vnimatkrasu komentáře u knih
Poctivá práce. Les vzpomínek dokáže ve vyždímaném tématu dětského únosu docela nepříjemně šponovat. A jakkoliv jsem si představoval trochu zemitější, méně brakově thrillerový závěr, tu atmošku šachovnicového sklepa uprostřed nicoty jsem si užíval fest. Lloydovou rozhodně sledovat!
Stejně jako v prvním díle to celý Parry až zbytečně větví. Intermezza s vražedkyní jsou spíš k neprospěchu věci a jakkoli se zpravidla nesnažím odhadovat pointy, tady jsem jí trefil, jen co se o ní Raven se Sarah otřeli. Štěstí, že ten chloroformem zasmrádlej Edinburgh mám tak rád. A dokážu tý atmosféře teda odpustit všechny ty průměrnosti.
Je jenom tenká hranice mezi inspirací a loupeží. A to, že Nevítaný host působí jako slabší chvilka Agathy Christie s pointou zgruntu vycucanou z prstu, to už je za onou hranicí doopravdy hluboko. Víc už ne, pls.
Kapesní šponovačka, který za chodu odpouštíte všechny ty ajťácký nonsensy a tuplovaný náhody, protože doufáte v kulervoucí vysvětlovačku na závěr. Vysvětlovačka dorazí. Bohužel ale jen v meh verzi.
Před pádem je náladovka.
Nemá děj, co vás nenechá odpočinout, ani pointu, na níž si vzpomenete za týden. Má ale atmosféru plnou malinkých příběhů, postav a drobných zkažeností, které tak příjemně připomenou to nejlepší především z druhé řady Farga.
Na víc hvězdiček by ale potřebovala jít hloubš.
A neplavat jen tak, ehm, po hladině.
Jsem ten poslední, co by tu doporučoval severskou detektivku.
Ale Závěje jsou jiný. Nemaj sériovýho vraha, poldu, co se rád vožírá, rádoby vtipnýho patologa ani detailní popisy toho, jak tu mrtvou šestiletou holčičku někdo měsíc brousil a krmil hlínou.
Závěje jsou tak akorát. A v tom nejlepším připomínaj civilnost britskýho seriálu Broadchurch.
Koho zkrátka taky už sere, jak jsou všechny ty severský balasty stejný, tak tomu přeju dobrý den.
Hned z úvodu odhalený vrah, zatraceně pomalý rozjezd a ještě pomalejší ústřední postava. Do Pana Mercedese je zapotřebí kousat a až někde s polovinou knížky se prohryzáte k obvyklé kingovské kvalitě. Z těžkopádné kriminálky nakonec čtyřhvězdičková fajnovka, co předčasně vrcholí v excelentní vzpomínkové kapitole z Bradyho minulosti.
Malin Forsová je karikaturou poldy. Chlastá, zanedbává kvůli práci partnera a to by v tom byl čert, aby neměla i problémy s dcerou. Mons Kallentoft je zase karikaturou dobrého autora detektivek. Originality má zhruba stejně jako vlasů, rád zabere pětistránku hloubavým povídáním, jak moc má manželka jedné nepodstatné postavy zařízlé spoďáry, a když dojde na odhalení vraha, vycucá si z prstu osobu, kterou nám předchozích tři sta padesát stránek tajil. Ze severu k nám zkrátka proudí kriminálek až moc. A tahle je jedna z těch užvaněných, rutinních a nechytrých. Takže bacha na ní.
Strike je fajn. A Rowlingová taky, protože se jí, stejně jako v Potterovi, daří kontinuálně budovat postavy. Volání kukačky byla poněkud váhavá detektivka bez tváře. Hedvábník už má ale ksicht ušitý z pačvorku a vyhýbá se otravným dramatickým kličkám, vrství důkazy a dobře pracuje se závěrečnou gradací. A já jsem mile překvapen. Takhle přímočarých, originálních a lehce psaných detektivek, těch je třeba. O dvě úrovně výš než Strikovský debut! Palce nahoru!
Bohové Gothamu nejsou banální detektivka. Naopak. Faye má sloh košatý jako vzrostlý olivovník, a o ponurosti by mohla přednášet na vysoké. V čem však propadá jsou emoce. Její román totiž neděsí, nedojme, nenaštve ani nepohltí. Jen si čtyři stran tak zvolna plyne ve své slohově vybroušené formě, negraduje, prostě jen domluví. I tak to ale stačí k tomu, aby Faye zadupala většinu svých severských kolegyň do země jako nic. Jen bych prosil příště trochu zábavněji. Dík.
Generikum. Volání kukačky má v sobě tvůrčí originality jako sedmnáctý díl osmé řady kriminálního seriálu Vražedné vraždy. Hrdina je alkoholická troska, policajti by si nenašli ani špínu v pupíku a knižní mustr "postupně všechny vyslechnu a na konci vám oznámím, kdo je vrah" spolehlivě zabíjí jakékoliv napětí i dobrodružnost. Klika Rowlingové, že má tak lehké pero a že si proto Kukačku i přes všechny nedostatky podáte během pár večerů. Napíšu si tedy Ježíškovi o příběh. A třeba se v druhém díle Strikovy série stane zázrak.
Nešťastné náhody sucks. A pro manžele Hennigerovi, kteří v marocké poušti přejedou domorodce Drisse, to platí dvojnásobně. Lawrence Osborne kombinuje gatsbyovskou pompéznost večírků zbohatlíků s životem chudých Maročanů a velmi jemně přitom hraje na thrillerové struny. Zbytečně nenapíná, spíše se přehrabuje v duších hrdinů a květnatě popisuje dění okolo. Ač je konečná tečka velmi dobrá, Odpuštění boduje především v první polovině. Ta je překvapivá, důrazná a tak akorát zahloubaná. Udržet však v třistastránkové formě román, jehož hrdinové jsou bez výjimky nesympatičtí blbci, to je opravdu stěží proveditelný kumšt.
Tahle sbírka povídek je sbírkou point. Faber si vybírá děsně originální témata a příjemně v nich kombinuje žánry. Ze satiry do thrilleru, ze sci-fi do legrace. Třeba titulní "Někdy prostě prší" je strašně silná tragika, zatímco "Slečna Koulová a slečna Luntová" je pro změnu výtečná hororová groteska. Nečtete si nic dalšího, tohle je prostě povinná součást knihovny! Lepší, preciznějš napsaný, k přemýšlení nutící povídky ve svý knihovně nemám. (Snad až na Fahrenheitova dvojčata od... ehm, Michela Fabera.)
Připadal jsem si, jako že čtu velmi slušný rukopis od talentovaného autora, který kdosi rovnou vydal bez editace jediného slova. Uměním dobrého spisovatele je krátit a Nemesis by si zasloužil osekat nejen mnoho zbytečných meziher, ale možná i zápletek, do nichž jsem se v průběhu čtení topil. Nesbø zatahal obě zápletky za vlasy tak silně, až na posledních stránkách úplně zplešatěly. Kdybych nečetl skvostné Lovce Hlav, napálil bych zřejmě i nižší hodnocení. Takto dávám Harrymu ještě šanci, nejlépe však v nějakém útlejším vydání.
Jazykově nejvulgárnější Kingova kniha, která tak pozoruhodně kombinuje čiré chlapáctví s povedeným dramatickým příběhem o Malinových bombách. Tady je všechno v pořádku.
Prostým, takřka popisným jazykem psané povídky, které zvysoka kašlou na postavy, jejich mentalitu či bohatá vykreslování pocitů. Hoši zde jen hýří nápady, pointami a vtípky a baví čtenáře v kratičkých jednatřiceti povídkách. Bizarní, slohově netradiční, pro fanoušky či spisovatele povídek povinná četba.
Asi nejslabší v Čechách vydaný McCarthy. Minimaličnost je pro jeho příběhy typická, zde se však opírá jen o několik Ballardových činů, které nejsou natolik významné, aby táhly celý příběh vpřed. Zde použitý styl krátkých, na sebe nenavazujících kapitol mi navíc příliš nesedl. I přesto jde o čtivou knihu, plnou zvráceností i pamětihodných epizodek (pár v autě, nákup šatů).
KONZULTANT je západní detektivka. A ne, nemám tím na mysli jen fakt, že se odehrává ve Varech. Je západní z hlediska své koncepce. Ironický Saša Kraus je konzultantem policie při pátrání po sériovém vrahovi v západočeské metropoli. Má kolem sebe pár sympatických - a dobře napsaných - kolegů (Eliáš FTW) a každou druhou chvíli místo činu bohaté na nechutnosti.
Vypíchnout chci především fakt, jak zručně lehoučký má Mazáč styl. Ačkoli se v knížce sekundárně promítá i soukromí hlavních klaďasů, vypravěčsky je tahle kriminálka tažená koňským spřežením. Není zvlášť útlá a přitom pozbývá klasické úvodní rozehřívačky a okamžitě tvrdí muziku.
Proto západní. Žádné severské bolístky a sáhodlouhá vyplakávání. Dobrá detektivní akce, která z vás zbytečně neždíme emoce. Tak to mám rád. A jsem potěšen, že se to dá sehnat i v tuzemských kulisách (a v takové kvalitě).
Od první polámané mrtvoly a následného zavítání do tajné místnosti balancuje KONZULTANT poměrně na tenkém ledě. Sám jsem si totiž občas říkal, jestli nejsou sérioví vrazi na druhou a jistá genialita v brutalitě už trochu over-the-top. A asi nakonec trochu jsou.
Tahle věc není pro zavilé fanoušky christieovské poetiky. Tohle je spíše Patterson nebo Carter. A pokud vás američtí moderní klasici žánru berou, vůbec bych se nebál vyrazit i do Varů.
Pravděpodobně ta nejstrašidelnější knížka o posedlosti ďáblem, kterou jsem kdy četl. Pravděpodobně ta nejstrašnější česká obálka, kterou jsem kdy viděl. Říkám na rovinu, že vymítací horory moc nebaštím. Vlastně, ani ty slavné. POJĎ BLÍŽ je ale moderní příběh, ve kterém se nikdo nekurtuje k posteli, chlap v kolárku necáká svěcenou vodu a nikdo tu nedští zaklínadla v latině. Hlavní hrdinka, bytová architektka Amanda, se bojí, že ji něco posedlo. Přistihuje sama sebe, jak dělá špatnosti. Krade pěknou kliku v cizím domě. Píše o svém šéfovi něco hnusného. Ojíždí náhodného nechutného chlapa v baru. Prostě věci. A tahle knížka není ničím jiným, než 160 stránek gradace. POJĎ BLÍŽ má charakter spíš lahodné jednohubky, než knížky, která vám změní život. Zmizí vám totiž z nočního stolku za dva krátké večery a sotva si k ní vybudujete vztah. Je to ale příklad knížky, kde není slova navíc. Je to příklad knížky, u které cítím mrzení, že jsem ji nenapsal já.
Brakujte antikvariáty. Tahle věc je vevnitř ještě ošklivější než zvenčí.
Brutální, nepříjemná, teskná, výborně napsaná detektivka, která nikam nechvátá, ale o to víc uchvacuje.