Velká Feferona komentáře u knih
A cenu pro nejcharismatičtějšího záporáka získává... Adam Reys!
Vážení, tohle se jen tak nevidí. Že hlavní záporná postava potřebuje uvěřitelnou motivaci a špetku toho charismatu, aby v knize (nebo kdekoli jinde) dobře fungovala, to je jasná věc, ale pan Hlávka tohle vytáhl ještě na další level. Přece jenom mám za ty roky už něco málo načteno, ale snad jsem ještě nepotkala záporáka, který by byl TAK k zulíbání jako Poeta. Mám ráda Felixe i všechny jeho společníky (dokonce i Waltera - trochu), ale přiznám se, že jsem celou dobu držela palce Adamovi a normálně doufala, že se mu to povede.
Ale dost o tom. Už jsem si chystala do komentáře k poslední knize série, že všechny autory pochválím, jak podali vyrovnané výkony, že skoro není poznat, že celou sérii nenapsal jeden člověk, ale pánové Šmíd a Hlávka mi to zkazili. Šmíd (Žrádlo pro psy) hodně podprůměrným výkonem, Hlávka dílem, které svou kvalitou ty ostatní dost převyšuje. Dokonce i otce série Pavlovského (i když toho jenom trochu).
Je to prostě kvalitativně úplně jinde, skvěle vymyšlené i napsané, živé, zábavné a přesto ne prvoplánové. Zatím jsem autora četla jenom v rámci série JFK, ale po tomhle se o něj určitě začnu zajímat intenzivněji. Bomba, prostě... bomba.
Tak já jsem se do Krysaře pustila jenom proto, že mám ráda stejnojmenný muzikál a zajímala mě jeho předloha, respektive to, jak moc (nebo spíš jak málo) se jí Dan Landa držel. A nikoho nejspíš nepřekvapí, že mají tyto dvě díla společná v podstatě jenom jména hlavních postav, rybáře a závěrečný motiv.
Co se knihy samotné týká, nechci se tady nijak zeširoka rozepisovat, protože si myslím, že za to nestojí. Jako obvykle si nemůžu pomoct, abych i na starší literaturu nenahlížela moderní optikou a to je pak většina zážitku v háji. Takže asi takhle: je to krátký, není to úplně špatný, ale stejně už bych to znova nečetla.
Moje guilty pleasure, přiznávám se. Pod značkou Warhammer 40 000 už určitě vyšly i lepší kousky, ale na Třinácté já prostě ujíždím, četla jsem ji mockrát. Nejspíš to má něco společného s tím, že zatímco moje spolužačky hltaly Stmívání, já potají vzdychala po plukovníku Schaefferovi. Ano, vím jak to zní, ale přesně takhle to v temném dávnověku mé puberty bylo. A nejhorší na tom je, že ani po bezmála patnácti letech (Svatý Trůne!) se na tom celkem nic nezměnilo. Plukovník je všechno, co si představím, když se řekne drsňák.
Ale když odhlédnu od svých osobních pocitů a zkusím to pojmout trochu objektivněji, pak musím připustit, že Třináctá není nic jiného než průměrná (teď po posledním přečtení bych se dokonce nebála napsat podprůměrná), nijak zvlášť propracovaná akčňárna.
Nejdřív plusy: děj je ucelený a přitom poměrně pestrý (tím chci říct, že místa, kam se s Poslední šancí podíváme jsou poměrně různorodá, džungle, měsíc bez atmosféry, kosmický dok... stačí si vybrat. Nejhustější asi byl ten neplánovaný výlet na Kragmeer - Frostpunk hadr), ale žádná překvapení ani dějové zvraty se nekonají, o napětí nemluvě.
Zápory: kniha dost často odporuje sama sobě, logika tu místy napadá na obě nohy (Plukovník promine, ale ta jeho teorie o přirozeném výběru je prostě mylná, takhle to nefunguje) a jsou tu stráášně dlouhé pasáže o ničem (třeba ten Kageův výlet na Typhos Prime, který bez přehánění působí dojmem, že autor nějak potřeboval natáhnout délku knihy). Vedlejší postavy snad ani nestojí za to komentovat. Druhý den si vzpomenete tak maximálně na Kronina a ta albínská dvojčata. Co se vypravěče týká, poručík Kage je... no, prostě poručík Kage. Řeknu jen tolik, že v samém závěru knihy jsem měla cukavé nutkání začít tlouct hlavou do zdi. Jeho hlavou.
Inu, rozhodně to nebylo špatné. Rozhodně ne. Ale neubráním se srovnání s předcházejícími dvěma díly a tam Krutým strojům přece jenom schází onen třeskutý humor, díky kterému se Pavlovský četl skoro sám. Nečas má zajímavé nápady (např. ti trubýši), ale drží se víc při zemi a místy je to celé až moc popisné (hlavně první polovina). Taky Vincenc a Walter mám pocit hrají trochu druhé housle, což je podle mého celkem škoda. Přesto si nemyslím, že by šlo o nějaký výrazný kvalitativní úpadek, autor to prostě pojal po svém a to nižší hodnocení volím jen proto, že Pavlovský mi sednul líp.
I přesto se dá s čistým svědomím doporučit.
Ale ano, což o to, zábavné to opravdu je. Obvykle sice dávám přednost trochu tvrdší SF ve stylu Honor Harringtonové a tak, ale jako komedie si to ostudu neudělá. Je to dobře vymyšlené, má to potenciál (klidně bych si to dokázala představit i zfilmované), skvělé hlavní postavy, odsýpá to a jsou tam některé poměrně zajímavé nápady.
ALE. Ale je tu několik věcí, které mi vadí. Zaprvé: je to strašně naivní. Ale opravdu strašně. Na nějaký hyperrealismus mě moc neužije, ale mám ráda, když jsou věci aspoň trošku uvěřitelné. Tady? Tady si místy klepete na čelo a říkáte si "tohle a tohle by tímhle způsobem prostě nemohlo fungovat."
Dalším problémem je české vydání. V poslední době často slyším nadávat na kvalitu nově vycházejících tištěných knížek, chyby v překladech, překlepy a tak... a problém to je, to vůbec nepopírám. Jenže tohle vyšlo v polovině devadesátých let a je to po formální stránce naprosto příšerné. Nevládnu angličtinou na nějaké mistrovské úrovni a i přesto si při čtení na spoustě míst bez problémů představím původní anglický text. Před dvaceti lety nejspíš žádný Google překladač neexistoval, ale kdyby ano, podezřívala bych překladatele, že to tam naházel a ani se neobtěžoval si to pak přečíst. Je to děsné a naprosto to sráží celkový dojem.
Nářez. Chtěla jsem spustit chvalozpěv, ale s hrůzou zjišťuju, že ani pořádně nevím, kde bych začala. Na téhle knížce mě bavilo snad úplně všechno. Je to samozřejmě naprosto potrhlé, ale takovým tím správným způsobem, který nejde nemít rád. Jistě je tu i co vytknout, ale to jsou vesměs opravdu prkotiny. Rozsahem by to klidně mohlo být dvojnásobné - a ani trochu bych se nezlobila. Takhle jsem to zhltla až příliš rychle, člověk dvakrát poposedne a najednou kouká a knížka přečtená.
Dokonalost. Vážně. Jak jsem tu pěla chválu na Asfalt, tak tohle je ještě o třídu výš. Když se zpětně koukám, jakým kravinám jsem dala 5 hvězdiček, skoro lituju, že jich tady nemůžu dát šest. Nebo i víc. Mohla bych se tu pustit do nadšeného vypočítávání co všechno se mi líbilo a jak to bylo super, ale těžko bych přišla s něčím, co tu ještě nezaznělo. Takže jen doplním, že kniha obsahuje i zajímavý doslov pana Pavlovského (i když ne ve všem s ním souhlasím) a autorovo poděkování v samém závěru opravdu pobavilo. Vážně doufám, že další kniha už na sebe nenechá dlouho čekat. Jsou to koneckonců už čtyři roky, co Rychlopalba vyšla a já se klepu jak drahej pes, s čím přijde Kopřiva příště.
Heh. Vzpomínám si, že v pubertě mi V jako Vendeta způsobila solidní filosoficko-sociologickou krizi. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem se z ní oklepala a když to zpětně hodnotím, mám pocit, že to nejspíš bylo způsobeno hořkým vědomím, že společnost založená na anarchistickém základě prostě nikdy nemůže fungovat. Respektive, mohla by, ale to by lidi nesměli být lidi. Teď už se tomu směju, ale ve třinácti jsem to nesla poměrně těžko, no... to byl jen takový osobní krok stranou.
Co se týká komiksu samotného, plná palba je naprosto namístě a to i přesto, že ta kresba je skutečně místy trochu nepřehledná (ale zase tak strašné, aby se nedalo poznat kdo je kdo to není). Je to geniálně postavené, komplexní a má to nesmírnou sílu, ještě umocněnou tragickým závěrem (aspoň pro mě je ten závěr jednoznačně tragický), o úžasném překladu nemluvě.
Co se týká filmu. Mou první reakcí bylo jednoznačné WTH, TO UŽ SE (tehdy ještě bratři) WACHOWŠTÍ DEFINITIVNĚ ZBLÁZNILI!? CO TO MÁ JAKO BEJT!? Když jsem se uklidnila a nechala to trochu uležet, tak s chladnou hlavou musím konstatovat, že zas taková hrůza to není. Hugo Weaving odvádí solidní práci a jsou tam některé poměrně působivé úseky. Hlavní problém podle mě spočívá v tom, že celkové vyznění toho filmu úplně ignoruje to, jak byla komiksová předloha myšlena. Je to jakési bezzubé a vykleštěné (a mám pocit, že v podobném smyslu se vyjádřil i samotný pan Moore). Ale ať je to jak chce, těch 80% na ČSFD se mi zdá poněkud přemrštěných.
Anglie vládne.
Tak tedy Stroncium... vzpomínám si, že když vyšlo, snesla se na ně salva hejtů. Nuže, já půjdu jako vždy proti proudu. Jsem tady totiž především proto, abych prohlásila, že Stroncium je... jednoduše skvělé. Má to všechno, co by dobrá postapo akčňárna měla mít, je to přiměřeně vtipné a dokonce to i dává smysl. Což u pana Kulhánka není úplná samozřejmost. Jasně, je to krok stranou od obvyklých kulis, tentokrát žádné české reálie, žádní upíři, jenom spousta zombíků a trajdání po vesmíru. Příjemná změna, řekla bych. Kdyby se toho Mistr chtěl přidržet i napříště, vůbec bych se nezlobila - řeknete si, že žárlím, ale Mazlík už se mi začíná poněkud zajídat.
Chtěla jsem se vyhnout srovnávání s jinými Kulhánkovými knihami, ale nedokážu to tak úplně - co se mě týká, Stroncium může směle konkurovat i takovému Nočnímu klubu a určitě není horší než Vyhlídka na věčnost.
Za mě tedy jednoznačně ano.
Kde jenom začít... asi tím, že mám prostě pro dvojici Eisenhorn + Ravenor slabost a moje hodnocení určitě bude všechno, jen ne nezaujaté. Ale stejně mi to nedá, abych se nevyjádřila.
Tak předně, Odpadlík v žádném případě nedělá svým předchůdcům ostudu, naopak. Kvalitativně je určitě minimálně na stejné úrovni jako předchozí díly a má vlastnosti, které už u Abnetta považuji tak nějak za samozřejmost: je to propracované, živé, má to spád, vynikající nápady... a je tam pár momentů, kdy jsem se musela dívat na obálku, jestli je to skutečně Warhammer (myšleno v dobrém).
- NÁSLEDUJÍCÍ PASÁŽ MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY -
Konkrétně mám na mysli třeba to putování dveřmi na útěku z Magodomu. S tím souvisí další moment, který mě na okamžik připravil o řeč a který jsem skutečně nečekala: a to ten, když Ravenor opustí své křeslo - nenapadlo by mě, že k tomu někdy dojde. To na mě zapůsobilo opravdu nesmírně silně. Stejně jako ten závěr. Nemyslím bitvu se Slytem (nevím proč jsem si při ní vzpomněla na zfilmovaného Hellboye), ale opravdu skutečný konec, kdy Ravenora čeká vyšetřování. Žádný happyend, je to celé spíš takové neuspokojivě neuzavřené. Ale věřím, že Abnett to přesně takto zamýšlel.
- KONEC PASÁŽE, KTERÁ MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY-
Zkrátka je to pecka. Na závěr jenom drobná výtka nakladatelství: jako... překlad jako vždy vynikající a chyby v textu už neřeším, ale přehlídnout překlep i v anotaci na zadní straně obálky... vážně?
Jako... nejsem si jistá, jak se s tím vypořádat. Asi bych měla začít tím, že soudě podle mého obvyklého vkusu bych měla být z pana Koubka odvařená nadšením. Anotace totiž vypadá nesmírně slibně a ano, měla jsem poměrně vysoká očekávání. Možná i v tom je kámen úrazu.
Čepel entropie totiž nefunguje.
Já ke spokojenosti nepotřebuju zrovna nějaké hluboce komplikované charaktery a poselství v poselství - vyrostla jsem na Kulhánkovi, mám ráda Kotletu i Žambocha a královsky jsem se bavila u Kladiva na čaroděje. Kopřivovo Zabíjení považuju za jednu z nejlepších oddychovek. Takže ne, vážně ke spokojenosti nepotřebuju propracované charaktery ani vycizelovaný příběh. Ale Čepel entropie nedostačuje ani mým skromným nárokům. Je to jenom vršení mrtvol na jednu hromadu a pěkná čeština to vážně nezachraňuje. Asi bylo naivní čekat od románové prvotiny autora stripů něco jiného, ale nedočetla jsem to a považuju to za vyhozené peníze. Lituju.
Kinga mám moc ráda, ale upřímně - v případě Temné věže nějak nechápu, co na tom kdo vidí. Vůbec mě to nebavilo a jestli v tom bylo nějaké skryté poselství, já ho tedy nenašla.
No co už. Těšila jsem se, že budu mít, co číst, ale další díly odkládám a raději si znovu přečtu Zelenou míli nebo Řbitov zviřátek.
MŮŽE OBSAHOVAT NÁZNAKY SPOILERU. Nebavila jsem se, nemůžu se připojit ke všeobecnému chvalozpěvu. Už samotný začátek vysvětlující proč se hlavní hrdina dostal, kam se dostal, je hodně zkratkovitý (a tak trochu WTF) a nijak vás nenavnadí v četbě pokračovat. Inu… já se odradit nenechala, ale že by se to potom nějak extra zlepšilo… jak už bylo zmíněno, hlavní hrdina je poněkud plochý a vývoj, kterým v průběhu knihy projde se mi zdá poněkud odbytý. Co naopak musím ocenit, jsou dobře vykreslené charaktery jeho souputníků, i když i tady se najdou drobné rezervy.
Co si naopak autor mohl odpustit je ten pokus o romanci, v daných kulisách se to hodí asi jako pěst na oko. Navíc když to neumím, tak to nedělám. A Žamboch tohle bohužel opravdu moc neumí.
Další problém vidím v tom, že o co je úvod zkratkovitější, o to rozvláčnější jsou některé následující pasáže. Já to sice přečetla poctivě celé (nuda je zlá), ale dokážu si představit, že tu či onde něco přeskočíte a o nic nepřijdete. A to u mě není znak dobře napsané sci-fi. Zvlášť, když všichni víme, že Žamboch to umí daleko, DALEKO líp. Nebo přinejmenším zábavněji. A je už celkem jedno, co je to za žánr.
Původně jsem chtěla dát 3 hvězdy, ale ten závěr (byť je překvapivý jen tak napůl) to celé přece jenom trochu zvedá, ale na 5 to tedy není ani náhodou. Tentokrát ne.
Ráda bych si o sobě myslela, že dokážu ocenit dobře napsanou řežbu a přesně to taky Zabíjení je. Srovnávání s pozdější Kopřivovou tvorbou mi nepřijde zrovna dvakrát fér. Každý nějak začínal. Pozdější knihy jsou samozřejmě daleko propracovanější, o to se nikdo nepře, ale já vidím půvab Zabíjení právě v té neučesané zběsilosti. Nepopírám, že jsem na Kopřivu vysazená, takže mu odpustím spoustu věcí, se kterými bych jinde měla problém, ale četla jsem to onehdy po delší době zase znovu a ne - vůbec to není špatné. Chce to jenom trochu nadhledu, to je vše.
Snad bych za normálních okolností dala čtyři hvězdy, ale za ty recenze ve Splatterhousu a Jeho očí žár nemůžu jinak. Zajímavé je, že tohle je jedna z věcí, které bych třeba u Kotlety asi nedala, ale když to dělá Kopřiva, tak to má styl...
Je to abnettovsky propracované a warhammerovsky bombastické (zvlášť teda ten závěr). A já tak nějak nevím, co víc si ještě přát. U předcházejícího dílu jsem si stěžovala, že obsahuje málo Ravenora. Nuže, ve dvojce byl tento nedostatek napraven k mé plné spokojenosti. Je to božan.
Co se mi naopak nelíbí je anotace - zavání spoilerem a navíc je zavádějící, ale to je vada na kráse, která sotva stojí za řeč.
Poprvé jsem četla Drsného spasitele před mnoha eóny (muselo to být poměrně krátce po tom, co byl vydán) coby nevycválaná puberťačka. Neměla jsem v té době ještě tolik načteno a tak mi připadal bezmála geniální. Skvěle napsaný, živé prostředí, dokonalost sama...
No. O několik (nejsem schopná říct kolik) set knih později musím svůj dosavadní postoj poněkud zrevidovat. Pořád mi to připadne dost dobré, ale potkala jsem se mezitím s mnoha jinými autory a mnoho z nich (jako například Štěpán Kopřiva) bylo úplně mimo Žambochovu váhovou kategorii. Zkrátka jsem se za ty roky rozmlsala a teď už vím, že to sice vůbec není špatné, ale šlo by to i lépe.
Drsný spasitel má určité rezervy, místy je to nechutné možná až moc, místy možná zbytečně roztahané. A místy je to úplná spatlanina všeho možného. Domnívám se, že věci by možná prospělo trochu přidat na hláškách, kterých je v knize jako šafránu. Pak by to mohlo získat ten správný říz.
Za mě určitě lepší než Hitman. I když je to trochu předvídatelné, to je pravda. A taky asi nebylo účelem, aby lamie byla daleko zábavnější než Feny a zbytek EF. A vůbec, kde je toho víc?
Ne. Za mě prostě ne. Samozřejmě jsem nečekala, že Linc dokáže konkurovat výbornému předcházejícímu dílu, ale tohle bylo prostě slabé. A to tak, že hodně.
Abych to upřesnila, mně nijak zvlášť nevadí, když se v knížkách popisují násilnosti a válečné hnusárny, ale dávám přednost tomu, aby to mělo nějaký význam. Třeba jenom kvůli budování atmosféry, to je jedno, ale ASPOŇ nějaký. Tohle je... prostě jenom hnusné. Hnusně otravné. A ne, nemělo to žádný význam.
Takže ne. Louskala jsem to s přestávkami skoro dva týdny a nakonec si naordinovala bezpečnostní přestávku v podobě slavného cimrmanovského kroku stranou. Abych se trochu vzpamatovala, přečtu si Agenta X-Hawka a pak začnu sama sebe přemlouvat, že už jich do konce nezbývá tolik a že to nějak dám. Po tomhle zážitku se mi totiž na další díl ale ani trochu nechce.
Musím říct, že u pana Žambocha jsem zvyklá na lepší. Začátek vyzníval přiměřeně slibně, ale pak jako by to celé tak nějak vyšumělo... no nevím. Na vlastní pěst bylo každopádně o dost lepší, ale...
Ale. Nesporným plus je, že to (na rozdíl od podstatné části jiných JFK) nepůsobí jako slohová práce žáka 8. třídy ZŠ.
Jistě, dalo se z toho vytřískat víc a není to zdaleka tak kulervoucí, jak bych čekala, proto ta 1 hvězda dolů, ale v rámci série pořád těžký nadprůměr.
Myslím, že má vysoká očekávání byla víc než naplněna. Je to pojaté trochu jinak než předcházející Eisenhorn, chvíli jsem si musela zvykat, ale pak jsem to zhltla jedním dechem a už netrpělivě vyhlížím další. Zvlášť samotný závěr je naprostá pecka.
Snad jen jediná věc... za sebe můžu říct, že bych v ději uvítala více Ravenora samotného a méně některých jeho podřízených (kteří - nalijme si čistého vína - občas působí, že by se bez svého šéfa nedokázali ani poškrábat na zadku). Ale je to čistě jenom můj subjektivní pocit.