Tupoun
komentáře u knih

Nemůžu si pomoci. Než jsem začal psát komentář, po několika měsících, zhlédl jsem po přečtení knihy i film a můj názor nemastnosti neslanosti se nezměnil. Nemůžu prostě hýkat nadšením jen proto, že cca 3 000 čtenářů na Databázi nadšeno je. Určitě to podle mě není horor. Možná trošičku thriller, ale spíše mysteriózní příběh. Dobře vystavěná je naopak postava zabedněnce Davida, kdy si člověk uvědomí, jak vzniká fundamentalismus ať už na vědecké či náboženské bázi. Stavba příběhu je docela v pohodě, celkově graduje, i když docela pomalu, a má hluchá místa, kde se děj zastaví a řeší se například "domácí" problémy sledované dvojice Igor vs Mia. Tato kniha mě fakt neoslnila. Snažil jsem se pochopit z komentářů, co je na ní tak úchvatného, ale mám prostě jiný názor. Jedno vím ale jistě, i na základě vygooglených zpráv - na Tribeč nepůjdu na houby, i kdybych měl zemřít hlady.


Vážení čtenáři. Pokud jste stoprocentně přesvědčeni, že vás se netýká tvrzení, že každý člověk dovede zabít, tak po přečtení knihy Ďábelské hry si vámi nebudu vůbec jistý, vrahouni. Protože kdo potká jistou Alex, byť by jeho zaměstnáním bylo sloužit jako anděl, takovou mrchu si při likvidaci vychutnáte.
Přátelé, toto je psycho zrůda, nad jejímž autorským stvořením by slintal závistí i samotný Mistr Chitchcock. Dokonce i tak naegovaná Kim Stoneová dostala ve svém totálně zdevastovaném psychu pár dobře mířených likvidačních ran. Mám stovky představ, jak pomalu a bolestivě zlikvidovat knižní postavu Alex. Angela Marsons mě dokonale vytočila a tím dokázala, že pro mě je výborná autorka.


Připomíná to obsah hrnce pejska a kočičky, v kterém míchali těsto na dort. Je tam opravdu všechno. Až to chvílemi zahlcuje a člověk neví, na co se dříve soustředit, komu fandit. Už žánrové škatulkování uvádí thriller a fantasy, já bych ještě přidal červenou knihovnu v souboji dvou alfa samců o historicky vyvolenou samičku, mysticismus, magii, možná i trochu sci-fi. Na základech několika skutečných historických a vědeckých důkazů je vystavěn fiktivní dům knihy. Je to možná svým způsobem dost podobné Indianu Jonesovi. Pokud vám nevadí až pohádkové přehánění v oblasti techniky a vědeckých dovedností, pohodové létání helikoptérou něčím mnohem horším než je vichřice - tady to zase připomíná agenta 007 - tak se vám to bude zaručeně líbit. Je to sice guláš, ale docela čtivý, když dovede odpouštět přehánění a soustředíte se na příběh.


Opět jsem velmi spokojen, ba téměř nadšen. Což mě na jednu stranu mrzí, protože nebudu oblíbencem Gindolfina, dle jeho komentáře, kde smutní za výbornými detektivkami převážně z minulého století (ony jsou bez kousku ironie opravdu výborné). Docela mě rozesmál komentář playady, kde autorka nebo autor ztrácí náboj napětí, jelikož podle ní i v dalších sériích hlavní postava přežije. Osobně si opravdu nevzpomínám na detektivní sérii za dlouhá desetiletí četby, kdy by hlavní postava zemřela v první knize a ve druhé nastoupil nový vyšetřovatel. Siith v komentáři tvrdí, že se Marsonsová snaží vytvořit atmosféru ála severská detektivka. Ale já severskou tvorbu nemám rád a z knih Angely Marsonsové jsem nadšen. Nepopírám, že se dají najít nelogičnosti, že je hlavní postava místy příšerně otravná a neustálé psychické záchvaty z minulosti mě znechucují. Nicméně kniha jako celek tyto nedostatky lehce překoná a vynahradí chvíle utrpení s Kim a její duší. Prostě mně se tato kniha velmi líbí a je to můj názor, jako někdo jiný může mít názor úplně jiný. Tak je to správné, abychom nebyli nudní a aby ani detektivky nebyly nudné a uniformní jako blátošlapové.

No konečně!!! Po delší době jsem opět narazil na knihu, při níž můžu v zajetí napětí a spletitosti děje báječně nechat odpočívat mých pár závitů v téměř neposkvrněné šedé kůře. Tedy až na tu nesnesitelnou Kim Stoneovou, kterou bych chvílemi také rád zavraždil a vytvořil tak novou detektivní řadu. Buď jsou nakladatelé ve Velké Británii blbí, trpí šedým zákalem nebo jsou analfabeti, že celých neuvěřitelných 25 let odmítali vydat tuto báječnou sérii detektivek. Nebo že by v zemi měli přesyceno extrémní kvalitou detektivní tvorby? Naštěstí pro čtenáře Angelu Marsonsovou nepřešla chuť otravovat další a další nakladatele, naštěstí vývoj přinesl i jiné možnosti než jen prodej papírových knih a my jsme tak nepřišli o čtivé detektivky nebo spíše detektivní thrillery, kdybych měl škatulkovat dle svého soudu. Chcete-li kvalitně napnuti zapomenout na svět kolem vás, tak kniha První krev je to pravé ořechové!


Dobrá detektivka, to bezesporu. Ale mezi ostatními knihami Bryndzy, ať o zakomplexované Erice Fosterové nebo alkoholičce Kate Marshallové, je opravdu ta slabší. Možná tu a tam psaná i horkou jehlou. Například, když Kate Marschallová poslouchá příběh Jean Julingsové v nemocnici, nepadne ani slovo o tom, že se Jean s někým setkala, jak v retrospektivě před jedenácti lety, tak při vyprávění s Kate. Ale následně o tom věděli všichni. Ne, že by to knize zase nějak uškodilo.
Možná až 2/3 knihy jsou detektivkou víceméně vyhledávání na internetu, dotazů a věčných řešení psychických problémů a traumat Kate a v menším měřítku i Tristana. Ovšem pokud někdo nesnáší Tristanovu sestru jako hysterickou můru, která se tak strašlivě podobá matce z hudebního filmu The Wall od Pink Floyd, dočká se v jedné jediné větě škodolibé odměny.
Je pravda, že i já, Tupoun, jsem byl osvícen a odhalil jsem pachatele mnohem dříve než hvězdná dvojka. Dokonce i povídka vyskytnuvší se v ději vám všem docela jednoduše napoví, jak to před jedenácti lety bylo. I to svědčí o skutečnosti, že se autor moc nesnažil vytvořit kvalitní detektivní zápletku. Nebo se mu to nepodařilo. Ale kniha určitě byla čtecí a nemusíte se bát, že byste příjemně nezabili čas. Poslední asi necelá třetina jede jak tobogán. To, že má autor dvě tři knihy výborné a jednu slabší - ukažte mně umělce v jakémkoliv oboru, který má jen vynikající tvorbu?


"Co to, kurva, jako je?" Se svou oblíbenou otázkou se vrací mezi čtenáře prostořeký Carlos Garcia i se svým mnohem upjatějším kolegou Hunterem. Konečně! Obavy, že se Chris Carter nevzpamatuje z osobní tragédie, byly pro mnohé na místě. Vlastně již v autorově úvodu knihy je vzkaz pro všechny, kdo se rozhodují odejít z vlastní vůle. Snad k tomu zpočátku sváděl i název knihy. A vlastně celý děj je postaven na tomto zlomovém rozhodnutí.
Ale že by to mělo byť jen minimálně negativní vliv na kvalitu příběhu, to ani v nejmenším. Autor opět stvořil několik nových, virtuózně humusnatých postupů vražd, které otřásají myslí čtenářů a možná i samotnou knihou. Člověk by bez přemýšlení vyhrkl, že jsou ty vraždy už na jedno brdo. OMYL!!! Vážení, toto je 12 kniha série. V každé knize jsou to minimálně tři podrobně popsané proměny člověčího těla v jateční zkoušku řezníka. To máme nějakých 36 brutálních vražd a ani jedna NENÍ STEJNÁ! Dovolím si tvrdit, že ani vzdáleně stejná. Jestliže toto autor dokáže, tak ti, kterým tento způsob tvorby vyhovuje, prostě musí knihu Genesis spolknout stejně nadšeně jako její nejlepší předchůdkyně. Je to další krvavý zákusek našeho Mistra popisujícího lidské zvrácenosti v nekonečném souboji s rytíři spravedlnosti Hunterem a Garciou. I když tentokrát... Byla to opravdu zvrácenost?! Není to právě kniha Genesis, kde se píše oko za oko...?


Jako celek je Černočerná tma dle mého souborem čtivých detektivních thrillerů, tu lepších, tu slabších, ale není to klasický King. Nejsou to horory, byť likvidace manželky (a té krávy taky) v povídce 1922 je syrová, prvních pár stránek ve Velkém řidiči rovněž, trošičku náznaku ďábla v Prodlužování času a reportážní popis několika vražd v Dobrém manželství. Tedy alespoň pro mě to není ten klasický King, který mě vystraší svým spojením temné hrůzy ve zdánlivě obyčejném životě zúčastněných. Je tady napětí, ale jiného druhu. Mrkl jsem pak i na film 1922 a je to prostě trochu drsnější drama. Nic víc, nic míň.
Ty "pouhé" tři hvězdy nejsou v mém hodnocení o kvalitě knihy, ale o Kingovi, Mistrovi hororů obecně a Kingovi v této knize. Chris Carter taky popisuje brutální vraždy a nejsou to horory. Prostě jak říkám na začátku, je to jiný King nežli náš zbožňovaný King, kdy máte strach zhasnout a zavřít oči, ale to neznamená, že by to byla špatná kniha povídek.


"Nechť autorka tvoří dlouho a často," výskám nadšením. Mladá a velmi sympatická okatice Lucy Kissick prorazila doslova peckou mezi ctihodnou sci-fi společnost. Možná by se v knize našla hlušší místa, mizení osob z děje na delší dobu, ale při tak širokém popisu je to naprosto pominutelný prohřešek - nic, co by vás mělo odradit. Ostatně, která kniha nemá svá pro a proti? Rozhoduje výsledný efekt a zde se u mě dostává mezi elitu. Autorka, mimo jiné doktorka a vědkyně, se na oxfordské univerzitě věnovala chemickému působení marsovských jezer na jeho dávné klima, dnes je jaderný chemik, takže její vědecký um vytváří knihu sice sci-fi, ale na vědeckých základech a to je prostě čtenářská balada. Do děje o bývalé deváté planetě a jejím úžasném popisu, o práci terrafomovačů, zasadí lidsky hezký příběh vědce Luciena a zpočátku desetileté Nou, rodilé Plutoňanky, ale dokonce i záhadu na úrovni thrilleru a prvky ekoterorismu. Prostě pomatenci v masce ochránců mimozemského života se najdou i 4,5 miliardy kilometrů (nejmenší vzdálenost) od Země. K plastičtějšímu zážitku si můžete pustit na YT záběry sondy New Horizons (New Horizons Flyover of Pluto).
Právě díky postavě Luciena je jazyk příběhu svěží, místy humorný a pro čtenáře laiky v mnohém vysvětlující, co se týká zákonitostí ledové trpasličí planety.
Jestliže se vám bude zdát asi tak polovina knihy kolísající mezi poklidem a akcí, víc a více vás bude napínat na skřipec náznaky možného, nezoufejte. Poslední část vás připoutá k ději pořádně silným řetězem a budete se zapomínat nadechnout. Nekecám, tak jsem to prožil! Kdo miluje sci-fi, zvolte si k četbě novou princeznu na tomto poli a její knihu Plutoshine. Nikoliv proto, že je opakovaně oceňována těmi, kdož mají glejt k oceňování, ale proto, protože opravdu stojí za to nové osvěžující světlo v temnotě vesmíru.


Jestliže jsem dal u prvního dílu čtyři hvězdy, měl bych je dát i zde. Ale jsem z celé řady dost zklamán. Zpočátku to vypadalo fakt dobře, ale asi toho bylo v ději až mnoho. Mnoho zainteresovaných, mnoho akcí, a i když byly ztráty, tak nikoliv mezi hrdiny.
Řada témat je zde velmi zajímavých a mohla by se opravdu pěkně rozvíjet. I když obyčejnému čtenáři zní až neuvěřitelně, že když se vám zaběhne pes z Brazílie do Číny, tak ho přes satelit najdete i s číslem báraku, kde zrovna občůrává rohy. Ale tento špehovací obor nelze podceňovat. A tak tloustýt u PC v Pentagonu napovídá dvěma agentům desetitisíce kiláků od sebe, kudy utíkat. U třetího dílu určitě již můžu bez spoileru vyjádřit svou naprostou nedůvěru k prvnímu, že ačkoliv o mimozemšťanech v moři veděli z vlády hodní i zlí, svět se o jejich přítomnosti nedozvěděl ani ň. A takové kopance jsou sem tam ve všech třech knihách. Škoda. Daly by se z toho při troše snahy udělat velmi dobré akčňáky.


No, doufal jsem, že druhým dílem bude trilogie gradovat a autor se zlepší v tvorbě, kterou si prvně vyzkoušel v Průlomu. Tento díl je zelenější nejen obalem, ale i částí děje, ochranářů všeho živého kromě člověka. Ale zase ne nějak přehnaně. Díl je poněkud nevyrovnaný v ději a oproti prvnímu dílu se místy dost táhne. Nicméně, když už jsem začal, chci to dotáhnout do konce. Na to zase kniha Pokrok tak hrozná není. Jen při tom porovnání...


Kdo si chce odpočinout po šíleném dni u nenáročné, akční a sci-fi prolnuté do jakoby současnosti, tak nemůže v případě Průlomu vybrat špatně. Na to, že je to autorova prvotina, tak je to výborné. Na to, že je koučem autorského psaní, bych to hodnotil přísněji. Kniha je psána podle stejného mustru jako u řady jiných amerických autorů, jako například mnohem známější Tom Clancy, Lincoln Child a mnozí další. Spousta čtivé akce a napětí, hysterka Alison, která napřed jekotem odsuzuje a teprve pak přemýšlí, klasický americký vládní válečný štváč, který zase napřed střílí a už se ani neptá... Prostě opravdu kniha, která vám dá zapomenout na starosti, i když pár kopanců by se v ději našlo. Ale - každý začátek je těžký, ale protože autor ostatní učí psát, tak by měl jít příkladem, a to zase tak úplně nejde. Proto čtyři hvězdy, a přesto doporučuji.


Takřka naprostá spokojenost. Když mně Databáze knih oznámila, že vyšla nová kniha mého oblíbeného autora, nečekal jsem, až se objeví v knihovně a obětoval jsem vlastní prachy. Můžu všem prozradit, že nebyly vyhozené z okna. V pokračování se konečně dozvídáme více o válce a souvislostech, po kterých se začalo rozpojovat. Rozvíjí se zde další dystopicky zrůdné téma hodné dnešního Homo sapiens sapiens. Kdo by rozpojování a spojování nechtěl pozvednout na vyšší úroveň? Pokračuje boj mezi tábory přívrženců a odpůrců rozpojení. Přesto jsou v knize přitroublejší místa, která kritizuje třeba velmi zklamaný Atlantis ve svém komentáři. Musím mu dát za pravdu, že mnohá rozhodnutí jsou idiotská a postavená na hlavu. ALE...! Jsou to děcka a teenageři. Nádherně lehce manipulovatelná skupina, na kterou v uzavřené komunitě stačí jediná zvrhlá osobnost, což známe již z prvního dílu. A známe to velmi dobře i ze současnosti kolem nás. Možná bych v porovnání s prvním dílem uvažoval o minus hvězdu pro pár věcí, které mě nenadchly, ale jako celek tvoří s prvním dílem zatím pohodovou pětihvězdu.


Jakmile jsem spolknul trilogii Žatvy smrti, sápal jsem se po dalších knihách Neala Shustermana. Přestože dodnes nechápu, jak můžou být tyto báječné dystopie ve škatulce Pro děti a mládež, jsem velmi rád, že jsem psychologickou bariéru pro mě, věkově asi již zakázané literatury, překonal a mohl mlsat krásné potoky krve, vražd ve jménu blahobytu, původně určené pouze dětem.
Podobně se to Nealovi povedlo i v knize Bez šance. Společnost hezky svázaná diktátorskou "svobodou" vytvořenou po kompromisu v nějaké nepřímo naznačené válečné nekonečnosti, užívá částí těl zavržených. Rodiči zavržených, sirotků, nezvladatelných... Vše, na jednu stranu hrůzné, na druhou stranu pro mnohé přínosné, popisuje autor se sobě vlastní syrovostí a surovostí. A jak už to bývá, stačí, když se do dobře namazaného soukolí dostane zrnko písku a začnou se dít věci. Koho baví Neal Shusterman a jeho Žatva smrti, kniha Bez šance jej určitě nezklame.


Knihu jsem četl před lety a od té chvíle, kde jsem chodil, tam jsem ji doporučoval jako perfektní a drsný příběh. Pointou by se dal trochu pojmout jako předchůdce Hunger games. Taky show pro diváky. Přišel čas, kdy jsem ji doporučil osobě blízké a abych si o ději mohl zasvěceně povykládat, přečetl jsem si ji znovu. A najednou nemohu pochopit, co se mně na téhle knize mohlo tak líbit, že moje nadšení neznalo mezí? Vidím zde většinu nadšených komentářů, přesně takových, jaké bych napsal kdysi dávno, když jsem knihu přečetl poprvé. Ale teď to pro mě byly mnohdy opravdu stupidní dialogy o ničem, takové to zachraňování soudruhů ve zbrani bez ohledu na vlastní život/smrt a odkrouhnutí účastníků zajímavé snad jen u první patnáctky dvacítky, pak už jen nudná a opakující se součást příběhu, monotónního příběhu. A konec byl vrcholem nicneříkajícnosti.
ALE!!! Jestliže tuto knihu, jak sám autor tvrdí, napsal v osmnácti letech, pak je to obrovský úspěch. Nu, a já jsem ji taktéž mohl číst poprvé jen o něco starší. Neměl jsem ji číst podruhé...
Snad, co jsem napoprvé tak moc nevnímal, byl jemný nástin, že se jedná o Ameriku v nějakém podobném stavu Orwellovy země z románu 1984.
P. S. Podobně jsem dopadl s Tommycnockery, i když tam přece jen bylo víc akce, a co mě při druhé četbě především drtilo, byl jen strašlivě natáhnutý Kingův styl, kdy dovede popsat pět metrů chůze z kuchyně na záchod na pěti stránkách a popisovat všechny kachličky pod nohama nebo fleky na stěnách. Některé knihy je nebezpečné číst podruhé třeba po dvaceti letech.


Pokud si chce někdo odpočinout od Rhyma, tak Modrá sféra je nejlepším řešením. Stejný autor a naprosto rozdílné, osvěžující prostředí. Samozřejmě zdaleka nikoliv jen proto, že jeden detektiv je imobilní a druhý mobilní. Děj nastartuje do atraktivnosti hned od začátku a již v této poloze zůstane, někdy s větší dynamikou, ondy s menší, ale pořád akční. Mezi popisy technických řešení se směle a bezcitně vraždí, takže čtenář je zásobován bohatě nadupaným dějem.
Pláč některých komentujících nad tím, že se jedná o prehistorické prostředí sítě a počítačů jde poněkud mimo mísu, protože toto je úděl všech knih, které vycházejí z technického prostředí. Toto určitě kvalitu knihy netvoří (viz třeba knihy Arthura Haileyho). Dokonce i některé knihy ze zlatého fondu sci-fi a jejich prostředí jsou dnes částečně skutečností, a přesto neztrácejí na své atraktivitě.
Ani identifikace zlouna příběhu vůbec neškodí. Naopak. Vyvstává řada jiných kliček a problémů, objevují se klasičtí představitelé nadřazených složek, jejichž blbost je po celém světě pověstná, takže pořád je čtenář v napětí a veze se na vlně zvědavosti, jak to vše bude pokračovat?
Prostě dokud neuvidíte závěrečnou tiráž, nemůžete u Deavera očekávat, že znáte všechny padouchy a zachránce světa. Po delší době zase jedna lahůdka, kdy jsem na oltář vlastní potěchy obětoval spánek a snížený pracovní výkon pro kapitalistu.


Dávám s klidem Angličana pět hvězd, přestože je tato kniha poměrně jiná než autorovy předchozí. Pokud řadím Bryndzova díla do škatulky detektivní thriller, tak předchozí knihy se klonily více k podstatě thrilleru a Osudné svědectví je spíše detektivní. Proto se nedivím, že některé čtenáře tentokrát autor zklamal. Myslím si, na rozdíl od některých jiných komentujících, že právě hledání vraha tu zde, pak onde, omyly a přehmaty, je blíže policejní praxi než knihy nabízejí obecně.
No, v soukromém životě je Erika stále stejně neschopná se o sebe postarat, ale i zde se nám do budoucna (možná) blýská na lepší časy. Jak ale ve svých komentářích připomínám, je dnes módou mnoha autorů vykreslovat svoje špičkové vyšetřovatele v soukromí jako psychicky rozhozené, hysterické, zakomplexované, atd., atd. Ostatně i Bryndzova Kate je ze stejného soudku. Ale to v žádném případě nesnižuje kvalitu knihy jako celku.
V závěru se kniha překlopí od detektivky zase více k thrilleru, takže závěr napínavý (i když z logiky věci bych nějaké připomínky měl) téměř do poslední chvíle. Mnozí kolegové čtenáři mají pravdu, že je tato kniha dějově poklidnější, ale to nesnižuje její kvalitu. Jako detektivka je to velmi schopná kniha.


Neuvěřitelné! Jako by tento díl napsal někdo úplně jiný. Kniha nenavazuje vývojově na předchozí díl, autor nechává na čtenáři, aby pochopil, co vše se změnilo. Na scéně zůstávají víceméně detektivové Rath a Testová a v knize už se konečně neřeší soukromá domácí hysterie Testové a vzájemné soupeření těchto dvou postav. Od prvních stránek je děj akčnější, drsnější. Zůstávají nedostatky z dílu prvního, především neučesaný, přeskakující děj, avšak nikoliv retrospektivně, ale spíše zmateně. Třeba, že vlastně do role soukromého očka vnutí Ratha Testová, pak z děje zmizí, a objeví se až při stavění slavobrán. Přitom policistka je zde jen ona. Ona je vyšetřovatel.
Co mě na této knize docela vytáčí, že mají policisté, ať už v tomto díle Rath vystupuje jako soukromé očko, vypnuté telefony nebo hlasovou schránku. Nebo že Rath prostě nezvedne při vyzvánění telefon. To je, dle mého názoru, v prostředí, kde se vraždí, diletantismus hrubého zrna.
Další věc, která mně velmi, ale opravdu velmi vadí již od první knihy, že všichni v přímé řeči mluví jak pražská galérka z dob rady Vacátka. Ať je to vrah, právník nebo lékař, všichni se vyjadřují jak lopaty v desáté cenové skupině. Otázka, zda se tak děje už v originále nebo jen v překladu?
Ano, tato kniha je určitě záživnější než její předchůdkyně, a řekl bych že téměř nesrovnatelně, ale že by mě osobně uchvátila, to opravdu nikoliv.


Pro vaše děti a vnuky vynikající kniha/zápisník. S paní Amélií jsem se setkal osobně ve stejný den, jako s jejím zápisníkem. Zatímco my se raději stěhujeme na Západ, ona se přistěhovala k nám. Vůbec jsem o existenci této knihy předtím neslyšel. Předpokládám, že ani většina ostatních čtenářů, což je převeliká škoda především pro jejich děti. Kniha Můj první zápisník je vlastně interaktivní příručka pro děti, jak se naučit spoustu věcí v koexistenci s přírodou. Není to žádné zelené šílenství, prostě se jedná opravdu o dětské hry a tvorbu, které můžou v podstatě realizovat při vycházce do přírody. K tomu příběhy a básničky. Mám dojem, že první knihu vydala díky crowdfundingové sbírce a stejným způsobem, jak jsem zjistil, vzniká nyní druhý zápisník pro děti od 7 do 13 let. Ovšem na netu je řada odkazů a videí, jak se s knihou, prvním zápisníkem seznámit.


Zpočátku jsem měl podobné pocity jako čtenář Privigelius, který nedočetl. Určitě mně ta poněkud psychicky vykolejená vyšetřovatelka Sonja Testová nepřipadala sympatická jako Káje95. Ale po nemastném neslaném úvodu se začal příběh rozvíjet a při hledání vraha se vynořovaly mnohé podivuhodnosti maloměstského spolunažívání. Velmi mě zaujalo, jak se dovedou spojit násilnický bigotní vidlák a snad až fanaticky pobožný muž alternující rovněž ďábla, když má jejich nenávist stejný cíl. A právě to je asi na knize nejzajímavější, jak vyplouvají zcela mimoděk na povrch svinstva vážených spoluobčanů. Tady stoprocentně platí - hoď kamenem, kdo jsi bez viny! Přestože neskáču nadšením, dá se to číst a určitě se k Vermontskému cyklu vrátím.
