trudoš
komentáře u knih

Stejně příjemně svérázné, jako předchozí Nic než utrpení. Navíc je album dějově trochu sevřenější, neodkazující se tolik na události, jež neznáme, díky čemuž se to čte dvakrát tak lépe. Rychle pak člověk propadne Goonovu kouzlu, jeho přístupu k životu a jiným zombíkům. Občasné úlety od jakékoliv reality jsou vtipné a bezchybné, přesně vystihující nepříčetnost autorovy mysli, což prostě nelze nemilovat. Znáte to, bláznům se odporovat nemá. A samozřejmě že největší šéf je Franky, protože kdo by řek něco jiného, riskuje židlí do oka.
V čem je ovšem Eric Powell skutečný borec nad borce, je umělecké pojetí komiksu. U scénáře je znát, že ještě stále hledá sám sebe, ale stran výtvarného zpracování má až jeden pocit, že ho je pro tohle podřadné umění škoda. Teda dokud si neuvědomí, že žádné lepší umění vlastně není. Kromě vlastní imaginace okouzlí jak kresbou, tak malbou a prakticky každé jedno okénko by si zasloužilo vystavit. Nezbývá než doufat, že tahle všestrannost vydrží tvůrci co nejdéle.


Podobně jako u autorovy prvotiny Agent hvězd, i tentokrát jde o jednoduchou sci-fi grotesku, okouzlující už samotným nápadem. Ten je v jádru jednoduchý, když si bere na paškál „maso do mlejnku“. Tedy poddůstojníky, kteří z nějakého záhadného důvodu musejí být vždy těmi prvními, kteří umřou. A to ať jde o cokoliv - blízká setkání třetího druhu, problém s nestabilním reaktorem, diplomatická mise mezi znepřátelenými rasami apod. Všechno klape dle nepsaných pravidel televizního seriálu, dokud si sami postavy neuvědomí, že tohle kruci rozhodně není v pořádku. O to spíš, že jejich velení pravidelně a úspěšně čelí konfliktům, které by zákonitě měly vyhladit celé civilizace...
John Scalzi divoce krouží na rozcestí mezi cílenou parodií na Star Trek a melancholickou space operou, což se v pravdě kloubí dosti komplikovaně. Pro mě tak kniha skončila stranou 248, kdy vrcholí povedená humoreska. Přidané dovětky už byly zbytečné, protože jen stylově rozmělňují něco, co vůbec nebylo třeba rozmělňovat.


Tahle kniha má všechny předpoklady nezklamat skalní Heinleinovy fanoušky. Především z toho důvodu, že obě novelky, jež obsahuje, nepostrádají skvělý nápad a příznačnou čtivost. Obě také pracují, i když každá trochu jinak, s tématem střetu moderního světa s tradiční magií - jedna představuje kouzelnictví jako fyzikální vědu, druhá poodhaluje zákulisní složitosti svobodného obchodování. Člověk navíc určitě rozpozná některé motivy, které Robert A. Heinlein později použil ve svých slavnějších dílech (jistá podobnost mezi Waldem a Cizincem není podle mně náhodná). Jednou stinnou stránkou tak pro mě byla paradoxně délka textu. Podobně jako ve svých románech, i zde má totiž autor tendence odbočovat od hlavní dějové linie různými polemikami nad společenskou situací, a tím oba příběhy ztrácejí na celistvosti. To pak možná odradí čtenáře, kteří se s autorem prostřednictvím Walda & Magie přicházejí do styku poprvé. Znalci už však jistě s tímhle popotahováním počítají a, kdo ví, možná ho i milují.


Ač v rámci možností nenáročné čtení, pořád je to vývar a nic víc. Plusem minimálně je, že album obsahuje vícero uzavřených epizod, takže s návazností to zas není tak horké. Vadou na kráse je, že ty příběhy nejsou nijak oslňující. Šedivý průměr, který neurazí, ale při zpětném pohledu jej člověk nedokáže ani řádně definovat.
Co naopak funguje, jsou bonusové hříčky, slušně vypointované a hlavně samostatné. Což je právě nevýhodou hlavní linie - člověk pořád čeká nějaké dějové vyvrcholení, ale ono to všechno jen tak záměrně klouže po povrchu. Protagonisté se tu mlátí pěkně, ne že ne, jen ta teatrální atmosféra je spíš ke škodě, než k užitku. Evokuje totiž pocit, že půjde o něco zásadního a výsledek to všechno dost pokazí. Tony S. Daniel vůbec rád dělá „bu bu bu“ (nebo to bylo „hou hou hou“?) i kolem sebenevinnější hlouposti, až to po nějaké době začne skutečně lézt krkem. Netýká se to však zmiňovaných kraťasů, které vážně stojí za to. Už jen kvůli parádně ponuré kresbě Szymona Kudranskiaho.


Tajemství posledního nacisty není špatné, ale přiznám se, že mě poměrně brzy začalo udit. Napsané je to dobře, ale jako by Iain King neměl příliš promyšlenou synopsi, takže ač se průběžně snaží zaujmout málo známými fakty, základní dějová linka postupně ztrácí logiku. Nehledě na to, že příběhu chybí sympatický hrdina. Téhle role se sice zpočátku zhostí Myles Munro se svými netradičními názory na válečné konflikty, jenže rychle se ukáže, že ničím výjimečný vlastně není. O to spíš, že je záhy začleněn do čtyřčlenného týmu, takže jeho osobitost bere definitivně za své a hrdinou se stává celý kolektiv, přičemž ten to se sympatiemi už nevyhrál vůbec. Samotné pátrání po mocné nacistické zbrani je pak jen další obdobou románů Dana Browna, se záměrem projet se po Evropě a sdělit čtenáři pár zajímavostí o nacistickém Německu a koncích 1. i 2. světové války. Bohužel, ústřední motiv se nakonec rozpadne pro účelový nesmysl a konspirační závěr celé vyprávění hodí do roviny absurdní pohádky.


Alenka v kraji divů a za zrcadlem pro nové tisíciletí. Bohaté na fantazii a ohromující nápaditostí, přičemž famózní ilustrační doprovod španělské výtvarnice Any Juan magickou atmosféru jen podtrhuje. Jste-li fanoušek surrealismu a fascinují vás dobrodružné eskapády v pohádkových zemích, nemáte stran knihy vůbec o čem přemýšlet. Prostě si ji užijte. Naneštěstí moje hlava dubová podobné výstřelky pobrat nedokáže, a popravdě, vlastně ani nikdy nedokázala. Když není vyprávění podmíněno zajímavou zápletkou, protože v devadesáti procentech stojí pouze na imaginaci samotného tvůrce, nudím se. Výpravy, kdy každý další obraz může přinést prakticky cokoliv a spisovatel si vývoj událostí usnadňuje zvraty, jež tahá z kouzelného cylindru, to prostně není nic pro mě. A dětská fantasy Catherynne M. Valenteová je právě takového ražení. Podtext minimální a zároveň trochu laciný, ovšem v rámci cílové skupiny předpokládám, že dostačující. Avšak po stránce hrátek s představivostí doslova perfektní.


Román s potenciálem, ale nezvládnutým zpracováním. Atmosféra hrozby 3. světové války se povedla zachytit věrně, jen brzy začne sklouzávat k učitelské didaxi o politické nepoučitelnosti. Jan Zenkl ovšem paradoxně všechno pokazí fantaskním prvkem, kdy je po tunguzské katastrofě (havárii mimozemského plavidla) objeven vzorec pro obnovitelnou energii. Zápletka se tak najednou začne točit kolem jeho dobrodružného hledání, nesoucího se v duchu Brownova Da Vinciho kódu. Do toho je zcela nevyužit motiv železniční mašinérie, která prochází celosvětovou renesancí. Prostředí je to vymyšlené krásně, ale nějak postrádá v příběhu smysl. Potom je tu těžko uvěřitelné akční drama v Damašku, kdy hrdinové v rychlosti pátrají po něčem, co za desítky let míru nemohli najít. A za finální neřest považuji autorovu tendenci za významné okamžiky dějin cpát Čechy, což je zpočátku okouzlující, ale s přibývajícími „odhaleními“ se to nechtěně mění v grotesku. Celkově škoda, protože napsaný špatně Konflikt není.


V první řadě je třeba smeknout klobouk před autorovou imaginací. To co předvádí v úvodním svazku tetralogie Jinozemě, je hodné mistra vypravěče a osobně si myslím, že jde o jeho nepřiznané opus magnum. Naneštěstí k pochopení děje člověk potřebuje mysl otevřenou alespoň tak na sto metrů. A to já prostě nemám.
Začátek ještě dobrý, až na pár drobností, od kterých očekávám vyrozumění v následujících dílech. Tad Williams je zdatný fabulátor, takže změny prostředí a neznalost souvislostí mezi nimi sice dráždí, ale zároveň nutí k otočení další stránky. Jen těch postav je skutečně moc, obzvláště když víte, že se teprve formují. Jakmile se však děj přenese do virtuální reality (tedy převážná část druhé knihy), už to pro mě začalo být pekelně halucinogenní. Žádná pravidla, všechno je možné, pročež nápady jakoby pršely z nebe. Až to chvílemi působí dojmem Alenčiných dobrodružství, kdy v podstatě netušíte, co za šílenosti přinese příští kapitola. Proto mám z Řeky Modrého ohně už teď trochu strach.


Britský spisovatel Tony Black rozehrává moderní thriller dle pravidel drsné školy, jenže z toho dělá lehce kýčovitou podívanou. Kýčovitou ve smyslu předpřipravených zvratů, zbytečného násilí a hlavně nepodstatných osobních trampot. Přiznám se, že mi už začínají vadit všechny ty pohnuté osudy, které mají každou jednu postavu vyprávění zasadit do plačtivých souvislostí. Když se k tomu přidá rozhodování, zda opustit manželku kvůli milence, začínám si říkat, jestli by autor raději nechtěl napsat román pro ženy namísto temné kriminálky.
Co však funguje překvapivě dobře, je absurdní uvažování lidí z odvrácené strany naší dokonalé společnosti. Především jejich absence emocí, jde-li o lidský život, nedej bože o život novorozence. Doslova mrazí z toho, jak se putující nemluvně rychle stává obchodním artiklem, s nímž se zachází jako s televizí. Když se prodá, fajn. Když upadne a rozbije se, smůla, ale na světě je ještě tolik dalších... Suma sumárum, za mě lepší průměr, ale nic nového pod sluncem.


Nenáročná akční fantasy, která by ráda spadla do stejného ranku, jako Černá legie nebo alespoň WarCraft, s výsledkem však nepřímo úměrným vstupní kvalitě. V prvním případě se to míjí účinkem zcela, i když kolektivním hrdinou je zde jednotka opovrhovaných „padouchů“. V tom druhém už autor boduje lépe, ovšem na úspěšnost slavné herní série to dle počtu prodaných kusů dotáhnout nedokázal. Orkové, které nám tradiční klišé žánru zafixovalo jako odporná, zlá stvoření, zde dostali prostor jako ostřílení hoši, všemi nenávidění a zavrženíhodní, zrozeni pro nikdy nekončící boj. Přesto - anebo právě proto - mající své vlastní cíle, vize a sny o svobodě.
Stan Nicholls sice nenapsal hlubokomyslný příběh s poselstvím pro generace příští, ale to snad od tohoto oddechového čtiva nikdo ani nečekal. Jinak je tu ale vše, co má správná řežba mít - partu sympatických křiváků, nějakou tu vanu krve a férový poměr dialogů vůči popisům. Taky nečekaně solidní zápletku, končící bohužel uprostřed slova. Verdammt.


Myslím, že anotace na přebalu knihy hovořící o „mnohovrstevnatém, ambiciózním románu spojujícím historii, romanci, napětí, humor a magii v dokonalém celku, který ocení široké spektrum čtenářek, nejen těch dospívajících,“ si malinko zapřeháněla. Ovšem máte-li v oblibě kreslené W.I.T.C.H.ky, užijete si Měsíční oko na sto procent. Vyprávění o dívčím kamarádství, rodinném prokletí a fantastické magii prostě nemůže žádnou malou (či velkou) čarodějnici zklamat.
Naneštěstí nejsem čarodějnice.
Přestože se příběh rozehraje poměrně zajímavě (vraždou hrdinčiny maminky), následný příchod na britský školní internát už provází stagnující zápletka o tom, jak jedna malá holka začala kouzlit, navezla do toho své kamarádky, a pak se jim to vymklo kontrole. Dosti předvídatelný vývoj událostí pak zachraňuje pouze fakt, že Libba Brayová píše opravdu čtivě, takže všechna ta vata se dá alespoň rychle udolat. Tedy vata čítající pouhopouhé čtyři stovky stran, navíc prvního dílu trilogie. Saxana ať pukne závistí.


Román, jemuž by slušela ich-forma, díky níž bychom mohli lépe sledovat hrdinčiny myšlenkové pochody. Autorčina snaha zprostředkovat je er-formou není úplně ideální, protože přeskakuje k jiným postavám, takže občas je zmatek v tom, co si kdo vlastně myslí. Jinak ale slušné, i když s detektivkou to moc společného nemá. Prostořeká Claudie se sice od prvních stránek dušuje, že vypátrá vraha, skončí to však maximálně u polemizování. Detekční práce nula nula nic, pročež je zabiják nakonec vyloven z klobouku až ve chvíli, kdy události nedají jinak. Přitom konstrukce zločinu špatná není, přestože to zpočátku vypadá na povrchní erotický thriller. Marilyn Toddová ovšem z tohoto směru rychle sejde a následně se drží tradičního intrikování. V tomhle ohledu však nepředvede nic, co by jiní spisovatelé nezvládli už před ní a tak se nevědomky zbavila jediného motivu, kvůli kterému ji bylo možné odlišit.
Redakci pak zazlívám přechylování římských jmen, které je v některých momentech skutečně pekelné.


A pro změnu trocha irské deprese. Nutno podotknout, že tentokrát se Ken Bruen opravdu vyznamenal a nebojím se prohlásit, že Kříž bude už navždy mým nejoblíbenějším dílem v sérii.
Je to především tím, že se autor nadobro zbavil příznačné stručnosti, a kniha již daleko více odpovídá vypravěčským standardům moderního thrilleru. Podobně i sám Jack Taylor jakoby konečně dozrál v normální lidskou bytost, přestože je čím dál drsněji konfrontován s realitou, jež mu odmítá zapomenout všechny jeho prohřešky a pády. Jestli existuje nějaká hitparáda literárních adeptů na mašli, Jack bezesporu míří na nejvyšší pozice.
Ale aby té chvály zas nebylo tolik, jako detektivka stojí Kříž opět za zlámanou grešli. Příběh připomíná psychologickou studii šedesátiletého alkoholika, pročež nějaké vyšetřování je tak na druhé třetí koleji. Přitom už to zdaleka není taková legrace jako dříve. Ovšem ten nekorektní cynismus, jenž zemi zeleného trojlístku neukazuje v právě nejlepším světle, jinde prostě nenajdete.


Simon R. Green je znám především jako vynikající „béčkař“. Jeho cykly patří k tomu nejlepšímu z klasického pulpu, a přestože opakovaně pracuje s tradičními zápletkami, dělá to svěžím způsobem, který jen málokoho může urazit. Ano, občas je to hloupoučké, černobílé a naivní, ale rovina nadsázky dává na srozuměnou, že to si uvědomuje i sám autor. A tak nešetří odlehčenými dialogy, hrdinskými pózami a absurdními situacemi, nad kterými plesá srdce každého fanouška fantastiky.
Co však zjevně není jeho předností, jsou romány delší dvě stě padesáti stran. Nemluvím teď o kvalitě, protože ta s tím nemá co dělat - co dokáže na dvou stech stránkách, dokáže i na šesti stech. Jde spíš o rozsáhlost, ve které se sám ztrácí, jakoby sice měl jasnou představu, kam chce příběh dovést, ale na cestu si toho nabalil prostě moc. A i když ve třinácti kapitolách vypráví různé životní osudy, celek splývá v jednu velkou mýdlovou operu, jež se atmosférou příliš neliší od Hvězdných válek. Úsměvných Hvězdných válek.


Ve světě, jak ho známe, se dějí podivné věci, pak ještě víc podivnější věci a pak ty kurtizánsky podivné. Ty posledně jmenované má na starosti skupina drsňáků, říkajících si Skineři. Ti nejen, že dohlíží, aby tyhle skeptakulárnosti nikoho nezabily, ale pokud možno, aby o nich nikdo ani nevěděl. Hrdinou příběhu je pak programátor, který k práci lovce monster přijde jak slepý ke klavíru a na jehož bedrech nevisí nic menšího, než záchrana lidstva.
Krvavá čepel přináší akční jízdu, která fanoušky možná lehce rozladí svou nedotažeností a nulovou řemeslnou zručností, ale jako spotřební čtivo svůj účel plní na jedničku. Přečíst, vypustit, zahodit. Zásadní problém spočívá v ignorování zápletky, která se poctivě rozehraje hned zkraje, aby byla následně až dokonce prakticky přehlížena. Navíc pravidla hry, podle kterých Marcus Pelegrimas určuje vývoj událostí, nejsou komplikovanějšího rázu než Člověče, nezlob se. Říct tak o románu že je prvoplánový, by bylo pomalu urážkou samotného toho slova.


Při srovnání s předchozí knihou vychází druhá povídková sbírka o chlup lépe. Zajímavější zápletky, vypsanější sloh, propracovanější postavy. Navíc oceňuji schopnost Alexe Dreschera pracovat s metaforami a vtipnými hláškami natolik obratně, že se vyhýbá opakování úspěšných frází a umí vždycky překvapit něčím novým. Jak však přibylo množství stran, tak i vyprávění nabylo na zbytečné košatosti, což by slušelo velkému románu a ne středostavovským novelám. A dost otravný je autorův syndrom řešit zapeklité situace stejným motivem, kdy hrdina sáhne po zakázaných schopnostech. Jako proč ne, ale ať přitom pořád netvrdí, po jak tenké hranici zákona se vlastně pohybuje. Vzhledem k tomu, že se mu dosud nic nestalo, působí tenhle bubák už vážně trapně. Zasazení současných trendů zločinu do kulis fantasy detektivky jinak stále funguje velmi slušně, a přestože mají jednotlivé příběhy pár drobných chyb v koncepci, musím přiznat, že mě svět královského prokurátora Kloppa Yggredda baví čím dál tím víc.


Základní dějová osa Věku draků je v jistém smyslu parafrází artušovské legendy o hledání svatého grálu. Zdejší Kámen světla je obdobou mýtického poháru s magickým potenciálem a právě hlavní hrdina je vyvolen k jeho nalezení a následnému spasení země Ea. Naštěstí David Zindell patří mezi ty autory, kteří i tradiční zápletku dokážou zpracovat čtivým způsobem. Prostředí, do kterého román zasadil, hodně připomíná Japonsko druhé poloviny 16. století a aby to nebylo tak jednoduché, východní pojetí cti a tamní rozdělení společnosti navíc zkombinoval s rytířskou kulturou středověké Evropy. To vše ještě okořenil tajemnou magií drahokamů a polodrahokamů. Výsledek sice zpočátku způsobí jako nesourodý mišmaš motivů, ale s přibývajícím počtem stran získává víc a víc na osobitém kouzlu.
Jinak je ale vyprávění bohužel jen další klasickou poutí pro artefakt, který má zachránit svět. Kdyby byla celá sága někdy dovydána, rád si ji i dočtu, ale nestane-li se tak, kohouty kvůli tomu podřezávat nebudu.


Asi poslední Harry Dresden, který ode mě dostal tak vysoké hodnocení a to v podstatě jen proto, že k němu cítím jisté sympatie. Kdybych však měl román hodnotit zcela nezaujatě, skončil by na nějakých šedesáti, sedmdesáti procentech. Zvraty mimo hlavní dějovou linii začínají být čím dál klišovitější, až pomalu překonávají scénáře George Lucase. A sám Harry se pak stále víc formuje v autorské alter ego, připomínající veselejší verzi Mirka Dušína. Což není nutně na škodu, protože starý dobrý rytíř na bílém koni svoje kouzlo rozhodně má, jen ty humorné glosy o morálce a vnitřní monology o stavu světa by klidně šly vypustit. Nebýt jich, kniha mohla být možná až o dvě stě stran kratší, aniž by to mělo vliv na zápletku. Tu navíc Jim Butcher zbytečně tříští, díky čemuž se zase bojuje na více frontách. To jde na úkor ústřední linky, jejíž vyústění se - pro všechny ty kudrlinky kolem - pouze záměrně oddaluje.
Ale jinak opět fajn, sice trochu naivní a neposkvrněné, ale pořád příjemná oddechovka.


„Já jsem Verity, a ty jsi na cestě odsud.“
Verity Priceová je kryptozooložka. Což v praxi znamená, že je něco jako lovkyně monster, ale zároveň jejich ochránkyně. Jejím revírem se stal New York, kde srovnává do lajny všechny nadpřirozené bytosti, které se utrhly z řetězu. Ovšem její největší láskou je... společenský tanec.
Armagedon ve slevě zprostředkovává líbivou kombinaci ženské nadsázky, akce i romantiky. Neplechou je, že Seanan McGuirová příliš dlouho vysvětluje zákonitosti svého světa, až jí pomalu nezbude prostor pro poctivou zápletku. A v rámci toho, že nejde o nijak objevné čtení, je tohle vyloženě na škodu. Mnohé šlo říci jednodušeji, nebo vůbec, protože v důsledku nejde o nic víc, než jednoduchý standard se špetkou humoru navrch. Všechna ta mytologie a uspořádání jsou sice hezké, ale člověk to v různých obměnách četl už jinde a stavět na tom „zcela nový“ příběh mi přijde drobně zpátečnické. Každopádně jedna z mála knih, která by si zasloužila soundtrack jako nedílnou součást.


Opět jednoduchá kosmičárna, tentokrát však s nepřítelem trochu přitaženým za vlasy. Motiv inteligentních žab by možná fungoval v nějaké staré epizodě Star Treku, ale tady vyprávění spíš jen neúmyslně shazuje do parodické roviny. A to se ani nezaobírám podivností, že žabky odhalil až Lucky Starr, zatímco všichni obyvatelé Venuše žili léta v naprosté nevědomosti.
Ovšem hnidopichové jsou tu od toho, aby bylo v pekle čím topit, takže další výtky si odpustím. Pravdou je, že těch šedesát let se podepsalo pouze na autorově hravé fantasii, která se dostala do střetu se smutnou realitou. Zatímco v roce 1954 byla Venuše ještě stále velkým tajemstvím s neomezenými možnostmi, dnes už je to pouze drobná přehřátá tečka někde na jihozápadní straně oblohy a šmitec. Umění Isaaca Asimova spočívá v moci přetrhat tyhle astrofyzikální hranice, pročež okna podvodnímu dobrodružství na druhé planetě od Slunce zejí dokořán. Ve výsledku oddechovka, jejíž prazákladní kouzlo nezestárne ani za dalších šedesát let.
