trudoš
komentáře u knih
Blacksad 2
Juan Díaz Canales
Zápletka úvodní povídky Amarillo působí krapet neuspořádaně, kdy Blacksad ani není ústřední postavou, ale spíš je dějem vláčen. Ne, že by však dějová osa zaváněla nudou, jen ten zmatek ve vývoji událostí a průběžné opomíjení hlavního motivu z toho dělají stylizovaný thriller z beatnického prostředí, než noirovou kriminálku, třebaže v závěru dojde na složitá morální rozhodnutí (při kterých jsem se tentokrát s hrdinou jednoznačně rozešel).
Ovšem v následujícím dvoudílném příběhu Pak se všechno hroutí dokazuje Juan Díaz Canales dokonalý cit jak pro žánr drsné školy, tak i průvodní melancholické monology, jež k soukromým očkům neodmyslitelně patří. I zápletka je propracovanější, přehledněji plynoucí a nechávající, dle očekávání, světskou spravedlnost slepou. To ale neznamená, že se na každou proradnou svini někde nevaří voda.
O výtvarném umění Juanja Guarnida už bylo napsáno tolik chvalozpěvů, že k nim další přidávat nemá smysl – pouze dodám, že všechny jsou do posledního písmenka pravdivé.
Poslední slovo
Taylor Adams
Pár hezkých nápadů zpracovaných se všední řemeslností. Taylor Adams se začíná až příliš často opakovat v základním námětu – boj se zabijákem v opuštěné oblasti – a na textech se to projevuje čím dál méně propracovanými postavami. Autor si uvědomuje, že nemůže psát dokola o těch samých lidech jen jinak pojmenovaných, a tak se jejich charaktery snaží pokaždé okořenit trochu jiným způsobem. Ale tentokrát mu to nevyšlo, třebaže oceňuji snahu zakomponovat do příběhu něco, s čím máme zkušenost pravděpodobně každý z nás. Negativní střet s autorem na konto záporného komentáře. Ale právě proto, jak důvěrně tu situaci člověk zná, nepřijde mu to jako něco, kvůli čemu by někdo zabíjel. Vše následující už zavání trochu stylem Jefferyho Deavera, kdy jsou nám klíčové informace schválně podávány po kouskách, abychom si obrázek o situaci nemohli udělat hned na začátku. Přesto se čtenáři začne rýsovat skutečný motiv už někdy v polovině románu a zbytek je tak navzdory autorově snažení bez překvapení.
Rváčov 2
Džian Baban
Autorskému duu Baban & Fischer se bohužel nepodařilo udržet všechny časové roviny, dějové zvraty a portfolio postav v dostatečně přehledném představení tak, aby i méně pozorný čtenář bez poznámek pochopil, co přesně se na jevišti odehrává. Přesto ze závěrečných kapitol prosvítá jasný paprsek smysluplného záměru a kouzelného odkazu, nebo chcete-li poselství, které má hlavu i patu.
Před čím ovšem nelze jinak, než s úctou smeknout klobouk, je dokonalé zachycení porevoluční atmosféry a snahy pražských mládežníků o uchování Vontovské éry, jež se z domů, pavlačí a uliček pomalu přemisťovala na střechy a do podzemí. Právě tyhle momenty doslova dýchají autenticitou, až by to člověk pomalu dokázal brát jako faktografický dokument. V tomhle ohledu je Rváčov fascinující. Zápletka se naneštěstí malinko ztrácí, jak se míchají dějové linky a proplétají osudy účinkujících figur. Hlavní osa vyprávění jako by se dostávala do pozadí a ve finále je tu jen proto, aby nějak rámovala celý ten nádherný obsah.
Ve stínu blesku
Brian McClellan
Třebaže se nová série Briana McClellana v detailech podobá těm předchozím, v základních motivech je úplně jiná. Magie je tentokrát založená na práci se sklem, jež zvyšuje různé lidské schopnosti, ať už jde o sílu, moudrost, výdrž či rychlost. A pak jsou tu tací – tzv. sklenění tanečníci – kteří dokážou se sklem doslova psí kusy. Jako třeba zmasakrovat celou armádu.
Kouzlo zápletky spočívá ve zjištění, že docházejí prostředky na další výrobu skla, což de facto znamená konec civilizace. Do toho jedna vládní strana intrikuje proti druhé, třetí se tiše směje, čtvrtá brousí nože a pátá nalévá jed do vinných sklenic. Děj se řítí kupředu s razancí dělové kule, přičemž autor se nespoléhá pouze na atraktivitu hrátek o moc – v pozadí vyprávění bují dalekosáhlejší problémy, dost možná hrozící smést všechno živé z povrchu zemského. Šestisetstránkový rozsah přitom dává dostatek prostoru pro velkou i malou epiku a jediné, co člověka zamrzí, je nenadálý konec, nutící netrpělivě vyhlížet pokračování.
Tváři v tvář
James Robinson
Zajímavý rozbor rozpadu osobnosti, která kromě toho že si o to říká, je ještě podněcována nedůvěrou z té nejméně očekávané strany. James Robinson uhrál tenhle moment se ctí, až je čtenáři skoro líto, že u Harvey Denta stačí škrtnout zápalkou a už hoří jasným plamenem, pročež následné výčitky všech zúčastněných jsou právě tak odůvodněné, jako pocity obětí, že za teroristův čin mohou vlastně ony samy.
Každopádně, vedle hlavní dějové linie sledujeme ještě staromódní vyšetřování soukromého očka Jasona Barda, kterýžto je sice v Batmanově univerzu postavičkou zbytečnou, ale zároveň natolik zábavnou, že by mi vůbec nevadilo, kdyby se k ní scénáristé někdy vrátili. Jediné, co považuji na příběhu Tváří v tvář za slabinu, je finální vyústění, které byť perfektně dohrává Two-Faceovo znovuzrození, nechtěně upozaďuje hlavní zápletku. Dočkáme se sice vysvětlení, kdo je vrah a o co komu šlo, ovšem působí to celé neohrabaně a nuceně, jako kdyby to snad ani nebylo ústředním motivem celého vyprávění.
Cizinec
Arno Strobel
Sebastian Fitzek bez brutality a násilností. Německé duo Ursula Poznanski a Arno Strobel rozehrávají atraktivní drama, plné nejasností a záhad, jež bortí život šťastnému páru. Thriller doslova nabitý zvraty, které přicházejí s každou kapitolou a řítí se vpřed s razancí ninjovské Kawasaki. Otázek přibývá, stejně jako nepochopených souvislostí a člověk se nestačí divit, kam až to všechno směřuje – což je ale naneštěstí právě ten kámen úrazu. Je toho zkrátka příliš, pročež vyústění působí nechtěně lacině. Autoři zbytečně moc tlačí na pilu, vypichují miliardy detailů, které pak v důsledku nehrají roli a nutí čtenáře si všeho všímat a hned to v mysli rozebírat. A kvůli tomu, že řešíte spoustu detailů, vás pak ve finále otráví přímočaré řešení. To už bych byl vděčnější za nějakou tu fešáckou obskurnost.
Ale jinak spokojenost, zápletka má grády a povedený je i styl vyprávění, kdy se střídají úhly pohledu na stejnou situaci, třebaže zrovna tenhle řemeslný leitmotiv se bohužel snadno okouká.
Garfield - Sportem ke žraní
Jim Davis
„Zkus si někdy čokoládovou tyčinku vybalit, než ji sežereš.“
„Á… pán je nóbl.“
Severní den
Ondřej Blaho
Byť je Ondřej Blaho nováčkem na tuzemské literární scéně, jeho románová prvotina exceluje tvůrčí imaginací i řemeslným provedením. A třebaže se pohybuje na hraně různých žánrů, snadno okouzlí kulisami záhadného ostrova, kde zdánlivě nekončící lijavec způsobuje postupný rozklad všeho – od megalomanských strojů po obyčejné lidské vztahy. Chvilku sice trvá, než čtenář chytne stejnou vlnu jako spisovatel, protože ten mu vskutku nedává nic zadarmo. Od prvních stran na něj chrlí postavy a flashbacky, přičemž udělat si v tom pořádek může být pro jednoho oříšek. Necháte-li se však unášet dějem a fantazií, po úvodní třetině zjistíte, že se od zápletky nedokážete odtrhnout. Když pak dojde na naprosto nečekané zmasakrování všech městských kněží, člověku začne vrtat hlavou, jakým že směrem se zápletka asi bude ubírat. A najednou tu máte závěr v podobně noční můry každé dobře myšlené revoluce…
Rovnou přiznávám, že Severní den mi skřípl hlavu. Šel jsem ven projít se v davu, aspoň chvíli nebýt sám.
Kolosální Conan z Cimerie
Timothy Truman
Zpočátku spíš zklamání, jemuž nepomohla hlavně úvodní báseň, postrádající jakýkoli epický přesah. Navíc první příběhy byly poměrně slabé a moc tomu nepřidaly ani historky o Conanově dědečkovi, jež jsou ve své podstatě pouhou výplní. Překvapením večera se stal Richard Corben, v jehož podání působí celý hrdinský mýtus jako bizarní parodie na fantasy.
Ale od Černého kolosu se všechno výrazně zlepšilo. Výtvarnou stránku převzal Tomás Giorello a už bylo na co koukat. Ani scénář nezaostával, akorát musím připustit, že evropská verze (Conan z Cimmerie I) mi přišla svižnější. Tohle je takový standard, roztažený na šest sešitů, přičemž by stačily tři. Následuje všehochuť různých tvůrců, kde buď haprují zápletky, nebo provedení. Čestnou výjimku tvoří Žal spanilé Akivaši, který ústřední děj sice nikam neposouvá, ale nahlíží na tematiku zase trochu jinak. Závěrečné Stíny v měsíčním svitu pak patří k tomu nejlepšímu z celé knihy a mít takovou úroveň všechny povídky, bylo by mé hodnocení maximální.
Zlodej
Arpád Soltész
„Život kriminálnika bol oveľa jednoduchší a bol aj zábavnejší. Byť slušný je pakáreň.“
Arpád Soltész vykresluje 90. léta se stejnou syrovostí, jako třeba Dominik Dán či Jozef Karika, ovšem namísto toho, aby popisoval děsivě humpolácké praktiky mafie, soustředí se na životy lidí, kteří chtěli přijít k penězům a ke svému údivu zjistili, že legálně to nepůjde. Autor to však neobaluje do hávu chrabrého zbojničení, ale rozehrává tragikomické drama vzestupu a pádu obyčejného zlodějíčka, jenž se neštítí zaprodat duši zlu. Protože když to neudělá on, udělá to někdo jiný na jeho úkor.
Problém s podobnými antihrdiny však spočívá v tom, že k obírání druhých je nemotivuje životní tíseň, ale prachobyčejná touha po snadno nabytých penězích a v ten moment se čtenáři těžko křesá jiskra sympatie, jinak by si musel připustit pohnutky shodné s jejich. Přesto románu Zlodej nelze upřít perfektně vykreslenou atmosféru doby, která bohužel, na východním Slovensku ani po třiceti letech nedostála výrazných změn.
Pod červenou maskou
Jim Starlin
Tentokrát se dočkáme skutečně jen střípku mozaiky, ale těm, kterým dosud chybělo vysvětlení, jak se Jason Todd znovu dostal mezi živé a zdravé, udělá Pod červenou maskou určitě radost. Navíc kniha takřka přímo navazuje na album Pod maskou z DC Komiksového kompletu (publikováno pod číslem 57), takže další rozšíření kontinua je v rámci všech těch odpředu dozadu vydávaných titulů rozhodně fajn.
Scenárista Judd Winick patří k těm tvůrcům, co si rádi hrají s gangsterskými motivy, takže příběhová linka působí sympaticky civilně a temně. Celek pak funguje jako adrenalinový thriller, přičemž Black Mask vystupuje jako mafiánský boss, s nímž byste si nějaký delší příběh navíc klidně přečetli; snad jen, že ke konci vyprávění už působí spíš než nebezpečně poněkud komicky. Každopádně Jasonovy výčitky určené Bruceovi nepostrádají logiku, pročež všechnu tu nahromaděnou frustraci v jeho hlavě docela chápete. Tohle sice není zlomový příběh, ale důležitý střípek pro pochopení „rodinných“ vztahů ano.
Odejít na jih
Robert R. McCammon
Americký spisovatel Robert R. McCammon patří k těm tvůrcům, jež celý život bojují s žánrovou nálepkou. Ačkoli jeho první romány byly čistokrevnými horory, s každou další knihou se snažil vymanit z ohrádky, do které byl neplánovaně uzavřen. Titul Odejít na jih je jeho výkřikem vzdoru, důkazem, že horor nemusí být pouze pulpovým uměním, ale i literaturou s poselstvím.
Ten proces je vpravdě sisyfovský. Ovšem ani ne tak pro čtenáře, který snadno propadne autorově vypravěčskému šarmu, jako pro ústřední protagonisty pochmurného příběhu o hledání naděje, navzdory nemilosrdně se svírající smyčce osudu. Ostatně, na základě empirických zkušeností všichni víme, že problémy zásadně chodí po třech, a že slečna Neštěstí je s čísly nepřekvapivě na štíru, takže tu trojku nelze brát úplně striktně. Jestli však čekáte, že vás autor hodlá utopit v čistokrevné depresi, jen aby sám sobě udělal dobře, jste daleko od pravdy. Tohle je román o druhých šancích, které byť nejsou zadarmo, existují pro všechny.
X-Men: První třída: Nejsvětlejší zítřek
Jeff Parker
Očividný pokus o restart, s jehož neúspěchem se tak trochu počítalo. Poněkud se tu tře potřeba zaujmout moderní publikum s předpokladem, že postavy i prostředí všichni důvěrně znají. Je to sice čitelnější, než původní X-Meni – rozuměj, méně slov, více akce – ale scénáře jsou bohužel na úrovni středoškolských muzikálů, přičemž v mnoha případech se automaticky předpokládá znalost Marvelovského univerza. Ne, že by šlo o zásadní věci, ale v principu mi podobný přístup vadí, zvláště nedá-li si nakladatel alespoň minimální práci uvést čtenáře do obrazu. Co mi naopak vyhovovalo, byl epizodní koncept, třebaže pointy jsou slaboučké a jejich originalita tristní. Alespoň že funguje chemie mezi hrdiny, a přestože má jít o čerstvé dorostence, v mnoha ohledech působí dospěleji, než X-Meni i s Avengers z 80. let. Co mě ale zaskočilo je skutečnost, že i když jde o souvislou řadu, nevyhne se vyprávění skokům v ději, popřípadě zvratům, k nimž dochází mimo obraz, jako by tvůrce čtenář vlastně nezajímal.
Drsné město
George P. Pelecanos
Drsné město asi nejlépe vystihuje podstatu tvorby amerického romanopisce George P. Pelecanose. Příběh, ve kterém nejde o detektivní pátrání či kriminální zápletku, je koncipován jako náhled do života různorodých hrdinů, kteří tím či oním způsobem bojují s vlastními démony. Jeden se musí vypořádat s minulostí zločince, druhý s prohlubující se závislostí na alkoholu a mezi tím vším se pohybují náctiletí gangsteři, handrkující se o roh zcela nepodstatné ulice jen proto, aby si vzájemně dokázali, kdo je větší borec.
Tohle je život na periférii Washingtonu D. C., někdy přezdívaném Drama City, nebo také hanlivěji Dodge City. Záleží na tom, jakou máte náladu. Autor věcně proniká do nitra postav a nutí vás paradoxně namísto nich soudit sebe samotné – nahlédnout do vlastního svědomí a pátrat po tom, zda byste v sobě našli stejný kus odvahy, jako oni. To celé pak rámuje cynický humor, který v kontrastu se syrovou realitou nepřiznaného ghetta působí uvěřitelněji než jakýkoliv dokumentární cyklus.
Proměny
Gregg Hurwitz
Na konci originální série The Dark Knight už Gregg Hurwitz nepředvádí žádné psí kusy, ani se nesnaží o nejlepší výkon kariéry. Je znát, že ubral na dravosti i syrovosti a pouze dohrává svůj tetraptych záporných postav z druhé ligy Batmanových nepřátel. Osvědčené ingredience v podobě komorníka Alfreda a komisaře Gordona pak vynikají o to víc, že se vyprávění obejde bez zásahu netopýří rodinky, která Temného rytíře na můj vkus zbytečně polidšťuje.
Obsahově každopádně žádné překvapení, ale poctivá scenáristika, přičemž čísla 26 a 27 zaujmou pro bezeslovné umění. Samotné představení Clayface je zajímavé jen po ten moment, než se dostaneme do vězení, pak už to nabírá okoukané motivy. Následné využití Langstromova otce jako dalšího Gothamského padoucha už byla na můj vkus zbytečná práce, která měla pouze zaplnit objednané strany alespoň nějakým příběhem. Nicméně řada The Dark Knight udělala svoje a je velká škoda, že končila tak záhy, protože trocha té detektivky Batmanovi vždycky slušela.
Král popela
Raymond E. Feist
Raymond E. Feist po mnoha letech mile překvapil. Při poslední trilogii Války Chaosu jsem nabyl dojmu, že svět Midkemie prostě není schopen opustit, nemluvě o změně stylu vyprávění, který jakoby nikdy nedospěl. A ejhle, najednou je tu Král popela, epická fantasy se vším, co k modernímu žánru patří.
Autor se pustil se do mnohem temnějšího vyprávění, koneckonců hned úvodní kapitola dává jasně na srozuměnou, že motivy řeckých tragédií dodnes ovlivňují jeho tvůrčí imaginaci. Samozřejmě, ostřílený spisovatel v sobě nezapře rozmáchlého vypravěče. Dějové linky se k sobě sbíhají pozvolna a valnou většinu románu zabírá pomalý vývoj postav, přičemž ústřední dějová zápletka se laxně formuje v pozadí a ke slovu se dostane až v závěru. Škoda jen, že Feist nakonec neodolá a v dalších dílech přeci jenom všechno s Midkemií propojí. Přesto dokazuje, že je stále schopen ohromit jak nové čtenáře, tak zaujmout ty, kteří nad ním dávno mávli rukou, když již po několikáté od něj dostali to samé co posledně.
Gannibal 4
Masaaki Ninomija
Masaaki Ninomija svědomitě posouvá děj neustále kupředu, zároveň však rafinovaně neprozradí nic, co by si čtenář už nedomyslel dávno. Situace se každopádně čím dál víc vyostřuje a co zpočátku bylo mlhavě nejasné, začíná nabývat šílenými detaily. Naneštěstí je v tom policista Daigo Agawa nadále zcela sám, což zásadně zužuje jeho možnosti. Přesto se nenechává zastrašit a s tvrdohlavou odhodlaností je rozhodnut zabránit možné tragédii. Přitom tím nejděsivějším na Gannibalu nejsou explicitní záběry na požírání živých či mrtvých, ale dokonale vybudovaná atmosféra zdegenerované vesničky na konci světa, v níž mají tradice z dob šóguna Klacka mnohem větší váhu než obyčejný lidský soucit. Hrůzná na tom je především podvědomá jistota, že tentokrát „pravda a láska“ nad „lží a nenávistí“ nemají nejmenší šanci na úspěch.
Jediné, co mi tak kazí výsledný dojem je skutečnost, že do konce zbývá ještě devět knih. Neznervózňuje mě ani tak ten počet, jako spíš časová prodleva, než všechny postupně vyjdou.
Království z kostí
J. D. Kirk (p)
Průměrná kriminálka s průměrnou zápletkou i skupinou vyšetřovatelů. Skoro to až vypadá jako román na objednávku, splňující na miligram přesnou váhu všeho, co čtenář standardně vyžaduje. Drsného „starého vlka“, mladý tým spolupracujících kolegů, anglický venkov, hrůzyplné zločiny a překvapivý závěr. V jednotlivých detailech pak práce J. D. Kirka (alias Barryho Hutchisona) působí trochu všedně, kdy se jen občas blýskne střípek originality. Jinak ale román připomíná televizní detektivku, kdy u jejího začátku usnete a proberete se až na konci, přičemž si uvědomujete, že mezi bodem A a bodem B se toho až tak moc důležitého nestalo, pouze obligátní slepé uličky, mylná obvinění, vztahové dialogy a bezelstné kopance v logice. Děj je přitom natolik předvídatelný, až má člověk pocit, že byl tvořen podle nějaké šablony. A tak jediné, čím Království z kostí lehce vyniká nad současným průměrem, je absence niterného pitvání se v psychologii postav a řešení jejich sociálních či rodinných problémů.
Robin povstal
Peter J. Tomasi
Asi ze mě mluví cynik, ale Damianova smrt, tryzna a následná honba za ukradeným tělem mě dojala víc, než jeho znovuzrození. Ne, že by na vině byl scénář Petera Tomasiho, který opětovně odvedl skvělou práci, jen mi je všechno to vracení se zpátky mezi živé logicky proti srsti. Po celou dobu se čtenář snaží s hrdiny ztotožnit, bát se o jejich životy a s napětím sledovat, jak procházejí nebezpečenstvími, aby pak v okamžiku, kdy někdo z nich zemře, stačilo počkat pár čísel a dobří holubi jsou zpět. Na Damianovu obranu musím poznamenat, že naštěstí zůstal právě tak nesnesitelný fracek jako dřív a naopak získání nadlidských schopností z něj udělalo ještě větší osinu v zadku. Bruceova trpělivost a především odhodlání být dobrým otcem nakonec celou věc úspěšně vyřeší, přičemž pro jednou tušíte reálnou možnost, že by tenhle horkokrevný puberťák v budoucnu skutečně mohl zastoupit roli Temného rytíře. Jedno se totiž DC nechat musí – i když neumí své hrdiny pohřbít, umí s nimi „kariérně“ pracovat.
Smrt v osamění
Marv Wolfman
Nijak silný příběh, pro historii postavy Temného rytíře skoro stejně klíčový, jako zlomená páteř či smrt Jasona Todda. Mnozí samozřejmě mohou namítnout, že Tim Drake není právě tím nejdůležitějším Robinem v netopýrově penále, ale možnost seznámit se s momentem, jak k němu Batman přišel, je fajn. Podobně jako devadesátkový feeling, který – logicky k době vzniku – celé vyprávění má. Což znamená krapet zbytečná upovídanost, snaha o psychologii, kostýmy po vzoru švédské kapely ABBA a civilnější přiblížení jednotlivých protagonistů. Ztrácí to pak patinu superhrdinského vyprávění, zase se to ovšem umí dostat pod kůži – když tedy u vyprávění opakovaně neusínáte, jako se to dělo mně.
Přesto jsem za tenhle kousek skládačky vděčný. Nejenže funguje překvapivě samostatně, ale zároveň je to po všech těch pochmurných příbězích zase něco malinko jiného. Včetně osobitého přístupu k padouchům, jaký Marv Wolfman preferoval, jenž v sobě kombinuje potřeštěnost časů minulých a rozervanost časů budoucích.
