visisb komentáře u knih

Překlad Pavla Olivy obsahuje čtyři související pojednání o historii jež spojuje personifikovaná Štěstěna (Tyché) a Zdatnost (Areté). Ty dvě spolu na jednu stranu soupeří, ale v něčem se i doplňují. Historických postav je jinak jmenováno mraky, až se v tom neodborník ztrácí, ale mezi nimi přece jen vyniká Alexandr Makedonský, jemuž jsou věnována hned dvě pojednání (druhé a třetí). Poněkud mě překvapilo, že jej Plútarchos vnímá jako filosofa a to dokonce významnějšího než ostatní, filosofa, který filosofuje skrze činy. Helénistická "globalizace", kterou nastartoval, je považována za velký přínos. V závěrečném pojednání "Proslavili se Athéňané více ve válce než v umění?" idealista Plútarchos argumentuje takřka materialistickým způsobem, že vojevůdci a úspěšní válečníci a státníci (Miltiádes, Periklés, Themistoklés či dokonce Alkibiades aj.) jsou těmi, kdo šíří slávu Athén, kdežto autoři uměleckých děl z jejich činů jen tyjí, a bez nich by nebyli ničím. To je třeba považovat za poněkud jednostranný pohled, protože právě tak je možné tvrdit, že bez uměleckého ztvárnění a zvěčnění v díle, by historické události byli událostmi jen sotva. To si myslím v archaickém a možná ještě i v klasickém období uvědomovali mnohem lépe.

(SPOILER) Jde sice o dialog mezi Archidamem a Kafisiem, ale je to Kafisias, kdo vypráví příběh převratu v Thébách. Tato historická událost, o níž autor pojednává ještě v životopise Pelopida a dočteme se o ní i v Řeckých dějinách od Xenofonta, slouží jako dramatické pozadí pro lehce filosofickou diskuzi o povaze Sókratova daimonia. Kromě toho se dílem prolíná příběh o návštěvě cizince z Itálie, který přijel, aby odměnil Polymnovu (otec Kafisia a Epameinónda) rodinu, za to, jak se vzorně postarala o pythagorova žáka Lysida, který v Thébách našel azyl a nyní zde měl svůj hrob. Disputace mezi Epameinóndem a cizincem Theanórem je apologií skromné chudoby, a byla pro mě mimořádně osvěžující.
Od Sókratovi smrti uplynulo 21 let, a mezi účastníky je mnoho pamětníků athénského filosofa. Jedním z předních mluvčích (byť nepřímých) je také Simmias, protagonista slavného Platónova dialogu Faidón, v němž se pojednává o nesmrtelnosti duše. Plútarchos je samozřejmě platonik, v závěru zapojuje Simmiovu řeč o Sókratovu žáku Timarchovi (patrně smyšleném), který se dostane do věštírny - Trofóniovy jeskyně, aby pochopil sókratovské daimonion. Zde upadl do jakéhosi transu a jeho duše se osvobodila z těla, aby byla svědkem nevídané scenérie se světelnými pohybujícími se ostrovy a strašnou propastí, z níž se linuly nářky. Promluvil k němu hlas, který mu vysvětlil kosmogonii toho, co vidí. Hvězdy (světelné ostrovy) jsou vyšší duchové (daimones). Každá duše má totiž podíl na mysli (nús), ale kvůli vášním se noří do těla a tím se stává nerozumnou. Duše je tedy prvotně bez těla, a někteří mimořádně oduševnělí jedinci vyčnívají nejčistšími částmi své duše mimo tělesnou schránku (což mi upomíná na Heideggerův pojem ek-sistence). V jeskyni vidí Timarchos právě to, co ve světě vidět není (tedy duchy, daimóny), a nevidí, to, co vidět běžně je (totiž těla). "Ty hvězdy pak, které se vznášejí vzhůru, jsou strážní duchové (daimones) takzvaných myslí (nús) obdařených lidí." (s. 72). A tak Theanór vyslovuje závěr ze Simmiova vyprávění, který je vlastně i závěrem Plútarchovy knihy, protože kvůli neodkladným záležitostem převratu, již nikdo nic nenamítne. Existují někteří bohům milí lidé, jsou jimi přednostně řízeni "rozumem prostřednictvím znamení, o nichž obyčejní, prostí lidé nemají vůbec ponětí."(s. 77) Daimonion, jako bylo to Sókratovo, je tedy duch, který se již zbavil koloběhu rození, ale má zájem na tom, pomoci v tělesném světě ještě uvízlým soudruhům, u nichž vidí snahu zbavit se tělesných vášní.

(SPOILER) Kniha pojednává významné aspekty Scotovy duchovnosti, k nimž se přibližuje přes metafyzickou teologii. Bůh je absolutně oddělený v transcendenci, avšak člověk má pro tuto jinakost (Ex 3,14) od přirozenosti smysl, a dokáže tak i z pozice své konečnosti nahlédnout nekonečno. Bůh je absolutní Dobro, a proto nejvyšší stupeň lásky je jeho láska sama sobě. Dává ale svobodnou možnost člověku milovat jej, a tím se podílet na božskosti (skrze Krista potažmo svátosti církevní, hlavně eucharistii). Dřívější nauka nepřiznávala Marii zbavenost prvotního hříchu. Např. Bonaventura tvrdil, že prvotním dědičným hříchem jsou poskvrněni všichni bez výjimky, aby podléhali Kristově moci je spasit. Scotus z tohoto vyjmul Marii, jíž tak učinil prostředníkem příchodu Kristova, jenž se zrodil z neposkvrněného početí.

Jestli existuje něco jako neprávem opomíjené dílo, řekl bych, že je jím tahle novelka, která vyšla prvně v samizdatu roku 1978 a v roce 1981 podle ní natočil Werner Schroeter oceňovaný film Tag der Idioten. Lehká surreálnost, temnota, která nečiší ani tak z ponurosti ústavního prostředí jako z existenciální ztráty nevinnosti a z propadnutí mase, velký pozorovací talent a hluboká erudice jsou snad některé charakteristiky tohoto mnohovrstevnatého dílka doktorky filosofie. Proč se ještě někdo (nejlépe ona sama), nechopil překladu jejích dalších prací, která vyšla zatím jen v němčině?

Přívlastek neshodný v názvu knihy by stejně dobře mohl být přeložen jako shodný, tj. milostná rána, ale bylo by škoda přijít o onen dvojsmysl, jenž nalézá oprávnění v obou významech. Na začátku knihy je jakési autorčino uvedení, které napsala r. 1962, tedy 23 let po prvním vydání. Nakolik si Yourcenarové jako spisovatelky považuji, tohle prvotní "dovysvětlení" charakterů mě poněkud rozčarovalo. Jsem zastáncem toho, že jakmile spisovatel dílo stvoří, měl by je nechat žít svým životem a sám je neinterpretovat. Eric se měl dokázat obhájit v příběhu, který vyprávěl sám, a pokud by na konci zůstal nepochopen, nechť! I přes jeho úvodní apologii z pera Yourcenarové, i přes svá místy až mnohomluvná sebeospravedlňování, se čtenář může s jeho jednáním (a nejednáním) ztotožnit jen stěží. Na druhou stranu právě tahle Ericova sofistikovaně psychologizující mnohomluvnost, je tím, co umožnilo Yourcenarové rozvinout příběh jedné z velmi originálních proměn lásky, pakliže skutečně uvěříme, že jde o příběh milostný. Pokud přece jen přijmeme avizovanou poctivost vypravěčových úmyslů, upřímnost jeho záměrů a pravdivost jeho výpovědi o vlastních citech a pohnutkách, pak můžeme číst skutečně cizelovanou novelku s hluboko propracovanou psychologií postav. Ostatně, neřekl snad někdo, že pravá láska je nemajetnická, že neklade na milovanou osobu žádné nároky a požadavky? V uvedeném příběhu je takové laissez faire dovedeno do extrému. Když Erik nechává odejít Sofii do zimy s vyhlídkou jejího jistého konce, komentuje to: "Sofie nebyla žádné dítě a já chovám k lidem takový respekt - svým způsobem -, že jim nebráním, aby zodpovídali sami za sebe." Člověku čtoucímu vprostřed spokojené každodennosti, kdy bezpodmínečná láska je jen zpola vyhaslým mýtem, může přijít takové jednání právem cynické. Zkuste ale přečíst příběh Vy, co jste čerstvě zamilovaní, a třeba bude Váš postoj chápavější.