TheRaven komentáře u knih

Ačkoli může hodnocení působit nepříznivě, nenechte se jím od seznámení s tímto tchajwanským spisovatelem odradit. Je totiž do značné míry ovlivněno hlavním poselstvím díla, jímž je poněkud zbrklá a nepřesvědčivá kritika jaderné energie i celé zlé civilizace, která se k této prokleté, původně vojenské technologii uchýlila. A to je postoj, s nímž se nedokážu ztotožnit. Samotná pointa potom není vůbec zlá, ale fungovala by pouze, kdyby se Epicentrum nebralo tak vážně, avšak to bych po autorovi chtěl něco, co by zcela šlo proti jeho uměleckému záměru, totiž vytvořit dílo, které přesměruje chod dějin. Obávám se (respektive těší mě), že nepřesměruje.

3 13.03.2021

Vzhledem k tomu, že od přečtení prvního dílu uběhla už řada let, nedokážu ani náznakem porovnat, jestli je dvojka stejná, lepší, nebo horší. Na druhou stranu jsem si od tématu trochu odpočinul (a od knihy si nic nesliboval) a mohl si nové autory píšící v druhu „lovecraftovského hororu“ náležitě vychutnat, třebaže s Lovecraftem to má mnohdy společného skutečně velmi málo. Sbírka je celkově poměrně zábavná a setrvale drží laťku na přinejmenším průměrné úrovni, takže snad ani jedna povídka vyloženě nenudila nebo mi nepřišla úplně blbá, byť po dočtení už u některých podle názvu ani neřeknu, o čem byly. Na druhou stranu je tu pár kousků, které opravdu potěšily a k nimž se časem rád vrátím. Namátkou třeba Výhled Toma Fletchera, A moře vydalo své mrtvé Jasona E. Eckhardta, Wilcoxův odkaz Briana Evensona (tak přece jen si ho trochu oblíbím), Usouvstažněná bezobsažnost Ricka Dakana, Prázdná tvář Donalda Tysona nebo závěrečný Vyvolený Cheta Williamsona.

3 15.02.2021

To, o čem Shawová mluví, není zase nic tak nového. Způsob, jakým to podává, je však svěží, vyargumentovaný a pro mnoho čtenářů, zejména konzervativněji smýšlejících, bezpochyby i nepříjemný. „Zlo“ není jen o tom, jak porozumět ostatním, ale do značné míry přispívá též k pochopení vlastních názorů, předsudků a přesvědčení, a třeba pomůže i některé z nich trochu poupravit. Je pravda, že ne vždy jsou autorčiny dedukce zcela bezchybné a té „vědy“ uvedené v podtitulu by tam klidně mohlo být i víc, nicméně obecně knihu považuji za přínosnou. A to včetně níže kriticky zmiňovaných kapitol o kampani meetoo a kultuře znásilnění, jež naopak dobře ukazují podstatu problému, která v diskuzích mnohdy zaniká.

3 17.05.2020

„Morálka je přirozený jev – limitovaný silami přirozeného výběru, zakořeněný v neurobiologii, tvarovaný místní ekologií a modifikovaný kulturním vývojem.“ Obávám, že za pár měsíců si z knihy P. Churchlandové nevybavím nic víc než tohle základní tvrzení (a to mě ještě znejistí ta ekologie), k němuž nevyhnutelně směřují jednotlivé kapitoly věnované starosti o sebe rozšířené na starosti o druhé, důvěře, spolupráci, genetickému pozadí našeho zejména prosociálního chování či (neúspěšným) snahám o nalezení univerzálních morálních pravidel. To vše okořeněné, nebo lépe řečeno podepřené řadou nedávných neurobiologických poznatků. Autorka samozřejmě k žádnému definitivnímu závěru nedojde (je otázka, zda je to v souvislosti s morálkou možné), ale naznačuje zajímavou a vlastně vcelku logickou cestu, jak dál a kudy určitě ne. Jinak souhlas s užvatelem hu_87, že kniha není napsané zrovna dvakrát čtivě a mohla by klást větší důraz na pointu, která se občas ztrácí v moři faktů. Čtivosti ani nepřidává překlad, který sice mnoho složitých termínů vyřešil velmi dobře, nicméně třeba vytrvalé překládání anglického „evidence“ jako evidence místo důkaz bylo trochu otravné. (PS: A teprve teď koukám, že hyperion si z knihy vybral tentýž citát; to jen dokládá, že je to asi opravdu nejkratší a zároveň nejlepší shrnutí toho, k čemu Churchlandová dospěla.)

3 17.05.2020

Že kniha nemá v českých dinosauřích vodách obdoby, je naprosto bez debat. Jedná se o velmi kvalitní monografii, která T. rexe představí opravdu do detailu a v nejširších ekologických a evolučních souvislostech. Na druhou stranu si nejsem úplně jistý, nakolik svazek zaujme čtenáře s ryze laickým zájmem o dinosaury (ač se tak prezentuje), protože pro ně to nejspíš bude dílo poněkud suché a ne zcela snadno stravitelné. PS: Rimbalovy ilustrace tradičně vynikající.

3 10.11.2019

Docela rozsáhlá sbírka (18 povídek), která, jak už to tak bývá, kvalitativně trošku kolísá. S řadou textů se pravidelní čtenáři tohoto typu literatury navíc mohli setkat už v jiných souborech, ale zopakování si leckterých z nich spíše potěší než naopak. K nejlepším kouskům určitě patří Jasan, který skrývá jedno nepěkné tajemství, Mezzotina, příběh o hodně zvláštním obrazu, a dost možná i vůbec nejlepší povídka sbírky, či Martinův korec, povídka složená převážně ze soudních zápisů, pozoruhodná svou potemnělou, bezútěšnou atmosférou. Potěší i řada dalších textů a neurazí ani ty průměrnější, byť se mi ke konci zdálo, že některé náměty se lehce opakují. 70 %.

3 11.09.2019

Řekl bych o chlup lepší než Prostě Hawking! Pěkné shrnutí nejen podstaty, ale i geneze teorie relativity (a nejen to), včetně jejích implikací pro povahu vesmíru, navíc vylíčeno vtipně, stručně i srozumitelně. Stejně jako u předchozí knihy je třeba ocenit sympatický ilustrační doprovod a kratičké testy připojené ke každé kapitole, jež prověří, nakolik byl člověk při čtení pozorný.

3 02.04.2019

Neskutečně zábavná a nezvykle dobrodružná detektivka se spoustou sněhu, mrtvol, monologů, dialogů i multilogů a hromadou suchého humoru. Navíc v nezvyklém prostředí, které samo o sobě přidává několik plusových bodů. Závěr pobavil i potěšil, byť pro čtenáře, kteří vraha/pointu rádi odhalují sami, to asi bude zklamání, poněvadž jsou bez šance. Každopádně doporučuji, protože asi jen málokde uslyšíte od chlapíka visícího kdesi v Himálaji v hlubokém mrazu ze střechy, jak na klidnou otázku: „Co je tam nahoře nového?“ stejně klidně odpovídá: „Co po mě chcete? Byl jsem si natrhat konvalinky.“

3 31.03.2019

Jak už to tak u podobných antologií bývá, kvalita jednotlivých textů je poněkud rozkolísaná, ale naštěstí nijak dramaticky a z devatenácti povídek není ani jedna vyloženě odpadová. Celkově se Noc oživlých mrtvol drží v docela pěkném nadprůměru a ukazuje, jak rozmanitě se dá v tak úzce vymezeném žánru psát. Mám-li být konkrétní, určitě potěšil frenetický Poslední a nejlepší den Jimmyho Jaye Baxtera, pěkně vypointovaná Rána z milosti, tísnivý Vesmírný rozklad či drsná a s netradičním, černohumorným odstupem psaná povídka Pošetilí obyvatelé Williamsonu. Samostatnou a hlavně příjemnou kapitolou jsou fanouškovské předmluvy editorů Maberryho a Romera. Hodně příjemné překvapení.

3 18.12.2018

Pro mě, jako žánrem dosud nepolíbeného, velmi příjemná zkušenost a jsem rád, že jsem se nechal na tu vynikající obálku nalákat. Možná nebylo úplně ideální sekat jednu povídku za druhou, protože po nějaké době začnou jednotlivé příběhy maličko splývat, přesto doporučuji a vůbec bych se nezlobil, kdyby se mi něco podobného dostalo zase za čas do ruky. Příjemná zkušenost, i když tomu možná trošku pomohla i během čtení neustále doplněná sklenka skotské.

3 06.10.2018

Ukázková popularizační kniha. Čtenář se prostřednictvím zajímavých příběhů dozvídá, co je to mitochondriální DNA, a jak ji lze použít při odhalování vzájemné spřízněnosti mezi organismy (nikdy by mě nenapadlo, že to lze popsat tak jednoduše). Postupně se pak dostává k tomu hlavnímu, totiž k odhalení původu většiny Evropanů a sedmi žen, které stály na jejich počátku. Celkově perfektní, i když doslov Daniela Frynty trochu zbytečný.

3 17.03.2018

Dalších patnáct povídek, které přinášejí nové příběhy z archivů Akt X. Ve srovnání s předchozí antologií, jež byla v mnoha ohledech skutečně velmi podařená, té nové něco chybí. Možná to jsou trochu slabší povídky na začátku sbírky, ač některé pozdější prvotní zklamání určitě vynahradí, snad je to i poněkud nízká pestrost příběhů, ať už se jedná o úhel vyprávění (chybí například povídky z pohledu jiných než dvou hlavních postav – v první antologii to byl Walter Skinner), tak o prostředí či období, kdy se ten který příběh odehrává (sice od 1977 do 2017, ale naprostá většina 1993-1996, tedy ve zlaté éře seriálu). Nicméně jako X-files fanfikce stále výborné a nepochybuju, že fanoušci budou spokojeni.

3 03.12.2017

Parádní kniha, stručná, čtivá, přesto informačně velmi bohatá. Pěkný přehled aktuálního stavu vědění o mozku, který v čtenáři nepochybně vyvolá nejednu otázku a chuť pustit se do tématu hlouběji.

3 30.11.2017

Už po prvním díle Nejděsivějších míst světa je jasné, že od Batese nelze čekat zázraky, ale spíš zábavné řemeslo. Přesto Katakomby trochu zklamaly, protože (teď je to svým způsobem spoiler, ale vzhledem k pointě je to docela jedno), se vyvrcholení obou knih podobá tak moc, až to pěkné není. Trochu to působí, že Bates zkrátka nedokázal vymyslet skutečně jiný příběh, tak vzal ten z Lesa sebevrahů a v trochu upravené podobně ho zasadil do kulis pařížských katakomb. Na druhou stranu, očekávání nebyla vysoká a pár světlých stránek kniha má - čtivost, což je u braku podobného typu zásadní; humor; pár naturalistických scén.

3 01.10.2017

(lehký spoiler) Část věnovaná Fredericu Bensonovi je vynikající. Najdou se v ní strašidelné povídky jak s klasickými, tak i méně klasickými náměty. Vypíchnout musím Housenky, které se neotřelým způsobem vyjadřují k tehdy ještě příliš neprobádaným příčinám rakoviny. Co se týče dalších dvou bratrů, je pravda, že jejich dílo je doslova nasáklé křesťanskými motivy (minimálně u Arthura navíc tak naivně agitační formou, že je to až rozčilující), nicméně v kontextu s výchovou a životem bratří Bensonových, což skvěle popsal v doslovu Ondřej Müller, jsou i povídky Arthura a Roberta svým způsobem zajímavé. Každopádně doporučuji.

3 14.03.2017

Když se do jedné knihy o třech stech stranách nasází stovka kapitol o stu zajímavostech z matematiky (lehce ve spojistosti s uměním) je jasné, že nepůjde o zrovna vyčerpávající text, minimálně v tom smyslu, že autor nemá ani zdaleka čas vše vysvětlovat a od čtenáře se vyžadují nějaké základní matematické znalosti. Vůbec to však nevadí, kdo Barrowa zná a má jeho knihy rád, tak bude nepochybně spokojen. Kdo ho nezná, tak ho pozná a užije si knihu také. Jediný problém je, že vzhledem k formátu (kapitoly na zcela odlišná a nenavazující témata) to není ideální titul pro nějaké souvislejší čtení, ale coby společník pro cesty městskou dopravou je dokonalá.

3 26.02.2017

Krátký (a nutně tak velmi omezený) exkurz do světa moderní fyziky, který je určen zejména čtenářům, již dosud s daným oborem a knihami, které ho popularizují, mnoho zkušeností nemají. Někdy trochu moc zjednodušující, ale pro cílového čtenáře ideální. Více o mém na názoru na knihu zde: http://www.iliteratura.cz/Clanek/37575/rovelli-carlo-sedm-kratkych-prednasek-z-fyziky

3 01.01.2017

(Edit po šesti letech: Dnes už by autor komentáře na problematiku pravděpodobně nahlížel výrazně jinak (kritičtěji vůči Lomborgovi), ale text prozatím překopávat nebude, stejně jako nebude měnit hodnocení, jež lze v současnoti pokládat za provizorní.) ________ Lomborg ve své knize v zásadě netvrdí nic moc kontroverzního. V první řadě se snaží upozornit na to, že některým fenoménům rozumíme prozatím tak málo, že je zcela iracionální vynakládat gigantické sumy peněz na něco, co dost možná nebude mít vůbec žádný, nebo jen minimální užitek. Druhou stranou téže mince je, že globální změna klimatu (ať už je na ní podíl člověka jakýkoli) není jediným problémem lidstva a s vynaložením poměrně nízkých finančních prostředků můžeme zachránit mnohem víc životů, než neuváženým a předraženým snižováním emisí oxidu uhličitého. Celá kniha se tedy nese v duchu, jak na globální změnu klimatu nahlížet z hlediska ekonomiky i charakteru technologického vývoje, což je velmi osvěžující. Proč se spoléhat na řešení problému shora (zákazy a omezování brzdící ekonomický růst), když řešení nejspíše přijde samo či s naší lehkou pomocí zdola (vývojem čistějších a levnějších technologií). Výtku, že Lomborg uvádí zavádějící argumenty, neposoudím. Z pár kontrolovaných zdrojů jsem na žádný dezinterpretovaný nenarazil, problém byl spíš v tom, že některé věci se od vydání knihy zase trosku pozměnily a autorovy závěry tak pozbyly platnosti „přirozenou cestou.“ Ovšem to, že si pro své argumenty šikovně vybírá to, co se mu hodí, to už je jiná věc, ale zásadní problém s tím nemám. Knihu je totiž třeba číst kriticky (především některá přirovnání jsou opravdu docela přitažená za vlasy), potom vám totiž přinese spoustu zajímavých informací a velmi chytře vyvrátí mnoho mýtů spojených s globální změnou klimatu (navíc je pěkné sledovat, jak pracovat se statistikou takovým způsobem, aby vždy potvrdila, co je zrovna potřeba). Jediné, co mi trochu lezlo na nervy, bylo neustálé opakování některých příkladů a závěrů (asi aby si to i ten nejpomalejší čtenář opravdu zapamatoval).

3 07.11.2016

Fenomenální spis z pera Charlese Darwina, který přináší čtenáři potěchu hned v několika rovinách. Výraz emocí u člověka a u zvířat je v první řadě skvělou odbornou knihou popisující do nejmenších detailů projevy různých emocí u člověka, a to s poctivostí Darwinovi vlastní. Krom vyčerpávajícího souhrnu informací o lidském chování doprovázejícím různé stavy vědomí či emoce, se dostane pozornosti například i velmi podrobnému popisu, jaké svaly se při projevu konkrétní emoce nejčastěji zapojují. Zásadní je poctivý rozbor projevu daných emocí či vzorců chování s nimi spojených u různých živočichů, což v důsledku umožňuje sledovat možný evoluční vývoj studovaných znaků až k člověku. Zde mimochodem budí úžas, jak hlubokými znalostmi živočichů Darwin disponoval.
Kniha ale není suchou odbornou studií. Je doprovázená spoustou veselých historek, které slouží pro ilustraci nejrůznějších lidských duševních projevů a stavů. A minimálně s odstupem je velmi zábavné sledovat, že pokusným materiálem, na kterém si Darwin testoval nejrůznější hypotézy, byla v první řadě jeho vlastní rodina, obzvláště pak děti. Stejně dobře však posloužili i jeho přátelé, popřípadě další náhodní lidé, které buď jen pokradmu sledoval při projevech různých emocí a poctivě si zapisoval každou zajímavost, nebo je přímo ponoukal k určitým činnostem, aby si tak své názory ověřil. Trochu s překvapením pak dnes hledíme na experimenty, při kterých bylo různých obličejových posuňků u pokusných osob dosahováno přímo elektrickým proudem. Každopádně ani po téměř sto padesáti letech od prvního vydání má Výraz emocí u člověka a u zvířat čtenáři stále co nabídnout.

3 03.11.2016

Popravdě, necítím se jako ten nejpovolanější k fundovanému komentování této knihy, proto jen stručně pár poznámek a postřehů. Autoři se snaží upozornit na fakt, že redukcionistický přístup k poznání světa je již překonaný a některé jevy prostě nedokážeme vysvětlit skrze studium a pochopení jejich jednoduchých součástí. Snahy o objasnění takových fenoménů zůstávaly dlouhou dobu bezvýsledné, ale v posledních letech nám přece jen svítá naděje. Tou je dynamický rozvoj možností výpočetní techniky, která by nám v budoucnu mohla umožnit modelovat i nejkomplexnější úkazy, jako je život, evoluce či vědomí. Autoři se vše snaží popisovat co nejsrozumitelněji, což samozřejmě vede i k některým zjednodušením (soudím dle témat, ve kterých jsem byl aspoň trošku kovanější), přesto je text poměrně náročný a často jsem se přistihl, že maličko ztrácím pozornost (oceňuji slovníček nejdůležitějších pojmů). Jistou daní je to, že některé probírané oblasti procházejí nesmírně rychlým vývojem, a v určitých ohledech je tak kniha nutně poplatná době vzniku. To však v žádném případě neznamená, že by dnes již neměla čtenáři co dát. Naopak, je vhodným úvodem k samotným pojmům komplexity, umělého života, teorie her, evoluce či evolučních her. Velmi zajímavé jsou také pasáže, které objasňují, na jakém principu dnešní počítače pracují a jakými směry se jejich vývoj v posledních dvou stech ubíral (viz Charles Babbage).

3 18.09.2016