Weiler komentáře u knih

Karel Čapek a já, to nikdy nebyla záležitost hit or miss, totiž že bych jeho díla buď zbožňoval nebo nenáviděl. Nikdy jsem zvlášť nepřilnul k žádnýmu jeho počinu, byť se dotýká vždycky látky zajímavý a zpracovává jí povětšinou umně. Tohle drama je přesnou ukázkou toho, proč mám k Čapkovi takovej vztah. On spoustu témat určitym způsobem naťukne a pak zpracovává s jistou mírou naivity. A v jinejch dílech mi to pořád skřípe, ale alespoň je z toho pěkně cítit jeho pověstný humanismus. Tady z toho však pramení jasnej prvoplán. Bohatý téma rozpitvaný do kratičkých úvah a nic z toho, ale především postavy jako archetypy, láska informovaná výlučně skrze dialogy a příběh ohnutý okolo potřeb vyprávění a ne naopak. Jestli bych jedno dílo od Karla Čapka označil za vyloženě odfláknuté, bylo by to tohle.

1 04.11.2014

Začátek knížky je možná takový falešný tahák, jelikož skáče dost do děje, zatimco zbytek knihy se nese ve znamení popisů. Vlastně to skoro vypadá, jakoby můj jmenovec měl v šuplících nepoužité ódičky na Prahu a chtěl je někde prezentovat, tak okolo nich postavil skoro až neumně působící příběh študentíka Jordána. Nevim, jak to vypadalo tehdá, ale dneska se při představě rodilého Moraváka slintajícího nad krásou osudové Prahy, nemohoucího oka zahmouřit dokud nebude spát v jedné z jejích postelí, smíchy lámu v kříži. Jordánův láskyplný vztah k matičce měst je mi přirozeně blízký, ale minimálně z dnešního pohledu je myslitelný tak možná pro rodilého Pražáka. K sakru, kdybych se já narodil na Moravě, tak si nejspíš jedu Brno a na to jsem hrd. Tyhle statické pasáže však mají (i s přihlédnutím k závěru) pravděpodobně působit jako hyperbola, nad čím ale kroutím hlavou doteď jsou občasné monology, které působí v rámci díla naprosto nepřirozeně. Naopak se mi líbila Jordánova dostaveníčka s Klárou, která dýchají životem a navozují ve čtenáři ten správný pocit jemně okázalého, hravého a mladistvě naivního flirtu, jehož hranice s opravdovou hlubokou láskou je tenčí než pavučinka. Román z toho nakonec vyjde jako poměrně střízlivý příběh plný deziluzí, tragický svým vyzněním, umělecky však sahá do sfér, o kterých si nejsem až tak jist, že na ně má. Jako stravitelná obdoba naturalismu nicméně výborné.

1 16.12.2013

Vaškova stylizace je natolik autentická, že náhle neexistuje státní úředníček, nýbrž ramenatý bard, který v uhelném dole cedí krev na papír a vznikají z toho básně. Mezi nimi se najde celá řada přímo monumentálních hymnických veršů, které navíc úžasně vykreslí atmosféru a připodobní slezský národ k odevzdanému, přesto silnému lidu porobenému Němci a (paradoxně) Židy. Samozřejmě z toho cítíte velkou míru nadsázky, jenže se nedá nevyhnout momentům, kdy díky Petru Bezručovi cítíte touhu všechno rozbít, udělat revoluci a bít Poláky přes zátylky. Ne celá sbírka se však nese v tomhle duchu a možná je to i tím, že poezii moc nerozumím, nicméně rytmicky mi nesedělo víc, než pár řádků a ne vždy jsem v tom cítil záměr. Bezručova chmurná vize Slezska by každopádně byla dobrým materiálem i pro dramatickou adaptaci a rozhodně je to dobrá kniha, po které sáhnout, když máte pocit, že trpíte bezprávím, protože litovat se je nejlépe se zaťatou pěstí.

1 19.11.2013

Přečteno v originále: Lewise Carrolla můžete podle jeho stěžejního díla považovat za náruživého uživatele tvrdých drog nebo génia. Já se přikláním spíše k druhé interpretaci, jelikož bych neřadil Alenku do literatury nesmyslné, nýbrž pouze absurdní. Celá řada věcí totiž v obou knihách dává smysl a je naopak úžasnou hříčkou s náladou, s vnitřním dítětem, s jazykem - právě to mě na knížce dost přitahovalo a osobně si neumím představit knihu přeloženou do češtiny. Vlastně se ani místnímu poměrně nízkému hodnocení nedivím, protože množství věcí, které se ztratí v překladu, je tu nezměrné. Humor je často postaven na vršení jednoho nesmyslu na druhý, perfektní je královnina neustálá touha sekat hlavy i když nikomu o kejhák nikdy nejde. Příběh za zrcadlem je již o něco vážnější a možná by mu slušelo umístění spíše před Wonderland, ale jediné, co mě na celé knížce vyloženě mrzelo, byly oba konce, jelikož literární sny jsou tu do toho, aby se prožívaly - rozhodně se z nich nechceme za žádných okolností probudit, smést to ze stolu konstatováním, že se to celé děje v Alenčině hlavě... ať si, ale čtenáři to prosím neříkejte.

1 15.11.2013

Je to paradoxní, ale zaláskovanej stopař, kde bylo nejméně Marvina a nejméně Forda Prefecta, mi doposud přišel jako nejlepší titul v sérii. Zatímco u předchozích jsem četl, nad stránkami se bavil a pak na ní hned zapomněl, abych se věnoval jiným věcem, Sbohem, a dík za ryby jsem hltal, nad stránkami se opět bavil, tentokrát jsem se však nemohl dočkat opět cesty z práce, až se zase v autobuse do knihy ponořím. Arturův nevynucený románek, který paradoxně není s Trillian (a to už jsem si myslel, že ten filmový kniha nemůže překonat), je psaný laskavým jazykem a s lehoučkou romantikou, těch několik tajemství v pozadí pak žene děj neustále dopředu - ano, to je ta dynamika, která mi v předchozích knihách chyběla. Poustevník na konci knihy, ale hlavně humorná příhoda se sušenkami na nádraží byly skutečně nezapomenutelné motivy a jsem zvědavý na pátý díl téhle trilogie.

1 15.11.2013

Přečteno v originále i v českém překladu: Samozřejmě mě k přečtení knihy donutil na její motivy natočený film. Chuck sám se o něm zmínil jako o lepší verzi jeho Klubu Rváčů, ale já bych to až tak definitivně neviděl. Obě díla jsou skvělá, každé má cosi do sebe a v knize je toho šokujícího možná trochu víc. To dokazuje už jen rebelský Palahniukův přístup k napsání knihy, která by šokovala ještě víc, než jeho tehdy nepřijatá prvotina. Styl, jakým autor píše, je unikátní a nezaměnitelný a je to takový stravitelný proud vědomí. Poselství knihy navíc jakoby mluvilo z duše své generaci a tak není divu, že se kolem Tylera Durdena utvoří tak početná armáda. Jak kniha, tak film pro mě zůstanou důležitými díly konce tisíciletí.

1 02.10.2012

Hlavně klídek - tak to jsem používal ještě tak měsíc po dočtení knihy. Já jsem magor do Mrakoplaše a tak mě ani jeho "australské" dobrodružství nezklamalo. V posledních jeho knihách navíc perlí čarodějové, kteří jsou pro mě z celé Zeměplochy těmi naprosto nejvtipnějšími. Jen jsem trochu doufal, že Mrakoplaš skončí s Neilette. Nu což, asi by mu neslušelo, kdyby se usadil, co bychom pak četli.

1 20.04.2012

Hodnocení je relativní k ostatním Zeměplochám, jinak bych dal jako nepříčetný fanda pět. Ale jednak jsem četl Zloděje času hned po Pravdě a jednak mě znervózňovalo, jak s časem nakládají mniši. A Smrťe bylo na můj vkus málo. Naopak Válka pod pantoflem byl velice geniální moment a seznamování Auditorů s lidským tělem táhlo obsah hrozně nahoru. Takže pro mě měla kniha výrazně stoupavou tendenci.

1 13.04.2012

Přečteno v originále.
Skoro se mi to chce označit za humoristickou knihu, která se trpkým humorem vypořádává s tématy hluchnutí, stárnutí i umírání. Nevěděl bych, co od knihy dopředu čekat, rozhodně bych si ale nemyslel, že to budu hltat se stejným zaujetím a nadšením, jako bych četl napínavou detektivku nebo strhující dobrodružný román. David Lodge umí transformovat nejvšednější strasti stárnoucího profesora v pohlcující příběh, který možná nemá úplně uspokojivý konec, který mi ale jako mladému dospělému výborně přiblížil svět intelektuálního důchodce. Hraničně perverzní fantasie o psychotické studentce nevyjímaje.
Přesto to asi není zrovna knížka pro každého. Nevím, jak bych se na ni tvářil, kdybych ji četl v překladu a bez jazykovědného vzdělání. Na druhou stranu, v takové situaci bych se k ní asi nedostal vůbec.

16.01.2023

Přečteno v originále. Nečekal jsem od knihy žádný supr nadupaný high fantasy, a taky jsem žádný nedostal. Zatěžko mi ale shrnout, o čem kniha vlastně je. Když řeknu, že je to taková snapshot kronika Cobiah Marrinera, opomenu v knize dost podstatný náhled do počátků pirátského Lion’s Archu. Kdybych ji ovšem shrnul jako knihu o (znovu)založení Lion’s Archu, musel bych minimálně dodat, že je to „očima“ Cobiah Marrinera. Jenže ono není. Jako u spousty fantasy se tady potýkám s problémem psaní ve třetí osobě, přestože autorka očividně až trochu moc přilnula ke svému protagonistovi. Já bych dal přednost lepšímu zpracování rámcového příběhu, ale čemu bych dal přednost já, je asi irelevantní. Co ovšem irelevantní není, je celková narativní nesoustředěnost. Není to totiž jen Coby vs. LA – vstupují do toho ještě vzestup Orru a politické techtle mechtle s Krytou. Asi není divu, že kniha nese nic moc neříkající název Moře Nářků a snaží se pod něj nacpat všechny tyhle roviny příběhu. Krom života Cobyho však není ani jedné z nich učiněno zadost, protože takové události by klidně vystačily na celou knižní sérii, ne na jeden paperback. V důsledku toho se všechny klíčové události odehrávají v řádu několika málo dní, což rozděluje knihu do nepřirozených aktů a produkuje křečovité zvraty. Některé z nich asi dokážou trošku zasáhnout u srdce, některé z nich jsou ale nekonečně předvídatelné a naivní. Když se ale od toho všeho oprostím a soustředím se na hlavního hrdinu, taky to není žádná sláva. Ačkoliv se mi nápad impulzivního námořníka, kterýmu vždycky všechno nějak vyjde, celkem líbí, Cobiah je tak trošku Mary Sue, a minimálně jeho romantická zápletka mě vytáčela. Absolutně nechápu, co na něm vyrovnaná Isaye viděla – ne snad nutně proto, že si myslím, že jsou nekompatibilní, ale protože autorka nikde nevěnovala prostor nějaké přirozené chemii mezi oběma postavami. Stejně jako spousta dalších věcí je tedy vývoj jejich vztahu nevyřčenou věcí, o které si máme myslet, že se stala někdy, když jsme se zrovna nemohli dívat. Takže ačkoliv je kniha čtivá, její námět by vydal na mnohem zajímavěji napsanou fikci.

07.06.2020

Otevřenost výpovědí postmoderní literatury je jedna věc. Otevřenost postmoderní literatury je věc druhá. Samozřejmě, záměr je protřelému čtenáři jasný, a když jsou zkrátka některé konvence vyprávění vynechány – konvence jako vypointovanost, poselství, dokonce i téma – čtenáře to spíš donutí se ptát: „Oukej. Proč? Proč jsem měl tohle číst?“ A tahle otázka by měla být položena čtenářem u každého titulu. Kniha jako taková samozřejmě nedluží odpověď, nicméně odpověď by dle mého existovat měla. A její uspokojivost by pak měla odpovídat hodnotě literatury. Balabánovy Prázdniny jsou jednou z těch knih, které pro svou otevřenost nabízí tak širokou škálu odpovědí, že může jít o dílo stejně tak bezvýznamné jako dokonalé. Shodou okolností se dá tahle škála aplikovat i na vztah postav k reálnému světu. A jelikož to označuju za shodu okolností, hodnotím knihu celkem průměrně. Nejpozději do měsíce se na ni budu horko těžko rozvzpomínat.

12.05.2017

Z knihovny jsem si ve skutečnosti půjčil verzi s textem Jiné oči Jiřího Mahena od Milana Suchomela, který, pochopil-li jsem to dobře, by měl být odbornější statí zabývající se právě sbírkou próz Měsíc. Bylo tam zdánlivě vše od kontextu díla, přes poodhalení témat a motivů, až po recepci. Asi jste již podle mých dosavadních slov poznali, že jsem tuto část knihy nečetl. Přitom by docela klidně mohla vylepšit můj názor na Mahenovu tvorbu, ale v samotných fantaskních mini-povídkách údajně ve stylu poetismu jsem našel málo důvodů, proč si ji přečíst. Jen zběžným prolistováním a přečtením doslovu (snad z pera Ludvíka Kundery?) jsem pochopil, že dobová recepce díla nebyla zrovna vlídná a musím říct, že se kritikům nedivím. Těžko se v tom hledalo… cokoliv. Snad krom té „čisté fantazie“. A to má být tedy ono? Přijde mi, jako by si předmluva a samotné kapitoly měsíce protiřečily. Nebo třeba má jít o důvtipný manifest l’art pour l’artu. Případně jen prosté vymezení se účelnosti literatury gestem v duchu modernistickým. Ať je to, jak chce, prozatím odmítám knize věnovat více pozornosti a snad bych si ji uměl představit lépe jako poezii.

31.12.2016

Skvělej nápad, inovovat jazyk v něčem už samo o sobě tak matnym, jako jsou básnické obrazy… Přesto jsem se dokázal i v Halasových verších ztratit – a to v dobrym i ve zlym. Jako většinu poezie, i tuhle si budu muset dát na seznam těch, kterejm věnovat trochu víc času, než to naprostý minimum před zkouškama.

20.11.2016

Pořádnej komentář si nechám na příští čtení (jestli nějaké bude), hodnocení nechám standardně tak, jak moc mi utkvěla sbírka v paměti. Moc ne. Pamatuji si víc okolnosti vzniku, než její obsah.

20.11.2016

Poezie, jako je sbírka Český orloj, mě nutí silně přemýšlet nad způsobem, jakým básně čtu a především zaznamenávám. Nemyslím tím ani tolik zaznamenávání sem, i když to tu beru spíš jako čtenářský deníček (byť v hodnotící formě). Snažím se o téhle knížce napsat něco v metru po cestě do práce a není divu, že mi to nejde tak snadno, jako u románů, potažmo epiky. Co si o téhle knížce vůbec ještě pamatuju? Podobnou strukturu, jako mají Tomanovy Měsíce, s tím rozdílem, že Český Orloj je daleko zastřenější. Sbírka je vlastně takovou antitezí. Obě knížky by možná zasloužily učené srovnání. Možná už někde existuje. Já o tom nic vědět nemohu – ani Šiktanc mě do poezie nenaverboval.

10.11.2016

Tahle knížka oslní spíš formou, než syžetem. Což je poměrně škoda, protože k jakés takés literární dokonalosti skutečně nechybělo málo – práce s postmodernistickým výrazem má v tomhle případě velký potenciál nahrávat sdělení, to ale nikdy nezaútočí takovou silou, jakou by mohlo. A sahám po poněkud ironické metafoře, když hovořím o útoku, neboť hlavní silou díla je ubíjející nuda, cyklické pasáže, bezmocnost postav, nevýbojnost jejich chování i bezvýslednost jakéhokoli jejich projevu vzdoru. Prázdnota životů hlavních hrdinů, kteří jsou pečlivě vybráni z řad všedních intelektuálů i nenápadných „dělníků“, dokáže čtenáře štípnout, dokonce zakousnout, nikdy se ale pořádně nezaryje pod kůži. I když to je možná pouze mou životní zkušeností, že jsem nikdy nepocítil, jakoby stejný osud kdy mohl potkat mě. Nejspíš jsem se jenom neuměl vžít do perspektivy téhle hmyzí sbírky zahnané do kouta. Což na jednu stranu dává smysl, u tohohle naoko laboratorního pozorování, na stranu druhou to působí méně jako ten typ literatury, který chcete prožívat, a více jako ten typ, který rádi zkoumáte a analyzujete. Což taky není k zahození.

09.10.2016

Přečteno v originále: Vážně by mě zajímalo, jak vypadá překlad téhle knížky, protože při čtení v angličtině jsem měl tu výhodu, že jsem význam Nadsatu celkem podchytil a zajímalo by mě, do jaké míry bych rozuměl bez pomůcky znalosti slovanského jazyka. Jinak však nemůžu o knížce říct nic moc revolučního, jen mi přijde celkem… meh! Měla pár dobrých myšlenek, a co se konfliktu vůle vs. poslušnost týče, jde rozhodně o zajímavou a stále živou otázku, jenže Burgess jí bohužel vyřeší za čtenáře. A osobně nemám nic proti poslední kapitole, o které se vedou spory, jestli tam být má nebo ne, jestli na ní Anthony trvá, pro mě za mě. Problém toho, jestli je knížka (podle slov samotného autora) příliš didaktická na to, aby byla umělecká, čili nikoliv, totiž nespočívá v oné poslední kapitole. Ta tento problém jen zvýrazňuje. Já totiž musím souhlasit s názorem, že knížka je příliš didaktická. Na druhou stranu je tu skvělá hra s jazykem, která zde není jen čistě kvůli experimentaci, ale má svojí funkci, plus jsou zde momenty hraničící s genialitou. Ve výsledku to u mě vydá na lehký nadprůměr.

14.07.2015

Kalibův zločin mě moc nebavil, neumim si představit sedět třeba tři hodiny a koukat, jak herci na scéně probíraj ten vyloženě materialistickej přístup ke světu. Celý drama se věnuje tomu, že si holka veme člověka, aby si do budoucna zajistila život, ale stane se, že se chudák Vojta pro svou antisociálnost do ní zamiluje. Z lásky se pak u něj rychle vyvine zášť, když zjistí, že jeho syn není jeho. Kaliba je vlastně v celym románu jediná pochopitelná postava, čímž samozŘEJMĚ NECHI ŘÍCT! že by se s ním čtenář ztotožnil, ale on jedinej jako postava působí plasticky. Ostatní jsou tam v zásadě jenom, aby ho nasrali nebo drželi s ním. Dejme tomu, že Kalibova rodina je v tomhle ohledu vykreslena líp, paradoxně skrze dialogy lidí z Kadliny strany a svým působením spíše v pozadí – hodně se o nich dovíme, málo se toho dovíme od nich. Vyvstává zajímavej konflikt, kdo je vlastně tady zlej, víme jistě jen, že Kaliba to není, že to je spíš chudák. Stejně: umim si představit, že by se tahle látka dala zpracovat líp.

29.03.2014

Vliv obrození je na díle hrozně znát a rozhodně to nepůsobí historicky, nýbrž jakoby jistá skupinka obrozenců cestovala v čase, navlíkla si kostýmy a hrála si na dobu Husovu. Dekret kutnohorský je výrazně glorifikován jako nejklíčovější listina české historie a i přes její reálné negativní dopady je v knize popisován jako to nejlepší, co se všem přítomným mohlo přihodit. Přitom Boček se rozejde se svojí německou kundicí, se kterou se ovšem na začátku díla hrozně milujou a i vypravěč tak nějak naznačuje, že na tom neni nic špatnýho, když se maj rádi dva lidi z jinýho národa, jenže pak v básníkovi z nepochopitelnýho důvodu národní hrdost naprosto vytlačí veškerý myšlenky na pěkný Bavorky a happy end je kde? Král Václav je tu zobrazenej jak největší fellák, co si chodí po Praze a baví se procvičovánim svý moci, což ovšem k tomu celkovýmu ladění docela sedí a jeho vedlejší dějová linka s chudákem Sekyrkou působí jako zábavný odlehčení. I když to může znít, jakože považuju Dekret za neuvěřitelnou slátaninu, hodnotím veskrze kladně, jelikož Tyl dokazuje své spisovatelské schopnosti a kniha umí bavit i přesto, že se tam vlastně děje úplný hovno.

09.12.2013

Ne to nejlepší, co jsem od Čapka četl, i když jsem dosud četl převážně prd. Boží muka jsou sbírkou se silnými lyrickými elementy a v próze mi to ne vždycky sedí... spíš nikdy. Většina příběhů mě přitom ze začátku chytla, jak ale u každé přibývalo stránek, tak mne spíše otupovala: sposuta statických a zamyšlených pasáží, jakési filozofování. Absurdní je chování některých postav, dialogy přestřelené a například v Lídě tak relativně slušnou premisu totálně rozbije náhlý a nicneříkající konec. Aby se ovšem Lída vrátila v pokračování o pár stránek dále, tentokrát totálně mimo mísu, rozebírající cokoli bylo na první povídce ještě tak půvabné. V díle se však i vyskytují povídky, nad kterými se ne úplně pozastavíte, možná jednou dvakrát, ty se čtou dobře a nenechají čtenáři v hlavě takový bordel. Povídka Na zámku je sama o sobě úplný skvost, té samotné bych s klidem napálil pět hvězdiček, obecně Trapné povídky považuji za tu lepší polovinu knihy, takže budu milosrdný a nechám hodnocení někde na průměru, lehce nad průměrem: jsou to tři hvězdičky s výrazným plusem.

15.11.2013