Vjeerus
komentáře u knih
Hospůdka v Praze
Julie Caplin
Po mírných zklamání z předchozích dílů jsem se opět bavila, jelikož nás autorka vytáhla ven na poznávání ne jen Prahy. I když to místy působí skoro jak od průvodce, užila jsem si to víc, než ustrnutí na jednom místě, které bylo třeba v Hradu ve Skotsku.
Mínusový prvek je pro mě romantická linka, protože mi chybělo to seznamování a poznávání. Rozhodně se nedá říct, že jsem fanoušek lezení dvakrát do stejné řeky. I přes to, že to autorka řádně vysvětlila, tu jiskru jsem tam necítila.
Leo je skvělá postava, jsem ráda, že autorka dává vic a víc prostoru rovnocenně mezi oba protagonisty. Uznávám ale, že jeho charakter je možná až moc bohémský a otevřený. I když za to takový člověk nemůže, bohužel to moc důvěry nevzbuzuje.
Anna mi ale byla bližší, i když mě místy štvalo její podřizování se. Když si vzpomenu na své mladší já, také jsem z toho "musím vyhovět všem" musela vyrůst, a začít si vážit sama sebe a svých názorů. Ale její smysl pro organizaci naprosto chápu!
Sečteno podtrženo, je to Julie Caplin, má to její šmrc a lehkost a naprosto přesně jsem věděla, co od knihy očekávat - odpočinek a příjemný pocit. Jen teda ten spor mezi majiteli pivovaru bych uvítala rozpracovanější a trošku víc vyostřený.
Murtagh
Christopher Paolini
Svým způsobem jsem ráda, že jsem před touto knihou poslechla celou sérii Odkaz dračích jezdců a tak jsem neměla zkreslené vnímání nostalgií, kdy jsem v dětství hltala každou stránku.
Že bude kniha zbytečně dlouhá a bude popisovat každý lísteček ze všech stran, jsem očekávala a tak nejsem asi tolik zklamaná jako jiní. Protože přesně to se stalo. Myslím, že tak dopodrobna popsaný hon na kance jsem opravdu nepotřebovala.
Kniha je rozhodně o kus vyspělejší, než původní tetralogie. Ne jen proto, že je Murtagh starší, ale také díky jeho minulosti, která je fakt temná a krutá. Hlavní hrdina nás rozhodně nešetří a postupně nám odkrývá vše, co mu Galbatorix prováděl. A nutno říct, že tahle výchova by poznamenala každého.
Trošku mě mrzelo, jak byl do pozadí odsunut Trn. Vím, že už dle názvu to není příběh o něm, ale přes spojení jezdce a draka bych fakt čekala víc a ne jeho odsunutí do pozadí. Takhle působil spíš jak nepříjemnost, která se hodí jen v krizi.
I přes tu zbytečnou délku bych knihu ale určitě doporučila. Obzvláště lidem, kteří mají rádi, když hrdinové trpí a bojují s vlastní minulostí a snaží se vymanit z jejího vlivu. Jen musím upozornit, že v druhé půlce se děj trošku zacyklí, než se dostane do epického finále které nechalo otevřený rovnou vrata (ne žádná zadní vrátka) do dalšího dílu, který by mohl nabídnou ne jen boj proti ohrožení světa, ale možná i špetku romantiky (a na tu jsem zvědavá, u Eragona se tahle část extrémně nepovedla a za mě měla být úplně vynechaná)
Pohár bohů
Rick Riordan
Příjemný návrat po letech k Percymu. I když je hlavní hrdina zase o kus starší, stále je to stejný blázínek se smyslem pro humor. Jen mu do myšlenek pronikají dospělejší názory, což cením, protože nikdo nemůže být stále nevycválaný puberťák.
Nemůžu se ale zbavit pocitu, že autorovi nějaké detaily unikli. A nebo jsem se ztratila já v čase, kdy se odehrává tento díl a kdy se odehrávají další série od autora, protože nějaké věci pro mě nejsou nové a mám dojem, že už se stali (sourozenec, nošení kšiltovky apod.).
Kniha se opravdu perfektně čte. Má krátké kapitoly, skvělý humor a svým způsobem akce od začátku do konce. Nejsou to žádné krvavé bitvy, spíš úsměvné situace, při kterých ale o ten život jde. No vážně, hejno slepic na první dobrou nezní jako hrozba.
Příběhu asi nemám vyloženě co vytknout. Je to humorné fantasy pro dospívající, rádoby šestý díl (je lepší mít přečtené i bohy Olympu) se vyloženě nijak nevymyká tomu, co známe z předchozích dílů. Trio hlavních hrdinů spolu skvěle funguje a doplňuje se. Anabeth prostě perfektně vyvažuje ti klučičí impulzivitu.
Mám ale jednu obří výtku na Fragment. Pro lidi, kteří na knihách od Riordana vyrůstali a čekali na každý nový díl je trošku podpásovka ten rozměr. Proč musí být kniha o těch několik milimetrů nižší než první vydání?
Ten, co kráčí se Smrtí
Barb Rýdl
Knihu už jsem měla dlouho doma a na přelomu roku mám vždy takovej elán rychle dočíst resty, abych do dalších let vstoupila s co nejmenším počtem ležáků.
A musím říct, že mi příběh neskutečně padnul do noty. Smrt je naprosto perfektní postava, líbilo se mi, jak jí autorka uchopila, že je bláznivá, barevná, ale zároveň vznešená a děsivá, když odhodí křiklavé oblečení.
Hlavní hrdina byl krásný kontrast ke Smrti, ať už svým vzezřením, tak přístupem k životu. Klobouk dolu za to, jak se vlastně vypořádal s celou tou neskutečnou situací. Jediný, s čím jsem válčila je věk. Já mu tu skoro padesátku nevěřila a pořád jsem si ho škatulkovala na tricátníka.
Kniha se otírá o mnoho témat, hlavně s vnímáním smrti, což je tak trochu pochopitelné, ale také obsahuje různá rodinná zázemí a hledání cest a místa v kruhu ne jen pokrevních příbuzných. A to se mi hodně libilo, jak smrt vnímá rodičovství.
A samozřejmě nesmím zapomenout vychválit do nebes tu grafickou stránku. To je prostě poklad. Každá strana je stejně barevná a hravá jako sama Smrt. A pokud jsem se dobře dívala (a přiznávám, že jsem se na každé stránce pozastavila), tak je každá ilustrace originál a nikdy nenajdete dva stejné obrázky. Už jen kvůli té práci stojí kniha za pozornost.
Přesun duší
Masaši Kišimoto
Jo, tyhle individuální boje mám ráda. Je to akční, hrdinové si sáhnou na dno svých možností a vycucaj ze sebe maximum a tak máme šanci je poznat, nebo alespoň to, co je pohání, co považují za silné momenty svého života.
Navíc hodnotím díl vysoko kvůli Nejimu, já ho mám prostě ráda, i když na začátku to byl dobrej arogantní hulvát. Ale nemůže mu člověk upřít to, že má talent a není hloupej. Věří si a ví, co dokáže.
Autor nás nechal nahlédnout i do Orochimarova doupěte, kde očividně nejde vše podle plánů. Vidíme kruté následky boje se třetím a další jeho ohavnou techniku.
A co víc, další postava se chystá na scénu, co jiného si přát, když už se člověk začíná rozkoukávat v množství hrdinů a dokonce je i rozeznávat :D.
Vnučka čaroděje Modromíra: Poprvé v říši pohádek
Martin Kučera
Tohle byla velmi milá záležitost na poslech. Děti mám ještě malé, ale ráda jim pouštím sem tam nějakou audioknihu, aby se naučili vnímat mluvené slovo ne jen při předčítáním pohádek před spaním.
Líbí se mi využití klasických pohádek, které ale mají trošku jiné, a možná i lepší, konce. Hlavní hrdinka je vlastně odvážná holka, která hledá svoje místo ve světě a díky tomu pro mě byla velmi snadno uchopitelná a uvěřitelná. A to už mám pohled na svět dospělácky zkreslený.
Kniha je plná dobrodružství, kdy se hlavní hrdinové musí poprat se spoustou překážek na své cestě k čarování, stejně jako obsahuje i menší nedorozumění mezi dětským a dospělým pohledem na svět. Hlavně ve věcech, které dítě může svou nezkušenosti brát až moc doslovně a nás ani nenapadne, že by to tak vzít mohl.
Eva Králová knihu namluvila svým kouzelným hlasem velmi srozumitelně a pomalu, tak akorát pro dětské uši. Opravdu jsem ráda, že jsem na tento příběh narazila a určitě si nenechám ujít další dobrodružství Elišky a Vlka.
Gannibal 1
Masaaki Ninomija
Takhle rozdílné pocity jsem už dlouho z nějaké knihy neměla.
Úplně luxusní námět záhadného malého města opředeného tajemstvím zmizení policisty a nehezkých řečí o kanibalismu zabitý totálně neschopným hlavním hrdinou - novým policistou. Sakra, ten chlápek je všechno, jen ne sebevědomý strážce pořádku, protože je naprosto normální nechat si v této profesi mířit zbraní na hlavu a pak to odmávnout jako běžnou věc mezi přáteli.
A celému příběhu, který, až na výše zmíněné, docela zajímavě graduje a odhaluje různé nesrovnalosti, nasadí "korunu" (opravdu ne v dobrém) naprosto nepřehledná kresba ve většině panelů. Asi chápu, že se autor snažil o temnou atmosféru, ale kupa černých šmouh ji moc nenavodí a člověk pak víc času stráví luštěním, co je co, než nasáváním pocitů děsu a hrůzy.
Co se ale opravdu povedlo, tak je závěr. Díky němu jsem zvedla hodnocení a ze zvědavosti se asi pustím do dalšího dílu, protože poslední panel knihy? Jako vzhledem k počtu dílů asi tuším, jak to dopadne, ale chci vědět, jak z toho hlavní hrdina vybruslil.
Navždy buď mou vévodkyní
Amalie Howard
Měla jsem chuť na nějakou romantiku a něco nového. A to je rozhodně tato kniha, protože do historických příběhů se nerada pouštím. O autentičnosti dobových zvyklostí a reálném chování nebudu polemizovat, dobrá studentka dějepisu jsem rozhodně nebyla a (ne)pravost mravních záležitostí by mi asi nezměnila dobrý pocit z knihy.
Musím říct, že tahoun knihy je hlavní hrdinka. Bavil mě nejen její vtip a hbitý jazyk, ale celkově její osobnost. Nebála se výzev, dělala vše, co bylo třeba pro uživení sama sebe i své sestry, ale přesto se držela svých zásad. A rozhodně se nedá říct, že by byla hloupá, naopak si dokázala dobře spočítat pro a proti.
Hlavní hrdina mě bavil už o trošku míň, převážně proto, že mi jeho charakter nepřišel moc lákavý, ale hlavně ne moc konzistentní. Obzvláště pak na úplném závěru, kdy na můj vkus už moc cukroval, vzhledem k tomu, jak dlouho a urputně dostával jménu své přezdívky.
Velmi zajímavé bylo i pozadí obou hrdinů a ani s jedním se život nepáral. Co víc dodat k tomu, když se člověk střetne s oplzlými osobami a nebo těmi, kteří jsou posedlí postavením. Ani jedno rozhodně není výhra a život to dokáže řádně ovlivnit.
Ocenila jsem pohledy obou hlavních hrdinů a i to, že je v audioknize namluvili Jana Stryková a Vilém Udatný. Oba se svých rolí zhostili fakt dobře a věřila jsem jim to prostředí urozené smetánky.
Audiokniha mi byla poskytnuta v rámci spolupráce od Audiolibrix.
Lady Fuckingham
Oscar Wilde
Tohle pro mě bylo vážně dost překvapivé čtení. Před pár lety se mi do ruky dostala "dvojka" a ta mě docela znechutila, ale tady jsem vlastně dostala docela kvalitní péčko na papíře.
Pokud tedy pominu věk postav. Ten je na můj vkus hodně extrémně nízký a tím knihu dost dehonestuje. Stejně jako mě úplně nenadchla frekvence užívání rákosky.
Děj kniha logicky nemá žádný. Pokud člověk někdy zavítal na stránky pro dospělé, dostal pravděpodobně podobně uvěřitelné příběhy, kdy všechno ústí v sex. A je jedno, zda se chcete pomstít sokovi, udělat čajový dýchánek či poskočit na společenském žebříčku.
O tom, zda je Oscar Wilde opravdový autor se vede mnoho debat a mě je to vlastně upřímně jedno. Do knihy jsem šla s tím, že to bude lascivní a dráždivé, místy bizarní až nechutné.
A jo, bylo. Ale vlastně mě to bavilo a i přes velké množství vulgárních slov mi to nepřišlo nijak urážlivé a neznechutilo mě to tolik, jako mnoho nově vydávaných romantasy pro náctileté, které jsou teď tak v oblibě.
Hraničář
Vladimír Šlechta
Mám dost smíšené pocity. Povídky sledují život hraničáře z Chawyny od jeho útlého dětství až po dospělost.
Chronologicky je děj zasazen před knihu Krvavé pohraničí, ale myslím, že je lepší knihu číst až po něm (a vlastně i po Šíleném lesu) a brát jí jako rozšíření původního příběhu, protože jinak si člověk dost věcí vyspoileruje. Hlavně co se týká výpravy Gordona Fae a toho, jak ho vnímali lidé mimo jeho partu.
S hraničářem Jonnim se setkáváme nahodile v jeho důležitých životních momentech. Rozhodně se nedá říct, že jeho život byl nudný a přichomýtl se vlastně k důležitým událostem v zemi.
Nejzajímavější mi přišla druhá část putování s půlorčicí, které se právě citelně dotklo prvního dílu a ukázalo některé momenty v trochu jiném světle. V tomhle bodě mi stále chyběli nějaké větší emoce ohledně ztráty obou elfek.
Líbila se mi i ta poslední, která byla řádně zamotaná. Pořádně jsme měli možnost poznat bývalého kapitána Rudenrogu a dostali další střípek k celku o světě Krvavého pohraničí.
Na téhle sérii ale nejvíc miluji přednes Jiřího Wittka. Vdech tomu světu kouzlo a atmosféru. Přesto nedokázal zachránit ten pocit, že první povídky jsou prostě navíc.
Pravda, nebo lež
Colleen Hoover
Kniha měla za mě perfektní atmosféru, kdy postupně gradoval pocit šoku, znechucení a strachu, co ještě za hrůzy se dozvíme.
Musím říct, že kniha se mi poslouchala trochu hůř. A ani ne tak dílem Terezy Vilišové, která ji namluvila, ale kvůli deníkovým zápiskům. Za ty si by si spíš interpretka zasloužila metál, jak se na mě vždy vrhlo zhnusení.
Upřímně nevím, zda je to autorky styl a nebo jsem si jen vytáhla podobné téma u těch dvou knih, co mám za sebou, ale proč děti. Jako matku, a ne nijak dlouho, mě tyhle úseky fakt bolí, takže bych knihu doporučila otrlejším a určitě ne ženám s malými dětmi.
Hlavní hrdinové mě bavili, nebyli nijak hloupí a afektovaní a jednali racionálně vzhledem k situacím. Co mě trošku mrzí je zlom manžela, úplně mi to k němu nesedlo. Co víc, úplně to pro mě mění jeho charakter a člověk začne přemýšlet, co vše je kolem něj (a s ním) špatně.
Záhadou je pro mě Verity. Nejen tím koncem, kdy fakt nevíte, co je pravda a co lež, ale i tím jejím důvodem, proč to dělala a minimálně klobouk dolu za herectví.
Tímto prosím ty, kdo máte to nové vydání, mohli byste mi dát echo, co je v té kapitole navíc? Nemám ráda takto otevřené konce, i když uznávám, že pro žánr knihy to splnilo účel psycha na sto deset procent.
Cagaster 2
Kachou Hashimoto
Hmyzáci jsou v tomto díle trochu upozadění velkým emocím. A tím velkým myslím fakt silným.
Ano, rozjíždí se tam očividně i romantický vztah, ale ten je stále u svého zrodu. Víc mě ale chytla drsná minulost Kidoua. I když je to stále vlastně kluk na začátku dospělosti, zažil toho asi víc, než kdejaký čtyřicátník. A je to na jeho chování znát. Stejně jako jde vidět, jak mu utekli běžné mezilidské interakce s vrstevníky.
Díl působí na emoce a morálku skrz moment, kdy se člověk mění v cagastera. Jestli je v pořádku tuto osobu zlikvidovat a jak to je náročné hlavně pro pozůstalé a vykonavatele .
A posledním bodem je nahlédnutí do zákulisí tajemného vraha z jedničky. Myslím, že vyvolává dost otázek na to, aby člověk pokračoval do dalšího dílu. Jak je možné, že je tím, čím je a jakto, že zná "její" jméno? Jo, jsem opravdu zvědavá a doufám, že dostanu o trochu víc hmyzáků.
Všemi smysly
Rebecca Yarros
Jo, tohle bylo vlastně fajn. Četlo se to snadno a skoro samo. Nejvíc zádrhelů mi způsobilo vcelku velké množství chyb alá chybějící či přebývající písmenko, což je chyba překladu a ne autorky.
Prostředí vojenských rodin je perfektní a svým způsobem jsem chápala chování hlavní hrdinky, i když jsem si občas pleskla do čela z jejího zabejčení. Mít vojáka v rodině mě děsí jen tou představou a tak si nedovedu představit, jaké to vůbec může být. Myslím, že v tomto bodě autorka vyčerpala na maximum vlastní pocity a zkušenosti.
Nemůžu říct, že jsem si hlavní hrdiny zamilovala. On byl vykreslený až moc dokonale a s ní jsme prožívali vlastně to nejhorší období v životě a tak jsme se plácali ve zmatených emocí smutku a zrady a zda je vhodné se vlastně radovat. To se mi na tom fakt líbilo, ty popsané emoce.
Kniha má skvělý začátek, trošku pomalejší prostředek, který se dost motá v kruhu a hlavní hrdinka fakt nevěděla co chce a urputně se držela nějaké představy. Ale závěr? Ten byl fakt perfektní. Užila jsem si každý moment. Ember mentálně vyrostla a urovnala si priority a dospěla v silnou a vyrovnanou ženu, která začala myslet i jinak, než pesimisticky. A hlavně i na sebe.
Za mě opravdu skvělá kniha a mrknu se na další contemporary z pera autorky.
Harry Potter a Ohnivý pohár (ilustrované vydání)
J. K. Rowling (p)
Považuji se za potterheada, miluju, co autorka vymyslela, ale už ten příběh znám asi moc, mám načtené fakt kvantum jiných knih a hlavně jsem asi vyrostla a moje růžové brýle spadli.
Kniha je skvělá, ale prostě hrozně dlouhá a věci, co se tvářili důležitě, nakonec vyšuměli a stala se z nich jen zbytečná výplň (ano, mluvím o SPOŽÚSu, jeho myšlenka je skvělá, seznámení se se skřítky a odhalení tajemství chodu Bradavic je hezké, ale dotáhla se ta zápletka někam? Ne. Bude v ní pokračováno v dalších dílech? Opět ne.)
Hlavní postavy mi lezli vlastně na nervy, autorce se dokonale povedlo vystihnout snad to nejhorší období v pubertě a kniha má hodně žabomyších válek. Akorát že přerod z urputné zapálené osiny v zadku zpět k normálně smýšlející bytosti byl tak nějak lusknutím prstu.
Skvěle promyšlený je turnaj a propojení linek s Voldemortem. Draci, vodní lidé a bludiště prostě dokonale rozšiřovali ten kouzelný svět, který mě v dětství uchvátil a ráda se k němu vracím, hlavně ve vzpomínkách a ten pocit z dětství mi nikdo nesebere.
Ilustrovaná verze je krásná, rozhodně příjemné zpestření při čtení. Baví mě, jak i kresby přešli z pohádkových obrázku na dost temné a hezky odrážejí atmosféru a mnohdy jsou věrnější předloze než fanarty.
Bohužel asi na stará kolena začnu být fanoušek filmů. Nemůžu si pomoct, ale jak jsem kdysi kritizovala, co vše vynechali, teď je vlastně chápu.
Nocí zlomená
Patricia Briggs
Po tolika dílech je obdivuhodné, jakou kvalitu si autorka drží a že stále dokáže vymyslet něco nového.
Tento díl je nabitý nejen akcí, ale hlavně vztahovými a společenskými peripetiemi, protože na scénu přijde bývalka, která tak trochu zapomněla, že je bývalka a že se svět netočí kolem ní. Mercy předvedla obdivuhodné sebeovládání a politickou zdatnost.
Pojem stalker je pro nás všechny asi dost jasný, ale občas je trošku nebezpečnější, než se zdá. A hádáte správně, v knize bude super nebezpečný a díl se neobejde bez pár masakrů a smutných momentů.
Knize ale samozřejmě nechybí vtip, nové legendy a rodinná shledání. Co je trošku ohrané je nemocniční lůžko, ale tady musím podotknout, že se autorka vážně snažila nás přesvědčit, že to tentokrát bude jinak. A skoro jí to vyšlo. A i přes to mám pocit, že to tam vlastně patří a příběh jsem si fakt užila. Díky vesmíre, že si mi tuhle sérii strčil pod noc.
Nevítaný host
Shari Lapena
Knihu bych vlastně dokázala shrnout jednou větou - neurazí, nenadchne, prostě průměr.
Příběh sám o sobě by nemusel být vůbec špatný, ale na knihu o necelých 300 stran je tam až moc vypravěčů. Jestli si vybavuji správně, tak na začátku máme 12 postav, které nám potřebují sdělit svůj názor na hotel a ostatní hosty.
S počtem postav se pojí i to, že první půlka knihy je fakt nuda a člověk ani moc neví, která postava zrovna vypráví, jelikož nebyl dostatečný prostor pro žádnou z nich, aby se nějak představila a čtenář se s ní seznámil a mohl ji rozlišit.
Děj se vlastně rozjede až s druhým, potažmo třetím mrtvým. Chudák číslo dva vypadal, jako by na něj zapomněli a i když u něj byla příčina smrti dost jasnější než u jedničky, nějak to lidi začali brát vážně až s trojkou.
Ve třetí třetině autorka zahodila tajnůstkářství a konečně odhalila pozadí postav, stejně jako si vyhrála s charaktery a chováním ve stresových situacích. Upřímně jsem měla pocit, jako bych četla úplně jinou knihu.
Co se týká závěru a odhaleni vraha, to působilo zase hrozně rychle, mrzelo mě, že jsme nedostali trosku víc vyšetřování a celou záležitost nám na sebe postava práskla sama. Hodně mě ale nadchnul malý detail v poslední kapitole ohledně jedné z přeživších hrdinek. Nakonec nebyla tak hloupá, jak jsem si myslela a zaonačila to velmi dobře.
Nejšťastnější muž na Zemi
Eddie Jaku (p)
Myslím, že tady u té knihy ani nejde říct nic jiného, než že je to perfektní. Autobiografie jsou vždy hrozně subjektivní záležitosti, u kterých čtenáři moc nepřísluší hodnotit a soudit obsah, protože je to přeci jen život jiného člověka.
Eddie je, tedy teď už vlastně byl, neskutečný člověk, který si prošel doslova a do písmene peklem a přesto z knihy nepocítíte zášť ani nenávist. Jen laskavost, upřímnost a smíření.
Jak několikrát sám řekl, měl vlastně ohromné štěstí. Na rodiče, kteří by přenesli i hory, aby mohl studovat. Na přátele nebo i cizí lidi. A někdy ho měl prostě jen tak. A všechno tohle mu pomohlo přežít.
Nejvíc se mi líbí, jak je kniha pojatá. Na stoletého člověka by leckdo očekával tisíce stran, ale Eddie dokázal svůj život shrnou do dvouset i s poděkováním. A přesto nemám pocit, že bych byla o něco ochuzená. Vše vylíčil jasně, stručně a výstižně, nepouštěl se do žádného rozmazávání křivd a v těch hrůzách nikdy nezapomněl na malé radosti a zpětně úsměvné situace, když se s přítelem dělil o šálu nebo se musel dobrovolně vrátit do Osvětimi.
Eddie byl krásný příklad toho, jak úžasná věc je lidské tělo a že bez duše a vůle žít je to jen schránka. Byl schopný, laskavý a i v těch nejhorších částech života se stále snažil udržet nadhled. Upřímně doufám, že jeho kniha bude žít dál a že neunikne pozornosti učitelům, protože jeho výklad mě zaujal natolik, že bych si teď ráda poslechla i víc z tohoto období.
Holmes z Kjóta 5
Mai Močizuki
I když si kniha ponechává svou milou stránku každodenních dní, tento díl si troufám považovat za slabší. Divadlo mám ráda, ale kabuki mě moc neoslovilo a jelikož je děj v podstatě celý o něm, dost stránek jsem prolistovala bez většího zájmu.
Ale když člověk nahlédne za oponu, je to nabité tématy, jako je nevěra, promiskuita či závist nebo hrdost. A v tomto světle se divadelní prostředí jeví jako nejlepší volba pro tyto problémy. Rozhodně něco bude na tvrzení, že k umělcům to svým způsobem patří.
Přišlo mi smutné, že lepší postavení při hře dostane člověk, který je slavnější, místo toho, kdo je schopnější, ale i takový je život a líbilo se mi, jak otevřeně se o tom mluví a tím nevzniká zlá krev. Minimálně ne kvůli postavení v divadle.
Náklonnost mezi hlavní dvojicí je rozhodně patrná a já stále čekám, kdy se to rozsekne. Zatím mi přijde, že kolem sebe našlapují jak slon v porcelánu a tím druhému dávají smíšené signály.
Záporáci smrti neutečou 1
Kjoul Kwon
Příběh začne velmi idylicky, hlavní hrdinka se konečně osamostatní a začne bydlet sama, ve svém pidi bytečku, ale přesto je spokojená.
Ve škole se dozví o nové mobilní romantické příběhové hře, která je velmi populární a rozhodne se zjistit, co je na ní tak skvělé. V tu chvíli ještě netuší, že se seznámí s herními hrdiny víc zblízka, než by chtěla.
Knihy, které nějak souvisí s herním prostředím mám ráda a nezáleží, zda se to opírá o nějakou existující a nebo vymyšlenou jen pro daný příběh, obzvlášť v oblibě mám ale ty, které nabízí vtažení do hry. A tady se dočkám posledního jmenovaného.
I když se jedná o romantickou hru, hlavní hrdinka velmi rychle přijde na to, že být v kůži záporačky není žádný med a rozhodně není vše takové, jak se zdálo z pozice "milé ztracené dcery".
Příběh nabízí víc než jen začínající slow burn romantiku, ale v podstatě velkou škálu dalších témat, jako je například týrání. Bohužel, nebo možná bohudík, si hlavní hrdinka prošla dost podobným životem i v reálu, takže čerpá ze svých zkušeností v bohaté rodině, která ji nechce.
Po barevné stránce je kniha opravdu líbivá. Doslova z ní čiší kýčovitost oněch příběhových romantik, kde postupným budováním vztahů vybíráte pro svou postavu životní lásku. Do kontrastu honosného a barevného zdobení jsou vloženy šedivé a pošmurné panely záblesků reálného života.
Jak si hrdinka poradí s nebezpečím v podobě smrti a nejisté náklonnosti s pěti mužskými hrdiny si rozhodně nenechám ujít a těším se na další díly.
Za knihu děkuji Crew v rámci spolupráce.
Vila v Itálii
Julie Caplin
Knihy od Caplin už jsou pro mě taková sázka na jistotu. Jakmile má člověk za sebou tak tři knihy, naprosto přesně ví, do čeho jde a knihu si přečte ve chvíli, kdy na ní má tu správnou náladu a ví, že ji potřebuje.
Prostředí Itálie bylo opět nádherné a prosluněné, nechybělo pár tipů na výlety na zajímavá místa a restaurace s gurmánskými požitky.
V tomto díle mi trošku nesedli hlavní hrdinové. A to ani jeden. Ona mi přišla na svých třicet let docela nevyzrálá a zbytečně trestala své rodiče. To se ještě kombinovalo s její vytrvalostí a tvrdohlavostí, což by samo o sobě nemuselo být špatné, ale to hloubání nad tím, jaké je její postavení v rodině mi tam překáželo.
On byl klasický případ nedůvěřivého chlapa, co se schovával za masku strašně dospělého, ale ve výsledku to byl v jádru ustrašený kluk. Jeho pozadí k tomuto chování naštěstí bylo uvěřitelné a vlastně pochopitelné, ale stále se to ve mě pere s tím, že takové urputně zabejčené lidi nemám ráda.
I přes nevoli k hlavním hrdinům jsem si knihu vlastně užila a fandila jim. Dokonce se přiznám, že jsem si dlouho myslela, že partner pro hlavní hrdinku bude někdo jiný. Bavila mě dynamika velké rodiny a taky otázka toho, jaké hyeny můžou lidé být jen proto, aby si užili svých pět minut slávy.