Tupoun
komentáře u knih
V ledovém sevření
Jakub Mařík
Přesně jak jsem předpokládal již během četby první knihy. Musel jsem se okamžitě vrhnout na díl druhý a obětovat mu spánek na úkor pracovní svěžesti. Jsem u série nadšený z toho, co někteří kritizují, že se jedná o čistě zájmovou odpočinkovou četbu. Takto k dílu přistupuji a jsem navýsost spokojen.
V druhé knize se ocitáme z vedra slunce na ledové planetě, sic stále v perfektní akci, ale pojaté zcela odlišným způsobem. Už jen touto změnou pokračování není nudné. Posádka pomaloučku přichází na další nebezpečné vlastnosti nepřítele a to stojí nemalé oběti. Ale nachází i další možnost, jak se dostat Korzárům na kobylku. Cesta bude ale náročná a dlouhá. Naštěstí, protože díky tomu nás čekají další, bez dechu čtené, příběhy. Jsem nadmíru spokojen a nadšen. Kniha poskytla to, co jsem chtěl - zmizet dokonale z reality všedních dnů.
Ve stínu slunce
Jakub Mařík
Jsem zcela nadšený. Neotevřel jsem knihu proto, abych prověřoval autorovy znalosti z astrofyziky nebo přemýšlel, čemu se to podobá, ale abych dostal akční vesmírný boj a příběhy posádky lodi USS Salamis. Toho jsem dostal plné náruče s nadšeným přesvědčením, že čeští autoři se dnes můžou směle rovnat zahraniční tvorbě, což není nic lehkého. Autor používá výborný styl, kdy hned zpočátku začíná akcí a loď s posádkou představuje během dalších kapitol. V podstatě to vše pěkně zapadá do sebe, kdy prožijete strhující napětí boje a pak si vydechnete, ale jen mírně, v ději uvnitř lodě. Nenudil jsem se a již u první knihy jsem předpokládal, že mně asi bude vadit, až tato série skončí. Pokud nehledáte military sci-fi s příběhem proto, abyste ostřížím zrakem kontrolovali autora, kde udělal z hlediska fyziky chybu, okamžitě se vrhněte do četby. Nečekejte a neváhejte!
Naslouchač
Petra Stehlíková
Potřeboval jsem po třech detektivních knihách přeladit na jiný žánr, tak jsem hledal mezi sci-fi. Českých autorů či autorek se již dávno nebojím, na rozdíl od českých filmů, tak jsem se vrhl do čtení. Až teprve později jsem si všiml, že je kniha zaškatulkovaná jako fantasy a ještě pro mládež, což je úplně opačný věkový pól vzhledem k mé maličkosti. Fantasy moc nemusím. Ale příběh mě jakž takž zaujal - pokračoval jsem. Jedná se vlastně o postapokalyptický stav Země a společnosti. Příběh se rozvíjel pomalu, podrobným popisem života a tu a tam se objevila nápověda, na kterém místě světa se vlastně nalézáme. Mimochodem, ač se jedná o smyšlený příběh, zmínka o Ďatlovově výpravě na Cholat Sjachyl (Horu mrtvých), je pravdivá. Ilan jsem měl chuť opakovaně přerazit, což jen dokazuje, že ji autorka vykouzlila velmi přesně vzhledem k jejímu věku - poklona. Nu a tak mě příběh vtahoval víc a víc až jsem nyní nucen s radostí vám oznámit, že jsem velmi spokojen a už si jdu stáhnout dvojku. Kdo miluje pozvolné poznávání, posléze i napětí, lidské příběhy, nebude zklamán.
Příchuť zla
Wendy Dranfield
Co další kniha v sérii, to vyšší kvalita a propracovanější a záludnější děj. Vždycky hýkám nadšením, když narazím na autora/autorku, který nepředkládá čtenáři jednoduchou přímočarou linku, ale děj se zamotává jako špona procházející vrstvami s vrtákem. A Wendy Dranfield to dělá opravdu mistrně. Sice je pravda, že když Natovi opět začaly hrozit velké problémy, začal jsem skučet, že už toho bylo dost, ale Wendy dovede odhadnout čtenáře a dala s tím velmi rychle pokoj.
A opět, jako v předchozích knihách, tak překrásně zamotává děj, že na začátku stránky si mnete rukama, jaký jste borec, že jste odhalil viníka, a na konci stránky vám sklapne a hledáte jiného podezřelého. To je pak to pravé žrádlo, když se mnou autor opakovaně vykývá. Je to mňámózní díl jako celek, kterému není zapotřebí vyčítat nějakých pár prkotin. Jsem rád, že čtvrtá kniha vyjde v květnu. To se dá vydržet. A pokud čtete sdělení Wendy čtenářům, je docela možné, že Vražedná naděje nebude poslední knihou této série. Neváhejte a vrhněte se do Příchutě zla!
Volání o pomoc
Wendy Dranfield
A už se to rozjelo, jak jsem nenápadně sliboval u první knihy, kterou je velmi dobré si přečíst, ať už pro některé čtenáře nebude extra akční. Ale kvůli navazujícícím osudům je to téměř nutnost.
Kniha zůstává pořád detektivkou, ale už je zde přece jen nějaký ten litřík krve. Hlavně je však děj mnohem napínavější a hezky to odsýpá. Mě osobně sem tam vytáčí postoje a myšlení Madison, Nate si taky občas nedá všechny moje kritiky za rámeček, nicméně to je úděl dnešních detektivek, že hlavní postavy jsou mnohdy vhodné pro psychiatra. Ale jak píšu, když to překonáte, nejde zase o tak velký problém. V napětí děje to zmizí. Svým způsobem může mít částečně pravdu marketa1860, že někoho může unavovat, když tentokrát již trojka Madison/Nate/Brody něco vyřeší a vzápětí šlápnou do dalšího exkrementu. Nicméně tím vším se stále proplétá hlavní červená linie, dostatečně kvalitní, která vás nutí číst stále dál.
Tato kniha je mnohem, mnohem napínavější a nutí polykat stránky rychleji a rychleji. Na nepatrné nedostatky nehleďte a kniha jako celek vás ve většině případů nepustí ze spárů až do poslední stránky.
Pád do tmy
Wendy Dranfield
Udělal jsem velkou hloupost. Přečetl jsem si tři knihy série a teprve píšu komentář k první. Ale na druhou stranu je to výhoda pro váhající. NEVÁHEJTE! V květnu vyjde čtvrtá kniha a dovolím si tvrdit, že většina z vás na ni bude netrpělivě čekat. POZOR! Vy všichni, co zde často pláčete nad nedostatkem knih bez potoků krve a mazlavých vnitřností rozházených všude kolem - tato kniha je klasická detektivka, nikoliv thriller, a pokud si dobře pamatuji, první kniha je takřka bezkrevná.
Protože autorka Wendy Dranfield pracovala s vězni a rovněž dělala asistentku koronera, ví, o čem píše. Setkali se dva lidé rozdílných povah s přibližně stejným osudem - Nate a Madison. Do toho se nám míchají klasičtí američtí policisté, kteří napřed střílí a teprve pak se ptají (problém Ameriky i v reále).
Tato první kniha má víceméně poklidnější průběh v několika liniích a s retrospektivami vzpomínek obou hlavních postav. Přestože neskřípete zubama napětím, udržuje vás děj pořád v pozoru. Pěkně se nám to s podezřelými zašmodrchává a já, přestože jsem Tupoun, jsem nějakým zázrakem dostal vnuknutí, kdo je hlavní krysa a sám sebe jsem vyznamenal řádem bílého lva s řetězem. Ale ono se to tak zauzluje, že jsem si řetěz skoro odebral, protože krysa je nakonec krysa non plus ultra. Musím částečně uznat třeba komentář Arwena 777, že jsou v knize určité koniny (třeba ty kosti po 14 dnech), i dialogy a nedotažené jednotlivé dějové linky, ale celkově se to dá překousnout. Mnozí se diví, že má kniha tak vysoké hodnocení. Řekl bych, že je to reakce právě těch, kteří k zážitku při detektivce hledají něco jiného, co tady dříve bývalo standardem, dnes výjimkou.
No a jak jsem v úvodu kritizoval vlastní hloupost, že píšu komentář k první knize, když jsem přečetl již tři, právě proto vám všema deseti doporučuji i knihu Pád do tmy, protože vývoj postav a jejich osudy na sebe přímo navazují a věřte Tupounovi - autorka se vám za vaši důvěru v dalším pokračování bohatě odmění. Já osobně si raději smlsnu na řezničině ála Chris Carter, přesto jsem tyto tři knihy spolkl během tří týdnů (a to jsem mezitím maloval kuchyň - nesnáším manuální práci) a Wendy Dranfield si zařadil mezi oblíbené autory.
Tatérka
Alison Belsham
Dvě hvězdy jsou podle mě až až na počet nesmyslů. Výborný námět a neotřelé prostředí, sem tam to začne být opravdu thrillerově detektivní, ale zbytek děje se točí kolem povahově nevyrovnaných postav a vztahů. Detektivové jsou perfektní pro předlohu nového dílu Pat a Mat a jejich šéf je zase dokonalý Gargamel. Tatérka nesnáší exmanžela a sotva ho vyhodí ze dveří, začně hýkat, že by ho chtěla zpět. Nesnáší policisty, ale jak odejde, už by běžela za ním. Když se sejdou všichni tři takřka v jedné posteli, následuje klasický souboj samců.
Šéf kriminalistů porušuje v jednom kuse nejzákladnější poučku kriminalistiky - neskočit na první indícii jako na vyřešený případ. A když už dává rozkazem, kterou línii mají sledovat a ostatní zakáže, to už jsem pomalu zavíral knihu. Navíc podrazácký kolega donašeč a hlavní vyšetřovatel s ním pořád spolupracuje... Lidé, kteří dlouhá léta zblízka hledí na části lidského těla nepoznají, jestli jde o ženu či o muže... Prostě ať už z toho mohl být dobrý thriller, je tam nasekáno tolik konin, že to nebylo nic pro mě.
Sůl moře
Ruta Sepetys
Zase musím jít proti názorovému proudu. Ale nepíšeme komentáře proto, abychom se zalíbili, ale abychom napsali svůj názor. Kniha je především příběhem několika postav, s jejichž osudy se někdy až moc pomalu seznamujeme. To vše probíhá na pozadí konce války, která do příběhu v podstatě zasahuje jen tak zpovzdálí a až na výjimky jen v nepodložených informacích vznikajících v lidském davu. Vznikají zde kontroverzní situace, jak už to bývá v hrůze, kdy utíkáme o život. Právě tady se vybarvují pravé živočišné podstaty lidí, doposud skryté lidským očím. Z tohoto pohledu vyčnívá postava nacistické zrůdičky, které teprve uniforma a Vůdce dali moc.
Konec je useknutý takřka nadzvukovou rychlostí, kdy se v pouhých několika odstavcích velmi povrchně dozvíte, a to jen částečně, jak to dopadlo. Tak rychle, že v jedné větě žije tady a po několika větách odpočívá na stejném místě pod oblíbeným stromem. Škoda, poválečné osudy postav mohly být popsány konkrétněji. Existují mnohem, mnohem kvalitnější příběhy popisující podobná utrpení. Škoda jen, že historie si této katastrofy dodnes moc nevšímá a knih je jako šafránu.
Vodník
Tereza Bartošová
No, já nevím. Přestože většina komentářů knihu chválí, já dávám 2,5 hvězdy s odřenýma ušima. Námět dobrý a stačilo málo a celé dílo by bylo mnohem napínavější, nechci použít v tomto případě termín akčnější. Po přečtení jsem si říkal, že by z toho šla udělat kvalitní detektivka ve stylu již historické postavy detektiva Kalaše v podání Rudolfa Hrušínského, bez ohledu na dobu vzniku.
Poněkud nechápu autorku, proč používá tak excentrická příjmení? Jako by se bála nějakého vola, že ji bude popotahovat za GDPR. Ale k tomu stačí jediná věta o fiktivních postavách a podobnosti čistě náhodné. Nicméně příjmení jako Skuhravec, Blahoslavová, Štípalová, Krkavec nebo dokonce Kazimour, to je tedy síla.
Ti vyšetřovatelé taky žádný extra přebor. Jeden přemýšlí spíše jenom rukama (ale to jak víme, se u sboru občas stává i ve skutečnosti). Poněkud nechápu to zarputilé zamítání teorií Emy, kamarádky jednoho, bývalé lásky druhého. Už jen kdyby jako kamarádi měli pohnout kostrou. V příběhu je dost nelogických kiksů, kdy markant jako dům přehlédnou a mikroskopickou nepodstatnost pitvají dlouhé hodiny. Třeba telefonát ze zahraničí bez jakéhokoliv ověřování pravosti...
Jak říkám, ten základ je kvalitní, chvílemi opravdu na úrovni, kdy by člověk nerad odcházel, jen to zpracovat celkově lépe, aby to neposkakovalo kvalitativně jako sinusoida. Škoda, když chybí tak málo. Podobně mému názoru se vyjádřil třeba HaHa11 nebo Lenoulinka, Aleš.R má taky svým způsobem pravdu (samozřejmě pravdu dle mého soukroméno názoru, kterou nikomu nevnucuji).
Řada lidí si pochvaluje, že zde netečou potoky krve. Ano, je to klasická česká detektivka nikoliv thriller. To škatulkování je někdy na závadu. On i potůček červené tekutiny může nadělat dostatek hrůzy v hlavince čtenáře.
Až na kost
Ellison Cooper
No, u mě to do třetice nevyšlo. Dávám tři hvězdy především v porovnání s předchozími knihami. Ale musím a souhlasím s komentem Margerite, že konspirace přesáhly únosnou mez. Politické zákulisní hry na americkou beletristickou tvorbu normální, tzn. přehnané a výskyt živých mrtvých až překvapivý. Jak jsem byl u první knihy nadšen, že je Sayer vcelku "normální" na rozdíl od hrdinů a hrdinek většiny dnešních thrillerů, tak v této knize už byla taky dobře prdlá a její pocity, abych nerozčílil jednu z komentujících, když napíšu emoční výkyvy, byly na vyšetřovatelku FBI už na cvokaře, což je však v zemi příběhu součást života. Tu přišpendlenost k motorce považuji rovněž za přehnanou. Autorka asi v životě nevyzkoušela rychlou jízdu v teplotě pod nulou. Nebo kdyby se alespoň poptala. S takovou by dnes hrdinka Sayer vysedávala častěji u urologa než v kanceláři. Prostě co je moc, to už je příliš, přestože celkově byl příběh čtivý a zajímavý. A navzdory kritice si přeji, aby Allison napsala další pokračování.
Pohřbení
Ellison Cooper
Není jednoduché najít komentář se čtyřmi hvězdami a se třemi, to už je na pátrání. Tím bych mohl skončit, protože o oblibě druhé knihy Ellison Cooper je řečeno hodnocením vše. Díky politickým svinstvům ve Washingtonu je Sayer "uklizena" na případ mimo město. Na velmi zajímavý případ s neobvyklou zápletkou, s řadou nových spolupracovníků. Na rozdíl od těch, kteří zde tvrdí, že pachatele odhalili téměř ve chvíli, kdy se podívali na název knihy, já tvrdím, možná proto mám nick Tupoun, že zpočátku nám autorka nabízí celou řadu podezřelých. Já zpočátku docela dost podezříval tu prostorově velikou paní, velitelku lesa. Časem začne do popředí vystupovat ten správný zlobr, ale že by to bylo zase extra rychle a jednoduše...? Samozřejmě, že autorka nechala některé vyšetřovatele včetně Sayer, opomenout základní postupy, aby si natáhla děj a udělala jej napínavějším, ale to známe skoro u každého detektivního thrilleru. Například, když měli psa kvalit Šarika nebo Rin Tin Tina, proč jej neposlali opačným směrem po stopách uprchlice? Ale to jsou prkotiny, které vůbec nesnižují celkový dojem z knihy. Dávám jedničku s hvězdičkou a pochvalu do žákovské knížky (Existuje vůbec ještě žákovská knížka? Aby to nedostávalo ty chudáčky školáčky do deprese...).
U severní zdi
Petra Klabouchová
Vzdávám hold autorce, která se narodila cca 30 let po začátku popisované doby sadistického teroru a dokázala vytvořit dílo jako přímá pamětnice oněch dní. Navíc dílo beletristicky zpracované, čtivé, nikoliv suchopárnou literaturu faktu. Nesmíme zapomínat, že se stejnou kritickou znalostí dokázala popsat i dobu dnešní. Sami sem tam čteme v tisku, jaká hovada velí některým domovům důchodců, které se od lágrů až tak neliší.
Dodnes jsem nečetl knihy, které byly ve škole povinnými, právě proto, že byly povinnými. Ale aby národ nezapomněl, čeho jsme schopni jako živočišný druh, ale i jako Češi, knihu by měli učitelé se studenty podrobně rozebírat. Třeba jen proto, jak tvrdí George Santayana, že ten, kdo zapomene na svoji minulost je odsouzen ji znovu prožít.
Kniha nezačíná zrovna způsobem, který by neodradil sváteční a spotřební čtenáře. Ale kdo vydrží, bude odměněn měrou vrchovatou, aby mohl pochopit a prožít tu hrůzu skoro na vlastní kůži. Mezi řádky je toho tolik, co číst. Kdo neztratil tuto schopnost z doby minulé, pochopí, že naše české zlo, být papežštější než papež, ukazuje i tolik hýčkanou sametovost převratu v pravém světle třeba právě nezájmem o nalezení pravdy a alespoň více spravedlnosti. Vrazi a sadisti dožili a možná ještě dožívají s nadstandardními důchody a jejich přeživší oběti musí držet hladovku, aby jim byl zvýšen důchod, protože seděli s politickým paragrafem v kriminále a nemají odpracované roky. To je současnost! Tak odměňujeme hrdinství.
I ten spěch do Evropy a zrušení trestu smrti až moc brzy, se při četbě knihy zdá předčasné. Proto je vlastně Muž s dírou v srdci kladným hrdinou. Jak nesmírně pravdivá je věta, že co nebylo zničeno, může se vrátit. Za vším se nedá udělat tlustá čára, stejně jako ji alespoň částečně neudělal svět po 2. válce. Kolik je pravdy v nenápadné větě... A lidé si ani nevšimli, že přišli o svobodu. To bychom neměli ztrácet ze zřetele ani dnes! Už je slyšet veřejné ponoukání k udavačství, dokonce chráněné zákonem, dehonestování hlasitých kritiků a možná pod jinými paragrafy se opět soudí za názory.
Až do 2. ledna 2024 bylo nejhorší hodnocení této knihy čtyřmi hvězdami. Doufejme, že ty tři jsou jen výjimka potvrzující pravidlo. Já osobně bych pro tento případ potřeboval rozšířit hodnocení na deset hvězd. Pro naše životy a budoucnost pokládám knihu za démant v tomto žánru. Děkuji autorce za tolik obětavosti a času, vytvořit umělecké dílo hrůzy českého národa, o němž už skoro nikdo tak syrově (a vlastně vůbec) nemluví. Vždyť tady máme korektnost a ta dnes platí možná více u sadistických vrahů než u jejich obětí.
Tíživé ticho
Robert Bryndza
Asi tak půl na půl. Přesně tak na mě působila celá kniha. První polovina až na několik pasáží o ničem, druhá mnohem, mnohem kvalitnější, nicméně s výhradami. Jedinou omluvou pro autora může být, že se jedná o jeho první psychologický thriller, ale i tak...
Maggie, hlavní postava, je od začátku do konce velmi často naivní až trubkovitá. Skoro jako by autor přesadil Esmeraldu do thrilleru a vznikl z toho pěkný guláš stylů. A spousta naprosto zbytečných stránek. Například asi desetiminutová cesta od trajektu k domu popisovaná na pěti stranách. V některých momentech se Maggie chová naprosto logicky jako žena, které konečně dojde, že je něco velmi špatně, a pak se z ní zase stane taková naivka, až to popírá logiku skutečnosti. Mnoho vzpomínek přímo nesouvisejících s dějem, doslova hloupých rozhodnutí... Jestliže vám někdo řekne, poté, co jste byli vystaveni několika pokusům o likvidaci a ubránili jste se jako zkušený agent: "Běžte do otevřené branky přímo naproti vám," a Maggie vleze do dveří vedle, tak to je opravdu na hlavu i od autora. A když Maggie pronesla: "Jako lékařka jsem složila slib, že nikomu neublížím. Nemělo by se to vztahovat i na moje činy?" Tak to jsem už opravdu odpadl a před očima jsem viděl tučné titulky Jak se kalila ocel nebo Příběh opravdového člověka. To byl fakt záhul. Maggie s pionýrským šátkem.
Ale jak říkám, dejme autorovi šanci. Žádný učený z nebe nespadl. Je to první pokus a těch 50% napětí by se tam vybrat dalo. Autor nám slibuje jako příští knihu v pořadí osmou Eriku Fosterovou, tak doufejme, že známé vody nás překvapí jen příjemně a kšandy příběhu budou opět pěkně napjaté. Píšu ráno na Štědrý den, tak rychle zapomeňte na můj depresivní komentář a užijte si to! Jiní to obrovské štěstí jako Vy už nemají.
V kleci
Ellison Cooper
Já osobně jsem byl velmi spokojen. Na pláč některých komentujících, že postupy vyšetřování jsou nelogické nebo proč se autoři snaží ohromovat takřka nemožnými konstrukty příběhu, je velmi jednoduchá odpověď. Příběh by měl být samozřejmě ve svém základu uskutečnitelný v dnešním světě, pokud se nejedná o sci-fi nebo fantasy. Ale pokud bych chtěl číst správné postupy vyšetřování, půjčím si literaturu faktu nebo vzpomínky kriminalistů. Ohromovat autoři musí, protože nároky nás čtenářů (samozřejmě až na výjimky) rostou. A je báječné, že já můžu souznít v pětihvězdičkovém opojení se svými souvěrci a jiní si můžou mezi tisícovkami příběhů najít svoje pětihvězdičkové příběhy. Nikdo nejsme hloupější jen proto, že se nám líbí jiná literatura. Jsme ohromní tím, že se nám vůbec ještě literatura líbí.
Kniha možná nenapíná kšandy na max, ale drží si svoji laťku skrz celý příběh přibližně na stejné úrovni s občasnými horními polovinami sinusoidy nad čarou, se stoupající nervozitou - stihne, nestihne? A přátelé, Sayer, přiznejme si to, jako jedna z mála postav úspěšných detektivních thrillerů, je takřka normální, nevyhrává jí nebo není psychicky vykolejená jako spousta jiných. I když ke konci, když si případ pustila do osobní roviny...
Drtivou většinu z vás příběh nezklame. Riskněte to! Mně teď čekají halušky, tedy vlastně Bryndza, a pak se možná vrhnu na další knihu Ellison Cooperové.
Mapa z kostí
James Rollins (p)
Jsem v pasti. Jestliže jsem dal 5 hvězd Brownovu Bodu klamu, nemám žádný důvod reagovat na Mapu z kostí jinak. Vlastně ten styl vystavění příběhu mně připadá v mnohém podobný. James Paul Czajkowski alias James Rollins vychází rovněž z mnoha pravdivých vědeckých i historických podkladů a ve chvíli, kdy kroutíte hlavou, že to teda už moc přehání, tak bádáním zjistíte, že se popisovaná věc skutečně stala. Takže nakonec přestanete přemýšlet, co je skutečnost a co nadsázka a necháte se unášet dějem mezi vraždami, poklady, zázraky a výmysly. Výborné odpočinkové dílo. Oproti první knize už mně připadá vycizelovanější, nikoliv tak gulášovité. Já jsem se před spaním nebo u jídla (ano, vím, že se u jídla nemá číst, ale mě nemá kdo okřiknout, a to kdyby ještě někdo věděl, že jím vleže...) bavil dobře a chtěl jsem se stát vrahem hlavního záporáka. Pomalým vrahem. Abych jen nechválil - já jsem rád, když se během dne dostanu do práce, možná do města a domů. A oni si poletují z Ameriky nebo Itálie do Německa, pak do Afriky, do Francie, všude je čeká všechno přichystané, kafe je čerstvě zalité... Ale když to pominete, užijete si i ve svém akčním rádiusu deseti dvaceti kilometrů.
Bod klamu
Dan Brown
Původně jsem chtěl dát jen čtyři hvězdy, protože houpat mě autor může, ale točit dokola, to už je moc. Ale pak jsem si řekl, že je to akční spotřební klasika, kterýmžto stylem píše řada amerických autorů. Tato Brownova kniha vyšla rok po vzniku knižní postavy Michaela Langdona, takže zapadla do stínu Andělů a démonů. Podobá se spíše předchozí Brownově tvorbě. Osobně mně u Brownovy tvorby láká jeho preciznost, použité vědecké a historické poznatky (nepíše takto jako jediný) a proto jsem ochoten mu odpustit nějaké ty obludné konspirace až do předpokoje Oválné pracovny. Na druhou stranu prd víme, kdo dal povel k atentátu na J. F. Kennedyho... Prostě jako odpočinková napínavá četba thrillerového typu je to báječné dílo. Jen jsem se strašlivě chechtal, jak se zachránil před žraloky jeden z klaďasů. To by musel mít pytel jak vzducholoď. Kdo přečte, pochopí.
Zmizelá
Gillian Flynn
Asi dvě třetiny knihy jsem si připadal jako cvokař poslouchající manžele, z nichž je jeden větší vyčůránek než ten druhý. Pro mě naprosto o ničem. Okolí taky vypadalo jako výběr z Bohnic a jediné, co mě drželo před odložením knihy byla jen zvědavost, co se stalo se zmizelou. Za polovinou se to jakž takž rozjelo a mrcha i mršák si měnili role, ale celkově to nevedlo nikam a konec naprosto nemastný, neslaný, jako by toho měla po krk už i autorka. Výborný námět, ale na můj vkus velmi špatně zpracovaný. Když přijdete s netradičním stylem, je to vždycky risk, jestli to vyjde. U mě to nevyšlo.
Oko
Bernard Minier
Vypadá to, že se Minier vrací k svým počátkům, které byly tak úžasné. Možná už mu došlo, že nejlépe se jeho postavy cítí v blázinci a čím větší magoři, tím lépe. Možná to ještě nebylo úplně eňo ňuňo, ale zaručeně kráčí správným směrem. Autor nás zavede do zcela neobvyklého prostředí filmových hororů, které obývá spousta vypatlanců a bizárů hrubého zrna. Děj se odvíjí v řadě linií, některé na čas zmizí a objevují se až před závěrem. Tentokrát je však Minier drsný i ve vlastních řadách. Samozřejmě, pokud znáte psychouše Servaze, nechají vás v klidu jeho "výstřelky". Pěkně zamotaný příběh, kdy jsem vsadil na několik falešných koňů a kobyl, abych byl nakonec zcela překvapen. Jak píší někteří komentující, já jsem Thilieze nečetl, takže jsem byl spokojen s autorovou originalitou. Kdo hladoví po prvotní Minierově tvorbě, nebude zklamán. A to hlavní nakonec - budeme pokračovat, i když o tom nikdo neřekl ani slovo.
Běh o život
Richard Bachman (p)
Čteno po letech podruhé a dopadlo to stejně jako s Dlouhým pochodem. Poprvé nadšený, dnes rozpačitý. Běh o život mohl být báječnou knihou, kdyby si udržel akčnost a napětí chvíle, kdy se Ben Richards dostal do ulic. Ale již brzy dostává hlavní postava takový kartáč, že přestává být akčním hrdinou a je spíše otloukánkem. Nakonec mu King naložil tolik zranění, že už mu nezbývalo než honem, honem děj překotně zkrátit, aby mu Ben Richards neexnul než dokončí myšlenku. Autor i postava to tentokrát utnuli moc rychle. Zajímavé vzhledem k tomu, že jindy King dovede rozepsat obyčejnou chůzi z 1. do 2. patra na tři stránky... Protentokrát vítězí film Running Man, i když je to o něčem úplně jiném než uváděná předloha.
Trhlina
Jozef Karika
Nemůžu si pomoci. Než jsem začal psát komentář, po několika měsících, zhlédl jsem po přečtení knihy i film a můj názor nemastnosti neslanosti se nezměnil. Nemůžu prostě hýkat nadšením jen proto, že cca 3 000 čtenářů na Databázi nadšeno je. Určitě to podle mě není horor. Možná trošičku thriller, ale spíše mysteriózní příběh. Dobře vystavěná je naopak postava zabedněnce Davida, kdy si člověk uvědomí, jak vzniká fundamentalismus ať už na vědecké či náboženské bázi. Stavba příběhu je docela v pohodě, celkově graduje, i když docela pomalu, a má hluchá místa, kde se děj zastaví a řeší se například "domácí" problémy sledované dvojice Igor vs Mia. Tato kniha mě fakt neoslnila. Snažil jsem se pochopit z komentářů, co je na ní tak úchvatného, ale mám prostě jiný názor. Jedno vím ale jistě, i na základě vygooglených zpráv - na Tribeč nepůjdu na houby, i kdybych měl zemřít hlady.