vlkcz komentáře u knih
Zajímavý příběh, velice svižně napsaný, citlivé přepínání mezi oběma časovými rovinami.
K plnému hodnocení mi vadilo velké množství anachronismů (nejčastěji běžně používaná křesťanská symbolika a termíny v prvním století, taky dalekohled s proměnnou ohniskovou vzdáleností bych ve starém Římě nečekal, atd.). Ale možná to při regresích takhle chodí, že člověk používá současnou terminologii. V tom případě se omlouvám.
Průměrný historický román. Nejsem schopen posoudit, do jaké míry čerpá skutečně z historie a do jaké míry jde o fikci (předpokládám, že postava Samsona je fiktivní), ale zřejmě bude míra shody velká. Nepřišlo mi, že by román byl psán příliš strhujícím stylem, spíš mi to připomínalo nezúčastněný komentář z kroniky. K přehlednosti nepřispívá ani množství nevyslovitelných velšských jmen.
Když k tomu připočtu, že další díly v češtině vydány nebyly a zřejmě ani nebudou, není vcelku důvod knihu číst.
To se moc nepovedlo. Hlavně vydavatelova práce je hodně bídná. Zavádějící anotace včetně zkomoleného jména hlavního hrdiny (žádný Charlie Gilda ale Giles), časté překlepy. Ale ani po odhlédnutí od těchto výhrad, se nejedná o žádnou "perlu". Detektivka, spíš thriller, to je tak na posledních 100 stranách, před tím se toho zase až tak moc neděje. I když na druhé straně by se to dalo brát jako docela povedená kniha o schizofrenii. Ale ten závěr a rozuzlení jsou tak umělé, že jsem to prostě nezkousl.
Jak napsala Lejdus, je neskutečné, co vše si v hlavě dokážeme vyvodit. Důkazem toho je i anotace, která je značně zavádějící. I když, co vlastně k téhle jednohubce napsat a neprozradit příliš. Určitě zajímavé z formálního pohledu, občas jsem uvažoval, jestli hrdinka není schizofrenička a zda všichni ti Thomasové, Michelové, Christophové a Jean-Pierrové nejsou jen výplod její nemocné mysli. Ale kromě téhle zvláštnosti mě na knize myšlenkově nezaujalo v podstatě nic. Takže ty tři hvězdy jsou možná moc, ale budiž. K vypláchnutí hlavy při souběžné četbě Šlejhara to posloužilo dobře.
Příběh zajímavý, jen mi v první části neseděla zvolená, takřka reportážní, forma. Pokud je záznam životů všech tří hrdinek podán nezúčastněným stylem zápisů z městské kroniky, tak je těžké příběh hlouběji prožívat.
Ve druhé části je už jazyk mnohem barvitější, přibude dialogů, bohužel s blížícím se předvídatelným koncem trochu klesá zvědavost, jak to vlastně dopadne.
Pokud odhlédnu od některých nepravděpodobných míst (hezky shrnul Boby 17), tak jako studie charakterů docela dobré. Bohužel literárně trochu pokulhává, ale kvůli překvapivému závěru jsem ochoten leccos přehlédnout.
Dva v jednom. Je pravda, že fantasy v první části by asi leckdo napsal lépe, ale mám pocit, že autorovi šlo hlavně o tu druhou část. A ta je skvostná.
Z celé Historie asi nejslabší. K již tradičním slabinám vycházejících z fyzikálních neznalostí (je s podivem, že na to autory nikdo neupozornil; cesta mezi Corrinem a Salusou Secundus v jiných hvězdných soustavách je dlouhá - trvá měsíc, i když budu počítat rychlost světla, tak by to byli velmi blízcí sousedi, a takových je tam řada), problematická datace (rok 88 před Gildou opravdu nemůže být o 19 let později než rok 69 před Gildou), přistupuje ještě značně urychlený konec, kde jsou na nějakých 50 stránkách zvládnuty kořeny Gildy, Bene Gesseritu, mentatské školy, nenávisti mezi Harkoneny a Atreidy...
Ale celkově se to nečte špatně.
Ve své době kult, vlastně jediná Forsythova kniha, která u nás za komančů mohla vyjít, přesto mám pocit, že Forsyth má i lepší romány.
Nevím, zda od roku 1968 skutečně nevyšla v češtině serióznější studie o Buddhovi. Kniha není špatná, jen si člověk občas klade otázku, zda ono časté odkazování na marxistické myslitele jako na to nejsvětlejší, čeho ve filozofii bylo dosaženo, je úlitbou dobovým bohům, nebo hlubokým autorovým přesvědčením. Ale jako fundovaný úvod k buddhismu slouží dobře. Jen to asi bude chtít, abych si teď opravdu přečetl nějaký opravdu buddhistický text a srovnal, do jaké míry je tato kniha ideologicky zavádějící.
Stejně jako u první dávky, i tady trochu chybí obrazový kontext. Člověk sice oba protagonisty svým vnitřním uchem slyší, ale místy není úplně jasné, o čem mluví, na co se dívají. Jako televizní série to bylo určitě zajímavější.
Chvíli jsem z úcty k panu Cimickému uvažoval o 2*, ale tohle se opravdu nepovedlo.
Z věcí, které mě zarazily, začnu od těch nejméně podstatných.
Občasné gramatické chyby možná nepadají na vrub autora, ale tiskařského šotka a chybějící korekturní činnosti. Budiž.
Hlavní dějová linka je předvídatelná a nepřekvapivá.
Příběh je uměle nastavován epizodami, které nemají k hlavní dějové linii žádnou vazbu, a slouží jen k vyjádření autorova názoru na témata, která s dějem mnohdy ani nesouvisí (např. zbytečná přednáška o Číně).
Neodpustitelné je ale u detektivky volné nakládání s časovými údaji. Nebudu prozrazovat děj, ale už samotné spáchání zločinu je časově velmi problematické (pouze několik hodin na naplánování zločinu a vypátrání oběti), odbourání tří poctivých panáků slivovice určitě bude trvat déle než 2 hodiny (pane doktore), po dvouhodinové přednášce, která začíná v 19 hod. dvojice odchází hledat vinárnu, aby ve 22:30 odcházela s konzumací 2 džbánků vína (i když, pravda, mohly být malé), aniž by nějak pociťovala účinky alkoholu. Trochu zvláštní je také nelogický postup, kdy přítelkyně oběti volá své kamarádce, že zapomněla mobil na koleji, aby předala vzkaz jejímu příteli. Proč místo kamarádce nevolala rovnou jemu, když pak vyšetřovatelé na jeho mobilu našli během víkendu od ní pět nepřijatých hovorů?
A Hradišťan ani v roce 2008 nepatřil k cimbálovkám, které by v tuto hodinu ještě hrály ke konzumaci několika hostům v malé luhačovické vinárně.
Kdepak, při vší úctě, takhle detektivka nevypadá.
Lepší 3 hvězdičky. I když v popisovaném prostředí je autorka "straniera", přece jen se tato kniha od podobných titulů v lecčem odlišuje. Možná díky svým italským kořenům pronikla do mentality lidí z vesnice hlouběji, než bývá zvykem. A díky tomu, že se nezaměřuje jen na své zážitky a pocity, ale dává dostatek prostoru i Barlozzovi a ostatním obyvatelům, má rozměr navíc.
Každopádně člověk by měl tuto knihu číst najedený, jinak ho recepty a popisy místních jídel a hostin dovedou k vyluxování lednice :-)
Přečteno za jeden den a naprosto mě to uchvátilo. A až si tuhle knihu dám za rok, počítám, že to bude stejné. A to přesto, že literárně trochu pokulhává a nabízí velmi depresívní pohled na naši budoucnost. Ale pokud se člověk rozhodne skutečně převzít odpovědnost sám za sebe, tak ho to zase až tak moc trápit nemusí.
Já jsem byl touto knihou velice zklamán. Když jsme ji začal číst poprvé, tak jsem se dostal do půlky a odložil ji. Napodruhé, s asi dvouletým odstupem, jsem vydržel až do konce, ale příliš odlišný dojem jsem si neodnesl.
Příliš mnoho postav. Dějová linka Luciena Crocé a jeho rodičů je z pohledu hlavního příběhu naprosto zbytečná. Na druhou stranu je možná zajímavější než zbytek knihy. Jiné postavy jsou klišovité a bez vývoje (patologická hráčka, policista trpící pocitem viny, že kvůli němu zamřela jeho rodina atd.).
Nepřehledné dialogy. Občas člověk neví, kdo komu při rozhovoru odpovídá, komu přisoudit kterou repliku.
Nesrovnalosti v ději. Např. Luc nastupuje do letadla poté, co oslavil s matkou 31. narozeniny (o den dřív), při výstupu z letadla se dozvídáme, že promarnil 33 let života.
Naprosto otřesný překlad, zejména tam, kde se jedná o drogový slang, a tam, kde se autor odkazuje na americké, britské či čínské reálie.
Trochu Vonnegutovská vize budoucnosti, místy (zejména v závěru) mi to připadalo jako Heinleinův Cizinec v cizí zemi, ovšem na rozdíl od zmíněných autorů bez humoru a příliš patetické.
I když jde o knihu velmi kvalitní, na Irvinga je o trochu slabší. Zejména kvůli jisté ztrátě "drajvu" ve střední části.
Moudrost západního taoisty.
Medvídek Pú mě nikdy moc nezaujal, ale tahle koláž z Tao Te Ťingu a dalších taoistických textů, citátů z Milneho knihy, Thoreaua a vlastních autorových vsuvek je naprosto perfektní. Možná toho medvídka vezmu na milost a zkusím ho ještě jednou.
Na americkou pohádku dost dobré. A vlastně nejen americkou.