trudoš komentáře u knih
„Mezihvězdné lety se přežily. Skoro sto let fungovaly jako neškodné rozptýlení, ale je čas posunout se dál.“
Sympatické na knihách Jacka McDevitta je to, že jsou v jádru pořád stejně skvělé. Přibližuje vesmír čtenáři bez vyššího vzdělání a probouzí ve vás touhu zamířit vzhůru ke hvězdám. Své zápletky přitom staví na poměrně jednoduchých vzorcích, kdy je dalek nějaké sentimentální epice o blízkém setkání třetího druhu, a přesto jsou napínavé od začátku do konce. Tentokrát dovedně využívá fenoménu UFO přeneseného do úplně nových kulis. Paradoxně se však ukazuje, že vesmír není zdaleka tak zahlcený životem, jak bychom si přáli. A jakýkoliv výzkum je v základě vždy o penězích a politice.
Přijde mi, že po mracích Omega rozehrává autor novou kapitolu budoucnosti lidstva. Podobně jako Motory boha, ani Odysea nemá ten závěr, jež by vás plně uspokojil. Tehdy jsme museli čekat na další tři knihy, než byly zodpovězeny všechny otázky. Doufám, že v případě měsíčních jezdců to nebude trvat tak dlouho.
Ani třetí čtení můj původní dojem z roku 2012 příliš nezměnilo. Samotný příběh Batman a syn (čísla 655 až 658) je ještě v pořádku, přičemž po těch letech a konzumaci dnes již takřka kompletního runu Granta Morrisona si člověk užívá začátek jedné éry, která výrazně ovlivnila život Temného rytíře a to hned na několika frontách. Pak už je to ovšem horší. Epizoda Klaun o půlnoci je možná atmosféricky vyšperkovaná, ale ta příšerná digitální animace a nihilisticky depresivní text mě nezaujal ani v repríze. No a další pokračování série Batman, tedy čísla 664 a 665, už začíná klasickou Morrisonovskou psychedelií, která nabude na významu až v okamžiku, kdy chápete souvislosti. Takhle vytržené z kontextu to v člověku víc otázek zanechá, než zodpoví.
V důsledku kniha působí jako parádní rozjezd profesionála, který po prvních dvou kolech zajede do boxu, tam si dá kávičku, poklábosí se servírkami, zkontroluje mechaniky, a pak, po dostatečně dlouhé pauze, opět vyrazí na dráhu k medailové pozici.
„Jsem jedním z těch, kteří věří, že by svět byl lepším místem, kdybychom se při slově vražda začali zakoktávat stejně jako při slově masturbace.“
Všichni máme povědomí o válce ve Vietnamu. Jenže málokdo vzpomene na protikomunistické bojovníky, kteří po stažení Američanů museli houfně opouštět zemi, protože neveřejná poprava byla tím lepším, co je mohlo potkat. A pak zůstali mezi dvěma světy – tím vlastním, který jim šel po krku, a tím cizím, který s nimi už nechtěl mít nic společného.
V tomhle ohledu stojí úvodních sto stran Sympatizanta za pět hvězd a přečíst by si je měl každý, kdo stojí o nový úhel pohledu. V druhé půlce už děj pokulhává a autor se spíš soustředí na paradoxní přístup USA k přistěhovalcům, kdy je na jednu stranu vítají a na druhou nikdy nepřijmou. Việt Thanh Nguyễn každopádně nerozehrává politické drama nebo akční špionážní thriller. Tohle je o životě jednoho člověka v exilu, jehož vazby na rodnou zem jsou trochu komplikovanější, než by do něj jeho přátelé kdy řekli.
„Znáš takový ty filmy, kde sériovej vrah zamkne lidi do pasti, která je rozemele na paštiku? Tak tohle je to samý, akorát v Narnii.“
Nemůžu říct, že ústřední motiv není atraktivní. Děti, co zmizí v RPG hře a po dvou letech se vrátí, aby o svém dobrodružství dalších dvacet pět let mlčely, než je minulost konečně dožene? Takovej efekt zaujme. Obzvláště, jste-li milovníkem Dračího doupěte a na pár herních večerů z mládí nostalgicky vzpomínáte teď, když máte svůj dospělý svět a ten se vám hroutí.
Jen se přiznám, že jsem čekal maličko víc. Postavy jsou v rychlosti nahozené, podobně jako fantasy svět, do kterého se propadly. Navíc, a to je moje chyba, přiznávám, že nejsem fanoušek příběhů, ve kterých se hrdinové bez jakéhokoliv vysvětlení najednou ocitnou ve fantaskním světe, přičemž tenhle konkrétně je hodně ovlivněn láskou k fantasy a hraní D&D. Takže jestli neznáte Tolkiena, možná vám celá jedna kapitola úplně unikne. A znalost filmů se tentokrát nepočítá. Což je za mě samozřejmě plus.
Odvržení jsou antologií, vzniklou v důsledku karantén a proticovidových opatření. Právě téma osamělosti, kdy člověk stojí sám proti celému světu, se vine jako červená nit napříč všemi povídkami. Jen ten svět občas nahradí stvůry či apokalypsa. A jak to u podobných sborníků bývá, kvalita je stejně kolísavá, jako rejstřík jmen obsažených tvůrců. Paradoxně mě však více překvapili spisovatelé neznámí (A. G. Slatter a Marian Womack), než ti známí, třebaže světlé výjimky za zmínku rozhodně stojí (M. R. Carey a Ken Liu).
Protože žánr hororu není specifikován kulisami, příběhy nabízejí různorodé počtení. Většina se odpichuje od motivu pandemie, se kterou si civilizace neumí poradit, ale občas probleskne i nějaký inovativnější nápad, který pak knize dodá jiskru. Bohužel, těch „jisker“ ale moc není.
PS: Nikdy bych neřekl, že v dnešní době může ještě někdo vydat knihu, ve které je víc stran s chybějícími písmenky v textu, než těch, které jsou v pořádku. Tady někdo hodně podcenil technickou redakci.
Těžko dělat konkrétní závěr nad sérií Lazarus, když první album pouze uvede do kulis, představí protagonisty a vytyčí žánr. Vše uvedené totiž zvládne anotace také a díky ní možná získáte i lepší představu, o co vlastně kráčí a neubírá přitom na zajímavosti zápletky, připomínající to nejlepší z tvorby Roberta Rodrigueze, kdyby mu dialogy psal právě Greg Rucka. Přitom jde o takřka komorní drama zákulisních intrik uvnitř jedné mafiánské rodiny, ovládající miliony lidských životů. Trochu navíc mi připadají psychologické hrátky v hlavách geneticky modifikovaných zabijáků, neboť mě jímá hrůza, že mají jediný účel – vyřešit všechny ty filozofické otázky ohledně vlastního místa v životě, vesmíru a vůbec. Tohle jsou ovšem jen mé vlastní dohady, protože první čtyři sešity v albu obsažené toho zas tolik rozehrát nedokážou. Až si říkám, že než to číst takhle po částech jednou za půl roku nebo za rok, možná by stálo spíš počkat si pár let a zmáknout celou komiksovou sérii hezky v klidu a najednou.
Já proti noiru v zásadě nic nemám a v thrilleru mi vadí minimálně. Ale všeho s mírou, jak říkávala moje babička. Steve Hamilton hodně sází na čtenářovy sympatie k zdánlivě nevinnému, ale charakternímu zlodějíčkovi. Potud v pohodě; přiznám se, že dostal i mě. Jenže když pak autor zlodějíčka, který nikdy nezabil, během okamžiku promění v chladnokrevného zabijáka, měl jsem najednou problém s uvěřitelností. Nejde ani tak o to, že by to bylo nereálné, ale že se postava najednou proměnila ve dvojče Johna Wicka, které si poradí prakticky s jakoukoliv situací - tohle už jsem autorovi moc nebral.
Ale jinak velkým plusem zůstává strohá osnova, ve které se děj příliš nekomplikuje a rozlišit ty relativně špatné, od těch relativně dobrých není moc složité. Mínusem je pouze skutečnost, že zápletka nepřichází prakticky s ničím novým. Na druhou stranu oceňuji nejednoznačný závěr, který hrdinu ponechává až po krk v problémech – a jeho naivní přesvědčení, že tomu tak není, mě v duchu upřímně rozesmálo.
Výtvarná stránka je natolik ohromující, že ostatní jde stranou. A to i přes fakt, že má Žoldnéř už přes čtyřicet let. V podstatě nemine panel, po kterém by člověk netoužil jako po samostatném obrazu, přičemž máte-li rádi ještěry, pravděpodobně budete mít pocit, že jste se dostali do nebe. Doslova krása nesmírná.
Se scénářem už to bohužel tak slavné není. Pořád je v tom kus dobrodružky, kde se moc neřeší osobní problémy, ale primárně svízelné situace a jak z nich ven. Podobně jako Martin Lodewijk i Vicente Segrelles popouští uzdu fantazii a nechává se unášet nápady, které mu zrovna přijdou na mysl, přičemž fyzikální zákony nechává uhnít zamčené ve sklepě. Ale pozor, tady se projevuje autorova praxe letitého kreslíře zbraní a zbroje, takže i když možná nedává smysl svět v oblacích a pod nimi, technická udělátka jsou promyšlená do detailu. Milé na tom je, že oproti Stormovi to není ani zdaleka tak ukecané. Škoda jen, že příběh nemá větší rozsah, protože epický potenciál v něm rozhodně je.
Nebýt nevýrazných postav a nucené romantiky, byl bych spokojen maximálně. Tohle jsou totiž romány přesně podle mého gusta, kdy se lidé nevydávají na nebezpečné výpravy, aby zachránili svět, ale čistě proto, aby pomohli člověku v nouzi. V tomto případě navíc nahrávají sympatičnosti ještě dva detaily – výprava se postupně nezmění v epos homérovských ambicí a finální odhalení je přesně tak přízemní, jak jsem na středověk čekal. Cesta sněžných ptáků zkrátka splňuje vše, co si já představuji pod pojmem dobrodružný historický román.
Robert Lyndon minulost nepřikrašluje, ale ani nedémonizuje. Zobrazuje ji takovou, jaká pravděpodobně byla, včetně šlechtické nadutosti či pirátské hrabivosti. Tady se hraje podle pravidla: co si kdo ukořistí, to je jeho a cena života obyčejného člověka odpovídá tomu, kolik se za něj dá utržit na trhu s otroky. Trochu výraznější styl psaní, maličký doušek nadsázky a především hrdinové, kteří nejsou hašteřivější než parta školaček a měl by mě autor na lopatě úplně.
Čekal jsem víc. Ne, že by Michał Figura nebyl člověk na pravém místě, pro něhož jsou vlci vším. Čtenář se dozví pár věcí, které záměrně bourají zaběhnutá dogmata a zároveň dávají nahlédnout za plentu funkčního programu na ochranu vlků v Polsku. Až máte chuť své práce zanechat a jít dělat něco podobného. Mám sice trochu výhrady ke kresbě, jež cílí spíš na mladší publikum a chvílemi působí, jako by tvůrci s komiksovým médiem neměli zkušenosti – především když se v popisku i na obrázku odehrávají ty samé věci. Ale dobrý, pro deseti až třináctileté určitě fajn.
Co mě však zklamalo, byla snaha vložit kromě informací o vlcích a jejich životě v moderním světě do obsahu i jakési skutečné příběhy. Tady totiž není prostor pro nějakou nápaditost, život občas bývá až děsivě jednoduchý. Vlk se chytí do pytláckého oka, ochránci jej zachrání, vrátí do přírody a o pár měsíců později ho někdo zastřelí. Konec příběhu, vzácná perlo. A to je ještě ta z nejživějších zápletek, ostatní mají všednější průběh.
Standardní psychologický thriller s toliko oblíbenou nespolehlivou vypravěčkou. Co knize nemůžu upřít, je atraktivita námětu; co ovšem Alice Feeney moc neumí, je pracovat s dramatickou linkou thrilleru, včetně samotné formy, jakou je vyprávěn – v tomto případě střídání minulého a současného času. Napětí tak nula, nula nic, vzhledem k tomu že příběh sledujeme z pohledu hrdinky, která je v kómatu a děj nám krystalizuje pomocí retrospektiv. Což ve spojení s názvem pak ve čtenáři automaticky vyvolává snahu na vše nahlížet jinak, než jak je mu předkládáno a spíš než vývoj událostí jej zajímá, jak moc se ve svých podezřeních plete. Jenže když pak přijde na odkrývání karet, autorka hru obrátí tolikrát, že na konci jsem už vlastně ani netušil, kdo ovládal koho – a co je nejhůř, bylo mi to úplně totálně putna.
Jsou tu povedené scény, dojemné i nápadité, ale stejně scény zbytečné, které mají čtenáře pouze zmást. V důsledku vás tak mrzí promrhaný potenciál, kterým zápletka rozhodně disponovala.
Nápad dobrý, třebaže až příliš omezen tématem. Homura Kawamoto je fanoušek hazardních her a umí skvěle vyprávět o různých stylech gamblerství, popřípadě podvádění na té nejvyšší úrovni, ovšem co se zápletky týče, neumí rozehrát nic víc, než epizodní duely. Poprvé je to zajímavé, podruhé méně a potřetí už se to točí v kruhu. Postupná gradace je založená ani ne tak na hráčských schopnostech, jako na opakovaném odhalování rafinovaných způsobů podvádění, kdy kolikrát ani nemusí jít o skrytá esa v rukávu, zajišťující vítězství. Zároveň je to na můj vkus až příliš vyhrocené do extrému, kdy se tvůrce tolik nesoustředí na atraktivitu děje, jako spíš na excentriku jednotlivých postav, přičemž neustálé koukání holkám pod sukně je fajn pouze v případě, že máte potřebu se v průběhu čtení cítit jako pedofil.
Ve finále musím Bláznům do hazardu přiznat jistou atraktivitu nápadu, přesto mě právě absence důmyslnějšího vývoje příběhu utvrdila v tom, že vlastně ani nemám důvod čekat na další pokračování.
„Kolikrát člověk musí sám v sobě zemřít, aby nakonec našel sám sebe?“
V rámci malého rozsahu je až překvapující, jak dlouho si autoři dávají na čas, než rozvinou zápletku. Jít o povídku, nemám s tím problém, ale když píšu román mohl bych mít v polovině trasy zařazenou alespoň dvojku, když už ne nejvyšší převod.
Jejich neřestí je utíkat k nesmyslným popisům těch kterých snů, jež vám stejně nic neřeknou, maximálně zapadnou do kontextu při druhém čtení. A když už nejsme u popisů snů, zabýváme se neschopností úřadů vypořádat se s bojovými plemeny psů, což je jistě rozčílení hodné, ale proč tím zabrat celou jednu kapitolu z takřka dvou set stránkové knihy, která už tak má problém najít zápletku, natož schopnost řešit za čtenáře byrokratické nesnáze v životě, vesmíru a vůbec? Co by jej naopak zajímalo, je kriminální zápletka, ale ta zde zůstává nevyužita. A to si přitom myslím, že prostředí české patologie by dokázalo nabídnout víc, než pár (ne)chuťáren z běžného chodu oddělení s mrtvolami.
Dílo konečně dokončeno a nemůžu říct ani popel ohledně jeho promyšlenosti. Paradoxně mě však bavilo, namísto hlavní dějové linie, spíš uzavření vedlejších nitek, tvořících celkový gobelín. Ona by totiž šla ústřední zápletka shrnout do jednoho alba, ale člověk by pak přišel o tu úžasnou rozevlátost příběhu, kdy zdánlivě nesmyslné epizody, rozehrané v první knize, nabyly na významu až s postupným vývojem v dalších dílech.
Když ale opomenu nadšení z detailů, vyšetřování samotné vraždy novinářky Vesper Fairchildové malinko zklamalo. Ani ne tak co se odhalení padoucha týče, jako spíš že v tom vůbec nehráli roli mí oblíbení detektivové z GCPD, kteří jsou v celém tom epickém vyprávění vlastně jen do počtu. Stejně tak úplně nechápu (ne)jednání Bruce Wainea vůči Sashe Bordeauxové, které nemá logiku a přijde mi ze scenáristického hlediska naprosto nezvládnuté. Co ale překvapivě dobře funguje, je Batmanova psychoanalýza, kdy sám sobě musí přiznat, že bez Bruce Wayna by nebyl Batman a obráceně.
Myšlenka školy pod plachtami mě upřímně nadchla a moc se mi líbilo, že Alexander McCall Smith příliš neřeší logiku věci. Taková škola prostě existuje a nazdar. Problém je, že jediné její využití v ději spočívá v tom, že se hrdinové dostanou do střetu s pašeráky. Pro takhle jednoduchý motiv snad ani nebylo třeba vymýšlet natolik komplikované pozadí. Snad další díly předvedou více imaginace, protože tenhle byl zklamáním.
První třetinu věnuje autor seznamování postav, kterých je zákonitě hodně, neboť jde o školu. Pak už přijde na přetřes podezření z možného zločinu, jehož odhalování zabere další třetinu a teprve v té poslední dochází k jakési konfrontaci, jež ale kupodivu nepředvede žádné akrobatické triky z oboru. Možná tak kormidlování, ale jako sorry, když si o tom člověk čte, nijak jej nedojímá, že dotyčný má skutečné nadání pro točení kola s držadly. Zkrátka příběhu chyběl jakýkoliv zvrat, kdy bych cítil nebezpečí a byl napnutý, jak to hrdinové vlastně nakonec celé zvládnou vyřešit.
Anotace, stejně jako název, se ohání literáty, ovšem co se prvního dílu týče, můžete držet svá očekávání na uzdě. Na nějaké sofistikované literární odkazy vážně nedojde. Ostatně, kdyby mi někdo dodatečně nevysvětlil, jak se to vlastně s tím Bungó Stray Dogs má, asi bych doteď tápal, proč se to jmenuje, jak se to jmenuje.
A co že nám to vlastně Kafka Asagiri a Sango Harukawa nabízejí? Když opomenu úvodní seznamovačku s hrdiny, jde o standardní dobrodružství skupiny paranormálních vyšetřovatelů, co mají na starosti bezpečí nic netušících civilistů. Nábor nováčka pak rozehraje smrtonosnou partii o jeho život, protože talent, kterým disponuje, se na ulici objevuje jednou, maximálně dvakrát za deset let. A pak už se charismatičtí klaďasové perou s neméně charismatickými padouchy, pročež kdykoliv to už vypadá nadějně nebo naopak mizerně, ta či ona strana vytáhne superchopnost, s jejíž pomocí průběh souboje zvrátí. A tak dál, až do dalšího svazku, který v mém případě zůstane asi neotevřen.
Zatímco u předchozích románů bylo jasně znát, že má Karolina Francová vyšší ambice, tady jako by se schválně pokoušela o schůdnější cestu ke čtenáři předložením jednoduché paranormální romance v atraktivním prostředí tuzemské kotliny. Paradoxně mi to však přijde jako krok stranou, protože už nemám co pochválit. Zatímco dříve mě spisovatelka nudila pouze příliš žensky rozpitvanou zápletkou, která se často nimrala v emocích a natruc posílala postavy od jedné tragédie ke druhé, tady nějak nedokážu pochválit ani zvládnutou stylistiku. Přestože autorka nabízí pulpovější rank literatury, nedokáže se vyhnout vzletným popisům a zbytečným scenériím, které nemají jiného účelu, než děj natáhnout. A autorčina obsese bratrskými rozepřemi začíná být poměrně únavná, už třetí román a v podstatě stále to samé – kluci se neshodnou a pak dělají všechno pro to, aby se vzájemně dovedli do hrobu, přičemž se u toho tváří jak největší spasitelé světa, nedbaje na to, kolik lidí u jejich sporu vlastně umře.
„Tato mise, stejně jako celé inženýrství, je zřejmě založena na přesvědčení, že žádné rozhodnutí není tak špatné a žádná chyba tak trvalá, aby se nedala obejít.“
Cesta na Mars není hard science fiction po vzoru Arthura C. Clarka. Byť se Mark Russell tváří jako fundovaný odborník, v klíčových bodech jeho vize závodu o prvenství na Rudé planetě postrádá logiku. Tohle je spíš sci-fi střižená po vzoru Raye Bradburyho, kdy se tolik nehledí na technická fakta, jako spíš na lidskou psychologii a především emoce, které ve vás vyprávění zanechá. Chytré tragédii přitom nelze upřít citlivě zvolená komika. Koncepce příběhu je nádherně jednoduchá – umírající ztroskotanec míří na Mars stát se po Neilu Armstrongovi nejvýznamnějším člověkem v historii, aniž by přitom tušil, že s budoucností planety Země a dalšího života ve Sluneční soustavě se to má úplně jinak, než si všichni naplánovali. A než Roy Livingston zemře, dá světu ten nejkrásnější komiks o umírání. Myslím, že jako nekrolog docela dobrý.
Velice zajímavý ústřední motiv, ale na můj vkus až příliš papírově zpracovaný – a to jak popis reakce policistů na návrat hrdinky do civilizace, tak celý ten humbuk kolem zločinu spáchaného na její osobě. Ačkoliv se autorka snaží o senzaci, přijde mi, že událost nevyvolala v knize víc zájmu než přepadení samoobsluhy. Ostatně, celé vyprávění mi přišlo hrozně neosobní, přestože právě na emocích stojí jeho převážná většina – nutnost vcítit se do duše hrdinky a její neschopnosti vrátit se po traumatizujícím zážitku zpět do normálního života. Nejde přitom o to, že by spisovatelka byla strohá ve stylistice, spíš jsem měl problém s jakousi umělostí kulis i postav. Celé jako by bylo vytvořené jen za účelem lepšího prodeje. Což ještě podtrhne finální odhalení, kde si logika s absurdností podávají ruce. Minimálně za tohle by Anne Frasierová zasloužila záhlavec, protože takhle okatě ignorovat vyšetřovací postupy policie, to už mi přijde příliš za hranou, byť i jen v pouhé literární kriminálce.
Přesně do strany dvě stě osmnáct se jedná o strhující postapokalyptický horor, směle konkurující kultovním Rybám japonského umělce Džunži Itó. Monstrózní stvůry, bezvýchodné situace a neustále stupňující se napětí, přičemž hrdinové mají k dispozici čím dál méně prostředků k přežití. Naneštěstí, přesně v okamžiku, kdy už je to hop, nebo trop (přičemž oboje končí smrtí v zubech nestvůr), objeví se bojechtivá svlečna, která vedle profesionálního odhalování – tedy že nic neodhalí, ale člověk by si to moc přál – monumentálně vykostí všechny ty zmutované podmořské bestie a ještě se u toho zapotí míň, než v autobuse plném východoněmeckých turistů na E55. Celá ta pečlivě budovaná atmosféra najednou vezme rychle za své a z potenciálně zajímavého hororu je jen další rádoby stylová akčňárna s cool dívkou vašich vlhkých snů. Přesto ty čtyři hvězdy nechám, neboť bez těch posledních cca třiceti stran to stálo rozhodně za to. A budu tajně doufat, že v dalším svazku se děj vrátí do původních kolejí.