ToVy komentáře u knih

Dvacátá devátá kniha Johannese Maria Simmela. Je to krátká povídka a mám ji moc rád. Kniha se dá přečíst za jediný den a kdo tak učiní, neprohloupí. U Simmela je známo, že čím delší je povídka, tím je lepší, krátké povídky mu vůbec nesedí, ale toto dílo, které se pohupuje na hranici mezi povídkou a románem, je toho opět jen důkazem, že když Simmel rozkošatí svou povídku, stojí za to. Ten příběh si velmi dobře pamatuji a velmi jsem se na něj těšil, i když jsem znal pointu, pořád se mi velmi dobře četla. Je to taková oddychová četba po nějakém náročném románu, není potřeba se hluboce zamýšlet nad všebolem světa, ale přečíst si prach obyčejný příběh, který se mohl stejně tak dobře stát v reálu, jako mohl být vymyšlený. Ale je krásný.

2 14.09.2020

Dvacátá osmá kniha Johannese Maria Simmela. Co mě po přečtení této knihy napadne jako první. Doufám, že někdo napsal životopis JMS, protože strašně rád bych si jej přečetl. Co všechno v této knize, ale i v jiných knihách je autobiografické. Jak málo vím o autorovi, jehož knihy za chvíli budu číst dvacet let. Čím více se blížím ke konci jeho tvorby, přemýšlím, co bych měl číst dalšího, protože už jsem se několikrát zapřísahal, že dokud nepřečtu všechno od JMS, nebudu číst nic jiného. A právě historie nebo životopisy byly to první, co mě napadlo. Je možná trošku škoda, že právě toto nebyla poslední kniha JMS, protože kruh by se uzavřel, a to není jen tvrzení frází z knihy. Hned když jsem knihu začal číst, začal jsem tušit, že to bude úžasná kniha, která se vrací k první knize JMS a je vlastně jejím pokračováním po padesáti letech. Jen jsem odhadoval, že ona srbská stará žena bude spíše ona mladá krásná žena ze sklepa ve Vídni. Kniha se velmi dobře čte a jak se někdy s tlustými knihami trápím i dva měsíce, 14 dní a bylo přečteno, ale je to opět zajímavým dějem, který vás nutí a nutí číst dál, bohužel mi postiženi tvorbou JMS stále očekáváme, kde se co zase kousne, kde dojde ke zvratu, kdy idylku, která zalila vše sluncem, nahradí velká bouře, která vnese další chaos. Čtete, mermocí se nechcete podívat na žádné slovo dalšího odstavce, protože očekáváte onu bouři a na jednou přijde pouze klidný konec, který se dal očekávat, protože už JMS dostatečně znáte.

3 13.09.2020

Dvacátá sedmá kniha Johannese Maria Simmela. Vůbec nerozumím, co jsem to právě přečetl. Knihu, nebo spíš sbírku, šesti nebo sedmi povídek, které …, vlastně ani nevím, co. Alternativy jsou dvě. Buď překladatel z originálu popustil uzdu svému pisatelskému střevu, nebo Simmel vydal něco, co snad nikdy vydat nechtěl. Absolutně netuším, kdo tu knihu psal. Simmel? To snad ne. Naprosto neidentifikovatelný styl psaní. Ač povídky od Simmela opravdu nemám rád, tak tyto povídky byly to nejhorší, co jsem od Simmela četl, co snad autor napsal. Možná jsem jen postižen tím, že více jak dva roky čtu jen Simmela a přesně se mi vepsal styl jeho psaní pod kůži a nemohu rozdýchat, co jsem zrovna přečetl. Nic neříkající povídky nebo když už něco říkaly a děj by se dal uchopit, jako u hlavní povídky Setkání v mlze, byla pak povídka napsána takovým stylem, který se opravdu velmi velmi těžko čte, špatně udržujete nit, o čem vlastně autor píše a musíte některé pasáže číst dvakrát a stejně nepochopíte. Jsem rád, že jsem ji přečetl, dočetl, nepřečtu nikdy více a nikomu nedoporučím.

1 25.08.2020

Dvacátá šestá kniha Johannese Maria Simmela. Tak přece jenom JMS nevyčerpal svou zásobu, čím více se člověk blíží, ke konci autorovy tvorby, nutí ho přemýšlet, jestli už se autor nevypsal a další knihy nejsou jen pokusy vrátit se na výsluní. A navíc po poslední knize Na jaře zazpívá skřivan naposledy, která byla laděna pro lidstvo velmi negativně. Ale kniha I když se směju, musím plakat zase vybočuje do autorova standardu. Určitě se nejedná o žádnou přelomovou knihu, která by byla v autorově tvorbě nějak zásadní, ale autor se vrací i k dřívějšímu standardu, že svůj děj prokládá soudobými událostmi, a že tato kniha je jimi skutečně protkána. Navíc tyto dějiny nejsou nijak staré a v člověku to vyvolává vzpomínky, navíc ještě umocněné, když v době četby této knihy současně sleduje i dějinný seriál, jehož děj je zrovna v období, které autor popisuje. Když čtete neuvěřitelný životní příběh Míši Kafankeho, kromě toho, že si říkáte, že toto se skutečně může dít jen v knize, hned vás napadne, toto mi něco připomíná a zrovna když si začnete uvědomovat, co vám to připomíná, autor se spirálkou otře o svou dřívější knihu Nemusí být vždycky kaviár, která je autorovým skutečným bestsellerem. Musím říct, že samotný děj mě ani nijak neoslovil, ale v kombinaci se soudobými dějinami se kniha ohromně snadno četla. Konec bohužel je poměrně velmi oseknutý a autor nechává spíše prostor pro vaši fantazii, jak si děj domyslíte.

4 22.08.2020

Dvacátá pátá kniha Johannese Maria Simmela. Celkem dost jsem uvažoval o tom, jak bych něco o této knize napsal a pak, když jsem ji dočetl začaly zprávy a v nich říkají: „spotřeba elektrické energie klesla o 10%, postupně se zvedá výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů.“ Jak symbolické, ale jsem tak rád, že tu knihu mám přečtenou a je za mnou. Pokud se o Simmelovi říká, že je autor společensko-kritických románů, toto byl snad ekologicko-kritický pamflet. Ve všech těch ekologických pasážích se tak dokonale ztratíte, že vám pomalu unikne celá pointa příběhu, který nebyl špatný, ale byl až příliš zabalený, že pomalu nevíte, kde vám hlava stojí z toho, jak si říkáte, jestli před 30 lety opravdu tak černo černě lidé viděli ekologii, aby jako najednou mávnutím kouzelného proutku ta černě začala postupně šednout, protože tam a onde už začínají různé projekty na zlepšování životního prostředí a vlády se o to začínají starat a dochází k rychlému rozuzlení celého příběhu, až vám to přijde, že tak skvělý autor, jakým Simmel byl, prostě měl své období literární plitkosti, vymyslel zajímavý příběh, ale bylo to moc krátké na knihu, tak tam přidal hodně ekologické omáčky. Čím dál více se v posledních knihách nabízí určité autorovo vtělování se do svých postav a odkazování se na dřívější knihy a ani tato kniha není v obojím výjimkou. Nicméně na závěr musím napsat, že jedna z nejslabších knih.

1 26.07.2020

Dvacátá čtvrtá kniha Johannese Maria Simmela. Když jsem začal Simmela číst, vždy, když jsem dočetl, jsem musel chvíli nad knihou uvažovat, co mi dala, hledal jsem určitá podobenství se svým životem, přemýšlel o důsledcích a reáliích. Když jsem zahájil tuto snad poslední tour de čtení všech Simmelových knih popořadě, a tentokrát to skutečně dokončím, více méně jsem se nad žádnou knihou moc nezastavoval, abych po jejím závěru nějak přemýšlel o ledasčem a prostě jsem jen rozečetl další knihu. Tato kniha to zase u mě vyvolala. Asi jsem zřejmě tuto knihu někdy četl, protože jsem v ní měl záložku, ale nedočetl, kdybych dočetl, asi bych nebyl tak rozpolcený ze závěru knihy. Kniha sama o sobě není špatná, je typicky simmelovská, ale musím upřímně říct, že nejvíce mě vzalo až asi posledních 20-50 stránek, kdy děj dostával spád. Možná v této době koronaviru tato kniha stoupne trošku víc do popředí. Ano studená válka už je dávno minulostí, ale i přesto je velice zajímavé v aktuálních souvislostech číst o vývoji viru, který se stane biologickou zbraní. Simmel se opět v knize vrací zmínkou k jedné své starší knize Nikdo není ostrov, propojením vyšetřovatelů nebo spíš rodiny vyšetřovatelů. Velká novinka, hlavní hrdina nebyl muž, ale žena. Nicméně konec knihy mě velmi zklamal, čekal jsem de facto naprosto jiný konec, a ne happy end a vlastně snad jsem ani konec knihy nepochopil, byl snad jen všechno sen a nic se ve skutečnosti nestalo?

1 13.06.2020

Dvacátá třetí kniha Johannese Maria Simmela. Jak se blížím pomalu ke konci tvorby JMS, nabývám dojmu, že mezi zbytkem knih, které mi ještě zbývá přečíst nenajdu žádnou novou uchvacují, ač z posledních knih JMS mám přečtenu snad jen jednu knížku, a to ještě povídkovou, které nemám rád. Říkám si, vše dobré, co JMS napsal, už jsem přečetl, zbylých deset knih bude už jen o tom, že je přečtu, ale žádná mě nepřekvapí. A pak přijde na řadu Ve tmě jsou jen temný stín. Další nečekaně úžasná kniha, která se snad čte sama. Myslím si, že veškeré knihy, které mají co do činění s nacistickou minulostí anebo 2. světovou válkou, jsou předem odsouzené k úspěchu. Neobyčejně dobře vymyšlený příběh, který jen potvrzuje, jak úzce jsou lidské životy propojeny z minulosti. Ač je autorem na začátku připomínáno, že jde pouze o fikci, proč by to vlastně nemohla být pravda, a když se s tímto shodnete, kniha vás zcela pohltí, protože o této fikci, ale řekněme, že by to mohla být pravda, chcete úporně vědět, jestli je skutečně fikcí nebo realitou. A když se konečně dostanete ke konci, kde vlastně pravdu nezjistíte, tak reakce na zveřejnění této fikce nebo reality jsou vlastně očekávatelné. Možná právě proto, že rok 2000, ke kterému fikce směřovala je již dvacet let za námi a jsme v relativním klidu v tom, že si můžeme říct, že tato fikce fikcí skutečně byla, otázka je, jak vnímali tuto knihu v roce 1985.

2 26.04.2020

Dvacátá první kniha Johannese Maria Simmela. A hned říkám, že jsem se jí protrápil a protrápil jsem se jí, jen protože jsem se jí protrápit rozhodl hned na začátku. Už když jsem četl povídkovou knihu Dvaadvacet centimetrů něžnosti věděl jsem, že mě čeká ještě další povídková kniha a dopředu jsem si ji možná i trochu znechutil a možná jsem doufal v nějaké překvapení, které se však, světe div se, nekonalo. Tedy mé očekávání bylo směřováno k titulní povídce Země zůstane ještě dlouho mladá, jelikož Dvaadvacet centimetrů něžnosti byla pro mě dobrá povídka a právem zvolena titulovou povídkou. O to větší zklamání bylo, když ani titulová povídka této knihy za moc nestála. A až téměř u konce se přece jen jedna pěkná povídka našla, kterou však už znám anebo se citace objevila v nějaké knize JMS. Povídka Bunda barvy velbloudí srsti je opravdu velmi velmi pěkná povídka. Důvodem proč možná povídky JMS nemá rád bude to, že se mi zdají až příliš pesimistické, útočné, nejde snad o to, aby byly povídky veselé a nasazovaly růžové brýle, ale většina pesimistických povídek s kombinací toho, že častokrát se JMS vrací, pořád a pořád ke stejným tématům, je pro mě jako čtenáře ubíjející a beru povídky JMS jako vypsání si ruky, aby autor mohl napsat tak skvělé knihy.

1 23.01.2020

Dvacátá kniha Johannese Maria Simmela. Jak překvapivé knihy JMS jsou, do poloviny knihy si myslíte, že jste danou knihu nečetli, v polovině knize si na ni rozpomenete a dopředu víte, kam bude děj pokračovat, ale konec si opět nepamatujete. V tom jsou knihy JMS dobré, protože málokterou si přesně pamatujete od začátku do konce. Nad samotnou knihou se dá uvažovat různými způsoby. O smyslu života, o spravedlnosti, o náhodě, o osudu. O nezvratitelnosti činů minulých, které ač jsou sebelépe zahlazeny, a jak se zdá vše hraje skvěle do karet, jednou všechno vypluje na povrch. O různých věcech. A jestliže člověk několik let žil v obavě z drogové závislosti svých blízkých, ač neopodstatněně, je mu kniha velmi blízká, ale současně velmi tragická. Tolikrát se vám chce vykřiknout ne, nedělej to, nebo ano, udělej to, jak lehké je zpovzdálí sledovat něčí osud a znát všechny souvislosti a nemoci zasáhnout, když ten, koho sledujete, má zábrany vylíčit všem kolem sebe to, co vy víte a vy víte, že kdyby to věděli i ostatní, život by byl lehčí. Je to další kniha, ve které vystupuje postava z jiné knihy, opět je to policejní komisař, a protkává tak knihy JMS pěkně k sobě a postupně si začnete tyto vedlejší osoby, které nejsou ani pro děj podstatné, více a více uvědomovat a očekávat je v dalších knihách.

2 27.12.2019

Devatenáctá kniha Simmelova a první povídková. Musím souhlasit, že byl velmi dobře vybrán název knihy, protože povídka Dvaadvacet centimetrů něžnosti mi přišla jako nejlepší povídka. Musím naprosto upřímně říct, že budu spíš fanouškem románů než povídek od Simmela. Asi to bude opět dobou, kdy tyto povídky mohly zaujmout. U simmelových knih se člověk musí zamyslet nad dějem a možná hledá určitě paralely se svým životem, ale přistihuji se při myšlence, že když je povídka od Simmela krátká, není čas se nad nějakou paralelou zabývat a když je povídka od Simmela dlouhá, je to jen zbytečně natažená krátká povídka, kterou je někdy až otravné číst. Ač jsem velký fanoušek, tak simmelovy povídky budou zatím, až do další povídkové knihy, někde hodně vzadu z jeho tvorby.

2 09.11.2019

Osmnáctá kniha JMS aneb jednou to zklamání přijít muselo. Ne že by kniha byla výrazně špatná, ale já si nepamatuju, že bych s některou knihou JMS měl takový problém na pochopení, snad když jsem na základce vzal knihu Nemusí být vždycky kaviár a vůbec jsem ji nerozumněl a musel jsem si na pochopení nějaký ten rok počkat a teď ji řadim mezi jednu z nejlepších. Ale skutečně jsem snad do poloviny knihy strašně tápal, jestli správně chápu děj, některé scény mi přišly naprosto nepochopitelné nebo spíše nepředstavitelné, ale je to spíš asi tím, že jsem nezažil poválečné roky v Německu. Opravdu jsem každou stránku před sebou tlačil, abych tu knihu dočetl a poměrně mě i závěr zklamal, zdál se mi příliš useknutý. Postava Jakuba může být skutečně jen v knize. Jedna věc, která mě napadla při čtení byla, jak moc autobiografická byla postava pisálka Klause Maria Schreibera. Je to pro mě kniha plná rozporů. Jedna s nejdelších knih JMS, ale současně zatím nejhorší kniha JMS. K přečtení doporučuji maximálně skalním příznivcům JMS, kteří prostě cítí nutkání přečíst každou jeho knihu, jako jsem já.

1 12.10.2019

Třetí a poslední dětská kniha a celkově sedmnáctá kniha JMS. Jak už se dalo čekat, i třetí kniha má děti o něčem poučit. Autobus velký jako svět - boj mezi chytrostí a sounáležitostí a na druhé straně hlouposti a bezohlednosti, Moje matka se to nesmí nikdy dozvědět - o tom, jak nebezpečné je bavit se s cizími lidmi a konečně Plakat přísně zakázáno - o kamarádství, spolupráci, důvěře a spravedlnosti. JMS se v knize hodně odkazuje na německého spisovatele pro děti, jehož knihy v dětství snad každý Němec musel číst, proto nám připomínky tohoto autora až tam moc neřeknou. Ale myslím si, že je to skvělá knížka pro děti a myslím, že i dnešní děti by si všechny tři dětské knihy JMS měly přečíst, jelikož jsou dosti poučné, možná i kolikrát pro nás dospělé. Pro mě jako čtenáře JMS to byla spíš povinnost přečíst, abych docílil přečtení celé tvorby, už se těším na další klasickou simmelovku :-)

16.08.2019

Šestnáctá kniha Simmela, opět dětská. Po první dětské knize Autobus velký jako svět a před přečtením poslední dětské knížky Plakat přísně zakázáno, musím konstatovat, že i u dětských knih se Simmel drží svého společensko kritického tématu. V Autobusu to byl boj chytrosti a rozvážnosti s nadutostí a neuváženými činy, v této knize je zřejmě hlavním poselstvím asi nejčastější výzva rodičům svým dětem, nebavte se s cizími lidmi. Opravdu pěkný příběh a dětem bych tuto knížku doporučil, ale i dospělým, aby se někdy nad sebou zamysleli.

11.08.2019

Velmi čtivá kniha, nicméně pro úzkou skupinu čtenářů, kteří si však příjdou na své. Braková literatura, která však brakem není a nenechává vás dočíst kapitolu, abyste k ději sami nepřidali.

01.07.2018

Celkově patnáctá kniha a první dětská kniha JMS.
Otázkou je, co na tuto knihu říkají děti. Bohužel já ji v dětství nečetl a tak ji mohu posuzovat jako dospělý. Je pro děti velmi jednoduše napsaná, aby ji pochopily.
Co se mi na knize jako dospělému líbí je určitá charakteristika dobra a zla, nebo možná chytrého, ohleduplného a pospolitého jednání Tomáše a v druhém světle arogantního, sobeckého a vychytralého jednání Hynka. I někteří dospělí se takto chovají.

1 06.07.2014

Čtrnáctá kniha JMS. Musím říct, že mě dost překvapila. Společensko kritické romány od JMS nejsou pro mě příliš aktuální, jelikož JMS popisuje ve svých dějích aktuální společenskou situaci, která pro nás po 40 letech je už řekněme přežitá. Navíc ony společensko kritické romány ... mno nevím, já se vždy přiměju k tomu, abych sledoval děj a tu omáčku prostě jen přečetl. Nicméně Nikdo není ostrov je oproti takovým společensko kritickým knihám jako byla Všichni lidé bratry jsou nebo S láskou k vlasti nejdál dojdeš, úplně něčím jiným a toto téma je i současné, nebo nepříjde mi že by bylo nějak neaktuální, jelikož pohled na eutanázii či pohled na postižené děti a to kam se světem takové děti dál properou je pořád současné.
Zajímavá hra osudu, ať už v ráně osudu pro hlavní hrdinku (nepočítám-li Phila), nebo zajímavé rozuzlení některých pasáží je ba až nečekané a dosti mě překvapilo. Knihu rozhodně doporučuji.

2 29.06.2014

Šťastná nebo nešťastná třináctá kniha JMS?
Když jsem si přečetl někde recenzi na tuto knihu typu: "Dost hrůza. Jsou tam sáhodlouhé dialogy typu: "Miluji tě." Také tě miluji, nemohu bez tebe žít." apod.", tak jsem se mírně obával, protože jsem si přesně, opět, již nepamatoval o čem kniha byla a jak skončila, ač jsem ji, opět, už četl podruhé. A musím říct, že mě naprosto překvapila a plně s uvedeným komentářem nesouhlasím. Ano jsou tam pasáže o lásce, jak popisuje autor komentu, ale očividně autor nepochopil děj. Skvěle napsaná, skvělý nápad a přece něčím jiná, naprosto jiná od všech předcházejícíh dvanácti titulů JMS. A člověka, který má JMS načteného a omlouvám se, ale za člověká, který má načteného JMS, osobně považuji člověka, který přečetl alespoň třetinu jeho knih, to trkne během první padesátky stránek. Děj se odehrává chronologicky. Několika stránkový úvod, kterým příběh vlastně téměř končí, nepočítám, ten vtahuje do děje, ale zbytek příběhu je vyprávěn den po dni, bez jakýchkoliv odboček do daleké nebo ne tak daleké minulosti, jak u všech předchozích knih je to typické.
Kniha navíc nekončí přesně definovaným koncem, i když by se z pohledu smrti mohlo zdát, ale závěrečným prohlášením notáře Libellého, začínáte znovu přemítat o tom, kde je tedy skutečně pravda? Na pravo? Na levo? Nebo snad někde ve středu? Konspirace? Bláznovství? Láska? O všem takovém se dá přemýšlet na konci této knihy.
A ještě jeden osobní dovětek, ač přímo nesouvisí s dějem nebo s gro děje, neodpustím si zde vypsat jednu pronesenou frázi z knihy, která mě při čtení velmi oslovila, jelikož knihy občas půjčuji a tato fráze byla vypsána a označena v knize s jistým úmyslem, který mi před osmi lety, kdy jsem četl knihu poprvé a posléze ji propůjčil kolegyni, naprosto unikl nebo možná záměrně unikl, ale nyní mě oslovil:
"Lidé zacházejí s časem, jako by měli žít věčně. A přitom nikdo neví, kolik času mu ještě zbývá - rok, pět roků, minuta."
Co dodat na konci? Jen vítr to ví.

3 05.06.2014

Dvanáctá kniha JMS. A začínám nad sebou pochybovat, proč mám stále zafixované, že typickým znakem psaní Simmela je přeskakování děje a že HLAVNÍ HRDNINA VĚTŠINOU UMŘE. Možná jsem spíš více četl ty romány, kde hrdina umře. Nicméně ke knize.
Při dočtení knihy prostě nejde se na chvíli nezastavit a nezapřemýšlet o tom. O věcech mezi nebem a zemí, o věcech které znají jenom blázni, nebo možná my je chybně považujeme za blázny a oni skutečně disponují širším rozhledem. Avšak to už si musí posoudit každý sám, u mě to například tvrdě kontrastuje s mým přesvědčením, že osud je jednou dán, člověk se jen pohybuje podel mantinelů, které jsou někdy širší, někdy užší, ale vždy člověka dovedou tam, kam to osud určí.
Myslím si, že nám Čechům se kniha velmi dobře začne číst, což u JMS bývá někdy problém a do knihy se člověk skutečně začte až někdy po sta stranách, ale odkazem na jeden z největších milníků české historie vás do děje vtáhne velmi rychle.
Knize se dá jistě i sposta věcí vytknout a možná člověk, který během posledních pěti měsíců přečetl od JMS třináct knih, už je tak otupělý, že určité pasáže musí pozusovat za klišé a stálé opakování všeobecně známých tvrzení, ale kniha je velmi dobře zpracovaná a já věřím, že v době vydání musela být velmi úderná a žhavá, tím možná opět zmiňuji to, že ze současného pohledu jsou společenskokritické romány JMS dnes tak trošku mimo účinek, spíš mohou sloužit jako náhled palčivého té doby, člověk se ale od takových úvah musí odprostit a zaměřit se na maličkosti a ne na ty velké věci, pozorovat příběhy lidí a ne možné historické konspirace.
Neodpustím si, abych JMS neocenil za to, že ve své knize dal prostor pro Čechy tak významné smutné události a vylíčil ji tak, že jsem měl slzy na krajíčku, což u mě vše kolem 21.8.68 vyvolává vždy, tudíž to bylo dobré a nebolo to fádní.

2 26.05.2014

Jedenáctá kniha JMS. Nezalekněte se více jak šestsetipadesáti stránek. Jak u některých románů se dá JMS vytknout pasáže o ničem nebo možná o nečem, ale co je již není pro současnou společnost takovým trnem v patě, tak u tohoto románu ač je tak obsáhlý tyto pasáže jsou vynechané a pokud jsou, tak jsou velmi dobře pojaté. Úžasný příběh, který má spád a pořád chcete číst dál a dál, jelikož stále se příběh odhaluje více a více a už už chcete, aby jste konečně zjistili, jak celá historie dopadla.

13.05.2014

Na tuto desátou knihu JMS jsem se vůbec nětěšil, jednou jsem ji už četl, ale moc jsem si ji nepamatoval, ale co jsem věděl před začátkem čtení bylo, že ji nemám rád. A teď absolutně nechápu proč. Je to jedna z nejlepších knih JMS, ne však příběhem, i když i ten je dobrý, ale úžasným stylem psaní. To co u JMS tolik mám rád, prolínání dějů. Kniha jakoby popisovala udáslosti z minulosti (vzpomínky na léta po válce a charakteristiky postav), přítomnosti (hlavní děj) a budoucnosti (úvahy z vězení). Opět jedna kniha, kdy kolikrát musíte přemýšlet, v kterém ději se zrovna nacházíte. Autor píše píše a najednou se objeví pár vět z minulosti a znovu jste zpátky, kde autor psal před chvílí. Kniha díky tomu dostává spád a není nudná.

4 01.05.2014