trudoš
komentáře u knih
Mzda strachu
Georges Jean Arnaud
Perfektní nápad, slabší provedení. A teď nemám na mysli vypjatou atmosféru podvědomého strachu, ale umělecký styl projevu. Georges Arnaud do toho dává vše, přičemž premisa je až děsivě jednoduchá – převézt z jednoho bodu do druhého několik beden nitroglycerinu. Jenže to „dává vše“ se projevuje v netypické poetice, kdy místo akce autorovi víc záleží na metaforickém připodobnění té které situace. Díky tomu jsou třeba první a poslední kapitoly málem až nečitelné. Přesto se tomu nedá upřít adrenalinové napětí, kdy podobně jako hrdinové trnete nad každou nesnází, jež hrdiny na jejich cestě potkává. Ostatně nejde o nijak dlouhé čtení, těch sto čtyřicet stran člověk přečte prakticky jedním dechem. Mimo jiné se přiznám, že je to snad první kniha, u které mi nevadili nesympatičtí hrdinové, protože přesně odpovídají charakterům mužů, kteří jediní by do podobného kšeftu šli. Škoda že konec je trochu očekávatelný, ale zároveň si nedokážu představit žádný jiný, který by se k příběhu lépe hodil.
Sochař
Scott McCloud
Působivý příběh s působivým obsazením, ale s nepříliš působivou zápletkou. Pětisetstránkový komiks o krizi středního věku, popřípadě krizi talentu, to vážně není nic pro mne. A Scott McCloud o tom bohužel nedokáže psát natolik zajímavě, abych si z toho sednul na zadek. Je tu sice několik výborných situací a pár hezkých nápadů, ale jinak v podstatě spousta průměrných slov o lásce a jiných zhůvěřilostech. Pěkný je motiv hry v šachy se smrtí, se kterým autor nepracuje jako s něčím novým, naopak si z toho několikrát záměrně utahuje, v příběhu to však valný smysl nemá. A závěrečné umírání by bylo dojímavé, kdyby nebylo dopředu nalinkované a záměrně cílící na čtenářovo srdíčko. Ale jinak milé, přirozené, autentické a báječně zachycující všední ruch amerického velkoměsta, v tomto případě New Yorku. Osobně jsem čekal trochu originálnější pojetí celého tématu, na druhou stranu civilnost vyprávění je tvůrčí devízou a nebýt fantastického prvku, byla by to milá sonda do duše třicátníka v přechodu.
Krev pro divoženku
Kristýna Sněgoňová
Návrat k dílu, které otevřelo jednu slibnou kariéru, je logicky výzvou jak pro spisovatele, tak čtenáře. První nechce zklamat a druhý nechce být zklamán. Kristýna Sněgoňová proto našlapuje zlehka, třebaže zápletku rozehraje bez větších cavyků a na první dobrou. Naneštěstí hned poté sklouzne do obligátního popisu pochmurné atmosféry uvadajícího města. A jak se zápletka postupně vykresluje, s drobným zoufalstvím na duši zjišťujete, že si autorka vybrala nejobehranější motiv, jaký jen kriminální literatura nabízí. Děj pak začne gradovat až těsně před koncem, kdy po dlouhém přešlapování na místě najednou události naberou takový spád, že jeden pomalu ani nestíhá pobrat zakončení všech linií. Kdybych měl hodnotit pouze psychologické profily, nadhozené morální rozepře, či motiv města se zašlou slávou, kousek od hranic v kulisách světa lidožroutských víl, musel bych jít do plného počtu. Ovšem dějová osnova mé nadšení značně otupila, stejně jako všední cesta, jakou se zápletka vydala k cíli.
Deadpool: Samuraj
Sanshirou Kasama
Tohle jsem úplně nepochopil. Zápletku ano, tam toho na přemýšlení moc není, spíš smysl celého toho projektu. Chápu, že si bratři ze Země vycházejícího slunce chtěli napsat vlastního Deadpoola, ale proč potom nezvolili nějaký smysluplný způsob, jak jej v ději využít? Ono chvástat se ukecanou postavou na čtyři sta padesáti stranách je fajn, ale v rámci užvaněného degeneráta nic nového pod sluncem. Boření čtveré stěny je zábavné asi pět sekund, odkazů na slavné manga série poskrovnu a ocení je jen zarytí fandové, no a hostovačka taky žádný zázrak – něco jako když Expendables navštívil Chuck Norris. Humor typicky deadpoolovský, jenže jak se příběh nikam nevyvíjí, je těch slovních hříček a sexuálního podtextu příliš na jednom místě, aniž by to s přibývajícím počtem stran začalo být skutečně vtipné. Když k tomu připočtu infantilní dějovou osnovu, přijde mi, že jsem za ty peníze dostal krapet málo muziky. Na mém hodnocení se proto ani tak neodráží kvalita komiksu, jako spíš zklamání z něj.
Sladké navždy
George P. Pelecanos
Román, který začíná jedním z nejatraktivnějších motivů, jaký jen gangsterka může nabídnout – nález bezprizorních peněz, jejichž přivlastnění spustí řetězec kalamitních událostí. A právě takové Sladké navždy je, pouze s tou výjimkou, že inkriminované bohatství vůbec nezasahuje do života hrdinů Marcuse Claye a Dimitriho Karrase. Ti se pouze bezděčně připletou k další pouliční válce gangů, která vyvrcholí na jejich půdě a jim nezbývá než zase jednou sáhnout k hrubému násilí, neboť zákon betonové džungle mluví jasně: silnější sežere slabšího. Jediný paradox spočívá v tom, že „ostří hoši ulice“ jsou čím dál tím mladší.
George P. Pelecanos spřádá další ze svých historek z podsvětí, zasazenou tentokrát do roku 1986. Klíčoví hrdinové jsou stejní, jen starší, zodpovědnější, rozhodnější. Přibude ovšem pár vedlejších postav, ať už jde o zkorumpované poldy, nebo zločince a jejich poskoky, přičemž jejich přítomnost dotváří komplexnější obraz skutečného podsvětí a jeho propletenosti s běžným životem.
Odvrácená tvář města
George P. Pelecanos
Naprostá spokojenost. Oproti sérii D.C. Quartet je Derek Strange a Terry Quinn zasazen blíž do současnosti, byť samozřejmě ovlivněno časy, kdy knihy vznikaly. Čtenář se tak nemusí tolik zabývat dobovou muzikou a basketem (ti, co četli D.C. Quartet, vědí o čem je řeč), pročež je mnohem víc prostoru na propracovanou zápletku. A tady se opět ukazuje, že George P. Pelecanos je pro mě král pouličního noiru, kterému není rovno. Vyhovuje mi práce s rozporuplnými hrdiny, jež si zpočátku onálepkujete tím či oním způsobem, abyste v průběhu čtení postupně přehodnocovali jak jejich charakter, tak obyčejné lidské motivace. Stejně sofistikovaně pracuje autor se zápletkou, s níž se pomaličku a nejednoznačně mazlí, aby v závěru nabrala obligátní krvavé finále, bez nějž by to v Pelecanosových románech nešlo. Na malém prostoru přitom dokáže rozehrát neskutečné drama, podmanivé v jednoduchosti, silné v emocích. Celek pak rámuje suchý cynický humor, s nímž hrdinové přistupují k životu a jiným podivnostem.
Hrůza
Doug Moench
Tyhle psychologické hrátky Hugo Strange nejsou nic pro mě; o to víc, když má Batman potřebu opakovaně sám sebe ujišťovat o důležitosti své role ochránce slabých a bojovníka proti zločinu. On už to člověk četl v tolika různých obměnách, že další verze – tentokrát z roku 2001 – nic nového nepřinese. Ostatně, ani zápletka, postavená na tom, že se dva padouši spojí, aby zlikvidovali Temného rytíře, a pak se mezi sebou popasují, mě vážně neohromuje. Tady si scenárista evidentně ulehčil práci, navíc nechtěně dělá z hrůzyplných padouchů poblázněné mamlasy.
Přitom ale volné pokračování příběhu Oběť – z roku 1990 – působí zpočátku hodně povedeně, situace kolem možné odplaty se hezky vyostřuje a Batman zase jednou působí jako postava, která by ráda měla všechno pod kontrolou, ale zákonitě nemůže být všude. Naneštěstí, jak Doug Moench partii skvěle rozehraje, s každým dalším sešitem se čím dál, tím víc motá na místě a zapomíná děj rozumně gradovat, třebaže o napětí v cílové rovince nouze není.
Čarodějnice
Roald Dahl
Věděl jsem, že britský tvůrce slavného Karlíka se s dětmi v textech příliš nepáře, ale takhle na férovku je děsit? To by se mělo dělat častěji! Já si příběh zamiloval v okamžiku, kdy babička vytáhne své smradlavé doutníky a začne je před vnoučkem bafat, aniž by přitom kdokoliv upadal do mdlob. Ovšem když přijde na střetnutí s čarodějnicemi, já i raubíři jsme napětím ani nedutali. Strašáci mají v dětské literatuře jednoznačně své místo a nikdo mi to nevymluví.
Dějově je to tak prostinké, že i těch dvě stě stran je možná nadhodnocených a kdyby se vypustily všechny ty vysvětlovačky, kdo čarodějnice jsou a co plánují, byla by kniha poloviční. V tomhle ohledu trochu zklamání; hrdinům se do cesty nepostaví prakticky jediná překážka a všechno vyjde na první dobrou. Na druhou stranu potěšil konec, kdy postavy přijmou nový stav věcí a bez problému se s ním vyrovnají. Celkově to má neskutečný švih, svéráz a poetiku, díky kterým lze na jakékoliv životní neštěstí nahlížet s optimistickou tváří.
Ten velký svět
Robert Kirkman
Přestože se toho tentokrát příliš nestane a dokonce nedojde ani k zásadním zvratům, děj se pořád řítí kupředu solidním tempem. Nastiňuje se nový konflikt, přičemž zápletka má hlavu a patu a poměrně inteligentně dává příběhu širší dimenzi. Rozměr, který dává šanci přeživším zombie apokalypsy začít budovat novou civilizaci a ne jen donekonečna žít pod jhem mrtvých. Takže za mě dobrý, i když díl jako takový neohromil, rozhodně se ubírá správným směrem, který nejenže slibuje pořádné potíže, ale hlavně nejede ve vyjetých kolejích. Důležité je, aby se hrdinové konečně dostali z rezidenční čtvrti, která mi začala lézt na nervy, protože je očividně neudržitelná, byť se Robert Kirkman snaží celou dobu naznačit opak.
Jen ty vztahy mezi postavami jsou trochu zbytečné, třebaže dávají vyprávění šmrnc košaté soap opery, což je vlastně to, co tuhle sérii odlišuje od ostatních a také důvod, proč jí mám tolik rád. Ačkoliv podvědomě tuším, že se dost pravděpodobně jedná o nekonečný příběh na druhou.
Kat čeká
Bernard Cornwell
Historická detektivka, oblečená do hávu dobrodružného románu, přičemž Bernard Cornwell využívá všech zbraní, které umí tak dobře ovládat – tvorbu sympatických postav a vykreslení dobových kulis. Hrdinové v jeho románech pracují, šermují, milují a umírají, a člověk přitom z toho nemá pocit, že by četl mizerně budovaný pokus o drama ze skutečného středověku. Příběhovou linii pak skvěle doprovázejí rozhovory o kriketu, popřípadě anabáze výtržnictví v divadle. Právě tyhle momenty jsem si zamiloval nejvíc, výborně totiž dokreslují atmosféru doby a zároveň jsou v kontextu ústředního děje ohromně zábavné. Co pro mě naopak bylo navíc, byly všechny ty věci kolem katovského řemesla, které znám už z jiných knih a navíc mi nedělají dobře na představivost.
Dějová osnova je jednoduchá, dokonce ani žádných proradných překvapení se nedočkáme, což byla pro mou čtenářskou paranoiu příjemná změna. Jen milostné lince jsem moc nerozuměl, celou dobu jsem doufal, že hrdinova ruka skončí v úplně jiném rukávě.
After: Grafický román. Kniha 1
Anna Todd
Adaptace do komiksu, obraná o to nejzajímavější na celém původním textu – erotiku. Nejde o to, že bych slintal po mladých tělech (třebaže slintám), ale když zbavíte banální romanťárnu o to jediné, co jí dělá jinou než ostatní, stane se z ní pouze banální romanťárna, u níž trnete nad každým dalším obehraným zvratem. To už kdyby spisovatelka Anna Todd v komiksovém scénáři vynechala lechtivé pasáže úplně, mohla z toho být alespoň emočně působivá vanilka. Takhle je to bohužel jako koukat na porno, ve kterém je všechna ta pěkná mladá anatomie přelepená hvězdičkami.
A tak mi nezbývá než komentovat hloupoučký příběh naivní dívky (zadané), která propadne kouzlu citlivého drsňáka (proutníka), jež jí imponuje především tím, že je rozervanej, což překvapivě skončí starou dobrou ruční prací na obou stranách (ano, je v tom sexuální dvojsmysl). Naneštěstí se velká svatba v závěru nekoná, na to je ještě příliš brzo – jsme teprve v první polovině první knihy z celkových pěti. Pro mě ale konečná už teď.
Neobvyklý typ
Tom Hanks
Ruku na srdce, kdo z nás kdy netoužil vydat knihu. Tom Hanks po letech filmařské dřiny si tenhle sen splnil, a jak přistupuje k herectví, tak působí i jeho prozaická tvorba – profesionálně. Jenže jako by v tom nebylo víc; autor se nesnaží o povídky pointové, ale pocitové. Naneštěstí ne vždy ty emoce dokáže zachytit jinak než kýčovitě. Navíc je to celé hodně americké – v podstatě nemine povídka, v níž by bezděčně nezaznělo, jak je USA skvělý stát, národ, myšlenka. Lépe řečeno byla, protože minulost má Tom Hanks raději než současnost. A ještě něco má rád. Psací stroje. Nejlepší vynález od dob knihtisku, který vám nejen spraví pochroumané ego, ale také zachrání manželství, přátelství, rodinu a vůbec cokoliv, na co si vzpomenete.
Celkově milá Slepičí polévka pro moderní dobou unavenou duši, která rozhodně neurazila, ale ani ničím nepřekvapila. Z povídek mi v hlavě nejvíc utkvěly Propagační kampaň ve Městě světel a Kdo je kdo, v nichž autor zúročuje vlastní zkušenosti z filmařského průmyslu.
Cesta
Manu Larcenet
Adaptace mého oblíbeného románu mým oblíbeným výtvarníkem – tenhle komiks jednoduše nemohl dopadnout špatně. Aby ne, když specialitou Manu Larceneta jsou krajinomalby s citem pro trudomyslnou atmosféru, kterých právě Cormac McCarthy nabízí ve svém postapokalyptickém road tripu nepočítaně. Dějově nejde o nic komplikovanějšího, než že zničeným světem prochází otec a syn s nulovým výhledem do budoucnosti. A přestože zkáza všude kolem je ještě podtrhována hrůzným chováním posledních zbytků lidstva, právě jejich vztah je to, co v člověku bezděčně rozvíří emoce na maximum. Ovšem ne sáhodlouhými popisy, či umělými melodramaty. Jak McCarthy, tak Larcenet, jsou účelově strozí, přesto oba dokážou pár tahy vystihnout vše. Dějově se zápletka navíc několikrát dostane do momentu, kdy už je vám jasné, kam se příběh vrtne následovně, nikdy se mu to však překvapivě nestane. A jak jinak může skončit smutný román než smutně? Přitom je to paradoxně o lidské vůli přežít navzdory všem záporným ukazatelům.
Cesta pro vraha
Jaroslav Velinský
Na detektivních románech Jaroslava Velinského zbožňuji především civilní způsob, jakým rozehrává kriminální zápletku. Ani tentokrát nejde o nic nesmyslně vykonstruovaného – Ota Fink je přinucen zúčastnit se podnikového lyžařského zájezdu, aby hned po příjezdu na horskou chatu zjistil, že jeden ze spolucestujících někde mezi Prahou a Martinicemi zmizel. Následné peripetie při hledání ztracené soudružky Marie jsou skutečnou cestou pro vraha, nesoucí se v duchu sněhových závějí, mrazivých rán a chladnokrevných rozhodnutí.
V kontextu předchozích knih je tak Cesta pro vraha jednou z těch rychlejších, protože se odehrává v průběhu dvou - tří dnů, což náramně zvyšuje dějové tempo. Celé to přitom působí jako autentická příhoda z mládí, kdy představy o zločinu jsou v přímém střetu s temnou stránkou reality. Zároveň se autor opět drží oblíbené trampské tématiky, která sice v dnešní době může působit jako těžký underground, ale na ty, co v ní alespoň částečně vyrůstali, dýchne parádní nostalgií.
Město, kde chybím 1
Kei Sanbe
Město, kde chybím je zvláštní kombinací životní grotesky a fantaskního thrilleru, kdy Kei Sanbe uvede to první, aby v po třetině přešel ke druhému. V praxi tak nejdříve sledujeme mladého muže, snažícího se neúspěšně stát slavným mangakou a stěžujícího si na redaktory, jež jeho práce vnímají jako neoriginální a neautentické, aby se vzápětí ukázalo, že je obdařen schopností vracet se ve smyčkách v čase a zabraňovat fatálním nehodám. Jakmile jsou karty rozdány, začne být čím dál jasnější, že v jeho dětství došlo ke zločinu, jehož oficiální rozřešení nebylo úplně správné. A teď mu dávná minulost zasahuje do přítomnosti…
Příběh se s každou kapitolou víc a víc stupňuje, byť se příliš nezabývá marginálními otázkami, jako co že to má hrdina za schopnost a jak k ní přišel. Fantastika je tu brána jako něco, nad čím se nepozastavuje a vyprávění se spíš soustředí na pomalu se hrotící souboj dravce s kořistí. Začíná to možná trochu rozpačitě, ale ke konci mě to bez problémů zaháčkovalo na další díl.
Terry Pratchett: Život v poznámkách pod čarou
Rob Wilkins
Terry Pratchett pro mě vždycky byl, je a bude mág se slovy, který jako jeden z mála dokázal psát komedii plnou brilantních myšlenek. Byl jednoznačně originální a zároveň srozumitelný pro všechny, kdo se nechali okouzlit narkotikem zvaným literatura. A to pozor, bavíme se o tvůrci, jehož stěžejní dílo je založeno na plochém světě, jež podpírají čtyři sloni a které nese na hřbetě titánská želva plující si nazdařbůh vesmírem.
Rob Wilkins pracoval po jeho boku dvacet let coby jeho osobní asistent a manažer; měl tak jedinečnou příležitost nahlédnout pod pokličku tvorby jednotlivých knih a průběhu Terryho osobního i profesního života. Mluví o něm s láskou a úctou, přičemž poctivě plní úlohu životopisce zpětně zaznamenávajícího léta dospívání, spisovatelské dráhy a marného boje se zákeřnou nemocí. To první a třetí mu jde výborně, až čtenáře dohání k smíchu i slzám. O tom druhém jsem se ale zdaleka nedozvěděl tolik, kolik bych si přál, což je čistě jen můj osobní problém nenaplněných očekávání.
Dům Ticha
Paul Dini
Paul Dini patří k těm nejlepším, dojde-li na klasické mafiány, bojující s novým trendem zločinecké galerky - s pošahanými šílenci v kostýmech. Tenhle kontrast starého a nového světa přitom působí tak lidsky, že častokrát s těmi chudáky, odepsanými pro neschopnost přijmout nová pravidla hry, skoro až soucítíte. Autor však čtenáře nikdy nenechává na pochybách o tom, co jsou gangsteři skutečně zač. Tentokrát vrací na scénu někoho z daleké minulosti, někoho kdo touží po smrti Bruce Wayna. Čistě z potřeby dostát vendetě. To se nečekaně hodí do krámu jinému Batmanovu oponentovi, jistému Thomasi Eliotovi…
Dům Ticha je poměrně rozvětvené čtení, kdy se minulost protíná s přítomností a události v pozadí (Návrat Bruce Waynea a Batman s.r.o.) ovlivňují přímo hlavní dění, takže bez znalosti souvislostí byste mohli kapánek lítat ve vnitřní logice. Samotná zápletka však funguje na jedničku, protože scénář neustrne u jednoho zvratu, ale využívá všech možností, aby celou situaci co nejvíce zkomplikoval.
Seminář
Mats Strandberg
Mats Strandberg vyšvihl thriller v duchu klasického slasher hororu, bez nějaké té fantastické berličky, jež by antagonistovi propůjčovala nadlidské schopnosti. Zároveň na to jde typicky skandinávských způsobem, kdy se na víc jak stu stránkách seznamujeme se skupinou budoucích obětí, přičemž u každého je nám nabídnut psychologický i sociální rozbor. Skrze dialogy a myšlenkové pochody postupně poznáváme kdo je co zač a buďte si jistí, že na firemním teambuildingu lidí z obecního úřadu poznáte docela zajímavé typy. Naštěstí nerazí autor logiku, že kdo má být mrtvý musí být čtenáři nesympatický, takže když dojde na lámání páteří, je vám líto i toho největšího podvraťáka.
Ovšem čekáte-li, že vám Seminář nabídne něco víc, než že skupině lidí na odlehlém místě někdo pustí žílou, nemusíte se s knihou ani namáhat. Tohle je sic pomalá, leč přímočará vyvražďovačka; s nápaditým průběhem, ale bez špetky inovace. Působivá, ovšem v důsledku stejná jako desítky jiných. Pak už je to jen o lásce k žánru.
Sunstone: Milost!: Kniha druhá
Stjepan Šejić
Přes všechna ta krásná těla a žhavý sex je Sunstone především o lásce – ať už přátelské či partnerské. Ochránci mravnosti to asi neuslyší rádi, protože erotika se v jejich ústech bohužel až příliš často skloňuje se hříchem, ačkoliv jde snad o to nejpřirozenější, co se lidského života týče. Stjepan Šejić to ví a nebojí se s tím pracovat. Vyhýbá se však latinskoamerickým telenovelám, ve kterých vztahy sice hrají hlavní roli, ale úplně jinou. Tady jsou sice emoce také na prvním místě, ovšem nebál bych se říct, že emoce natolik blízké čtenářovým vlastním prožitkům, že se s protagonisty ztotožňuje mnohem líp, než když Dominga podvádí Dona Rodolfa s Crisantou. A jestli někdo namítne, že není ani na BDSM ani bisexuál, pročež si to ztotožnění můžu strčit tam, kam slunce nesvítí, vůbec nepochopil, o čem Milost! vypráví. Protože tohle všechno je jen pozlátko, to podstatné je mezi řádky. V pohledech, gestech, zkušenostech. A jestli nejste v jádru romantik, nemá ani cenu se s touhle sérií potýkat.
Oni
Mark E. Pocha (p)
Mišmaš děsivých motivů, hozených čtenáři v plen, které pro neukotvenost ztrácejí na síle. Marek E. Pocha působí dojmem, že udělá cokoliv, aby čtenáře vystrašil (rozuměj: znechutil) nehledě na logiku věci – a teď nemluvím o logice obsahové, ale literární. Stejně tak selhávají dialogy, charaktery postav a především kompozice příběhu. Ta nefunguje alespoň celou první polovinu, než se vypravěč dobere k tomu podstatnému. Pak už to konečně nabere směr a zápletka grády. Tady musím tvůrce pochválit za několik skutečně ošklivých momentů. ze kterých mě zamrazilo až do morku kostí. Přestože to spíše souvisí s morálním i fyzickým nechutenstvím, pořád mu musím připsat plusové body. Škoda jen, že je to pouze kopírování jiných, výrazně lepších hororů.
O to víc mě mrzí, že autor nemá redaktora, který by jeho nápady a styl psaní dokázal ukočírovat. Přičemž úvodní proslov, naznačující, že komu se Oni nelíbí je dement nebo intelektuál, nevypovídá nic o spisovatelově genialitě, ale pouze o jeho omezenosti.
