Tom Riddle komentáře u knih

Po všech stránkách podprůměr. To jediné, co Jeff Lindsay v knižním Dexterovi přináší, je nápad. Masový vrah jako (anti)hrdina knížky, kterému čtenář fandí. Proč? Protože zabíjí vrahy. Onen kontroverzní nápad je jediná skutečně silná stránka knížky, problém je, že autor s nápadem neumí pracovat, neumí vytvořit konzistentní postavy a řešení zápletek je prakticky nahodilé, z lidského hlediska nereálné a z větší části nedává smysl. Nějakým zázračným způsobem se Showtimu podařilo z Lindsayho nápadu nechat jenom kostru a díky překopání všeho ostatního stvořili skvělý seriál. Podívejte se radši na něj a neztrácejte čas u tohohle předraženého a špatně napsaného braku.

5 27.02.2013

Obsahuje náznaky spoilerů. Sir Samuel Elánius za poslední roky vyšplhal po společenském žebříčku Ankh-Morporku výš, než je mu milé. Vyšplhal tak vysoko, že pokusy o spáchání atentátu na jeho osobu jsou na denním pořádku. Proto se nestačí divit, když zjistí, že útoky na něj jsou momentálně pozastaveny. A to zrovna ve chvíli, kdy ve městě řádí šílený vrah (ne z cechu, ale ze záliby), který ze všeho nejradši zabíjí policisty. A tam jeho potíže teprve začínají, někde poblíž se totiž zrovna schyluje k bouři s následkem časoprostorové anomálie.

Devětadvacátý díl Plochy je po všech stránkách netradiční. Nejenom, že jeho výchozí situace je způsobena vyvrcholením Zloděje času (který se soustředí na docela jiné postavy - Smrť, Zuzana a spol.) a identita padoucha dílu je navíc čtenáři známa od samého začátku (díky čemuž de facto odpadá ta detektivní část z "noir detektivky," která se k Hlídce vždycky vázala, a zbývá tak víc prostoru pro samotný.. noir), on navíc Elánius, který se pokaždé mohl spolehnout na výpomoc celé řady přihrávačů, je na to tentokrát díky hříčce osudu (ne tak) docela sám. Dvakrát.

V Noční hlídce je patrný posun k temnějšímu tónu, což se promítá jak v menším množství vtipů na stránku, tak ve větším množství témat k zamyšlení, k úvahám o morálce i o životě jako takovém. Možná se kvůli tomu nečte tak svižně jako některé předchozí díly, na zábavnosti ani hodnotě mu to ovšem nijak neubírá, naopak svojí hloubkou se zřejmě bude při opakovaném čtení jedině zlepšovat. A i tak se může směle řadit k tomu (nej)lepšímu, co může prvních 29 dílů Zeměplochy nabídnout.

Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Pravda, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Noční hlídka, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Carpe Jugulum, Čaroprávnost, Zloděj času, Stráže! Stráže!, Sekáč, Úžasný Mau®ic a jeho vzdělaní hlodavci, Poslední hrdina, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pátý elefant, Pohyblivé obrázky

4 07.02.2018

Alchymisté se o to snaží celá staletí úplně bez úspěchu, mágové to sice dovedou, ale s nevalnými (a především dočasnými) výsledky, to trpaslíci, ti to konečně dokázali. A co že to dokázali? Přece změnit olovo ve zlato. Vůbec ale ne tak, jak byste si nejspíš mysleli.

S pětadvacátým dílem a vynálezem tiskařského lisu obyvatelé největší zeměplošské metropole, starého, dobrého, špinavého a milovaného Ankh-Morporku, objevují kouzlo denního tisku, netuší ovšem o jeho stinné stránce, se kterou se vypořádává jeho editor a náš hrdina Mikuláš ze Slova. Najde se totiž celá řada vlivných lidí, kterým se vůbec nelíbí, když kolem postává neškodně vypadající člověk s poznámkovým blokem, a zapisuje si všechno, co se šustne. Obzvlášť, pokud kolem šustí spiknutí na odstranění Patricije.

Všeobecně vzato je u mě Zeměplocha záležitostí veskrze srdcovou, samostatné díly potom velkou houpačkou, neb Malí bohové se řadí k jednomu konci (tomu výbornému až nesmrtelnému), Pyramidy a Pohyblivé obrázky zase k tomu druhému (tomu skutečně pouze lehce nadprůměrnému až průměrnému). Velice mě proto těší, že Pravda se mnohem víc přibližuje Malým bohům, ať už svojí trefnou satirou novinařiny a komentářem o povaze člověka a povaze lidu (velice důležitý rozdíl), crossoverem s Hlídkou (Pravda je řekněme ze tří čtvrtin samostatně stojící díl, z jedné čtvrtiny Hlídka), účastí řady těžkých favoritů (Patricij, Gaspoda, Elánius) či skutečně zábavnou a zajímavou ústřední "záhadou", která dává zapomenout na záhadu minulou, a napravuje tak všechno, co se Elefantovi nepovedlo.

Třešničkou na dortu jsou potom postavy nové, vedle fascinujícího pravdomluvného Mikuláše je skvělá samozřejmě i neohrožená reportérka Sacharóza, u mě ovšem vítězí krevní abstinent a fášnifý fotograf Otto Schrecklich, který s každým stiskem spouště blesku změní sebe na hromádku popela, mě na člověka dusícího se astmatickým smíchem.

Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Pravda, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Carpe Jugulum, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pátý elefant, Pohyblivé obrázky

4 04.09.2017

Poté, co Mrakoplaš zachránil situaci v Zajímavých časech, odměnou mu byla nechtěná teleportace na tajemný XXXX kontinent. Chudák si ještě ani nestačí uvědomit, kde že to vlastně je, a už mu je v patách kouzelný klokan, který ho žene z jedné šílené situace do další, napříč celou Aust...Čtyřix.

Minulý díl Zeměplochy (Hrrr na ně) se u mě řadí k těm vůbec nejlepším, a možná právě díky přímému srovnání mezi ním a Posledním kontinentem mi konečně došlo, proč se u mě všechny Mrakoplašovy díly (s výjimkou Zajímavých časů) řadí k tomu slabšímu konci, a to navzdory mojí slabosti pro nešťastného máka. Na vině není on sám, nýbrž fakt, že se nemá o koho opřít. Díly o Čarodějkách i Hlídce jsou konzistentně silnější, protože stojí na celém ansámblu. Čarodějky mají Bábi, Stařenku, Magrátu a Anežku, Hlídka má Elánia, Nobyho, Anguu a Vetinariho. Mrakoplaš má zase jenom Mrakoplaše. Ano, příležitostně mu sekunduje Dvoukvítek či Zavazadlo, dost často taky učitelský sbor z Neviditelné univerzity, v případě žádného z nich se ovšem nejedná o komplexnější postavu (v tomhle díle mi došlo, jak moc mi mágové z NU vadí, #soucitimsrozsafinemctibumem), která by to těžké břemeno táhla s ním.

A tak zatímco sympatizuju s jeho těžkým údělem, nemůžu ignorovat fakt, že příběhově se nejedná o nic extra, není v něm žádná přidaná hodnota, a celou jeho pointou je jenom fakt, že je koncipován tak, aby stačil zparodovat co nejvíc věcí spojených s Austrálií, ať už se jedná o tamní faunu a flóru (moc mě pobavil původ ptakopyska + "kniha" na téma zvířat XXXX, která nejsou nebezpečná), Šíleného Maxe, operu a broskvovou Melbu nebo Priscillu, královnu pouště. Parodie většinou pobaví příjemně a sympatie k tomu chuděrovi, který plaší mraky, přetrvávají/rostou, ale přál bych si víc Zajímavých časů a míň Neviditelných mágů.

Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky

4 07.08.2017

Lehké fantastično začíná přesně tam, kde Barva kouzel skončila (čili jestli si jí nechcete pokazit, dál nečtěte, ideálně opusťte celou databázi knih a internet vůbec), tedy ve chvíli, kdy se přes okraj Plochy zřítil jak čaroděj Mrakoplaš (v nepříliš funkčním skafandru), tak jeho věčně optimistický souputník Dvoukvítek (v nepříliš funkční vesmírné lodi). Na obloze se objevuje záhadná rudá hvězda (která se s každým dnem zdá blíž a blíž), Oktávo kdesi v útrobách Neviditelné univerzity vyvádí, úlisný mág Trémon plánuje puč, a Zaklínadlo v Mrakoplašově mozku ne a ne zmlknout.

Jak už jsem zmínil, Pratchettova druhá výprava na barvitou (byť trochu placatou) planetu ovládanou magií trochu netradičně navazuje přímo na knihu minulou (tuším, že něco obdobného se za celý zbytek Zeměplochy snad už nezopakuje), a rovnou nám tak odpovídá na všechny palčivé otázky dílu minulého, hrdiny znovu hází z jedné šílené situace do druhé, ale zároveň se oproti Barvě kouzel víc soustředí na zápletku, což je vždycky výhoda, všeljaké Pratchettovy joky bych mohl sice klidně číst vytištěné jako seznam, je ale přece jenom lepší, když jsou teď vpletené do konzistentního příběhu.

Vracejí se staří známí (Smrť si v tomhle díle střihne jednu z mých nejoblíbenějších scének, aneb pokud se chcete před Smrtěm schovat v dobře chráněné truhle, nezapomeňte si v ní nejdřív vyvrtat dírky), poprvé se objevují některé kultovní postavy, a s koncem knížky tak tak zamačkávám slzu dojetí. Druhá zeměplocha dělá všechno, co dělala první, akorát o fous líp.

4 19.01.2016

Mistr Pratchett své početné fanoušky loni opustil, a já se tak na jeho počest rozhodl pěkně od začátku přečíst všechny Zeměplochy.

Nedostudovaný mág a budižkničemu Mrakoplaš, kterému se v hlavě usídlilo blíže nespecifikované Zaklínadlo z velkého Oktáva, byl se svým životem relativně spokojený, dokonce trochu znuděný, ovšem jenom do chvíle, dokud mu cestu nezkřížil vůbec první turista Zeměplochy, dobračisko Dvoukvítek a jeho tajemné zavazadlo z myslícího hruškovníku.

Co následuje, není ani tak román, jako spíš čtyři delší povídky zaštítěné jednou knihou, každá z nich má jiné téma a jinou lokaci, společné mají jenom protagonisty, praštěný humor a všudypřítomnou oktarínu. Barva kouzel v rámci celého univerza určitě nepatří k žádným "nej," přesto se jedná o nesmírně čtivou, zajímavou a vtipnou vstupní bránu do celého toho fantastického světa na krunýři obří želvy, který se v Pratchettově tvořivém mozku ukrýval.

4 19.01.2016

Smrt rodičů i prvního opatrovníka, psychické a fyzické týrání a další veselé příhody už mají Baudelairovi za sebou. Za krátké dvě knížky (dohromady cca 300 vtipem nabušených stran) zjistili, že se nemůžou spolehnout na nikoho jiného, než sami na sebe. A když se úvodem knížky plaví s bankéřem Poem po hladině jezera Lachrymose vstříc nové opatrovnici, tuší, že je nečeká nic dobrého. Mají samozřejmě pravdu, protože padouch Olaf je vždycky někde poblíž, jejich trhlá ustrašená tetička Josephine Antwhistle ale situaci taky zrovna nepomůže. Stačí se ostatně podívat na její dům, podivnou nestabilní stavbu, kterou takřka silou vůle na ohromném útesu trčícím nad jezerem zajišťuje vetchá ocelová konstrukce. A jako by se proti Baudelairovým spiklo úplně všechno, sama matka příroda přispěje svojí troškou do mlýna (rozuměj sešle na jezero Lachrymose hurikán jménem Herman).

Ve srovnání s prvními dvěma díly je v Širokém okně rozhodně víc akce, víc absurdity akce a temnější ráz, zamrzí ale absence kompaktnější dlouhodobé linky, vyjma faktu, že Olaf prostě jde po dětech a jejich bohatství, není zatím nic dalšího, čeho se chytít. Čte se to rychle, čte se to samo, a ohromně to baví, ale z prvních tří knížek je Široké okno bohužel nejslabší. Přesto dává příslib do budoucna a končí optimistickým hřejivým tónem, což je fajn změna.

Ještě bych rád podotknul takovou věc. Lemonyho Snicketa jsem začal číst v podstatě jenom díky jeho filmovému zpracování. Ve srovnání s knížkami mě trochu překvapuje fakt, že Olaf je v knížkách ještě mnohem horší padouch. Pro srovnání SPOILER konec tetičky, kdy filmový Olaf Josephine prostě jenom nechá napospas pijavicím a odpluje se svojí lodí pryč, zatímco knižní Olaf Josephine aktivně hodí z bezpečí lodi do vody. Knižní scéna je tedy o poznání grafičtější a drsnější. KONEC SPOILERU.

4 10.07.2013

Rodinné sídlo lehlo popelem a spolu s ním i oba rodiče Baudelairovi. Co se zdá jako největší tragédie je přitom jenom zlý začátek dlouhé řady nešťastných příhod. V honbě za Baudelairovic pohádkovým bohatstvím se totiž ničemný hrabě Olaf neštítí vůbec ničeho, dokonce ani vraždy.

Závěrem prvního dílu se sirotci Baudelairovi s pomocí vlastního důvtipu vymanili z Olafových spárů, a proto se začátkem Temného terária ocitají na cestě, dlouhé a ponuré cestě prosycené pachem z přilehlé továrny na křen. Bankéř Poe je právě veze k novému opatrovníkovi. Herpetolog strýc Monty je ponaučí o tom, že kupříkladu taková Zmije Smrtící (překlad hádám dle filmu, četl jsem anglický originál, kde se had jmenuje Incredibly Deadly Viper) je naprosto krotká a neškodná, ale že další hadi můžou být člověku smrtelně nebezpeční. Někteří svým škrcením třeba přelomí kandelábr, další svým jedem bleskurychle paralyzují všechno a všechny, a potom jsou tu tací, kteří řídí auto tak bezohledně, že se ani neobtěžují zastavit, když Vás srazí. Sami sourozenci Baudelairovi už ale vědí, že nejnebezpečnějším tvorem je člověk, a brzy se o tom znovu přesvědčí.

Druhý díl kvalitativně navazuje na předchozí, od první do poslední stránky dýchá na čtenáře steampunková atmosféra kořeněná mile absurdním humorem, který tentokrát oproti prvnímu dílu znatelně víc míří i na starší čtenáře (upřímně pochybuju, že kdokoli pod patnáct let by pochopil kupříkladu výbornou hlášku, kdy strýček Monty popisuje nebezpečenství hadů a povídá "This is a Virginian Wolfsnake, never, under any circumstances, let the her near a typewriter." nebo literární narážky typu ""Ackroid" Sunny said, which probably meant "Roger"", kdy anglické slovo Roger znamená cosi jako "rozkaz/chápu", nicméně vtip samozřejmě spočívá v narážce na slavný detektivní příběh Agathy Christie Vražda Rogera Ackroyda).

Nevím, jak dobrý je český překlad, vidím ale, že anglický originál rozhodně není jenom pro děti, ať už díky stále temnějšímu příběhu, nebo právě pro svůj sofistikovanější a ujetý slovní humor. Pokud je Vaše angličtina aspoň trochu dobrá, originál vřele doporučuju a sám jsem zvědavý, kam se bude příběh ubírat.

4 09.07.2013

Kdo chytá v žitě je jedna z těch legendárních knížek, které každý četl a každý ji zmíní ve svých oblíbených knihách, já jsem se jí nějakým způsobem zázračně hrozně dlouho vyhýbal. Nedávno se mi konečně dostala do rukou ve formě anglického originálu, a upřímně musím přiznat, že byť má jen 214 stránek, trvalo mi nějaké tři týdny se jí prokousat.

Ne snad proto, že by byla kdovíjak náročná obsahově či jazykově (byť mi chvíli trvalo zvyknout si na newyorské nářečí poválečných let), důvod byl prostě ten, že ústřední postava je skutečně nesnesitelná.

Kniha samozřejmě stojí i padá s postavou vypravěče Holdena Caulfielda. Ten během celého děje vypráví o několika málo dnech těsně po vyhození z (už několikáté) školy. Důvodem vyhození ovšem není to, že by Holden byl snad hloupý. Důvodem je to, že nikam nezapadá a nikde se necítí dobře.

A nikde se necítí dobře, protože má na všechno svůj názor. A v drtivé většině případů má názor silně negativní. Když během prvních padesáti stran člověk už pomilionté čte, jak hlavního hrdinu se*e tohle a tamto, přestává to být únosné. A nejenom, že je Holden prakticky celou dobu totálně zhnusený vším, on navíc co chvíli osciluje mezi naprostou depresí a skvělou náladou, která je navozená nějakou sebemenší maličkostí (věta "that kills me", čili že ho to opravdu dostává, rozesmívá a tak vůbec, zazní nesčetněkrát). V pubertálním období nebo začátkem adolescence má snad každý chvíli pocit, že nikam nezapadá, a každý puberťák je občas nesnesitelný, ale že by až takhle, to doufám ne.

Vypravěčský styl knihy je určitě fascinující, ale nejsilnější stránkou zůstává psychologie Holdena. Časem o jeho charakteru vykrystalizuje jednoduchá pravda, symbolizovaná předáním klobouku a ukrytá v názvu knihy, respektive v původu názvu knihy, a právě díky tomu jsem ve výsledku rád, že jsem dočetl do konce. S čistým svědomím ale Kdo chytá v žitě nemůžu doporučit jako nějakou univerzální četbu, zřejmě ne každému rozbor duše chlapce zaseklého na prahu dětství a dospělosti sedne.

4 27.04.2013

Dvanáctiletý čaroděj Harry se chystá k nástupu do druhého roku studia školy čar a kouzel v Bradavicích, ale tajemný skřítek Dobby se mu pokouší ukázat, že to není dobrý nápad, a že v zájmu vlastního bezpečí se nesmí vrátit, protože v Bradavicích se mají stát strašlivé věci.

Před mnoha lety pro mě byla Tajemná komnata při prvním přečtení mírným zklamáním. Trpí totiž následujícím neduhem. Nemá onen moment překvapení, kdy se spolu s Harrym všechno dozvídáme a prvně nasáváme magickou atmosféru a učíme se její základní pravidla, zároveň ale ještě není ani dostatečně temná a vyspělá jako díly následující.

Při zpětném pohledu a po mnoha opětovných přečteních ovšem hodnotím Tajemnou komnatu mnohem lépe, autorka totiž umně pracuje s mytologií celého díla, leccos osvětluje a formuje, hraje si s detaily i se čtenářem a do příběhu vepisuje náznaky děje budoucího. Zároveň je Tajemná komnata možná tím nejvtipnějším dílem, z velké části díky komickému Zlatoslavu Lockhartovi. Toho jsem při prvním čtení upřímně nesnášel, časem jsem se ale naučil docenit pro něj tak typickou afektovanou nabubřelost v každé jeho scéně.

Ve výsledku je v rámci série Tajemná komnata pořád jeden ze slabších dílů, všeobecně však platí za silný nadstandard.

4 01.03.2013

Se ságou Písně ledu a ohně jsem začal seriálem neposkvrněný. Někdy snad znalost zfilmované podoby nezaškodí, Martin ale do nejmenších detailů popisuje všechny postavy i každou krajinu, kterou postavy procházejí. Z toho důvodu jsem radši, že jsem nechal hrát svojí fantazii a pustil se prvně do knižní podoby.

Martin rozehrává obrovskou ságu, kde prostřednictvím několika postav mapuje dění zasahující přes celý vysněný svět. Děj, který by se při troše fantazie a předstírání, že tam nejsou drakové a magie, dal považovat takřka za alternativní středověk, a právě ve chvíli, kdy Martin zapomene na kouzla a nemrtvé a draky, Hra o trůny funguje ze všeho nejlíp.

O čem že je onen příběh? Na trůně Západozemě sedí král Robert Baratheon, který trůn uzmul šílenému králi Aerysu Targaryenovi. Zdánivě je sice Robert lepší král, je ale naprosto slepý k aktuálnímu dění v zemi, protože se topí v moři chlastu a sexu s děvkami. Jeho manželka, nádherná královna Cersei z rodu bohatých Lannisterů by ráda tahala za nitky, oficiálně jsou ale ženy takřka bezmocné, v jejím případě tím spíš, že Robert je k jejím touhám a požadavkům naprosto netečný, proto se musí uchýlit k pokoutným praktikám. A když pak po záhadné smrti Jona Arryna, králova pobočníka, povolá král Robert do služby na jeho místo svého dobrého přítele Eddarda Starka (který je, byť neoficiálně, očividně ústřední postavou knihy), pána Zimohradu, začíná ona Hra o trůny, kde nikdo není v bezpečí a nikdo nemůže nikomu důvěřovat.

Drama, vztahy a politika mezi jednotlivými vznešenými rody (právě tedy ta "hra o trůny") jsou nejsilnější stránkou díla, a právě tato kniha ze série se jim věnuje zdaleka nejvíc (s postupem času jsou prvky fantasy stále výraznější). Rody jsou propracované do nejmenších detailů, ty jsou pak rozepsané v rodokmenech na konci knihy, kde si člověk může vždycky i předem nebo v průběhu připomenout, kdo je kdo, protože ony rodokmeny nikdy neobsahují spoilery z oné knihy, vždycky jedině z předchozích.

Další silnou stránkou je potom rozdělení na úhly pohledu. Příběh je samozřejmě dělený na kapitoly, kapitoly jsou ovšem tentokrát (víceméně) rovnoměrně rozdělené mezi vypravěče, a spolu s každým z nich se mění atmosféra, což je vůbec nejzábavnější a nejvynalézavější ve chvíli, kdy dvě postavy podávají určitý náhled (respektive zprostředkují určité informace) na stejnou situaci. Většina vypravěčů sice pochází z linie rodu Starků (Eddard, jeho manželka Catelyn z rodu Tullyů, dcery Sansa a Arya, syn Bran a Nedův nemanželský syn Jon Sníh), čtenář se však dočká i pohledů ostatních rodin, dalším z vypravěčů je kupříkladu Tyrion zvaný "skřet", mladší bratr královny Cersei, nebo křehká Daenerys z rodu Targaryenů, která je spolu se svým bratrem Viserysem poslední přeživší rodu.

Přes pro někoho možná poměrně odstrašující délku se kniha čte sama velice rychle a nestane se, že by nebavila. Nejpřekvapivější ovšem je, že teprve její konec je tím velkým impuzlem, který rozpoutá opravdové dění.

Vyhnul bych se určitě kvalitativnímu srovnávání s ostatními velkými fantasy tituly typu Harry Potter a Pán prstenů, všechny jsou o jiných tématech, s jinými myšlenkami, a všechny patří ke špičce očividně velice rozmanitého žánru.

4 27.02.2013

Černohumorný příběh o tom, jak se čtyři zoufalci vzájemně drží nad vodou a daleko od okraje mrakodrapu, ze kterého by se každý jinak kvůli svým problémům směle vrhnul. Sice průběžně ztrácí dech, ale čte se to samo a partička je to sympatická.

4 27.02.2013

Kdosi odcizil Mazanec z křemence, vzácný trpasličí artefakt, což dost možná nějak souvisí s tajemnou vraždou největšího ankh-morporského výrobce kondomů, Vavřince Primera. Sir Samuel Elánius bohužel nemůže být přítomen vyšetřování, neb je vyslán na diplomatickou misi do tajemného Überwaldu.

A jaké jsou výsledné dojmy? Za mě musím říct, že to bohužel vůbec nevyšlo, a to navzdory tomu, že nechyběla žádná potřebná ingredience. Hlídku jsem si během aktuálního čtení zamiloval skoro stejně jako Čarodějky, navíc nechybí společenský přesah v podobě emancipace trpaslíků/ic prostřednictvím trablí (P)leskot (chválím, jednoznačně nejsilnější bod dílu), a přesto jsem se vůbec podruhé za celou Zeměplochu musel do čtení nutit. Na vině je především ústřední zápletka, která je tak zbytečně překombinovaná a nepřehledná, že mi ve výsledku bylo úplně jedno, kdo, proč a jak. Svou roli ovšem sehrává i fakt, že Elánius je mi o poznání milejší jako chybující detektiv (čti: jako ve všech předchozích dílech) než jako akční hrdina (čti: v tomhle díle), a že linka seržanta Tračníka byla úplně, ale úplně zbytečná (díky bohu za Nobyho, který v ní zachraňoval, co se dalo).

Pátý elefant se tak pro mě stává druhou nejslabší Zeměplochou, proti Pohyblivým obrázkům pak vítězí především proto, že jsem si za všechny předchozí díly stačil k hlavním postavám vypěstovat solidní vztah, zajímá mě, co s nimi bude, a rád bych je viděl šťastné. A pokud možno v lepších příbězích.

Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Carpe Jugulum, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pátý elefant, Pohyblivé obrázky

3 04.09.2017

Navzdory násilné minulosti mezi Ankh-Morporkem a Klačem už dlouho vládne mír. Země spolu vycházejí a všeljakými způsoby spolupracují. Ve chvíli, kdy se z moře mezi nimi vynoří prastarý ostrov Lepš, domov Zvědavých olihní, dobré způsoby letí oknem a válka o jeho vlastnictví je na spadnutí. V cestě jí stojí jenom sir Samuel Elánius se svou nesourodou partou "hrdinů" v práci a (oprávněně) frustrovanou manželkou doma.

Je až neuvěřitelné, že po celých dvaceti dílech (a před celými dvaceti lety!) napsal Terry Pratchett knížku, která (byť součástí většího celku, tedy Hlídky) nejenom, že obstojí sama o sobě a patří k těm nejlepším dílům, ona je navíc až strašidelně aktuální v době současné.

Ano, z největší části se pořád jedná o komedii, a party věnované putování Patricije Vetinariho v doprovodu dvou outsiderů hlídky přinesou nejeden záchvat smíchu (nebudu kazit, ale řekněme, že jeden z těch dvou si projde velice zajímavou fází života oblečen velice zajímavým kostýmem), zároveň ovšem do hlavy nasadí hejno brouků o tom, která barva že je ta správná, o lidské povaze, a ve výsledku třeba i o tom, že "ti se špatnou barvou" jsou schopni být úplně stejně omylnými, lidskými, slabošskými a zlotřilými, jako ti privilegovaní.

Elánius s Patricijem se tímto dílem oficiálně řadí mezi moje nejoblíbenější postavy Zeměplochy, ostatní svoje pozice víceméně upevnili, s tím, že (i tak velice oblíbenou) Anguu nakonec neočekávaně předehnal Noby, kterého bych nejradši objal a řekl "to bude dobrý," jenom ten Tračník šel zase úplně dolů. Já věděl, že mi na něm něco nesedí...

Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky

P.S. Veni, Vici... dyť vy víte, jak to končí!

3 01.08.2017

Smrt má jméno Zuzanka. Je tomu právě sedmnáct let od událostí z Morta, Smrť prožívá další osobní krizi (jakpakbytakyne, když mu zrovinka zahynula jeho jediná dcera, což vždycky věděl, jelikož má v hlavě všechny vzpomínky na minulost i budoucnost), opouští službu, a do vzniklého prostoru po něm je neodolatelně přitahována jeho šestnáctiletá vnučka Zuzanka, která nemá tušení, co se jí to děje. Do toho všeho se na Ploše právě probouzí další mysteriózní síla, která nikdy neumírá, síla, která hýbe světem, síla, které zpátky na svět dopomůže podezřelá stařenka z obchodu, který snad včera v té ulici ještě nebyl... Nebo tam snad byl vždycky?

Díly o Smrťovi odjakživa patří mezi moje oblíbené, jednak je to těžkej sympaťák, jednak oněm příběhům nechybí správná hloubka, dumání nad životem a specifická atmosféra. Nejinak je tomu v Těžkém melodičnu, kde si Pratchett bere na paškál jako ústřední téma rokenrol. S humorem sobě vlastním vystihuje podstatu radosti z hudby a její vliv na život. Co se mu tak docela nepodařilo v Sekáčovi (tzn. propojení tří linek) se mu tady daří o poznání lépe. Zuzanka, Smrť, Buddy Holly s kapelou a Vzoromil Výsměšek s bandou mágů prakticky nedopustí, aby v příběhu vyvstalo nějaké vyloženě slabší místo, potěší mnoha vydařenými návraty (vůbec nejlepší je krysí kostřička, kterou bych bral za domácího mazlíčka okamžitě, zrovna tak má ale větší roli i lidoop, ne opice, Knihovník či největší podnikavec všech dob, Kolík A.S.P.).

Dalším zajímavým faktem je Pratchettův návrat k motivu dospívající dívky, který načal už u Čaroprávnosti, a ke kterému se ještě několikrát vrací, ať už v dalších dílech o Zuzance, nebo později ještě víc u Toničky Bolavé. Do příběhu Zuzanky, potažmo Esk a Toničky, vkládá Pratchett něco skutečně osobního (nemalou měrou se inspiroval u vlastní dcery Rhianny, která je úspěšnou autorkou videoherních příběhů, třeba nejnovějších příhod Lary Croft), a nějakým nepopsatelným způsobem je to cítit. Těžké melodično je pořád vtipné, britsky suché a výstřední, je ale taky něžnější a poetičtější, než by se mohlo vzhledem k tématu a některým vtípkům znát.

PS obvykle miluju překlad pana Kantůrka, ale u tohohle dílu jsem měl vůbec poprvé neodbytný pocit, že s ním obzvlášť zápasil (viz třeba hned někde z úvodu vtip o ukulele, který člověku sice dojde, pokud si představí, jak to zní v angličtině, ale česky vyšumí kompletně)

Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Soudné sestry, Muži ve zbrani, Těžké melodično, Dámy a pánové, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky.

3 02.09.2016

Těpic je dědicem faraonského trůnu tak tak zkrachovalého království Mžilibaby, a vzhledem k finančním potřebám státu se vydává do Ankh-Morporku studovat na vraha. Osud i jeho osobnost pro něho však mají nachystané jiné plány.

Upřímně přiznávám, že ač jsem fandou Terryho Pratchetta, nemám tak úplně v oblibě samostatně stojící zeměplošské příběhy (byť jeden z nich je podle mě paradoxně nejlepší Zeměplochou vůbec, ale o tom později, až se k němu dostaneme). Pyramidy nejsou vůbec špatné, čtou se hezky, jsou vtipné, některé scény vyloženě k popukání a i hlavní hrdina je vlastně strašně fajn. Největší plus potom vidím v následujícím: Předchozí díly Zeměplochy čtenářům dávají útržkovité informace o existenci všeljakých cechů, a tady se konečně prostřednictvím hlavního hrdiny s chodem jednoho takového cechu seznamujeme. Problém je asi v tom, že zápletka se zase tak moc neliší od všech předchozích, a přece jenom takového Mrakoplaše či Bábi touhle dobou už známe a milujeme, a tak si vždycky radši přečtu o tom, jak zabraňují nějaké katastrofě oni.

Je tu taky spousta fantasmagorických výjevů, ze kterých by se jednomu zamotala hlava (minispoiler: nevím, jestli je chyba ve mně, ale pořád si nedovedu představit, co přesně se stalo s velkou pyramidou poté, co se "otočila o 90 stupňů, jelikož její následující popis napovídal tomu, že vypadá přesně stejně, jako doposud), snad vůbec poprvé až příliš na můj vkus.

Pyramidy mi tak z dosavadních dílů Zeměplochy vycházejí jako jasně nejhorší, pořád ale platí za dobrý nadprůměr fantasy žánru a obsahují dvě zapamatováníhodné poučky, a sice:

- víra je krásná věc, ale nic se nemá přehánět
- aby byl někdo dokonalým pitomcem, musí být člověkem

+ Vzhledem k tomu, že už jich je větší množství, začínám pro přehled svůj i váš (kdyby to přece jenom někoho zajímalo a četl/a/i o tom, díky moc!) sepisovat pořadí oblíbenosti doposud přečtených dílů:
Mort, Soudné sestry, Čaroprávnost, Lehké fantastično, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy

3 23.03.2016

Jak už bylo dříve řečeno (viz můj koment k Čaroprávnosti), osmý syn osmého syna má ve hvězdách předurčeno stát se mocným mágem. Co se ale stane, když se osmý syn osmého syna zamiluje a se svou ženou má sám dalších osm synů? Zrodí se mág², supermág, magický prazdroj, se kterým na Plochu přichází síla tak obrovská, že z ní nemůže vzejít nic než konec světa. Jedinou šancí na jeho záchranu je mák Mrakoplaš. Plocho, třes se.

Pratchett v již páté zeměplošské (a třetí Mrakoplašově) patálii hlavním příběhem do jisté míry kopíruje příběhy předchozí (Lehké fantastično především), vzhledem k absenci truhlíka (neplést s Truhlíkem) Dvoukvítka (byť ne jeho truhly - Zavazadla!) ale dává mnohem více vyniknout charakteru Mrakoplaše, který sice možná patří mezi nejhorší mágy, které svět spatřil, zároveň ale je taky jedním z nejvtipnějších a nejsympatičtějších.

Prazdroj je dalším nahláškovaným přírůstkem do tohohle ujetého světa, plný svérázných postav, které dobře pobaví, ať už se zrovna chystají předejít Jakokalypse, nebo se jen tak toulají krajem, a člověk je zkrátka tak nějak prostě musí mít rád.

3 02.02.2016

Po šestém setkání s Olafem odkryl Lemony Snicket trochu víc kolem tajemných iniciál V.F.D., a zasvětil jim rovnou celý děj sedmičky. Sourozenci tentokrát nejsou umístěni do péče jednoho opatrovníka, ale sami si vyberou vesnici, ve které by měli vyrůstat. A jedna konkrétní je zaujme svými iniciály, a sice V.F.D. Náhoda? To se ukáže ve vesnici plné otravných nenávistných lidí, nekonečných povinností, nesčetných vran a jedné tajemné fontány.


Upřímně naprosto chápu stížnosti směřující ke knize i sérii jako celku. Děj se nijak výrazně neposouvá, spousta věcí se možná zbytečně opakuje a situace samotné i jejich řešení jsou za vlasy mnohdy přitažené tak moc, že se nakonec utrhly. Lemony si ale pořád hraje se slovy, s příběhem, nikdy mu nedochází vynalézavost a fantazie, smysl pro humor a odvaha se v dětské knížce dopustit všeljakého dospěláckého zvěrstva, proto mi nezbývá, než s úsměvem pokračovat dál.

3 19.10.2013

Další z řady nešťastných příhod, po odchodu ze strohé akademie tentokrát do výrazně pohodlnějšího bydlení, jinak ale staré známé potíže a intriky. Baudelairovi jsou umístěni do péče bohatých Squalorových, Esme je vždycky šik a miluje všechno, co právě "frčí", proto po příležitosti vychovávat sirotky prakticky skočila, protože sirotci jsou zrovna v módě. Její manžel Jerome je dobrosrdečný měkota, který na sobě nechá dříví štípat a udělá všechno pro to, aby se nemusel o ničem dohadovat. A do toho všeho je tu tajemný dražebník, který se svým zakrytým obočím a kotníky nápadně připomíná jednoho známého z minulosti.

Šestý díl pokračuje ve všem, co bylo ustanoveno v předchozích dílech. Pan Poe je pořád jeden z největších ignorantů pod sluncem, Olaf se nebojí dělat ohavnější věci, Baudelairovic děti jsou vynalézavější, trojčata jsou nezvěstná, Sunny rozšiřuje slovní zásobu, situace samotné i jejich řešení jsou absurdnější než kdy dřív a do toho všeho ve vzduchu pořád visí tajemný opar okolo záhadných iniciálů.

I když se děj de facto příliš neposouvá a nic se nevysvětluje, pořád je to velice vtipné a zkrátka zábavné oddechové čtení. Uvidíme, copak nám Lemony odhalí nebo neodhalí v díle následujícím.

3 03.09.2013

Poté, co je na konci Ohavné pily poslal jejich opatrovník do internátní školy, se sourozenci Baudelairovi ocitají v Prufrockově akademii, kde každá budova připomíná obří náhrobní kámen, a kde kapající plíseň, útoční krabi a spaní na slámě v plechové chatrči budou nejmenší z problémů, se kterými se budou muset vypořádat. Krom úskoků zlomyslné spolužačky Carmelity a každodenních šestihodinových recitálů houslového virtuóza amatéra, demagogického ředitele školy Nera, samozřejmě ve vzduchu neustále visí hrozba hraběte Olafa a jeho nejnovějšího plánu.

Pátý díl se víceméně drží zaběhlého schématu (proč napravovat věci, které fungují, že?), nicméně vůbec poprvé najdou sourozenci Baudelairovi na své cestě spřízněné duše, a sice trojčata Isadoru a Duncana Quagmireovy, kteří rovněž osiřeli při požáru a kteří rovněž navštěvují akademii.

Strohá akademie je jinak stylem velice podobná předchozím dílům, svět je plný absurdních a zdravý rozum popírajících pravidel, humor stále víc a víc ujetý (snad vůbec nejvíc potěší Sunny a její idol, vynálezkyně Violet má Nikolu Teslu, čtenář a badatel Klaus Chammurapiho, a Sunny má... přečtěte si a uvidíte), a naštěstí se konečně začíná odvíjet a odhalovat nějaké to tajemství a větší příběhová linka. A hurá na další díl!

3 16.08.2013