Vjeerus
komentáře u knih
Holmes z Kjóta 2
Mai Močizuki
Druhý díl mě opravdu překvapil a můžu s klidným svědomím prohlásit, že série má hodně dobře našlápnuto.
Opět jsme dostali tu detektivní část, kde Holmes dostál svého jména a záhadu vyřešil vcelku rychle. Ubylo historických poznámek pod čarou, ale rozhodně jsme se náhledů do minulosti nezbavili a mě tyhle drobné detaily opravdu baví.
Vztahy hlavních hrdinů se trošku vyjasňují a konfrontace s minulostí byla opravdu pěkně pojatá. Hlavní hrdina ukázal, že jeho všímavost se opravdu nezaměřuje jen na záhady a případy, ale i na emoční rozpoložení přátel.
Stále trošku čekám, kdy se z hlavní hrdinky stane něco víc, než přihlížitel při řešení záhad a jakýsi opěrný bod pro položení těch zásadních otázek – jak na to Holmes přišel. I tak je mi ale sympatická a jako parťák pro hlavního hrdinu skvěle zvolená.
Zkřížené hnáty
Patricia Briggs
Opět velmi povedený díl, který jsem si užila, sice o chlup míň, než ty předchozí, ale to spíš kvůli dvěma různým dějovým linkám, které tříštili mou pozornost, zda se nakonec propojí nebo ne. Ale naopak mě hodně nadchla romantická část, která se sice stále odehrávala na pozadí, ale rozhodně dostala víc prostoru a já jsem za to neskutečně vděčná.
Faktem je, že se mi série líbí díky hlavní hrdince, která si je vědoma svých silných a slabých stránek, těží ze svých zkušeností a snaží se dělat vše, co může, aby přežila ve světě. Autorka se nám rozhodně nesnaží nakecat, že je to chudinka, která by měla sama zachránit celý svět, ba naopak, i když se Mercy občas ocitne sama, je důležité aspoň uvažovat, jak si zavolat pomoc přátel.
O akci v knize opět není nouze a čte se prakticky sama. I díky své délce prostě není tolik prostoru na zbytečné okecávání a tak si člověk příběh užije na pár zátahů. I na tak malém počtu stran člověk najde hodně i z reálných životů – třeba že řešení traumata není jen tak a zametat to pod koberec opravdu nepomůže.
Spoutáni magií
Richelle Mead
Tento díl měl perfektní začátek a skvělý prostředek. Byla jsem naprosto nadšená, že se neopakuje utahané cosi z předchozího dílu, ale že se příběh rozjel a já si opět užívala to ponoření do světa VA, který autorka vytvořila.
Všechny hlavní postavy dostali kapku rozumu (v rámci těch šíleností, ke kterým se dostali), a prostě nějak žili dál s vědomím, co se stalo a snažili se s tím srovnat.
Ale bohužel to nevydrželo věčně, hlavně co se Rose týče. Ta v poslední třetině knihy naprosto ztratila mozek, ne jen logiku a selský rozum, ale absolutně jakýkoliv náznak zdravé příčetnosti a stala se z ní naprosto sobecká a neempatická kravka, která měla totálně vymeteno. A to ne jen ve vztahu k Adrianovi, ale i k Dimitrijovi a Lisse (a to Lissin fanoušek rozhodně nejsem, ale kdybych si po pátém díle měla vybrat, bude to ona).
Díky bohu, že děj nestojí jen na romantické lince, ale dostáváme i dost divoký náhled do života a chystajících se změn v morojském systému. Zde se naskytlo dost postav, které možná nejsou na první dobrou úplní klaďasové a sympaťáci, ale mají dost rozumu na to, aby vytěžili to lepší z toho špatného. Jsem opravdu zvědavá, co dalšího nám o sobě prozradí nejen Abe, ale i další členové (ne)královského dvora.
Pokoj v barvách štěstí 6
Hakuri
Kniha se pomalu, ale jistě překlápí do úplně jiné roviny, kdy se z uťápnuté a týrané holky stává docela slušný tyran, který nabývá jistého sebevědomí a sebestřednosti. Naopak hlavní hrdina se pro mě stává čím dál tím víc zajímavý a vyhlížím každý střípek jeho minulosti.
Jak jsem se bála propojení linky s najatým detektivem, musím uznat, že se díky tomu příběh dost posunul a trošku odpadlo riziko jednotvárnosti. A také přinesli tu možnost postupného odhalování povah.
Na další díly jsem rozhodně zvědavá, protože absolutně nemám ponětí, jakým směrem se teď příběh bude odvíjet, protože se zdá, jako by postavy došli k jakési křehké rovnováze. Kdo bude tím ničitelem je asi jasný, jen se bojím, co za bláznivinu se jí zase urodí v hlavě.
Železný polibek
Patricia Briggs
Opět jsem knihu zhltla na pár zátahů a tohle prostě na autorce musím kvitovat. Je to svižné, promyšlené a dobře uchopitelné a člověk nemá vůbec problém se orientovat v tom vlkodlačím prostředí, jelikož k němu se hlavní hrdinka nejvíc vrací.
Myslím, že jsme opět dostali o kus víc drsných momentů, než tomu bylo v předchozích dílech, ale tady musím udělat mini výtku, jelikož absolutní vynechání téma sexu mě tak zmátlo, že jsem z počátku věřila, že k ničemu nedošlo. A to byla škoda, protože ten šok z toho, co se může ve světě dít přišel opožděně až o několik stran později a troufám si říct, že na mě pak nezapůsobil tak, jak by mohl.
Fae jsou rozhodně dost zajímavá a rozmanitá rasa, se kterou se dá vyřádit a já jsem nadšená, co jsme dostali. Věřím, že tam toho je mnohem víc, protože jsou prostě zvrácení, tajnůstkářský a mistři přetvářky, takže lze očekávat i nemožné. Jestli o nich bude něco dál nevím, ale asi bych se nezlobila. Je mi ale jasné, že linka se požene jiným směrem – dořešení upířího problému a romantické linky, která mě baví svojí nenuceností a i když je vlastně dost důležitá, je v každém díle utlumená na pozadí a tím neruší tu neskutečnou akci, co autorka vytváří.
První střet
Christie Golden
Christie Golden umí svět Warcraftu opravdu předat dobře a nikdo mi asi jen tak nevymluví, že obzvláště nátura Hordy ji prostě sedí. Jasně, děj si z původního příběhu vzal jen kostru a kvůli filmu je obzvláště zjednodušený, nic to ale nemění na tom, že se kniha čte opravdu dobře a rychle.
Mám dost rozporuplné pocity, proč vlastně kniha vyšla. Fanoušci her nemají moc důvod si toto dílo oblíbit, jelikož toho překopává až moc a ten, kdo viděl film nebude o nic obohacen, protože je to vlastně doslova a do písmene jeho přepis. Takže možná jen prostě doplněk pro fanoušky?
Když se ale oprostím od toho rozkolu, musím říct, že jsem se začetla hodně rychle, střídání pohledů od různých postav a frakcí bylo skvělé a díky tomu byl člověk dobře v obraze ohledně nálady v jednotlivých táborech.
Postavy jsou velmi rozmanité a dobře uchopitelné. Garona je perfektně uchopená a krásná ukázka hrdinky, která se snaží přežít, když je totálně vyčleněna ze všech kolektivů. Stejně jako „kladná“ Aliance, tak i Horda má své čestné postavy, které musí dřív, nebo později, dojít k velmi těžkému rozhodnutí. Takže příběh jako takový je opravdu na vysoké úrovni.
The Black Moon Rising
Tite Kubo (p)
Jeden z těch dílů, který se dá shrnout jednou větou, ale zároveň nabízí opravdu hodně, protože otvírá kupu otázek a tím čtenáře naláká na další díly.
Konečně se uzavře ten hlavní a očekávaný souboj mezi Ichigem a Byakuyou a ani při něm není nouze o překvapení. Na jedné straně stojí otázka, proč je Rukiin bratr tak úzkoprsý, na straně druhé – co je Ichigo zač? A jasně, že tohle jsou otázky nesoucí se do dalších částí příběhu.
Na začátku knihy se pročistí vzduch mezi dvěma dost zajímavými ženami, jejichž příběh se zdá být vcelku uzavřen a naťukne téma dlouho skrývané křivdy a co dokáže s člověkem udělat, když nemá šanci si s nikým promluvit a je takzvaně postaven před hotovou věc bez vysvětlení.
Nejvíc na další díl mě ale bezkonkurenčně nalákal právě konec, který rozhodí karty zajímavým směrem a nadhodí velmi důležitou otázku, zda celá záchranná akce nemá úplně jiné pozadí a k některým soubojům by třeba ani nemuselo dojít. Těším se na to velké odhalení!
Život svatých
Leigh Bardugo
Musím říct, že mě příběhy vlastně docela překvapili. Díky tomu, že každý svatý dostal opravdu dvě tři stránky a vymazlené ilustrace, kniha odsýpala pod rukama dost svižně a já se nestihla nijak výrazně nudit.
Co se týká obsahu, to je na pováženou. Obohatí to svět Grishavers? Spíš ne a bez těchto příběhů se člověk s klidem obejde. Ale pro fanoušky to bude skvost v knihovně alespoň díky zpracování.
Někteří svatí měli dost zajímavý život i s drsným koncem a já jsem chápala, proč se dostali do této knihy. Ale bylo i dost takových, kteří v mých očích neudělali nic závratného a nebo byl hodně zvláštně zvolen vypravěč z třetí strany, který se jen modlil, aby mu někdo pomohl a tadá, svatý se zjevil, takže jsme se víc dozvěděli o noname člověku.
Povídky jsou svižné, nejdou nijak do hloubky a kloužou opravdu jen po povrchu, ale u některých je vidět snaha poukázat na lidskou společnost a jak funguje stádový efekt, nebo naopak na to, že když je jednotlivec jakýkoliv, neznamená to, že takoví jsou všichni.
Takže jo, kniha je fajn, ale hlavně díky ilustracím a délce. Být všechny příběhy jako poslední tři, rozhodně by kniha byla v hodnocení hodně níž, ty se skoro nevyplatí číst, jak jsou i ničem.
Dluh
Dmitrij Rus
Abych řekla pravdu, vlastně mě strašně mrzí, jaké pocity jsem z knihy měla. Začátek vypadal slibně, minimálně co se týká toho, kde se hlavní hrdina octnul, ale na můj vkus z toho vybruslil opět příliš snadno s rychle. Ale stále si to drželo jistou dávku svižného děje.
Další část knihy ale byla jak na houpačce, kdy jednu kapitolu hltáte téměř bez dechu a další se modlíte, ať už je konec. Autor se víc a víc zaměřuje na malé vsuvky z reálného světa, které jsou delší a delší, mohli by být i zajímavé, ale dost často spíš působí jako vytržené z kontextu a nevíte kdy a kde se odehrávají a jakou mají momentálně hodnotu pro samotný děj.
Můj hlavní problém s příběhem tkvěl hlavně v tom, že herní logika a systémy šli hodně do pozadí a vše stálo na imaginární božské náklonnosti. Hlavní hrdina pozapomněl ne jen levelovat, ale i přemýšlet nad něčím jiným, než nad penězi (a skoro jsem měla pocit, že jeho stylem se nedá vydělat, když utratí hned i to, co nemá, za žoldáky, místo aby použil svého OP peta) a o vlastnostech jeho postavy už vůbec nejde, protože mu do klína doslova padaj nezískatelné ability.
Gradace děje se táhla docela pomalu, ale byla tam i přes tu kupu odboček v nahonění si ega ruského státu, a když už byl člověk opravdu napnutý, jak se vypořádají s finálním bossem, přišlo naprosté zklamání na stránku a půl trapné rozuzlení.
Abych řekla pravdu, do teď mě vždy autor koncem knihy nalákal na další díl, ale u třetího se žádný takový wow moment nekoná a upřímně je mi tak nějak jedno, do jakých ještě absurdnějších výšin se Glebovo štěstí může dostat. Momentálně tedy nemám v plánu se sérií pokračovat, což mě vlastně i mrzí, protože první díl mě naprosto uchvátil.
Následnice
Masaši Kišimoto
Kniha má skvěle propracované emoční rozpoložení člověka postiženého ztrátami blízkých osob. Autor nám v předchozím díle poodhalil Tsunadinu historii a v tomto svazku se zaměřil na boj s osobním mentálním handicapem, který si ale absolutně nezadal s tím bojovým.
Neustále mě fascinuje, že „Legendární trojka z Listové“ má zrovna dost atypické složení svých vyvolaných tvorů a pro mnoho lidí by působilo spíš nechutně, než majestátně. Ale asi je to spíš odraz kultury a tygra nebo lva by použil každý.
V čem ale kniha trošku pokulhává, tak je kresba. Ta možná trpí na množství útočných scén plných prudkých pohybů, ale občas jsem měla pocit, že těch rozmazaných pozadí a postaviček už je trošku moc.
Každopádně hlavní hrdina překonal sám sebe a očekávání asi všech zúčastněných v této části a dopomohl k velkým rozhodnutím svým odhodláním a velkým vlasteneckým srdcem. A možná i dětskou bezelstností a přímočarostí. Takže ve výsledku povedený díl, který přivedl další důležitou postavu do celkového příběhu.
Heisuke Mašimo
Júto Suzuki
Já jsem naprosto spokojená, jelikož jsem měla pocit, že se navrátilo to, co jsem milovala v prvním díle a v druhém to bylo trošku upozaděné. Pan Sakamoto toho zase namluvil trošku míň a užili jsme si opět náhled do jeho hlavy.
Příběh se rozjíždí zajímavým směrem a dozvídáme se víc o Šinových schopnostech. Abych řekla pravdu, nějak jsem to na začátku vzala jako normální věc a vůbec mě nenapadlo za tím hledat dějovou linku, která rozhodně obohatí děj.
Nová postava jde dokonale ve šlépějích toho zbytku – správný podivín a jsem opravdu zvědavá, kam se jeho příběh posune, protože si jsem téměř jistá, že ho nevidíme naposledy. Do rodiny pana Sakamota se prostě perfektně hodí.
Strašně se mi líbí ty malé detaily rodičovských povinností a strastí a jak i největší zabiják myslí na svou malou holčičku.
Brutal: Zpověď detektiva z oddělení vražd 4
Kei Koga
Příběh už má čtvrtou knihu a já mám fakt pocit, že čtu stále dokola to samé. Muž, navenek působící jako dokonalost sama, má svou zvrhlou stránku spočívající v utlačování slabších nebo žen. Detektiv Dan zapojí svojí nadpřirozenou schopnost teleportace a telekineze a najednou se bez vysvětlení objeví na správném místě a nějakým brutálním způsobem zlo potrestá. I když, co si budem, brutalitou se prvnímu dílu ty následující nevyrovnají.
V tomto díle jsem postřehla mini náznak nějaké detektivní práce, takže aspoň maličký vývoj? Ale jestli těmito pidi krůčky příběh dostane nějaký děj čekat nehodlám a do dalších dílů se pravděpodobně nepustím a to i přes to, že případy mají dost zajímavý námět, ale zpracování mě naprosto odrazuje.
Digitální pevnost
Dan Brown
Na opětovné přečtení knihy jsem se chystala už dlouho, protože moje vzpomínky na ní jsou víc než kladné. A musím říct, že nadšení vlastně ani nekleslo, jen jsem si v příběhu našla jiné plusy.
Ač je rozjezd k uzoufání pomalý, i tak musím hodnotit velmi vysoko, jelikož autor opravdu vyšperkoval tu pozvolnou gradaci, kdy se z nečekané a vlastně neškodné žádosti stane doslova boj o život. Postupné odhalování (polovičatých) informací nám moc nedává šanci si ukázat prstem na toho jednoho zlého, protože se vždy najde někdo druhý, kdo má dostatek informací/schopností/zášti, aby mohl figurovat stejně negativně. A v tomto bodě opravdu hodně funguje rozmanitost charakterů.
Co mi opravdu drásalo nervy, tak to byl závěr knihy. Možná to působí skoro až neuvěřitelně, že by banda supermozků nebyla schopná hned na první dobrou vidět v těch nápovědách řešení, ale já sama jsem byla v reálném životě svědkem dost podobné situace. To, že jsou lidé špičky ve svých oborech ještě neznamená, že vědí všechno (a dost často trpí na takzvanou profesní degeneraci a jednoduchá řešení přeskakujou) a tak mi nezbylo nic jiného, než v duchu křičet na hrdiny, že chemie není jen o kouřících kádinkách a že má dost logických a jasných informací, jako matematika.
Upřímně by mě možná v epilogu víc zajímalo, jak se NSA popasovalo s důsledky celé knihy, než romantická vsuvka hlavních hrdinů, ale zase se krásně uzavřel příběh vzhledem k pomalému začátku.
The Deathberry Return
Tite Kubo (p)
Tento svazek se naprosto zaměřil jen a pouze na začátky soubojů. A že se jich odstartovává málo se říct nedá a i když jsou některé mezi osobami, které téměř neznáme, už teď je cítit, že boje to budou velmi vyrovnané.
Ichigo se konečně ukázal a jeho příchod je pro spoustu shinigami určitě nezapomenutelný, stejně jako pro Rukiu, která si udělá letecký den a díky němu se autor postaral o aspoň malou dávku humoru v té vážné situaci.
Každopádně je vlastně k vzteku tolik rozehraných linek, ale chápu záměr autora – takhle si v následujících několika svazcích každý najde to své, než abychom měli knihu až dvě souboje postav, které nás nebaví a naopak. Takže jo, těším se na další díly a jsem zvědavá, zda Ichigo svůj trénink dokončil, nebo ne, protože i přes to, jak se tváří, tak není nic jisté. Jako vždy.
Pokoj v barvách štěstí 5
Hakuri
Tak tenhle díl jsem si naprosto užila a ještě teď jsem v šoku, aneb když se vlastně role oběť x padouch obrátí. A jak.
Že je hlavní hrdinka opravdu narušená osoba kvůli své minulosti už víme. Málo kdo by s ní nesoucítil a náznaky lehkého duševního onemocnění tam jsou. Ale to, jak se předvedla v tomhle díle je síla a vrhá ji to úplně do jiného světla. Až je mi líto hlavního hrdiny, ke kterému si momentálně dělám větší a větší cestičku a už mě opravdu zajímá jeho historie.
Detektiv je perfektní a mám radost, že to není postava klasického úzkoprsého hrdiny, ale dokáže svou mysl otevřít dál, než jen na zjevné informace a podívat se trošku do hloubky náznakům.
Opravdu jsem zvědavá, jak tento příběh dopadne.
Cunadino rozhodnutí
Masaši Kišimoto
Další ze svazků, který nám docela dost představuje jednu z postav, která bude pro další dění dost důležitá. Opět nám autor nastínil tvrdý život ninjů a jak může válka nejen poznamenat lidi, ale jak paradoxně pomáhá ve vývoji.
Hlavní hrdina opět ukazuje, že nedělá rozdíly mezi lidmi a se všemi jedná stejně. Nebo spíš tak, jak oni jednají s ním, tak tak jim to vrací. S tréninkem pokračuje se stejnou urputností a když se střetne se stejně horkou hlavou, nastíní to velmi zajímavý námět na pokračování.
Díl končí opět lákačkou, kdy ve vzduchu visí velké setkání tří legendárních bojovníků, odhalení výsledků Narutova tréninku a jak se Tsunade opravdu rozhodla, protože nabídka, co dostala hraje opravdu silně na emoce.
Půlnoční slunce
Jo Nesbø
Tak tady jsem se hodně potrápila a to jsem šla do knihy s tím, že to bude jednohubka na závěr roku. Nejen, že jsem v knize spíš než detektivku a krimi našla romantický příběh, ale zároveň to bylo celé takové nijaké, rozvleklé a než se něco stalo, trvalo to věčnost. A to je docela k nevíře tohle tvrdit u knihy s 200 stranami.
Upřímně jsem čekala, že se dozvím aspoň náznak toho, co je tedy opravdový konec prvního dílu, ale vlastně jsme dostali jen takové volné pokračování o hrdinovi, co tuhle informaci nemá. Sám o sobě byl Ulf vcelku zajímavá postava s velmi skličující minulostí a líbila se mi jeho touha žít.
Stále nějak nevím, zda se mi romantický závěr knihy líbil, nebo ne. Nějak mi k těm severským příběhům od Nesba nesedí, ale tím se vlastně stává takovým osvěžením na poli špíny a bahna, co autor umí vytvořit.
Co mě na knize ale asi nejvíc bavilo, tak to prostředí, kdy se hlavní hrdina dostane do dost specifické náboženské vesničky a hledá mezi obyvateli nějakou cestu, jak se aspoň na chvilku zastavit a dát život do pořádku. Top postavou pro mě byl Mattis, velmi nevyzpytatelný, ale čestný člověk.
Drsná škola
Júto Suzuki
Kniha je pro mě takový částečný žánrový výstup z komfortní zóny, ať už se to týká kresby a nebo obsahu. Ale už první díl mě chytl příběhem a u druhého tomu nebylo jinak.
Líbí se mi, jak je zde ukázáno, že pojem rodina nemusí být jen ta pokrevní a mohou se do ní počítat lidé nám velmi blízcí. A tato nesourodá skupinka se vydá do zábavního parku a užije si adrenalinu víc než dost a popravdě dost netradičního.
Manga je opět napěchovaná vtipem a zbraněmi a i když se pohybujeme na poli nájemných zabijáků, smysl pro čest je opravdu silný.
Dozvěděli jsme se spoustu věcí o panu Sakamotovi, a abych řekla pravdu, dost mě zaskočilo, kolik toho v tomto díle namluvil. To bylo neobvyklé a trošku mi chyběli ty náhledy do jeho myšlenek. Avšak docela to vynahradila závěrečná scéna, kdy jsme se dostali zpět do normálního života a bylo potřeba vyřešit závažný otcovský problém.
Jo, já jsem zatím nadmíru spokojená, protože pokud hledáte něco na odlehčení, myslím, že s tímto příběhem nesáhnete vedle.
Rapovej deník Lukáše Kouřila
Lukáš Kouřil
Hned v úvodu musím říct, že jsem z knihy vlastně nadšená, jelikož je psaná de fakto bez cenzury se všemi dobrými a špatnými zkušenostmi. Člověk tak dostane velmi upřímný náhled na autora, který na sebe prásknul opravdu velké množství věcí, ale vlastně všechno bere sportovně a tak, jak to je. Žije aktuálním okamžikem a očividně je srdcař.
Na hudebním poli jsem spíš člověk, co poslouchá stále dokola oblíbené písničky, než nějaké interprety nebo žánry, ale i tak mě prostředí rapu a hip hopu z Lukášových slov pohltilo a nějaké mezery v raperech mi vůbec nepřekáželi, abych si knihu užila.
Rozhodně nemám v plánu zde soudit něčí život, koneckonců každý jsme jiný a to jde ruku v ruce i s přijímáním výzev a zkoušení nových věcí. V tomhle je autor můj přesný opak, já než něco zkusím, trvá to roky a pak nad tím mávnu rukou, že už je to stejně pozdě a proto vlastně i lehce závidím lidem s tou akční extrovertní energií, která na vás z knihy přímo exploduje.
Vizuál knihy dle mého přesně odráží obsah. Místy chaotický, přesto vzbudí aspoň zájem nahlédnout. Oceňuji i nechání té velké spousty slangových výrazů. Ne že bych je všechny znala, ale z kontextu jsem si je snad dobře odvodila a díky nim mě zahalila ta atmosféra mejdanů, plánování a tripů po světě.
Moc děkuji autorovi za tuto knihu, nečekala jsem, že ve mně vzbudí tolik emocí a donutí mě přemýšlet ani ne nad svým životem, ale spíš se zaměřit na ještě menší souzení druhých lidí jen proto, že dělají něco s čím nejsem úplně za jedno.
Návrat
Kateřina Pojkarová
Po zkušenosti z prvního dílu, kdy jsem došla k závěru, že kniha není dobrodružná rytířská fantasy, ale spíš příběh pro děti o jedné normální holce žijící na hradě, která má i nějakou práci. A tím i můj finální pocit je lepší.
Kniha se čte velmi dobře a svižně, ale teď přichází ta hromada ale, které mě vlastně ve finále mrzí, protože díky absenci některých věcí jsem se často nudila a měla pocit spíš jak při čtení dokumentu o cestování.
První věc, která mi opravdu vadila je neurčitost věku. Zdá se to jako velká banalita, ale jsou situace, kdy pojem „děti“ od dospělé osoby může zahrnovat velkou věkovou škálu a pak se hranice mezi přirozeným chováním a frackem stává nečitelná (když vám pětileté dítě řekne, že nosit dřevo nebude, působí to úplně jinak, než když to řekne šestnáctiletý výrostek).
Dále jsem kvetla z toho, že se nikdo moc vlastně neptá. Jakože polovinu knihy jsme ve společnosti osoby, která by měla být na straně nepřítele, ale nikdy se jí nikdo nezeptá, jak se octla na stejném místě, jako naše hlavní hrdinka. Ani se nedozvíme, proč zrádci zradili, proč hlavní hrdinka musela splnit úkol apod.
Autorka krásně dokázala navodit atmosféru okolní krajiny, ale dialogy a interakce mezi postavami byli takové bez náboje a celý příběh se tím pro mě zařadil do prostého průměru. I když musím říct, že romantické scény mě bavili, ale o těch kniha není, takže jich je tam opravdu pár. Fantasy prvek je v knize opravdu hodně okrajový, a i když jsem měla tušení, jak Poutník a hlavní hrdinka souvisí s prologem prvního dílu, úplně jsem nedostala to ono usazení, co jsou vlastně zač.
Takže jo, série se mi svým způsobem líbila, dětem bych ji asi i přečetla, ale rozhodně bych ji nenazvala dobrodružnou rytířskou fantasy.
