nepochopitelná: Lovci stínů jsou opravdu tak strašně moc odříznutí od normálního světa, že se nepoučí z historie? (Další rozpor v knihách CC, protože hlavní hrdinové jejích sérií takhle mimo nikdy nepůsobí, ti jsou naopak reality znalí a moderní…) Navíc Spolek je tu opět za ty zlé a hrdinové za ty rebelující, ale - jak jim další vývoj dá za pravdu - dobré…

9 19.10.2021

(SPOILER) Do téhle knihy se zamilovala spřátelená uživatelka DK, a protože z ní často citovala a nejednou ji zmiňovala, dala jsem si na ni rezervaci v knihovně. Když později, krátce po našem korespondenčním sporu, uvedla, že mně se to líbit nebude a ať to nečtu, zvedlo mě to (v kontextu dříve napsaného) ze židle. Když mi tedy přišlo avízo, že kniha je k vyzvednutí, přistupovala jsem k ní lehce rozpolcená. Očekávání byla dosti vysoká, přibarvená lehkou trpností.

Předem jsem se trochu bála tématu, protože přece jen gay romance nejsou můj běžný šálek kávy, a tak jsem si říkala, jestli jsem natolik trapně konzervativní a homofobní, že to nevydýchám. Překvapivě, tato linka se mi v příběhu moc líbila a prokázalo se, že pokud jde o dobře napsaný milostný příběh, jsem liberál. Mám v oblibě zápletky typu "nesnášejí se - milují se", a pokud je to okořeněno o žhavou a nenávistnou konverzaci, a proloženo vtipnými situacemi a slovním humorem, tím lépe. Přiznám se bez mučení, že jsem se mnohokrát culila, nejednou smála nahlas a párkrát byla i lehce vzrušená. A samozřejmě, scéna s krocany je bezchybná!

Proč tedy čtyři hvězdy? Vadilo mi vykreslení britské královské rodiny a královny obzvlášť. Přišlo mi poněkud černobílé a schematické. Autorka je Američanka, hlavní hrdina Američan, trochu jsem z příběhu cítila "americké pojetí" (nejen) monarchie, což mi, coby osobě z kontinentu, která má blíž k Anglii než k USA, moc nešlo pod nosánek. Místy také trochu haproval překlad (Návrat Jediů), zaznamenala jsem jistou schematičnost (demokraté x republikáni) a z hlediska vztahových konstelací mi vadilo, že za "mámu" zde byl pouze princ. Jinak mě ale kniha kromě ocenění romantické linky (já těm dvěma taky držela palce!) přiměla k zamyšlení nejen nad tématy LGBT, ale i nad fungováním politiky (včetně zákulisí amerického volebního systému), nad tím, nakolik jsou celebrity připraveny o něco tak prostého a samozřejmého jako je soukromí. Očekávání jsem měla poměrně vysoká a potěšeně musím konstatovat většina z nich byla naplněna. Ba dokonce zvažuji, že knihu zařadím do své kapacitně již přeplněné knihovny.

Po přečtení se nabízí říct: "Trhni si! Líbilo se mi to! Nic o mně nevíš!" Ale nebudu malicherná. Ba naopak jsem ješitně ráda, že sama sebe znám lépe, a dotyčné tímto veřejně děkuji za tip na dobrou knihu.

15 15.10.2021

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Protože mě ta kniha opravdu chytla, hned po dočtení jsem skočila na 2. a vzápětí 3. díl. S časovým odstupem (a po vsuvce 2 jiných přečtených knih) a po přečtení komentářů zde vidím různé nešvary, kterých se CC dopustila, a souhlasím s většinou kritiky. V průběhu čtení jsem se ale od toho dokázala oprostit, takže se zkusím vrátit k bezprostředním dojmům, které jsem z knihy při jejím čtení měla:

Pekelné stroje jsem si po přečtení pořídila, Nástroje smrti se mi podařilo z 80 % úspěšně vytěsnit. Většinu postav jsem však z paměti vyškrábala (i když později jsem měla problém s Valentýnem / Sebastiánem, protože na toho druhého jsem zapomněla úplně), takže jsem se orientovala vcelku dobře. Těžko říct, nakolik Temné lsti zaujmou někoho, kdo s Cassandrou začíná a nezná postavy z NS, myslím si ale, že to nemusí být nutně na škodu, i když samozřejmě znalost předchozích sérií napomůže pochopení různých „easter eggs“ ukrytých v textu.

CITÁT: „Jednou jsem někde četl, že vysvětlovat vtip je jako pitvat žábu. Zjistíš, co je uvnitř, jenže ta žába to nepřežije.“

Od začátku jsem měla trochu problém s Emmou, hrdinkou hláškující na každém kroku (zejména scéna rozhoru s vílákem, co vypadal jako strom), a ještě navíc pěknou a děsivě šikovnou v boji, navzdory poměrně útlému věku. To druhé směruje k zásadní výtce, kterou mám vůči VŠEM příběhům ze světa lovců stínů: hrdinové jsou teenageři, ale mnohdy se chovají jako dospělí, přičemž dospělé postavy tvoří takový neškodný kompars jejich dobrodružstvím. Současně se ale kolikrát chovají jako puberťáci, dělají nelogická rozhodnutí, neposlouchají rady starších a dospělých, vystavují se riziku a často na to doplácí. Tento rozpor mi vadil v každé sérii. (Tady je to nejvíc patrné u strýčka Arthura, který je tu vyloženě jen figurkou, aby se neřeklo, že Institut vedou nezletilí.) Nemluvě o tom, že Lovci stínů mají být striktně odtrženi od světa civilů, ale to jim nebrání v tom mít počítač, chytré telefony a znát Avengers. (Zrovna to poslední mi nevadilo, to mě naopak pobavilo.)

Kniha mě velice rychle polapila a odmítla pustit, čtení jsem si vyloženě užívala. Překlad se vyvedl a obálka zaslouží pochvalu sama o sobě (až tedy na ty bílé šaty, ty mi ke scéně s oceánem nesedí). Jen nechápu, proč jsou kapitoly číslovány a pojmenovány, když knize chybí OBSAH!!! Děj točí hlavně kolem Emmy a Juliána, ale svoji roli, ať větší či menší, sehrávají i další Blackthornovic sourozenci. To je nejvíc patrné u Marka, který je propuštěn Divokým honem, a nejen on, ale i Julián, řeší dilemata a rozpolcenost s tím spojené.

CITÁT: „Jezdíš moc rychle,“ konstatoval Mark.
Emma si odfrkla (…). „Mluvíš přesně jako Julián.“
„Naplnilo mě to velkou radostí,“ pokračoval Mark (…). „Bylo to, jako bych znovu uháněl s divokým honem a v ústech cítil krev nebes.“
„A teď mluvíš jako Julián, kdyby se dal na drogy,“ zamumlala Emma.

Ústřední zápletkou knihy je Emmino pátrání po vrazích jejích rodičů, neboť stále nevěří oficiální verzi, s níž se spokojil Spolek. Její výstavka ve skříni je sice trochu creepy, ale jejímu parabátai to nevadí, protože to chápe. To, že Julián k Emmě cítí něco víc, než by měl, vědí od začátku všichni kromě hlavní hrdinky :-). Ostatně velice záhy se z knihy, v níž se vyšetřuje vražda, začíná stávat pojednání o citových a vztahových problémech postav. Kromě dvojice Emma/Julián je už zde načrtnuta „zvrhlá vílí trojka“ (Kieran/Mark/Kristina) okořeněná prvkem v podobě Dokonalého Diega.
I když si zpětně jsem vědoma toho, že příběh obsahuje hodně nelogičností, vztahové peripetie jsou mnohdy hodně natahované, postavy si nic nevyříkají napřímo, aby mohlo docházet k dalším nedorozuměním a vytváření domněnek, nemluvě o tom, že se zásadně muchlují někde, kde je někdo může vidět (oblíbené jsou zejména parkoviště před Institutem a pláž), ale vždy předtím neopomenou zdůraznit, že je nikdo nesmí vidět, v průběhu čtení jsem Clareové zobala z ruky a rochňala si v tom, čím mě ještě překvapí. Kupříkladu rozuzlení zápletky s losováním a následným honem mě dost překvapilo. I ty vztahové propletence a neustálé natahování toho, kdo s kým, zda vůbec, proč a jak, mě těšilo a přerušení v tom nejnevhodnějším okamžiku frustrovalo tak akorát. To, jak popisovala vnitřní pohnutky hrdinů, jak opisovala jejich polibky a toužení… to bylo tak k-r-á-á-á-s-n-ý!! Nad drobnostmi typu, že Magnus ví o průsečících, ale ač má mapu magických siločar, nenapadne ho se tam jít podívat, přivírám oči.

CITÁT: „Jsem tady, abych vzkřísil pravou lásku z mrtvých.“

Odhalení hlavního padoucha se od určitého okamžiku dalo čekat a přiznám se, že jeho dopadením a zničením jsem byla dost zklamaná. Na to, jak dlouho Emma na to vše čekala, a s přihlédnutím k tomu, jak se kniha táhla, bych čekala víc a než rozseknutí na pár stránkách. Epilog naznačil, jakým směrem se bude odebírat druhý díl, nemluvě o dalších nakousnutých motivech. O kletbě parabátai jsme se sice na konci dozvěděli něco víc, ale pořád nevíme, jaké tajemství skrývá Diana a proč nemůže vést Institut…

DLOUHÝ ROZHOVOR
Takový příjemný bonus, zejména pro ty, co znají a mají rádi NS. (Ti, co začínají Temnými lstmi, to asi až tak neocení a po epilogu 1. dílu je to spíše trochu zmate.) Nicméně je zde vysvětleno pár věcí, které nejsou z děje samotné knihy tak jasné (kupříkladu kdo a je a kde se vzal Rafael Santiago Lightwood).

CITÁT: „A jak byla celá pocákaná démoní krví, ještě nikdy ti nepřišla krásnější?“
CITÁT: „Taky tě napadlo otrávit punč?“ vyhrkl Alek povážlivě dychtivým tónem.

11 15.10.2021

Sérii jsem četla před notnou dobou, stejně jako jsem viděla filmy. Ty se mi zatím nepodařilo osvěžit, ale vybavuji si, že u dvojky pro mě pobyt v aréně měl velký drive (ač v knize zabírá velice málo prostoru) a líbily se mi vedlejší postavy. Tím, že vím, co se v ději bude odehrávat, jsem si vychutnávala, že Katniss to do poslední chvíle netuší, a že lavíruje, kdo je a kdo není spojencem, koho se zbavit. Tohle uvažování o schopnosti vraždit Collinsová vystihla asi nejlépe u prequelu s budoucím prezidentem Snowem, který - pro mě zpětně velmi překvapivě - v sérii nezaujímá tolik místa. A opět musím smutně konstatovat, že byť Hunger games obsahují i milostnou linku, v pocitech hlavní hrdinky jsem se neorientovala, ale to ona také ne...

21 20.08.2021

Po Baladě o ptácích a hadech jsem, tako jako mnozí jiní, pocítila touhu vrátit se do světa Hunger Games a zopakovat si příběh Katniss Everdeenové. Bohužel mi tentokrát ke čtení chyběl film, který se s knihou hezky snoubí a doplňuje. Film umí navodit atmosféru, kniha zase dovysvětlí hodně souvislostí, které z adaptace nejsou na první pohled zřejmé (kupříkladu celý kontext Hladových her). Mé hnidopišské já si všimlo několika překlepů a tiskových chyb v mém vydání, ale četlo se to hezky. Jen mi z knihy (a ostatně ani z filmu) pořád moc nevychází ta romantická linka, z Katniss a jejího "lavírování" jsem pořád na rozpacích. Vždycky si navíc vzpomenu na to, jak Hunger Games sledovali Simpsonovi. Marge se rozplývala nad milostným trojúhelníkem a řešila, kterého z chlapců si hrdinka vybere, Homer se zklamaně ptal, kdy už se ty děti začnou vraždit?

(SPOILER) Pokračování:

Rozdělení knih do částí mělo dynamiku a spád, podtrhovalo dějové zvraty. Průběh Her byl pro mne zajímavý a mrzí mne, že postava Žnece nedostala víc prostoru. Po celou dobu klíčící romance mezi Coriolanem a Lucy Gray jsem jim moc fandila a držela palce, aby měli šťastný konec, i když mi bylo jasné, že z podstaty věci ho mít nemohli. Když už se zdálo, že by jim mohlo být přáno, došlo k odhalení podvodu a Snow byl poslán k mírotvorcům. Podobných WOW momentů v ději pro mne bylo víc, ale toto jsem opravdu nečekala. Stejně jako Snow jsem vnímala ránu osudu i bezvýchodnost jeho další situace. Když se pak setkal se svou milovanou, čekala jsem, jestli se příběh přehoupne v romanci zakázané lásky mezi mírotvorcem a dívkou z Krajů. V tomto ohledu mne mrzí, že ti dva nedostali víc prostoru, aby ve hře bylo něco hlubšího, a že nedošlo k víc než pár polibkům. (Ale uznávám, že je to psané pro mládež…) Ostatně celá Lucy Gray a celá romance mi přišly hodně nedůvěryhodné, tady vidím největší slabinu knihy. Postava Lucy byla rozporuplná - těžko jsem od počátku mohla sympatizovat s někým, kdo po jiné holce hodil hada. Až s přílišnou lehkostí dokázala Lucy trávit soupeře a uštvat Žnece, a pořád jsem čekala, kdy se vybarví. Hodně mne ovlivnil i náhled jiných postav, děkana Casky a Billyho Taupa. Tím, že autorka nechala i toto otevřené, zůstává prostor k dohadům (sedl jí taky Coriolanus na lep?), což mě spíše štve, než dráždí. Jak jsem v průběhu čtení hledala návaznost na příběh Katniss, napadlo mne, zda se z Lucy nestala prezidentka 13. kraje. (Příbuznou Katniss jsem v ní, přes všechny podobnosti, nehledala.)
Odkazy na původní trilogii (Oběšencův strom) se mi moc líbily, zejména Snowův až pudový odpor vůči reprodrozdům. Věta „Představení nekončí…“ se tak vlastně stává mottem celé původní série. Naprosto chápu, proč Snow Katniss musel nenávidět, co vše zvolená symbolika pro něj představovala.
Jak jsem zmínila na začátku, nejvíc mi u knihy vadil náhle zrychlený a useknutý konec. I když se výsledný zvrat odehrál během krátké chvíle, dalo se mnohem líp vystavět napětí a vygradovat úzkost. Takto Snowův obrat působil hodně násilně a nepřesvědčivě, i když pro něj autorka připravovala půdu po celou dobu. Škoda. To, že nevíme, co se s Lucy stalo (osobně považuji její návrat za nepravděpodobný kvůli starostovi), koresponduje s básní, která jí dala jméno, ale i s tím si dalo víc vyhrát.
Pokud vztáhnu symboliku užitých písní na název knihy, tak celý ten příběh JE baladou, pokud baladu vnímáme jako tragicky končící příběh romantické lásky.

Perfektní komentář, se kterým se ztotožňuji, od @fvalek.

14 11.08.2021

(SPOILER) !!! POZOR, SPOILERY !!!

Představení nekončí, dokud nezazpívá reprodrozd…

Když mi svého času přišlo avízo na nově vydanou knihu, říkala jsem si, že příběh o prezidentu Snowovi bude - tak jako mnohá pokračování / prequely - slabým odvárkem Hunger games. Moje očekávání tak byla docela nízko a ptala jsem se sama sebe, o čem tak tlustá kniha asi může být. Po dočtení musím autorku rehabilitovat v plném rozsahu, protože: WOW. Řadím se mezi ty, kterým se kniha líbila, a jedinou výhradu mám k podivně zrychlenému a useknutému konci.
Stejně jako pro jiné, i pro mne bylo zajímavé podívat se do Snowovy hlavy a poznat zákulisí jeho jednání, jeho motivy. V mnoha momentech jsem se do něj dokázala vžít (co to o mně vypovídá?!). Kupa z nás udržuje vazby s lidmi, kteří jim jsou více méně lhostejní, kdežto pro ně znamenají víc, ale nechávají je v jejich dobré víře, protože to přece ničemu neškodí, ba naopak mohl by z toho kynout nějaký prospěch. A takto na mne působil mladý Snow - lehce pragmatický, ctižádostivý, vědomý si své situace (vznešenost rodiny x její faktická „moc“ a chudoba), snažící se jen domoci se lepších podmínek, na kterých by coby kapitolská nobilita přece měl mít nárok. Zarážející bylo, jak snadno člověk z tohoto úhlu pohledu dokázal chápat jeho stesky, že mu coby splátce vybrali největšího outsidera, a jak rychle se oprostil od toho, že splátci jsou také lidé a jsou zde v roli obětí. V tomhle ohledu sám Snow neměl moc jasno - na jednu stranu vyzdvihoval Kapitol, na stranu druhou si byl dobře vědom zrůdnosti konceptu Hladových her.
V komentářích tu hodně padla kritika, že samotné Hry nejsou takové, jak je známe z trilogie o Katniss. No, nejsou - logicky: děj se odehrává 10 let po válce, Kapitol si ještě líže rány a jeho hlavním cílem je potrestat Kraje. Aby byl dopad Her co nejsilnější, je třeba dostat k obyčejné surové řeži diváky. I to je úkolem studentů, kteří jsou jako trenéři přiděleni jednotlivým splátcům. Pro Snowa příležitost, jak získat stipendium, dosáhnout na vzdělání i peníze a obnovit lesk rodiny. Čtenář tak může objevovat zárodky toho, co tak dobře zná z velkolepé show, jíž se účastnila Katniss: interview se splátci, získávání sponzorů, skóre ukazující, kdo zahynul a kdo je ještě ve hře, komentované vstupy moderátora či „odměny“ pro vítěze.
Sama jsem z vylíčení 10. ročníku Her nebyl zklamaná, ba naopak mi přišly velmi syrové a surové. Počínaje jednáním se splátci, kteří byli přivezeni v dobytčích vagonech a vystavováni v Zoo, konče podobou samotné arény a jednáním aktérů v ní. Jediné, co mi stále vrtá hlavou, je, kdo nastražil bomby do arény. Čekala jsem, že toto nám ještě bude osvětleno, a sázela jsem na děkana coby sympatizanta rebelů.
Divíte se Snowovi, že s těmi kartami, které mu byly rozdány, si nakonec zvolil temnou stranu síly? Mít za zády dr. Gaulovou, děsivou psychopatku, schopnou všeho, proti níž se není jak bránit… jeho rozhodnutí byla mnohdy motivována strachem a já se mu nedivím. Samotný Snow se vlastně pohyboval ve svých vlastních Hladových hrách, kde bylo cílem porazit ostatní trenéry, přežít a urvat pro sebe co nejvíc výhod. A podobných paralel a symboliky jsem v knize viděla mnohem víc. Kupříkladu „rozervanost“ mezi vlastnostmi matky a otce, která vynikla v závěru knihy, kdy hlavního aktéra nejvíc „podržel“ otcův kompas a již se neupínal k matčině pudřence.
U vedlejších postav jsem hledala nejvíc ukrytých „Easter Eggs“ od autorky a spekulovala, kdo může být kdo v dalším ději. Na prezidentovo pěstování růží se už navždy budu dívat jinýma očima. Přiznám se, že jak třetí díl moc nemusím, postava Tigris mi zcela unikla a tuhle spojitost jsem zjistila až po přečtení. Co se mezi těmi dvěma mohlo stát? Využil nějak bratranec svoji sestřenici? Nebo jen s lhostejností sledoval pád jejího talentu a nechal ji spadnout zpátky na dno? Oproti tomu se mi podařilo rozklíčovat, co se stalo mezi děkanem a Snowovým otcem (a hezky se tím vysvětlila narážka o podobnosti růže a poupěte). Sejana a jeho matky mi bylo vyloženě líto a divím se, že jeho „rebelantství“ procházelo tak dlouho. Ve „svobodném“ Kapitolu by ho sejmuli mnohem dřív. Jediné, co mě stran téhle ryze idealistické a nepoučitelné postavy mrzí nejvíc, že na konci (jako jediný) nedošel prozření, KDO může za jeho pád. To morální bahno a v paměti navždy vrytou výčitku bych Snowovi přála.

14 11.08.2021

(SPOILER) Ke knížce jsem se dostala přes autorčinu povídku "To je Yulský zázrak, Charlie Browne " v antologii Dárek z pravé lásky. Zkusmo jsem se dívala, co od autorek jednotlivých povídek, které se mi líbily, jiného vyšlo a jaké to má hodnocení. Vyšel mi z toho Polibek pro Annu (originální název je víc dráždivý pro fantazii) a v knihovně ho zrovna měli k zapůjčení. I přes větší rozsah stran jsem měla cca za den přečteno a jediné, co mne mrzí, je, že už nejsem tak úplně cílová skupina.

Četlo se to pěkně, bylo tam hodně hezkých momentů, a i když to BYLO předvídatelné (ale sakra, je to romantika, co tam má být nepředvídatelného?), tak to bylo milé a hezky napsané. zpětně mi možná chybělo víc jen vykreslení hlavní hrdinky, která mi z jejího vlastního pohledu nijak extra nepřišla, ale které je v průběhu knihy několikrát zdůrazněno, jak je krásná a výjimečná. (Obyčejná dívka, která je vlastně neobyčejná - klasické klišé romantických knih? Anebo prostě jen pohled zamilovaného hrdiny, pro něhož je jeho vyvolená tou nej?) Coby Evropan se také moc nevyžívám v "americkém" pohledu na Francii a Paříž a ve stereotypech typu, že Francouzi nenosí tenisky.

Na knize mě hnětl místy jen dost kostrbatý překlad, kupříkladu slovo "Francouzka" psané se S, pojmenování Klobouk pro čepici ("Hat" v angličtině označuje obojí, ale s ohledem na kontext se to dalo přeložit spíše jako "hučka" či "čapka"), "otcovY rodiče" (okolní text byl spisovný, takže bych tipla, že zde jde o chybu a ne o nespisovnost), slovní spojení "nikdo speciální" (v kontextu bych opět překládala spíše jako "výjimečný" či "zvláštní"), "házecí hvězda" (znám spíše pojem "vrhací hvězdice"), "nohavice" mentolových sušenek (to jsem fakt neodhalila, co má být v originále, odhalí mi to někdo?) či označování katedrály Notre-Dame (tedy "Naše paní") v mužském rodě. Věřím, že kupu čtenářů to netrkne, ale já jsem na to v posledních letech nějak vysazená a ubírám za to na hodnocení :-). Protože jsem hnidopich, zajímalo by mne, zda autorka skutečně Paříž navštívila, nebo zda jsou všechny její popisy výsledkem dotazů na lidi zmíněné v závěrečném poděkování.

Příběh si dokážu představit na filmovém plátně jako takovou tu klasickou milou a oddechovou romantickou komedii, zde navíc okořeněnou atraktivitou francouzského hlavního města. Zvraty jsou předvídatelné (vždycky to většinou podělá hrdina, ale tady párkrát i hrdinka, takže když už to začíná být zajímavé, zase kolem sebe pouze začnou kroužit), ale je to vcelku uvěřitelné, pokud se člověk vžije do nejistoty a uvažování dospívajících. (Ostatně ve vztazích mnohdy tápou i "zkušení" dospělí.) Škoda, že vedlejší postavy nedostaly více prostoru, některé (třeba Meredith, která se jako první Anny ujala) mi přišly napsané jen pro budoucí nezbytný konflikt. Zajímaly by mne další osudy nejen Anny, ale i jejích spolužáků. Z hlediska schémat romantických komedií a romantických příběhů mi chybělo větší potrestání blbečka Davea a mrchy Amandy.

Příznivkyním lehkého romantického čtení, které neurazí, ale taky se u něj neprožije žádné hlubší drama, doporučuji, stejně jako milovnicím Paříže. (Opis katedrály v závěru byl opravdu moc hezký, škoda jen, že před dvěma lety došlo k požáru a zatím ji nemáme možnost poznat v původní velkoleposti.) I když to tak asi nevypadá, knížku vůbec nezatracuji a dobře jsem se u ní pobavila. Jen jako starší čtenář už asi potřebuji něco "víc sofistikovaného" :-).

(SPOILER) CITÁT: Především si zapamatujte: magie vychází ze srdce stejně jako z hlavy a vše, co činíme, bychom měli dělat z lásky, radosti nebo spravedlivého hněvu.

CITÁT: "(...) Ale zasejc sem vždycky slýchala, že permoníci dělaj báječný věci a nikdá si neřeknou vo nic na voplátku."
"To si slyšála, jo? (...) No tak tos slyšála špatně, žencká."

Díky (v dobrém) @DennisMoore jsem zjistila, že si z této povídkové knihy téměř nic nepamatuji, stejně jako jsem pozapomněla hrozně moc z pánů Strange a Norrella. Druhou knihu mám stále rozečtenou, protože se s ní vyloženě mazlím a čtení si vychutnávám, ale Dámy mám zapůjčené z knihovny a k přečtení mne tlačil čas. Kdybych měla shrnout dojmy z druhého čtení, vypůjčila bych si slova z komentáře od @Jass, neboť jsou zcela výstižná.

Z prvního čtení jsem si zapamatovala výrazněji pouze paní Mabbovou, na některé povídky jsem dokonce zcela hanebně zapomněla, u jiných jsem si pamatovala střípky. A tak mne nyní překvapilo, že Dámy z Grace Adieu, podle nichž se celá sbírka jmenuje, vlastně nebyly moc sympatické dámy! Přitom coby ženu, která již přes 20 let (...dobře, to číslo nikdo nečetl!) tenduje k žánru fantasy, mne otázka ženské magie nesmírně zajímá. Povídka je však více méně psaná z pohledu anglického gentlemana, tak jako Norrell + Strange, a tak se nejde divit tomu, že ač byly ony dámy svobodnější než všechny ženy v království, jejich magie byla líčena jako něco temného a ne úplně příjemného. Věřím, že větší feministky než já si z toho příběhu odnesou více "women power", ale ve mně zůstal dojem spíše tísnivý.

Před čtením povídky Na Vilným veršku doporučuji podívat se na youtube na rozhovor s překladatelem, kde popisuje své útrapy, kterak přeložit suffolský dialekt do češtiny. Ač mi u příběhu chyběl jednoznačný závěr (který je z textu patrný), při čtení se mi líbilo, jak Susanna Clarková (opět) pracuje i s tím, co nebylo vyřčeno a s jemnými náznaky.

Paní Mabbovou jsem si pamatovala nejlépe, připomněla jsem si však obtíže, které jsem měla s vykreslením některých popisů ve své hlavě. Kupříkladu opakující se motiv popisu domu paní Mabbové, který byl ve skutečnosti velice maličký - moje imaginace se s tím velice natrápila :-).

Vévoda s Wellingtonu mne pobavil, a to kupodivu ani ne v tom zlomyslném smyslu. Kdo zná osudy této historické postavy, musí ocenit i jemnou narážku v závěru.

Pan Simonelli - ač jsem při první čtení řadila tento příběh nejvýše, nepamatovala jsem si z něj ani zbla a teprve v průběhu čtení se mi některé detaily a podrobnosti vybavovaly. Tato povídka asi nejlépe demonstruje pojetí elfí rasy v díle Susanny Clarkové, se vším, co čtenář zná z Norrella a Strange. Bohužel při celém čtení jsem se přistihovala při tom, že pan Simonelli mi, navzdory ušlechtilé záchraně, jíž se dopustil, vůbec nebyl sympatický. Přikládám to jeho původu a zajímalo by mne, jak s jeho deníkem naložila ta, jíž ho zaslal. (Ostatně otevřenost konců je to, čím se pro mne Clarková tak trochu vyznačuje. Každý ze čtenářů si tak může domýšlet to, co je mu bližší, ale stejně zůstává v nejistotě.)

Tom Brightwind - zajímalo by mne, zda u Thoresby skutečně stojí takový most a tímto slavnostně slibuji, že pokud se někdy vypravím do Anglie, zajedu se tam podívat. Po gentlemanovi s vlasy jako chmýří bodláčí a Johnu Hollyshoesovi byl tento příběh o lidsko-elfích interakcích, navzdory všem odlišnostem mezi elfy a lidmi, velice milým pohlazením. Možná že tato povídka + pan Simonelli si u mne stojí tak vysoko proto, že obsahují kupu ingrediencí z románu o panu Norrellovi a Jonathanu Strangeovi, ať jde o zobrazení dam, namlouvání, sňatky z rozumu či vykreslení gentlemanů a jejich hodnot.

Nestvůry na výšivkách - Pamatuji si, že námět této povídky mne zaujal již při prvním čtení, ale i tehdy mi přišla velice krátká. S ohledem na to, že na rozdíl od Angličanů znám z našeho dějepisu obě královny spíše povrchně, bych si dokázala představit, že z tohoto vznikne celý román.

CITÁT: Takový opečený sýr je pokušení, kterému dokáže odolat jen hrstka mužů, ať jsou to uhlíři nebo králové.

John Uskglass a cumbrijský uhlíř - při druhém čtení se mi tento příběh líbil asi nejvíce, ale to i proto, že jsem velice poťouchlá osoba. Jednání uhlíře se světci, zejména se svatým Oswaldem, mě bavilo a je mi líto, že více dějinných panovníků nedostalo takovou lekci kvůli člověku a věcem, které jsou v jejich očích (zdánlivě) banální.

CITÁT: Pravda se měla tak, že měl křesťanskou manželkou. Ta ve svých patnácti letech měla rošťáckou tvářičku, oči jako mandle a nanejvýš vrtošivou povahu. Tom ji ustavičně přirovnával ke kotěti. Mezi dvacítkou a třicítkou byla labuť, mezi třicítkou a čtyřicítkou lištička a potom rychle po sobě čubka, zmije, bazilišek a nakonec svině. Nikdo nevěděl, k jakému zvířeti by ji mohl přirovnat dnes.

S ohledem na to, kolik jsem toho od roku 2016, kdy jsem knihu v ruce držela poprvé, zapomněla, souhlasím s komentáři od @Akana a @LaCata. Kupa povídek je snadno zapomenutelných, ale ten svět je propracovaný nádherně. Doufám, že se do něj brzy vypravím...

Co se Piranesiho týče, pustila jsem se do opětovného čtení toho, co již znám, abych si ho pak pořádně vychutnala. A jsem moc zvědavá, budu-li sdílet pochvalné komentáře @DennisMoore ;-).

P.S.: Zmínila jsem zde jen některé uživatele, ale pravdou je, že komentáře k této knize se mi líbí všechny, protože každý vystihuje něco i z mých dojmů a závěrů.

11 08.08.2021

(SPOILER) Knihu jsem si půjčila po přečtení první knihy od Rainbow Rowellové, protože tu měla mít povídku. Antologie povídek mají pro mne tu nevýhodu, že nejde o souvislý příběh, střídají se zde různá vyprávění, různé styly a různé příběhy, a jako čtenář ne vždy dostanu to, co by se mi líbilo. Tady jsem ale byla celkově velice spokojená. I když vizuální stránka knihy (s růžovou ořízkou a růžovým okrajem stránek uvnitř) evokuje takové ty zamykací tajné deníčky pro dívky, když nic jiného, objevila jsem zde jména autorů (autorek), kterým u nás třeba nic moc nevyšlo, a tak nejsou tolik známí, ale podle všeho stojí za přečtení.

O půlnocích
Rainbow, jak jsem ji poznala v Eleanor a Parkovi, tohle bylo prostě moc hezké!

Dáma a liška
Zaujalo mě téma, i když bylo pojato hodně ve zkratce, pro fantasy zápletky a víly/elfy mám zkrátka slabost. Toto bych si klidně přečetla rozvedené do nějaké knížky, abych i víc pochopila osobní minulost hrdinky.

Andílci ve sněhu
Četlo se to pěkně, ale za mne to byl jeden z nejslabších příběhů. Asi proto, že mi hodně připomínal jiné příběhy a jiné knihy.

Najdeš mě podle Polárky
Zajímavý nápad Santovy dcery. Celou dobu jsem čekala, kdy "její elf" prozře a pochopí, takže závěr byl pro mě velice nečekaný. (Pořád jsem se ještě nerozhodla, zda nenávidím či miluji otevřené konce.)

To je yulský zázrak, Charlie Browne
Až na šílené jméno hlavní hrdinky mě to bavilo hodně a moc se mi to líbilo. Ačkoli, podobně jako jiné povídky v knize, i v této hrdinové našli lásku velice rychle - mám ráda pozvolnější průběh sbližování, ale uznávám, že povídka je povídka a má kratší rozsah.

Váš záskok za Santu
Tenhle příběh se od ostatních dost lišil a v knize se vymykal, zůstala ve mně po přečtení zvláštní melancholie a přiměl mě přemýšlet.

Krampuslauf
Tady bych si s klidem dokázala představit filmovou podobu příběhu. Tak trochu jsem čekala klišé, že hlavní hrdinka skončí s nadpřirozenou postavou, a o to víc se mi líbilo její závěrečné přání. Taky někdo přemýšlel nad tím, jak dlouho Roth zůstal proměněný?

Cos to sakra provedla, Sophie Rothová?
Další pěkná romantika. Tím, že jsem četla hodně příběhů odehrávajících se v NY a viděla hodně filmů či seriálů, nepřišlo mi, že Newyorčané jsou tak odlišní od zbytku světa, aby se na venkovské univerzitě cítili "v menšině" a jako "ti divní". Jablkový koláč s cheddarem bych si asi nedala, ale potkat takového sympaťáka, navíc s parádním smyslem pro humor (svetry!), bych si dala líbit.
V antologii mě zaujalo (v dobrém) i to, jak je etnicky různorodá: Hispánec, černoch, Asiatka, Židovka... Na jednom místě v jedné knize se to moc nevidí.

Kyblíky s pivem a jezulátko
Název šílený, dost mě odrazoval předem, ale příběh pohodový a hezký. Kterak se "zlý hoch" napravil pro pastorovu dceru, ačkoli on vlastně od začátků vůbec nebyl "zlý".

Vítejte ve Vánocích, CA
U tohoto příběhu mě hrozně vadilo prostředí, kde se odehrával, ta bezútěšnost a pocity zmaru hlavní hrdinky. Ač jsem se vůbec nedozvěděla, proč byl Ben (mimochodem, hezké křestní jméno!)* v pasťáku, jeho superschopnost (zde nevím proč překládaná jako supermoc) se mi moc líbila (ač jsem se skepticky ptala, zda by na to vše měl v restauraci suroviny). Rozuzlení, jak to bylo se škudlilstvím otčíma bylo velice pěkné.
(Ještě jsem si nevygooglovala, zda v CA skutečně je či není obec s názvem Christmas.)**
Mimochodem, u této povídky je v obsahu uvedeno chybné číslo strany...

* Vůbec kniha byla dost prošpikovaná vánočními narážkami na Dickense, což z našeho prostředí přece jen tolik neznám.
** Není, cítím se ošizená.

Betlémská hvězda
Zápletku s "hvězdou" na útěku si dovedu přestavit zfilmované jako romantickou komedii pro náctileté. Jen by vedle toho musely paralelně běžet i epizody z Huldina příběhu ;-).

Dívka, která probudila Snílka
Tohle se hodně vymykalo. Dlouho jsem tápala, v jaké části světa a v jaké době se příběh vůbec odehrává, chvílemi mi přišel hodně depresivní, chvílemi surreální, nedokázala jsem odhadnout, co z toho bude. Ale to neznamená, že to bylo špatně.

Za matoucí považuji název antologie, protože obsahuje mnoho povídek, které zadání splňují jen velice vzdáleně. Některé příběhy byly hodně podobné, jiné byly předvídatelné, další naprosto atypické, ale tuhle knížku si dokážu představit ve své knihovničce.

9 04.08.2021

(SPOILER) Vůči téhle knize chovám dost rozporuplné pocity... Zkusila jsem ji začíst číst, abych zjistila, že se neorientuji, a tak jsem si nejprve přečetla Fangirl, abych pochytila souvislosti. Líbila se mi autorkou vymyšlená literární série, z níž (a z fanfikcí hlavní hrdinky) citovala v úvodu kapitol. Nicméně "Nedej se" je vlastně posledním dílem, takže o tom, jak se Baz a Simon Snow seznámili, jak je to s Mágem, Mágovým dědicem či averzí rodů vůči změnám, něco víc o Watfordu či kouzelných tvorech tohoto světa... se člověk vůbec nedozví, vše je jen naznačeno formou zmínek v textu. Fanoušci Simona Snowa jsou doma, ale my, kteří jsme to nečetli, stále tápeme :-). A v tom je pro mne největší slabiny knihy, že neuvádí nic z toho, nač se odkazuje. Někdo to jistě bude hodnotit jako klad, protože to ponechává velký prostor fantazii (a psaní fanfikcí), ale pro mě kniha díky tomu neměla žádnou gradaci. Něco jiného je číst si Harryho Pottera od prvního dílu, růst s ním a čekat na další napsanou knihu, a něco jiného je rovnou si přečíst díl poslední, aniž by člověk věděl, proč Snape nesnáší Harryho a kdo je Brumbál.

Moc se mi líbil celý princip kouzelných formulí převzatý z užívaných frází či názvů písní. "Nedej se" je navíc plné typického slovního humoru Rainbow Rowellové, který mne mnohokrát pobavil, včetně narážky na SW 1 ("To nejsou ti droidi, co hledáte"). Pár příkladů:

- Nemusela mi vůbec připomínat, že my máme hodně co skrývat. S Pletichou nespolupracujeme - proč by s ním kterýkoli kouzelník nebo čarodějka spolupracovali? -, náš dům je ale plný zakázaných knih a temných předmětů. Dokonce i některé naše kuchařky jsou zakázané. (Přitom už je to kdovíkolik staletí, co Pitchovi naposled jedli víly.) (Víly už vůbec ani nejsou k sehnání.) (A není to tím, že jsme je všechny snědli.)

- Všichni ještě pořád spekulují o tom, kde byl. Nejpopulárnější zvěsti jsou „podstoupil černokněžnický obřad vstupu do dospělosti a ten na něm zanechal tolik zranění, že nemohl mezi lidi“ a „na Ibize“.

- Jednou jsem viděl, jak takhle zabil psa, a ani mu to nedalo tolik práce. (Tvrdil, že ten pes byl vlkodlak; podle mě byl jen rozdováděný.)

- „Tví příbuzní jsou proslulí zrádci,“ argumentuje Penny. „V osmnáctém století dokonce nějaký čas měli zakázáno podepisovat smlouvy.“
„Ano, ale nikdy se nezrazujeme mezi sebou.“

!!! SPOILERY !!!

Jenže mě moc neuspokojil příběh jako takový. To, že Baz a Simon skončí spolu jsem věděla, takže o tomhle nemluvím. (A ne, nemám nic proti gay romancím, naopak mnoho momentů v knize bylo moc hezkých.) Na ten poměrně vysoký počet stran jsem měla pocit, že se strašně dlouho nic nedělo a že to autorka zbytečně protahovala. A když pak přišlo rozuzlení a konečný souboj, proběhlo to naopak strašně rychle a v chvatu. (I když vysvětlení, jak je to s Pletichou a jeho požíráním magie mi na to, že autorka není autorkou fantasy, přišlo velmi vynalézavé, ač si jej třeba čtenář domyslel dříve než hrdinové.) Na některé otázky jsem sice odpovědi dostala (například jak se Penelopa dostávala na klučičí kolej či co se stalo s Lucy), ale něco stále zůstalo nezodpovězeno. Možná, že kdyby existovaly předchozí díly série, bylo by to o něčem jiném, takhle ve mně zůstal jen silný pocit frustrace.

Samotná postava Mága mi nepřišla příliš propracovaná, "flashbacky" do minulosti byly sice zajímavé, ale vylezl mi z toho v podstatě rozporuplný frustrát, který vůbec nekorespondoval s postavou "důstojného Brumbála" (ostatně lze si vůbec vážit dospělého, který chodí oblečený jako Petr Pan?). Anebo postavy Ebb a Nikodéma, jež byly velmi zajímavé a skýtaly veliký potenciál, který ale zůstal nevyužitý... nebo Agáta, která tu byla jen do počtu. Vcelku mě zarazily i následky Simonova střetnutí s Pletichou, ale protože jsem zlomyslná, tak za to nakonec dávám palec nahoru, protože udělat něco takového hlavnímu hrdinovi, to vyžaduje kuráž.
(Ostatně Simon zde se vší svou nemotorností působí spíše jako "antihrdina", což byl evidentně záměr. Ztotožňuji se s názory čtenářů, že Basilton byl jako postava mnohem lepší. :-))

No, druhý díl asi číst nebudu a "Nedej se" si podruhé také jen tak nepřečtu. Ale možná za to mohou jen vysoká očekávání, která jsem od autorky měla. Kdyby její doslov byl na začátku knihy, zřejmě by mé hodnocení nebylo tak příkré, protože tam vysvětluje, že neaspirovala na sepsání vlastní fantasy (natož ságy), ale že jen chtěla napsat příběh z pohledu Cath. To beru, protože jako plnohodnotné fantasy to u mě neobstálo.

P.S.: To, že na obálce nejsou dvě barevně se tlučící skvrny, ale dva profily mi došlo až ke konci čtení.
P.P.S.: Knihu jsem měla půjčenou z knihovny a zaujala mne potřeba jednoho z předchozích čtenářů vpisovat do textu vlastní glosy.
P.P.P.S.: Všimla jsem si toho už ve Fangirl, ale Rainbow je evidentně velice zaujatá tím, když někdo při líbání dělá "věci bradou"!

9 04.08.2021

(SPOILER) Jsi rozrušená, Muniro? zeptal se Faraday. Že se dozvíš, co věděl Prométheus a ostatní zakládající smrtky? Že rozluštíš hádanku, kterou nám zanechali?
Nemáme žádnou záruku, že něco najdeme, připomněla Munira.
Věčná optimistka.

Očekávala jsem víc, Vaše Ctihodnosti.
Faraday odvrátil zrak, nedokázal jí pohlédnout do očí. To byl tvůj omyl.

!!! POZOR, MOŽNÉ SPOILERY !!!

Konečně se dostávám k sepsání komentáře a s potěšením mohu konstatovat, že dojmy se ani s odstupem těch několika dní, co od dočtení uplynuly, nezmenšily. Shutermane, opět jsi mě dostal! Když jsem si sestavovala žebříček oblíbenosti jednotlivých dílů, vyšlo mi: 1. Zvon, 2. Nimbus, 3. Smrtka. Samozřejmě, že Smrtka byla první a vyvolala i ve mně zájem o Shustermanem vytvořený svět a pokračování příběhu, čímž by si 1. příčku jednoznačně zasloužila, ale když se zamyslím nad příběhem a jeho vyzněním, jak se vše vyvíjelo, kde bylo nejvíc překvapení a zvratů, tak je za mne jednoznačně nejlepší Zvon s Nimbem v těsném závěsu (samotný konec Trvalka + nezvedenci mě odrovnal).

Hodně čtenářů bylo zklamaných tím, že linka s Citrou a Rowanem tentokrát ustoupila do pozadí. Ač jsem jim oběma fandila, zas tolik mi k srdci nepřirostli, aby mi výrazněji chyběli, a navíc jsem nepochybovala o tom, že cestu, jak být spolu, nakonec najdou. Ve Zvonu se odehrávají dvě časové roviny a ty tři roky se v ději nějak projevit musely. Rowan i Citra se i poté sice pohybují spíše v pozadí, svoji roli ale v příběhu stále mají. (Někdo tu uvedl poměrně trefnou paralelu s vysíláním Katniss z 12. kraje.) Ta malá chvilička na konci mě neuvěřitelně dojala

V poslední době hodnotím výš ty knihy, které pro mne mají nějaký WOW efekt a překvapení, a u NS jsem toho v této trilogii našla spoustu. Třeba již zmíněné dvě časové roviny. V knize to celou dobu JE ukryté (pojmenování jednotlivých roků), ale pokud se v tom čtenář nepitvá, je nakonec stejně v šoku jako postavy. Stejně tak mohou být matoucí některé citáty a úryvky na začátku kapitol, které ale zpětně dávají dokonalý smysl. Kupříkladu u jednotlivých Iterací jsem si velice dlouho myslela, že jde o rozhovory s Nimbem. Vcelku tomu nahrávalo i poněkud nejisté vyznění druhého dílu, v němž Nimbus zjistil, že existuje Slepé místo, což ho zneklidnilo a rozhořčilo. Dost dlouho jsem proto přemýšlela, je či není-li Nimbus zlý? Co plánuje se Zemí Šlofíků a jak s jejím objevem naloží? K čemu slouží všechen ten stavební materiál?

Dost kritizováni jsou tady Tonisté a jejich dějová linie. V prvních dvou dílech jsou líčeni jako taková bláznivá a nesmyslná sekta, ale neukázalo se nám, že Rezonance se nakonec opravdu ozvala? (A ne, nepovažuji za ni ten okamžik, kdy se Nimbus odmlčel. ;-)) Autor hezky pracuje s tím, jak se rodí mýtus a kult (podporovaný úryvky z evangelia tonistů, které vtipně rozebírají tonističtí učenci - ostatně i toto vše dá smysl ke konci knihy) - kaplan Mendoza (včetně jeho arogantního výstupu na konci) mi připomněl Dustina Hoffmana z filmu Vrtěti psem. Ale v knize se skrývá i poselství o nebezpečí před vypjatostí (sekta sykavců).

Greyson mi byl sympatický už ve druhém díle (a toho, jak se na konci rozešel s Nimbem, si nesmírně cením), líbila se mi i postava kapitána Jerico (a ta mnohokrát zdůrazňována bezpohlavnost mi tentokrát, jak jsem jinak na poslední dobou hodně akcentované LGBT téma trochu vysazená, nevadila), stejně jako další nové vedlejší postavy (ať šlo o Possuela či Lorianu). Jen s Munirou za mne autor docela vyběhl. Nevadí mi linka Ayn s Tyggerem, ač je proti dogmatu pokosení, a stejně tak mi nepřijde nesmyslné vypuštění nanitů způsobujících smrtelné choroby. Osobně mám problém jen s Goddardem. V prvním díle to byl takový charismatický, místy roztomilý záporák. Ve druhém díle se ukázal jako dost temný šílenec. Ale ve trojce už to byl jen šílenec - bez plánu i bez charismatu. (Aspoň, že se mi vysvětlilo, co má proti raketovým inženýrům) Ovšem mou absolutně nejoblíbenější postavou se stal Nimbus. (Nezazlívám mu ani ten "pokus" s Jeri, zkusit to musel... mě to dojalo.)

Závěr s kolébkami civilizace mě vůbec nepohoršil, ba naopak - tyhle nové světy dostávají tu šanci, kterou Země nevyužila, protože do nich se smrtící nanity nedostaly. (Jen osud Astrid mi přišel hodně krutý) Nu a pojistka Smrtek - jako vykonavatelé něčeho vyššího se neosvědčily a má-li smrt být nahodila a spravedlivá, tohle bylo náhodou dost elegantní řešení

Ač byl v jednu chvíli Goddard titulován jako Richard a ne Robert, vysoce hodnotím i úroveň překladů (včetně vtípku na píseň Vadí-nevadí).

Je toho tolik, o čem bych ještě dokázala debatovat! Zpětně jsem opravdu ráda, že jsem vsadila na autorovo jméno a nenechala se odradit obálkou, slůvkem Smrtka ani anotací, která může znít banálně. I když je jsou jeho knihy řazeny jako YA, pro mě obsahují mnoho zajímavých myšlenek a hlubokých úvah, které bych v žánru YA nečekala, a které pro mě Shustermana činí jako autora výjimečným.

18 27.07.2021

Já vím, že to není "Eleanor a Park", ale "Fangirl" prostě není "Eleanor a Park" :-).
Četlo se to moc hezky, humor autorky mě nejednou rozesmál nahlas, ale... po Eleanor s Parkem jsem čekala víc. Čtení knihy jsem si užívala, ale po jejím dočtení a zaklapnutí jsem si říkala, že to vlastně bylo tak trochu o ničem. "Fangirl" je popisem prvního ročníku na VŠ jedné holky, která píše fanfictions o Harry Pott- pardon, Simonu Snowovi, (pro nás) fiktivnímu kouzelníkovi studujícímu ve škole čar a kouzel Watfordu, který bojuje a v posledním díle se má epicky utkat se záporákem Pletichou. (Ostatně, abych uvedla všechny informace, před čtením "Fangirl" jsem sáhla po "Nedej se!", ale úplně mi to nedávalo smysl, takže jsem si v knihovně počkala na příběh o Cath, abych se líp dostala do obrazu.)

Téma fanfictions mi není cizí a poprvé jsem k nim přičichla koncem gymplu na fanouškovských stránkách Alana Rickmana aka profesora Snapea. (O to víc mě ten Simon Snow bavil, protože jsem v něm viděla tehdejší nadšení včetně slashů, které se rojily jako houby po dešti a vždy v nich vystupovala nějaká nová sexy učitelka Obrany proti černé magii. Ovšem už tehdy existovalo i hodně gay slashů a na jeden, v němž Snape "zasvěcoval" Harryho, zřejmě do smrti nezapomenu. V tom špatném slova smyslu.) Příběh o holce, která se věnuje téhle vášni, byl zajímavý, ale sám o sobě mi už nestačil. V ději se objeví další motivy - rozhádání se s dvojčetem, které se v prváku urve ze řetězu a užívá si nabyté svobody + hrozba alkoholu/drog u mladistvých, mánie/deprese otce, překvapivý návrat matky, která dívky v útlém věku opustila (a celou "zůstavší" rodinu tím poznamenala), či Cathiny vztahy s okolím, ať jde o spolubydlící či kluky... "Fangirl" se čte velice hezky, ne že ne. Rainbow umí sympaťáky-kluky (komu by se Levi i s těmi kouty nelíbil?), ale kromě toho posledního ale nic nebylo tak rozvedeno do hloubky, aby to uspokojilo mé nároky, a aby to knihu pozdvihlo někam výš než na popis prvního ročníku na VŠ jedné holky, která píše fanfictions.

P.S.: Trest v podobě opravování gramatických chyb v zabavených milostných psaníčkách, jaký byl zmíněn v jedné z kapitol o Simonu Snowovi, bych asi ve škole vykonávat nechtěla :-D.

8 27.07.2021

(SPOILER) Nicholase Sparkse mám zaškatulkovaného na základě jediné knihy, kterou jsem četla, a jediného filmu, který jsem viděla. Dobrovolně bych si ho tedy v knihovně asi nezapůjčila, takže úvodem musím poděkovat libereckým knihovníkům, že mne v rámci Rande naslepo s knihou donutili jít na schůzku s autorovým titulem, který bych jen kvůli jeho rodiči na základě předsudků šmahem odsoudila. Mea culpa! Toto rande bylo velice zdařilé a jsem si jistá, že se s knihou ještě několikrát sejdeme (ba dokonce ji možná natrvalo pozvu k sobě domů, nejenom přes noc).

Obě dějové linie se mi líbily moc. V příběhu Iry a Ruth jsem tak trochu viděla Zápisník jedné lásky, onu rekapitulaci osudového vztahu, lásky až za hrob, úcty mezi partnery a trvalé zamilovanosti. Romantika jako řemen. Ale i příběh Sophie a Luka byl moc pěkný, jejich oťukávání a poznávání, ale současně pocit, že je jim s tím druhým naprosto přirozeně dobře, přestože jsou každý z jiného světa. Upřímně, do toho kovboje jsem se trochu zamilovala. (Sakra, Sparksi, jestli takoví chlapi, jaké si bereš do úst a do knih existují, proč sakra nežiju na americkém Jihu?!)

Poměrně dlouho jsem čekala, jak se příběhy protnou, respektive je-li mezi nimi nějaká jiná souvislost než ta, že to bude Sophie či Luke, kdo Iru najdou. Vyústění v aukční síni se již dalo čekat, ale i tak potěšilo a bylo moc pěkné. Jen mě mrzí to, že autor více nevyužil Sophiiny lásky k umění - část sbírky mohla přejít do nějakého muzea spolu s ní jako s kurátorkou, muzeum mohlo být zřízeno i v Irově domě?

Nedávno jsem v jedné diskusi narazila na to, že Sparks nepíše šťastné konce (s čímž nesouhlasím, protože minimálně Život ve dvou, který jsem četla, končí dobře). A tak jsem celou dobu čekala, kdo umře. Když přišlo prozrazení Lukova handicapu, říkala jsem si, že tak hustý snad Sparks nebude (?!?), a s obavami otáčela stránky, abych ve scéně, kdy se Brian jde pomstít, měla v sobě jen malou dušičku. Fuj, tohle mi nedělejte! :-D

U knihy jsem se neuvěřitelně dojímala - o víkendu, kdy jsem ji cestou v autobuse dočetla, jsem se letmo viděla s velice dobrou kamarádkou, takže jsem jí pak posílala sms, že ji miluju a jsem ráda, že ji mám. Na jednu stranu to bylo krásné, na druhou mě to poněkud obtěžovalo, protože tou sentimentalitou a cituplností se Sparks (aspoň podle toho, jak jsem ho zatím poznala) vyznačuje. SBH ho trefně nazvala ždímačkou na city, což by samo o sobě nebylo špatné, kdyby to nebylo tak prvoplánové. A to je vlastně to hlavní, co mi na Sparksovi vadí.

Každopádně ten příběh byl fakt pěkný (ach!) a když jsem po přečtení komentářů níže zjistila, že byl také zfilmován, asi mu dám šanci i v této podobě. Zatím jsem shlédla jen trailer a musím konstatovat, že hrdiny jsem si v hlavě představovala jinak, jako menší hezouny, ale Alan Alda coby Ira (kterého jsem si taky představovala jinak) podráždil moji zvědavost.

Hra na city je zjevně Sparksovým rukopisem, ale nemohu hodnotit jinak než plným počtem. Sakryš, liberecká knihovno, příště Rande naslepo zkusím znovu (nyní to bylo podruhé) a budu doufat, že se coby dohazovačka zase trefíš!

14 30.06.2021

(SPOILER) Mám ráda Jill Myles a její Deníky sukuby. Onehdá jsem zabrousila na komentáře knihy a našla tam srovnání s příběhy Richelle Mead. A tak jsem si řekla: Richelle je prý lepší, tož si půjčím první díl a uvidíme! Nebudu to protahovat: Mně se pořád víc líbí Jill. Možná, že Deníky Sukuby jsou větší P, takže mohou působit laciněji. Možná, že mají zmršený překlad a možná že Jackie JE naivní a občas se chová nelogicky, na druhou stranu je to "ošklivka", která si polepšila a snaží se popasovat s novou rolí, kterou Georgina (dle svých vlastních slov) ovládá dokonale. (Mimochodem: Už jen jméno Georgina mě iritovalo, ale to je jen můj problém.)
Pokud jsem to z kontextu pochopila dobře, slečna Kincaidová zahájila svoji pouť světem někdy v době starověkého Řecka. To zní velice tajemně a romanticky, ovšem od takové postavy bych čekala, že do 21. století nasbírá pěknou řádku životní zkušenosti, nadhledu a rozumu. Nepřišlo mi. Ba naopak, chovala se - ani ne jako 20+ letá, ale místy spíše jako puberťačka. Údajně jí to pálí (a kupa věcí došla dříve jí než jejím mnohem starším a mocnějším kolegům), ale mě nikterak třeskutě inteligentní a důvtipná nepřipadala. Její slovní výlevy mi nepřišly roztomilé, jen otravné. Ať šlo o monolog v knihkupectví (opravdu ještě někdo kromě hrdinky netušil, že mluví se svým idolem?) nebo naprosto zbytečné urážení konkurenční prodavačky v ezoterickém knihkupectví.
Zápletka s vraždami nadpřirozených bytostí by byla bývala zajímavá, kdyby od počátku nebylo jasné, kdo za tím vším stojí. (Vycházejíc z premisy, že žádná postava v knize není zbytečně, jsem chvíli sázela i na spisovatele, ale to by v příběhu nemohl být nezbytný konflikt, takže jednoduchými počty byl padouch jasný.) Postavy se v situaci ohrožení chovaly silně nelogicky (například si všichni radí, že se musí sdružovat, aby je vrah nepřekvapil, ale zásadně vždy někdo někam odejde sám, včetně hlavní hrdinky) a nikdo mi nijak extrémně nepřirostl k srdci, rozhodně ne Sukuba. (Byť to z pohledu hrdinky i autory byl blbec, pokud bych si s nožem na krku měla vybrat, tak by to byl Carter. Za mě to byla jediná aspoň trochu normální figura ve hře, na rozdíl od Jeromeho, který byl krutě lehkovážný.) Dočetla jsem to celé jen proto, že mě zajímal vrahův motiv. (A opět jsem zklamaná.) Jinak jsem zvažovala, že knihu odložím po první kapitole, což běžně nedělám.
Richelle Meadovou jsem nikdy předtím nečetla, jako teenager bych asi z knihy byla odvařená víc a koupila bych si celou sérii, takto si ovšem nejsem jistá, zda si kdy přečtu slavnou Vampýrskou akademii, která - jak jsem zpětně zjistila - je také z pera autorky.
Ale dobře, abych jen nehaněla, odhalení s dvojčaty bylo nečekané, únik pachatele taky (ale autorka si ho asi šetří do pokračování), konflikt hlavní hrdinky a vztah k Sethovi slibují, že by z toho i něco mohlo být, ale nic z toho by nevytáhlo hodnocení na výš než dvě hvězdičky. Tu třetí dávám za poslední větu knihy: Andělé nikdy nelžou.

11 30.06.2021

(SPOILER) Podruhé jsem rozečetla Jonathana Strange a pana Norrella, ale tentokrát jsem věděla, že ta kniha jednou skončí a nechtěla se s ní rozloučit. A tak jsem se rozhodla ji na chvíli odložit, šetřit si ji, a čtení si proložit něčím jiným. Pokud vím, toto bylo moje první setkání s autorkou a již nyní mohu říct, že rozhodně nebylo poslední. Pominu-li námět (mám ráda zamilované příběhy) i střídavé vyprávění očima obou aktérů (palce nahoru), výrazně oceňuji slovní humor autorky (místy i černý - viz například hláška Eleanor při darování knihy Parkovi). V průběhu čtení jsem si k ruce vzala papír a tužku, začala jsem si znamenat názvy skladeb a interpretů a hodlám si doplnit hudební vzdělání. (Výčet uvádím v Diskusi.) Ač sama jsem dítětem 80. let, marně jsem přemýšlela, k čemu se úvodní letopočet váže a co se toho roku stalo, co by mohlo hrdiny nakonec rozdělit. Díkybohu je to jen rok ;-). Nicméně po nahlédnutí na záložku přebalu, kde na mě vykoukla fotka autorky, se ptám, nakolik ten příběh byl či nebyl smyšlený?
Po knize jsem sáhla díky komentáři spřátelených uživatelů (SBH - Ona si myslí, jak jsme každá jiná, ale to se plete ;-)). Po přečtení nemám mnoho co ke knize dodat, protože to podstatné bylo řečeno v komentářích pode mnou. Jak postihnout všechny dojmy a pocity, které mi Rainbow touto knihou dala? Stylové by bylo vyjádřit se nějakou písní, jenže na tohle nejsem dostatečně pohotová ani nemám takový rozhled. A tak jen suchopárné konstatování: Závidím Parkovým rodičům vzájemnou chemii i po letech a mohu jen doufat, že se jednou jako rodič v podobných situacích zachovám stejně správně. Závidím Eleanor a Parkovi jejich cestu k lásce, zejména její pozvolnost, novost a nádheru prvního zamilování. (Při čtení romantických knih mě už dávno nezajímá samotný cíl, i když na lechtivé čtení jsem vysazená, ale samotná cesta. A ta tady byla velice pěkná.) Nezávidím Parkovi jeho trýznění po odjezdu Eleanor a už vůbec nezávidím Eleanor její rodinné konstelace. Ač je to smutné, věřím i tomu, že i dnes mohou (nejen) americké děti žít v takových podmínkách jako Eleanor a její sourozenci. (Vsuvka: Zde mám jedinou výtku vůči autorce, a to že mi uspokojivě neuzavřela příběh Eleanořiny matky.) Nezávidím Eleanor ani pozici na střední škole, která (jak sama vím) umí být leckdy velice krutá. (Ovšem závidím jí učitele literatury, takového bych z fleku brala, byť coby studentce v pubertě by mi možná přišel nevýslovně trapný.) A ano, i já si pisatele tipla velice záhy a uděluji Rowellové pochvalu i za to, že se v knize, která by mohla být chápána jako pro dospívající, dotkla i takového tématu.
Nevím, který milostný příběh je za všechny doby minulé tím nejlepším, ale tenhle byl opravdu hodně (a to jako fakt HODNĚ) dobrý. Určitě za to mohl i konec, který nechává čtenáře v drásavé nejistotě: Co byla ta dvě slova?!
Stále si nejsem jistá tím, zda miluji či nenávidím otevřené konce, a asi to bude od každého něco, ač by se zdálo, že takhle moc opačné póly z emoční škály se ani náhodou nemohou mísit. Samozřejmě, že za mne to byla slova vyznání, které z úst Eleanor nikdy nezaznělo, zatímco z Parkových ano. Ale co když to byla jiná dvě slova? ;-)

10 30.06.2021