Tupoun
komentáře u knih
Nedokončený rukopis
Franck Thilliez
Dle mého je příběhově více strhující než Černá smrt, ne až tak překombinovaná. Je neuvěřitelné, jak lze napsat dvě knihy na téměř stejné téma naprosto rozdílně a bez ztráty hvězdičky - proto paralelní román. Miluji knihy, které nutí člověka přemýšlet, jak píše například Blanka586. Pro čtenáře, kteří ještě nečetli, je dle mého úplně jedno, kterou knihu budete číst jako první, jestli Nedokončený rukopis nebo Černou smrt. I když třeba Magdalenkačte tvrdí, že to jedno není, že jí to vše zapadlo, teprve když po knize Nedokončený rukopis přečetla Černou smrt. Nevím, úplně jiní lidé, jiné prostředí (i geograficky)... Já nesnáším přesně to, o čem se zmiňuje Titas9001. To mě tedy Thilliez zklamal. Poslední věta vám prozradí, co myslím. To prostě dobrý spisovatel nedělá, nemá-li v merku přímé pokračovaní, nikoliv nějaké paralely nebo volnou návaznost. Nestorkea, nejsi hloupá, je to hloupá poslední věta. Jednoduše a výstižně knihu popsala čtenářka L.R. Jedno je jisté - kniha určitě není pro ty, kteří se neradi potulují mezi kusy lidského masa. Ale pro ty ostatní je téměř špičková. Není důvod ubírat hvězdy, když výtky tvoří jen desetiny.
Luca
Franck Thilliez
Jakmile jsem dočetl Černou smrt, od samého nadšení jsem ihned sáhl po další knize od Thilieze, která byla v knihovně jako e-kniha, až jsem přehlédl, že se jedná o 9. díl série Komisař Sharko. Nicméně dějově to vůbec nevadilo, a pokud snad jen navazovaly osobní osudy hlavních postav, tak to přežiji.
Jinak jsem ale nadšený. Autor vymýšlí neotřelé příběhy, které zaujmou již samy o sobě krvavým "uměním" vrahů nebo třeba prostředím. Sice zase spousta magorů v týmu, cvokaři v pohotovosti, ale včerty. Dalo se to opravdu polykat po kusech. Jedna linka se hezky rozvětví, a člověk ne a ne přestat a najednou fňuká, že už jsou dvě hodiny ráno a za chvíli zase běžet vydělávat na kapitalistu a přidružené socky. Jestliže ArwenAragorn nebo Nelly píšou, že Luca je v sérii s komisařem Sharkem zatím nejslabší, tak se mám tedy na co těšit, když mě osobně Luca i ta, podle některých, překombinovanost, nadchla úplně šíleně. Jane2016 to vidí asi úplně stejně jako já. Prostě opravdu jsem nadšen a myslím, že ani vyznavači Chrise Cartera Franckem Thilliezem nepohrdnou. Jinak bacha, Carterovi by měla v CZ vyjít za necelý měsíc další kniha!
Černá smrt
Franck Thilliez
Vive la France! Moje první setkání s Mistrem Thilliezem a dovolím si tvrdit, že Francie nabídla dalšího autora s podobně temným stylem tvorby jako má Bernard Minier. Mlask! Pokud budete číst pozorně, to jméno se dějem mihne - určitě to neberte jako spoiler. Oproti povzdychnutí v komentu orinky3, že je škoda, že zlobři nebyli postaveni před řádný soud, jsem nesmírně rád, že se tak nestalo. Protože při dnešním "humanistickém" přístupu k odpadu společnosti by ještě mohli dostat podmínku nebo drsný trest, domácí vězení.
Začátek působí trochu možná až kingovsky a čtenářem to tříská od mantinelu k mantinelu, než se začne pomalu orientovat. A zase to s vámi třískne úplně jinam, protože se vynoří nová linie. V podstatě souzním s komentem terimily - jen dodávám - teorie, co ti ptáci, je v jedné dvou větách nadhozená (u řeky).
Ale taky souhlasím se všemi, kdo tvrdí, že za polovinou autor jako by začal moc spěchat. Gabriel Moscato, přes celou knihu v defenzivě, začne příběhem projíždět jako nůž máslem a v určitých chvílích jsou mu přisouzeny vlastnosti hodné pana Stelouna.
Nicméně celkově je to opět solidní počin na scéně temných thrillerů a poněvadž jsem mezitím spolkl další knihu tohoto autora, už vím, že ten počin není jediný. Určitě doporučuji!
Vítězství
Nick Webb
Navzdory chvále předchozích dvou akčních dílů, je i pro mě, kdož tak úplně nelpí na fyzikálních zákonech jako spíše na čtivosti a ději knihy, poslední díl už poněkud překombinovaný. Dostal jsem se do pozice, kdy prostě částečně souhlasím se zápornými komentáři gonga a psychouška, ale na druhou stranu i s klaďasem QEDS a suchým konstatováním Crozze. To, co se líbí Turloghovi, překvapivé zvraty, bylo pro mě už překombinovaným dějem, kde se spíše přikláním k těm záporným komentům. Chvílemi se mně zdá, že je to úžasný příběh pro mladé a ještě mladší čtenáře, spíše starší žáky, řečeno soutěžní terminologií.
Ale určitě to nehrozilo předčasným zavřením knihy. Nicméně, musím přiznat, že jsem ji četl docela dlouho. Tož si vyberte, co včiléj.
Válečník
Nick Webb
Jestliže jsem psal o první knize, že se mně líbila jako perfektní napínavá oddechová military sci-fi, tak nemám důvod druhou knihu hodnotit jinak. Každý čtenář, který přečetl dříve než tuto sérii, prozatím tetralogii Jakuba Maříka (a snad za méně než dva měsíce již pentalogii) UTSS Salamis, musí zde vidět stále více podobenství. Ale to vůbec nesnižuje kvalitu ani jednoho z děl. Z komentářů vyplývá tak půl na půl, že se někomu líbila více první kniha, někomu zase tato. Je pravda, že v druhé knize je mnohem více politiky a pletichaření, lidského svinstva s kým a za kolik, proti komu apod. V podstatě je tento díl dějově bohatší, nejen o likvidaci jedné lidské lodě za druhou. Prostě pokud na příběh nejdete moc vědecky a nešťouráte se v detailech, pokud máte rádi military sci-fi a napětí z vesmírných bitev, nemusíte váhat ani na chvíli.
Našeptávač
Donato Carrisi
Celá vyšetřovací parta jsou psychouši! A hlavní postava je opravdu, ale opravdu těžký případ pro psychiatra. Nějak si nepamatuji, že bych se někdy setkal s tím, aby si kriminalisté jako nejdůležitější věc na začátku vyšetřování neznámého pachatele pojmenovali. Na mě to působilo prostě ujetě. Celé pátrání na mě tak působilo skrz celou knihu. Přitom téma příběhu je pro thriller vynikající. Ale to zpracování... Nejsem samozřejmě odborník na kriminalistické postupy, jen požírač detektivek a thrillerů, ale tady byla většina postupů postavená na hlavu. Třeba zavřít se do baráku, aby došlo ke spojení myslí, a za pár dní tam nebyla ani noha - to se chechtám dodnes nad takovou pakárnou. PastelceX vadí geografická neukotvenost příběhu. Souhlasím především proto, že bych chtěl vědět, kde může fungovat tak očividně zkorumpovaný šéf a vyšetřovatelé, kteří nejsou o nic lepší, když bez mrknutí oka hodí přes palubu kolegy a pak se dají zase dohromady jakoby nic. Opakuji, ta parta byla tak nesourodá, že by měli co dělat, najít mezi 10 000 zelenými kuličkami jednu červenou. Docela dost souhlasím s komentářem baji42 a asi úplně nejvíc, z těch, co jsem četl, s názorem minirocka.
Ale jak jsem již výše uvedl, myšlenka výborná. Sranda, že Tano píše, že jí posledních pár stránek nesedlo, já naopak hodnotím možná celou čtvrtinu nebo alespoň pětinu knihy jako konečně hodnou označení jakž takž krimi thriller. Co člověk, to názor.
Přes veškerou kritiku, až na tom budu tak blbě, že nebudu mít co číst, nezavrhuji možnost, že se na druhý díl vrhnu. Nebo jen ze zvědavosti, jak to ti psychouši dále mrví.
Roj
Nick Webb
Pro mě perfektní military oddechovka, při které jsem, především v závěru, moc nedýchal. Asi mám štěstí, že nejsem astrofyzik nebo hnidopich, abych hledal, co ve sci-fi nebo ve fyzice možné je a co nikoliv. To bych si mohl přečíst nějaká skripta z astrofyziky.
Příběh se sice rozjíždí poněkud těžkopádněji, a to proto, že já, na rozdíl od lidstva vím, co se děje na druhé straně, takže mě rozčiluje suverénní jistota. Klasická krátkozraká tupost politiků, kterou ostatně zažíváme v přímém přenosu a nemusíme číst sci-fi.
Knihu jsem si do hlavy nacpal takřka najednou a spolkl ji na několik skousnutí. Ani trochu mně nevadí, pokud si proto někdo o mně myslí, že jsem Tupoun. Já čtu pro svoji spokojenost, nikoliv pro obdiv hnidopichů. Proto podobně stavěným čtenářům sci-fi určitě četbu doporučuji.
Ostatně je zde vidět, kde se Jakub Mařík učil řemeslu sci-fi, zde jako překladatel.
Ignis fatuus
Petra Klabouchová
Na knihu jsem se vrhl jako hladový vlk poté, co jsem četl vynikající knihu U severní zdi. Zklamání bylo obrovské navzdory většinovému názoru ostatních čtenářů. Christie2020 píše, že pro ni byl začátek zmatený. Pro mě byla zmatená celá kniha. V určité části, podobně jako Melodka a další čtenáři, jsem vyčenichal podobnost s Trhlinou, která se mně taky nelíbila. U Trhliny alespoň čtenář věděl, proč tam ta parta leze, u Ignis fatuus se to dozvídáme až na samém konci, i když nějaké náznaky se snad během příběhu objevují. Celkově je to guláš, kdy pejsek a kočička jsou hadra.
Taky jsem narazil na nesrovnalost autorky a na 100% to není součást děje. Při cestě zpět se vyšplhají na téměř lysý vrchol, odkud vidí široko daleko. Za moment jsou tam mladé břízky a za pár následujících vět už jsou tam vzrostlé stromy, takže mohli vidět prd a ne do dáli. Znovu upozorňuji, že to není součást iluzí, přeludů a halucinací. Prostě na tuto knihu chci zapomenout a doufám, že Petra Klabouchová příště zaperlí zase něčím tak skvělým jako U severní zdi.
Střípky ticha
Linda Castillo
Opět proběhla nevynucená rychločetba. Prostě mě děj dostal a nepustil. Přestože miluji thrillery ve stylu Carterových krvavých drsáren, určitě nepohrdnu ani klasickou detektivkou. A to knihy Lindy Castillo opravdu jsou, přestože začátek je vždy tak trochu thriller. A přesto dávám tentokrát jen čtyři hvězdy. Nikoliv kvůli kvalitě příběhu, ale když jsem v komentáři k předchozí knize ne úplně souhlasil s jednou částí komentáře Marcik7, tak nakonec musím uznat, že měla pravdu. Co mě tedy v této knize již opravdu otravovalo, bylo Katino neustálé rozebírání vztahu s Tomasettim. Zcela chápu strach a obavy obou postav. Ale babrat se v tom tři knihy po sobě, je už přece jen moc. A co mě ještě dost vytočilo, byla neobjektivnost a citová zainteresovanost Kate. Je to pochopitelné pro ženu, nikoliv pro policajtku. A takové pubertální myšlenkové pochody á la ´vím, že dělám chybu, ale just to udělám´, to ani raději nerozebírám.
Takže o hvězdu méně, ale z osobních důvodů, nikoliv, že by byl celek nějak horší. Myslím, že ti, kterým se líbily předchozí příběhy, nebudou zklamáni.
Modlitba za mlčení
Linda Castillo
Myslím, že druhá kniha v sérii byla ještě o něco lepší než první. Začínala sice skoro jako drsný thriller, ale pak už to byla "jen" kvalitní detektivka. Přestože čtu převážně jen při obědě a před spaním, spolkl jsem ji asi za tři čtyři dny, z čehož vyplývá, že se mně velmi líbila. Oproti názoru z komentáře Marcik7, mně možná až přehnaná citová opatrnost jak Tomasettiho, tak Kate nějak extra neirituje. Ono vyspat se s někým a dát průchod citům je obrovský rozdíl. A oba mají strach, že to může bolet, především při jejich práci a minulosti.
Co mě kapku vytočilo, tak klasický scénář v závěru, kdy si hlavní postava myslí, že je nejchytřejší. Dobře jí tak! Ale jinak se to prostě čte opravdu velmi dobře. Třetí kniha se v bazarech prodává skoro za větší prachy než obrazy Alfonse Muchy, v meziknihovních výpůjčkách jsem za ni vyplázl kilo, tak doufám, že bude stát za to. Docela se těším.
Nasterea
Petra Stehlíková
Do prasečí řitě! Oblíbené, Ilan mnohokrát opakované zaklení. Sranda je, že i když tak zní, není sprosté, ba dokonce je spisovné. Ale jinak je to jízda dolů z kopce. Můžu zde dát za pravdu komentářům ctenarMarLnYI, jfialova, určitě Skoupka, možná i Shashlick a dalším. Děj se táhne a připadá mně, že jej autorka až moc natahuje. Ilan chodí od ničeho k ničemu a navíc tomu ničemu vůbec nerozumí a hlavně se chová již extrémně puberťácky. Vzteká se o to víc, když ví, že ostatní mají pravdu, škodí, kde se člověk podívá, spoustu vztahů ničí a její tupost stojí i to nejcennější. Tohle už je moc. Nepopírám, že mládeži to tak nepřijde, protože to možná chápou, dovedou se vcítit do jejích pocitů. Ale i v dnešní době by se s takovou zlostnou, věčně uraženou babou, nebavil ani vlastní počítač.
Dalo by se toho zkritizovat hodně, ale podle závěru je vidět, že autorka dovede zaujmout. V podstatě od příjezdu Kozlowské jsem již zapnul výstražné majáky, posléze dokonce četl jedním dechem, ale do úplného konce to nevydrželo.
Autorka píše, že další díl Urla již odeslala ke zpracování. Počítám, že na léto nevyjde, ale před Vánoci se možná dočkáme. Teď už musím pokračovat, abych zjistil, jak se s tím autorka popasuje, zda něco napraví. Nepřímo však naznačila, že se hrdinům asi moc dařit nebude.
Faja
Petra Stehlíková
První třetina je poklidnější, pokud to lze vůbec tvrdit po boku takového hebla, jako je Ilan. Jestli jsem ji měl chuť v první knize přerazit, tak teď jsem nesmírně toužil po tom, abych ji opakovaně mohl roztrhat na malé kousky. Ale vždy z té své tvrdohlavosti a zbrklosti nakonec vybruslila, tak jsem trhání odložil.
Právě v první třetině se dozvídáme o světě za skárou, tedy o nížinách. Přestože je tato část akčně poklidnější, nelze říci, že by byla nudná.
No a pak to začne. Poplach pro pětadvacítku, odlet a odjezd do Duvalského pohoří a čtenář už nemá čas na oddech. Jízda jako na tobogánu a rychlost se až nebězpečně zrychluje a taky pěkně nebezpečně končí, takže vám všem nezbývá, než se vrhnout na Nastereu, třetí knihu. Já tak tedy činím a směle vám Faju doporučuji, navzdory tomu, že nejsem děti a mládež. :-)
V mrtvé zóně
Jakub Mařík
Vypínám jednu hvězdu, ač, světe div se, nikoliv kvůli kvalitě. V knize do děje vstoupí nový prvek vesmírných vzbouřenců, a i když to vytvoří nosnou myšlenku knihy, v celkovém příběhu se děj začíná poněkud natahovat. Prostě člověku už to pomalé dávkování, kdo by mohli být Korzáři, ve čtvrtém díle připadá již dlouhé. Jako samostatná kniha, jak ostatně hodnotí i řada dalších čtenářů, se jedná o výborný kousek military sci-fi, ale čtete-li to jako čtvrtou knihu, už pozornost mírně uvadá. Osobně se mně zdál již dost natažený i děj uvnitř mrtvé lodě. Tak nezbývá než doufat, že se vše vysvětlí a napraví V jámě lvové.
V Krvavém pásu
Jakub Mařík
Řada čtenářů mrčí, že je třetí kniha skluz dolů. Hmm, kloním se spíše k těm, kteří hovoří o knize diplomacie, tedy více o překonávání nedůvěry a seznamování se s neznámou civilizací. To znamená, že i když jsou zde akce, je děj poklidnější. Osobně bych řekl, že blížíc se děj k závěru, opět doutnající akcí, začíná být stále jasnější, že další kniha by měla být, doufejme, zase ve stylu předchozích dvou. Nemám důvod lámat nad tímto dílem hůl a dávám opět 5 hvězd, protože i v boji je třeba přeskupovat, když do bitvy vstoupí další, a navíc neznámý, prvek, možná budoucí spolubojovník. Asi bych se zde ztotožnil s komentářem Sittha, ale v mnohem optimističtějším módu. Opět musím a chci tuto knihu doporučit, už jen pro souvislost příběhu.
V ledovém sevření
Jakub Mařík
Přesně jak jsem předpokládal již během četby první knihy. Musel jsem se okamžitě vrhnout na díl druhý a obětovat mu spánek na úkor pracovní svěžesti. Jsem u série nadšený z toho, co někteří kritizují, že se jedná o čistě zájmovou odpočinkovou četbu. Takto k dílu přistupuji a jsem navýsost spokojen.
V druhé knize se ocitáme z vedra slunce na ledové planetě, sic stále v perfektní akci, ale pojaté zcela odlišným způsobem. Už jen touto změnou pokračování není nudné. Posádka pomaloučku přichází na další nebezpečné vlastnosti nepřítele a to stojí nemalé oběti. Ale nachází i další možnost, jak se dostat Korzárům na kobylku. Cesta bude ale náročná a dlouhá. Naštěstí, protože díky tomu nás čekají další, bez dechu čtené, příběhy. Jsem nadmíru spokojen a nadšen. Kniha poskytla to, co jsem chtěl - zmizet dokonale z reality všedních dnů.
Ve stínu slunce
Jakub Mařík
Jsem zcela nadšený. Neotevřel jsem knihu proto, abych prověřoval autorovy znalosti z astrofyziky nebo přemýšlel, čemu se to podobá, ale abych dostal akční vesmírný boj a příběhy posádky lodi USS Salamis. Toho jsem dostal plné náruče s nadšeným přesvědčením, že čeští autoři se dnes můžou směle rovnat zahraniční tvorbě, což není nic lehkého. Autor používá výborný styl, kdy hned zpočátku začíná akcí a loď s posádkou představuje během dalších kapitol. V podstatě to vše pěkně zapadá do sebe, kdy prožijete strhující napětí boje a pak si vydechnete, ale jen mírně, v ději uvnitř lodě. Nenudil jsem se a již u první knihy jsem předpokládal, že mně asi bude vadit, až tato série skončí. Pokud nehledáte military sci-fi s příběhem proto, abyste ostřížím zrakem kontrolovali autora, kde udělal z hlediska fyziky chybu, okamžitě se vrhněte do četby. Nečekejte a neváhejte!
Naslouchač
Petra Stehlíková
Potřeboval jsem po třech detektivních knihách přeladit na jiný žánr, tak jsem hledal mezi sci-fi. Českých autorů či autorek se již dávno nebojím, na rozdíl od českých filmů, tak jsem se vrhl do čtení. Až teprve později jsem si všiml, že je kniha zaškatulkovaná jako fantasy a ještě pro mládež, což je úplně opačný věkový pól vzhledem k mé maličkosti. Fantasy moc nemusím. Ale příběh mě jakž takž zaujal - pokračoval jsem. Jedná se vlastně o postapokalyptický stav Země a společnosti. Příběh se rozvíjel pomalu, podrobným popisem života a tu a tam se objevila nápověda, na kterém místě světa se vlastně nalézáme. Mimochodem, ač se jedná o smyšlený příběh, zmínka o Ďatlovově výpravě na Cholat Sjachyl (Horu mrtvých), je pravdivá. Ilan jsem měl chuť opakovaně přerazit, což jen dokazuje, že ji autorka vykouzlila velmi přesně vzhledem k jejímu věku - poklona. Nu a tak mě příběh vtahoval víc a víc až jsem nyní nucen s radostí vám oznámit, že jsem velmi spokojen a už si jdu stáhnout dvojku. Kdo miluje pozvolné poznávání, posléze i napětí, lidské příběhy, nebude zklamán.
Příchuť zla
Wendy Dranfield
Co další kniha v sérii, to vyšší kvalita a propracovanější a záludnější děj. Vždycky hýkám nadšením, když narazím na autora/autorku, který nepředkládá čtenáři jednoduchou přímočarou linku, ale děj se zamotává jako špona procházející vrstvami s vrtákem. A Wendy Dranfield to dělá opravdu mistrně. Sice je pravda, že když Natovi opět začaly hrozit velké problémy, začal jsem skučet, že už toho bylo dost, ale Wendy dovede odhadnout čtenáře a dala s tím velmi rychle pokoj.
A opět, jako v předchozích knihách, tak překrásně zamotává děj, že na začátku stránky si mnete rukama, jaký jste borec, že jste odhalil viníka, a na konci stránky vám sklapne a hledáte jiného podezřelého. To je pak to pravé žrádlo, když se mnou autor opakovaně vykývá. Je to mňámózní díl jako celek, kterému není zapotřebí vyčítat nějakých pár prkotin. Jsem rád, že čtvrtá kniha vyjde v květnu. To se dá vydržet. A pokud čtete sdělení Wendy čtenářům, je docela možné, že Vražedná naděje nebude poslední knihou této série. Neváhejte a vrhněte se do Příchutě zla!
Volání o pomoc
Wendy Dranfield
A už se to rozjelo, jak jsem nenápadně sliboval u první knihy, kterou je velmi dobré si přečíst, ať už pro některé čtenáře nebude extra akční. Ale kvůli navazujícícím osudům je to téměř nutnost.
Kniha zůstává pořád detektivkou, ale už je zde přece jen nějaký ten litřík krve. Hlavně je však děj mnohem napínavější a hezky to odsýpá. Mě osobně sem tam vytáčí postoje a myšlení Madison, Nate si taky občas nedá všechny moje kritiky za rámeček, nicméně to je úděl dnešních detektivek, že hlavní postavy jsou mnohdy vhodné pro psychiatra. Ale jak píšu, když to překonáte, nejde zase o tak velký problém. V napětí děje to zmizí. Svým způsobem může mít částečně pravdu marketa1860, že někoho může unavovat, když tentokrát již trojka Madison/Nate/Brody něco vyřeší a vzápětí šlápnou do dalšího exkrementu. Nicméně tím vším se stále proplétá hlavní červená linie, dostatečně kvalitní, která vás nutí číst stále dál.
Tato kniha je mnohem, mnohem napínavější a nutí polykat stránky rychleji a rychleji. Na nepatrné nedostatky nehleďte a kniha jako celek vás ve většině případů nepustí ze spárů až do poslední stránky.
Pád do tmy
Wendy Dranfield
Udělal jsem velkou hloupost. Přečetl jsem si tři knihy série a teprve píšu komentář k první. Ale na druhou stranu je to výhoda pro váhající. NEVÁHEJTE! V květnu vyjde čtvrtá kniha a dovolím si tvrdit, že většina z vás na ni bude netrpělivě čekat. POZOR! Vy všichni, co zde často pláčete nad nedostatkem knih bez potoků krve a mazlavých vnitřností rozházených všude kolem - tato kniha je klasická detektivka, nikoliv thriller, a pokud si dobře pamatuji, první kniha je takřka bezkrevná.
Protože autorka Wendy Dranfield pracovala s vězni a rovněž dělala asistentku koronera, ví, o čem píše. Setkali se dva lidé rozdílných povah s přibližně stejným osudem - Nate a Madison. Do toho se nám míchají klasičtí američtí policisté, kteří napřed střílí a teprve pak se ptají (problém Ameriky i v reále).
Tato první kniha má víceméně poklidnější průběh v několika liniích a s retrospektivami vzpomínek obou hlavních postav. Přestože neskřípete zubama napětím, udržuje vás děj pořád v pozoru. Pěkně se nám to s podezřelými zašmodrchává a já, přestože jsem Tupoun, jsem nějakým zázrakem dostal vnuknutí, kdo je hlavní krysa a sám sebe jsem vyznamenal řádem bílého lva s řetězem. Ale ono se to tak zauzluje, že jsem si řetěz skoro odebral, protože krysa je nakonec krysa non plus ultra. Musím částečně uznat třeba komentář Arwena 777, že jsou v knize určité koniny (třeba ty kosti po 14 dnech), i dialogy a nedotažené jednotlivé dějové linky, ale celkově se to dá překousnout. Mnozí se diví, že má kniha tak vysoké hodnocení. Řekl bych, že je to reakce právě těch, kteří k zážitku při detektivce hledají něco jiného, co tady dříve bývalo standardem, dnes výjimkou.
No a jak jsem v úvodu kritizoval vlastní hloupost, že píšu komentář k první knize, když jsem přečetl již tři, právě proto vám všema deseti doporučuji i knihu Pád do tmy, protože vývoj postav a jejich osudy na sebe přímo navazují a věřte Tupounovi - autorka se vám za vaši důvěru v dalším pokračování bohatě odmění. Já osobně si raději smlsnu na řezničině ála Chris Carter, přesto jsem tyto tři knihy spolkl během tří týdnů (a to jsem mezitím maloval kuchyň - nesnáším manuální práci) a Wendy Dranfield si zařadil mezi oblíbené autory.