vlkcz komentáře u knih
V rámci žánru a pro Američany budiž ...
Začátek vypadá na moderněji pojatou Pýchu a předsudek, která postupně přechází do Milence lady Chaterlyové, abychom se nakrátko přenesli do Třech mušketýrů. Konec pak klasicky červenoknihovní.
A opravdu nemohli být Morganovi podílníci v železniční společnosti. V roce 1795 žádná neexistovala, na tu si museli v Anglii počkat ještě 30 let. Takže k historické věrnosti je také třeba přistupovat obezřetně.
Tady forma hodně ublížila obsahu. Bez znalosti předchozích knih nutně nestravitelné, i s jejich znalostí jsem se textem probíral hodně klopotně. Zmatené, hlavní myšlenky ztracené ve spoustě slov.
K Verneovi jsem se vrátil po nějakých 45 letech díky ČV.
Ale tak, jak jsem v dětství hltal příběhy kapitána Nema, Philease Fogga, Matyáše Sandorfa a dalších jeho hrdinů, Zmatek nad zmatek je jednoznačné zklamání. Technicky naivní, díky spoustě zbytečných dobových pasáží nudné. Chvílemi to vypadá, že dělostřelcům fandí, aby je v závěru zesměšnil, francouzskému inženýrovi je všechno jasné, zatímco představitelé dalších národů jsou směšní.
Buď se můj vkus změnil nebo je tahle Verneovka opravdu slabá.
Navazuje dějově na první díl, ale už tam chybělo to překvapení z poněkud neobvyklého přístupu, kdy hlavní akcent je kladen na "záporáky" a policie se jen sem tam mihne. Závěr, přestože je očekávatelný, je překvapivý, ale kniha jako celek na mě působila jen jako lehký nadprůměr.
Jedna hvězda za to, že autor nejede na vlně hrdinných husitů a jejich charakterního velitele. Naopak Žižku vykresluje jako pragmatického lapku, který je ochoten pro záchranu vlastního života a prospěchu klidně přejít k nepříteli a jediné, co ho žene je nenávist k Zmikundovi. A husity podává jako zmanipulovanou lůzu, která je v krutosti vůči nevinným a bezbranným stejně "vynalézavá" jako její protivníci. Celé období husitství pak vidí jako totální rozvrat českého království.
Druhá je pak za to, že i když se pár anachronismů vetřelo, historicky doložené události respektuje a nepracuje s nimi kreativně jako jeho grafomanský kolega Vondruška.
Jinak je ale kniha napsaná velice jednoduše, spíš než o souvislý děj jde o střípky, které ve výsledku ukazují celkový obraz. A také schématicky. Vždycky, když je třeba se nějaké postavy zbavit, nastupuje kat a je po problémech.
Vyjímečně nechávám bez hodnocení. Jako učebnice vypadá dobře, jenže dodržování všech těch pravidel by vyžadovalo hodně motivovaného jedince, což mi aktuálně chybí. Na druhou stranu ta metodika, která je rozdělená do 12 týdnů a neslibuje zázraky do tří dnů, se mi líbila. Přitom to není napsané suchopárně, řada pasáží dýchá poetikou.
Každopádně jde o knihu, ke které se ve vhodné době vrátím a po odzkoušení dojde i na to hodnocení.
Hluboké pravdy, které si odmítáme připustit, dokud nám opravdu není ouvej. A někdy ani dlouho potom. Pěkně zvolené ilustrativní příběhy ukazují, jak je u autorky zvykem, na první pohled skryté souvislosti.
Autor v úvodu píše, že texty pana Blouznila psal 20 let. Takže asi 5 stran ročně. Dále upozorňuje, že jde jen o rozptýlení. Už nespecifikuje, zda jeho či čtenářovo. Tipoval bych, že spíš jeho. A přišlo mi zbytečné, plýtvat na to papírem.
Ale třeba je to tím, že si obecně k produktům Francie hledám cestu jen obtížně. Dobře, Balzac. Zola. Rolland? Možná Vian, Houellebecq. Pingeta pro příště ignoruji. Zmatený děj, bez přímé řeči není jasné, co kdo říká a co si myslí, repetitivní témata, občas pokus o absurditu (vtipnou?). Chápu, že to zřejmě má ilustrovat destrukci mysli Alzheimerem, avšak se mnou se to minulo.
Hvězda za to, že kniha je krátká a občas se objeví povedenější pasáž. Ale jako celek obrovské zklamání a nevyužití potenciálu.
Naštěstí si autor odpustil profláknuté "A přece se točí", které Galilei určitě neřekl. Naštěstí je více prostoru věnováno jeho dceři Marii Celestě, z jejíhož pohledu příběh sledujeme. Proto je celá problematika Galileovy osobnosti pojata poněkud jednostranně. Trochu překvapivě autor nezastírá některé Galileovy osobnostní rysy, které mu ke cti neslouží.
Bohužel se autor neubránil, aby neoslavoval Galilea jako vědce. A tady je ta jednostrannost na škodu. Přes všechny zásluhy, které GG má, nejde přehlížet, že u lecčeho měl štěstí a leckdy si pomáhal ne vědeckým postupem ale spíš PR. Problematický je jeho "vynález" dalekohledu nebo samotné zastávání heliocentrického názoru. Na nesprávnost jeho "důkazu" pomocí přílivu a odlivu poukazovali už jeho současníci, nemohl nabídnout ani lepší předpovědi, protože Keplerovy eliptické dráhy planet nepřijal a s kruhovými drahami se Sluncem ve středu byly jeho předpovědi nepřesnější než ptolemaiovské epicykly. Navíc o samotném procesu se ani dneska neví všechno, takže je možné, že "tanečky" okolo publikování Dialogu byly pouze zástupným důvodem pro to, aby GG nebyl souzen jako kacíř kvůli věroučným prohlášením podobně jako Bruno.
Pokud ale i pominu mojí subjektivní nechuť k postavě GG jako "mučedníka vědy", je celá kniha psána zdlouhavě a nudně, místy zmateně a anachronicky (klášter, který by vytrhával tulipány by v první polovině 17. století nemohl trpět nouzí).
Pro mě zajímavé z toho důvodu, že mi to potvrzuje do značné míry pohled, ke kterému jsem se dobral i já. Proto mi to přišlo trochu příliš "ukecané". Ale chápu, že člověk, který je daným tématem nedotčený asi tu omáčku okolo potřebuje.
Asi si budu muset přečíst Hovory s TGM od Čapka, abych zjistil, nakolik se charakteristiky TGM liší u jeho současníka a dnešního historika-spisovatele. O TGM je známo, že byl náročný k sobě, ale i k ostatním, rodinu nevyjímaje. Ale TGM podaný Pavlem Kosatíkem v některých chvílích vypadá jako mnohem větší šmejd, než za jakého ho dokonce i já pokládám.
Ta osobní linka mi tam moc neseděla, možná ve filmu to nepůsobí tak nepatřičně, ale v knižním podání mi to přišlo jako něco navíc.
Za mě prostě průměr.
S panem Konigsbergem se moc nepotkávám ani u jeho filmů (s čestnou výjimkou opomíjené Purpurové růže z Káhiry). U jeho povídek to nebylo, bohužel, jiné. Ze zhruba 50 kousků mě zaujalo snad pět, především ze závěru (Obhajoba Allenova, Postava Kugelmasse, Odplata, Jarní věstník, Nejpovrchnější člověk). Ne že by chyběly nápady, ale zpracování mi zhusta připomínalo pubertální pokusy o napodobení cimrmanologů. Příliš slov, příliš absurdit, málo point, z mého pohledu málo humoru.
Takže možná ty 2* jsou až moc.
4* v rámci lehké oddechové literatury.
Regan se v této knize stane svědkem (a ano, v závěru i řešitelem) několika případů, které se týkají vycházející countryové hvězdičky a jejích "začarovaných" houslí.
Žádná velká literatura, ale jednou za čas člověk něco podobného potřebuje.
Během první třetiny jsem se musel přemáhat, abych četl dál. Přeci kniha s takovým hodnocením nemůže být celá o ničem. Od druhé části se skutečně začínají objevovat i jiná témata než opilecké příhody a od třetí už je to skutečná jízda.
Jenže já tyhle příběhy, tak zřetelně směřující již od začátku k víceméně tragickému konci moc nemusím. Navíc mám dojem, že i korektor se konce nemohl dočkat, takže frekvence chyb a překlepů se k závěru výrazně zvyšuje.
Být první polovina řekněme o třetinu stručnější, nic by se nestalo a tu 4 hvězdu bych přihodil asi bez váhání. Takhle to jsou dobré 3*.
Labutí písně mě zasáhly víc, tady mi u některých textů přijde, že by Magor sám váhal, zda je zařadit. Ale i tady nezbývá, než se sklonit před autorovou svéráznou poetikou, vycházející z víry, ale projevující se v naprosto všedních kulisách.
Za to, že to je napsáno čtivě, bych možná i čtvrtou hvězdu přihodil. Jinak ale jde o převyprávění legendy o Romulovi a Removi, přičemž místy jsem se nemohl zbavit dojmu, že je vedené snahou o její vylepšení podle dnešní morálky. Ve skutečnosti by většinou váhající a o intriky nestojící král asi dlouho nepřežil.
Takže asi 3,5*
Jestli mi u prvního dílu občas naskakoval Balzac, tady už to byl spíš Zola.
Bravurně napsané, ale stejně jako u prvního dílu. Všechny postavy buď odpudivé nebo přinejlepším mi jejich osud zůstával lhostejný. A z toho prostě 5* neudělám.
Fajn, je to napsané fakt dobře, takže tu cenu si to asi zaslouží. Takže jsem chvíli uvažoval i o čtvrté hvězdě.
Ale jako sorry, abych se dojímal nad osudem psychopata, který sám sobě nalhává, že je obětí nespravedlnosti, která mu ale náramně vyhovovala, když byl na straně vyhrávajících? Kterému vznešená slova o vlasti, historických právech Ruska a podobné ušlechtile znějící bláboly, slouží k tomu, aby zamaskoval, že mu jde jenom o prachy, kvůli kterým bez mrknutí oka zabije nebo nechá zabít toho, o kom si myslí, že mu na ty prachy chce sáhnout? To fakt ne.
Autor zručně využil, že Jurij si do něj projektoval svého mrtvého syna a otevřeně se mu vyzpovídal. I když i v téhle otevřenosti občas probleskly motivy touhy po slávě a návratu na dřívější pozice.
Takže slušná kniha o neslušném člověku. 3,5*
Průměr, dokonce možná slabší.
Tváří se, že jde o něco na způsob Da Vinciho kódu, ale celé je to nepřirozeně překombinované a nelogické. Hlavně ten závěr. Ano, člověk se dozví něco povrchního o gnózi, ale tak nějak po polsku, hlavně aby se moc nenaštvala církev, když už se i na ní vytahují některé kapitoly, které by nejradši ze své historie vymazala.
Jako člověk, kterého Brouci zas až tak neberou, nemůžu posoudit věrohodnost předkládaných historek. Takže hodnotím jenom jako knihu.
Místo, které na mě zapůsobilo asi nejvíc, byl popis naprosto hektického života během těch několika málo let největší beatlemánie. Veřejný život bez špetky soukromí, to prostě nemohl nikdo dlouho vydržet.
Na druhou stranu mě rušila určitá neučesanost a zmatenost vyprávění. Přeskakování v čase, používání pouze křestních jmen, kdy není jasné, zda autor mluví o Georgi Harrisonovi nebo Georgi Martinovi, apod.
Jako svědectví o výjimečné době a lidech dobré, ale nic, bez čeho bych nemohl být.