Tupoun komentáře u knih
No, u mě to do třetice nevyšlo. Dávám tři hvězdy především v porovnání s předchozími knihami. Ale musím a souhlasím s komentem Margerite, že konspirace přesáhly únosnou mez. Politické zákulisní hry na americkou beletristickou tvorbu normální, tzn. přehnané a výskyt živých mrtvých až překvapivý. Jak jsem byl u první knihy nadšen, že je Sayer vcelku "normální" na rozdíl od hrdinů a hrdinek většiny dnešních thrillerů, tak v této knize už byla taky dobře prdlá a její pocity, abych nerozčílil jednu z komentujících, když napíšu emoční výkyvy, byly na vyšetřovatelku FBI už na cvokaře, což je však v zemi příběhu součást života. Tu přišpendlenost k motorce považuji rovněž za přehnanou. Autorka asi v životě nevyzkoušela rychlou jízdu v teplotě pod nulou. Nebo kdyby se alespoň poptala. S takovou by dnes hrdinka Sayer vysedávala častěji u urologa než v kanceláři. Prostě co je moc, to už je příliš, přestože celkově byl příběh čtivý a zajímavý. A navzdory kritice si přeji, aby Allison napsala další pokračování.
Asi tak půl na půl. Přesně tak na mě působila celá kniha. První polovina až na několik pasáží o ničem, druhá mnohem, mnohem kvalitnější, nicméně s výhradami. Jedinou omluvou pro autora může být, že se jedná o jeho první psychologický thriller, ale i tak...
Maggie, hlavní postava, je od začátku do konce velmi často naivní až trubkovitá. Skoro jako by autor přesadil Esmeraldu do thrilleru a vznikl z toho pěkný guláš stylů. A spousta naprosto zbytečných stránek. Například asi desetiminutová cesta od trajektu k domu popisovaná na pěti stranách. V některých momentech se Maggie chová naprosto logicky jako žena, které konečně dojde, že je něco velmi špatně, a pak se z ní zase stane taková naivka, až to popírá logiku skutečnosti. Mnoho vzpomínek přímo nesouvisejících s dějem, doslova hloupých rozhodnutí... Jestliže vám někdo řekne, poté, co jste byli vystaveni několika pokusům o likvidaci a ubránili jste se jako zkušený agent: "Běžte do otevřené branky přímo naproti vám," a Maggie vleze do dveří vedle, tak to je opravdu na hlavu i od autora. A když Maggie pronesla: "Jako lékařka jsem složila slib, že nikomu neublížím. Nemělo by se to vztahovat i na moje činy?" Tak to jsem už opravdu odpadl a před očima jsem viděl tučné titulky Jak se kalila ocel nebo Příběh opravdového člověka. To byl fakt záhul. Maggie s pionýrským šátkem.
Ale jak říkám, dejme autorovi šanci. Žádný učený z nebe nespadl. Je to první pokus a těch 50% napětí by se tam vybrat dalo. Autor nám slibuje jako příští knihu v pořadí osmou Eriku Fosterovou, tak doufejme, že známé vody nás překvapí jen příjemně a kšandy příběhu budou opět pěkně napjaté. Píšu ráno na Štědrý den, tak rychle zapomeňte na můj depresivní komentář a užijte si to! Jiní to obrovské štěstí jako Vy už nemají.
Čteno po letech podruhé a dopadlo to stejně jako s Dlouhým pochodem. Poprvé nadšený, dnes rozpačitý. Běh o život mohl být báječnou knihou, kdyby si udržel akčnost a napětí chvíle, kdy se Ben Richards dostal do ulic. Ale již brzy dostává hlavní postava takový kartáč, že přestává být akčním hrdinou a je spíše otloukánkem. Nakonec mu King naložil tolik zranění, že už mu nezbývalo než honem, honem děj překotně zkrátit, aby mu Ben Richards neexnul než dokončí myšlenku. Autor i postava to tentokrát utnuli moc rychle. Zajímavé vzhledem k tomu, že jindy King dovede rozepsat obyčejnou chůzi z 1. do 2. patra na tři stránky... Protentokrát vítězí film Running Man, i když je to o něčem úplně jiném než uváděná předloha.
Nemůžu si pomoci. Než jsem začal psát komentář, po několika měsících, zhlédl jsem po přečtení knihy i film a můj názor nemastnosti neslanosti se nezměnil. Nemůžu prostě hýkat nadšením jen proto, že cca 3 000 čtenářů na Databázi nadšeno je. Určitě to podle mě není horor. Možná trošičku thriller, ale spíše mysteriózní příběh. Dobře vystavěná je naopak postava zabedněnce Davida, kdy si člověk uvědomí, jak vzniká fundamentalismus ať už na vědecké či náboženské bázi. Stavba příběhu je docela v pohodě, celkově graduje, i když docela pomalu, a má hluchá místa, kde se děj zastaví a řeší se například "domácí" problémy sledované dvojice Igor vs Mia. Tato kniha mě fakt neoslnila. Snažil jsem se pochopit z komentářů, co je na ní tak úchvatného, ale mám prostě jiný názor. Jedno vím ale jistě, i na základě vygooglených zpráv - na Tribeč nepůjdu na houby, i kdybych měl zemřít hlady.
Takřka naprostá spokojenost. Když mně Databáze knih oznámila, že vyšla nová kniha mého oblíbeného autora, nečekal jsem, až se objeví v knihovně a obětoval jsem vlastní prachy. Můžu všem prozradit, že nebyly vyhozené z okna. V pokračování se konečně dozvídáme více o válce a souvislostech, po kterých se začalo rozpojovat. Rozvíjí se zde další dystopicky zrůdné téma hodné dnešního Homo sapiens sapiens. Kdo by rozpojování a spojování nechtěl pozvednout na vyšší úroveň? Pokračuje boj mezi tábory přívrženců a odpůrců rozpojení. Přesto jsou v knize přitroublejší místa, která kritizuje třeba velmi zklamaný Atlantis ve svém komentáři. Musím mu dát za pravdu, že mnohá rozhodnutí jsou idiotská a postavená na hlavu. ALE...! Jsou to děcka a teenageři. Nádherně lehce manipulovatelná skupina, na kterou v uzavřené komunitě stačí jediná zvrhlá osobnost, což známe již z prvního dílu. A známe to velmi dobře i ze současnosti kolem nás. Možná bych v porovnání s prvním dílem uvažoval o minus hvězdu pro pár věcí, které mě nenadchly, ale jako celek tvoří s prvním dílem zatím pohodovou pětihvězdu.
Mistr Clark si v doslovu všemožně pochvaluje spolupráci s Gentrym Lee, ale výsledek pokračování klasické sci-fi Setkání s Rámou je v návratu více než tristní. Dvě třetiny knihy připomínají dějovými podrazy, intrikami a popisem všeho možného spíše telenovelu. Velkým tématem je zde rozebírán postoj církve, jak to sešmoulit, aby i Rámané zapadli do mantinelů víry, což ale v díle A. C. Clarka není nic nového. Teprve v poslední třetině se začíná dít něco jakž takž z oboru sci-fi, ale rámanský svět je zase potlačen červenou knihovnou, miláčku sem, miláčku tam, takže jako celek je pokračování skvělého začátku naprostý tématický i dějový guláš. Děj každou chvíli utíká do zcela jiných sfér, ale není to retrospektiva, spíše životopis jednotlivců, podrobně a zdlouhavě sepsané zážitky z dětství nebo určitých etap života. Hlavní hrdinka Nicole je na jednu stranu nedůvěřivá snad ke všemu, ale podrazy mrchy Sabatini donekonečna omlouvá. S oprávněným přesvědčením bych označil jako odpad, ale s úctou k Mistru Clarkovi dávám alespoň jednu hvězdu. Z daleké minulosti si matně vzpomínám, že následující díly jsou ještě horší, takže jen pro napsání komentáře je znovu číst odmítám.
Až na velmi světlé výjimky nemám severské krimi, nebo jak se dnes píše thrillery, rád. Ale podlehl jsem nálepce bestseller. Co mně trhalo žíly mimo samotný příběh, to byl bedekr švédského názvosloví jednotlivých ulic a čtvrtí měst. Asi tři a půl kilometrová slova se samými přehlasovanými samohláskami a písmeny poskládanými tak, že zaručeně došlo ke zlomenině jazyka (a to i při čtení očima), to bylo něco na mě. Obě hlavní postavy řešily psychologické problémy druhých, ale samy byly přímo excelentními případy pro psychiatry. Samotný způsob vyšetřování a vztahy v systému švédské policie působily jako příběh z rozvojové země. Tak hrubé nedostatky opomenutí ve vyšetřování Jeanette Kihlbergové... Chtěl jsem dát jednu hvězdičku pro sebe, za odměnu, že jsem dočetl do konce. Ale zase nechci tvrdit, že se jedná o odpad. Je to můj osobní názor a pro druhé to klidně může být bestseller. Pro mě ne!
Neil Asher má velmi čtivé příběhy. Možná sem tam trochu zpomalí a pokulhává, ale zase se pak znovu rozjede. Celkově je každá kniha výborným doplňkem celku. Ovšem, jak se zde opakovaně ozývá, nejlepší je nedat na škatulkování Asherových knih do cyklů a přečíst si všechny. Nejen kvůli návaznosti, ale i proto, že vám pak nebude líto toho kusu vytrhnutého příběhu, ke kterému se budete dodatečně vracet.
Dle mého je příběhově více strhující než Černá smrt, ne až tak překombinovaná. Je neuvěřitelné, jak lze napsat dvě knihy na téměř stejné téma naprosto rozdílně a bez ztráty hvězdičky - proto paralelní román. Miluji knihy, které nutí člověka přemýšlet, jak píše například Blanka586. Pro čtenáře, kteří ještě nečetli, je dle mého úplně jedno, kterou knihu budete číst jako první, jestli Nedokončený rukopis nebo Černou smrt. I když třeba Magdalenkačte tvrdí, že to jedno není, že jí to vše zapadlo, teprve když po knize Nedokončený rukopis přečetla Černou smrt. Nevím, úplně jiní lidé, jiné prostředí (i geograficky)... Já nesnáším přesně to, o čem se zmiňuje Titas9001. To mě tedy Thilliez zklamal. Poslední věta vám prozradí, co myslím. To prostě dobrý spisovatel nedělá, nemá-li v merku přímé pokračovaní, nikoliv nějaké paralely nebo volnou návaznost. Nestorkea, nejsi hloupá, je to hloupá poslední věta. Jednoduše a výstižně knihu popsala čtenářka L.R. Jedno je jisté - kniha určitě není pro ty, kteří se neradi potulují mezi kusy lidského masa. Ale pro ty ostatní je téměř špičková. Není důvod ubírat hvězdy, když výtky tvoří jen desetiny.
A už se to rozjelo, jak jsem nenápadně sliboval u první knihy, kterou je velmi dobré si přečíst, ať už pro některé čtenáře nebude extra akční. Ale kvůli navazujícícím osudům je to téměř nutnost.
Kniha zůstává pořád detektivkou, ale už je zde přece jen nějaký ten litřík krve. Hlavně je však děj mnohem napínavější a hezky to odsýpá. Mě osobně sem tam vytáčí postoje a myšlení Madison, Nate si taky občas nedá všechny moje kritiky za rámeček, nicméně to je úděl dnešních detektivek, že hlavní postavy jsou mnohdy vhodné pro psychiatra. Ale jak píšu, když to překonáte, nejde zase o tak velký problém. V napětí děje to zmizí. Svým způsobem může mít částečně pravdu marketa1860, že někoho může unavovat, když tentokrát již trojka Madison/Nate/Brody něco vyřeší a vzápětí šlápnou do dalšího exkrementu. Nicméně tím vším se stále proplétá hlavní červená linie, dostatečně kvalitní, která vás nutí číst stále dál.
Tato kniha je mnohem, mnohem napínavější a nutí polykat stránky rychleji a rychleji. Na nepatrné nedostatky nehleďte a kniha jako celek vás ve většině případů nepustí ze spárů až do poslední stránky.
Jsem v pasti. Jestliže jsem dal 5 hvězd Brownovu Bodu klamu, nemám žádný důvod reagovat na Mapu z kostí jinak. Vlastně ten styl vystavění příběhu mně připadá v mnohém podobný. James Paul Czajkowski alias James Rollins vychází rovněž z mnoha pravdivých vědeckých i historických podkladů a ve chvíli, kdy kroutíte hlavou, že to teda už moc přehání, tak bádáním zjistíte, že se popisovaná věc skutečně stala. Takže nakonec přestanete přemýšlet, co je skutečnost a co nadsázka a necháte se unášet dějem mezi vraždami, poklady, zázraky a výmysly. Výborné odpočinkové dílo. Oproti první knize už mně připadá vycizelovanější, nikoliv tak gulášovité. Já jsem se před spaním nebo u jídla (ano, vím, že se u jídla nemá číst, ale mě nemá kdo okřiknout, a to kdyby ještě někdo věděl, že jím vleže...) bavil dobře a chtěl jsem se stát vrahem hlavního záporáka. Pomalým vrahem. Abych jen nechválil - já jsem rád, když se během dne dostanu do práce, možná do města a domů. A oni si poletují z Ameriky nebo Itálie do Německa, pak do Afriky, do Francie, všude je čeká všechno přichystané, kafe je čerstvě zalité... Ale když to pominete, užijete si i ve svém akčním rádiusu deseti dvaceti kilometrů.
Připomíná to obsah hrnce pejska a kočičky, v kterém míchali těsto na dort. Je tam opravdu všechno. Až to chvílemi zahlcuje a člověk neví, na co se dříve soustředit, komu fandit. Už žánrové škatulkování uvádí thriller a fantasy, já bych ještě přidal červenou knihovnu v souboji dvou alfa samců o historicky vyvolenou samičku, mysticismus, magii, možná i trochu sci-fi. Na základech několika skutečných historických a vědeckých důkazů je vystavěn fiktivní dům knihy. Je to možná svým způsobem dost podobné Indianu Jonesovi. Pokud vám nevadí až pohádkové přehánění v oblasti techniky a vědeckých dovedností, pohodové létání helikoptérou něčím mnohem horším než je vichřice - tady to zase připomíná agenta 007 - tak se vám to bude zaručeně líbit. Je to sice guláš, ale docela čtivý, když dovede odpouštět přehánění a soustředíte se na příběh.
No..., hmm..., jak bych to řekl? Téměř s nadšenou jistotou, že když Child s Prestonem mají tak strhující děje ve svých knihách, ke kterým se přilepíte stejně kvalitně jako ti blbečci, které tisk vznešeně nazývá aktivisty, sekundovým lepidlem k čemukoliv, jsem se vrhl na knihu sólového počinu Lincolna Childa. Ale ouvej! Většinou jsem se v mém knižním životě setkával s případy, kdy šel sólový spisovatel ke dnu ve chvíli, kdy se na sklonku kariéry spojil s jiným autorem (A. C. Clark, S. King). Ale u Childa to znamená naprostý opak. Přesto, jak výborné jsou knihy dvojice Preston - Child, po několika knihách se nesmrtelný Pendergast, jehož velmi slabým odvarem je James Bond, začne mému apetitu přejídat. No, a na řadu tak přišel samotný Child.
Kniha Hlubinná bouře slibuje zpočátku rovněž strhující a napínavý děj s příchutí neznáma, ale po příletu Petera Crana na vrtnou plošinu začne děj pokulhávat. Funguje jako ideální sinusoida. Chvíli jste na vrcholu a napínavý děj hltáte, a pak přijde pád, kdy Peter Crane, který má za sebou armádní minulost a službu na ponorkách, začíná přemýšlet jako naprosto neznalý a nezkušený laik. Děj knihy na mě nepůsobí uceleným dojmem, ale naopak dost roztěkaně, samozřejmě nikoliv proto, že přeskajuje z paluby na palubu. Velmi trefně to ve svém komentáři vystihl čtenář jprst, že chvílemi se zde objevují nejasnosti v logice příběhu a v jednání některých postav. Rovněž má pravdu v tom, že se tyto nedostatky dají strávit. Ale já však, díky těmto nedostatkům, již nechrochtám blahem, ale snad jen sem tam, napůl spokojeně, chrochtnu.
No a co je jaksi nejpodivnější - snad každý autor, který píše sérii s primární osobou, jako zde Child na piedestal postavil Jeremy Logana, tak hlavní postava v tomto příběhu není ani vedlejší. Kdyby šlo o film, objevilo by se jméno Jeremy Logana asi až mezi uklizečkami, které uklízely plac po závěrečné klapce. Škoda. Ta kniha má opravdu potenciál být kvalitním příběhem, ale Childovi asi pekelně chybí Preston.
Tak po prvním díle jsem nejásal a dával to za vinu sám sobě, protože jsem byl hladový po akci Mistra Deavera v jiné než Rhymově podobě. Měl jsem jásat, protože nejásám teď. Autor si šel k postavě Shawa zjevně odpočinout natolik, že zcela změnil styl do něčeho, co mě tedy vůbec neoslovuje. Prostě mám rád akčnější děj a zde byla prostřední část vyloženě psaná jako příručka, jak to chodí v sektách v Americe při vymývání mozků. U nás k tomu stačí média a zdarma. Tento díl mě prozatím odradil od třetího pokračování. Je potřeba říci, že kniha má několik částí, kdy opravdu jede, ale na můj vkus jsou to jen občasné výkřiky do tmy. V závěru se děj posouvá skokově a v kapitole se zpětně dozvídáte to, co bylo přeskočeno. Tedy nikoliv retrospektiva, ale nějaký ne moc záživný styl psaní. Pro mě tedy žádná sláva. Ale sto hlav, sto názorů.
(SPOILER) Jak jsem v komentáři u knihy Kanibal z Nine Elms uvedl, v první knize, ještě s Erikou Fosterovou, autor dělal z postav lesby a gaye takovým způsobem, že měl člověk pocit, že zde žijeme v poměru 50:50 a ne 96:4. V dalších knihách už žil jakž takž v realitě. Kniha Propast smrti je však něco úplně jiného. Děj se odehrává v gay komunitě, takže je to přirozené prostředí, kde jsme zase my, většinoví, v minoritě. Navíc si můžeme být jisti, že je alespoň v základu popsáno věrně. Dal jsem o hvězdu méně. Tento příběh je oproti předchozím takový až moc poklidný, místy až ospalý, jen sem tam přijde pár stránek staré dobré akce a napětí. Ale to spíše, vyjma závěru, díky vrahovi než Kate a Tristanovi. Tušení asi v jedné třetině knihy o tom, kdo je vrah, celkovému dojmu taky moc nepřidalo. Za opravdu trapný moment považuji, když Kate při pohledu na identikit ihned položí otázku, zda neměl pachatel paruku a umělý chrup? To bys fakt nevymyslel. Pozná paruku a herecký chrup, ale obličej, s kterým se opakovaně setkala, nikoliv. Tady autor sklouzl až k přílišné jednoduchosti. Klasickému americkému braku se přiblížil popisem mužských postav, kdy všichni borci mají přes 180 cm, jsou to vysportovaní svalovci... Pokud to tedy nepsal ve fitku. Dal bych osobně za sebe hvězdy spíše jen tři, ale celkově je to běžná, konzumní a odpočinková detektivka, klasicky vystavěná, žádný thriller, takže proč jí škodit? A žádný autor nepíše věčně eňo ňuňo. Tak si musíme počkat na další, již samotným Robertem Bryndzou avizovanou, záhadnou zápletku.
(SPOILER) Jeffery Deaver je opravdový virtuos při spolupráci s detektivem Rhymem a jeho partou. Jen když pomyslíme na to, že veškerý děj každé knihy, vyjma opravdu nepatrných výjimek a pořízení invalidního vozíku, rozvíjí z jednoho pokoje (no, spíš asi větší haly) a přesto v drtivé většině knih vytvoří úžasný příběh, musí být opravdu fenomenálním člověkem s obrovskou představivostí. Jeffery Deaver by možná dokázal spáchat dokonalý zločin. Teoreticky určitě. Sic v knize Rozbité okno dovedl moc datokopectví asi až na pokraj žánru sci-fi, především na české poměry, kde síť díky počítačové negramotnosti státu nedosáhla takového propojení a není tudíž tak nebezpečná jako třeba v USA, tak ve většině situací je skutečná. Proto mě vždy dovede rozesmát nějaký český trouba, který se rozčiluje, že jej nějaký novinář na veřejné akci vyfotil, když on má přece právo do toho kecat (podle tiskového zákona moc nemá), ale vůbec mu nevadí, že obyčejný e-shop si ho svlékne donaha a ví o něm více než kdy věděla StB o kterémkoliv disidentovi. Záleží, kolik zaplatí za informace. A tato nevědomá blbost lidí se vlastně line celou knihou, aniž by autor někoho přímo nabádal třeba tak, jako já v tomto komentáři. Příklad, jak si nevšímáme sledování: V zaměstnání často vyhledávám na internetu potřebná zařízení pro výrobu. Přijdu domů, a na mém soukromém PC se začnou objevovat reklamy na výrobky, které jsem vyhledával v práci. Kdyby to byla trička, člověka to netrkne. Ale když mně začne nabízet záchytné vany na kyseliny... Samozřejmě, že se dají najít i v této knize mouchy, ale v celkovém dojmu je to jedna z těch superknih. Osobně mě rvou žíly několikrát opakované zápisky z tabulí nebo konkrétně v této knize tisíc řádků informačního seznamu na Sachsovou, ale to řeším velmi jednoduše - obrátím list. Nervy mám z mnohdy až přitroublého Pulaskiho a z nálad Rhyma, kterého bych někdy s radostí vyvrátil i s vozíkem, ať si pomůže sám, když se chová jak prase... Ale to je popis běžného života, který žijeme i my, jen v jiných kulisách. Prostě Jeffery Deaver je mág psaného slova a kdo považuje detektivní thriller za nějakou pokleslou literaturu, je zcela jistě vůl.
Legie je určitě dle mého názoru lepší než Artefakt. Retrospektivní návraty do dětství nás seznámily s Harissovou minulostí, ale že by to zase bylo až tak důležité vzhledem k celkovému ději...? A co mě opravdu pořád moc vadilo, tak jeho vypitá hlava, díky které nejen ztratil, po čem ohromně toužil, ale zapříčinil řadu zbytečných negativních situací. Jestli to byl autorův záměr, tak já nad ním tedy nejásal. Jako na houpačce - hrdinský čin, drak jak vidle, průser a zase hrdinský čin na chvilku hodného chlapce. Oproti Artefaktu dávám o hvězdu více, protože je zde více akce, i když více informací o artefaktu o moc víc nedostaneme.
Pro mě perfektní military oddechovka, při které jsem, především v závěru, moc nedýchal. Asi mám štěstí, že nejsem astrofyzik nebo hnidopich, abych hledal, co ve sci-fi nebo ve fyzice možné je a co nikoliv. To bych si mohl přečíst nějaká skripta z astrofyziky.
Příběh se sice rozjíždí poněkud těžkopádněji, a to proto, že já, na rozdíl od lidstva vím, co se děje na druhé straně, takže mě rozčiluje suverénní jistota. Klasická krátkozraká tupost politiků, kterou ostatně zažíváme v přímém přenosu a nemusíme číst sci-fi.
Knihu jsem si do hlavy nacpal takřka najednou a spolkl ji na několik skousnutí. Ani trochu mně nevadí, pokud si proto někdo o mně myslí, že jsem Tupoun. Já čtu pro svoji spokojenost, nikoliv pro obdiv hnidopichů. Proto podobně stavěným čtenářům sci-fi určitě četbu doporučuji.
Ostatně je zde vidět, kde se Jakub Mařík učil řemeslu sci-fi, zde jako překladatel.
Jako celek je Černočerná tma dle mého souborem čtivých detektivních thrillerů, tu lepších, tu slabších, ale není to klasický King. Nejsou to horory, byť likvidace manželky (a té krávy taky) v povídce 1922 je syrová, prvních pár stránek ve Velkém řidiči rovněž, trošičku náznaku ďábla v Prodlužování času a reportážní popis několika vražd v Dobrém manželství. Tedy alespoň pro mě to není ten klasický King, který mě vystraší svým spojením temné hrůzy ve zdánlivě obyčejném životě zúčastněných. Je tady napětí, ale jiného druhu. Mrkl jsem pak i na film 1922 a je to prostě trochu drsnější drama. Nic víc, nic míň.
Ty "pouhé" tři hvězdy nejsou v mém hodnocení o kvalitě knihy, ale o Kingovi, Mistrovi hororů obecně a Kingovi v této knize. Chris Carter taky popisuje brutální vraždy a nejsou to horory. Prostě jak říkám na začátku, je to jiný King nežli náš zbožňovaný King, kdy máte strach zhasnout a zavřít oči, ale to neznamená, že by to byla špatná kniha povídek.
Jestliže jsem dal u prvního dílu čtyři hvězdy, měl bych je dát i zde. Ale jsem z celé řady dost zklamán. Zpočátku to vypadalo fakt dobře, ale asi toho bylo v ději až mnoho. Mnoho zainteresovaných, mnoho akcí, a i když byly ztráty, tak nikoliv mezi hrdiny.
Řada témat je zde velmi zajímavých a mohla by se opravdu pěkně rozvíjet. I když obyčejnému čtenáři zní až neuvěřitelně, že když se vám zaběhne pes z Brazílie do Číny, tak ho přes satelit najdete i s číslem báraku, kde zrovna občůrává rohy. Ale tento špehovací obor nelze podceňovat. A tak tloustýt u PC v Pentagonu napovídá dvěma agentům desetitisíce kiláků od sebe, kudy utíkat. U třetího dílu určitě již můžu bez spoileru vyjádřit svou naprostou nedůvěru k prvnímu, že ačkoliv o mimozemšťanech v moři veděli z vlády hodní i zlí, svět se o jejich přítomnosti nedozvěděl ani ň. A takové kopance jsou sem tam ve všech třech knihách. Škoda. Daly by se z toho při troše snahy udělat velmi dobré akčňáky.