Violetti
komentáře u knih

Pro mě méně srozumitelné jak po obsahové, tak po grafické stránce. Navíc mě mrzely gagy v němčině/ruštině/polštině, protože jsem tomu prostě nerozumněla a dle mého to přispělo k tomu, že mi občas nedocházely souvislosti. Ale na film se kouknu, to jo, zas tak mě to nezklamalo.


Pohlazení po duši, jednohubka do autobusu... Líbí se mi Bachův styl.


Mohlo by to být fajn, kdyby autorka víc vytřískala ze zajímavého námětu, a kdyby se hlavní hrdinka (sedmnáctiletá) nechovala jako čtrnáctiletá slepice.


Váhala jsem mezi 3 a 4 hvězdičkami. Divergence má potenciál a docela zajímavý příběh, ale je trochu nedotažená. Občas ruší nelogické výstřelky a ohromně ruší nespisovné výrazy, které se prostě do celkové atmosféry příběhu nehodí. Jinak je tedy opravdu velmi čtivá, zabrala mi pár hodin. Je také krásné vydaná, ale vazba není moc kvalitní - rychle se rozjíždí, už po pár přečteních! Dál se mi také líbilo, že autorka nenechávala pořád vítězit jen dobro, navíc je velká část knihy správně agresivní a "zlá".
Příjemné oddechové počtení, ale spíše pro věkovou kategorii okolo těch 16 let, tedy okolo věku hlavní hrdinky.


Je to čtivé, je to úsměvné. Pro cílovou skupinu k popukání zábavné. Bohužel ale nejsem jedenáctiletá a kluk už vůbec ne, takže šly některé věci mimo mně. Je to ale nádherně vydané a pro malé kluky perfektní čtivo.


Zábavné, čtivé a lehce (nebo spíš těžce?) šílené. Bulgakov opět ukazuje svůj mistrně podaný černý humor. Sám Polygraf Polygrafovič Bobikov mi v mnohém trochu připomíná Kňoura z Mistra a Markétky.
Je to čtivé, je to veselé a je to i místy napínavé a nechutné. Prostě čtení jak má být. Přesto je cítit, že neměl Bulgakov ještě tolik vytříbený styl.


Páni, to je ale smolař! První slova, která mě napadla po pár úvodních eskapádách a trapasech Jimmi Dixona. Amisův styl psaní je místy trošku těžkopádný a méně čtivý (možná vinou překladu?), ale to ve výsledku vůbec nevadí. Jim Dixon je jednoduše postava, kterou si snad každý oblíbí a jeho příhody jsou úsměvné (možná méně než jsem čekala) a vcelku milé. Šťastný konec je trošku klišoidní, avšak v podstatě neškodí. Celkem milá záležitost.


Klíč je nádherně napsaná kniha, tolik se lišící od současného japonského trendu (sex, drogy a násilí). Přese všechnu svou mimořádnou sofistikovanost je však děj poněkud pofidérní - vše se odehraje během posledních pár stránek. I když je psychologický podtext silný a emotivně vypjatý, jako ostatně celá kniha, je stále jen jednou z mnoha. Nenaplnila očekávání.
Živě si dokážu představit, jak svého času musela šokovat a nedivím se, že ji mnozí označili za pornografii. Sex tu opravdu je, ale vkusně podaný.


Ačkoliv nemám ráda dlouhé monology jednotlivých postav, Gogol jasně dokazuje, proč se řadí k ruským klasikům. Jeho monology odsýpají a jsou vcelku humorné. Líbil se mi závěr, přestože zůstal na můj vkus (na divadelní hru) příliš otevřený. Každopádně mé druhé setkání s tímto velikánem, už se těším i na Revizora.
Dost by stálo za to vidět Ženitbu na prknech, co znamenají svět.


Knihu jsem četla ze zvědavosti, protože Jo Nesbo zrovna frčí, tak jsem chtěla zjistit, zda na něm něco je. A jsem bohužel velmi nepříjemně překvapená. Celý příběh mi přijde trochu moc roztahaný (víc bych ocenila příklon k případu a méně k osobnímu životu komisařů), konec už přehnaně překombinovaný. Bohužel, ač kniha zaváněla jako skutečná severská detektivka, nepřipadala mi ani nijak extrémně čtivá, dle mého názoru je psaná spíše těžkopádně. Dočítala jsem horko těžko, škoda.


Komiksová forma Malého prince je dost svérázná, zejména co se grafické stránky týče. Přesto jsem si však po pár stránkách zvykla a coby zajímavůstka vedle klasické verze s přepůvabnými Exupéryho akvarely potěší. Dřív jsem proti této verzi byla dost zaujatá, ale nyní jsem přehodnotila svůj názor - podle mě je komiks s Malým princem lepší variantou, jak s ním seznámit děti. Klasický Malý princ jim do ruky nepatří, ale tato obrázková forma by pro ně mohla být o něco schůdnější.
Hraje na city, příběh je zachován a ani ta forma obrázků není úplně k zahození. Jen škoda, že není tak poetická a éterická jako originál.


Osobně mi Hadi a náušnice přišli jako fajn debut. Autorka má podle mého názoru velký potenciál a těším se i na Autofikci. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že by Kaneharové více seděl trošku jiný styl, to násilí mi tam připadalo uměle přidané - horoucná snaha šokovat. Některé dialogy byly hloupé, hlavní hrdinka maximálně nesympatický spratek. Přesto ale oceňuji snahu o zajímavé osudy postav a prostředí. A taky kladně hodnotím čtivost.


Mám problém s dějem téhle knížky. Nevím proč, vždycky jsem měla pocit, že z něj jde vytřískat ještě více. Teď jsem si ale Pána much přečetla a navzdory obavám se mi skutečně líbil. Opět čtivá věc zvládnutá během školního dopoledne. Velmi mě nadchla psychologie postav, musím říct, že nejvíc mne za srdce chytl Čuňas.
Každopádně věc, kterou na celé knize obdivuji nejvíc je styl, s jakým je napsána - skutečně skvostný popis a práce s jazykem!


Lustig má nevyčíslitelnou hodnotu především ve svědectví. Kateřina Horovitzová se mi totiž četla vážně špatně, ale nakonec jsem se kousla a chtěla si to přečíst dřív, než nám při literatuře prozradí pointu. Nakonec jsem vážně ráda za to, že jsem prvotní problémy překonala, i ta menší čtivost byla nakonec přebita bravurně vystavěným příběhem...


Oproti Nekončené modři se mi V polévce miso zdálo spíš jako pohádka a brutální scény mne tolik nerozhodily. Přesto oceňuji námět a psychologii celého příběhu, vážně se mi líbí zapasování do prostředí bordelů a špíny. Jsem ráda, že jsem Rjúovi nedala vale, protože tímhle si mne naprosto získal!


Palahniukovo kouzlo je v jeho nepředvídatelnosti, nikdy totiž nevíte, co na vás 'vybafne' na další stránce. A nikdy si nemůžete být jisti, jak jeho příběhy dopadnou.
Neviditelné nestvůry mají všechno - napětí, zvrácenost, vtip, myšlenku...
Celý román je jízda jeho zvráceného veličenstva. Osobně mi nestvůry seděly nejvíc z knih, které jsem od Chucka četla, užila jsem si je.
P.S. Odeon by měl dostat za ucho, protože mě zprvu dost mátla chyba v anotaci!


Tak předně jsem Z pekla vnímala spíš jako 'obyčejný' román, než jako komiks. Upřímně řečeno mě zrovna grafická stránka příliš neuchvátila. Naopak obsahově je to skutečně geniální jízda od začátku až do konce. Ty chvíle, kdy jsem nejprve nevěděla, kdo má jaké místo v příběhu vždy zmizely, skutečně je to propracováno do nejjemnějších detailů.
P.S. A ani pátá kapitola plná (pro mě) nudného monologu o zednářství mi knihu jako celek neznechutila.


Miloučké předvánoční čtení. Nutno podotknout, že jen díky Gaarderově vypravěčské schopnosti a dělení na jednotlivé dny (které jsme s bratrem dodržovali) mě knížka nezačala nudit. Ano, občas jsem zjistila, že trochu nedávám pozor a docela mě čílilo, že pan Gaarder několikrát za sebou nezvládl na začátku kapitoly vyjmenovat poutníky aniž by na někoho zapomněl... Ale přece jen, na Vánoce se hodí.
P.S. Konec mě zklamal, byl oproti Sofiinu světu příliš přízemní :)


Dle anotace jsem čekala cosi mnohem zvrácenějšího, takže lehké zklamání, ale úplně špatné to není. Místy jsem se nevyznala v ději a nějakou dobu mi trvalo, než jsem přivykla stylu psaní, zejména dialogům bez uvozovek, jelikož to byl můj první McCarthy. Škoda, tak snad to s dalším bude lepší.


Hned v úvodu mě překvapilo množství děje. Nezvěstný je po obsahové stránce celkově ucelenější a promyšlenější než ostatní Kafkovy delší prózy. Přesto a nebo možná právě proto pro mě neměla kniha ten typicky Kafkovský nádech, který mi velmi chyběl.
