Toffee komentáře u knih
Vyborné! Drsný příběh z drsného prostředí. Událost z dětství, po které už nikdo nebyl stejný. Vyrovnávání se s výčitkami svědomí, že se dalo něco udělat, že se osudu dalo zabránit. A taky spousta tajemství a potlačovaných traumat. Postavy jsou propracované, dialogy skvělé, atmosféra temná a hlavně citlivé a velmi emotivní vykreslení rodiny zasažené ztrátou milované osoby. Tuhle knížku si budu pamatovat.
Nevím, jak k hodnocení přistoupit. Když budu hodnotit jako dospělá, bude to nefér, protože knížka nebyla psána pro mne. Když se pokusím hodnotit to jako dítě, pořád to bude prizmatem mého věku a srovnáním s knížkami mého dětství. Osobně si ale myslím, že kdyby mi bylo deset, nic neřeším a jsem jen nadšená. Čistá radost. Od prvního momentu vtažena do dobrodružství, v tajemném a ponurém prostředí, prchám před zloduchy, zachraňuji svět… Fakt super! Deset mi už ….(dáma ani nenaznačuje) dobu není, takže si nedostatků všímám. Samozřejmě je tam spousta náhod, padouši se nechávají oklamat, sice s obtížemi, ale na poslední chvíli se jim dá utéct, když už není kam, zasáhne náhoda. Občas tam skřípou i některé detaily v ději, v časových souvislostech atd. Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli je šťastné umístění děje do skutečné Prahy. Spíš si myslím, že by fiktivní město bylo lepší. Částečně to souvisí s tak často zmiňovanými Stínadly. Taky šlo o přechod do jiné čtvrti s křivolakými uličkami, špinavými dvorky s divnými lidmi, ale život je tam stejný. Tady jste v jednu chvíli na Karláku v metru a o ulici dál v 19. století a dokonce se na to 19. století z Karláku díváte. Tohle u mě moc nefungovalo. Už tady někdo zmínil postavu Tondy. Ke škodě příběhu je jen pátým kolem u vozu, fakticky je tam nadbytečný. Přitom zrovna Tonda mohl v tom jinak černobílém příběhu být žolíkem.
Ale musím se vrátit na začátek. Proč kritizovat nedokonalosti knížky, kterou si desetiletý čtenář prožije se stejným nadšením, s jakým já kdysi Foglarovky ,Mayovky…? Ostatně, copak tyhle knížky byly dokonalé? Ne, jen nás v tom správném věku vzaly do prérie.
Shrnuto – jako dospělý čtenář 3 hvězdy, jako dítě 5 hvězd.
Dlouho jsem se na tuto knížku chystala, mám ji za klasiku, kterou je třeba přečíst. A nezklamala. Relativizace vztahů, ztráta soukromí, uměle vytvářený kastovní systém, genetické inženýrství, kolektivní extáze a všudypřítomná droga navozující štěstí. V této kombinaci to fungovalo, stejně jako vzpoura „odlišného“ jedince proti systému. Je zajímavé, jak velký význam autor přikládá vlivu prostředí - ani po mnoha generacích zdokonalování a stále propracovanějším genetickém inženýrství, vlastně stačí jeho produkt nechat vyrůst v jiném světě. Chápu to jako záchvěv naděje, že člověk zůstává člověkem a přirozenost si cestu najde, i když jak to s ní dopadne....?
Hned na první stránce se člověk ocitne se štětečkem na stromě a snaží se opylovávat. Všichni mají hlad, protože bez včel zemědělství (a nejen to) nefunguje. Pro mne, která se snažím (nejen) bodavému hmyzu obloukem vyhnout, to bylo dost zajímavé čtení o životě včel a o vlivu na lidstvo. To byla ta „naučná“ stránka knihy, jako celek však pro mne byla hlavně příběhem o rodičích a dětech, a nejsilnější pro mne zůstává příběh ze současnosti. Člověk si uvědomuje, jak velké je štěstí, když se zájmy a představy rodičů a dětí shodují, kolik rodičů zažívá zklamání, že jejich potomkové nechtějí pokračovat v díle, kterému se celý život věnovali. Tohle asi není objevná myšlenka, stejně jako to, že se stále vymýšlejí nové studijní obory, na vysoké škole můžete bádat o sebeobskurnějším tématu, ale říkám si, co si jednou počneme, až na 30 absolventů všemožných společenských oborů bude připadat třeba 1 zemědělský inženýr? Asi nás pak ty opylovávací štětečky neminou.
Souhlasím s Kokou, že jde na jednu stranu o typickou knihu o ruské emigraci, vykořeněnosti, stesku po rodné zemi, udržování kontaktu s ostatními emigranty ... V tomto případě se k tomu přidává i přízrak mrtvého Rusa a s ním spojené neustálé přemítání o smrti, smyslu života, pocitu viny a vykoupení. Velmi existenciální a i přes, nebo možná právě pro vydání v emigraci, velmi ruské.
Zjišťuji, jak málo jsem Bradburyho znala. Šíře jeho zájmu je neuvěřitelná, od fantasy, přes horory až po sci-fi. Z některých mrazí z neznámé, neviditelné hrozby, v řadě z nich zase silně rezonuje doba studené války, ovzduší strachu a taky smutku z opuštění planety.
Mluvit o šachové partii jako o něčem strhujícím, zní dost nepravděpodobně, ale tohle opravdu strhující bylo. Napětí se dalo krájet. Někteří z diváků už s nervy nedokázali při partii vydržet v místnosti, sledovat ji, vybíhali ven, přecházeli celí napjatí a nechávali si jen podávat zprávy. Místnost, kde se hrálo, byla vyprodaná, všude kolem byly šachovnice, na nichž šachoví mistři rozebírali každý tah, zvažovali taktiku hráčů. Bylo to neskutečné drama. Šachy, jen a zase šachy. A k tomu Carl Haffner, člověk tak chorobně skromný, že nejen odmítal vyhrát, ale chtěl každému poskytnout možnost čestné remízy, jen aby se někoho nedotkl. Doporučuji k přečtení.
"Šlo jim o zápas, o vítězství nebo prohru a - o odpověď. Druh zbraní nehrál roli. Lidé chtěli bez vlastního rizika sledovat podobný střet, jakému byli sami v každodenním životě nedobrovolně vystavována. Zápas, jehož pravidla, jak se domnívali, znali, a který měl na rozdíl od konfliktů v životě jasné kontury. V životě věděl člověk jen zřídka, zda nějakou hru vyhrál. A nevěděl, kdo se za jejími pravidly skrývá."
Přečetla jsem prakticky na jeden zátah a jedním dechem. Výborné, napínavé. Líbí se mi Harryho zarputilost a tvrdohlavost. Má za sebou tolik let policejní práce a stejně se nechává strhnout dojmy a pocity, pořád bere zločiny osobně a v zápalu šetření někdy vidí jen to, co vidět chce. Naštěstí mu dřív nebo později dojde, že se pletl a nebojí se to přiznat. Tyhle nedokonalosti ho dělají sympatickým.
"Stále se mi stává, že někdy v noci vyjdu ven a dívám se na nebe, někam k souhvězdí Lyry. A pořád si říkám, jestli..."
Svět podle Prota byl jedním z hodně mála filmů, u nichž jsem spěchala do kina na premiéru, a dodnes před očima vidím Kevina Spaceyho v tmavých brýlích a s úsměvem kočky Šklíby. Knižní zpracování mě nadchlo úplně stejně. Lidská mysl je neuvěřitelná a hranice mezi normálností a duševní chorobou může někdy záviset jen na úhlu pohledu a někdy stačí jen pozorně naslouchat druhým.
Bylo to krásné a laskavé čtení o unaveném psychiatrovi, traumatech a lidech s duševní chorobou, kteří jen chtějí být šťastní, i kdyby to znamenalo navždy odletět na paprsku.
"Většina z nás má hluboko v hlavě uzamčené cosi, co se snaží probourat ven. Jeden z mých někdejších učitelů kdysi poznamenal, že kdyby věda našla nějaký způsob, jakým by mozek mohl vypouštět páru, na světě (a rozhodně v nemocnicích) by bylo o mnoho méně duševních traumat. Duševnímu zdraví se naneštěstí věnuje tak pramálo pozornosti, dokonce i při pravidelných lékařských prohlídkách, že podobný cíl leží stále v nedohlednu."
Owen Meany je hodně zvláštní postava. Chvílemi mi hrozně vadil, jindy mi ho bylo líto a jindy jsem se skláněla před jeho hlubokou vnitřní moudrostí a citlivostí. Iritoval mě jeho pocit vyvolení nebo spíš předurčení, fascinovalo mě, jak manipuluje s lidmi, kteří si to uvědomují, ale podřizují se. Došlo mi ale , že právě v tom spočívá mistrovství téhle Irvingovy paralely s Ježíšem. I ten nejspíš tyhle pocity ve svém okolí vyvolával.
Dionisio Vivo je takové boží dítko - radostně kouká na svět a svůj život, šťastně si užívá s Anikou, občas sice na předzahrádce najde mrtvolu, ale to je jen takový trochu otravný kolorit jinak skvělých časů. Občas svým článkem podráždí hada bosou nohou, ale z jeho pohledu je to tak trochu hra. Kdo by ho kvůli tomu chtěl zabíjet? A tak se člověk baví náhodami, pověrčivými a neschopnými mafiány, kteří se ho snaží zabít a sami dojdou úhony. Legrace to je, to ano, jenže taky je to čím dál děsivější, protože je jasné, že Dionisiovi nic nedochází. Oproti Válce o zadnici Dona Emmanuela je tak tohle čtení mnohem temnější a realita je spíš drsná než magická. V každém případě jde ale o výbornou knížku a moc mě potěšilo i decentní propojení s předchozí knihou.
Objevila jsem novou sérii a novou autorku detektivek. Tahle byla velmi příjemná a starosvětská, což umocnila postava sympatického inspektora Gamache. Těším se na další.
Němci (pardon, Lotrinci a Švábové) v Banátu a rozhodně žádná idyla. Tvrdost života, krutost lidí i vlastní rodiny, prostředí tak půlstoletí za ostatní Evropou. Velmi magické. Hodně dobré čtení.
Super! Mám ráda ruskou literaturu a možná o to víc mě tahle ruzká klazika bavila. Nebyla jen úsměvná, často jsem se opravdu smála. Zvlášť Krylova si Majling vychutnal. A závěrečný rozhovor s Čehovem to korunoval nahou pravdou, která sice je směšná, ale pořád je to pravda.
"Keď posadíte opicu za písací stroj a necháte ju len tak trieskať do klávesov, existuje pravdepodobnosť, samozrejme veľmi malá, že sa jej podarí napísať Bratov Karamazovovcov. Tá pravedpodobnosť sa rovná takmer nule, ale ak mám byť uprímný, ani vy na tom nie ste oveľa lepšie. V tomto ohľade sa od opíc naozaj až tak veľmi nelíšite...
Bohužial, aj keď sa v miere literárneho talentu väčšina z nás skutočne veľmi nelíši od opíc, niektorí z nás si občas sadnú za klávesnicu v dobrej viere, že raz napíšu pokračovanie Karamazovovcov, hoci jediným výsledkom sú len tie rohy nezmyslov."
"... Ak sa teda rozhodnete mrhať svojimi schopnosťami pre toto médium, ktorého sláva už dávno zapadla prachom, musíte písať krátke kapitolky, ktoré sa dajú prečítať na jedno posedenie na záchode. Inde už ľudia ani nečítajú. Kapitolky na jedno vysranie. Nič dlhšie a zložitejšie. Hlavne, aby to bolo vtipné. Humor je to najdoležitejšie. Za každú cenu musíte všetko banalizovať, irozizovať, písať vety, na kterých by sa tá malomeštiacka luza mohla nasmiať!"
"V krajine, v ktorej vládne rodová občina, sa aj veľké témy menia na rodinné historky. Vezmite si napríklad druhú svetovú vojnu. Všade inde vo svete to prebieha ako wagnerovská opera - stret dvoch nezmieriteľných ideológií, boj dobra a zla na život a na smrť, stovky tragédií, obetí a hrdinstiev, ale u nás má tento ideový konflikt podobu rodinnej historky: "Stretne raz starý Čarnogurský svojho kumpána Husáka v Dúbravke a hovorí mu.." Alebo tak nejak.."
Kouzlo nového trochu vyprchalo, už jsem nebyla tak rozjařená, jako u prvního dílu, ale nechci být moc kritická. I jiné série detektivek jsou šablonovité. Tady možná hraje roli výraznost ztřeštěné hrdinky, takže člověk víc vnímá, že se situace opakují, proto nezbývá než přicházet s dalšími a dalšími hláškami a vtipnými obraty, až se to moc opakuje. I přes tyhle výhrady to ale pořád jde, ještě se mi to nepřejedlo, babička Mazurová mě pořád baví a časem sáhnu po pokračování. Knížek pro zábavu není nikdy dost.
Bezva. Noc v lese, prší, k nejbližšímu telefonu daleko a do toho mrtvola, stopy žádný nebo nejsou vidět. Nezbývá, než se znovu a znovu ptát, skládat dílečky informací dohromady, přežvýkávat všechno tak dlouho, až to bude dávat smysl. Na to, že se v detektivce nic víc neděje, je to čtivé a nenudila jsem se. Jediná úsměvná myšlenka mi šla hlavou, že to musela být zatraceně dlouhá noc :-)
Vtipné a trefné povídky o běžných věcech a banálních situacích, které v jeho podání dostávají úplně jiný rozměr. Často i tím, že to obyčejné dotahuje až do absurdity. Kdo by třeba neznal poskakující pračku při vysokých otáčkách? U jeho povídky o ní se ale stokrát viděné situaci musíte smát.
Milé překvapení. Kniha o vztazích v rodině, mlčení rodičů věřících, že minulost jen zatěžuje, o vzpouře proti šedosti, Židech v Maďarsku a hlavně o hledání svých kořenů. Tohle všechno se zajímavě propojuje a projevuje v šatech a vztahu k nim.
"Šaty, které nosíme, představují proměnu. Změní vás zvenku i uvnitř."
King se všemi plusy i minusy. Jeho schopnost poutavě vyprávět příběhy, gradovat napětí, pracovat s tajemnem tak, že se vám ježí chloupky na krku, je pořád obdivuhodná a ani v Outsiderovi nezklamal. No, a že mu často nejdou konce, to taky není překvapení. Často mívám pocit, že vytvoří tajemné zlo, zoufalý boj několika odhodlaných s ním, a pak najednou neví, co dál, jak to skončit. V Outsiderovi byl závěr skoro trapný, až jsem si říkala: "A to má být jako všechno?" Nejsem si taky jistá, jestli mám ráda, když autoři své knížky propojují, je to trochu podvod na čtenáře. Zjevení se Holly ze série Bill Hodges navíc zafungovalo jako deus ex machina - přišla, všechno věděla a vysvětlila, no, a byl konec.
Čtyři hvězdy dávám ze setrvačnosti - přinejmenším z půlky je to napínavý a strašidelný příběh se zajímavým námětem.
Magické! Slova malují obrazy. Je to velmi poetický a snový pohled na objevování jižní Ameriky a střet odlišných kultur.
"Je nepochybně tisíckrát lepší, aby vrávoral člověk nežli svět."