whale77 komentáře u knih

Kdyby Lindgrenová napsala jen tuhle jedinou knížku, tak bych stejně řekla, že je to nejlepší autorka na světě :-) Dětská autorka, která mě svým psaním okouzlila nejen v dětství, ale přetrvává to i v dospělosti. Ronja je jedna z mých nejoblíbenějších knížek, včetně zfilmované podoby!
Autorka do téhle knížky dostala a směrem ke čtenáři předala tolik emocí: lásky k přírodě, rodině a blízkým, i k sobě samé, ale i vztek, odvahu, hrdost, touhu, všechno a velice živě, přesvědčivě. Každý řádek (určitě i díky představě ovlivněné filmovou verzí) vyvolává tak živé obrazy a skvěle podněcuje fantazii. Zbožňuju sekernici Lovisu, miluju „mačo“ Matyse, chtěla bych mít (i pro své děti) dětství jako Ronja a umřít jako Plešek. A občas si zabydlet v lese, jako byl ten Matysův (samozřejmě ozbrojená, abych přežila všechny ty větrnice – harpyje a medvědy a bludičky a šedivíky).

16 28.07.2018

Jonasson (včetně Stránského) je láska na první poslech! Začala jsem Zabijákem, přes oba Staříky a Analfabetku jsem se proposlouchala k Pomstě a už bych ráda další. Má to sice všechno na jedno brdo - skupina lidí se zvláštními osudy na útěku, černý humor, svérázné pojetí politiky, exploze, Afrika,... - ale pořád to funguje. Jeho postavy mi jsou tak blízké! I když se autor dotýká řady témat, která by v dnešní překorektní době mohla být považovaná za hraniční, vypořádává se s nimi obratně – svoje si řekne a přesto nikoho neurazí. A v této knížce navíc ženská superhrdinka, co víc si přát!

13 01.03.2022

Přečteno už poněkolikáté (i „ušima“ od úžasného J. Lábuse), poprvé předčítáno i našim dětem (9,7,4) a zase super! Bez ohledu na to, co se o Rowlingové porůznu říká, šeptá a vymýšlí (ukradená inspirace, týmová práce na díle,...), tuhle knížku (a vlastně i celou sérii) považuji za skvěle skloubenou souhru autorčiny fantazie, napínavého a dobře promyšleného příběhu, nádherně zpracovaného jazyka (mluvím o překladu do ČJ), trefení se do chuti čtenářů (jakéhokoliv věku i v jakékoliv době) a štěstí i na pěkné filmové zpracování.

13 02.09.2019

Příběhy z druhé světové války mě oslovují celý život, jak ty klasické, co jsem četla už na střední, tak ty novější, ke kterým se dostávám až v dospělosti. Tuhle knížku jsem sice jen poslouchala v rozhlasové předčítací verzi, ale i tak mě nadchla. Životní osudy z té doby jsou tak stejné a přece každý tak originální. I delší dobu od dočtení ve mně stále zaznívá příznivý pocit ze stylu psaní, smutno z vystihnuté atmosféry, zaujetí z vyprávění a veskrze pozitivní názor, který mě možná časem donutí si knížku přečíst i očima.

12 28.03.2022

Tenhle klasický příběh, poplatný pro každou dobu, jsem znala dřív, než jsem si ho přečetla (resp. poslechla jako audioknížku v úžasném přednesu Josefa Somra). Díky mnoha filmovým i animovaným zpracováním, ale i díky četným pop-odkazům v jiných filmech a seriálech (napadá mě např. seriál Moje rodina, kde zubař Ben je Scrooge jak vyšitý). Knížku jsem poslouchala v lednu, krátce po Vánocích, kdy sváteční nálada ve mně ještě doznívala, a teď, v prosinci, když na ni vzpomínám, mám chuť si ji pustit znovu, abych si ten hezký pocit znovu přivolala.

11 19.12.2023

Opakování – matka moudrosti, v mém případě už také trochu trapnosti: co ilustrovala Zmatlíková, nemůže být špatný. A když to ještě k tomu napsala Lindgrenová, tak to už je prostě záruka superkvalitního počteníčka.
Lindgrenová je autorka, která myšlením (rozuměj vnímáním) „zamrzla“ v dětství a proto dokázala přesně vypíchnout ty chvilky z jejího vlastního vzpomínání tak, aby to nebyla jen vzpomínkovka, ale aby knížka chytila a nepustila hlavně dětského čtenáře.
Ačkoliv knížka popisuje dětství v době, která je s tou dnešní nesrovnatelná (pěší cesta do školy dětí bez dospělého doprovodu, jízda na velkou dálku na saních, život bez TV a PC,...), text je velmi srozumitelný (žádné archaismy) a příběhy lákají i dnešní děti k prožití podobných dobrodružství.
Jak já jí to dětství závidím a jak moc ho přeju svým dětem!
Knížka, kterou prostě musí přečíst naprosto každý, a které bych nejradši dala hvězd deset.

11 26.08.2019

Úžasný příběh, který mě nejdřív uhranul jako film s naprosto dokonalým hereckým obsazením a „dorazil“ mě v knize, která se na dlouhé roky stala mou nejoblíbenější. (Ne, že bych teď měla nějakou knihu víc oblíbenou, jen už prostě nevnímám věci tak jednoduše, abych o nich uměla rozhodovat, která je v čemkoliv nej... Záleží na okolnostech.) Pořád ale patří mezi mé topovky a užila jsem si ji i v audioverzi, v přednesu Martina Stránského. Naštěstí to byla má první audiokniha v jeho provedení, protože poté jsem si od něj naposlouchala všechny knížky od Jonassona a ze začátku jsem v Analfabetce a jiných Jonassonových humoristických hrdinkách slyšela Sofii, což se moc neslučovalo, ale pořád to ještě byla ta lepší varianta, než kdybych ty dva žánry poslouchala v obráceném pořadí.
Jak jsem již jinde zmiňovala, příběhy z 2. světové války mají (nejen pro mě) své kouzlo a dokážou se nás dotknout hlouběji. Sofiin speciální příběh, který je hlavním táhlem a tím, co vám po dočtení knihy / shlédnutí filmu uvízne v hlavě, je tak mrazivý, že přebije vše ostatní v knize – i to, že hlavním hrdinou je vlastně Stingo.

9 09.05.2022

Můj osobní problém s medvídkem Pú tkví ve dvou věcech:
1) v mládí se mi k němu podařilo získat silnou averzi (díky jednomu psychopatovi, co mi z Anglie asi půl roku posílal každý! den pohledy právě s medvídkem Pú),
2) ten příběh je hodně specifický, až jaksi děsivě strašidelný, trochu s nádechem Alenky. Teď v dospělosti mi každé z těch zvířátek připadá jako psychiatrická diagnóza – medvídek zajídající pocit osamělosti medem, flegmaticky depresivní Oslík, hyperaktivní Tygr, vyhořelá Sova, neurotické Prasátko,... A proto se mi ta knížka konečně zalíbila. Ale u našich dětí zatím taky nezabodovala, možná proto, že použitý jazyk a styl psaní jsou trochu „starodávnější“. Věřím ale, že tomu dají ještě druhou šanci, protože nedávno viděly kreslený i hraný film a ty se jim líbily.

9 07.08.2019

Už si nevzpomenu, jestli jsem dřív četla knížku, nebo viděla film. Oboje už na střední škole a oboje jsem zbožňovala. S věkem se dostavila kritičnost a knížka je samozřejmě lepší (i když Steve McQueen a Dustin Hoffman jsou velké trumfy) a jsem ráda, že jsem si ji po letech (i díky Čtenářské výzvě) přečetla znovu. Kritičnost se s lety dostavila i u knížky, protože v hrdinovi prostě taky už vidím i toho lempla, co si umí omluvit a posvětit každou svou levárnu. Navíc jsem mezitím shlédla dokument o tom, že autenticita příběhů není zase až tak autentická (příběhy jsou poslepované ze života více vězňů). Nicméně! Přesto je to pořád nádherně odvyprávěný dobrodružný příběh, kdy jste (ať chcete, nebo ne) na straně hlavního hrdiny a kdy čtete jedním dechem a prožíváte všechny pocity s ním.
I jazykové zpracování (překladu) je kvalitní, nic neruší, dokonce ani ne příliš obvyklá forma přítomného času při vypravování.
Co vidím jako falešnou reklamu (minispoiler), je větička: „o příteli roztrhaném žraloky při pokusu o útěk“. Tenkrát kdysi jsem totiž četla jen kratší verzi a tentokrát jsem se (jako správný žralokofil) těšila, že si konečně přečtu i o tomhle, co se do kratší verze ani do filmu nevešlo. A nic. Přítel nezkoušel utéct, když ho žraloci trhali, takže moje srdce, prahnoucí po klasickém žraločím útoku, se nedočkalo. Ale to nic nemění na faktu, že takhle knížka je klasika, kterou by měl znát každý a kterou si ráda zase někdy přečtu.

8 24.07.2019

Protože tahle povídání patřila k povinné četbě na základce, všichni je známe jak vlastní boty - také díky zpracování některých dílů do animovaných filmů a v nich díky vypravěčskému umu mistra Högera. Ale díky právě těmto zprofanovanějším kapitolám (Jak myli podlahu, O noční košilce,...) člověk po desetiletích znovuobjevuje i kapitoly zapomenuté.
Nutno říci, že jako kritičtější, dospělý čtenář vnímám některé z těch zapomenutých jako slabší – byť na druhou stranu připouštím možnost, že jako dítěti se mi to naopak líbilo (a dnešním dětem se také líbit může). Mám na mysli dvě kapitoly, ze kterých (na mě) čišelo, že byly napsány jen jaksi do počtu, „vynuceně“. Jedná se o povídání o vánočním povídce o pejskovi a kočičce do rozhlasu a pak taky část, kdy dostal dopis od dětí ze školy. Dokonce jsem tu vánoční povídku před pár lety slyšela jako audio (s Uršulou Klukovou) a říkala jsem si, že to snad není od Čapka, ale nějaká „fanfiction“ a proto jsem si to následně přečetla a zjistila, že bohužel ne.
Ty mé výhrady ale můžou být způsobené tím, že prostě na čtení mám radši z Čapků Karla. Ale Josefovy obrázky zbožňuju v jakékoliv knížce a i tady jsou naprosto úžasné! Prostě klasika.

7 05.01.2018

Číst detektivky Agathy Christie není jako – ježiš, vona čte detektivky, JENOM detektivky. To je naopak přesně to, co vědci a lékaři doporučují jako prevenci proti Alzheimerovi a podobným radostem. Jakékoliv zaměstnávání mozku, procvičování paměti a trénování logiky (kterých si při četbě ACH detektivek užijete až až) je totiž prevence jako prase.
Prasátko.
Pěti malými prásátky v tomto příběhu označuje na základě podobnosti s dětskou říkankou Hercule Poirot pět svědků vraždy sukničkářského malíře, za niž byla odsouzena již před šestnácti lety jeho žena a matka dívky, která Hercula požádala o přešetření dávného případu.
I když prozradím, že Hercule Poirot nakonec najde vraha skutečného, vlastně nic neprozrazuji, neboť kdo zná Hercula, tak ví, že ten je zkrátka neomylný. Teď mě napadá – kdyby se Hercule Poirot dnes setkal s Sheldonem Cooperem z Teorie velkého třesku, kdo z nich by měl pravdu?

Nedomnívám se, že by Agatha Christie měla nějakou vysloveně špatnou knížku. Z každé její práce je poznat nejen skvělý cit pro jazyk, ale hlavně velmi dobrá, až nadčasová znalost psychologie a jednání různých typů lidí. Perfektně se jí daří říct vše podstatné a přitom čtenáři neprozradit nic, čím chce překvapit. Nabízí čtenáři velké množství tipů na řešení. Čtenář může v průběhu četby hádat, jak to dopadne, a i když se trefí, stejně je zvědavý, jakým způsobem to ale nakonec bylo provedeno. Zkrátka, detektivka jak má být. (Všechny od ACH!)

7 17.02.2017

Řekla bych, že tahle knížka od Jonassona se mi po příběhové stránce líbila nejvíc. I když je pro mě opravdu těžké srovnávat, já hltám každou jeho knížku (v přednesu Martina Stránského). Ale asi moje podvědomí, ta černější strana osobnosti, toužící někdy všechny prudiče, co mi kazí dobrou náladu, taky nějak vyprudit :-D, se tady s nápadem Sladké pomsty dokonale ztotožnila. Jsem ráda, že Jonasson vždycky i ze sebečerněji vypadající situace dokáže vyloudit happy-end, protože jeho hrdinům pokaždé fandím a prožívám s napětím všechny peripetie, kdy už si říkám, že z tohohle se nedostanou - a to bych byla hodně frustrovaná.

6 14.03.2022

I tuhle Jonassonovinu jsem četla jen ušima od čím dál (mnou) zbožňovanějšího Stránského. Na děj i způsob zpracování jsem byla připravená díky poslechu už jedničky, Analfabetky a Zabijáka, takže spíš než nějaké nadšení u mě proběhlo takové to utvrzení, že autor mě prostě baví, a i když nepřichází s ničím novým, tak je prostě super. Absurdní scény, u kterých si však řeknu: ale jo, proč by vlastně ne, mě naprosto uchvacují. Vzhledem k současné situaci na Ukrajině očekávám, že Stařík brzy oslaví 102. narozeniny a půjde si popovídat s Lavrovem, přičemž se mu náhodou podaří odvézt nějakou tu jadernou zbraň do Malmköpingu.

6 14.03.2022

Pamatuju si, že jako dítě jsem tu stářím zažloutlou knížku (vyššího, ale útlého formátu) z babiččiny knihovny vytahovala obzvlášť ráda. Obrázky Karla Svolinského mám dnes ráda spíš ty „divočejší“, jen třemi barvami malované, jako např. v ilustracích Pohádek Boženy Němcové. Ale v dětství mi připadaly trochu strašidelné, proto jsem si u Zrzečky užívala klidných, skoro až fotograficky realistických obrázků přírody, které pro mě zde byly a dodnes jsou důležitější než oba Zrzeččiny příběhy samotné. Předčítala jsem je nyní našim dětem a poslechla jsem si i lehce zkrácenou verzi od mistrovského vypravěče Högera a myslím, že je to nadčasová knížka, kterou budou moct poslouchat i další generace dětí.

6 07.02.2022

Jako dospělák s radostí čtoucí hravou, krásnou a nekonečnou češtinu jsem si tuhle knížku opět, už asi po dvacáté, užila. Jako předčítající rodič jsem ale nově naplněna pochybnostmi, jestli si to stejně radostně užívají i děti. Aspoň ty naše – jsme multilinguální rodina a jim je zatím bližší holandština a měla jsem trochu potřebu jim častěji něco objasňovat a „překládat“. Ale snad jen sýčkuji! Pro mě bylo třeba obohacením to, že teď z pohledu člověka učícího se právě holandsky, jsem si v Detektivní pohádce uvědomila, že tlustý holandský detektiv Valijse (pozor, někdo můžete mít jiné vydání, kde figuruje jako francouzský detektiv Valis!) se holandsky čte jako „valejse“, což zase věci přidalo nový rozměr :-)
Samozřejmě pět hvězd a do dětské knihovničky (a vlastně i dospělácké knihovny) rozhodně patří!

6 01.06.2018

Poslouchala jsem jako (předpokládám) neprofesionálně načtenou audio verzi, navíc ve slovenštině a navzdory obému jsem si četbu ušima užila stejně jako dříve (několikrát!) zhlédnutý film. Obohatila mě nejen o některá slovenská slovíčka, ale i o několik scén, které se do filmu nedostaly. Osobně mám radši tyhle Kingovy horory, bez nadpřirozených postav a jevů, takové „ze života“, které svou vyšší pravděpodobností, že by se mohly udát, děsí víc než Pennywise. Poslechla jsem si ráda, stojí za přečtení, ale když se budu k Misery vracet, tak příště zase určitě k té filmové.

5 19.12.2023

Když jsem si zde přečetla poměrně dost velké množství negativních dojmů z knížky, zkusila jsem to asi po 20 letech podruhé, tentokrát jako audioknihu. Byla jsem zvědavá, jestli se mi názor změní také k horšímu, protože Garpa jsem považovala za jednu z těch lepších knížek od Irvinga. Pro mě stejně dobrou jako Hampshire a Moštárna. Když jsem tenkrát knížku četla poprvé, zanechal ve mně Irvingův styl velmi dobrý pocit: je skvělý vypravěč, zvládá různé (i když často si v něčem podobné) charaktery postav, postavy nemá černobílé, řekla bych žádné archetypy, s literárními prostředky zachází docela opatrně, jakože netlačí na pilu např. co se humoru týká, dokonce ani to násilí, které je hodně přítomné, není nijak detailně nechutné. A hlavně – je to nadčasové, neboť témata, která řešil před 40 lety, jsou aktuální i v dnešní době.
Co se rozhlasového předčítání týká, i to je moc hezky zpracované, včetně hudebních předělů, klidného přednesu Michala Bumbálka a příjemného rozfázování do 30 kapitolek. Ale hrozně mě zklamalo, že dramaturgickým zpracováním došlo k tomu, že zkazili to (pro mě) na knize nejlepší. A to ono překvapení, které zmiňovala už níže Rozari, prostě to, kdy jedna z postav zemře a autor to 20 stránek v knize vůbec nezmínil, udržel v tajnosti, a když jsem to tenkrát četla poprvé, tak jsem z toho byla úplně urvaná, že jsem se musela vrátit a přečíst si ten úsek znovu, abych nabyla jistoty, že jsem opravdu nebyla nepozorná, ale že to prostě Irving skvěle zakamufloval. A tohle v té audioverzi totálně zazdili, prostě hned ve chvíli oné nehody řekli, že tato postava zemřela (nechci víc konkretizovat, ať nespoileřím).
Každopádně dobrý dojem z celého příběhu i ze způsobu literárního zpracování mi zůstal a stále si myslím, že knížka stojí za přečtení.

5 04.04.2022

Kvůli dětem mě mrzí, že ty krásné obrázky byly jen v černobílém provedení, myslím, že v barvě by to pro děti bylo ilustrativnější. Ale našim holkám jsem předčítala před spaním, vždy 3 kapitolky za večer a obrázky jsem jim ukázala až po přečtení celé knížky, a říkaly, že si to představovaly jinak. Z vyprávění byly nadšené, na předčítání se moc těšily, dokonce (každá má v týdnu jeden „svůj“ den, kdy může vybírat knížku, ze které se bude předčítat, a většinou tak během týdne čteme tři různé tituly, ale během Prasátka panovala vzácná shoda).
Já jsem ke knížce z kraje přistupovala nedůvěřivě, obávala jsem se, že to bude nějaká spatlanina, pohádka na moderní téma, na které narážím dost často a jen mě znechucují, ale nakonec jsem byla mile překvapená, autorka si opět vybudovala svět s logicky propracovanými pravidly, opět dokázala napínat a rozesmutnit a dotáhnout děj do šťastného konce (i když někdy tam tedy podle mého taky přestřelila, třeba "Slavného přítele" jsem tam fakt nečekala! Na druhou stranu nejstarší dcera jeho identitu odhalila už po přečtení názvu.)
Mravoučnost vadila jen mně, dospělákovi, ale pro děti je tam dobře, aspoň dostanou výchovu i z jiné strany :-) Ty názvy a pojmy měst byly holkám srozumitelné, ale všechny ty Zlozvyky a Vlastnosti jsem musela fest dovysvětlovávat, to si myslím, že bylo trošku nevyvážené – příběh pro hodně malé děti kontra tyto „dospělejší“ pojmy a taky ten „brutálnější“ Ztráta.

5 02.02.2022

Tak jasně, že jsem znala jako film, takže když to minulý týden dal Rozhlas jako poslech na pokračování, tak jsem neváhala a šla jsem do toho. A bylo to tak napínavé (navzdory předchozí znalosti děje), že jsem nevydržela čekat na další pokračování v jiných dnech, přestala jsem to číst ušima a dočetla jsem rychleji jako e-knihu.
A jen taková perlička - trošku děsivá náhoda, fakt zjištěná až dnes, dodatečně: tahle knížka je mou 666. v Přečtených :-D

5 13.09.2021

Moje druhá knížka od Soukupové, taková druhá šance po „K moři“, která mě úplně neoslovila. Ale tady jsem nadšená. Zápletky a příběhy, které zde vytvářela, byly pro mě mnohem víc „touchy“, asi proto, že zvolená témata mi byla bližší, víc se mě dotýkala a nutila mě nad nimi přemýšlet a srovnávat...

5 02.08.2019