Taťka Hraboš
komentáře u knih
Turci to s dětmi tak báječně umí
Louis De Bernières
Snad nejkratší kniha, co jsem kdy četl - taková jednohubka na cestu MHD. Jinak je to ale starý dobrý Bernieres se vším všudy, hlavně se svým - někdy až šokujícím - humorem. Snad jen s tím závěrem - který asi měl být šokující, ale vlastně se dal docela předvídat - jsem se nějak nedokázal úplně srovnat. Možná proto, že jsem také rodič ...
Divoké labutě
Jung Chang
Není to dávno, co jsem četl knihu Madeleine Thienové Neříkej, že nemáme nic, která se zabývá v podstatě týmž tématem, a neubráním se srovnání obou knih. Divoké labutě bezpochyby nemohou knize od Thienové konkurovat po stránce umělecké, jejich styl psaní je na to příliš jednoduchý, vnucuje se mi výraz školský (otázkou ovšem je, nakolik se na tom podepsal překlad). Na druhé straně je to kniha mnohem komplexnější, doslova nabitá informacemi, které jsou podávány jasným, přehledným a pro každého srozumitelným způsobem. Možná i proto se tahle kniha prosadila v celosvětovém měřítku. Asi málokterá jiná kniha dokázala maoistický komunistický režim tak dobře odhalit v jeho plné a strašlivé nahotě. Člověku se skoro nechce věřit ani ne tomu, co se v tehdejší Číně všechno dělo (i když některé absurdity asi v jiných režimech svoji obdobu nemají), ale hlavně jak dlouho se to v různých obměnách – podle Maových momentálních nálad a plánů – dělo, jak dlouho to tamní lidé mohli vydržet, a přesto Maovi a straně věřit. Můj obdiv má autorka hlavně proto, že jí muselo dát nesmírně mnoho práce shromáždit všechny tyto (zcela jistě běžně nepřístupné) informace a nenásilně je skloubit se svým osobním příběhem a příběhem své rodiny.
Pod sítí
Iris Murdoch
Před českými čtenáři dobře utajený literární poklad – to ale asi platí o celé tvorbě Iris Murdochové. Tahle kniha – autorčina prvotina - je velmi originální směsí humoru a vážnosti, fantazie a reality, tradičních literárních postupů a experimentů. V některých ohledech mi připomínala knihy Evelyna Waugha, ale Murdochová má mnohem hlouběji propracované postavy, kterým – i přes ty občasné pořádné hlouposti, co tropí – nelze než zaníceně fandit. Na své si přijdou i milovníci psů a měst Londýna a hlavně Paříže; kdo v posledně jmenovaném městě byl, ten si s hlavním hrdinou projde v jedné z nejtajemnějších pasáží nejatraktivnější místa města, jako by se tam znovu fyzicky ocitl.
Holubí pírka
John Updike
Holubí pírka je pro tuto sbírku povídek výstižný název. Opravdu jsou to povídky jemné a složité jako holubí pírko; takové pohlazení pírkem, které si však naplno užijete jen při plném soustředění na každé slovíčko. Se slovy to totiž Updike umí jako málokdo; to už není psaní, ale kouzlení se slovy. Proto můj obdiv patří i překladateli této útlé knížky.
Králové Clonmelu
John Flanagan
(SPOILER) Docela by mě zajímalo, jestli autor Haltův královský původ vymyslel až dodatečně, nebo s ním počítal od počátku celé série. Každopádně se mu to nyní hodilo, aby nám mohl představit další zemi a další společenský problém – tentokrát sekty, jejich cíle, schopnost manipulace a další nevybíravé prostředky, které používají. Znovu ukázal, že nepíše jen proto, aby děti pobavil, ale i proto, aby je nenásilně poučil. A dělá to pěkně.
Enderova hra
Orson Scott Card
(SPOILER) Žádná kniha není úplně dokonalá, ale to jestě neznamená, že to není výborné čtení. Tady by se dal vytknout třeba závěr (z mého pohledu by příběhu nijak neublížilo, kdyby končil závěrečnou bitvou a odhalením), nebo nesoulad mezi věkem hlavních postav a jejich dospělým způsobem myšlení a chování (jakkoli se autor v předmluvě snaží tenhle prvek obhájit). Na druhé straně ale asi málokterý jiný autor dokázal tak výborně vykreslit postavení a společenskou osamělost výjimečně inteligentního člověka (tím spíše pak v armádě) a armádní dril. Kniha by klidně mohla sloužit i jako výborná učebnice metod manipulace a způsobů boje proti ní. No a pak jsou tu samozřejmě neméně hezky propracovaná etická témata – zejména ve vztahu mezi lidmi a Termiťany. Přinejmenším z těchto důvodů si knížka své postavení na výsluní žánru zaslouží.
Kamenné nebe
Nora K. Jemisin
Důstojné zakončení celé série. Možná tu bylo trochu moc vysvětlování na úkor děje (osobně mi nevadí, když zůstane pár tajemných míst, nad kterými si čtenář dodatečně může lámat hlavu), ale pro mnohé to bude spíše pozitivum. A také vývoj Nassun mi připadal příliš překotný – ať už ve vztahu k jejím schopnostem, nebo (a to možná ještě výrazněji) její vývoj psychický – bez něho by ovšem autorka nevykouzlila tak dramatický závěr. Pokud bych měl hodnotit sérii jako celek, určitě se ztotožňuji s oficiální propagací, že se jedná o jedno z nejlepších děl žánru (tedy aspoň z toho, co jsem zatím já přečetl). Navíc je to dílo s hlubším záměrem a záběrem, než je jen zábava – kromě výzvy k toleranci vůči těm, kdo se nějak vymykají normálu, je tu hlavně naléhavé varování, že to, co my provádíme s naší Zemí, může vést k podobným důsledkům, jako byla opakovaná Období.
Brána z obelisků
N. K. Jemisin (p)
Jestli jsem byl z prvního dílu nadšený, tak o tom druhém to platí dvojnásob. Čirá, nespoutaná energie a fantazie. A drobné doporučení pro ty, kteří se na sérii teprve chystají - po dočtení jednoho dílu je nezbytné mít okamžitě při ruce další. A možná také atlas drahých kamenů ;-) .
Páté roční období
N. K. Jemisin (p)
Nevím, jestli to tak ostatní čtenáři mají podobně, ale pokud se mi na knize něco nelíbí, komentář se mi píše snadno. Pokud je to naopak, jen těžko hledám slova. Asi bych se musel uchýlit k obvyklým klišé - kniha námětem, zápletkou, postavami i kompozicí originální, napínavá, s výbornou atmosférou, jazykově vytříbená. Přitom asi nejde o to, že by taková kniha byla bez nedostatků, úplně dokonalá, ale člověka při četbě pohltí natolik, že ty nedostatky prostě nevnímá. To je případ i této knihy (a vypadá to, že celé série). Samozřejmě, podmínkou je, aby byl člověk fanouškem žánru, jinak moje nadšení zřejmě sdílet nebude.
Obléhání Macindawu
John Flanagan
(SPOILER) Ačkoli to – jako obvykle – bylo velmi poutavé a napínavé čtení, musím tentokrát i trochu kritizovat, především nevěrohodnost Kerenova a hlavně Alyssina chování. Opravdu by se tak okouzlující a schopný chlapík pouštěl do tak pochybného a nebezpečného podniku, když se v Araluenu schopnosti cenily přinejmenším obdobně jako rod a bohatství (příkladem budiž všechny tři hlavní postavy tohoto dílu) a důstojné postavení by byl bezpochyby schopný získat i tak, byť ne třeba zrovna v Norgatu? A opravdu by se Alyss nechala tak snadno zblbnout nejprve jedním a pak zase jiným malým kamínkem (já vím, je to fantasy, ale stejně)? Do toho ta závěrečná dramatická scéna, dělaná podle mě zbytečně trochu moc na efekt, ve které byla také řada trhlin v logice (ať mi autor nevnucuje, že by hraničář nedokázal odzbrojit ženu, která s těžkým mečem nikdy nezacházela). Na druhé straně – jak už jsem zmínil v předchozích komentářích, je to literatura pro děti, a pochybuji, že by nad tím takhle některé přemýšlelo.
Život a lásky jedné ďáblice
Fay Weldon
Jeden z chybějících dílků do letošní čtenářské výzvy. Jediná kniha se srdcem na obalu v mé knihovně. Kniha od známé autorky, která píše především pro ženy, ale dalo se to číst, dokonce to místy bylo i zábavné. Jen člověk nesměl pustit ze zřetele, že jde o parodii, jinak by musel neustále kroutit hlavou nad zabedněností skoro všech ostatních postav kromě hlavní hrdinky. Závěr se mi už trochu táhl, snad proto, že to, do čeho se hlavní hrdinka pustila nakonec (nebudu prozrazovat), mi i na parodii už připadlo příliš přitažené za vlasy.
Co se děje se světem?
Václav Cílek
Obvyklý Cílkův textový mišmaš (anebo se pletu a jen jsem u něj měl v poslední době štěstí na podobně koncipované knihy?). Poutavé povídání o mém oblíbeném tématu - zahradách a zahrádkách, z mého pohledu o něco nudnější text o athénské Akropoli, alarmující a přesto žádným hysterickým způsobem podaný výklad skleníkového jevu, vlivu člověka na něj a jeho dopadů na svět a do toho pár kratších, souvisejících textíků. Nevím, jak to dělá, ale i z relativně suchopárných informací dokáže stvořit velmi čtivou knihu (i když na čtení v jednom zátahu to není – to množství informací vyžaduje přiměřené dávkování).
Mé nenávisti se nedočkáte
Antoine Leiris
Dílo malé rozsahem, velké silou své výpovědi. Text je to přitom jednoduchý, stručný, bez jakéhokoli sentimentu a patosu, přesto (nebo možná právě proto) umožňuje čtenáři výborně se vcítit do tehdejších pocitů autora. Můj obdiv má i za to, jak se vypořádal s danou situací, já bych asi postoj vyjádřený v názvu knihy za daných okolností zastávat nedokázal.
Zelený děs
Joseph Thomas Sheridan Le Fanu
Nebudu se vyjadřovat ke Carmille, tu jsem četl už dříve a komentář je tu k nalezení. Ze zbylých povídek mě – asi jako většinu čtenářů – nejvíce zaujal Pokoj v hostinci Dragon Volant. Z jednoduchého důvodu – jako jediný z příběhů má rozuzlení. Jinak – z hlediska stylu, jazyka a námětu - jsou povedené všechny. Je samozřejmě třeba brát do úvahy dobu jejich vzniku, Sheridan Le Fanu tvořil v období pozdního romantismu. Možná by nebylo na škodu, kdyby se jeho dílka ocitla mezi doporučenou literaturou ve školách, vsadím se, že zrovna Pokoj v hostinci Dragon Volant by byl pro mladé čtenáře mnohem stravitelnější než bichle od Huga či Stendhala a přitom by se na něm daly hezky demonstrovat rysy tohoto literárního směru.
Co mě naučil tučňák
Tom Michell
Nebýt účasti tučňáka, šlo by o obyčejný cestopis či spíše reportáž z Jižní Ameriky. Netvrdím, že špatný, ale nijak zvlášť nevybočující z řady podobných. Proto by mě zajímalo, jak to s tím tučňákem opravdu bylo – jestli se jedná o skutečnou, žijící postavu (či spíše postavičku), nebo si ho autor vymyslel jen pro zvýšení atraktivity svého příběhu. Pravda je, že mu poskytnul prostor k rozehrání řady vtipných situací a příběhu, zejména v první půli, dodal šťávu. Nicméně v některých ohledech se mi knize nechtělo věřit – například tučňákovo vzorné chování a trpělivost v řadě pro něj bezpochyby nepříjemných situací (třeba v síťovce při cestování) se mi jevily značně nepravděpodobné. Možná si ale jen autor svůj příběh trochu uhladil a zjednodušil. Kromě toho na mě – hlavně v závěru – byla kniha příliš patetická. Jak už někdo v komentářích napsal, vlastně je to vyprávění přirovnatelné k těm z pera Geralda Durrella. Pro mě je ovšem Durrellův střízlivý, věcný, a přesto nevtíravě laskavý styl přitažlivější než styl Michellův. Ten čtvrtý bod je za tučňáka, jinak bych dal jen tři.
PS: Mezitím jsem dostal informaci, že Juan Salvado(r) byl skutečnou historickou postavou. Nicméně jinak platí vše, co jsem napsal.
Čaroděj na severu
John Flanagan
Tentokrát autor trochu ubral akce a přidal intriky, tajemno a psa. A taky konečně poskytl slušný prostor Alyss (jsem zvědavý, jestli někdy něco vymyslí i pro Jenny a George). Nechybí nezbytné morální ponaučení – v tomhle případě že není všechno vždy tak, jak se to jeví, není možné se spoléhat na první dojem a informace z pochybných zdrojů je nutno pečlivě ověřovat. Samozřejmě – na dospělého člověka může tahle snaha působit až příliš okatě (na čemž nic nemění fakt, že velká část dospělé populace se těmihle pravidly nikdy nebude řídit, i když je zná), ale je to stále kniha pro děti, pro které i v tomhle ohledu může být přínosná. Takže opět za plný počet hvězdiček.
Ztracená brána
Orson Scott Card
Kniha zakoupena za padesátku v Levných knihách, protože už jsem se na autora delší dobu chystal. Vzal jsem si ji na dovolenou s přesvědčením, že 400 stran na týden musí stačit, ale v polovině té doby bylo hotovo. Autor mi prostě sedl - jak stylem vyprávění, tak postavami či svým propracovaným magickým systémem a kouzelnickým světem (pravda, třeba s Harrym Potterem to nelze srovnávat, ale to plyne už z počtu stran, které se rozhodli autoři svým postavám dát k dispozici). Je to hlavně kniha velmi svižná, bez vysloveně slabých míst, ve kterých by bylo možno čtenářské tempo zvolnit.
Sny a kameny
Magdalena Tulli
Často si říkám, že při tom kvantu knih, co už jsem přečetl, mě nemůže nic překvapit. A znovu a znovu se ujišťuji o opaku. Bůhví po kolikáté musím konstatovat, že něco takového, jako je tahle kniha, jsem ještě nečetl. Osobně mi tohle dílko moc nesedlo, ale jeho vysoké kvality nemůžu popřít. Vybroušený styl vyjadřování, originální úvahy, obrazy a metafory, skvělý vhled do "kolektivní" psychiky obyvatel města. Je to vlastně taková psychologicko-sociologická studie městského života a jeho vývoje. Autorka zjevně psala o Varšavě, ale své město si tu v některých pasážích najde asi každý. Měl jsem problémy s hodnocením - nechci ublížit kvalitní knize a odvracet od ní potenciální čtenáře jen proto, že já sám jsem se s ní - jak se říká - nepotkal.
Vzpomínka na Zemi
Liou Cch'-sin
(SPOILER) Tak nevím. Za mě by možná bylo lépe, kdyby série skončila druhým dílem. Snad to bude tím, že autorova fantazie se – především hrátkami s dimenzemi Vesmíru – pustila do takových výšin, které byly pro mě s mým přízemním myšlením jen obtížně dostupné. Některé nápady zkrátka podle mě už patřily do žánru fantasy; u scifi přece jen počítám s pocitem, že tak nějak by se to při potřebné vědecké a technické úrovni mohlo opravdu stát, který mi ve třetím díle často chyběl. Anebo mě možná i „dožralo“, jak autor nechal skončit naši krásnou Zemi. Četba téhle bichle ale určitě nebyla zbytečně stráveným časem. Opět se tu i z mého pohledu vyskytly výborné nápady a pasáže. Třeba autorovy spekulace ohledně chování lidstva v různých krizových okamžicích byly velmi zajímavé a asi nebudou většinou daleko od pravdy (snad se nedočkáme okamžiku, kdy bychom si to mohli ověřit). Prokázal také, že i jako autor pohádek by se uživil – jeho příběh o princezně Kapce rosy patří k tomu nejlepšímu v knize. Váhal jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdami – nakonec jsem jako vždycky nechal převážit pozitiva nad negativy.
PS: Jak tak nad tím ještě přemýšlím, mám pocit, že zatímco první dva díly měl autor dopředu docela dobře promyšlené, o tom třetím se to říci nedá. Připadal mi jako taková nastavovaná kaše. Jako kdyby měl autor ještě pár nápadů, které chtěl uplatnit, a potřeboval je do knihy za každou cenu dostat. Stmelit je však do dostatečně konzistentního celku se mu ale už nepodařilo.
Temný les
Liou Cch'-sin
Nevím, jestli je druhý díl opravdu lepší, jak naznačuje průměrné hodnocení, každopádně je ale čtivější. Možná i proto, že je v něm o poznání více akce. Navíc mi už ani nevadilo to, co mi vadilo v prvém díle; asi jsem přestal mít přehnaná očekávání. Opět se jedná o knihu plnou originálních nápadů, i když ten s lesem jako podzemním městem už pro mě byl trochu za hranou; naopak temný les, kde každý hledí druhého sežrat, jako alegorie vesmíru je velmi zajímavá myšlenka. Navíc se autorovi podařilo hezky vystihnout naivitu, iracionalitu a bezmeznou důvěru lidstva ve vědu a techniku.