Vojta komentáře u knih
Bukowski je mnohem syrovější a realističtější autor než většina ostatních. Do svých krátkých povídek, fejetonů nebo úvah dokázal vtisknout svůj náhled nad svět, tedy že svět je jedna velká žumpa plná úchyláků a "nechutnejch ksichtů". Zároveň i v tom světě je něco krásného, přestože většina lidí to považuje za odporné(např. sex se 140-ti kilovou ženskou). Bukowski je opravdu neobyčejný, už jenom tím, jak krásně si dokázal vymýšlet. Z jednoho reálného zážitku udělal 20 literárních. A jeho neupravený styl psaní je proklatě nakažlivý, nebotˇvychází ze skutečných myšlenek autora... Taky bych moch takhle psát... Někdy by to nebylo ke škodě.
Zatím nejlepší Shakespearovo dílo, které jsem četl nebo viděl. Hamlet je obdivuhodná postava, nebojí se smrti, pozemské intriky jsou mu k smíchu a s ostatními si pohrává jako s míčkem. Vše doprovází svým neopakovatelným sarkasmem. V této tragédii Shakespeare vyjádřil svoje znechucení ze společnosti, ale neztratil glanc a všechno podal s jízlivostí sobě vlastní. Kniha, ve které jsem "jenom podtrhával a nikdy neudělal nesouhlasnou vlnovku", jak jednou pravil Václav Klaus.
Vemi působivé. Knížka je plná praštěnejch chlápků, co se dokážou bavit dvě hodiny v kuse o naprostejch nesmyslech, tedy totálně vymaštěnejch, smradlavejchj idiotů, který bych normálně skoro odsoudil. Ale právě vlivem Dickova sugestivního vyprávění jsem je neodsoudil, neboť jsem se do nich vžil a částečně je pochopil. Jak píše Dick v doslovu a vlastně i celé knize, feťák nemusí být ztělesněním všeho zlého, může to být jen člověk, který si chtěl "hrát" a nezvládl to a nebo člověk, jenž se stal obětí okolností, paradoxně zinscenovaných "čistými". Je nutno říci, že po celou knihu měl Dick děj pevně v rukou, on totiž nepsal o politické situaci v Somálsku, on psal o sobě a o světě, ve kterém žil a to v dost konkrétních pojmech. Knihu typu Temný obraz prostě nemůže napsat nikdo, komu by chyběla ta tíživá osobní zkušenost, byť by byl jinak sebetalentovanější.
Nesmírně prapodivná kniha, pro většinu lidí včetně mě těžko pochopitelná. Autor popisuje děje v kouzelném lese a málokdy čtenáři odpovídá na otázku "Proč ?". Celé to dává jakýsi smysl, ale pokud se vše pokusíte pochopit čistě logicky, tak pohoříte. Nevím jestli jsem tuto knihu pochopil, tak jak byla zamýšlena, ale něco jsem si z ní vzal. A to něco ve mně při nejmenším zanechalo hluboký dojem, pocit tajemna z dávných dob.
Jeden den je román psaný spíš pro ženy, ale taky si myslím, že si ho bez obav mohou přečíst i muži. Je to sice romantika, ale celkem střízlivá a realistická. Je to sice kniha o jednom vztahu mezi mužem a ženou, ale také o vztazích mezi lidmi obecně a obecně o životě lidí na přelomu tisíciletí. Nicholls je v první řadě trefný a přesný, lidi a jejich osudy popisuje s detaily (naštěstí jenom s těmi důležitými), osudy jeho hrdinů jsou možná trochu holywoodsky upravené, ale ve své podstatě jsou skutečné a uvěřitelné. Jednoduchost a pravdivost, to mi k téhle knížce nejvíc sedí. Hodně autorů se pokouší být objeviteli nových literárních galaxií, Nicholls takové ambice nemá, nevím, jestli z důvodu skromnosti nebo proto, aby prodal.
Kdybych mě jmenovat moji nejoblíbenější část, tak je to asi kapitola Chemie. Popis neopodstatněné euforie z večírků a deprese, co se na člověka druhý den lepí, na mě opravdu zapůsobil, dokonce mi způsobil lehkou fyzickou nevolnost, neboť jsem si vzpomněl na své vlastní zážitky. Ale konec byl také pěkný, takový si kniha zasloužila. Jeden den je sice bestseller, ale na úrovni.
Není lehké vyjádřit, jak na mě tato kniha zapůsobila. Můj hlavní pocit z četby byl po dlouho dobu takový nesourodý. Povětroň se vzpírá zažitým archetypům a tím si koleduje o to, že většina lidí ho bude hodnotit negativně. Taky jsem si musel chvíli zvykat na ten divný styl. Čapek se snažil být stručný, je to takové rozhárané, k nějaké harmonické dokonalosti to má daleko. Ale silných momentů a silných myšlenek je tam plno. Musíte překousnout tu nezvyklost a všechno je pak v pohodě.
P.S. - Obdivuji, co všechno dokáže Čapek napsat, jak všestranný je, kolik literárních stylů vzládá.
Popravdě řečeno první část mě moc nebavila, to bylo samé ech, hospodáři, ech, ženo, ech, gazdo, ech, ech, ech, takové ty klasické vesnické reálie s dobrými a prostými lidmi, co mi trošku lezou na nervy. Kniha se začíná pořádně rozjíždět až po Hordubalově smrti. Do celé věci se vloží vyšetřovatelé, svědci a soudci. Jedině čtenář ví, jak to doopravdy bylo, postavy mají přístup pouze ke zkomoleným informacím. Ze zkomolených informací utvářejí zkomolené závěry a ty dále a dále komolí, ať už úmyslně nebo neúmyslně. Podle konečného rozsudku je Polana hříšná poběhlice, Manya bezcitný vrah a Hordubal prostoduchý hlupáček. Skutečná pravda zmizela kamsi do neznáma, asi na stejné místo, kam zmizelo Hordubalovo srdce.
Jistě, Hra o trůny sice formálně patří do žánru fantasy, ale především je to kniha o lidských charakterech. O lidských touhách, o lidských obavách, o lidských hodnotách. Martin v tomto ohledu skutečně odvedl výjimečnou práci, jeho postavy jsou neuvěřitelně poutavé, ale zároveň přesvědčivé. Každá má výrazný osobnostní rys, který zaujme – Eddard má svou čest, Arya svou odvahu, Tyrion svůj sarkasmus a tak dále. A co je vůbec nejlepší – ani jedna postava není černobílá, čímž se Hra o trůny liší od většiny fantasy výtvorů, kde je dobro a zlo striktně rozděleno. I když, jak už jsem řekl, tato kniha není tak docela fantasy. Jsou tu sice některé atributy zavánějící magií, ale je jich málo a nejsou ve středu dění(zatím?). Fanouška však určitě potěší a odpůrce moc nenaštvou. Hru o trůny je opravdu těžké nemít rád.
V souvislostí s dalšími tlustosvazky mě však trápí jistá obava. Je možné psát tisíce a tisíce stran a pořád mít nové nápady? Podle hodnocení zde webu se zdá, že ano, ale já mám trochu strach, aby se z HoT nestalo VKV nebo snad VKHoT(Velmi křehké hry o trůny).
„Ach, pamatuj, že Čas je hráč; když hra už vázne,
on vyhrá bez falše, vždy stůj co stůj.“
Není pochyb o tom, že Baudelaire byl podivín a citově velice nevyrovnaný člověk. Z jeho životopisu jsem vyrozuměl, že málokterý chlapec by si lepil jeho plakát na zeď, málokterá matka by ho dávala svým dětem za vzor a málokterý člověk by se s ním chtěl vůbec setkat. Byl to výstřední hejsek. Však jeho dílo … je předmětem sporů. Je Baudelaire skutečně pouhým vynálezcem sobeckosti v literatuře, pouhým objevitelem krásy ve zlu a dnes už nemá co říct? Udal svým žákům směr, ale poté byl jimi překonán? Abych pravdu řekl, sám nevím. Netroufám si cokoliv o takových věcech říkat, netroufám si vypustit z úst oblíbenou větu učitelů literatury, že to byl nadčasový autor a že má význam pořád. Nejsem tak zběhlý v poezii. Důležité je, že MĚ Baudelaire oslovil. Ne jako titán moderní poezie, ne jako přemožitel měšťácké společnosti, ne jako génius, co předběhl svou dobu, pouze jako básník, jakkoli to zní podivně. Získal si mě velkým literárním umem a jednotlivými myšlenkami, nikoliv svým významem pro moderní literaturu. Až se stanu literárním expertem jistě budu mít požitek z historicko-literárního kontextu, ale dnes se dívám na Baudelaira zjednodušeně. Bohudík? Bohužel?
Nej. básně: Epigraf na odsouzenou knihu, Zdechlina, Upír, Smutek Luny, Pohřeb prokletého básníka, Splín, Destrukce, Proměny upíra, Špatný sklenář, Opíjejte se!, Žebrotu pobít
Těžko této knize něco vytýkat. Fulghum je sice křesťanský kazatel, což nezní zrovna lákavě, ale věřte, že jeho texty jsou velmi dobře vystavěné. Žádný náboženský fanatizmus pochopitelně, jen laskavý humor, úsměvné a kuriózní životní situace a na závěr vždy nějaké pěkné ponaučení, které strpí i ten, co je nerad poučován. Věřte, že ho budete mít rádi, pokud máte rádi jemný humor, svoji hodnou babičku, příjemné posezení s přáteli, steaky, Ameriku, komunikativní a otevřené lidi a vůbec všechno o čem Fulghum píše. Jeho texty působí v drtivé většině případů velmi příjemně a optimisticky, ovšem jejich povaha jim zároveň zamezuje překročit určitou mez, je to sice dobrý, ale nikdy to nebude geniální. Pokud hledáte "knihu, v níž je běs" přečtěte si Bodléra, pokud si chcete zlepšit náladu a trochu si při tom zafilozofovat, přečtěte si Fulghuma. Co si budem povídat, Bodlér je samozřejmě lepší, ale koho to zajímá, že?
Další z knih, která se řadí k New Weirdu. Je to opravdu složenina všech nejrůznějších stylů, něco by se hodilo do klasické fantasy, něco do halucinogenních představ uživatele LSD. Ve výsledku však jde o kvalitní a originální fantasy, která čtenáře chvílemi i nadchne. Zajímavé pro mě bylo číst román s takovou porcí silných ženských postav, je to pochopitelné, když knihu psala žena, zároveň mně to ani příliš nevadilo. Možná bych uvažoval o přečtení i dalších dílů této série, ale bohužel můj seznam knih k přečtení je dost plný. Na mě knížky čekaj fronty:-).
Pro začátek musím říct, že Šifra mistra Leonarda je jedna z nejčtivějších knih jaké jsem kdy četl. To je však bohužel jediný superlativ, který o této knize lze pronést. Knihu sice přečtete raz dva, ale to je tak všechno. Fakty v knize jsou sice úžasné, ale taky člověka omrzí, navíc zřejmě Brown neobjevil nic moc nového(, i když, pravda, pro mě docela jo). Zkrátka je to kniha zdánlivě bombastická, vevnitř však celkem prázdná. Těžko si ji ještě někdy přečtu. Ale kdo má rád časopis Epocha, tak si určitě přijde na své.
Bílá velryba je skutečné veledílo, které čtenáři dokonale popíše podivné zákonitosti velrybářského světa a také podivné zákonitosti zmučené duše monomaniaka Achaba. Hlavní myšlenka knihy je skutečně velmi silná, čtenář je však neustále šikanován něchtěnými detaily, které by se hodily spíš do učebnice biologie. To je možná důvod, proč jsem knihu četl tři měsíce. Přesto na Bílou velrybu jen tak nezapomenu, jelikož velrybářský svět 19. století i s podivnými postavičkami, které se v něm vyskytují, mně zkrátka učaroval.
Ze začátku je to zdánlivě o ničem, koho by zajímaly šestileté děti, že? Ale pak si člověk při čtení uvědomí, že přestože některé problémy mohou vypadat malicherně, tak jsou tentokrát stejně důležité jako u dospělých, jelikož jde v podstatě o budoucnost lidstva. A mimoto, děti v románu se moc jako děti nechovají.
Překvapivé bylo vyvrcholení boje s termiťany. Nečekal jsem, že přijde tak brzo, vzhledem k situaci v jaké se Ender nacházel. No a konec... Ten byl ryze humanistický...
Z celé trilogie se mi tato kniha četla nejhůř, chvíli trvá než se začne něco dít(v románu je to vlastně několik let). Ale přesto jsem byl po přečtení naprosto spokojený, dozvěděl jsem se některé zajímavé podrobnosti, které ve filmu vůbec nebyly(například, že existuje postava Toma Bombandila).
Po 15 stranách jsem s Citadelou skončil. Vždyť se to nedalo číst, na každé straně těžká filozofická úvaha, o které bych mohl přemýšlet hodiny. Proto by byla velká škoda celou knihu přečíst ryhcle, třeba jenom za dva týdny, a tak promrhat myšlenkové bohatství které se v ní bezpochybyby skrývá. Ale až budu mít někdy čas a náladu na nekonečné úvahy o věčných problémech lidstva, vyhledám tuto knihu.
Celou knihu jsem přemýšlel proč má tak vysoké hodnocení. Na konci jsem na to přišel. Konec je opravdu fascinující, přiznám se, že bych nebyl dobrý detektiv, jelikož jsem vraha odhalil těsně předtím, než byl odhalen v knize. Bohužel, ostatní prvky v knize už tak zajímavé nejsou, psychologie postav je pozoruhodná, ale zase to není něco, co by mě uchvacovalo. Hadí doupě je vynikající detektivka, bohužel je to "jenom" detektivka, sice s drobným přesahem do psychologie a sociologie, což potěší, ale pořád to nestačí na 5 hvězd. Takové hodnocení si zaslouží pouze knihy, co mě velmi oslovily, tato kniha mě sice nutí obdivovat autorčino umění, však že by mě velice oslovila a nutila mě, abych na ní nějak více vzpomínal se říct nedá. Není to zkrátka můj šálek anglického čaje nebo spíš moje miska řeckého jogurtu :-).
"Kniha TERROR je navzdory rozsahu plná nepřetržitého napětí, nesporného vypravěčského umu a dokonale zvládnutých dobových reálií." Málokdy anotace na zadní straně obálky mluví tak pravdivě. Terror je zkrátka plnohodnotnou zábavou pro podzimní večery. Po těžkém a sychravém dni si můžete být aspoň něčím jistí - tím, že vás tato kniha nezklame a zaručeně pobaví. Každá další kapitola přináší další nezapomenutelný zážitek, další součást velkolepé, gigantické skládačky. Ale bohužel, když je osud všech postav definitivně vyjeven, přijde mírné zklamaní. Konec se drží standardu celé knihy, ale přesto bych čekal něco víc, něco, co vyrazí dech, jako například konec Hyperionu. To je však jen drobná(no možná ne tak drobná) vada jinak bezchybné práce. Simmons si to zkrátka dává, řečeno slovy dnešní generace.
P.S.: Kniha má zároveň i praktické využití. Deset stupňů Celsia vám po přečtení této knihy nepřijde jako nějaká zvláštní zima.
Pěkná, ale dost naivní hra bez humoru. Hodilo by se spíš, kdyby byl napsána Američanem nebo Rusem, přijde mi dost "nečeská". Jediný velkým kladem této knihy je, že se jako jedna z prvních zabývala možností vzniku umělých lidí, dokonce těmto lidem dala jméno - "robot". Není zase tak důležité, jak Čapek tuto knihu napsal, ale že ji napsal. Ve své době to byla prostě bomba, něco nového. Dnes je tato kniha už mnohokrát překonána nejenom po technické stránce. Samozřejmě, má také své kvality, ale čekal bych víc.
Sbírka úžasných povídek, která z P.K. Dicka udělala mého oblíbeného autora. Zejména Totall Recall, Druhá série nebo Elektrický mravenec vyrážejí dech. Je dobře, že jsem začínal s Dickovými povídkami, tedy tím nejčtivějším a nejpochopitelnějším, co kdy napsal. Uznejte, že například takový Muž z vysokého zámku působí na nezasvěcence trošku divně.