Weiler komentáře u knih

Když jsem Malého prince četl na základce, dokonale jsem ho nesnášel. Když jsme ho v rámci hodin literatury společně četli ve třídě, okamžitě jsem si ho od spolužáka půjčil a o přestávce na chodbě dočetl. Jenže tentokrát jsem ho miloval. Nejdříve totiž musíte vyrůst, aby jste správně znovu objevili to děcko, které vám tam někde ještě zůstalo. Tahle kniha je zcela očividně jiná v každé fázi života, ve které jí čtete.

13 20.04.2012

„Proč,“ zeptá se sám sebe na konci knihy Viktor. To protože jsi hlupák, ty vole. Protože všechno, co si pokládal za dobrý úmysly, vyvěralo ze sobectví. A taky z neporozumění, které je zapříčiněno něčím víc, než jen jazykovou bariérou. Je to zároveň hořce vtipné, neboť Viktor a Adelheid jsou vlastně téměř totožnými postavami – oba vykořenění, oba mající ke své minulosti pouto, které jen těžko zmizí. To jen u Adelheid je to vykořenění očividnější a to pouto pokrevní. Setkání s Viktorem a události, které nastanou, se zdají být už jenom jako poslední urážka. A myslím, že tady se Kȍrner snažil ukázat, že i velká vnitřní síla dokáže v krajních situacích dohnat ke slabošským činům.

10 10.11.2016

Noční hlídka je drsný návrat ke kořenům - do dob, kdy v hlídce ještě nesloužili Navážka, Karotka a vlastně ani Noby, jejichž často i pouhá přítomnost vyvolává úsměv na tváři. Tohle je pro Elánia hledání sebe samého v době, kdy se ideály nedají pohřbívat, jelikož se žádné ani nenarodily. Tohle je stará hlídka bez valného smyslu pro humor, ale ze začátku hlavně beze cti. A potřebuje Elánia z budoucnosti, tu přirozenou vůdčí autoritu, která je nakonec schopná vytáhnout kus charakteru z každého. Krom Karcera. Ten je naopak nejzlověstnějším padouchem Zeměplošské série od dob Trémona. Méně humorné ladění dává prostor pro vážnější psaní a ta změna, byť pro mě celkem nepatrná, jelikož Pratchetta čtu od plně směšných počátků až po zadumanější díla, rozhodně není ke škodě. Jako obvykle vás kniha vtáhne do děje hned od začátku a na konci to trochu uspěchá, ale stále dokáže příjemně překvapit.

8 18.07.2013

Orwell se v popisu totalitních režimů našel, ať už jde o zvířecí alegorie, nebo světy rozdělené na tři velké země. Velký bratr, newspeak, doublethink, místnost 101 - to všechno jsou věci, které se staly kultovními, slovy pro to, co v románu znamenaly. Od tísnivého začátku, po děsivý konec, tahle kniha má tu moc si vás podmanit.

8 20.04.2012

Kniha Zbabělci má možná název v množném čísle, ale bude pro mě asi vždycky těžké vybavit si ji jako víc než výpověď jediného muže. O to těžší mi překousnout, že tím mužem je právě Danny Smiřický. Samozřejmě by bylo přesnější označovat ho slovem chlapec, protože právě jeho mladistvost je jedním z řídících motivů. Do jisté míry se tedy není čemu divit, že jeho vnitřní monology kypí vrtkavými soudy o lásce a o životních hodnotách, náhodnými myšlenkami na jazz a na kosmické dálky, spíše povrchními komentáři o ostatních lidech, a hromadou, hromadou objektivizujících, hraničně misogynských názorů na ženy. Jasně, že je to dáno tím, že jde o naivního mladistvého, že je to stylizace. Zároveň se však zamýšlím, nakolik je moje neschopnost sžít se s Dannyho vyprávěním ovlivněna tím, že mám feminističtější cítění, a že knihu čtu v jednadvacátém století, a jsem o nějakých sedm let starší, než byl Škvorecký, když knihu dopsal. Ať už je to jakkoliv, právě Dannyho přístup byl jednou z hlavních věcí, kvůli které jsem měl problém prokousat se první polovinou knihy. Částečně je to možná i tím, že mezi protagonistou a děním není žádná dynamika. Smiřický není ani zapálený odbojář, kterému jde o záchranu vlasti, není ale ani dostatečně lhostejný, natož vzdorný k takové myšlence.
Přesto jsem nakonec román dočetl s chutí. Přestal totiž být o Dannym, dal mi víc prostoru prožívat nejistotu zítřka, pocítit tragédii boje s nacisty v době, kdy bylo osvobození za rohem. Mohl jsem soucítit s Irenou, jak čekala zoufale na zprávy o Zdeňkovi. Poslední stránky mají spád odpovídající překotnému boji příhraničního městečka o život, o přetrvání, o právo na existenci. Ne zcela uzavřený konec pak ukáže Dannyho nezměněného, v podstatě nepoznamenaného událostmi, na stejném místě, kde jsme ho potkali. Je tu pocit stability uprostřed měnících se časů, a urgentnosti daleko jiných záležitostí, než je konflikt lidí a národů. A pocit, že Škvorecký nechtěl nechat historii zapomenout na Danny Smiřické světa.

7 03.02.2023

George je nejlepší "bratr", jakého si kdokoliv může přát. Dynamika vztahu jeho a Lennieho je dokonalá, dojemná a tragická. Dělnické prostředí má akorát tu atmosféru, aby jste se na statku brzy cítili jako jedni z pohůnků, kteří prožívají příběh společně s ostatními. Použití Curleyho ženy jako jakéhosi symbolu bylo neuvěřitelně prozíravé. Dokážu si představit, že zobrazení Crookse způsobem, jakým to udělal, muselo být pro Steinbecka ve třicátých letech velkým krokem. Stala se jednou z mých nejoblíbenějších knih hned po té cestě vlakem.

7 20.04.2012

Mám rád ty malé filosofie o tom, jak se sekera mění při předávání z generace na generaci, ale pořád je to ta samá sekera :) A Igory mám taky rád.

7 20.04.2012

Po téhle knížce začínám mít pocit, že Poláčkův domnělý výsměch maloměšťáctví je do jisté míry jen mýtus a ve školách opakovaná fráze. Je totiž sice pravda, že v Okresním městě nelze nalézt postavu, která by zároveň nebyla komickou figurkou, co by ve svém počínání a ve svojí duševní malosti (která je přítomná u dělníků stejně jako u vzdělanců) naprosto směšná, Poláček zároveň však poodhaluje leccos z jejich motivací a lidských obav, dopřává jim právě tolik úspěchů, aby sice dále karikoval, zároveň tak ale vyplaší myšlenky o bezcennosti těchhle lidí. Vemte si například nabubřelého Kamila, u nějž by nebylo nic snazšího, než ho nechat vykoupat v jeho velikášských řečech selháním v Praze, po němž by se opět přijel přiživit k rodičům a přesto maskoval svou relativní neschopnost neustálým vytahováním. Podobná motivická repetitivnost ostatně není Poláčkovi v tomhle díle cizí. On však k postavě Kamila přistoupí jinak. Dá mu nejen úspěšnou kariéru, nýbrž i dokonalou přítelkyni, která zjevně dokáže nahlédnout za jeho povrchní masku. A byť je Kamilův úspěch jen dalším polenem do ohně jeho arogance, ta se přece nedá sama o sobě považovat za něco, co by mělo postavu v očích čtenáře shodit. A tak je to se spoustou dalších charakterů, od morálních prorockých vágusů, po o smrt žadonící holiče. S Poláčkovými postavami je hrozně těžké nesympatizovat, i když se jim smějeme, což snad ukazuje, že k nim autor měl také alespoň špetku respektu.

6 10.11.2016

Kam se hrabe Řezník. Když Sternenhoch nacpal choti ponožku od hoven do pusy, napadlo mě, jestli se moji učitelé literatury přece jenom nakonec nepomátli, hned jsem si ale začal pohrávat s myšlenkou dát to přečíst svým potencionálním studentům, když je to přece jenom považováno za klasiku. Ale co bylo té doby snad šokující, dneska už není až tak překvapivé a, uf, zbytek mě prostě nudil. Nejsilnější (a upřímně nejspíš nejohavnější) postava textu totiž chcípne asi tak v první čtvrtině a s ní šance na hlubší rozbor témat jako je morálka, etika a lidství, a zajímavý vztah mezi ní a naprosto jiným způsobem, avšak stejnou měrou odpudivým knížetem se promění v řadu filosofických přemítání vyvěrajících z čistého šílenství. Koncepce nalezených zápisků nepůsobí vůbec realisticky a tak horko těžko hledám kvality, které bych vyzdvihnul. Snad krom záblesků černého humoru.

6 09.10.2016

Jak zabít patricije? Nikdy bych si nemyslel, že je to možné. Ale tenhle dokonale detektivní Pratchett je něco víc, než jen další Zeměplocha. Je to o tom, že nejste nijak stvořeni, jde o to, čím se rozhodnete být.

6 20.04.2012

Hrozně dlouho jsem se nemohl zbavit pocitu, že je Ajvaz buď psychopat, matlal, anebo na drogách. Jestli platí všechny tři věci, pak by mi to docela vysvětlovalo všechny monologické pasáže obyvatelů druhého města, u kterých jsem prostě začal vypínat, a za neslyšného vzdychání očima polykal další nicneříkající obrazy zřetězené do nekonečného zbytečného tlachání. Pičuská fascinace obrazotvorností lidského myšlení a nekonečnými dálkami orientálního nádechu patří do literatury začátku minulýho století, v současný Praze je tak moc jako pěst na oku, že je úplně jedno, jestli autor v další nesmyslné promluvě postav použije místo spojení slov ‚rýžový kartáč‘ zrovna ‚třtinový ručník‘, výsledek je úplně totožnej. Nadto mě absolutně serou všichni, kteří se s Druhym městem v knize kdy jakymkoliv způsobem setkali, protože jejich celková lhostejnost je naprosto iracionální a vytáčí mě. To není jen protagonista, i když protagonista je v tomhle mistr. Týpek z hospody je alespoň ztrátou své dcery zarmoucen. Když ale vypravěče vyvede Klára na věž a tam na něj vypustí žraloka, kterej mu užuž má ukousnout hlavu, a jeho první myšlenka druhej den u snídaně zní: „…škoda, že tam nahoře nebyla vhodná situace, abychom si o tom popovídali,“ tak ty vole. Kde jsme? Kde to kurva jsme? To už jsem se musel jen nahlas smát. Chechtal jsem se všem těmhle občasnejm ňoumovskejm poznámkám, který následovaly. K dočtení mě nutila jedině touha najít v závěru něco, čeho bych se chytil, co by snad chobotnicím na střeše nebo tekutým psacím strojům dalo novou perspektivu. Samozřejmě se nic takového nedostavilo a Druhé město pro mě zůstalo slátaninou, kterou strčí do kapsy vobyčejná druhořadá fantasy.

Vzhledem k označení 'socialistický realismus' a předchozímu setkání s Řezáčovou tvorbou v knize Rozhraní jsem od Nástupu čekal ledacos, jen ne dobrodružné vypravování o osidlování pohraničí. Dílo ale začíná přestřelkou v opuštěné vile, takže hned z kraje působí jako film o mafiánech, nikoliv jako literatura o boji čistě politickém. Přesto si tu člověk politiky užije ažaž, a Řezáč tu dělá něco podobného jeho počinu z Rozhraní – kombinuje dva celkem odlišné příběhy, každý s vlastním tónem a cíli, jakoby se snad snažil pochytat co nejširší okruh čtenářů. V obou knihách to svým způsobem funguje, zde v zosobnění turbulentních politických a osobních vztahů mezi postavami v neustálých kriminálních činech, sabotážích, intrikách a ano, střílení, jak kdyby právě v sudetském Německu válka doznívala nejhlasitěji. Když jsem se ale ještě připravoval na přídomek 'socialistický', čekal jsem rozdělení na hrdiny a padouchy mnohem jasnější. Řezáč mě v tomhle překvapil i nepřekvapil – překvapení tkvělo v komplexitě přístupu k osidlování a odsunu, v myšlenkových pochodech postav, uvědomělé složitosti rozhodování a celkové nečernobílosti. Nepřekvapivé naopak bylo, že se to zrodilo právě u autora psychologicky laděného, a zároveň ve výskytu několika málo postav plochých jako deska k rýsování a stejně tak jednotvárných. Jmenovitě jde o rudou skautku Zdenu Dejmkovou a Hitlerjugend Elsu Magerovou. Zatímco Bagár je skvělá hlavní postava, protože je i přes svou neochvějnou víru v úspěch komunismu přemítavý, Zdenka a Magerová mluví ve frázích, nikoliv ve větách. A tahle náhlá jednoduchost se bohužel místy stává i vyprávění samotnému, takže kniha i přes překvapivost přístupu k tématu tahá na noze nevzhlednou kouli společenské objednávky doby. Však proč ne, ať ten mrtvej komunismus žije navždy, vole.

5 05.02.2017

Tuhle knihu nelze, než doporučit. Nejrůznější bubáci jsou naprosto kouzelní sami o sobě, ale teprve jejich střet s lidmi vytváří ty nejfantastičtější okamžiky, které poodhalují lidskou zabedněnost v té její nejnevinnější podobě. Je to trochu kocourkov, trochu brouk-pytlíkovství, z největší části jde však o něco tak osobitého, že je velká škoda, jak je tahle knížka přehlížena například u seznamů povinné četby. Má to svůj lehký humor i satirickou rovinu, je to pohádkové i přemýšlivé, hlavně to ale nastavuje zrcadlo lidství, které je možná značně pokřivené, přesto však ukazuje podobu v mnohém pravdivější.

5 10.11.2016

Nad touhle knížkou bych mohl sedět hodiny a snažit se přijít na to, proč přesně je tady Zeyerův rukopis tak strašně přitažlivý a buď bych vám mohl vyjmenovat důvodů sto, nebo nepřijít na žádnej. Tenhle počin je trochu psycho, trochu trip, trochu romantismus, symbolismus, mystično, hlavně je to napsaný tak strašně úchvatně, že jsem se ještě pár hodin po dočtení vzpamatovával a přemejšlel, jestli se mi to líbilo, nebo ne. Je to hodně zvláštní pocit, ale můžu vám říct, že ne nepříjemnej. Takže abych to uved na pravou míru: nedávám pět hvězd z nějakýho zmatení, nýbrž protože mi tahle knížka až strašidelně zvláštním způsobem učarovala.

5 04.11.2014

Neumím Orwellovi dát jinak, než pět hvězdiček? Hold Katalánsku je prostě deník o Španělské občanské válce. Zní to nudně? I mně by znělo, ovšem George Orwell píše stylem dost čtivým i na to, aby se z nudného deníku stal jakýsi sociální komentář plný poctivého spisovatelského řemesla. Autor rozhodně není objektivní, ale to se po něm ani nežádá a když se pak sám za svou neobjektivnost omlouvá, pak nejde, než ho prostě brát. Orwellův styl psaní mi sedí tak moc, že se s lehkostí přenáším přes některé jeho názory, které mi naopak nesedí snad vůbec. Pokud (tak jako já) o občanské válce ve Španělsku nevíte vůbec nic, není špatný nápad se o ní něco málo dozvědět právě v této knize.

5 28.08.2012

„Každý lidský život, i ten zdánlivě nejobyčejnější, (…) je ve skutečnosti bohatý a složitý.“ Dočetl jsem se kdesi v anotaci k téhle knize. No jestli tomu tak mělo být, perspektiva právě obyčejného člověka účelu nesvědčí. Čapkovy postavy mě obecně serou tím, jak zpravidla nejsou ničím jiným, než reproduktory spisovatelových úvah. Třeba by mi ten obyčejný člověk ani tolik nevadil, kdyby každou větou nenápadně (samozřejmě bez svého úmyslu, za to může autor) neupozorňoval na svou mimořádnost. Kde se tolik existenciálních otázek v nádražákovi bere. Možná jsem jen zbytečně kritický k formě, ale ta mi nemůže být u novely lhostejná. S Čapkem se ve svém názoru na adekvátní literární prostředky neshodnem, aniž bych tím chtěl jakkoli shazovat autorovy spisovatelské kvality. Jestli něco, spíš mi nesedí spisovatelovy autorské kvality.

4 09.10.2016

Víte co? Tenhle způsob předávání lyriky jsem schopnej zkousnout. Skladba se navíc zdá celkem přímočará, čímž bude čtenáři dozajista okamžitě sympatická, ale nenechte se zmást, opakovaná čtení pomohou objevit nové hloubky pod tím zdánlivě jednoduchým romantickým příběhem. Pro tu stravitelnost hodnocení zlepšuju, na čem ale může knížka tratit je užití celkem experimentálního verše – ani tak volného, ten se přežije, ale celkově grafickou formou a vysunutím určitých řádků mě Romance vyloženě mátla. K čemu? Zajímalo by mě, jestli je někde publikace, která by to osvětlila, no já jsem žádnou nenašel ani se mi na to samotnýmu nepodařilo přijít. A že je poezii třeba číst pozorně, na to jsem si už zvyknul, ale neměla by čtenáře nutit ji analyzovat.

4 02.04.2016

Temno se mi četlo neuvěřitelně dobře, a i když jsem viděl, že je to docela bible, moje obavy o prokousání se knihou zmizely hned tak po padesáti stránkách. Jirásek z mýho pohledu píše velmi čtivě, i přes celkovou popisnost do knihy komponuje děj tak, aby se obě složky neoddělitelně proplétaly, a myslím si, že by kniha byla dost atraktivní, i kdyby vyšla dnes, možná o to atraktivnější, že by neměla ještě status kanonického díla a školní literatury. Trošičku mě mrzí ještě černobílost postav – vždycky, když se nějaký katolík začne profilovat jako skeptik, vyleze z něj nakonec evangelík. Na jednu stranu to v době Temna dává smysl, na stranu druhou i fanatici jako románová verze Koniáše mají v reálu občas pochybnosti o tom, jestli jsou na správné straně barikády. Hospoda funguje jako perfektní místo odlehčení, celá linka s myslivcem, jeho dítky, Helenčinou láskou k Jiřímu, přispívá k obrovskému napětí, které výborně vrcholí v závěru. Připočítejte historickou rovinu a z Temna se stává neuvěřitelně všestranná knížka, s hodně dobrou uměleckou rovinou, i zábavná pro čtenáře.

4 13.05.2014

Někde jsem se dočetl, že je Mauric Pratchettův pokus o dětskou literaturu, ale teda těžko říct, kterej kluk nebo holka by tohle mohli číst a neztratit se na prvních stránkách. V záplavě krys jsem měl zpočátku Ďábelský Guláš, ale jde hlavně o ty myšlenky a povahu zmíněné postavy. I Mauric je správnej prototyp antihrdiny a přišlo mi celkem těžký si ho neoblíbit, Zlomyslena byl nádherně střelenej prvek. Mauricova knížka je mezi Pratchetty takovou spíše jednohubkou, nicméně rozhodně nemůže uškodit mezi všemi těmi výtečnými hlavními chody.

4 18.07.2013

Povinná literatura a narozdíl od mnoha jiných titulů, tahle pro mě povinnou literaturou, kterou jsem četl kdysi na střední, navždy zůstane. Udělal jsem tu chybu, že jsem si knihu vybral kvůli názvu. Ale že mě naturalista Zola zaskočí alkoholem, to bych nečekal. Je to příběh o ženě, která si otevře prádelnu, chvíli je všechno fajn, ale pak se všichni hromadně zpijí do hrobů. Co je na tom nejhorší? Že je to nehorázná nuda, statické, nudné, popisné, nudné, rozvleklé. Co by se dalo sepsat do tří set stran... co tří, dvou set padesáti klidně, je hnusná tlustá naturalistická bichle o obyčejnejch lidech a jejich obyčejnejch starostech, který při svý obyčejnosti nedokážou ukočírovat. Necítil jsem sympatii naprosto k žádné postavě, i když u Gervaisy se mi to místy málem podařilo. Ale je to kniha, od které odrazuji naprosto všechny, když na to přijde řeč. Nepřesvědčilo mě to, stejně se pořád chci stát alkoholikem a víte co? Možná je to i kvůli téhle knize!

4 20.04.2012