trudoš komentáře u knih

Zvláštní román, který na mě fungoval v rovině samostatných epizod, ale snažit se jej pochopit jako celek, to bylo nad můj šedobuněčný hardware. Já prostě tyhle surrealistický šílenosti pobrat nedokážu, o to spíš, když chybí konkrétní dějová linie. Ryan Boudinot mistrně vyhrocuje jednotlivé linie příběhu do kouzelného absurdna, ze kterého by Philip K. Dick plakal blahem, jenže jakmile přijde na to, dát tomu všemu nějakou fazónu, končí u pseudofilozofických statí s metafyzickým přesahem. Nemluvě o absenci závěru, lépe řečeno závěru, který by dokázal rozklíčovat i obejda jako jsem já. A přestože jednotlivé osudy protagonistů v základně nenudí, problém je, že vlastně nikam konkrétně nesměřují.
Geniální je ale autor v nápadech. V tomhle bodě rovnou smekám, protože morbidnější budoucnost jsem už dlouho nerozečítal, navíc jazykově skvěle servírovanou. Přičtu-li k tomu satirický podtón, vychází mi z toho sympatické, leč zmatené vyprávění o životě, vesmíru a vůbec. Proč ne, ale jen o pondělcích.

6 07.10.2017

Krátké kapitoly, svižná gradace, nápaditý děj - to vše dělá z Tajemství noci solidní čtení a nebál bych se říct, že možná i to nejlepší, co Dean Koontz na poli klasického hororu v poslední době napsal. Je to sice taková brzda plyn, kdy se morbidní scény střídají s nudným patosem, ale budiž, fandové hrůzy zas moc na výběr nemají. A zápletka o vrahovi, který se vrací z říše mrtvých prostřednictvím nevidomých obětí, aby splnil, co před dvaceti lety slíbil - to je jednoduše béčko jak má být.
Románu ani tak nevyčítám hrátky s pořadím naplánovaných zločinů, které působí lehce absurdně, a dokonce bych odpustil i hlavním postavám, že čekají na vraha jako dobytek na jatkách. To všechno se dá ustát při srovnání s ucházející strašidelnou zábavou. Jenže pak přijde závěrečné deus ex machina a já hořce zaplakal. Křesťanství je pěkná věc, o tom žádná, ale řešit s ním svízelné situace s psychopatem z podsvětí, to už mi přijde trochu moc. A tak všechna ta legrace vzala na konci dost za své, bohužel.

6 18.09.2017

Nenáročný děj, velká písmena, nemnoho stránek a kratičké nahlédnutí do záhad alchymie - to je prakticky nejstručnější charakteristika novely Martina Bootha. Jde o jednoduché dobrodružné dětské čtení, které (a tady jde jen o přirovnání) připomíná některé starší příběhy Čtyřlístku. Dvanáctiletý Sebastián díky magické látce hibernuje a v průběhu staletí se probouzí vždy, když svět začne ohrožovat nebezpečí ztělesněné ďábelským de Loudéacem. V jeho boji mu tentokrát zdárně sekundují mládežnická dvojčata, která však nakonec sehrají pouze druhé housle a v příběhu jsou jen proto, aby měl kdo vyprávět Sebastiánův osud.
Autorova profesionální deformace z tvorby populárně naučné literatury se odráží na úsporném prostoru, do kterého se pokusil nápaditý příběh vložit. Kvůli tomu se kvantum informací nepříjemně tluče se stručností děje, který by si jinak zasloužil rozvést. Nicméně to určitě není problém, který by dětské čtenáře měl odradit. Ty starší ovšem lehce strohý náčrtek dost možná neuspokojí.

6 11.09.2017

Dá se napsat space opera o dvě stě padesáti stranách s akcí i přesahem? Dá, Zánik Impéria je toho jasným důkazem.
John Scalzi opustil svět Koloniálních válek a vrhl se do nového cyklu s vervou grizzlyho na kokainu, přičemž tentokrát je hodně znát, že si dopředu promyslel, jak vývoj událostí vést a k čemu směřovat. Děj je tak osekaný na nezbytné minimum a příjemně bezprostřední postavy dělají z jinak tradiční hry o trůn rozpadajícího se impéria zábavnou podívanou. Skvělým prvkem je přitom hrozba katastrofy apokalyptických rozměrů, která je stejnou měrou neodvratná, jako neuchopitelná.
Autorovou obchodní značkou jsou ovšem živé dialogy a na těch i zde stojí většina atraktivity. Scény s neurvalou Kivou Lagosovou pak patří k těm, jež by si zasloužily souhrnné vydání. Bohužel, nutnost humorné konverzace se dost podepsal na tom, že všichni mluví jak jim zobák narost, což nejvíc ruší především ve společenských kruzích vysoké šlechty. Na druhou stranu možná právě díky tomu mě to celé tak bavilo.

6 08.09.2017

Co bych románu Amulet Samarkandu nerad upíral, je jeho čtivost. Britský spisovatel Jonathan Stroud má hlavu na nápady a stejně tak i obratný jazyk. Zápletka je tudíž příjemně inovativní a to i přesto, že zpočátku to moc nadějně nevypadá. Vždyť s námětem „Příhody čarodějova učně“ nic moc nového vymyslet nejde. Autor však čtenáře rychle vyvede z omylu a děj začne šmodrchat poměrně vynalézavým způsobem. A i když mi prostředí v detailech připomínalo Pullmanův Zlatý kompas, tahle podobnost je dost možná jen mou vlastní sugescí. Takže stran originality vyhrává kniha po všech stránkách.
Bohužel, problém literatury pro mládež spočívá v tom, že vás buď chytne, nebo „jen“ pobaví. Není v tom podle mě známka kvality nebo umění. Jednoduše chemie mezi knihou a jejím majitelem. A právě v případě Bartimaeova dobrodružství u mě došlo k druhé variantě. Je to zábavné čtení, ale hrdinové mě v důsledku nerozhodili natolik, aby mě zajímalo, jak to s nimi vůbec dopadne. Třeba to však další díl ještě změní.

6 28.08.2017

„Do čeho jsem se to namočil.“
Mám rád špatné knihy. Opravdu. Člověk si pak o to víc váží těch průměrných, které se najednou promění v nenápadný manifest kvalitní literatury. Ale i peklo má své dno. A nějakých osmadvacet metrů pod ním se nachází Galateia.
Kdyby Marta Melicharová měla dvanáct let, leccos bych její románové prvotině odpustil. Jenže není. V tu chvíli je na polemiku, zda kýčovitá stylistika a romantická naivita byly autorským záměrem, nebo nevědomou chybou. Ovšem nešťastně zvolené metafory, neustálé opakování zbytečného a natahovaná plytkost vyprávění, to všechno jsou drobnosti, které vážně dokáží zadělat na pořádnou bolest hlavy. Nemluvě o všech těch absurdně krásných hrdinech, až z toho pomalu čiší nějaká obsese.
Pouze dobré vychování vesnického burana mi brání v tom, abych dal „brak“ a třikrát jej podtrhnul. Navíc nejsem ta správná cílová skupina, což celé mé hodnocení výrazně snižuje. Něco pozitivního z toho ale pro mě vzešlo - láska k průměrným knihám je zas na čas zpět.

6 27.08.2017

Přestože Muž bez dechu přišel s jednou z nejatraktivnějších zápletek v celé sérii, autor se paradoxně chytil do pasti, kterou si sám vykopal. Tím že se rozhodl zpracovat skutečnou událost, zůstal lapen v nesnadné situaci, kdy se snaží za každou cenu držet při zemi a zároveň uhrát konspirační thriller. Což má bohužel neblahý důsledek, že skončí u několika různých teorií, ale s konkrétním řešením žádným. Jako by si nebyl jist, zda čtenář požaduje detektivku nebo literaturu faktu, zůstává věren oběma žánrům a nenaplní tak očekávání vlastně ani jednoho. Zápletka je díky tomu vachrlatá, vyšetřování spíš na okrasu a celkové napětí nula nula nic. Pravdu říct, i detektiv Bernard Gunther přišel o kouzlo a v některých momentech je dokonce v přímém rozporu se svým starším/mladším já. Navíc ať před něj Philip Kerr staví jakékoliv překážky, čtenář ví, že je překoná, protože jinak by jednoduše nemohlo dojít k událostem příštím. Nakonec tedy zklamání, o to víc, že hlavní téma bylo skutečně zajímavé.

6 25.08.2017

Stejně příjemně svérázné, jako předchozí Nic než utrpení. Navíc je album dějově trochu sevřenější, neodkazující se tolik na události, jež neznáme, díky čemuž se to čte dvakrát tak lépe. Rychle pak člověk propadne Goonovu kouzlu, jeho přístupu k životu a jiným zombíkům. Občasné úlety od jakékoliv reality jsou vtipné a bezchybné, přesně vystihující nepříčetnost autorovy mysli, což prostě nelze nemilovat. Znáte to, bláznům se odporovat nemá. A samozřejmě že největší šéf je Franky, protože kdo by řek něco jiného, riskuje židlí do oka.
V čem je ovšem Eric Powell skutečný borec nad borce, je umělecké pojetí komiksu. U scénáře je znát, že ještě stále hledá sám sebe, ale stran výtvarného zpracování má až jeden pocit, že ho je pro tohle podřadné umění škoda. Teda dokud si neuvědomí, že žádné lepší umění vlastně není. Kromě vlastní imaginace okouzlí jak kresbou, tak malbou a prakticky každé jedno okénko by si zasloužilo vystavit. Nezbývá než doufat, že tahle všestrannost vydrží tvůrci co nejdéle.

6 23.08.2017

Podobně jako u autorovy prvotiny Agent hvězd, i tentokrát jde o jednoduchou sci-fi grotesku, okouzlující už samotným nápadem. Ten je v jádru jednoduchý, když si bere na paškál „maso do mlejnku“. Tedy poddůstojníky, kteří z nějakého záhadného důvodu musejí být vždy těmi prvními, kteří umřou. A to ať jde o cokoliv - blízká setkání třetího druhu, problém s nestabilním reaktorem, diplomatická mise mezi znepřátelenými rasami apod. Všechno klape dle nepsaných pravidel televizního seriálu, dokud si sami postavy neuvědomí, že tohle kruci rozhodně není v pořádku. O to spíš, že jejich velení pravidelně a úspěšně čelí konfliktům, které by zákonitě měly vyhladit celé civilizace...
John Scalzi divoce krouží na rozcestí mezi cílenou parodií na Star Trek a melancholickou space operou, což se v pravdě kloubí dosti komplikovaně. Pro mě tak kniha skončila stranou 248, kdy vrcholí povedená humoreska. Přidané dovětky už byly zbytečné, protože jen stylově rozmělňují něco, co vůbec nebylo třeba rozmělňovat.

6 22.08.2017

Tahle kniha má všechny předpoklady nezklamat skalní Heinleinovy fanoušky. Především z toho důvodu, že obě novelky, jež obsahuje, nepostrádají skvělý nápad a příznačnou čtivost. Obě také pracují, i když každá trochu jinak, s tématem střetu moderního světa s tradiční magií - jedna představuje kouzelnictví jako fyzikální vědu, druhá poodhaluje zákulisní složitosti svobodného obchodování. Člověk navíc určitě rozpozná některé motivy, které Robert A. Heinlein později použil ve svých slavnějších dílech (jistá podobnost mezi Waldem a Cizincem není podle mně náhodná). Jednou stinnou stránkou tak pro mě byla paradoxně délka textu. Podobně jako ve svých románech, i zde má totiž autor tendence odbočovat od hlavní dějové linie různými polemikami nad společenskou situací, a tím oba příběhy ztrácejí na celistvosti. To pak možná odradí čtenáře, kteří se s autorem prostřednictvím Walda & Magie přicházejí do styku poprvé. Znalci už však jistě s tímhle popotahováním počítají a, kdo ví, možná ho i milují.

6 20.08.2017

Ač v rámci možností nenáročné čtení, pořád je to vývar a nic víc. Plusem minimálně je, že album obsahuje vícero uzavřených epizod, takže s návazností to zas není tak horké. Vadou na kráse je, že ty příběhy nejsou nijak oslňující. Šedivý průměr, který neurazí, ale při zpětném pohledu jej člověk nedokáže ani řádně definovat.
Co naopak funguje, jsou bonusové hříčky, slušně vypointované a hlavně samostatné. Což je právě nevýhodou hlavní linie - člověk pořád čeká nějaké dějové vyvrcholení, ale ono to všechno jen tak záměrně klouže po povrchu. Protagonisté se tu mlátí pěkně, ne že ne, jen ta teatrální atmosféra je spíš ke škodě, než k užitku. Evokuje totiž pocit, že půjde o něco zásadního a výsledek to všechno dost pokazí. Tony S. Daniel vůbec rád dělá „bu bu bu“ (nebo to bylo „hou hou hou“?) i kolem sebenevinnější hlouposti, až to po nějaké době začne skutečně lézt krkem. Netýká se to však zmiňovaných kraťasů, které vážně stojí za to. Už jen kvůli parádně ponuré kresbě Szymona Kudranskiaho.

6 16.08.2017

Tajemství posledního nacisty není špatné, ale přiznám se, že mě poměrně brzy začalo udit. Napsané je to dobře, ale jako by Iain King neměl příliš promyšlenou synopsi, takže ač se průběžně snaží zaujmout málo známými fakty, základní dějová linka postupně ztrácí logiku. Nehledě na to, že příběhu chybí sympatický hrdina. Téhle role se sice zpočátku zhostí Myles Munro se svými netradičními názory na válečné konflikty, jenže rychle se ukáže, že ničím výjimečný vlastně není. O to spíš, že je záhy začleněn do čtyřčlenného týmu, takže jeho osobitost bere definitivně za své a hrdinou se stává celý kolektiv, přičemž ten to se sympatiemi už nevyhrál vůbec. Samotné pátrání po mocné nacistické zbrani je pak jen další obdobou románů Dana Browna, se záměrem projet se po Evropě a sdělit čtenáři pár zajímavostí o nacistickém Německu a koncích 1. i 2. světové války. Bohužel, ústřední motiv se nakonec rozpadne pro účelový nesmysl a konspirační závěr celé vyprávění hodí do roviny absurdní pohádky.

6 13.08.2017

Alenka v kraji divů a za zrcadlem pro nové tisíciletí. Bohaté na fantazii a ohromující nápaditostí, přičemž famózní ilustrační doprovod španělské výtvarnice Any Juan magickou atmosféru jen podtrhuje. Jste-li fanoušek surrealismu a fascinují vás dobrodružné eskapády v pohádkových zemích, nemáte stran knihy vůbec o čem přemýšlet. Prostě si ji užijte. Naneštěstí moje hlava dubová podobné výstřelky pobrat nedokáže, a popravdě, vlastně ani nikdy nedokázala. Když není vyprávění podmíněno zajímavou zápletkou, protože v devadesáti procentech stojí pouze na imaginaci samotného tvůrce, nudím se. Výpravy, kdy každý další obraz může přinést prakticky cokoliv a spisovatel si vývoj událostí usnadňuje zvraty, jež tahá z kouzelného cylindru, to prostně není nic pro mě. A dětská fantasy Catherynne M. Valenteová je právě takového ražení. Podtext minimální a zároveň trochu laciný, ovšem v rámci cílové skupiny předpokládám, že dostačující. Avšak po stránce hrátek s představivostí doslova perfektní.

6 08.08.2017

Román s potenciálem, ale nezvládnutým zpracováním. Atmosféra hrozby 3. světové války se povedla zachytit věrně, jen brzy začne sklouzávat k učitelské didaxi o politické nepoučitelnosti. Jan Zenkl ovšem paradoxně všechno pokazí fantaskním prvkem, kdy je po tunguzské katastrofě (havárii mimozemského plavidla) objeven vzorec pro obnovitelnou energii. Zápletka se tak najednou začne točit kolem jeho dobrodružného hledání, nesoucího se v duchu Brownova Da Vinciho kódu. Do toho je zcela nevyužit motiv železniční mašinérie, která prochází celosvětovou renesancí. Prostředí je to vymyšlené krásně, ale nějak postrádá v příběhu smysl. Potom je tu těžko uvěřitelné akční drama v Damašku, kdy hrdinové v rychlosti pátrají po něčem, co za desítky let míru nemohli najít. A za finální neřest považuji autorovu tendenci za významné okamžiky dějin cpát Čechy, což je zpočátku okouzlující, ale s přibývajícími „odhaleními“ se to nechtěně mění v grotesku. Celkově škoda, protože napsaný špatně Konflikt není.

6 30.07.2017

V první řadě je třeba smeknout klobouk před autorovou imaginací. To co předvádí v úvodním svazku tetralogie Jinozemě, je hodné mistra vypravěče a osobně si myslím, že jde o jeho nepřiznané opus magnum. Naneštěstí k pochopení děje člověk potřebuje mysl otevřenou alespoň tak na sto metrů. A to já prostě nemám.
Začátek ještě dobrý, až na pár drobností, od kterých očekávám vyrozumění v následujících dílech. Tad Williams je zdatný fabulátor, takže změny prostředí a neznalost souvislostí mezi nimi sice dráždí, ale zároveň nutí k otočení další stránky. Jen těch postav je skutečně moc, obzvláště když víte, že se teprve formují. Jakmile se však děj přenese do virtuální reality (tedy převážná část druhé knihy), už to pro mě začalo být pekelně halucinogenní. Žádná pravidla, všechno je možné, pročež nápady jakoby pršely z nebe. Až to chvílemi působí dojmem Alenčiných dobrodružství, kdy v podstatě netušíte, co za šílenosti přinese příští kapitola. Proto mám z Řeky Modrého ohně už teď trochu strach.

6 30.07.2017

Britský spisovatel Tony Black rozehrává moderní thriller dle pravidel drsné školy, jenže z toho dělá lehce kýčovitou podívanou. Kýčovitou ve smyslu předpřipravených zvratů, zbytečného násilí a hlavně nepodstatných osobních trampot. Přiznám se, že mi už začínají vadit všechny ty pohnuté osudy, které mají každou jednu postavu vyprávění zasadit do plačtivých souvislostí. Když se k tomu přidá rozhodování, zda opustit manželku kvůli milence, začínám si říkat, jestli by autor raději nechtěl napsat román pro ženy namísto temné kriminálky.
Co však funguje překvapivě dobře, je absurdní uvažování lidí z odvrácené strany naší dokonalé společnosti. Především jejich absence emocí, jde-li o lidský život, nedej bože o život novorozence. Doslova mrazí z toho, jak se putující nemluvně rychle stává obchodním artiklem, s nímž se zachází jako s televizí. Když se prodá, fajn. Když upadne a rozbije se, smůla, ale na světě je ještě tolik dalších... Suma sumárum, za mě lepší průměr, ale nic nového pod sluncem.

6 30.07.2017

Nenáročná akční fantasy, která by ráda spadla do stejného ranku, jako Černá legie nebo alespoň WarCraft, s výsledkem však nepřímo úměrným vstupní kvalitě. V prvním případě se to míjí účinkem zcela, i když kolektivním hrdinou je zde jednotka opovrhovaných „padouchů“. V tom druhém už autor boduje lépe, ovšem na úspěšnost slavné herní série to dle počtu prodaných kusů dotáhnout nedokázal. Orkové, které nám tradiční klišé žánru zafixovalo jako odporná, zlá stvoření, zde dostali prostor jako ostřílení hoši, všemi nenávidění a zavrženíhodní, zrozeni pro nikdy nekončící boj. Přesto - anebo právě proto - mající své vlastní cíle, vize a sny o svobodě.
Stan Nicholls sice nenapsal hlubokomyslný příběh s poselstvím pro generace příští, ale to snad od tohoto oddechového čtiva nikdo ani nečekal. Jinak je tu ale vše, co má správná řežba mít - partu sympatických křiváků, nějakou tu vanu krve a férový poměr dialogů vůči popisům. Taky nečekaně solidní zápletku, končící bohužel uprostřed slova. Verdammt.

6 08.07.2017

Myslím, že anotace na přebalu knihy hovořící o „mnohovrstevnatém, ambiciózním románu spojujícím historii, romanci, napětí, humor a magii v dokonalém celku, který ocení široké spektrum čtenářek, nejen těch dospívajících,“ si malinko zapřeháněla. Ovšem máte-li v oblibě kreslené W.I.T.C.H.ky, užijete si Měsíční oko na sto procent. Vyprávění o dívčím kamarádství, rodinném prokletí a fantastické magii prostě nemůže žádnou malou (či velkou) čarodějnici zklamat.
Naneštěstí nejsem čarodějnice.
Přestože se příběh rozehraje poměrně zajímavě (vraždou hrdinčiny maminky), následný příchod na britský školní internát už provází stagnující zápletka o tom, jak jedna malá holka začala kouzlit, navezla do toho své kamarádky, a pak se jim to vymklo kontrole. Dosti předvídatelný vývoj událostí pak zachraňuje pouze fakt, že Libba Brayová píše opravdu čtivě, takže všechna ta vata se dá alespoň rychle udolat. Tedy vata čítající pouhopouhé čtyři stovky stran, navíc prvního dílu trilogie. Saxana ať pukne závistí.

6 02.07.2017

Román, jemuž by slušela ich-forma, díky níž bychom mohli lépe sledovat hrdinčiny myšlenkové pochody. Autorčina snaha zprostředkovat je er-formou není úplně ideální, protože přeskakuje k jiným postavám, takže občas je zmatek v tom, co si kdo vlastně myslí. Jinak ale slušné, i když s detektivkou to moc společného nemá. Prostořeká Claudie se sice od prvních stránek dušuje, že vypátrá vraha, skončí to však maximálně u polemizování. Detekční práce nula nula nic, pročež je zabiják nakonec vyloven z klobouku až ve chvíli, kdy události nedají jinak. Přitom konstrukce zločinu špatná není, přestože to zpočátku vypadá na povrchní erotický thriller. Marilyn Toddová ovšem z tohoto směru rychle sejde a následně se drží tradičního intrikování. V tomhle ohledu však nepředvede nic, co by jiní spisovatelé nezvládli už před ní a tak se nevědomky zbavila jediného motivu, kvůli kterému ji bylo možné odlišit.
Redakci pak zazlívám přechylování římských jmen, které je v některých momentech skutečně pekelné.

6 16.06.2017

Druhá kniha ze světa DragonRealmu, byť je podobná té první, přece je v něčem jiná. Na rozdíl od předchozího dílu se totiž změnila kvalita textu - už nepůsobí dojmem amatérismu, což pro mě znamenalo hodně. Pokoušet se vžít do příběhu, u kterého přemýšlíte nad smyslem vět, je vážně nesnadné.
Jinak je ale vše při starém. Richard A. Knaak rozehrává šablonovitou story s hrdiny, jejichž osobnost je stejně komplikovaná jako u gumové kačenky. Hýbou se, jak potřebuje, říkají, co potřebuje a když je hodí do vody, dokonce i plavou, potřebuje-li to právě. Trochu na síle ztrácí nebezpečenství, vzhledem k tomu, že už jde opět o tu úplně nejvíc největší hrozbu před jakou postavy kdy stály a vy víte, že v dalším díle tomu nebude jinak. Alespoň na pestrobarevnosti monster že ubylo a zápletka si vystačí s jedním, i když o to výraznějším. Po dějově stránce pak vyprávění šlape řemeslně slušně, přičemž celek je rámován kulisami klasické spotřební fantasy, kde originalita znamená „ber, co fungovalo jinde“.

6 09.06.2017