Tupoun komentáře u knih

Třetí kniha Chrise Cartera je docela odlišná od dvou předchozích v sérii. Což je výborné, protože autor čtenáře opět překvapí něčím novým, nezačíná být nudným, opakujícím se. Přestože v této knize, dámy prominou, není brutalita vražd navenek tak hrůzná, o to více jsou vraždy propracovány psychologicky, aby si, díky skvělému talentu popisovaného utrpení, mohl vytrpět čtenář neskutečnou bolest s oběťmi. Aby vlastně trpěl víc než ony, protože předpokládám, že většina čtenářů to přežila, a trpěla, narozdíl od obětí, opakovaně, při představě, co všechno se dělo uvnitř. Mně docela stačilo, když jsem četl zdůvodnění, proč zemřela první oběť předčasně, protože jsem večeřel.
I když je kniha jiná, ani v nejmenším nelze říci, že snad horší. Děj se neustále rozvíjí bez viditelnějších hluchých míst, je dostatečně napínavý a jestliže docela jednoduše napovídá v závěru, že se smrtí toho kluka to nebude asi jen tak, příběh, ani vyvrcholení nijak nepokazí.
Co však mě osobně doslova totálně zklamalo a Carter pro tu chvíli klesl hluboko v mých očích, byl vstup do polorozpadlé budovy v samotném závěru. Že americké baterky (svítilny) přestávají v 99,9% svítit zrovna v okamžiku, pro který byly vynalezeny, to ví snad už i malé děti. Ale že Hunter, takový expert a logik, nejchytřejší z nejchytřejších, leze do sklepa baráku bez baterky, jen proto, aby autor mohl rozehrát, sic napínavé, ale díky těm baterkám značně ubohé závěrečné fanfáry - byl jsem fakt zdrcen. Taková kravina by se nepodařila ani poručíku Hrubcovi (Byl jednou jeden polda).
Původně jsem chtěl dát za takový kiks jen jednu hvězdu. Ale pak jsem si řekl, že celkově si to příběh nezaslouží, pro těch pár podělaných odstavců. Jsem za to na Cartera naštvaný, ale přesto knihu doporučuji, jako bych dal hvězd pět.

10 10.01.2022

První kniha z řady, Dvojitý kříž, jak jsem psal v komentáři, mě nijak extra nenadchla. Ale Popravčím se Chris Carter pochlapil. Děj je tentokrát celistvý, od počátku akční a napětí nekolísá, ale celkově neustále narůstá. S tím, že humusácké vraždy budou mít asi podobný základ, nic moc dělat nejde, protože způsobů, jak dělit tělo na částečky zase moc není. Zde je změnou a úžasným nápadem autora spíše psychologické utrpení, takže pro oběť dvojité umírání. Proto doporučte svým dětem - nešikanujte, může se to obrátit proti vám. Když pominu klasický americký komplex, že všichni chlapi klaďasi měří od 185 cm nahoru a mají modré nebo zelené oči (zelené oči mají jen 2% světové populace a podle amerických autorů to vypadá, že 1,99% jsou Ušáci), což ale nemá nic společného s kvalitou děje, je tato kniha výborným a čtivým thrillerem, přestože mě dvakrát nenechala usnout před čtvrtou ranní. Ale mám volno, tak proč ne. Spěchám natáhnout do čtečky Nočního lovce.

16 30.12.2021

Něco od Cartera jsem v minulosti již četl, ale teprve díky pomoci Databáze knih, tomuto skvělému serveru, nemusím složitě pátrat po sériích. Tak jsem se rozhodl začít od počátku. Tahle kniha Dvojitý kříž je něco velmi podobného horské dráze. Chvilku to šlape, krev, maso, utrpení v docela reálném popisu (kritici drsnosti už vědí, že to není pro ně, ale jestliže chcete pochopit opravdový hnus vraždy, musí vám to někdo detailně popsat), napěťový spád, pak se to plouží v bahně nudnosti a pomaličku se děj škrábe zase nahoru. K omrzení je neustálé připomínání, že Hunter nemůže spát, nu, a navzdory jeho příjmení nebyl v tomto příběhu lovcem, ale loveným. Docela souzním s komentářem Maevie, z části i worka nebo Antaki_Thorin. Chvíli detektivka, chvíli thriller, číst se to určitě dá, ale víc času než u jídla a před spaním jsem tomu nedal. To však neznamená, že druzí nebudou nadšení, protože jsem nadšený nebyl já. Odcházím číst Popravčího.

10 25.12.2021

(SPOILER) Jak jsem v komentáři u knihy Kanibal z Nine Elms uvedl, v první knize, ještě s Erikou Fosterovou, autor dělal z postav lesby a gaye takovým způsobem, že měl člověk pocit, že zde žijeme v poměru 50:50 a ne 96:4. V dalších knihách už žil jakž takž v realitě. Kniha Propast smrti je však něco úplně jiného. Děj se odehrává v gay komunitě, takže je to přirozené prostředí, kde jsme zase my, většinoví, v minoritě. Navíc si můžeme být jisti, že je alespoň v základu popsáno věrně. Dal jsem o hvězdu méně. Tento příběh je oproti předchozím takový až moc poklidný, místy až ospalý, jen sem tam přijde pár stránek staré dobré akce a napětí. Ale to spíše, vyjma závěru, díky vrahovi než Kate a Tristanovi. Tušení asi v jedné třetině knihy o tom, kdo je vrah, celkovému dojmu taky moc nepřidalo. Za opravdu trapný moment považuji, když Kate při pohledu na identikit ihned položí otázku, zda neměl pachatel paruku a umělý chrup? To bys fakt nevymyslel. Pozná paruku a herecký chrup, ale obličej, s kterým se opakovaně setkala, nikoliv. Tady autor sklouzl až k přílišné jednoduchosti. Klasickému americkému braku se přiblížil popisem mužských postav, kdy všichni borci mají přes 180 cm, jsou to vysportovaní svalovci... Pokud to tedy nepsal ve fitku. Dal bych osobně za sebe hvězdy spíše jen tři, ale celkově je to běžná, konzumní a odpočinková detektivka, klasicky vystavěná, žádný thriller, takže proč jí škodit? A žádný autor nepíše věčně eňo ňuňo. Tak si musíme počkat na další, již samotným Robertem Bryndzou avizovanou, záhadnou zápletku.

2 19.12.2021

(SPOILER) Jeffery Deaver je opravdový virtuos při spolupráci s detektivem Rhymem a jeho partou. Jen když pomyslíme na to, že veškerý děj každé knihy, vyjma opravdu nepatrných výjimek a pořízení invalidního vozíku, rozvíjí z jednoho pokoje (no, spíš asi větší haly) a přesto v drtivé většině knih vytvoří úžasný příběh, musí být opravdu fenomenálním člověkem s obrovskou představivostí. Jeffery Deaver by možná dokázal spáchat dokonalý zločin. Teoreticky určitě. Sic v knize Rozbité okno dovedl moc datokopectví asi až na pokraj žánru sci-fi, především na české poměry, kde síť díky počítačové negramotnosti státu nedosáhla takového propojení a není tudíž tak nebezpečná jako třeba v USA, tak ve většině situací je skutečná. Proto mě vždy dovede rozesmát nějaký český trouba, který se rozčiluje, že jej nějaký novinář na veřejné akci vyfotil, když on má přece právo do toho kecat (podle tiskového zákona moc nemá), ale vůbec mu nevadí, že obyčejný e-shop si ho svlékne donaha a ví o něm více než kdy věděla StB o kterémkoliv disidentovi. Záleží, kolik zaplatí za informace. A tato nevědomá blbost lidí se vlastně line celou knihou, aniž by autor někoho přímo nabádal třeba tak, jako já v tomto komentáři. Příklad, jak si nevšímáme sledování: V zaměstnání často vyhledávám na internetu potřebná zařízení pro výrobu. Přijdu domů, a na mém soukromém PC se začnou objevovat reklamy na výrobky, které jsem vyhledával v práci. Kdyby to byla trička, člověka to netrkne. Ale když mně začne nabízet záchytné vany na kyseliny... Samozřejmě, že se dají najít i v této knize mouchy, ale v celkovém dojmu je to jedna z těch superknih. Osobně mě rvou žíly několikrát opakované zápisky z tabulí nebo konkrétně v této knize tisíc řádků informačního seznamu na Sachsovou, ale to řeším velmi jednoduše - obrátím list. Nervy mám z mnohdy až přitroublého Pulaskiho a z nálad Rhyma, kterého bych někdy s radostí vyvrátil i s vozíkem, ať si pomůže sám, když se chová jak prase... Ale to je popis běžného života, který žijeme i my, jen v jiných kulisách. Prostě Jeffery Deaver je mág psaného slova a kdo považuje detektivní thriller za nějakou pokleslou literaturu, je zcela jistě vůl.

2 27.11.2021

(SPOILER) Než se budu věnovat 3. dílu Žatvy smrti, vždycky se musím chechtat, když si přečtu u knih Shustermana zaškatulkování pro dospívající mládež. Představte si poctivě zfilmované první dvě knihy, špíše tu druhou, kde se Goddard poněkud rozohní při vyvražďování. Potoky krve, přímé záběry na excelentně popsané vraždy... Co by pak asi muselo být ve škatuli pro dospělé? A to jsou takové všechny jeho knihy, snad vyjma knihy Sucho, která má opravdu puberťácké myšlení, především u hlavní hrdinky.
Tak jsem se dochechtal a zpět ke Zvonu. Uběhl snad půlrok od přečtení dílu, na který jsem čekal, s rozechvěním a jak na smilování. Ale podobně jako řada zde se svěřujících přátel četby, jsem byl zklamán. Ovšem co mě, podobně jako řadu ostatních, hned v úvodu knihy vytočilo, že už i Shusterman podlehl tlaku novodobé politiky a vytvořil nové odvětví LGBT a tisíc dalších písmen, které určitě brzy nějaký magor uzákoní i v současnosti - změna pohlaví dle slunečního svitu. Ještě, že to nevymyslel na maják sanitky. Přátelé, pozor! I po třiceti letech se zde najdou vypatlanci, kteří nás straší komunisty a kritizují ty, co podlehli, ale zde nám Shusterman předvádí v přímém přenosu stejnou politiku ústupků zvrhlé politice v zemi, kterou jsme před rokem 89´měli za vzor svobody. Už vůbec nemluvím o něčem, co se čím dál více začíná podobat nacistickému pálení knih. Omlouvám se za politickou vsuvku, ale prostě jsem musel ze sebe dostat to znechucení, což hodnocení celé knihy u mě nepřidalo.
Dle mého názoru souhlasím s těmi, kdož tvrdí, že tento díl není tak akční jako předešlé. Navíc, ty zpočátku téměř nesmyslné, filozofické vsuvky samomluvy Nimbuse, akčnosti nepřidají. Když je pojmeme samostatně, je to opravdu mistrovsky popsaný vývoj osobnosti stroje, a důkaz, jak se dají obejít Zákony robotiky (Asimovovy zákony) zde aplikované na Smrtky. Ale v knize, jak jsem uvedl, především zpočátku šíleně brzdí děj. Můžu říci, že se za všechny podobného názoru jako já, stavím za krátké a výstižně kousavé hodnocení Pitbullky, ale i mnohých dalších.

8 07.11.2021

(SPOILER) Odfajfkoval jsem spoilery, ať nemusím přemýšlet, jestli prásknu něco nepatřičného. Knihu Mlha nad Shadows Sands jsem spolknul jako jednu z nejchutnějších návnad vznášejících se v mém okolí. Taková třešnička na dortu poslední řady měsíců, na kterou jsem narazil. Oproti psychicky mimoňovské Erice Fosterové je Kate Marshallová "pouze" těžká alkoholička, takže její komplexy až tak neovlivňují úsudek jako u první hrdinky. Robert Bryndza je opravdu jedinečný autor, poněvadž změnit stavby příběhů s novou postavou natolik, aby nepřipomínaly předchozí příběhy s Erikou, je opravdu umění. U Kate má zase od počátku jistotu, jak se jí lehce zbavit, až jí bude mít po krk - nechá ji tu láhev vypít. Děj mně uvrhl v podstatě ihned do postele (jsem něco jako římský patricij, takže čtu, jím, žiji vleže) a chroustal jsem stránku za stránkou. Autor samozřejmě nezapomněl do příběhu zakomponovat svoji sexuální orientaci, ale tentokrát se z toho posadíte na zadek. To jsem tedy nečekal. No, a jak se zvětšuje hromada mrtvol, asi ve dvou třetinách knihy jsem si při půlnoci, když jsem knihu odkládal, všiml věty v záhlaví přebalu: Zlo číhá i tam, kde ho nečekáš. V té chvíli jsem vygumoval všechny adepty na sériového vraha a začal přemýšlet dle Bryndzova návrhu. Hmmm, nakonec mě zase dostal. To jsem opravdu netušil, že tato osoba může být vrahem. Ale prozradím vám, že na konci se příznivci Kate Marshallové dozvědí báječnou novinu, jak se Kate i třasořitka Tristan do budoucna rozhodli. No, nemusel jsem tady půl hodiny klábosit o ničem, abych vám jednou větou oznámil, že kniha je báječná a báječně strhující. Zkuste, jestli budete mít stejný názor.

8 03.04.2021

Helikonii jsem četl před dávnými lety, a tak jsem se na ni vrhl znovu, abych zde mohl napsat erudovaný komentář a nikoliv útřžky vzpomínek. Brian Aldiss byl souputníkem Asimova nebo Clarka a v té době bylo docela těžké dostat se do špičky s-f. Helikonie - jaro začíná opravdu poutavě a Yuliho život hltáte s nadšením. Pak najednou přichází šok, kdy v několika větách učiní Brian Aldiss několikagenerační skok a ocitne se na zcela jiném dějovém místě. Zde se odvíjí příběh Yuliho následovníků. Co je v tomto jinak výborném díle ubíjející, je množství živočišných druhů (i lidských nebo pololidských) bez bližšího popisu, takže nakonec rezignujete na hlad po bližším poznání. Děj je dost kostrbatý, někdy se desítky stránek drží v několika dnech, pak skočí o značný kus vpřed... Do toho ještě čumilové na oběžné dráze... Obrovské množství informací bez plynulé návaznosti. Ve dvou případech jsem si všiml chyb korektury, kdy člověk se šípy a luky přirovnává tvar předmětu cisterně a ve druhém případě se zmiňuje o výšce hory v metrech nad hladinou moře. Ale budiž. Přes všechna zmíněná úskalí se kniha číst dá a já se vrhnu na Helikonii - léto. Jen si musím povzdechnout, kde jsou ty doby, kdy mělo 1. vydání 15.000 ks výtisků a pevná vazba stála 62 Kč.

4 28.03.2021

Kniha je ve své hrůze úžasná v tom, že nás neseznamuje suchopárným způsobem školního výkladu nebo dokumentárních děl, jak knižních, tak filmových, o životě nikoliv v lágru jako takovém, ale právě na poslední štaci tábora smrti. Už jen označení židovských likvidačních jednotek jako sonderkommando je černým nacistickým humorem, neboť se tak nazývaly jednotky Wafen SS často určené k likvidaci civilistů. Z díla, i když dle historiků v mnohém nepřesného, čtenář pochopí daleko více o zrůdnosti celého systému holocaustu a vyvražďování vězňů vůbec. Právě autorův styl, kdy o tisících vraždách píše v podstatě jako o běžném pracovním dni, je mnohem příšernějším poznáním než fotografie krematorií a zástupy vězňů, vytetované číslo na ruce dítěte. O co více vás dostane na kolena popis pyramidy mrtvol ve "sprchách", kde se lidé v boji o kyslík byli schopni vraždit navzájem, než fotografie těchto strojů na smrt. V tomto je zpověď Miklóse jedinečná a já bych ji doporučil jako povinnou četbu v devátých třídách ZŠ než dnešní styl života naučí děti odosobnit se od hrůz, kterých je schopen inteligentní člověk.

6 28.03.2021

(SPOILER) (Pozor spoilery) Když jsem zahlédl další díl Martina Servaze, děkoval jsem nebesům, že se Minier konečně probral z krátkodobého výpadku rozumu se Zkurveným příběhem a Na okraji propasti. Ihned jsem obětoval mrzký peníz a vrhl se do čtení. Již v předchozích dílech mě docela vytáčela Servazova neschopnost komunikovat s okolím, ale nějak jsem to přežil s myšlenkou, že většina autorů má dnes za hrdiny spíše objekty vhodné pro cvokaře. Minier vždy všechno přebil udržováním čtenáře v napětí. Dovede úžasně gradovat děj, vytuší, kdy čtenář začíná pociťovat nudu a ihned příběh ještě více zamotá a přidá další haldu podezřelých a nějakého nádherně humusnatě odkráglovaného civilistu. Ale přece jen, v této knize je Servaz už opravdu cvokem až to bolí a především vadí. Alespoň mně. Po osmi letech zavolá žena, která s ním opakovaně vyje..., jak to napsat slušně, a on letí jako zblázněný, doma vážnou známost a dítě. Postaví do pozoru celý klášter a... najednou na babu úplně zapomene. Dokonce když mu řekne šéf kláštera, že ji vídal, sice vystřelí do hor, ale za hodinu je mu putna. Dokonce Minierovi ani jeho Servazovi vůbec nevadí, že se nikdo, snad kromě čtenářů, nezajímal o důvod opatovy sebevraždy. Zpovědi Marianny by byly asi slabý stimul. Ve Francii budou asi jiní hrdinové. Řekl bych, že normální chlap by asi neuháněl ženskou, která se podílela na přípravách jeho vraždy. Kolegyně MarieH dí ve svém komentáři správně - je to uměle natažené a za mě už moc přeplácané, některých ohledech nedotažené. Tak jsem zde vytvořil povídku o tom, jak se z příznivce stal kritik. Minier má ale jistotu, že mu knihu bez problémů vytisknou v USA. Jsou tam lesby, gayové, podle jmen v městečku bydlí polovina Evropy, Blízkého východu i vzdálenější Asie...

5 24.02.2021

Dávám tři hvězdy, protože jsem jako měkký kritik dal předchozímu, mnohem slabšímu dílu čtyři - stydím se a omlouvám. Ale pro celou trilogii bych dal určitě jen dvě, takže kompromis. Počátek je, dle mého, z těch tří knih nejlepší. Více akce, i když vlastně se jejich průběh začíná ve své podstatě opakovat. Co tuto knihu opravdu degraduje na úroveň animovaného příběhu pro děti je, že hlavní hrdina chce fanaticky najít svoji milovanou klidně na úkor zničení lodi se stovkami lidí na palubě. A to je moc neskutečné i na sci-fi. Taky mě neuspokojují hrdinové, kteří myslí rukama a teprve pak, většinou po nápovědě od těch chytřejších, zjistí, co podělali. A opět je zde autorova neschopnost ukončit příběh. Znovu, jakoby jej to přestalo bavit nebo ho tlačil termín, mávnutím proutku v několika větách rozvitý děj zabalil. Ale zase retrospektivní části konečně doplňovaly děj a nebyly to nějaké vzpomínky na dětství. Takže závěrem - když není co na čtení, tak se to dá spolknout. Ale že by mě to zvedlo ze židle nebo bych tomu obětoval spánek, to určitě nikoliv.

09.02.2021

Legie je určitě dle mého názoru lepší než Artefakt. Retrospektivní návraty do dětství nás seznámily s Harissovou minulostí, ale že by to zase bylo až tak důležité vzhledem k celkovému ději...? A co mě opravdu pořád moc vadilo, tak jeho vypitá hlava, díky které nejen ztratil, po čem ohromně toužil, ale zapříčinil řadu zbytečných negativních situací. Jestli to byl autorův záměr, tak já nad ním tedy nejásal. Jako na houpačce - hrdinský čin, drak jak vidle, průser a zase hrdinský čin na chvilku hodného chlapce. Oproti Artefaktu dávám o hvězdu více, protože je zde více akce, i když více informací o artefaktu o moc víc nedostaneme.

2 06.02.2021

Než jsem začal psát tento komentář k Artefaktu, přečetl jsem si raději i Legii, abych měl jasno v nejasnostech. Takže: Kniha takřka vždy dokáže pohltit v akčních částech děje a člověk je zcela vtažen do bitvy až se mu rosí čelo. Na retrospektivě, kterou autor používá, by nebylo nic špatného. Ovšem jejím velkým nedostatkem je, že se rozvíjí strašlivě pomalu. Už, už to vypadá, že se dozvíme, za kým to Lazar fňuká... a - zase nic. A napodruhé to samé, což pak už zbytečně trhá děj a brzdí jeho vývoj. Celé se mně to rozpadá po příletu na Helios, kde by mělo vše vrcholit. Jakoby to už chtěl mít autor z krku, děj se řítí krkolomně vpřed bez jasnějších odpovědí na řadu otázek, třeba proč to v původní posádce vypadá, jak to vypadá a co všechno objevili. Navíc Harris je obyčejný alkoholik a člověk už pomalu ztrácí přehled, stejně jako jeho vypitý mozek, co je skutečnost, co bílé myši a co práce artefaktu. Prostě od Heliosu nic moc, ale pro akční scény dávám tři hvězdy a vrhám se na Legii.

1 06.02.2021

Mistr Clark si v doslovu všemožně pochvaluje spolupráci s Gentrym Lee, ale výsledek pokračování klasické sci-fi Setkání s Rámou je v návratu více než tristní. Dvě třetiny knihy připomínají dějovými podrazy, intrikami a popisem všeho možného spíše telenovelu. Velkým tématem je zde rozebírán postoj církve, jak to sešmoulit, aby i Rámané zapadli do mantinelů víry, což ale v díle A. C. Clarka není nic nového. Teprve v poslední třetině se začíná dít něco jakž takž z oboru sci-fi, ale rámanský svět je zase potlačen červenou knihovnou, miláčku sem, miláčku tam, takže jako celek je pokračování skvělého začátku naprostý tématický i dějový guláš. Děj každou chvíli utíká do zcela jiných sfér, ale není to retrospektiva, spíše životopis jednotlivců, podrobně a zdlouhavě sepsané zážitky z dětství nebo určitých etap života. Hlavní hrdinka Nicole je na jednu stranu nedůvěřivá snad ke všemu, ale podrazy mrchy Sabatini donekonečna omlouvá. S oprávněným přesvědčením bych označil jako odpad, ale s úctou k Mistru Clarkovi dávám alespoň jednu hvězdu. Z daleké minulosti si matně vzpomínám, že následující díly jsou ještě horší, takže jen pro napsání komentáře je znovu číst odmítám.

3 04.12.2020

Až na velmi světlé výjimky nemám severské krimi, nebo jak se dnes píše thrillery, rád. Ale podlehl jsem nálepce bestseller. Co mně trhalo žíly mimo samotný příběh, to byl bedekr švédského názvosloví jednotlivých ulic a čtvrtí měst. Asi tři a půl kilometrová slova se samými přehlasovanými samohláskami a písmeny poskládanými tak, že zaručeně došlo ke zlomenině jazyka (a to i při čtení očima), to bylo něco na mě. Obě hlavní postavy řešily psychologické problémy druhých, ale samy byly přímo excelentními případy pro psychiatry. Samotný způsob vyšetřování a vztahy v systému švédské policie působily jako příběh z rozvojové země. Tak hrubé nedostatky opomenutí ve vyšetřování Jeanette Kihlbergové... Chtěl jsem dát jednu hvězdičku pro sebe, za odměnu, že jsem dočetl do konce. Ale zase nechci tvrdit, že se jedná o odpad. Je to můj osobní názor a pro druhé to klidně může být bestseller. Pro mě ne!

3 13.11.2020

Arthur C. Clarke byl v mnohém vizionář a řada technických vymožeností, o kterých ve své době psal, se dnes běžně používá. Kdoví, jestli Oumuamua nebyl něco jako první Ráma? Děj knihy je naprosto strhující a v tomto případě je úpně jedno, kdy byla kniha napsána. Tak perfektně je nadčasová. Zde Clarke mírně ubral vědecké složitosti některých svých děl a přidal nádherně dobrodružné pocity opravdových dobyvatelů kosmu. Pokud jste nadšeným čtenářem sci-fi, dokonale barevná představivost zcela ovládne vaši mysl a podobně jako v hororech Stephena Kinga, jste tam, jste v zaprášené chodbě Rámy, a každý metr, který vám odhalí reflektory přináší obavy, očekávání a úžasné pocity z objevování. A co teprve až vstoupíte dovnitř?! Jestliže nezamhouříte při čtení oka a do práce přijdete zničení, tato kniha musí být dostatečnou omluvou u nadřízeného. Co je nějaká práce proti Setkání s Rámou? Jestli chcete prožít pár dní v kosmu, tako kniha vám to umožní. Morgan Freeman kdysi prohlásil, že pokud mu někdo donese kvalitní scénář na Setkání s Rámou, bude jej produkovat. Bohužel, už je to pěkných pár let.

14 08.11.2020

Neil Asher má velmi čtivé příběhy. Možná sem tam trochu zpomalí a pokulhává, ale zase se pak znovu rozjede. Celkově je každá kniha výborným doplňkem celku. Ovšem, jak se zde opakovaně ozývá, nejlepší je nedat na škatulkování Asherových knih do cyklů a přečíst si všechny. Nejen kvůli návaznosti, ale i proto, že vám pak nebude líto toho kusu vytrhnutého příběhu, ke kterému se budete dodatečně vracet.

3 18.10.2020

Když beru knihy Roberta Bryndzy jako celek, jedná se o velmi dobře vystavěné příběhy s nečekanými zápletkami a čtivým vývojem od začátku do konce. V první knize s Erikou Fosterovou se to sice hemžilo homosexuály a lesbami skoro více než desperáty, ale v tomto směru se pak Bryndza "uklidnil" a nestavěl na odiv své životní priority do příběhů až tak násilně. Osobně jsem rád, že začal psát novou sérii, protože Erika Fosterová byla tak rozervaná osobnost, že mně to občas doslova trhalo žíly. Škodila svou psychickou nevyrovnaností nejen sobě, ale dokonce i vyšetřování, a to na policajtku až naprosto nesmyslně. Nicméně, jak píšu v úvodu, detektivní příběhy jsou vystavěny výborně a Kate Marshallová je osvěžením, vítanou změnou. Jen tak dále.

8 18.10.2020