trudoš
komentáře u knih
Kdysi tady hořel oheň
Anna Winterová
Román Kdysi tady hořel oheň není typickou detektivkou, ve které by ostřílení kriminalisté řešili brutální vraždu. Zápletka se točí kolem návratu zbloudilé dcery do rodného kraje a bezděčného pátrání po zmizelé sestřenici. Thriller z maloměstského venkova má přitom stylově nejblíž k prózám Jaroslava Velinského, jen v ženském provedení, přičemž chvílemi to má až hororový přesah, třebaže nic fantaskního v tom ve finále není.
Anna Winterová má každopádně dar vykreslovat živé postavy zasazené do uvěřitelného prostředí, takže vás paradoxně baví protagonisté víc, než samotný vývoj zápletky. Obzvláště dojemně pak autorka umí mluvit o patologických vztazích, jež člověku dokáží pochroumat život na pěkných pár let, dokud nenalezne sílu jim čelit. Jestli ovšem čekáte mišmaš psychologického kýče převázaný mašličkou, jste na špatné adrese. Spisovatelka si dává záležet, aby děj nepostrádal napětí, což ještě podtrhuje mystickou poetikou pohádek a bylin, které celé dobrodružství přímo i nepřímo rámují.
Gannibal 5
Masaaki Ninomija
Masaaki Ninomija dál udržuje čtenáře v napětí, tentokrát ovšem odhaluje další možné vazby, které drží záhadu kolem horské vesnice Kuge pohromadě. Co se zpočátku zdálo jeho jednoduchá záležitost, se mění v komplikovanou pavučinu skrytých motivů, v nichž je chyceno mnohem víc lidí, než se původně jevilo. A třebaže pátý díl zápletku neposune příliš kupředu, některé postavy získají jasnější obrysy. Teď už nejde o kanibalismus jako takový; ve hře jsou dětské životy a především lidé, jež se po mnoho let snažili zabránit mnohem většímu masakru. Už to není tak přímočaré, charaktery se komplikují a zainteresovaných postav je jak svatých na orloji. Přitom stále ani zdaleka není vše z minulosti rodiny Góto prozrazeno…
Série Gannibal je plnohodnotným hororem pro dospělé, ve kterém se kloubí jak explicitní násilí, tak ochromující hrůza z toho, co vlastně vůbec nevidíte. S každou další knihou přitom to druhé získává na děsivosti, přičemž podvědomě tušíte, že autor z rukávu ještě nevytáhl všechna esa.
O venkovanech
Jean-Jacques Sempé
Drobná kniha s obsahem několika málo kreslených vtipů, které geniálním způsobem vystihují podstatu francouzského venkova. Ale to je v důsledku asi tak všechno, co o knize lze říci. Kdyby se těch šedesát stran proměnilo na tři sta, hodnotil bych bez zaváhání plným počtem. Takhle je to jen miniaturní ochutnávka z nepřeberného množství ilustrací, jež má francouzský výtvarník Jean-Jacques Sempé na kontě, včetně samostatně vydaných publikací. Takže na jednu stranu je to škoda, na stranu druhou ovšem nádhera. Nádhera na pohled, jak snadno lze za pomoci několika linek vykreslit groteskní situaci, která perfektně zachytí vše. Sempého styl je příznačný, kdy velký obrázek skrývá detail, jenž je v přímém kontrastu s jinak malebnou kompozicí. Je v tom moudrost, nadhled, zkušenosti i nostalgie; to vše pěkně v černé a bílé, víc netřeba. Takže nelituji jediné investované koruny a jdu znovu listovat humoristickou knížečkou, která se nikdy neomrzí, přičemž se u ní baví celá rodina bez rozdílu věku.
Rok 100
Paul Pope
„Jsem stín, co zahlédneš koutkem oka… Jsem všechno, co tě děsí. Jsem noční můra, na kterou jsi zapomněl.“
Hezké zakončení celé série Legenda o Batmanovi, třebaže by tomu jistě víc slušel Návrat Temného rytíře. Rok 100 stojí trošku v jeho stínu, třebaže oba komiksy pojednávají o něčem zcela jiném. A tady je třeba rovnou říct, že Paul Pope nepřichází s žádnou inovací superhrdinského žánru, ani neumí emoce vyostřit tak, jako Frank Miller. Na druhou stranu, jeho vize budoucnosti Gothamu je mnohem střízlivější (i když diskety v roce 2039 fakt asi používat nebudeme), děj přímočařejší a zlo jednoznačnější. Ostatně, superpadouši tady ani nepřijdou ke slovu a to, s čím Temný rytíř bojuje, jsou mocenské plány vládních skupin, kterým nejde o nic menšího, než získat ještě větší moc. Děj je přitom od první strany nabitý akcí, jako kdyby ani nebylo třeba uvádět charaktery vedlejších protagonistů, nebo je nějak zasazovat do širšího kontextu.
Pecka na závěr to není, ale důstojné zakončení určitě ano.
Sekáč
C.K. McDonnell (p)
Když pracujete v týdeníku, jenž se zabývá paranormálními jevy v Londýně a jeho okolí, neznamená to ještě, že jim sami musíte věřit. Pro redakci Podivné doby se však ty nejdivočejší sny staly skutečností, když odhalila odvrácenou stranu reality, plnou monster, bájných stvoření a… překvapivě upírů. Teď se navíc zdá, že se kvůli tomu redaktorů snaží někdo (nebo něco) zbavit. A protože nejlepší obrana je bodnutí lžící do ledvin, vytáhnou proti paranormálnímu šmejdu tu nejšpinavější zbraň ze všech – bulvární novinařinu!
Irský stand-up komik a televizní scenárista C. K. McDonnell (vlastní jménem Caimh McDonnell) pokračuje ve fantaskní komedii, v níž se skupina nesourodých hrdinů snaží vyrovnat se skutečností, že svět je ovládán magickými entitami. Sekáč je urban fantasy dovedně střižená černou komedií, přičemž je právě tak dobrá, jaké jsou vaše zkušenosti z redaktorského prostředí. A jestli žádné nemáte, můžete si o tomhle nejbláznivějším zaměstnání ze všech udělat zcela konkrétní představu.
Gantz 13
Hiroja Oku
Parádní jízda, která děj sice nikam neposune, ale čas ukrátí na jedničku. Až člověka svrbí prsty obratem otevřít další díl. Oceňuji, že se Kei Kurono konečně formuje do podoby skutečného hrdiny i když je to občas na úkor vynucených zvratů. Ale atmosféra houstne a proradný Izumi se brzy dostane do situace, kdy bude mít hodně co vysvětlovat a na tenhle střet jsem vážně zvědavý.
V rámci monster akce je obdivuhodné, kam až Hiroya Oku je ochoten zajít – neustále posouvá hranice, takže i když dojde na opakující se motivy, pořád dokáže překvapit. Přestože se toho tady moc nestane, tempo je strhující a to je taky důvod, proč mám tuhle sérii tak rád a těším se na každou další vymyšlenost, se kterou přijde. A protentokrát ani neumře nikdo podstatný, což většinou značí, že hned v dalším albu zařvou takřka všichni. Každopádně do konce utkání zbývá 7 minut a hrdinové mají ještě hodně daleko k tomu, aby zvítězili, protože ty největší potvory ještě žijí, a tak jsem zvědav, jak z toho autor vybruslí.
Muž z chatrče
Martin Goffa
Oproti předchozímu titulu Přiznat vinu je Muž z chatrče mnohem víc detektivní román a také jako takový mnohem lépe funguje. Martin Goffa tentokrát nechává Terence pátrat a využívat svých novinářských kontaktů a možností, díky kterým pomaličku odhalujeme minulost neznámého chlapíka, nalezeného ve vybydlené chýši. Občas sice autor maličko uhne do vedlejší uličky, čistě jen proto, aby se nahnal počet stran, ale v důsledku to ničemu zásadně nevadí. Osa příběhu přitom dokonale naplňuje čtenářskou žánrovou potřebu napětí, přičemž finále tentokrát necukne před spravedlivým verdiktem nad osudem zločinců. V tomhle ohledu se mi to líbilo mnohem víc než konkurenční série s Mikem, třebaže perličky z novinářské praxe zde působí stejně opravdově, jako ty z policejního prostředí u Syrového. Nejvíc se pak samozřejmě člověku dělá špatně z historie olejových machinací, na kterých si pár šmejdů založilo miliardová impéria, což ještě podtrhuje cynická skutečnost, že to šlo z kapes daňových poplatníků.
Damian: Batmanův syn
Grant Morrison
Andy Kubert navazuje na temnou vizi Granta Morrisona, představenou sešitem Batman 666 a zároveň v nočních můrách strašící Bruce Wayna v sérii Batman s.r.o. Samotný koncept je perfektní, protože staví Damiana do role dospělého, který si musí uvědomit důsledky svých činů. Jenže tohle funguje v komiksu jako jediné. Zápletka naopak klopýtá, ať už v nedotažených detailech, nedbalých chybách a ve finále i nevyřčených odpovědích. Na to, že jde o uzavřenou sérii se ani nezdá, že by autor plánoval cokoli dotáhnout do konce. Spíš rozehrává atraktivní motivy a nechává je žít vlastním životem, aniž by projevoval zájem o to, co s nimi v budoucnu bude.
Ostatně, ani již zmiňovaný Batman 666 celou věc nijak neobjasní, protože je právě tak psychedelický, jak jsme u Morrisona zvyklí. Ale díky celému kompletu Legenda o Batmanovi se alespoň chytáte v myšlence, jakou tvůrce měl v plánu vnést čtenáři do mysli, což je o mnoho víc, než když tahle epizoda před lety vyšla u BB artu v albu Batman a syn poprvé.
Život Vernona Subutexe 1
Virginie Despentes
Život Vernona Subutexe není román pracující se zápletkou, protože ta je pro autorku vedlejší. Jistě, spojovací prvek celého textu v příběhu obsažen je, ovšem spíš než pro samotný závěr čtete každou kapitolu především z toho důvodu, aby vám byl odhalen další střípek skládačky zvané moderní Paříž. Virginie Despentes bez pozlátka popisuje poměry v nejšpinavější ulici i v mezi nejvyšší smetánkou, přičemž exceluje ve vykreslení jednotlivých charakterů, jež vám představuje s nonšalancí věhlasného cirkusáka. A to nemyslím nijak pejorativně, právě naopak. Protože jestli vás kniha něčím ohromí, je to autorčina schopnost zachytit jedinečné protagonisty, kteří vás poměrně nahodile provázejí vyprávěním.
Neočekávejte vývoj, zapomeňte na vyvrcholení, oželte absenci pointy. Tohle je jízda plná revolty, muziky, drog i sexu, viděná různými pohledy a nahlížená z různých úhlů. Jsou tu kapitoly, u kterých budete brečet od smíchu, stejně jako momenty, při kterých vám bude srdce pukat žalem. Zkrátka život.
Počátek
Geoff Johns
Kouzlo téhle týmovky spočívá v nadsázce, se kterou Geoff Johns dovedně pracuje. To v praxi znamená, že když je potřeba akce, ohromí scéna nápaditostí, a když je naopak patosu moc, umí celou situaci autor odlehčit dobře míněným vtípkem. Ostatně, chemie mezi postavami funguje na jedničku, s tím, že všemu kraluje ukecaný Green Lantern a jeho kamarád Flash. Jednoznačně se sází na nesnášenlivost uvnitř týmu, který je sestaven z nutnosti, přičemž každý z hrdinů je příliš silnou individualitou, než aby hrál druhé housle. Přesto se jim daří spolupracovat; sice to občas dře a je otázkou, jak dlouho to vydrží.
Příběh jako takový drží pohromadě a dá se číst samostatně, bez znalosti událostí před i po. Zakončení je sice sešité horkou jehlou, ale člověk alespoň nezůstane uprostřed příběhu na holičkách. Jim Lee tomu pak dodává líbivý šmrnc mainstreamu, díky kterému vynikají všechna ta dokonale vypracovaná těla a trochu se tak upozaďuje scénář. To však k superhrdinskému komiksu už tak nějak patří.
Stín smrti
Egon Trnka
Už se vám někdy stalo, že jste se s hrdinou románu ztotožnili natolik, až to byl takřka váš příběh a ne někoho imaginárního? Historik, který klesl na společenské dno a skončil u příležitostných výkopů, načež mu osud přihraje do cesty práci kronikáře vesničky v zapomenutém koutu Jihočeského kraje, může na někoho působit příliš literárně, ovšem v mém případě jsem v tom viděl vlastní životní cestu. Samozřejmě bez všech těch dramatických berliček, ovšem i tak bylo při čtení nad čím vzpomínat.
Stín smrti Egona Trnky působí na českém detektivním trhu jako zjevení – nehraje si na Kriminálku Kotěhůlky, ani nestaví zápletku na sociálních problémech té které vedlejší postavy. Vyprávění o zapomenutém (nebo spíš přehlédnutém) zločinu působí přirozeně a vyšetřování Záviše Brieftragera, který je právě tak skvělým detektivem, jako kdokoliv z nás, je stejnou měrou zábavné i napínavé. A závěrečná perlička s panem Vondruškou mě doslova rozebrala. Bravurní kniha a já doufám, že se brzy dočkáme další.
Perramus
Juan Sasturain
Potřeštěná intelektuální komedie, politická satira a zároveň existenciální ohlédnutí za událostmi, jež formovaly latinskou Ameriku v polovině minulého století. Pravdu říct, první, druhý a třetí příběh jsem takřka protrpěl, protože jen máloco mi dávalo smysl. Teprve při čtvrtém dobrodružství bezděčné trojice hrdinů jsem začal cirkusu přicházet na chuť, třebaže nemůžu říct, že by šlo o můj šálek kávy. Jorge Luis Borges, Gabriel García Márquez či Julio Cortázar, to všechno jsou tvůrci, které uznávám, ale mozkovou kapacitu na ně nemám. A Juan Sasturain právě tohle od čtenáře vyžaduje, včetně bezmezné lásky k absurdnímu humoru a magickému realismu.
Co mě ovšem na komiksu Perramus nikdy nepřestane fascinovat, je výtvarné umění Alberta Breccia. Zpočátku máte pocit, že jde jen o snůšku černých skvrn, nedávajících dohromady ani pořádný tvar. Jakmile se ale soustředíte, nalézáte expresionisticky zachycené obličeje a postavy, které v sobě mají víc života, než leckterá hyperrealistická kresba.
Legendy & latéčka
Travis Baldree
Pohodová a nekonfliktní fantasy, která je tak pohodová a nekonfliktní, až se v ní vlastně neděje vůbec nic zajímavého. Orčice Viv se rozhodne pověsit barbaření na hřebík a založí si kavárnu. Do té začnou chodit lidi, pročež káva s sebou samozřejmě přináší samé zajímavé osobnosti, takže se brzy vytvoří důležitý rodinný kruh, který se nerozetne, ani když dojde k té nejhorší možné katastrofě…
Jako číst si to někde v teple kavárenského podniku, když je venku plískanice a člověk opravdu nemá náladu přemýšlet nad smyslem existence botrytis italica, jsou Legendy & Latéčka fajn volbou. Třeskutá legrace se sice nekoná, ale pozvolně hřejivá atmosféra knihou prochází stejně jistě, jako když si naložíte nohy do lavoru teplé vody. Travis Baldree má však daleko k mistrům žánru jakými byli Terry Pratchett či John Morressy, což se projevuje především v nevýrazné zápletce a obehraných zvratech. Potenciál tam rozhodně je, teď ještě aby nastoupila vůle tvořit příběh, namísto receptů na kávové cukrovinky.
Zloba
Mike W. Barr
Kombinace příběhu zasazeného do 80. let a pak do roku 2008 funguje skvěle – v případě prvním je to díky scénáři, který se zbytečně nenimrá se slovy a dává prostor obrazovému vyjádření, v případě druhém je to kvalitním navázáním na motiv starý čtyřiadvacet let. Jen čtenář musí přijmout model padoucha, který se kvůli osobní mstě potřebuje oblékat jako Batmanova Nemesis a zároveň o něm nikdo nikdy neslyšel.
Každopádně po řemeslné stránce jde o lepší standart, jedinou slabinou je nevýrazný průběh, kdy vás vlastně nic nepřekvapí. Co ovšem funguje víc než dobře, jsou padouchovy důvody ke zločinnému jednání, které je na hraně toho, co i čtenář považuje za správné – likvidace zkorumpovaných policistů. To, že na vrcholu žebříčku je pak komisař Gordon, napětí ještě umocňuje, stejně jako potřeba poodhalit minulost a poznat všechny souvislosti. V tomhle ohledu Mike W. Barr i Tony Bedard nezakolísali, takže i když Zloba neoslní bůhvíjakou koncovkou, jako samostatná partie vůbec nepůsobí špatně.
Stalkeři
Paul Finch
Nápad na zločin je náramně atraktivní, kdyby šlo o zemi třetího světa, ovšem zasazení do Británie celou věc značně devalvuje. Jednou-dvakrát by to prošlo, ale v takřka čtyřiceti případech? Navíc mi to přijde jako strašně komplikovaný způsob, jak přijít k penězům. Ovšem uznávám, že přemýšlím přízemně a uzurpuji si tím právo na tvůrčí licenci, ohýbající realitu pro potřeby románu.
Jenže Paul Finch jde na můj vkus až příliš na ruku moderním trendům, odmítaje být alespoň trochu osobitý. Míchá tak psychologické problémy ze severských kriminálek s kriminální školou anglo-amerických autorů. Přičemž chování protagonistů občas odporuje logice a ústřední zvraty připomínají filmy z devadesátek. Kdybych to četl před dvaceti lety, byl bych nadšený, dneska znám autory, kteří dokážou vykreslit uvěřitelnější hrdiny, nezabředávají do rodinných dramat a nevycucávají si akční scény z prstu. Navíc mi hodně vadila ta neuzavřenost; na to, kolik stran autor příběhu věnuje, mohl jej alespoň dotáhnout do konce.
Komiks pro Ukrajinu
* antologie
„Vítězství je pro válečníky. My můžeme jenom prohrát.“
Obdivuhodný projekt, jehož účel – tj. humanitární pomoc Ukrajině – převyšuje kvalitu obsahu. Ono se ale o moc víc čekat nedalo. Sto dvacet stran pro patnáct komiksů různého ražení, žánru i vyznění, kdy hvězdy devátého umění předkládají své příspěvky nejen z přesvědčení, ale i nezištně, nemůže přinést jiný výsledek, než antologii lepších a horších kousků. Přitom komiksy jako Prázdná čtvrť, Cena války, Vítězům… a především Mluvit s kopcem dokážou zasáhnout na správném místě nebo alespoň zahrát na čtenářovo svědomí, není-li úplně cituprosté. Zbytek pragmaticky plní zadání, razí intelektuálnější rovinu, popřípadě se pokouší tématiku tím či oním způsobem zasadit do vlastních sérií. Nic z toho však nepřesahuje hranice očekáváného standardu, nic z toho nenabízí na konflikt jiný pohled, než jaký známe z médií.
Osobně si myslím, že potenciál šel využít nápaditěji, ale jak už jsem psal v úvodu, účel je v tomto případě důležitější než obsah.
Mise Saturn
John Sandford (p)
John Sandford a Ctein se pokusili převést Arthura C. Clarka do nového tisíciletí a uspěli někde na půli cesty. Mise Saturn je čtivý román a po celou první polovinu i atraktivně tajemný. Jakmile se ale začnou odkrývat karty a vyhrocovat zápletka, ukážou se hned dvě nefunkční věci. Za prvé to tematicky připomíná starší a lepší povídku od A. E. van Vogta roztáhnutou na sedm set stran. A za druhé, autoři příliš kladou důraz na americký patriotismus, který nejspíše jako jediný usiluje o světové dobro.
Nic to však neubírá na kouzlu rytmického vyprávění a sympatických postav, jejichž trable při cestě vesmírem jsou stejnou měrou napínavé (závod o to, kdo dřív dolétne k Saturnu je skvělý) i zábavné (obzvláště vypečený je Klub orgií). Ostatně celý příběh působí jako vážně myšlená science fiction, jež se pomaličku ale jistě přesouvá do kategorie oddechového pulpu, což podtrhuje především finální vyústění, které sklouzává k pohádce o blízkém setkání třetího druhu s hrozbou mezinárodního konfliktu.
Sherlock Holmes: Pes baskervillský (komiks)
Petr Kopl
Tohle se povedlo náramně. Původně jsem ke komiksu přistupoval s despektem, nějak jsem si za ta léta odvykl číst adaptace oblíbených děl, protože nepřinášejí vlastně nic nového. To už si raději listuji originálem. Avšak Petr Kopl si od sira Doyla zapůjčil pouze základní kostru příběhu plus nezbytné ikonické postavy a zapasoval je do svého vlastního cyklu Victoria Regina, oslavujícího nejznámější díla viktoriánské éry. A funguje to dokonale. Jistě, vyprávění se nevyhne pro někoho nepřípustné komice, ale ono to k duchu příběhu docela sedí, přičemž autor nikterak předlohu neparoduje, naopak je znát úcta k tvůrci, který spoluutvářel jeho dětství. Nejvíc si ovšem cením povedené hry se zápletkou, kdy Petr Kopl na jednu stranu striktně dodržuje původní dějovou osnovu, aby v závěru překvapil vlastní invencí, nijak se neprotivící původnímu kánonu.
Propojení s dalšími komiksy pak dává celé sérii punc jedinečnosti, před kterou možná jednou – jestli bude cyklus skutečně dokončen – smekneme klobouk.
Polednice
Jiří Březina
Přestože Polednice není autorovou prvotinou, v mnoha ohledech tak působí. Atmosféra kriminálky končí u papundeklových kulis a chování hrdinů je jak vystřižené z televizního seriálu pro středoškoláky. Pokus o vážnou detektivku je pak o to komičtější, o kolik víc se spisovatel snaží být autentický, třebaže s realitou má popis policejní práce společného stejně, jako kobylka luční s kobylou mustanga. Nehledě na obehrané motivy, které pro příběh nakonec často nemají význam a jsou tu jen proto, že si bez nich autor nedokáže představit průběh vyšetřování.
Plusem nadále zůstává čtivost, respektive spád vyprávění. Jiří Březina se nesnaží podbízet čtenáři morbiditou na úkor literárního řemesla. Poctivě se drží vytyčené linie příběhu, který je však k uzoufání všední, přičemž občas vychytá moment jiného úhlu pohledu, který celou situaci alespoň příjemně polidští. Jenže propriety působí vynuceně, jako by pracoval s něčím, o čem toho zas až tak moc neví a jen kopíruje koncepty, které fungují jinde.
Zapadákov
Shuky (p)
Oceňuji originalitu i propracovanost, více se tu musí uvažovat, počítat a kombinovat, takže to rozhodně není na jedno zahrání, navíc určité rébusy se dají obejít a vrátit se k nim člověk může jindy. V některých momentech je to však až příliš sofistikované a dobrat se kýženým výsledkům zabere víc než jednu dvě hry. Zároveň existuje vícero možností, jak gamebook dohrát a není přitom vysloveně nutné držet se jednoho povolání (ačkoli za zlatokopa jsem hrát nedokázal, protože jsem neprošel úvodním testem). Každopádně se mi to líbilo moc, především kvůli nápaditému systému hraní – není to jen o listování ze stránky na stránku, ale i budování, shromažďování a kalkulování. Častokrát neexistuje ideální cesta, kdy byste vyšli vstříc úplně všem; pomůžete a naštvete tím někoho, když nepomůžete, později vám může sympatie dotyčného chybět. Jen řazení obrázků se tvůrcům úplně nepovedlo, čtyřikrát se mi stalo, že jsem na výsledek hádanky náhodně narazil ještě dřív, než jsem dospěl k hádance samotné.
