TheRaven
komentáře u knih
Děti noci
Dan Simmons
Inovativní biologicko-medicínský přístup k Drákulovi a upírskému mýtu se mi hodně zamlouval, nicméně samotný příběh, zejména akční styl jak vystřižený z hollywoodského filmu, už moc ne. Atmosféra víceméně nulová, postavy nudné, zvraty očekávatelné, milostná linka spíše úsměvná. Slabé tři. Kniha, ke které se na rozdíl třeba od Temného léta vracet určitě nebudu.
Franz Kafka - Člověk své a naší doby
Radek Malý
O Kafkovi, jeho životě, díle a recepci, sice stručně, avšak citlivě a nadmíru poutavě. To vše navíc v doprovodu naprosto fantastických ilustrací. Okamžitě jsem dostal chuť se do jeho povídek a románů znovu pustit.
Jak to chodí u opic
Jan Zrzavý
Sbírky fejetonů jsem nikdy úplně nevyhledával, už jen proto, že neuvěřitelně rychle stárnou a nezřídka se spíše už jen úsměvně než trefně vyjadřují k událostem dávno minulým a bouřím, které se nakonec ukázaly jako bouře ve sklenici vody. U pánů Zrzavého a Novotného jsem však udělal výjimku, která ale v řadě ohledů potvrdila můj předchozí názor. Na jednu stranu zde jsou zajímavé, pronikavé, mnohdy provokativní texty, které čtenáři dovolí nahlédnou do fungování vědy, stručně ho seznámí s různými biologickými jevy a nadhazují zajímavé paralely mezi „přírodou a kulturou“ či mezi různými lidskými společnostmi, na té druhé tu najdeme až příliš mnoho rádobyvtipných fejetonů, které odkazují k dávno zapomenutým událostem (často takovým, jež si není nutné připomínat), popřípadě takových, které se nedají označit jinak než „starý bílý muž křičí na mraky“ (a to zas tak staří nejsou, natož v době psaní texů). Obzvláště to platí, když se pokoušejí vyjadřovat k politickým, ekonomickým, ale i některým společenským tématům. Nicméně, jak sám Zrzavý píše, raději se zeptejte kominíka než vědce, když se chcete něco dozvědět o světě. Z prvního svazku tedy odcházím s pocitem, že by bývalo lepší vybrat opravdu jen ty nejlepší kousky (které se vyjadřují k zásadním událostem, jsou nadčasové nebo mají co říct k současnosti), místo dvou knih vydat jednu a ušetřit trochu papíru. Pak by to klidně mohla být pětihvězda. Uvidíme, jestli na tom pokračování něco změní.
Triumf noci
Edith Wharton
Jeden z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší svazek Albatrosem bohužel zaříznuté edice Pandaemonium. V podstatě tu není jediná slabší povídka. Whartonová je vynikající vypravěčka. Sugestivními popisy skvěle vtahuje do děje, polehoučku prohlubuje tísnivou atmosféru a nakonec čtenáře uvrhne do spárů nejtemnější hrůzy, která má jen málokdy konkrétní, hmatatelnou podobu. Osobně mě asi nejvíc uhranuly povídky Později a Zrnko granátového jablka, které mají několik společných rysů, ale vynikající jsou i Dušičky či Slečna Mary Pasková. Díky za vynikající překlad Stanislavě Menšíkové a báječný doslov Aleně Dvořákové. Rozhodně kniha, ke které se za pár let s gustem vrátím.
Čekám, až si pro mě v noci přijdou: Zápisky ujgurského básníka z čínské genocidy
Tahir Hamut Izgil
Nesmírně znepokojivé, depresivní čtení, které v čtenáři zanechává pachuť bezmoci a naštvání. V rámci možností přesto vynikající kniha, která mi pomohla seznámit se hlouběji s problémem, o němž jsem toho věděl až hanebně málo. Díky Práhu za vydání a překladatelce za výtečnou práci, díky které je kniha navzdory tématu čtivější než kdejaký román. Více netřeba, předchozí komentující už všechno vylíčili lépe, než bych toho byl schopen já.
Midwichské kukačky
John Wyndham (p)
Znovu otevřeno po osmi letech, tentokrát, možná i díky přečtení v podstatě na jeden zátah, mnohem lepší dojmy než kdysi (ze silných 3* jdu na slabších 5*). Sedí mi Wyndhamův specifický, racionalizační styl. V knize se toho vlastně moc nestane. Příběh slouží takřka výhradně jako kostra pro sáhodlouhé úvahy a diskuze o protagonistů o tom, co se vlastně děje, jak se k tomu postavit, co to znamená pro lidstvo, jak to souvisí s naší biologickou přirozeností i s povahou života jako takového, jaké z plynou morální důsledku a tak dále. Autor sice čtenáři poskytuje takřka všechny myslitelné otázky i odpovědi, přesto mu nechává prostor, aby je sám promyslel a posoudil, jestli se učiněnými závěry ztotožňuje. Snad jediné, kde jsem se zásadněji zarazil, bylo Zellabyho přemítání o původu člověka, nicméně vzhledem k době napsání (1957) se dá celkem pochopit. Je to navíc jedna z mála věcí, která na tomhle jinak nadčasovém románu, který bude stejně podnětný a aktuální i za dalších půlstoletí, zastarala.
Ministerstvo pro budoucnost
Kim Stanley Robinson
Na čtení docela náročný, skoro bych řekl až experimentální román. Určitá dějová linka tu sice je, ale střídá se se spoustou mikropříběhů, esejistickými pasážemi, ekonomickými úvahami a tak dále. Přestože se kniha týká jednoho z největších problémů, kterému lidstvo v současné době čelí (globální změna klimatu), včetně jeho nynějších či budoucích důsledků (ničení ekosystému, masová migrace, enormní náklady na adaptaci), ve výsledku vyznívá celkem pozitivně. Autor zkoumá různé metody, jak nastolený trend zvrátit (od klasických, jako je omezování využívání fosilních paliv, přes geoinženýrství po návrhy, jak transformovat ekonomiku), čtenáři ale nedává nic zadarmo. Přestože všichni hlásáme, že si uvědomujeme problémy dnešního světa, že chceme chránit životní prostředí a že jsme odhodlaní skoncovat s hladem a chudobou, cesta to bude náročná a plná hlubokých ideologických či morálních dilemat. Nepochybuju, že pravicově naladěnějším čtenářům, kteří se narodili se zlatou lžičkou v zadku a jsou přesvědčení o své výjimečnosti, některé myšlenky po chuti zrovna nebudou a u některých pasáží se zarazí a v podstatě každý, ale o tom to je. Kdybychom se všichni shodli na první dobrou, asi by bylo něco špatně. Každopádně výjimečná kniha, který stojí za přečtení, takže doporučuju vydržet a klidně si text dávkovat po troškách, což rozdělení na více jak sto dějově často neprovázaných kapitol snadno umožní.
Bytosti odjinud
* antologie
Ačkoli o hororové antologie, ani takové, jež se vrací ke klasickým povídkám 19. a první poloviny 20. století, není u nás nouze, zároveň jich ani není nikdy dost. Kdo podobné literatuře jednou propadne, je ztracen, nicméně časem přijde okamžik, kdy má přečteno v podstatě všechno, co kdy v českém překladu vyšlo. To se stalo i Michalu Jílečkovi, který se proto rozhodl sestavit antologii vlastní a představit čtenářům strašidelné povídky, jež se v češtině dosud neobjevily, mnohdy navíc od autorů v našich končinách takřka neznámých.
Jeho Bytosti odjinud obsahují třináct příběhů, které z větší části vznikly začátkem minulého století a pocházejí převážně od amerických autorů, překvapivě výhradně mužů. Kvalitativně je sbírka celkem hezky vyrovnaná. Přestože žádná povídka není vyloženě strhující, žádná také neklesá pod solidní průměr a díky pestrosti si v antologii každý čtenář nějakého toho favorita najde. Nechybí strašidelné domy, temné hvozdy, děsivé bytosti rozmanitého ražení ani světy, které jako by Lovecraftovy z pera vypadly. Za mě jsou na prvních místech lehce frankesteinovský Stvořitel zrůdy, Pokoj v posledním patře či Baumoffova výbušnina od Williama H. Hodgsona. Ačkoli pointy několika příběhů vyšumí ta trochu do ztracena, atmosféra, které pomáhá i dobrý překlad, rozhodně nezklamala a jsem zvědavý, co Jíleček přinese příště, bude-li jaké. 70 %
Afrika přece není stát: Překonávání stereotypů o moderní Africe
Dipo Faloyin
Bubny, zapadající slunce, na obzoru žirafa, slon, hroch a lev a idylický pohled na několik chýší, před kterými starý šaman nesrozumitelnou řečí vypráví nějaký starodávný, jednoduchý, přesto nesmírně hluboký příběh. Prostě Afrika. Jo, i když na tom nejsem tak špatně jako mnozí jiní, i já byl obětí mnoha stereotypů o Africe. Uvědomoval jsem si ale, že o tomhle kontinentu toho vím až trapně málo, a i proto sáhnul po knize Afrika přece není stát (ok, zčásti to bylo i kvůli skvělé obálce). A rozhodně nelituju. Kolonialismus, umělé vytváření států a z toho plynoucí problémy, autoritářské režimy, kterých není zdaleka tolik, jak se nám muže zdát, zobrazování Afriky v kultuře, bílí spasitelé, africké jídlo, africký Hollywood i nekonečné dohady o návratu kolonialisty ukradených artefaktů. Dipo Faloyin Afriku představuje z různých úhlů pohledu, byť se logicky soustředí především na Nigérii, kde strávil část dětství. A představuje ji mimořádně barvitě, zajímavě a vrstevnatě. Klíčovým kořením, které celý zážitek posouvá na nejvyšší stupínek, je jeho suchý humor a skvěle dávkovaná ironie. Díky Faloyinovi jsem se konečně naučil číst.
Neony a světla reklam
Václav Hájek
Jo, zbožňuju neony. Na Neonech a světlu reklam mě po prvním prolistování trochu děsilo, jestli to vlastně bude mít tu správnou šťávu, když v knize není jediná barevná fotografie, ale s každou další stránkou jsem si ten pohled na „zmizelou Prahu“ užíval čím dál tím víc, kochal se architektonickými skvosty i zvěrstvy, představoval, jak ty světelné reklamy vypadaly naživo, a vychutnával si popisky typu: „Architekt efektním způsobem propojuje světelné působení opaxitového skla, čistých neonových trubic a plastického písma v hmotově výrazném architektonickém celku.“ Špica. Chci víc.
Desatero pohybů: Zvířata na souši, ve vodě a ve vzduchu
Jaroslav Petr
Petr nezklamal, ale ani nepřekvapil (což není nutně špatně). Živočichové se z jednoho místa na jiné mohou přemisťovat skutečně nejroztodivnějšími způsoby a autor uvádí stovky, ne-li tisíce příkladů, aby to doložil. Je fajn, že všechny ty věci, které jsou roztroušené po jeho ohromném množství populárních článků, sesumíroval do jedné knihy a ještě doplnil dalšími postřehy, ale někdy je těch informací trochu moc. Čtenář s otevřenou hubou pokračuje od jednoho odstavce k druhému, od jednoho tvora k úplně jinému, ale v podstatě nikdy se to nezastaví a údiv převládá nad hlubším proniknutím do tématu. Proto bych doporučil dát si to na noční stolek a učítat po kouskách. Jakmile si člověk dá padesát stran v jednom zátahu, může začít znovu, protože poslat tolik věcí z krátkodobé paměti dál prostě nejde, navíc dopaminu taky nemáme nekonečně, takže ani ten „wau efekt“ už pak nefunguje. Ale jinak super!
Volání Cthulhu
Dave Shephard
Ilustrace mi na rozdíl od jiných hodnotících vůbec nevadily, naopak jsem si některé docela vychutnal. Horší byla ta unylost. Celé Volání Cthulhu strašně nezáživné a neznat předlohu, tak si budu myslet, že je ten Lovecraft celkem béčkař a v životě po něm nesáhnu. Alespoň ten Dagon to trochu zachránil. Výsledek tedy rovnejch 50%.
Hora v moři
Ray Nayler
Říká se, nesuď knihu podle obálky, ale stejně jsem si Horu v moři vybral kvůli té skvělé chobotnici na přebalu, aniž bych pořádně tušil, do čeho jdu. Po prvních pár desítkách strach jsem trochu zalitoval. Nebylo to špatné, ale ani žádná bomba a střídání tří dějových linek mě taky zrovna netankovalo. Pak se to ale začalo lámat. Pochopil jsem, že před sebou nemám jen obyčejný, navíc hodně pomalý sci-fi thriller, ale vynikající román o povaze vědomí, umělé inteligenci, mezidruhové komunikaci, drancování planety, lidských slabostech, morálce, sobeckosti a spoustě dalších věcí. Velké a zatraceně příjemné překvapení. Jen ten závěr bych utnul o fous dřív.
Jen ještě malá, spíš osobní poznámka k poselství, které kniha přináší (tedy k jednomu z nich) a které vlastně není nikterak nové. V době čtení jsem úplnou náhodou na hodně podobné narazil v zapomenutém britském dobrodružném hororu The Abominable Snowman z roku 1957. V něm se skupina badatelů snaží v Himalájí vypátrat pověstného yettiho, kterého si automaticky představují jako krvelačné monstrum, posléze však zjišťují, že být příslušníkem druhu Homo sapiens neznamená být automaticky klaďas. Zvědavost nás neopravňuje k bezohlednosti. Úplnej Baader-Meinhof.
Pampeliškové víno
Ray Bradbury (p)
Jízda na duze. Spousta nostalgie vylisované jak ty pampelišky a vydestilované do maximální možné koncentrace. Bezstarostné dětství, nekonečné letní dny a dospělost natahující své nenechavé pařáty. Je tu všechno, co máme rádi na Sem přichází něco zlého, Temném létě či Smrti před úsvitem, ale v takovém množství, že se to místy lepí spíš jako pampeliškový med. Postavy bez ohledu na věk či socioekonomický status nepřetržitě pronášejí duchaplné proslovy, které by se všechny do jednoho daly zarámovat jako citáty vyjadřující nějakou hlubokou životní pravdu. Snad i proto jednotlivé figurky poněkud ztrácejí na autenticitě, živosti, a působí spíše jako dokonalí, nelidští roboti z Bradburyho verze Stepfordských paniček. S Pampeliškovým létem se to má tak trochu jako s tím strojem na štěstí Lea Auffmanna. Západy slunce jsou krásné, ale nechcete na ně koukat celý den. Přesto je Pampeliškové víno vtipné, čtivé, kouzelné, poetické a hluboce pravdivé přinejmenším v tom, jak idealizovaně většina z nás na dětství vzpomíná. Nepochybuju, že se do Green Townu ještě někdy na jedno léto vrátím.
Stepfordské paničky
Ira Levin
Krásná utopie! Můžeme jen snít. Ale třeba Elon pomůže. (Doufám, že to nemusím vysvětlovat.)
Říše světla
Jill Jonnes
Nesmírně poutavě napsaná kniha o objevování elektřiny, válce elektrických proudů, první popravě na elektrickém křesle, tvrdém boji o patenty, světové kolumbovské výstavě v Chicagu v roce 1893, spoutání energie Niagarských vodopádů pro výrobu elektřiny a samozřejmě o Edisonovi, Westinghouseovi a Teslovi. Poprvé jsem Říši světla četl někdy v roce 2012, kdy mě naprosto uhranula, ale po těch letech už vzpomínka docela vybledla. Dal jsem si proto po dvanácti letech opáčko a fungovalo to stejně dobře. Díky taky za doslov, byť stručný, o elektrifikaci v českých zemích.
Hnízdo
Gregory A. Douglas (p)
Tuctový zvířecí horor s velmi jednoduchou dějovou linkou, očekávatelnými zvraty a prkennými postavami. To by ale zase nemuselo tak vadit, kdyby nabídl aspoň něco navíc, třeba promyšlenější gore (jakkoli na něj nejsem nijak zvlášť vysazený), větší nadhled nebo o fous šílenější vysvětlení, jak se z mírumilovných švábů stala „inteligentní“ krvelačná monstra. Neobytně se mi během čtení na mysl vkrádalo srovnání s podobně starými, ale o dost zábavnějšími Slimáky. A obávám se, že na výsledném dojmu se podepsal i překlad. Jsem rád, že lidi z Golden Dogu vedle podpory tuzemských hororových nadějí i starých harcovníků vydávají také zajímavé překladové kousky, ale jenom nadšení nestačí. Chtělo by to věnovat kapku větší péči samotnému textu, protože nejspíš nebudu sám, kdo si podobnou blbinu nedokáže příliš užít, když ho každá druhá věta tahá za ucho. Každopádně jsem teď zvědavý na filmovou adaptaci z osmaosmdesátého.
Ghúl
Brian Keene
Ghúlovská zápletka za moc nestojí a brakovost z ní doslova kape, což nemusí být na škodu, když se to udělá dobře, ale Keenovi se to úplně nepovedlo. Ghúl toho naštěstí nabízí víc, od trefných postřehů o těžkostech dospívání po zjištění, že skutečné zrůdy často mívají mnohem všednější podobu, než si myslíme. Autor se nebojí otevírat hodně nepříjemná témata, a byť často neříká nic moc nového (násilí plodí jen další násilí), stojí za to to připomínat. Ve výsledku poměrně depresivní kniha, která sice využívá osvědčené propriety (maloměsto, letní prázdniny, dospívání, parta kluků vs. zlo), ale přece jen nabízí něco trochu jiného než vzpomínané Kingovo To nebo Simmonsovo Temné léto.
Tehdy jsme žili v letní zemi
Lydia Millet
Výtečné téma generačního konfliktu podněcovaného prohlubující se klimatickou změnou, ale tristně, zpracované. Mělké, nepřesvědčivé, zmatené a nejasné. Autorka chtěla čtenářům předat určité poselství, jenže to se jí příliš nedaří. Aby to fungovalo a kniha dokázala proniknout i k těm, k nimž by autorka ráda promlouvala (tedy aby sdělení rezonovalo i mimo okruh těch, kteří s ní názorově souzní), nesměly by být postavy tak ploché, dialogy tak jalové a příběh tak nezáživný. (Skvěle to vystihla Grohlinka.) Škoda, určité náznaky tam byly, leč potenciál zůstal nevyužitý.
Smrt před úsvitem
Robert R. McCammon
Tyhle nostalgické návraty do dětství na mě platí a z komentářů ostatních uživatelů je patrné, že zdaleka nejsem sám. McCammon, kterého jsem zatím měl spojeného jen s krajně nezáživným Prokletím rodu Usherů, zavzpomínal na svá klukovská dobrodružství a napsal vynikající román o dospívání, jehož hlavní hrdina toho za rok prožije tolik, kolik jiný za pět. Kniha ale není jen o něm. Je utkaná z příběhů obyvatel malého městečka, jež čtenářům dost možná připomenou osudy lidí, které sami jako děti znali. Je fajn, že samotná detektivní zápletka, která tvoří kostru knihy, zůstává jako správná kostra víceméně nenápadná a jen pomalu dává pod tím vším masem, nervy, kůží a orgány poznat své skutečné obrysy. Výborně jsou do příběhu zapracované i občasné fantastické prvky, které působí natolik přirozeně, až by člověk zapomněl, že dinosauři už po lesích a lukách nějaký ten pátek neběhají. Smrt před úsvitem se v knihovničce hrdě zařadí vedle Kingova To, Simmonsova Temného léta a možná i Bradburyho Sem přichází něco zlého a rád se k němu, až uzraje čas, zase vrátím. Život jde ale dál. /// PS: Díky Dobrovskému, že se rozhodl na český trh přinášet podobná díla (a ve výborném překladu), a Adéle Korbelářové za další super obálku.
