vlkcz komentáře u knih
Já nevím. Něco do sebe kniha má. Jenže při čtení se mi opakovaně vybavovaly Želary, které jsou stavěny podobně. Jenže oproti nim jsou životní příběhy obyvatel jedné provensálské vesnice takové nemastné, neslané, většinou hodně dopředu předvídatelné. Občas probleskne skvělý moment, ale většinou jsem zůstával jenom jako nezaujatý pozorovatel a osudy hrdinů a hrdinek příběhů, snad s výjimkou Eufémie, mi byly dost jedno.
Prostě Gaiman. Vezme vás na trip po nočních můrách a vy jste rádi.
Ingrid Winterová je úplně nahraná? Budiž. Jenže hlavně proto, že je úplná nána. A nebýt neskutečně chápavého manžela (jediné jakžtakž sympatické postavy v celé knize), tak už musí být dávno mrtvá. Aspoň já bych ji zabil určitě.
Jenže i když odhlédnu od nesympatických postav, tak to prostě není napsané dobře. Jak píše lucakuca, je to jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Vtipu pomálu, rádoby reflexe ožehavých témat, spousta klišé. Hodně jsem si vybavoval "komunální satiru" za socíku, ale ze všeho nejvíc mi při čtení bylo smutno. Když si totiž člověk odmyslí tu křečovitou snahu o humor, tak současný svět autorka vykreslila dost realisticky. Bohužel. To je jedna hvězda. Druhá za náznak jakési katarze v závěru. Ale na dobrou knihu to je málo.
Možná jsem čekal něco jiného, Dopler v ženském podání se rozhodně nekonal.
Jiné než předešlé díly, ale ne nutně horší. Dokonce bych řekl, že zatím z celé série nejlepší. Rozhodně nejpřístupnější, takže se osvětlí i leccos z předchozích příběhů.
Zvláštní krimi vyprávěná hlavně z pohledu pachatele, nájemného vraha. Ke slovu se dostanou i ostatní postavy včetně oběti, objednatelů vraždy, vyšetřujícího detektiva a dalších. Autor zvolil velice úsporný styl (možná ho mohl u jednotlivých postav trochu pozměnit, aby je individualizoval, ale zase tolik to nevadí). Postavy nejsou černobílé, u většiny z nich jejich pohnutky chápete a aspoň chvíli s nimi žijete.
Na to, jak detektivky nejsou můj top žánr, tahle zaujala, a určitě dojde i na pokračování.
Milé vzpomínání na výjimečného herce. Psané s pietou, respektem k památce i pozůstalým a s nezastíraným obdivem.
Na mnoha místech se člověk směje, občas mu přeběhne mráz po zádech a konec je převážně smutný. V tom, jak normalizační režim tohoto nespoutaného muže semlel.
Sedm hříchů, sedmdesát procent.
Zajímavé téma, které systematicky mapuje lidskou paměť, respektive její poruchy, kterým je vystaven čas od času každý z nás. Postupně zkoumá témata zapomínání, roztržitost, paměťový blok, záměna, sugestibilita, zkreslování a na závěr přetrvávání. Vymezí pojem, ukáže na příkladech, pokud jsou známy, tak popíše příčiny a kde je to možné, uvede i techniky a postupy, jak se danému hříchu bránit.
Výborná kniha, která trošku trpí přeci jen větší odborností (jak v obsahu, tak ve formě), ale nic co by nešlo zvládnout. Jen to čtení není úplně jednoduché.
Dlouho mi trvalo, než jsem se s Púem aspoň jakž takž potkal. Začal jsem číst několikrát v průběhu řady let, když jiskra nepřeskočila, zkusil jsem tutovku s Markem Ebenem. Zase nic. Až teď audiokniha v podání Vojty Kotka mě dovedla až na konec Púova Zátiší. To mě mimochodem zaujalo výrazně víc než první desítka příběhů. Zejména díky některým dialogům na pomezí zenu a Alenky za zrcadlem. Ze všech postav jsem si nejvíc oblíbil Ijáčka, naopak Králíček mě neskutečně vytáčel.
Několik věcí mě zaskočilo. Především několikeré opakování toho, že Pú je hloupý. Jasně, žádnej myšlenkovej atlet to není, to je zřejmé, ale říkat to takhle natvrdo?
Stejně tak, když Pú s Prasátkem dělají z Ijáčka blbce, když si údajně nepamatuje, kde má dům.
Nápad se sjížděním rozvodněné řeky na sudu bych si do dětské knížky hodně rozmýšlel, aby to nějaké dítě neinspirovalo a nerealizovalo to. Ještě, že dneska už sudy nejsou běžně dostupné.
Ale celkově moc nechápu tu oblibu. Moje 3* jsou hlavně za Vojtu Kotka a přeci jen výraznější druhou desítku příběhů.
Ta čvrtá hvězda je z větší části z nostalgie a kvůli milovanému Brnu.
Místy mi to silně připomínalo styl mého někdejšího oblíbence Josefa Fraise. Jenže v těch osmdesátkách jsem byl věkově blíž k jeho hrdinům. To samé by se dalo říct i o tomto Průvodci. Styl i forma zajímavé, jenže jako kdyby k sobě nejdou a vzájemně se ruší. Celkově mi přijde trochu nedotažené.
Tak přesně a přitom vtipně jako Jizi to okomentovat neumím.
Stavba je podobná jako u Lesa mytág. První třetina (cca.) jako úvod a seznámení s osobami dobré, druhá excelentní, ale ve třetí jsem se občas ztrácel (a to jsem schopný se orientovat i v Dickovi). Nicméně pokud člověk vypne mozek a nechá na sebe slova a obrazy jenom působit, není zklamán.
Nenadchne, neurazí.
Ale celkově to na mě působilo spíš jako náčrt. Postavy neprokreslené, občas utrousí nějaké moudro, příběh také jen mozaikovitě naznačen, konec očekávatelný.
Srovnání s Alchymistou mi přijde trochu mimo. Ne že by tam jistá podoba nebyla, ale Coelho je přeci jen minimálně o jednu ligu výš. A spíš o víc.
Škoda, ta kniha není špatná, ale přišla mi dost uspěchaná. Jako kdyby autor teprve týden před odevzdáním rukopisu zjistil, o čem chce psát, ale už neměl čas knihu pořádně vymazlit.
Zvláštní. Uhrančivé. Příběhy jako z polosna. Trochu jako Volodinovi Menší andělé. Nebo Tolkienův Kovář z Wootton Major.
Skvostná práce s jazykem, mnohdy překvapivá spojení.
Když člověk vypne rozum a nechá pracovat imaginaci, je unešen.
Inspirativní život obdivuhodné ženy. Autorka přiznává, že nejde o životopis, ale příběh životem inspirovaný. I proto, že ženám se historie moc nevěnuje a to, co víme, jsou spíš poznámky na okrajích životopisů mužů. Občas je hrdinka na ránu, ale jinak si ji člověk (i muž) celkem snadno oblíbí. Místy se vyskytuje matoucí množství jmen, ale to je u románů se širokým záběrem očekávatelné.
Zajímavá kniha.
Skvělé Gainmanovy nápady doplněné kresbou odpovídající atmosféře. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že formát psaných povídek by příběhům slušel víc. Takhle to, pro mě, bylo trochu zkratkovité a zejména u prvního příběhu mírně zmatené.
Co dodat k anotaci a komentáři Chytuš?
Výhoda knihy je, že člověk ji nemusí číst v jednom kuse a může si nechat dostatek času na vstřebání každé kapitoly. A navázat zase po čase.
Jinak skvěle popsaná osobní cesta, na které se autor potkává se zázraky a divotvůrci, přesto si zachovává odstup, ale zase ne takový, který by ty zázraky neumožnil.
A závěrečný pohled na Experiment Člověk je, když už nic jiného, poměrně kompaktní a smysluplný (přes všechnu neuvěřitelnost).
Poctivých 4,5* a možná až se mi to trochu rozleží, i na plný počet zvednu.
Pochybnosti vlastně mám jen ze začátku. Je psán stylem, který mi připomíná současné francouzské humoristy, snažící se o vtipnost za každou cenu. Postupem času ale člověk zjistí, že těch rádoby komických situací ubývá a naopak se začínají objevovat čím dál závažnější myšlenky. A i když až do konce autor balancuje na hraně laciné "srandy", vyvažuje ji až mrazivými okamžiky.
Hodně dobré.
Velice nezvyklé, velice podnětné a velice náročné. Rozhodně se mi to nečetlo jedním dechem, jak je uvedeno v anotaci. Na mnoha místech mne to donutilo čtení přerušit, třeba i na několik dní, autorovy myšlenky pečlivě promyslet, a teprve pak pokračovat. Hlavně proto mi trvalo skoro půl roku, než jsem se prokousal k závěrečným zhruba 10 stranám shrnutí, které je naprosto skvostné.
Jen škoda, že celkovou úroveň zážitku dost narušuje neskutečné množství překlepů, špatných pádů, chybějících předložek a dalších věcí, svědčících o tom, že před vytištěním knihu nejspíš nikdo, kromě překladatele, nečetl.
Co všechno může člověk přežít? Neuvěřitelné. Je pravda, že několikrát měla autorka štěstí, že jako lékařka měla šanci korigovat špatná rozhodnutí svých kolegů. A i když ne vždy se jí to povedlo, v těch klíčových okamžicích ano. Běžný pacient by asi dopadl mnohem hůř.
Tato zkušenost jí dala impuls a náhled, nutné k tomu, identifikovat systémové chyby ve vzdělávání lékařů a celém zdravotním systému. Navíc má sílu alespoň po drobných krůčcích ve svém okolí tyto nedostatky mírnit.
I když pochází z amerického prostředí, je vysoce pravděpodobné, že stejné chyby jsou v samotné podstatě současné západní medicíny, takže se asi týkají i naší reality. Nakolik je ochotná a schopná tyto reflexe přijmout je otázka. Nejspíš to vždy je o konkrétním lékaři.
Celkově je kniha napsána poutavě, jen místy působí matoucím dojmem, když autorka poruší přísnou chronologii a přeskočí pár let (dopředu i dozadu) a začne se věnovat nějaké odbočce.
I když je kniha vedena v šuplíku literatura pro ženy, myslím, že stejně přínosná by byla i pro mnoho mužů. Vedle hlavní hrdinky rostou i mužští hrdinové, i když se jim nedostává tolik prostoru.
Autorka zaslouží obdiv, že se jí podařilo skloubit romantiku a lehkou ezoteriku do příběhu, který nesklouzává do laciné červené knihovny a stále je věrohodný. Pravda, pár nelogičností by se našlo (soukromá psychoterapeutka v Praze nadšená z "nadstandartního" příjmu ani ne 30 tis. měsíčně apod.), ale to jsou jen moje hnidopišské postřehy.
Občas ruší překlepy, neodpovídající pády a další klasické chyby odhalující minimálně odfláknutou korekturu, ale i tak jde o nadprůměrnou pohodovku, která navíc donutí člověka přemýšlet. O sobě, svých touhách, o druhých, o světě.
Tím, že jsem nečetl Sapiense, nemohu porovnávat. Je pravda, že mnohé z toho, co autor předkládá mi přijde nedotažené, na druhou stranu tímto způsobem provokuje čtenáře k vytváření vlastního názoru. A k zamyšlení.
Takže za mě skvělá kniha. Jedna z těch, které by měl přečíst (a osobně promyslet) každý, kdo je toho schopen.