whale77
komentáře u knih

Četla jsem asi před rokem a kdybych měla říct, o čemže přesně to bylo, tak bych dala jen takový hodně obecný popis, co se týká děje.
Co se týká zpracování – vím, že v některých prvcích jsem shledávala určitou podobu (možná spíš snahu o napodobení?) s těmi z Muže jménem Ove: styl názvu knihy, negativní hrdina se změní o 100%, záchranná a živelná ženská hrdinka, obecný jazyk,...
K dobru - bylo to napsané čtivým stylem, obsahovalo (pro mě) překvapivé zvraty, dojetí, napětí, vedlo k úvahám.
Ale je fakt, že sympatie k hlavnímu hrdinovi nevydolujete a proto vás to nepřiměje přečíst si to znovu.


Milé příběhy, úžasné obrázky, zajímavá slovensko-čeština (s nutnou potřebou dětem vysvětlovat – krpce, košár, žinčice,...), sepjetí s přírodou, první čtení – velká písmena, ne planý obsah. Milovala jsem jako dítě, s chutí jsem předčítala a doufám, že i naše holky po ní brzy sáhnou samy.


Může být nejoblíbenějším autorem někdo, od koho jste četli jen tři knížky? To jsem si řekla poté, co jsem dočetla životopis Astrid Lindgrenové a kde jsem získala tip na několik dalších knížek, kterými bych si měla doplnit Pipi, Ronju a Děti z Bullerbynu. A začala jsem Emilem (resp. Michielem, protože jsem to předčítala dceři v holandštině). A zodpovědně si můžu odpovědět na otázku, viz výše: ano, může. Nemusíte znát spisovatelovu celou bibliografii, když se zamilujete byť jen do jedné jediné knížky, která ve vás zanechá něco pěkného na celý život, tak si pozici oblíbeného autora zaslouží.
Spíš vás může napadnout otázka další, zda i jeho ostatní knížky budou stejně dobré.
A i na to si po přečtení Emila a Idy můžu odpovědět kladně. V případě Astrid Lindgrenové je zárukou dobré knížky už hned její jméno.


Dítě osmdesátek (rozuměj já) tuhle knížku pořád vnímá jako novinku, byť jí je medle skoro dvacet let! Podpořeno je to i tím, že nové díly nemám ani zkouknuté v jejich večerníčkové podobě. Čímž mi chybí i zvuková představa Nárožného hlasu a tudíž mi text připadá méně zábavný než v klasickém díle prvním (M & Š ve škole). Přesto jsou i tyto jednoduché příběhy pěkné, hravé, poučné, děti (i dospělé) pobaví, v naší nejstarší jejich příběhy obecně probudily lásku ke čtení a navíc – Born. Za mě pět bodů (možná s malým mínusem, protože i Macourkův kolega Vorlíček, jak jsem zrovna dneska někde četla, tvrdí, že točit druhé díly filmů nemá smysl).


Dalším výtvarníkem (hned po A. Bornovi), díky kterému stojí za to koupit si knížku, i kdyby to literárně byla úplně podivnost, je Helena Zmatlíková. A Petiškou u dětské literatury taky nic nezkazíte. Tohle dílo bylo prý vydáno až po jeho smrti a i když téma příběhu nebylo nijak „bohaté“ a bylo mravoučné, tak stálo za to si ho (i až nyní, v dospělosti) přečíst.
Vyprávění sice pojednává o holčičce z první třídy, ale u nás to miluje i předškolačka (od 4 let) – je to psané velice milým stylem, ve kterém se většina malých holčiček najde.


Knížka je psaná s nadhledem a bez (evidentní) nostalgie, přesto čtenáře sentimentem naplní!


Pěkný jednoduchý text známé pohádky doplněný hezkými prostorovými obrázky. Prostorovými – tedy knížka vhodná jen pro děti bez demoličních sklonů.


Protože je Šabach můj oblíbený autor, tak jsem spokojená i s těmito krátkými povídkami. Jo, jdou mu i „slohovky“, tedy psaní na zadané téma!


Bulgakova jsem zatím nikdy nečetla, ale na tuhle knížku jsem se hodně natěšila. Nejen proto, že alkohol a alkoholismus je moje téma číslo jedna, ale i ten profláklý obrázek a zvědavost, jak to v tom Rusku s tím chlastem doopravdy je (bylo).
Číst si o cizím alkoholismu je fajn, člověk se usměje aspoň hořce, ale když si uvědomí realitu, že takhle chlastáme všichni, tak je to spíš k pláči.
Povídky byly (ač skoro sto let staré) velice aktuální. Jestli pamatujete dobu komunismu u nás (příp. mladší ročníky – pokud jste koukali na seriál Vyprávěj!), tak jo, přesně tak to vypadalo i ve stalinském Rusku. Jen tam to asi bylo trochu drsnější.
Nicméně o té době, autorovi atp. vím kulový a proto je na této knížce sympatický poměrně obsáhlý doslov, což čtenáři věci neznalému výrazně pomůže se zorientovat. A také ho to zdeptá ještě víc, protože Bulgakovovův život nebyl tedy žádná sranda.
Za úžasnou věc považuji, že zpracování těchto povídek do češtiny bylo provedeno více překladateli, navzájem se doplňovali, probíhaly kolektivní úpravy. Dobrá ukázka toho, že týmová práce v tvorbě (i právě na těch životopisných vysvětlivkách) může fungovat.
Naopak za mínusy považuji, že z některých vyprávění čišela pochmurná nálada (cynismus, otrávenost, beznaděj) oproti očekávanému humoru ze satiry.
A některé povídky jsou absurdní, což není pro každého čtenáře.


(SPOILER) Jsem dospělá a knížku jsem loni předčítala svým třem dcerám ve věku 5, 8 a 10 let. To možná jako omluva pro celkem nízké hodnocení - bylo to mé první setkání s Emily a nijak mě to (na rozdíl od dětí) neohromilo. (Nicméně časem a dalšími díly se jisté nadšení dostavilo i u mne, to zase na obhajobu autorky a její knižní série!).
Příběh pro holky, o puberťačce, která ke svým běžným starostem (nová škola, šikana, život na malém městě, „jen“ s jedním rodičem,...) zjistí, že není jen obyčejná holka, ale občas i mořská panna. Při pátrání po důvodech jejího stavu zjišťuje, že i spousta dalších věcí, které ve svém dosavadním životě brala jako normál a jistotu, je úplně jinak. Zažije úžasná dobrodružství, díky nimž získá nové přátele, rodinu, dokáže se postavit nepřátelům a má to happy-end.
Je to dobře napsané. Napínavé, obsahuje témata, o kterých dívky rády čtou, i ta lehce mravoučná. Výhrady, které mám (znovu opakuji: jako dospělý čtenář) – protahované napínání, když pointa už je jasná, občasné nechápavé jednání postav,... - jsou jen detaily, které lze snadno prominout.
Knížku jsem si přečetla (i s dalšími díly) ráda, zcela jistě se k nim už nevrátím, ale naše holky možná ano (nejstarší si tento díl pak vypůjčila i v knihovně v místním jazyce – holandštině, ve které čte lépe a byla stejně spokojená).


Čeho jsem se to na stará kolena dočkala? Románky pro holky a já je zbožňuju! Žijeme v zahraničí a pro naše dcery je přirozenější číst v holandštině, takže i když už jsou větší, večer jim stále předčítávám, v češtině. Na Emily Vichrnou jsme před několika lety narazily v rámci období zbožňování mořských panen a nějak se stalo, že teď už čteme poslední, devátý díl a pořád nás to všechny čtyři baví! Samozřejmě, já jako nejstarší určité připomínky k příběhu mám (věčně nechápavé postavy, všemocná Emily, relativně „průhlédné“ pointy, donekonečna natahovaná a oddalovaná odhalení čehokoliv…), ale to je všechno, nad co se lze povznést při vědomí, že je to knížka pro děti (a mládež). Důležité je, že příběhy jsou zajímavé, napínavé, dobrodružné i zamilované, kapitoly tak akorát dlouhé, probírají se tam různá témata a mravopoučná poslání, holkám to otevírá svět fantazie a dokáže jim to navodit ten správný pocit sounáležitosti s hlavní hrdinkou. Nevím, jestli autorka plánuje další díly i po (zatím posledním) Proudu času, ale myslím, že budeme zvědavé i na ně.


Od Walliamse, kterého jsem nejdřív poznala jako komika s humorem toho nejtěžšího kalibru a až následně mě překvapil jako důstojný Dahlův nástupce, jsem zatím přečetla jen několik knížek a mám v plánu jich ještě pár předčítat, ale řekla bych, že s každou novější knížkou autor „zraje“. Tahle se mi opravdu líbila i jako dospělému čtenáři, i jako dítěti ve mně – a předčítala jsem ji našim dětem a ty příběh hltaly, těšily se na pokračování a když kapitola skončila napínavě, musely jsme dávat ještě přídavek, aby to skončilo v trochu klidnějším módu (ještěže kapitolky byly krátké a nebyl to tedy časový problém). Walliams tady sice opět použil svůj zaběhaný recept (trochu opuštěné dítě x zlouni, humor, moralizování, samozřejmě Rádž, napětí, dojetí), ale tady bych řekla, že se dostalo více prostoru příběhu. Tak doufám, že mě další příběh z jeho pera (klávesnice?) také potěší.


Básničkové pohádky Julie Donaldsonové s překrásnými ilustracemi Axela Schefflera jsem si zamilovala už od Gruffala. Obzvlášť poté, co jsem viděla i filmovou verzi, která poetičnost jejich společných děl ještě podtrhává (hudebním doprovodem, zvláštně volným tempem příběhu, lehce černým humorem, hvězdným obsazením hlasů kreslených postav v AJ originále,...). Je mi moc líto, že se do češtiny mnoho knížek tohoto autorsko-výtvarnického dua nepřeložilo (aspoň pokud je mi známo).
Když jsem zjistila, že je i takhle knížka (kterou jsem si musela přečíst v holandštině) také zfilmovaná a řekla bych stejně mile jako Gruffalo, „přebásnila“ jsem si titulky do češtiny a pustila i našim dětem a i ony si i tenhle (v podstatě trochu smutný) příběh oblíbily.


(SPOILER) Vůbec nevím, kdy (a hlavně proč) jsem si tuhle knížku koupila. Nejsem moc na „ezo“ věci, ale občas to zkusím. Ležela mi roky v knihovně, když mi ji moje hippie, svobodná kamarádka s nadšením doporučila. Prokousávala jsem se tím strašně dlouho, milionkrát jsem to chtěla odložit, ale patřím k „dočítačům“. Možná je problém v tom, že nehledám vztah a tudíž jsem nebyla ani cílovou skupinou, nicméně snažila jsem se v tom odhalit, co autor říká. A bohužel to nešlo. V hlavě mi neuvízlo absolutně nic, nejen protože každá myšlenka byla omílaná tisíckrát jen jinými (zbytečnými) slovy, ale i všechna souvětí byla krkolomná (trojí negace místo jednoduché věty v pozitivním tvaru).
Dost mi také vadil všudypřítomný rozkazovací způsob, jako by tohle jediné měl být správný způsob jak žít. V každé kapitole se navíc objevoval příkaz „pozorujte / sledujte lidi“, což ve mně trochu vyvolává pocit paranoii.
Zkraje jsem se utěšovala, že mě aspoň budou bavit ony příběhy ze života – ale ty byly tak vyumělkované a primitivní, že ač jsem se tomu zasmála, spíš to bylo k pláči. Takže vlastně jo, něco mi v hlavě uvízlo: že Michael a Astrid se rozhodli dřít do 40 a pak že si budou rentiérovat, ale Astrid umřela už v 38. Nebo, Katce vadilo, že zatímco ona doma uklízí jak fretka, tak její partner při tom kouká na TV a čte si noviny – doporučení autora: měla by si ráno přivstat, dojít mu koupit čerstvé houstičky a když už bude venku, koupit mu i ty noviny, to jí ten problém vyřeší.
Takže pardon, ale moje přitažlivost srdce, ať přepínám vnitřním přepínačem sebevíc, vyzařuje v tomto případě jen odpad :-(

Často tu zmiňuji, že knihy ilustrované Bornem a Zmatlíkovou jsou zárukou dobrého počtení. Tady bych trochu ubrala, konkrétně u téhle knížky souhlasím s níže uvedeným komentářem, že to bylo příliš všední. Tak, že teď, po 2 letech od posledního přečtení, si vůbec nepamatuji, o čemže to je. Nicméně dětem se to může líbit (nejspíš hlavně kvůli těm obrázkům) a Petišku kvůli téhle jedné věci zavrhovat nebudu, k jiným jeho obyčejným, všedním příběhům se s dcerami vracíme rády.


Tuhle knížku jsem jako dítě milovala – hlavně ze dvou důvodů: hlavní hrdinka se jmenovala stejně jako já a ta ilustrace na úvodní stránce (hlavně ta) je prostě pro malé holčičky bárbínovsko-princeznovsky přitažlivá. A samozřejmě taky příběh dítěte bez rodičů, to je tahák v příběhu obecně oblíbený.
Teď, když jsem to četla našim holkám, tak už jsem kritičtější. Nejspíš ale proto, že ostatní Hofmanový příběhy mi připadaly propracovanější, nápaditější.
Přesto ale neuděláte chybu, když dáte knížku dětem přečíst, je plná fantazie a taky v ní najdete dobrý návod, jak si sami překreslit malý obrázek na větší plochu ;-)


Tuto dětskou autorku zbožňují generace Belgičanů a Holanďanů a je mi velice líto, že se překlady jejích děl nedostaly až k nám. V ČR jsem od ní dohledala přeloženou jen básnickou sbírku, což je škoda, protože její próza je tak hravá a čtivá... Knížky jsou většinou ilustrované její dvorní kreslířkou, která tyto texty doplňuje naprosto skvěle. Příběhy malé Floddertje (Špinušky) jsou spíše pro předškoláky, ale mohly by sloužit skvěle i jako první čtení. Jsou to krátké, legrační texty o holčičce a jejím pejskovi, kterým se vždycky podaří něco provést, totálně umazat sebe i celé okolí, ale přitom ukázat, jak mají dobré srdce.


Máme doma Zuzanku, takže volba knížky byla jasná. Příběh jednodnuchý, čistě pro učební účel, takže u nás jako příběh k předčítání moc nezaujal, ale na učení je to dobré.


V rámci Čtenářské výzvy pro rok 2018 u knihy od slovenského autora jsem chtěla zvolit něco krátkého, protože delšího textu ve slovenštině jsem se (ač ročník 77, tedy slovenštinu ještě schopná pojmout) přeci jen bála. (A oprávněně, po gůglovském slovníku jsem v několika případech sáhla: mláka, trieliť, klince, deťúrence, clivo, ligotavé, zhíkou, rozgniaviť.)
Říkala jsem si, že když Lasica + Satinský bývali častými hosty na obrazovkách české (československé) televize, tak třeba něco z výběru jejich písniček v této útlé knížce budu znát. No, znala jsem jen Čerešně, ale zkusím si některé najít na youtube a třeba s melodií poznám i jiné.
Ale texty byly krásné, hravé, zařadila bych je do stejného ranku jako ty od dvojic Suchý-Šlitr, Voskovec-Werich nebo Svěrák-Uhlíř.


Klasický čtivý Viewegh, vztahovka, jednorázové čtení, které neurazí, ale obávám se, že za rok už nebudu moc pamatovat, o čem to bylo. Možná si vzpomenu na otce, prohlížícího si fotoakty své dcery :-D
Stylem i trochu příběhem mi tentokrát připomínal Petru Soukupovou (čímž nechci nijak vyvolávat debaty o nesrovnatelných kvalitách těchto autorů), protože souběžně s touto knížkou jsem četla i její „Zmizet“ a trochu se mi to prolínalo.
A často jsem u čtení přemítala nad tím, jestli v téhle knížce mohl autor čerpat jen z vlastních myšlenek, myšlenek otce dcer, bez jakékoliv přidané fikce.
