theMarty komentáře u knih
No jo, tak jsem zhltla teeňáckou fantasy během jedný noci. A nestydím se!
Mé změklé srdce zaplesalo nad vznikající důvěrou mezi Ilan i kápem, až zapomnělo na nějaký nedokonalůstky, které světu Stehlíkové vytýkají čtenáři dole.
Bojovníci se liší max barvou vlasů, Ilan je až trochu moc všechno ... Souhlasím, souhlasím. Pokud tu hledáte prozření, budete zklamaní. Ale jestli si chcete užít trochu typické teeňácké fantasy, směle do čtení.
Dobře, přenesme se přes skutečnost, že Brown jiný motiv než Langdona, odhalujícího temnou stránku církve s krasavicí po boku, asi neumí.
Oceňme radši mistrovsky popsané divy Španělska a fakt, že postavy jako Jeremy England skutečně existují, a s nimi i jejich teorie.
A jako obvykle svižný, napínavý děj.
Celkem vzato, když si dáte mezi langdonovkami aspoň roční pauzu, za 5 hvězdiček to bude.
Musím se přiznat, že nebýt toho úžasného názvu, asi bych ji nikdy neobjevila. Narazila jsem na toto dílko při loňské výzvě a hned mě zaujalo (kdo kdy slyšel o bramborovém koláči?), ale pak jsem na něj zapomněla, a když jsem ho před pár dny objevila znovu, musela jsem ho mít.
A nejsem zklamaná. Obvykle se k takovým knížkám často nedostanu - není to můj nejmilejší žánr, ale tato se mi četla krásně a cítila jsem se s ní tak nějak povzneseně. Škoda, že dopisy už nepraktikujeme.
Uhuhú, tohle byla zas jednou pořádná detektivka!
Autor se toho vůbec nebál, ať už mluvím o počtu obětí, nebo nechutnosti vražd (kdo se půjde večer projít po té pasáži s tetováním?).
Jediný, co můžu vytknout, jsou už klasické detektivkovské stereotypy - okouzlující vysoký detektiv s průzračnýma očima, mrtvým kolegou a pohnutou minulostí (ehm Harry?) a jeho sexy sidekick-žena, také s pohnutou minulostí, a k nim charismatický inteligentní zločinec (samozřejmě s pohnutou minulostí).
Do Überwaldu jsem se chtěla podívat už dlouho, a když se to teď povedlo ještě ve spojení s Elániem a Anguinou rodinou, byla to nádhera.
Rozhodně jedna z mých nejoblíbenějších knih ze Zeměplochy.
Vzpomínám si, že tahle básnička byla jak v základkovské, tak ve středoškolské čítance, a já ji četla pořád dokola, jak se mi líbila.
Tak teď oficiálně pro Databázi knih.
Havlíček umí.
Pro někoho nesmrtelné dílo, pro jiného zdlouhavá slaďárna...
(SPOILER) Po nadšení ze Zloby jsem se vrhla na Dvojitý kříž, ale připadá mi, jako by byl Hunter úplně jiná postava. Zahraju si teď taky na detektiva:
1. Chová se jinak (což je ještě v pořádku, lidi se mění).
2. Pak tu ale mluví o kolegovi Scottovi, který zemřel - a ve Zlobě to je zas kolega Kevin, který zemřel - ale úplně jinak (tak je to Robert Hunter, nebo Simír Gerkhan? Kolik těch kolegů mu sakra umřelo? :D) - a v žádné z knih se o tom druhým nezmíní.
3. Pak Robert a vztahy - ve Zlobě máme z Roberta truchlícího skorovdovce, tady je to starý mládenec (přitom Jess by už měla být mrtvá - zas ani zmínka o ní).
4. A Robert a insomnie - tady způsobena smrtí otce, ve Zlobě matky.
Jinak detektivka pohodová, ne teda nějak těžká na rozlousknutí, jen ta nesouvislost mě vytáčí.
Bezvadný jako obvykle! Tyhle "detektivkovské" mám od něj nejradši, a když jsou ještě spojené s čarodějkami, je to úplný skvost.
Říká dívka s báječnou osobností a moc pěknými vlasy. Jako kdyby Pratchett dokonale znal své čtenáře.
Je hrozně zajímavé číst pro jednou knížku o druhé světové, která není o holocaustu. O tom, jak Danny musel přizpůsobit svůj život válce, pak ho i riskoval, nesměl do školy a dál, ale přesto řešil hlavně holky a svojí drahou Irenu.
Je vážně zajímavé poznat počátky slavného Franka.
Pozor podobným chytrolínům! Od 1. přečtení mám nutkavou chuť všem kolemjdoucím vysvětlit, že Frankenstein a Frankensteinovo monstrum nejsou jedno.
Terry zase nezklamal a Neila sice neznám, ale po tomto mám v plánu se seznámit.
Vytkla bych nepřehlednost a přehlcenost (já vím, já vím, shrnout Armageddon do pár dnů není sranda!).
Podle této knihy byl natočen fantastický miniseriál, jehož scénář napsal sám Gaiman, a ve kterém dostaly některé postavy (zvlášť Crowley a Azirafal) víc prostoru.
Ať už na papíře, nebo obrazovce, tohle prostě musíte zkusit.
Tak jsem udělala něco, co nikdy nedělám. Dopředu jsem si zjistila vraha, takže jsem měla příležitost po celou dobu sledovat vpletené náznaky. Nijak mi to zážitek nepokazilo (dokonce jsem četla, že spoilerovanou knihu si čtenář užije více).
Co mi ale vadilo, je volba oběti a vraha. Protože ani jednomu nevěřím a nechci věřit.
Možná, že by bylo lepší, kdyby sága Harryho Holea skončila 10. dílem. A pro mě tak i končí.
Jeden starý muž, jedna velká ryba. Vzájemná úcta, vytrvalost a nezlomnost, nepřízeň osudu.
"Já myslel, že se na mě, Georgi, zlobíš."
"Ale kdepak. Kdepak, Lennie. Nezlobím. Já se na tebe nezlobil nikdy, a teď taky ne. Věř mi to, Lennie."
"Pusťme se do toho už teď. Kupme si to hospodářstvíčko hned."
"I to víš, že hned. Musím. Musíme."
...
Já toho Čapka prostě žeru. Jasný myšlenky, žádné zmatečné metafory, rychle přečtený... Maturanti, berte ji!
Mám ráda knížky, které jsou krátké ne pro nedostatek autorovy fantazie, ale protože není třeba příběh více natahovat. Tohle je přesně tento typ. Krátký jasný děj, zachycující bloudění osamělé holčičky lesem plným snových přízraků.
Dostala jsem se k ní kvůli výzvě, a mistr slova King mě opět nezklamal.
Jednoho dne se Země probudí slepá a po ulicích se začnou prohánět lidožravé kytky.