vnimatkrasu
komentáře u knih
Kala
Colin Walsh
Walsh je nesporně machr na zachycování prchavých střípků dospívání. Jako coming-of-age z doby, která mě taky šmrncla - s posloucháním kapel jako Rage Against the Machines nebo Westlife - mi Kala hezky drnkala do noty. Tím spíš, že jde o knížku z ostrovů a nečtete tak stokrát omletou americkou klasiku s roztleskávačkami a vyhlašováním krále plesu.
Škoda jen, že samotná story nemá obhajobu pro svých 462 stránek. Vrah je dost očividný už od dobré poloviny, kladné postavy jsou buď ploché nebo otravné a poslední třetina už jede podle příliš zřejmé šablony.
O to víc mám chuť dodatečně zvelebit romány Jane Harperové. Její "Sucho" nebo "Ztracený v pustině" mají podobné náměty jako Kala. Roztočit to s nimi ale umí nesrovnatelně.
Dr. Alz
Miloš Urban
Upřímně tvrdím, že jsem si humoristickou knížku od Miloše Urbana neuměl představit. A tak nějak jsem předpokládal, že půjde o anotační boudu. Prd. Ačkoliv jsou zápisky bývalého nakladatelského editora stiženého (asi) alzheimerem automaticky smíchem přes slzy, já se smál. A dokonce i nahlas.
Narozdíl třeba od ELENA TO VÍ nejde Urban po přímočarém ději. Jednotlivé kapitoly tak vlastně fungují jako povídky. Gustav nevěrohodně vzpomíná na to i tamto: občas sebetrýznivě, jindy komediálně, pokaždé ale lidsky. Forma románu je svěží a odsýpavá. Moc mě bavilo hledat i v textu popletenosti a překlepy; “Deckarda namísto “Descartese, “kříž čerta namísto “čert kříže apod.
Jde o knížku, napsanou lehkým perem, která je všechno možné, jen ne chladná. A ta famózní obálka jednoznačně zaokrouhluje hodnocení nahoru. Touchdown.
Gravitace
Tess Gerritsen
Z počátku silně návyková hra s vydatnou porcí rešerší, se bohužel promění v nezáživnou love story jak z filmu na Hallmarku. Pro čtenářský zážitek jde o tu nejhorší možnou posloupnost. Namlsáte se výborným hlavním chodem, se kterým se někdo dlouze pachtil. A pak jeho chuť zajíte obyčejným dezertem se zdrcnutou smetanou.
Když jsme byli sirotci
Kazuo Ishiguro
Kazuo Ishiguro je ten vzácný případ, kdy je dílo literárně i myšlenkově bohaté, ale zároveň jde o pageturner jako prase.
Z hlediska řemesla je u Ishigura slast sledovat, jak roztrhává čtenářská očekávání, některé důležité pasáže odvypráví jen tak mimochodem, sem tam si prostě vyvaří scénu z ničeho, a přitom se vám zaryje do srdce. A poslední třetina, která se odehrává na válečné frontě, je vý-bor-ná. Neřkuli závěrečné rozkrytí karet, po němž jsem osobně zůstal v úžasu. Tak dobré a emocionálně vyvážené je.
Tohle není román.
Je to knížka o paměti, kterou z té své jen tak nevymažete.
Perspektivy
Laurent Binet
Atmosféru umí Binet vpravdě vynikající. Jenomže čtenářská láska je prostě chemie a mezi námi nepřeskočil jediný vzorec.
Vycpávač zvířat
Jarosław Grzędowicz
Pokud je žánrovým měřítkem King, je VYCPÁVAČ ZVÍŘAT jeho fatalistická verze z východní Evropy. Většina povídek má hororový nádech, ale zároveň odkazuje na to, co je blízké jak Polákům, tak nám. Svá podhoubí mají buď již v panujících nebo v klubajících se diktaturách a mně bylo při čtení nejednou podezřele povědomě. Třeba v seznačním “Víkendu ve Spezeku připomíná návštěva hlavního hrdiny návrat do totalitního Československa. A ve “Farewell Blues - asi nejděsivější povídce knihy - přijímá hlavní hrdina nabídku mimozemšťanů na úplné vystěhování se ze Země. Jedinou dílčí nevýhodou VYCPÁVAČE je jeho nekoncepčnost. Je znát, že povídky předtím vyšly tam i onde. Ty delší - výtečné - jsou vystlány několikastránkovými jednohubkami rozličných kvalit. I kdyby měl ale člověk přečíst jen to rozsáhlejší šestero, stojí to sakra za to. Dobré! Bardzo!
Noční film
Marisha Pessl
Pesslová je hračička. Stránky prokládá grafickými důkazy, díky nimž je investigace zábavně plastická, nebojí se střihnout obskurno humorem a hlavně - což je pro tajemnou story vlastně zásadní - výborně finišuje. Poslední kapitola tu nabývá až McCarthyovského charakteru. A je to velmi podstatné, protože těch takřka šest set stránek je obrovská masa textu. A kousat se jimi chce porci času a soustředění. Stop je totiž habakuk. Upřímně: moc jsem si to užil. Přímočarost, poctivost, koketování detektivky s hororem. Scott McGrath je navíc hrdina ze staré školy; rozvedený zkrachovalec, který čeká na zlatou žílu, a já měl na někoho takového zrovna chuť.
Konzultant
Antonín Mazáč
KONZULTANT je západní detektivka. A ne, nemám tím na mysli jen fakt, že se odehrává ve Varech. Je západní z hlediska své koncepce. Ironický Saša Kraus je konzultantem policie při pátrání po sériovém vrahovi v západočeské metropoli. Má kolem sebe pár sympatických - a dobře napsaných - kolegů (Eliáš FTW) a každou druhou chvíli místo činu bohaté na nechutnosti.
Vypíchnout chci především fakt, jak zručně lehoučký má Mazáč styl. Ačkoli se v knížce sekundárně promítá i soukromí hlavních klaďasů, vypravěčsky je tahle kriminálka tažená koňským spřežením. Není zvlášť útlá a přitom pozbývá klasické úvodní rozehřívačky a okamžitě tvrdí muziku.
Proto západní. Žádné severské bolístky a sáhodlouhá vyplakávání. Dobrá detektivní akce, která z vás zbytečně neždíme emoce. Tak to mám rád. A jsem potěšen, že se to dá sehnat i v tuzemských kulisách (a v takové kvalitě).
Od první polámané mrtvoly a následného zavítání do tajné místnosti balancuje KONZULTANT poměrně na tenkém ledě. Sám jsem si totiž občas říkal, jestli nejsou sérioví vrazi na druhou a jistá genialita v brutalitě už trochu over-the-top. A asi nakonec trochu jsou.
Tahle věc není pro zavilé fanoušky christieovské poetiky. Tohle je spíše Patterson nebo Carter. A pokud vás američtí moderní klasici žánru berou, vůbec bych se nebál vyrazit i do Varů.
Kdo mě vzal prvně za ruku
Maggie O'Farrell
V hlavě mi zůstanou především dvě věci:
- nečekaně barvitě napsaná fekální scéna v poslední části knížky, kdy z malého dítěte stříká stolice jak ve Scary Movie,
- úplný konec, který je tak bolavě napsaný, že bych ho matkám téměř zakázal číst.
Tenhle text je ale jinak radost. Je z něj znát neuvěřitelný talent od boha, který autorka má; její odvaha se občas jen pohupovat po řádcích a jindy do toho pořádně praštit. Bude ve mně doznívat ještě dlouho.
PS: Neměla by zapadnout fantastická práce dvou Terez. Markové Vláškové na překladu. A Bártové na obálce. Opravdu: je to jeden z nejhezčích coverů za dlouhou dobu.
Rozsudek smrti
Anthony Horowitz
V “Rozsudku smrti je všeho akorát. Podezřelých, motivů, mrtvých (slovy dva), nápověd. Autor dokonale ví, kdy povolit, kdy zase utáhnout; umně kombinuje kapitoly výslechové s těmi vedlejšími, ovládá tempo jako zkušený dirigent. Neobjevuje nic nového. Ostatně, tajemství z minulosti coby možný motiv dnešní vraždy je obnošená vesta. Jenomže pak přijde velmi dobrý závěr, výtečný doslov, a vám dojde, že novoty nejsou vůbec potřeba.
Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že Hawthorne není silný tahoun. Naštěstí zábavné kombinování beletrie s osobním životem autora dokáže kdeco zachránit. A cením, s jakou porcí ironie do sebe sám Horowitz dokáže šít.
Poklesky maloměsta
Ken Jaworowski
Jaworowski jde čistě po ději a dělá to umně. Nemá úvodní konflikt a dalších třista stránek katarze. Šlape furt. A vy se přistihnete (včetně mě), že vám za dvě hodiny kamsi zmizely dvě třetiny knížky a bavíte se u čtení jako blázni. Tenhle debut si vystavím vedle románů S.A. Cosbyho: avšak zatímco ten se vyžívá spíš v akční přízemnosti, POKLESKY MALOMĚSTA mají blíže k černým pointám povídek Roalda Dahla, či scénářům bratrů Coenů nebo Martina McDonagha. Kdybych měl totiž knížku k něčemu přirovnat, byl by to film TŘI BILLBOARDY KOUSEK ZA EBBINGEM. Maloměsto, zločiny, smích bez úsměvů.
Budu doporučovat, kudy budu chodit.
Tohle je totiž přesně ta knížka, která vás vezme za ruku a vyvede ze čtecí krize.
Hacienda
Isabel Cañas
Něco mezi poetikou Miguela Bonnefoye a horůrky od Darcy Coates. Příběh o vrzající a strašidelné haciendě totiž Cañas příjemně míchá geniem loci Mexika, poli s agáve, inkvizicí a tak. Funguje neprvoplánová romantika (připomněla mi třeba mého oblíbeného Poldarka), funguje i soft duchařinka, která tne do živého především v druhé půlce.
Ztráta mého zájmu jde ale na vrub práci s postavami. Autorka totiž mýrnyx týrnyx mění dlouze budované charaktery. Především Palomu, Juanu a Mendozu schovává a aktivuje dle momentální potřeby, Beatriz zase nechá udělat několik zásadních nelogičností.
Což je škoda.
V utaženější a méně rozpitvané formě by Hacienda měla na to zabíjet atmosférou, nikoli nudou.
Ignis fatuus
Petra Klabouchová
IGNIS má nejblíž k zemitější, komunističtější a méně do sci-fi střihnuté verzi ANIHILACE od Jeffa VanderMeera. Respektive, má k ní rozhodně kratší cestu než k SEVERNÍ ZDI.
Není sporu, že autorka senzačně píše. Popisy jsou plastické, ale přitom rozsahově akurátní. Nebojí se silně explicitních scén (oči! ruka s hodinkami!), nádherně se baví balancováním na hraně šílenství. Nejmacatější pasáž - tedy pinožení v lese - má silnou filmovou atmosféru. Sám sebe jsem přistihnul, že drsňačka Gama má v mé hlavě stejně ohnutý ret jako Michelle Rodriguez. A aby bylo jasno, Michelle Rodriguez já můžu.
Jediné, co mě mrzí, je, že hororová pasáž vyloží velmi záhy všechny důležité karty. Děsně bych prahnul po troše klidu při práci. Aby vědci chvíli páchali své profese, dumali, zda nemají světla skutečně racionální vysvětlení, a napětí tím paradoxně houstlo. IGNIS FATUUS je místo toho boj o život od prvního vpádu. A možná mi proto část v lese přišla kapičku delší.
Holly
Stephen King
HOLLY je nejslabší román, co jsem od Kinga četl. Má přitom prima premisu s vraždícími geronty, moc dobrou úvodní padesátistránku.... a nic dalšího. Nemá v sobě překvapení. Nemá tenzi. A hlavně nemá ducha. Doslova i obrazně. Nepochopte mě zle, King pořád dovede vyždímat dialogovou parádu i z obyčejné konverzace dvou postav. Po dočtení ve mně ale ulpěla prázdnota a jakýsi dojem konstruktu, který měl především dva cíle:
a) splnit pravidelnou dodávku jednoho rukopisu ročně,
b) poctivě si zanadávat na Trumpa, rasisty a antivaxery.
Nerad se mračím, King je můj celoživotní Superman. Mít nad postelí plakát, nejspíš je tam on. Tentokrát jsem se ale nedokázal zbavit dojmu, že mistr kapičku cintá pentli.
Tři týdny ... a navždy sbohem
Charles James Box
Box se vstříc administrativní chybě nakrásně vyžívá v bezmoci hlavních hrdinů. Výsledek pak spočívá někde na pomezí Tajemné řeky a thrillerů od Taylora Sheridana. Box se nedrží zpátky. Občas westernově vytáhne bouchačku, nechá hrdiny umírat a navzdory relativní bachratosti knížky, jsem stránkami projel jako nůž břichem. Motivace jsou nadmíru uvěřitelné, padouch nakrásně vrstevnatý a těch pár náhod v druhé půlce sper čert. Bavil jsem se. Moc. A beru to celé jako půlkilový důkaz, že thrillery ze sousedství nemusí být jen pětkrát vylouhovaná šablona zapečená do obálek s bílým plaňkovým plotem.
PS: Nečtěte si anotaci. NE-ČTĚ-TE. Obsahuje jeden dost pitomý spoiler, který vyžvaní dějovou zákrutu z úplného závěru. Věřte mi. Nečtěte ji.
Pojď blíž
Sara Gran
Pravděpodobně ta nejstrašidelnější knížka o posedlosti ďáblem, kterou jsem kdy četl. Pravděpodobně ta nejstrašnější česká obálka, kterou jsem kdy viděl. Říkám na rovinu, že vymítací horory moc nebaštím. Vlastně, ani ty slavné. POJĎ BLÍŽ je ale moderní příběh, ve kterém se nikdo nekurtuje k posteli, chlap v kolárku necáká svěcenou vodu a nikdo tu nedští zaklínadla v latině. Hlavní hrdinka, bytová architektka Amanda, se bojí, že ji něco posedlo. Přistihuje sama sebe, jak dělá špatnosti. Krade pěknou kliku v cizím domě. Píše o svém šéfovi něco hnusného. Ojíždí náhodného nechutného chlapa v baru. Prostě věci. A tahle knížka není ničím jiným, než 160 stránek gradace. POJĎ BLÍŽ má charakter spíš lahodné jednohubky, než knížky, která vám změní život. Zmizí vám totiž z nočního stolku za dva krátké večery a sotva si k ní vybudujete vztah. Je to ale příklad knížky, kde není slova navíc. Je to příklad knížky, u které cítím mrzení, že jsem ji nenapsal já.
Brakujte antikvariáty. Tahle věc je vevnitř ještě ošklivější než zvenčí.
Spolčení ničemů
Maxime Chattam (p)
Chattam se s tím nemaže a bylo mi echtovně sympatické, jak do děje hned z úvodu razantně dupne. Žádné velké okecávačky, absolutní příběh, osobního života detektivů jen natolik, aby to celé nebyla plocha. Na vysokoobrátkové béčko si SPOLČENÍ NIČEMŮ syslí i ranec dobrých tezí o podstatě zla. A ty ve mně po dočtení zůstaly (a Chattamovi zato patří hold). Přesto jen silné tři. Druhá půlka je moc. Moc akční, moc komplikovaná, moc übergeniální. Závěr v blizárdu s pompózním příchodem amerického fešáka mi přišel skoro až srandovní. A taky že uloupnul kousek z regulérní čtvrté hvězdy. Četlo se to ale samo. A rozhodně nemám potřebu to po přečtení kamkoliv splachovat.
Klub nosičů rakví
Paul Tremblay
NOSIČI jsou obskurní slow-burn story o nelásce, která připomíná takové ty konverzační indie filmečky bez děje. Ačkoliv mezi řádky prorůstají domněnky o upírech, Tremblay v podstatě nehrábne do strun. Nic velkého se tu neodehraje. Tohle prostě není typický pubescentní příběh od Kinga nebo McCammona. NOSIČI RAKVÍ jsou spíš plynnou směsí atmosféry a temnýho smutku. Netvrdím, že jsem na tenhle Tremblayho svéráz měl náladu furt. Mezi jeho místy až ubíjející jednolitostí ale probleskává absolutní genialita. Třeba v poslední třetině knížky, kdy se dospělý Art vrací bydlet k mámě. Tou bych si nejradši vytapetoval pokojík.
1793: Vlk a dráb
Niklas Natt och Dag
Brutální, nepříjemná, teskná, výborně napsaná detektivka, která nikam nechvátá, ale o to víc uchvacuje.
