Weiler komentáře u knih

Četl jsem, že Maryšu koncipoval Alois původně jako román a popravdě bych si ten možná přečetl radši. Pokud by to byl ale striktně realistický román, možná bych přeci jen zdráhal. Maryša je výborná postava a je důvod, proč se z ní stalo jedno z nejznámějších jmen české literatury. Nářečí pro dokreslení atmosféry mi nevadilo, ale pravdou zůstává, že i při zasazení do prostředí kterékoli české vesnice bych četl dílo stejně. Já totiž Maryšu nečetl moc jako realistické drama, spíše jsem v něm vnímal obecně platné zásady a s přimhouřením oka by se příběh dal zasadit do kterékoli doby a kteréhokoli prostředí a s drobnými úpravami by fungoval. Úpravy, to je přesně to, co mi celou dobu běhalo hlavou – jak bych co pozměnil, kde bych čemu dal jiný význam. Právě proto říkám, že bych chtěl vidět Maryšu jako román. V něm by snad i musela fungovat trochu jinak. Neříkám ale, že mi přišlo drama špatné, naopak – dílo, které mě donutí se nad ním zamyslet, hledat skryté roviny a inspiruje mě, si jistě zaslouží plné hodnocení.

2 23.06.2014

Jako drama, které má co nejjednodušší formou šířit vlastenectví, funguje Strakonický dudák slušně, ale na hře mi vadily dvě věci: tak zaprvé Rosava, na to, že to měla být nesmrtelná bytost, co se nesmí vměšovat do světa lidí, pobíhala po scéně jako Deus Ex a neuvěřitelně příběh ruší. Druhá věc je patetický páreček dvou hlavních postav, které jsou tak klišoidní, že pěkně kapírujou dramatickou křivku hollywoodské produkce: kluk miluje děvče, děvče kluka, kluk něco posere, děvče se nasere, jsou chvíli uražení, později si ale uvědomí, že jejich láska i hory přenáší a končí šťastně jeden druhému v náručí. Tohle naštěstí zachraňuje ženatej Kalafuna, kterej má se svou starou tak trochu italskou domácnost, je to takovej pitomej ňouma, ale má kurva zlatý srdce a jeho žena to moc dobře ví, takže mezi nima ta romantika funguje moc hezky a zahřeje tady v hrudníčku. Má to bejt Tylova klasika, chápu proč, ale pevně doufám, že dokázal napsat i lepší hry.

2 09.12.2013

Nejsem s Životem, vesmírem a vůbec nespokojený (hehe), ale z celé série mi dal nejmíň. Rozhodně má brilantní momenty: narafičení vesmírné lodi na planetu mírumilovných lidí, kteří chtějí posléze zničit celý vesmír, jelikož je urazil svojí existencí; pozůstatky Arturova jeskynního původu. Na druhou stranu mi přišla apokalyptická zápletka zbytečně naroubovaná a rozřešení s padouchem vyloženě nesmyslné. Zdánlivě ke škodě celé konstelace rozváže osudy hlavních hrdinů, ironií osudu však je, že Arturovo sólo v knize příští mi svou přízemností (byť Artur ne vždy tráví své chvíle při zemi, zato opět při Zemi) učarovalo o mnohem víc.

2 15.11.2013

Autor má mé sympatie za to, že si do své knihy jako protagonisty vybral právě trpaslíky. Tam ale mé sympatie asi končí. Trpaslíci začínají s postavou vytrženou ze svého rodného prostředí, pak mu ovšem dopis změní život a on se vydává za svým pravým posláním. Takhle na začátku to zní a vlastně je dost lákavé, ale po chvíli člověka zaskočí zbytečné odbočky ve zdlouhavém Tungdilově putování. Postavy nejsou moc uvěřitelné a spoustu z nich člověk pozná, aby hned záhy pochcípaly jak mouchy. Občas je ta smrt až hororově nechutná a její šokující popis hodně zvláštně kontrastuje s celkovou naivitou díla. Ano, neváhám Trpaslíky označit za knihu naivní, neboť si vypráví svůj malý příběh podle nejlepších osnov učebnice psaní fantasy, ale moc kreativity a vlastní mytologie v ní nenajdeme. Velké trpasličí klany jsou očíslované od jedné do pěti, země antagonistů se jmenuje prostě Mrtvá, hlavní protivník vypadá jako elf, ale není to elf a tak má místo e na začátku a, další bolestivě nenápadité spoilery následují. A celou knihu provází deterministické fráze typu "vychován mezi lidmi, ale duší trpaslík" a "ve svém nitru pociťoval nenávist k šikmouchým, i když předtím žádného nepotkal" a to se mi prostě příčí. Vlastně mně kniha ani tolik nevadila, dočetl jsem jí a v pohodě, ale do dalšího dílu už se asi nepustím. Zkrátka a dobře mě neštve obsah knihy, ale fakt, že se i takhle jednoduše dá napsat fantasy bestseller.

2 21.08.2012

Vieweghův opus magnum a zřejmě právem - styl, kterým píše, je docela neotřelý a přesto čtivý. Období, které si pro děj vybírá, přidává hodně na kvalitě a tak jediné, co pro mě sráží hodnocení na čtyři hvězdičky, je vejtaha Kvído, který mile rád ukazuje světu, že je nadprůměrně inteligentní děcko, což jsem, vzhledem k pseudoautobiografickému charakteru knihy, nemohl odpustit.

2 20.04.2012

Pratchettova kniha představuje upíry ve vší parádě. Návrat Magráty, jako jedné z mých nejoblíbenějších postav, potěšil a ani nebyl na úkor Anežky. Bábi taky zažijete, jako ještě nikdy předtím. A kdyby to snad nestačilo, máme tu fantastického Igora.

2 20.04.2012

Ankh-Morporkská kniha jak vyšitá. Pratchett zde nastavuje nezvykle rychlé tempo a tak se ze začínajícího plátku stávají opravdové noviny v řádu dnů, navíc mají prakticky hned z kraje konkurenci. Takže to šlape. Mikulášova proměna v dravého novináře, který je schopen odsekávat i Vetinarimu, je krásně přirozená, samozřejmě i u Sacharózy je skvělá. A zdá se, že si Terry v tomto období oblíbil upíry a Igory.

2 20.04.2012

Přečteno v originále. A hodnoceno s odstupem.
Co jsem na pokračování Pullmanovy anti-teistické fantasy oceňoval asi nejvíc, byla řada pasáží, které vtiskly kontext předchozímu dílu. Ve Světlech jsem často přemýšlel, co motivuje postavy chovat se tak, jak se chovají, a nejednou jsem si říkal, že určité věci jsou nedomyšlené a až moc mýtické ve své podstatě na svou přítomnost v sérii knih, která si zakládá na racionalitě. Pullman nicméně v tomhle díle podává dostatečná vysvětlení většiny věcí, z kterých jsem byl prve rozpačitý. Je to určitě zároveň temnější díl, s motivy, které se mi mimořádně líbily – hrůzostrašné smrtící síly, které obchází lidi, ale nekosí je všechny, mi vždycky naháněly tu správnou husí kůži, a pak je taky lákavé, když příběh začne rovnou zabitím v sebeobraně. Oblíbil jsem si i postavu vědátorky, přestože setkání Lyry s ní bylo trošku stopkou ději a návalem expozice.
První sérii seriálu z produkce HBO jsem odkoukal, když jsem tenhle díl už měl přečtený, ale ke druhé jsem se dosud nedostal. Když se teď ale snažím rozvzpomenout na obsah knihy, napadají mě samé momenty, které bych chtěl vidět ztvárněné na obrazovce. Asi se k seriálu vrátím už jen kvůli předloze, přestože mě první série kdovíjak neoslovila. To musí dokazovat něco o kvalitě Jedinečného nože.

1 16.06.2024

Camus je můj hrdina navzdory tomu, že jsem tuhle knížku četl jako jeho první až někdy minulý rok, v osmadvaceti letech. Chtěl jsem se podívat, jestli bych i v jeho beletrii našel stejný sdílený smysl pro popasování se s absurditou světa, a… nemůžu úplně říct, že jsem našel :D Tahle knížka je trochu komplexnějším obrazem společenského nepochopení a staví proti sobě kolektivní morálku a individuální svědomí, čímž řeší trochu jiné otázky, než je metafyzičtější odkaz Camusovy filosofie. Zahlédl jsem tady v komentářích přirovnání ke Kafkově Procesu, které chápu, na druhou stranu Cizinci jako dílu není ukradená individualita protagonisty, Mersault není kolečko v soukolí, právěže stojí jako středobod vlastního vesmíru mimo svět společnosti, která se na něm dožaduje přehodnocení něčeho, co k přehodnocování vůbec není. Čtenář přitom tenhle fakt nemusí vůbec přijmout, protože většina z nás touží po nějaké formě konformity, ale v Cizinci neexistuje ani náznak takové tužby. Mersault dokáže být až k vzteku netečný, přesto je schopný u čtenáře vzbuzovat sympatie. Tím se kniha stává skoro anti-psychologickou novelou, dovádějící krizi ztráty absolutních hodnot k bezútěšnému závěru.

1 26.07.2020

Přečteno v originále.
Wow, humanistická fantasy, jak tomuhle může hraničně militantní ateista říct ne. Za posledních pár let a kousek jsem svůj čtenářský deníček zanedbával, takže k prvnímu dílu píšu komentář poznamenán přečtenou druhou knihou, která se po tématech náboženského despotismu vozí zdaleka víc. Světla severu musí dodat téhle křížové výpravě, která na křižovatce do Jeruzaléma zabloudila do nebe, potřebnou expozici a soustředí se tedy spíše na témata dětské nevinnosti, lidských kvalit vyjádřených činy oproštěných od původu (Lyra je na konci knížky napůl cigánka urozeného původu, napůl medvědice alumnae), a do jisté míry i lidské duše, byť se asi nedá žádnému čtenáři zazlívat, že to v tom zvláštním vztahu mezi dæmony a lidmi nevidí třeba ani do závěru knihy. To jsou právě ta témata, která činí tuhle fantasy ve svém žánru jedinečnou, bohužel mi přijde, že v prvním dílu nedostávají tolik prostoru? Nevím. Možná se mi to jen zdá, protože mi přišlo, že Pullman bojuje s tím, aby předestřel čtenáři svůj fantastický svět a svou chytrou epiku nějak přirozeně. Spoustu věcí se tedy dozvídáme skrz dialogy, které děj pravidelně zabrzdí, spousta prvků tu na mě působila naivně a nedomyšleně, a Lyře vedle jejího důvtipu k úspěchům hodně pomáhal i autor.
Jestli jste to možná někdo přečetl jako já na základě toho, že jste o tom slyšeli velký věci, a pak vám to přišlo spíš jako lepší průměr, musím podotknout, že druhý díl je nejen vejš, ale zpětně pozdvihne i tenhleten.

1 13.06.2020

Vančurův nezaměnitelný styl psaní je možná jediná věc, která pro mě držela knihu nad vodou. Příběh o předobráckém pekařovi si leccos vypůjčil z naturalistické literatury a och bože, jak tu já nesnášim. Čtenáři se až chce křičet, protože bezvýchodnost nesnadné situace se mu vůbec nemusí zdát tak absolutní, aby to všechno špatně dopadlo. K čemu je tedy román, který se snaží vzbudit sympatie, ale nemůže se mu to povést, protože si zrovna tenhle čtenář myslí, jak je Jan Marhoul zabedněnej pitomec. No jo, nářek privilegovaných. Jak se snažím naznačit, kladně tu dokážu hodnotit jedině formu.

1 21.09.2017

Umbrianě vládně nekonvenčnost, ale já jako jen příležitostní čtenář poezie těžko rozeznám, je-li unikátní právě této sbírce, či se shoduje s moderní poezií doby. Vlastně jsou mým lyrice slepým očím básně nerozeznatelné od drtivě většiny veršů, s kterými jsem se pokusil seznámit. Začínají mi připadat tyhle moje záznamy u básnických sbírek jako deník ztroskotance na širém moři – den sedmý, na horizontu stále žádná loď…

1 05.02.2017

Vzhledem k tomu, že jde o zápisky z vězení, nemůže člověk ani čekat nějakou zázračnou narativní strukturu, Muchovi se nicméně podařilo i těmto deníkovým záznamům vtisknout jasnou vyprávěcí základnu, včetně velmi uspěchaného, stísněného konce přesunu do Jáchymova. Zajímalo by mě tedy, jak moc bylo Studené slunce dílem edičních zásahů. Tak jako tak musím ocenit tuto knížku daleko víc, než takovou Reportáž psanou na oprátce – určitě ne kvůli formě samotné, ale především kvůli mnohem introspektivnější povaze textu, mnohem méně ublíženému obsahu a taky kvůli těm pasážím o literatuře. I ty ale přispěly k obrovské propasti mezi víceméně popisnými oddíly, které se věnovaly čistě technické stránce života v táboře, a sekcemi, co tu zkušenost zatahovaly do širších konceptů. Když jsem chválil narativní strukturu, tak jsem vlastně chválil dvě. Ale já bych to asi v přestávkách mezi fáráním jen těžko napsal líp.

1 05.02.2017

Co je asi nejúžasnější na téhle novele, že Procházka dokázal vytvořit ten nejživější obraz postav malé návsi v sotva stech stranách. Není to překvapivé výhradně kvůli rozsahu – druhá věc je, že jakákoliv promluva, která by měla tu drzost rozrůst se ve větší monolog, je pečlivě rozkouskována na stejně fragmentární záznamy, jako celý zbytek dialogů. Čtenářova pozornost je proto velmi přirozeně svedena k samotnému dění, k náznakovému a velmi, velmi atraktivnímu osobitému popisu. I díky tomu je těžké nevypěstovat si určité sympatie i k takovému zdánlivému zjevu, jakým je Picin, zvláště s ohledem na to, co se mu stane ke konci díla. Sebevražda jedné z postav na začátku zase působí velmi in medias res, teprve po ní se postupně seznamujeme s celou situací ve vsi, načež příběh začne opět gradovat a nabírá pořádně biblických a mytických rozměrů. Závěr… nevím, co si o něm myslet, ale v tu chvíli už mi to bylo jedno. Když jsem se k němu dočetl, měl jsem za sebou parádní čtenářský zážitek tak jako tak.

1 20.11.2016

V téhle antologii jsem se nejvíc našel v první sekci kapitoly ‚Kdo pije potmě víno‘, tedy v miniaturách čtyřverší, kde se Skácel snad i shlédnul v haiku, a nejlépe jsem v této části knížky viděl doslovem opěvovanou úspornost básníkova vyjádření. Do toho momentu na mě verše víceméně působily stejně, jako skoro všechna lyrická poezie, totiž zběsilým elektrickým výbojem, který může přeskočit jedině mezi gumovou rukavicí a skleněnou tabulí. Možná je to i tím, jak jsem Skácelově formě konečně přišel na kloub v sekci čtyřverší, že jsem pročítal druhou část výběru s daleko větším zápalem a objevil několik doopravdy skvostných a pamětihodných básní, zůstal nicméně vtíravý pocit při každém verši, který se začal rozlévat široko do stránky, že bych raději zase tu drobotinu, která svou nenápadností okouzluje mnohem lépe, než některé dalekosáhlejší obrazy. Snad je to právě kontrastem se zdánlivou jednoduchostí zbytku básně, že se občas objeví řádek působící notně těžkopádně. Ale snad je to jen tím, že jsem Skácelův výraz úplně nepochopil. Za ta čtyřverší bych klidně dal plný počet hvězdiček, za sbírku po nich čtyři, začátku tři… výsledek je tedy jasný.

1 10.11.2016

Ten metafikční začátek mě hned zkraje nechal trochu na vážkách, nicméně brzo jsem mu myslím přišel na kloub. Vyprávění o herci Vilému Habovi je totiž k ukousání nudné a poměrně stereotypní, jak ale kniha pokračovala dál, začal jsem v jeho romantické postavě vidět foil (musim si hodně rychle najít nějaký místo, kde hledat tuhle terminologii v češtině) protagonistovi a vypravěči, jehož všednost se samotným účinem kontrastu stala tím zajímavějším na románu. Nemohl jsem se dočkat, až prolistuji psychologizující útěky do světa velkého herce, abych se prokousal k další kapitole ze života spisovatelova. Vilém Haba možná prožívá dramatické lásky plné vášně a v záchvatech excesu rozbíjí zrcadla velikosti dospělého člověka, ale co to je proti sympatiívzbuzujícímu studu z bydlení v ševcovském krámě, co se snažíte skrýt před přítelkyní, o které máte pocit, že si ji ani nezasloužíte. Právě svou malostí, zranitelností, ale i (na literaturu tak psychologicky zaměřenou překvapivými) úspěchy je Aust postavou mnohem zajímavější, než se může fiktivnímu herci vůbec zdát. Ač je tedy jejich dynamika v zásadě funkční, nic to neubírá na faktu, že jsem veškeré vyprávění o Habovi těžce prozíval, takže za to jdu u takhle dlouhé knížky s hodnocením dolů

1 10.11.2016

Dost možná nejnezajímavější ze všech klasik, které jsem doposud četl. Ani jedna z povídek mi nic neřekla, zhola nic nedala, u každé z nich jsem se nudil a trpěl umělými a patetickými výjevy války. Kdepak, to bych lhal – ani trpět jsem nedokázal, jen jsem se netečně probíral stránkami a vždy na konci přemýšlel, kam Weiner ztratil závěr. Za to, že mě kniha ani pořádně nedokázala nasrat, jako to kdysi udělal Zola se Zabijákem, za to, že celkový obsah sbírky do několika měsíců navždy zapomenu, hodnotím knížku tak nízko, jako jsem tu ještě jinou nehodnotil. Možná bych potřeboval, aby mi někdo osvětlil, co je na tomhle díle tak imponujícího, já ale nenašel jediný moment, který by mi řekl něco nového.

1 09.10.2016

Proti experimentálním dílům nic nemám, nicméně u knížek mám zlozvyk hodnotit v kontextech, a co se absurdního dramatu tedy týče, Čekání na Godota mi přišlo o dost lepší. Musím nicméně Havlovi vzdát hold za snad až nezáměrnou satiru byrokracie obecně – dílo v sobě bude mít svoje poselství nejspíš i za dalších padesát let. Co je to ale proti Beckettově satiře samotné existence, že…

1 26.07.2016

Přečteno v originále. Dost brutální knížka. A co jsem slyšel od učitele literatury, autorka pro vyvedení čtenáře z míry ve své tvorbě nechodí daleko nikdy. Přitom já si myslel, že vydržím leccos. Leda prd. Pokud se ovšem člověk zrovna nepotýká s vlastním pocitem neklidu, může si přečíst skvělou, postmoderně magicky realistickou knížku. Nejen kvůli mistrné práci s jazykem, Toni navíc nabízí nejvyšší možnou dávku jakéhosi nadhledu, oproštění od jakýchkoli možných hodnot, když absolutně bez skrupulí ‚střílí do vlastních‘. Snad jen dobře, že rasisti nebývají moc sečtělí a že se Toni Morrison díky kritikám, ale i kvůli různým cenzorům dostane do rukou spíš někoho, kdo nehledá v románech didaktiku. Měl bych však jednu výtku. Ta morální nevyváženost postav je až přehnaná a vyústí v záměrnou literární izolaci velmi specifického vzorku afroameričanů. To souvisí i s všudypřítomnou tragikou, která se stupňuje a stupňuje do jedné rozsáhlé kaskády. Dá se to samozřejmě všechno brát jako známka již dříve naťuknutého relativismu, jen dohnaná ad absurdum, mně se ovšem toto tematické zúžení dost tlouklo s jinak velmi liberálním přístupem – aneb, jak si má čtenář ponechat nadhled, když je doslova bombardován jen tím nejhorším. Ale to je možná jen osobní preference.

1 27.04.2016

Lyricko-epický způsob psaní má bezesporu své výhody, neboť často dokáže přiblížit lyriku i takovému neznabohovi a literárnímu pohanovi, jako jsem já. Na druhou stranu se snadno může stát, že provázání obou druhů poezie zabředne do takové komplexnosti, až se v tom člověk nevyzná. To je právě Holanův příklad. A nemůžu s klidem říct, že není něco velmi zajímavého na způsobu, kterým je propletena realita se sněním do jednoho klubka, které pak může čtenář brát pouze jako celek, jenže se vkrádá otázka, zda by toho autor nedokázal docílit pouhou lyrikou. To je asi můj největší problém s básní, ta neustálá otázka: „Mám vůbec dávat pozor, co se tu děje? A jestli ne, proč tu ten příběh vůbec je?“ Jsem si jist, že s opakovaným čtením bych byl o básni moudřejší, pak ale jsou tu básně, které si nevyžadují tolik mojí pozornosti, tak proč se k téhle vracet…

1 02.04.2016