Velká Feferona komentáře u knih
Jak to ten chlap jenom dělá? Skoro bych si myslela, že třináctý díl prakticky jakékoli série musí být zoufale mizerný (už prostě proto, že třináct je FAKT HODNĚ dílů na jakoukoli knižní sérii), ale u Gaunta jako by to bylo naopak - čím vyšší číslo, tím je vyšší i kvalita a tohle bylo skutečně výborné. Báječné na odreagování, všeho akorát (na můj vkus možná až trochu příliš mezilidských vztahů), dobré tempo, zajímavé nové postavy. První dojem z Felyxe nic moc, ale krucipísek, asi i jeho budu mít nakonec ráda.
Čelist mi (poprvé) spadla až na zem ještě před stranou 100! Přemýšlím, kdy naposled se mi něco takového stalo. Nejspíš ještě nikdy, dobrý Bože Císaři! Nedovedla jsem si představit, že by mě po tom všem ještě Abnett dokázal nějak překvapit a hele. Dokázal. A kdyby jen jednou. Těžko zabíhat do detailů, pokud nechci spoilerovat, ale po dočtení jsem naprosto nadšená a nemůžu se dočkat pokračování. Je to výborné, doporučuji všema deseti. Tedy, mohla bych se samozřejmě pustit do detailního rozboru (a možná to později i udělám), ale teď, pár hodin po dočtení, jsem na něco podobného příliš plná dojmů.
Sečteno a podrženo, velmi pěkná kuchařka. Jak už jsem psala v komentáři ke Kuchařce pro dceru, mám Florentýnu ráda a vděčím jí za mnohé (i když jsem už zjistila, že zdaleka ne všechny její recepty jsou vyladěné k dokonalosti - obecně bych řekla, že určitá obezřetnost je namístě zejména u receptů na sladké věci; z nějakého důvodu některá těsta obsahují nesmyslně malé množství tekutiny a nedá se s nimi potom v podstatě pracovat). I přesto je ale její práce všeobecně pravým požehnáním pro začínající kuchaře.
Ale abych neodbíhala, zpracování této kuchařky je velmi pěkné, vnitřní uspořádání dává smysl a text doprovázející jednotlivé recepty tentokrát určitě stojí za to přečíst - neobsahuje totiž zdaleka tolik vaty jako u Kuchařky pro dceru, ale najdou se v něm i cenné postřehy a informace. Otázka je, nakolik si čtenář dokáže autorkou navržený neplýtvací systém převést do praxe ve své domácnosti. Já už spoustu z těch věcí, které navrhuje ve své domácnosti dávno dělám, ale pokud někdo není systematicky založený a nemá určitý... cit pro věc... tak nevím. Neplýtvání bude vždycky stejně hlavně o pozornosti a plánování, to za vás žádná knížka neudělá, i když určitě může pomoci, když máte v rukávu vhodné recepty. My navíc chováme slepice, takže pár brambor zbylých od oběda mi většinou nestojí za druhou myšlenku... no, ale dál... Doprovodné fotografie autorky sice nejsou něco, co by mi nějak esteticky lahodilo, ale odpovídají konceptu a jsou svým způsobem zajímavé. Fotografie pokrmů naproti tomu jsou opravdu velmi pěkné. Některé recepty už jsem vyzkoušela, s dobrým výsledkem.
Na závěr jenom myšlenka: Plná cena této knihy je skoro 600,-. Já to nerozporuji, kniha je pěkně zpracovaná, obsáhlá a je v ní určitě velká spousta práce, ale... takhle: je to trochu paradoxní, protože pokud bych se musela uchylovat k některým věcem, které autorka v knize zmiňuje, zcela jistě by byla koupě této knihy mimo mé finanční možnosti.
Moc jsem se těšila, vlastním všechny předcházející knihy (a připojuji se k doporučení, že je dobré si je přečíst, než se do Párie pustíte) a naprosto žeru Ravenora i Eisenhorna. Ale i když jsem knížky o nich četla o dost víc než jednou, minimálně celou první půlku jsem se drbala na hlavě, co to jako je. Hlavní hrdinka je v pohodě, ale pokud znáte přechozí knihy, hodně brzo začnete mít pocit, že tady něco není tak úplně v pořádku (a taky že není). Jinak moc nevím, co k tomu dodat, setkání se starými známými bylo super (nemyslím jenom oba inkvizitory, ale i jejich podřízené), nemám, co bych tomu vytkla - kromě toho WTF pocitu zkraje knihy, protože nemám ráda, když se nechytám. Ale jako jo, klasický abnettovský standard, rozhodně doporučuji.
(SPOILER) Pozor spoiler!
Trvalo mi dlouho, než jsem to přežvýkala, ale kdyby na to člověk opravdu sednul, za den dva nejspíš není co řešit. Abercrombie se drží kurzu nastaveného v předchozích dílech, akorát trojka se mi zdá oproti svým předchůdkyním poněkud víc našlapaná událostmi a možná i drobet krvavější. Aby ne, skutečně se tu válčí (což si z předchozích dílů nějak nevybavuju) a taky se tu vede regulérní obléhání. K tomu napíšu jenom tolik, že dobývání Dagosky popsané stejným autorem před lety mě teda bavilo ale o dost víc. Tak jsem možná ještě nezinfantilněla úplně.
Taky mě baví, jak autor do každého dílu přidá nové postavy, z jejichž perspektivy pak můžeme sledovat ty starší. Ve dvojce to bylo fajn, ve trojce jsou nově přišedší vesměs dost nesympatičtí, takže tam už to takový oheň není. Další body nahoru jsou za to, že se asi v půlce začnete drbat na hlavě: „Počkat, takže ono je to vlastně celou dobu… postapo?“ Škoda, že to Abercrombie víc nerozvedl, myšlenka je to bezesporu zajímavá. Taky se tu vyskytuje obstojný záporák a sem tam se najde i vtipná hláška. Vyznění konce je skvělé a zcela hodno svého stvořitele.
Pár věcí, co mi vadí:
1) Klouže to po povrchu. Je tu víc věcí, které by si zasloužily detailnější prokreslení, ne jenom ta záležitost s postapem. Ano, já vím, je to kniha pro náctileté a má to být lehké a nesmí to nudit, bla bla bla… ale i tak je to místy až příliš zkratkovité, o celé řadě věcí byste si přáli vědět víc. Například ta pasáž s převzetím moci otcem/starcem Jarvim. Kruci, ten chlapík byl totální numero uno v prvním díle a hrál důležitou roli i ve druhém, tak si myslím, že vývoj jeho postavy v závěru by si zasloužil víc než pár stručných odstavců. Zvlášť vzhledem k hybné síle, kterou představuje v rámci děje a vzhledem ke světohybným událostem kolem něj.
2) Místy je to dost neoriginální a předvídatelné. Ale na jiných místech zase vůbec, čímž se to tak nějak vyrovná.
3) Měla jsem moc ráda krále Uthila i Lamače mečů a ani trochu se mi nelíbilo, jak s nimi Abercrombie naložil. Totéž platí o Brandovi, tam mě to vyloženě nakrklo.
4) Jackpot na konci shrábne nesympatická husa, která se do děje dostala až mezi posledními a celou dobu jenom otravuje. Při Trůnu, to už je mi snad milejší ten šampón Raith. Jeho postava aspoň projde nějakým vývojem, co by stál za řeč.
5) Je to poslední díl.
Sečteno a podtrženo, autorovi rozhodně palec nahoru za odvahu vybočit ze svého obvyklého žánru. Popasoval se s tím v rámci možností dobře, i když to není nic, na co bych se za pár měsíců nadšeně vrhnula znovu. Jako další žánr k prozkoumání bych navrhovala nějakou pěknou temnou SF. Dokážete si to představit? To by byl teprve mazec.
Vtipná věc, tenhle Malloreon. Aniž bych četla předchozí Belgariad, dostala jsem se k téhle sérii v poměrně útlém věku a nejspíš proto, že tehdy nebylo nic moc lepšího k mání, četla jsem tuhle pentalogii pořád dokolečka dokola. A tak se stalo, že jsem se začala (zcela mylně) považovat za fanouška klasické fantasy.
Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem zjistila, že to tak není a že jiné žánry jsou mé duši svým charakterem daleko bližší.
Což ale nic nemění na faktu, že celá pentalogie Malloreon je skvělá, dobře napsaná, postavy jsou dobře vykreslené a vesměs sympatické (kromě těch několika, které bych s gustem napálila palcátem do obličeje – zdravím lady Polgaru a princeznu Se’Nedru) a i dějově to odsýpá. Prostředí je pestré, promyšlené včetně principu fungování magie, politického a náboženského uspořádání světa i různých nadpřirozených potvor. Sama za sebe nevidím moc smyslu v tom hodnotit každou knihu zvlášť, dějově jedna na druhou úzce navazují a jsou kvalitativně docela vyrovnané.
Jediná věc, co příliš nefunguje, je celá ta idea proroctví. Tím chci říct, že si to autor docela bez skrupulí usnadnil. Zjednodušeně bych to opsala asi takto: „A proč musíme tohle všechno dělat?“ „No, protože proto.“ On to Eddings sice všechno patřičně okecá, takže vám to během čtení ani tak nepřijde (zvlášť když je vám deset, nebo tak nějak), ale viděno dospělou optikou to jako zdůvodnění celé té anabáze příliš neobstojí.
Ale to je asi jediná moje výhrada, jinak můžu všemi deseti doporučit, je to opravdu příjemné a většinou i oddechové čtení.
Slušný materiál. Kvalita povídek je pravda trochu proměnlivá (ovšem na škále od průměrných po vynikající, vyloženě špatná mi nepřipadala ani jedna), ale například hned první "Mor" je navzdory pomalejšímu rozjezdu opravdu dechberoucí. Úplně mi běžel mráz po zádech.
Co se Magose samotného týká, já bych to označila spíš za delší novelu. Na román mi to připadá přece jenom malinko dějově chudobné. Taky jsem se díky jeho přečtení konečně rozhodla, kterého z těch dvou mám radši - a totiž Ravenora. Magos totiž není vyprávěn ich-formou z Eisenhornova pohledu a (nic ve zlém) jeho postava je přinejmenším zpočátku poněkud plochá. A moc se to nezlepší ani ke konci. Nevím, jestli to tak autor zamýšlel (možná ano, my co jsme četli předchozí díly už toho o inkvizitoru Eisenhornovi přece víme poměrně dost), ale mně to moc nevyhovovalo. Hlavní hrdina sice není vyloženě nesympatický, ale tentokrát jsem si nedokázala k žádné z hlavních postav vytvořit kloudný vztah. Respektive, než jsem to stačila, byl konec.
Plný počet hvězd dávám hlavně proto, že navzdory drobným výhradám se jedná o slušnou porci zábavy přesně podle mého gusta.
(SPOILER) Původně byl můj komentář k Destrukční četě veskrze kritický a negativní (a zůstal takový i po posledním přečtení – i když rozsahem nabobtnal do monstrózních rozměrů). Nechtělo se mi, ale nakonec jsem to prubnula a před jeho zveřejněním si tu knížku raději přečetla ještě jednou; v rámci zachování čistého svědomí. Byl to trochu boj, protože čas, který mám na čtení je v poslední době silně omezený a tak se snažím spíš věnovat knihám, které mi skutečně zaručí nějaký požitek. Což nebyl tak docela tento případ. Ale i přesto jsem ráda, že jsem si ji v rámci zachování co největší objektivity dala ještě jednou. Mám k ní totiž takový trochu zvláštní vztah, který by se možná dal popsat jako… rozporuplný. Odi et amo, jen možná ne tak intenzivně.
O předcházejících dílech už jsem se zevrubně rozepsala dřív a tenhle komentář bude i bez toho delší než by bylo zdrávo, takže je nechám úplně stranou. Destrukční četa jakožto poslední kniha trilogie Poslední šance ji měla nějakým způsobem završit a uzavřít, ale zároveň se dá vcelku bez problémů číst i samostatně, vše podstatné myslím bylo včas vysvětleno. Události minulých dílů jsou zde sice zmiňovány, ale děj na ně vesměs přímo nenavazuje. Horší je, že Destrukční četa trpí i stejnými neduhy, které jsem vyčítala i jedničce a dvojce. Navenek to sice všechno jakžtakž dává smysl, ale jakmile do toho začnete šťourat (a nemusíte ani moc hluboko, stačí trochu dloubnout), celé se to sesype jako ten příslovečný domek z karet.
Já jsem bez problémů schopná přejít bez komentáře nějaké drobnější logické lapsy, Warhammer ostatně není žádné vysoké umění (a ke cti mu slouží, že se tak ani netváří) a stoprocentní logickou neprůstřelnost od něj snad ani nikdo soudný nemůže očekávat. Tu myslím nenajdete ani u Abnetta a to je přece onačejší kalibr. Problém je v tom, že tady už to přesáhlo nějakou zdravou míru toho, co je možné ještě přejít mávnutím ruky. Pozor na spoilery:
Takže zaprvé, poručík Kage coby démonem posedlý psyker. Je poměrně zřejmé, že inkvizitor Oriel měl celou dobu o skutečném stavu věcí v poručíkově kebuli poměrně jasnou představu (viz Oahebs atd.). A ukažte mi inkvizitora, který by jen tak nechal potenciálně posedlého a poskvrněného jedince pobíhat po svobodě a nezasáhl. A navíc tak nebezpečného jako Kage. Daleko uvěřitelnější by bylo, kdyby na něj hodil síť a to nejpozději někde v polovině druhého dílu. Tak jako by to udělal každý příslušník Orda Xena hodný své rozety. Jenže to by dál nebylo o čem psát, že?
Ale budiž, řekněme že Oriel nemusel Kageův stav vyhodnotit správně a považoval vyslání Oahebse za dostatečné opatření. Je to sice dost vachrlaté, ale dejme tomu, dejme tomu.
Dál je tu Lorii. Ta albínská slečna ze speciálních jednotek, co přišla o bratra - dvojče v Coritanoru. Já myslím dokážu pochopit, že taková věc s člověkem zamává. A pak taky to vědomí, že nejste nic než výsledek bezbožného genetického experimentu, který měl za cíl vytvořit perfektního vojáka… jo jasně, blbý. Ale namířit všechnu svou nespokojenost a frustraci proti jedinému dalšímu přeživšímu? A ještě s takovým blbým vysvětlením? Proč?
No a last but not least, Herman von Strab. To je asi hlavní kámen úrazu. Persóna, kolem které se všechno točí. Degenerát caligulovského typu, odpadlík. Informace jsou nám nicméně tradičně dávkovány očním kapátkem, to podstatné se vlastně dozvíme až téměř v závěru. A autor k tomu měl dobrý důvod, protože jakmile se dozvíte všechno, okamžitě vám dojde, jak obzvlášť tahle logická konstrukce naprosto stojí na vodě.
Nejdřív se dozvíme, že si během války sice, parafrázuji: „nevedl moc loajálně, uprchl, aby se vyhnul pozornosti inkvizice, což se později potvrdilo, navíc se spojil s Ghazghkullem (místní orčí boss) a přestože jeho informace o našich obranných systémech už byly zastaralé, znalostmi naší strategie a postupů Ghazghkullovi při jeho plánování invaze nepochybně značně prospěl.“
Už to samo o sobě by mělo stačit na vydání příkazu k jeho okamžité likvidaci (aspoň mně by to tedy určitě stačilo), jenže my se místo toho od plukovníka dozvíme, že to nejde, protože možná – ale opravdu jenom možná! – jednal pod nátlakem. (…) Takže úkolem našich hrdinů je dostat se k von Strabovi, „zvážit míru jeho loajality“ a podle výsledku ho buď zabít, nebo zachránit. Potud jakžtakž dobrý.
Ale tím celá ta taškařice nekončí, kdepak. Následuje zjištění, že inkvizice měla posledních dvacet let ve von Strabově bezprostřední blízkosti svého agenta, který ho mohl takto zvážit a zachránit/zlikvidovat v podstatě v kterémkoli okamžiku. A důvod proč to neudělal?
„Potřebujeme ho odsud dostat, zjistit, co všechno ví.“
„A riskovat při tom miliony životů?“
„Ano.“ (…) „Jestli se nám ho odsud nepodaří dostat, bude stačit i jeho mrtvola.“
Čímž vyletí z komína i ty poslední zbytky uvěřitelnosti, které to celé snad ještě mohlo mít.
Mohla bych v téhle vivisekci ještě nějakou dobu pokračovat, ale o délce tohohle komentáře už jsem se myslím vyjadřovala, že? Takže ještě něco málo na závěr a končím, beztak už je to tak dlouhé, že se to nejspíš nikomu nebude chtít číst.
Já opravdu nemám ve zvyku být nějak přehnaně kritická a ve všem hledat hnidy, o to víc mě fascinuje, že v případě Destrukční čety jsem schopná na několika odstavcích celou její zápletku bez námahy rozebrat na prvočinitele a coby nesmysl smést ze stolu. A mrzí mě to, protože Poslední šance je moje mládí a myslím, že by si jako poslední díl určitě zasloužila něco trochu… neprůstřelnějšího.
O Lolitě už toho bylo napsáno mnoho a mnohem chytřejšími lidmi, než jsem já. Takže se nebudu pouštět do žádných hlubokých rozborů. Četla jsem ji kdysi na střední ze studijních důvodů a teď jsem si to (z čiré nouze) zopakovala. Že Nabokov umí dobře psát, to je nejspíš bez debaty (+ poklona překladateli), ale dějově je to vážně chudobné a co se týká nějakého morálního přesahu... no, ani se nedivím, že to po vydání vzbudilo takové pozdvižení. Já za sebe můžu směle prohlásit, že pro hlavního "hrdinu" (velikánské uvozovky) mnoho pochopení nemám. Protože když si odmyslím vzletnou sofistiku, zbude jenom velká hromada špíny. A vzhledem k tomu, že je to ještě navíc opravdu strašně rozvleklé, necítím se být povinna hodnotit výš.
Já jsem Marťana konzumovala v pořadí: film - audiokniha - kniha. A vzpomínám si ještě, že z kina jsem odcházela vcelku spokojená, ale že by se jednalo o nějakou nirvánu, to zase ne.
K audioknize můžu napsat jediné: Jan Zadražil je bůh. Miluju, jak čte Terryho Prattcheta. U Marťana se sice logicky musí držet trochu při zemi, ale stejně je to skvělé.
No a tištěnou knížku jsem si koupila a přečetla především proto, abych zjistila, jestli mi něco neuniklo. No, a neuniklo, v audioknize je všechno. Na papíře je z toho zase trochu jiný zážitek, takže nakonec proč ne.
Zjišťuju, že mě tyhle survival akce děsně berou. Taky je potřeba říct, že Markův humor (odzbrojující a svým způsobem zatraceně sexy) to celé nesmírně zvedá, bez něj by to na nejvyšší hodnocení prostě nebylo.
Co mě trochu mě mrzí je malinko uspěchaný závěr a taky posádka Hermesu mohla dostat o ždibec víc prostoru. Všichni jsou totiž svým způsobem super. Ale stejně jsem ráda, že na Marsu zůstal trčet zrovna Mark.
Taky mám pro Florentýnu jen samá superlativa. Do manželství jsem vstupovala vařením takřka nepolíbená a byla to právě tahle kniha, díky které jsem domácí buchty, bramboráky i rajskou dala na první dobrou a ke všeobecné spokojenosti (a tak, že mě to okamžitě začalo bavit - úspěch je návykový).
Obsahuje kromě receptů opravdu hodně dalšího textu, ale to už je přece na každém, jestli tomu ten čas věnuje nebo ne. Mám i její další kuchařky a jsou podobně dobré. A stejně dobré jsou i její pravidelné příspěvky na blogu, prostě - nedám na ni dopustit. Svého času mi ušetřila opravdu velké množství potíží. Nedá se než doporučit.
Žádný velký kvalitativní propad oproti jedničce se nekoná. Napsané je to na stejné úrovni, drží si to jednotný (pro mě osobně velmi příjemný) tón, odsýpá to a ani chvilku se nebudete nudit.
Drobný problém bych viděla v tom, že ona to v podstatě (na rozdíl o prvního dílu) není detektivka. V Larsovi se s mrtvolami obecně šetří, což vůbec nevadí, ale řekla bych, že tady to autor malinko přeťáp. Čekala bych, že se něco vyvrbí alespoň kolem Majora nebo Niki nebo tak, ale ne. Nic. Nada. A "říznou krimi z Prahy" si představuju drobet jinak. Tak nějak... řízněji.
P.S. VÁŽNĚ by mě zajímalo, kdo je k čertu Daniel Gris. Protože nevěřím, že Lars je něčí prvotina. Ani na chvíli. Na to je to příliš dobré. Takže palec hore a nezbývá než autorovi popřát, aby si udržel stávající frekvenci (co rok, to kniha).
Já jsem jako čekala, že to bude hodně dobrý. Ale že až TAKHLE… Štěpán Kopřiva zraje jako víno. Už Zabíjení bylo super (svým tak trochu zvráceným způsobem), ale tohle… tohle je pecka. Jednou, až budu velká, bych chtěla umět psát jako on . Ale už teď samozřejmě vím, že to se nikdy nestane.
Jinak, co se obsahu týká, když dojde na detektivky, nejsem žádný velký znalec žánru, takže úplně laicky: ta konspirace, kolem se všechno točí je poněkud spletitá (spletitější než u předchozího dílu, řekla bych), o to úžasnější je, že to autor dokázal podat tak, že jsem se v ději ani jednou neztratila – i když nejsem zrovna prototyp pozorného čtenáře. A možná i proto mi tak trochu uniká motivace některých postav (hlavně Wichtrleho). Co mě naopak nesmírně potěšilo, je zmínka o štábním kapitánu Morávkovi. Já totiž k téhleté polozapomenuté a zcela jistě nedoceněné persóně novodobých českých dějin chovám určité city a úplně upřímně mě dojalo, když jsem na ni narazila na takovém neočekávaném místě. Potěšilo. Vážně moc.
Nežiju v Praze a de facto ji vůbec neznám, ale kdyby ano, kdybych znala všechna ta místa, na kterých se děj odehrává, nejspíš bych si to užila ještě víc. Praha zde má stejně jako v předchozím díle nezastupitelnou úlohu.
No, a co dodat závěrem… v té knížce je znát obrovská spousta přípravy a práce a je jisté, že detailní a živé popisy policejní práce mají velký podíl na jejím vyznění, ale já bych se moc a moc přimlouvala, abychom na další díl zase nemuseli čekat TAK dlouho. Je to úmorné, já už rok před vydáním pomalu nepřemýšlela ničem jiném (dobře, to je trochu přehnané, ale minimálně dvakrát týdně mě napadlo, kde to vázne a co to asi bude).
A tak já teda budu trochu kritická. Napoprvé jsem to nadšeně zhltla, protože přece Kulhánek, že jo, ale mám teď takové období, kdy znovu přechroustávám (a přehodnocuju) starší věci a kdy se mi objeví v hledáčku tohle Mistrovo veledílo byla jen otázka času.
Já si totiž myslím, že Vyhlídka je trochu přeceňovaná. Ne moc, ale je. Pro mě prostě už asi absolutním vrcholem Mistrovy tvorby zůstane Stroncium.
Jak už tu někdo psal, v první části Vyhlídky se vůbec nechytáte, o co gou, což autor naštěstí poměrně záhy napraví (originální nápad - to musím nechat), následující pekelná sekvence se dá považovat za nejzábavnější (a pro mě tudíž nejhodnotnější) část knihy (ale do Asfaltu tomu pořád kus chybí) a pak už to jde jenom z kopce dolů (s drobnou výjimkou té apokalypticko-jezdecké epizodky téměř v závěru). A na další větu pro jistotu použiju verzálky: JÁ-UŽ-NECHCI-ČÍST-O-MAZLÍKOVI! A ještě takovou zamilovanou červenou knihovnu, fuj! Jo, dobře, tak je to sexy nebezpečná kočka, no. Pochopili jsme. Ale všeho moc škodí.
(SPOILER) BACHA NA SPOILERY:
Dlouho jsem měla tady na Databázi knih u Komanda smrti 5 hvězdiček. Moc jsem o tom nepřemýšlela, protože přece Poslední šance, že jo. Ale po (nejspíš definitivně) posledním přečtení mi to nedá a musím to přehodnotit, protože ta knížka prostě objektivně nestojí za mnoho. Ale nejdřív pozitiva, jako vždycky: vidím tu spoustu nevyužitého potenciálu, ten námět sám o sobě není vlastně úplně špatný, střetnutí s jinou kulturou je bezpochyby zajímavé, také postavy jsou poměrně konzistentní a jednají logicky v souladu se svým charakterem.
Ale jinak je to bída. Celkový dojem sráží hlavně alarmující rozpory nejenom v rámci knihy, ale i v návaznosti na předchozí díl. Třeba tohle, cituju: "Oriel se tiše pomodlil ke Strojovému bohu a doufal, že se pekelné tauské pozorovatele podařilo speciálně zkonstruovaným krycím štítem oklamat. Technokněží ho ujistili, že si nemusí dělat starosti, ale on nikdy nebyl zvyklý se slepě spoléhat na vynalézavost příslušníků Adepta mechanika." Ehm, cože? Připomeňte mi, proč muselo být zničeno Coritanorum? Nebo Kage - jednou číst a psát neumí, pak umí, pak zase neumí a zase umí, podle toho, jak se to zrovna hodí. Ten únos raketoplánu byl taky pěkně přitažený za vlasy. Naprosto nerealistický. Výcvik jednotky místy připomíná spíš battle royale než cokoli jiného. Jo, a vydat se na takovou misi a založit ji na Ostřelovači, který do poslední chvíle neví, jestli dokáže vystřelit (a ani se tím nijak zvlášť netají)... achjo. Thorpe má jediné štěstí, že plukovník je tu stejně okouzlující jako vždy (viz můj komentář k předchozímu dílu), jinak by to bylo jenom za dvě.
Jasných pět hvězdiček! bahnila jsem si u první poloviny. Bylo to takové správně tarantinovské, říznuté kapkou Sin City, hlášky, humor, skvěle vymyšlená hlavní postava. Místy trošku klišoidní, to připouštím, ale tak nějak jsem se nedokázala přimět, aby mi to vadilo. S Rychlopalbou bych radši nesrovnávala, protože do té tomu přece jenom ještě kus chybí, ale jinak - prostě pecka, předčítala jsem manželovi nahlas a oba jsme se královsky bavili, i když (ač se oba považujeme za metalisty) Metallica nás vcelku míjí.
Ouvej začalo být zhruba od poloviny. Nesnažila jsem se odhadovat hlavního záporáka (to ostatně u detektivek nedělám nikdy), ale kde je zakopaný pes zkrátka chtě-nechtě začnete tušit až příliš brzy. Takže předvídatelná zápletka výsledný dojem přece jen trochu sráží. Nicméně závěrečných několik stran tu pátou hvězdu zachránilo.
No, a abych to nějak shrnula: je to nesmírně příjemná, osvěžující jednohubka. Těším se na další díl a doufám, že jich bude ještě hodně následovat. Slušný matroš!
Chtělo by to víc Lummoxe a míň vesmírné politiky, ale jinak dobré, opravdu. Zasmála jsem se.
Joe Abercrombie rozhodně patří k mým nejoblíbenějším autorům a ačkoli mi 12 - 16 let už nějakou dobu není, rozhodně mě to bavilo. Že to bylo myšleno jako kniha pro dospívající jsem zjistila až v závěru knihy a pak z komentářů zde. Sice mi i během četby připadlo, že se autor oproti svému zvyku trochu mírní pokud se týká obvyklých násilností, ale jinak mi to jako velký rozdíl nepřišlo. Řekla bych, že co do poutavosti a čtivosti si to drží obvyklý (vysoký) autorův standard.
Dcerka je ještě malá, ale až doroste do příslušného věku, tohle bude určitě jedna z knih, kterými se ji pokusím zlákat k četbě.
V té souvislosti mě napadá, že jsem onehdy shodou okolností narazila na jinou knihu pro dospívající (vzpomněla jsem si na to teď nejspíš proto, že mě tento žánr míjel i v době, kdy jsem byla cílovka natož teď před třicítkou) - Zrozena z popela od české autorky Petry Stehlíkové. Taky nebyla špatná, ale Abercrombie je prostě těžký kalibr.
No... jako dobrý, ale po skvělém Bohu strachu to na pět hvězd prostě není. Čekala jsem nějakou pecku (zvlášť po přečtení některých komentářů tady), čekala jsem, že Pavlovský překoná sám sebe a zakončí to ve velkém stylu. Ale tohle je prostě... nedostatečné. Neuspokojivé. Oceňuju, že si nechal otevřená vrátka, kdyby se rozhodli pokračovat (takže snad ještě máme naději), ale jinak... já nevím, čekala jsem prostě něco jiného. Něco víc.
Mé první setkání s touto autorkou a ještě navíc úplně mimo můj obvyklý žánr. Děj je na můj vkus poněkud spletitý, ale rozhodně je to velmi čtivé a podle mého i uvěřitelné. Bavilo mě to a rozhodně se do budoucna vrhnu i na další knihy paní Mornštajnové. Ale asi by se mi to četlo lépe, kdyby hlavní hrdina nebyl takovej duševně vydezinfikovanej bezcharakterní paňáca.