WileE.Coyote komentáře u knih

Na Boží knize čtenáře na první pohled zaujme její široký záběr. Originálně graficky zpracovaná kniha s pevnou vazbou si klade za cíl na svých téměř 240 stranách představit výklad hned tří textů, které tradičně tvoří základ katechismů coby souhrnů křesťanského učení: Apoštolského vyznání víry, Desatera a modlitby Páně. V závěru pak navíc čtenáře uvádí do problematiky spjaté s lidskou sexualitou.

Kniha je provokativní svou formou i obsahem. Ve snaze přiblížit se stylu komunikace dnešních dospívajících se v textu téměř na každé stránce objevují emotikony a pro odlehčení velmi často také více či méně zdařilé humorné poznámky. Vyzdvihnout je zapotřebí srozumitelný jazyk a čtivost.

V úvodu autoři předkládají návod k četbě knihy. Čtenář v ní nemá spatřovat studijní příručku akademické teologie. PB chtějí především ukázat, jakým způsobem lze promýšlet svou víru v kontextu 21. století. Záměrem je také podělit se o vlastní duchovní zkušenost a pozvat ke kladení otázek i hledání odpovědí. Tímto způsobem chtějí PB povzbudit své čtenáře k samostatnému hledání vlastní duchovní cesty. Tvůrčí zásadu „4P“, jak se s ní setkáváme např. u Benjamina Kurase (pobavit, poučit a přimět k přemýšlení), tak završují cílem pomoci prohloubit čtenáři jeho vztah k Bohu, druhým lidem a k sobě samému.

Způsob, jakým PB nutí své čtenáře přemýšlet a klást si otázky, je cesta kontroverze a paradoxu. Autoři čtenáře nenechají v klidu. Vážné pasáže se mísí s těmi méně vážnými. Nejsou zde výjimkou velmi ostré výroky, které nadzvednou tradičněji založené čtenáře ze židle, aby pak byly (třeba až o několik desítek stran později!) korigovány a čtenáři se tak mohla přestat vařit krev v žilách. Takto např. čtete pasáže, u kterých se nemůžete ubránit pocitu, že vyzývají ke spoléhání se na „lacinou milost“ (víru bez poslušnosti), abyste poté mohli být upokojeni slovy o potřebě naprosté odevzdanosti Bohu a jeho vůli. Na jedné straně můžete číst odstavec, ve kterém se zdá, že Bůh je vnímán pouze jako nadstavba našeho lidského etického snažení - člověk od Boha nepotřebuje více než jen trochu pomoci. Na druhé straně jste ujištěni, že Bůh je základem veškeré skutečnosti a že odpuštění a pravý život naleznete teprve v něm. Překvapí, že v knize prošpikované často nepříliš uctivými vtípky si přečtete v rámci výkladu „Posvěť se jméno tvé“ i v modlitbě formulované vyznání: „Mám posvěcovat Tvoje jméno? Chápu, že to asi znamená, že bych si Tě neměl brát jen tak do huby. Nechci Tě brát na lehkou váhu a dělat si z Tebe jen srandu. Doufám ale, že máš rád vtipy a že se rád zasměješ…“ (s. 129). Nalezneme zde vedle sebe také antiklerikálně laděné průpovídky i upřímně míněné pozvání do společenství církve. Knihu je tedy zapotřebí vnímat jako celek. Při její četbě je však potřeba u konzervativnějšího čtenáře mnoho trpělivosti.

Z teologického hlediska kniha vykazuje silné prvky kulturního protestantismu. Charakteristický je pro ni spíše optimistický pohled na člověka a důvěra v jeho schopnosti. Časté jsou výzvy ke vnášení hodnot Božího království do tohoto světa a k zasazování se v jeho prospěch. Na postavě Ježíše je vyzdvihován především jeho život. (Nepřekvapí, že Ježíš je líčen zejména jako provokativní a kontroverzní postava.) S motivem zástupné smrti jako by si PB však nevěděli příliš rady. Při řešení otázek v oblasti sexuální etiky (jakkoli zde principiálně PB nechtějí vystupovat návodně) je zřetelné, že zaujímají jednoznačně kompromisní stanoviska (s důrazem na osobní zodpovědnost). Co však v rámci této teologické linie (a zejména u farářů ČCE) překvapí, je jeden odstavec (předpokládám, že nevědomě) velmi blízko stojící učení dispenzacionalismu (nauce, že v průběhu různých věků lidských dějin - dispenzací - Bůh jednal s lidmi různými způsoby, viz s. 29).

Bible a její výklad hraje v Boží knize nemalou roli. Je zajisté chvályhodné, že PB nevytrhávají verše z kontextu. Biblické oddíly (zpravidla velmi dobře) vykládají s ohledem na historické a kulturní souvislosti. Tak se jim daří uvést na pravou míru mnohá zažitá neporozumění biblickému textu, zejména v otázkách sexuální morálky - např. Ónanův hřích nebo důvod potrestání města Sodomy. (Neměli bychom být překvapeni, že v centru jejich pozornosti stojí příběhy a texty spíše bizarní.) Nebezpečím takového přístupu k Písmu však může být uzavření textu do minulosti. Ježíšův výrok, že „každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Mt 5,28) si zajisté podržel svou platnost i do dnešní doby. V Bibli zběhlý čtenář také nutně musí dojít k závěru, že by PB zajisté slušelo více pozornosti biblickému textu jako takovému. Autoři např. tvrdí, že se apoštol Pavel nikde nezmiňuje o prostituci (s. 198). 1K 6,16 však dle mého názoru svědčí o opaku. Ne vždy se jim také daří přiléhavě dokreslit či parafrázovat strohé podání Písma, což působí zavádějícím dojmem.

Pokud se vám dosud zdálo, že se Vás snažím od četby spíše odvrátit, pokusím se nyní v krátkosti vypsat, proč je naopak dobré a užitečné knihu číst. Navzdory výše řečeným výtkám se totiž v Boží knize setkáváme s promyšlenou a inspirativní četbou. PB jsou např. přesvědčeni, že setkání s krásou proměňuje. V dovedně napsaných poeticky laděných textech tak vyzývají čtenáře k rozjímání nad Boží přítomností, láskou a dobrotou v přírodě. Koho oslovují knihy Marka Orko Váchy, jistě si v těchto pasážích přijde na své. Čtenáři se také mohou těšit na mnohé výstižné aktualizace biblických textů („Kosmický software se stal hardwarem“, s. 30). Výklady Apoštolského vyznání víry, Desatera a modlitby Páně jsou s ohledem na omezený prostor, který jim mohl být věnován, v drtivé většině velmi zdařilé a dobře přístupné. Přestože ne každému může být blízká perspektiva, ze které se tato látka pojednává, zajisté lze mnohému přitakat a přijmout to za své. Evangelikálním křesťanům bezesporu nebude proti srsti, že nejcitovanějším veršem je Ježíšovo dvojpřikázání lásky...

„Staňte se i vy dobrým pastýřem, hodným následování,“ láká vás k četbě obálka. Knížka je to ostatně hezká. Pevná vazba, k otevření vás zve zlatý vlis pečetící heslo „7 tajemství leadershipu“. Radost vzít do ruky. Navíc se autorům podařilo vměstnat všech sedm tajemství na pouhých 82 stran, takže odborníkem na leadership se můžete stát opravdu rychle.
Kniha je napsaná příběhově. Je jednoduchá a dobře se čte. Starodávnou moudrost pastýřů ovcí překládá do jazyka managmentu. Každý dobrý pastýř zná své ovce. Tedy: zajímej se osobně o každého člověka! Ovce se značkují. I lidé potřebují někam patřit. Proto každý dobrý vedoucí buduje v lidech pocit smyslu a sounáležitosti…
Obraz lídra coby pastýře je silný a nosný. Kniha je dobrým úvodem. Nabízí jednoduché a srozumitelné principy. Platí o ní ale to stejné, co pro popíjení alkoholu: konzumujte s rozumem. Každé přirovnání na jednu nohu kulhá a to, co je silnou stránkou této knihy, se lehce může stát slabinou. Ve skutečnosti se totiž k lidem nemůžeme chovat jako k tupým ovcím, které vidí jen zelenou trávu před sebou. Postrádám silnější důraz na rozvoj a vedení lidí k samostatnosti a osobnostní zralosti. Místy text vyznívá jako návod k osvícené diktatuře. Leadership ale neděláme lidem, nýbrž s lidmi.

16.03.2025

Miloslav Nevrlý (1933) proslul jako světoběžník, milovník přírody a spisovatel, který svým poetickým a zároveň vědecky poučeným líčením krás divoké přírody zažehnul jiskřičku touhy bezpočtu trampů, skautů a tuláků. I dnes Nevrlého okouzlení opuštěnými krajinami zve k dobrodružným výpravám za dosud nepoznaným. Jedno, jde-li o vzdálené kouty naší planety, nebo jen zdánlivě nezajímavý lesík za domem.
Z knižního rozhovoru, ve kterém se M.N. vrací ke svým dávným deníkovým záznamům, aby čtenářům pověděl o svých cestách, zaměstnání, přátelích a rodině, dýchá elán i životní moudrost. Přírodovědec a celoživotní tulák, stár a sytý dnů, překypuje vděčností za dlouhý a naplněný život. Ne vždy byl lehký. Nicméně M.N. si i v nesvobodné době svobodu udržel. Má za to, že je zapotřebí brát věci tak jak přicházejí, a spolu s chasidskými rabíny se shoduje na tom, že nejjistější cesta k Bohu vede skrze veselost. Jinak se člověk zbytečně trápí. Pokud duše zůstane dychtivá, lze se ze života radovat v každém věku.
Celkově kniha vyznívá jako vřelé pozvání k životu v přítomnosti a odhodlání hltat život plnými doušky i v dobách, které jiným příliš důvodů k radosti nedávají.

2 03.02.2025

Osobní zápasy až na dřeň. Bití na poplach. Vylévání svého zraněného srdce. Touha po Bohu, po životě, po rodině a blízkosti, po církvi, která není lidem a Bohu na překážku. Co ho trápí a rozčiluje. V čem spatřuje hluboký smysl a co je mu zdrojem naděje. Pronikavé vhledy. Místy kázání. Deník psaný s tím, že ho někdo bude číst. Imaginativní jazyk plný obraznosti. Žasnoucí nad krásou přírody. Zvoucí ke chvále Stvořitele. Ukazatel cesty. Opovážlivě upřímný. Vůči církevním hierarchům někdy až překvapivě troufalý. Dvojsečný meč pronikající až na rozhraní ducha a duše.

„Tak na mě, pane biskupe, můžete být hrdý. Kdybyste znal můj život, možná byste hovořil o mém velkém kněžském vítězství. Jenže moje vítězství stálo příliš. Až se zase uvidíme na slavné mši svaté, řeknete mi tu svoji obvyklou větu o nesprávné barvě mých bot. Nebo mi sdělíte, že se za mě modlíte. Pokračujte. Zatím to není moc vidět, aspoň ne na mém kněžství. Třesu se úzkosti, pane biskupe. Kvůli církvi, šedému a studenému monstru, jsem rozbil srdce a zničil život. Můžete mi připít na vítězství, já pít nebudu, třásla by se mi ruka. Zvítězil jsem, ale nechtěl jsem zvítězit. A nejsem si jistý, jestli tam nahoře v nebi nevidí moje vítězství jako prohru. Brno, 14. října 2001.“

6 04.08.2022

Brožura (dobře přehledná a opatřená obšírným grafickým doprovodem) pracuje s doslovným výkladem Bible, přičemž nejproblematičtější je futuristický výklad biblických proroctví. Čtenář má za to, že čerpá čisté biblické učení, avšak nevědomě do sebe nasává také premilenialistický dispenzacionalismus, který je charakteristický pro konzervativní evangelikální kruhy (tzv. "fundamentalisty"). Vytržení církve - zde prezentované jako fakt - nelze považovat za dobře biblicky zdůvodněné a nemá ani oporu v tradici výkladu (jedná se o inovaci Johna Nelsona Darbyho).

25.07.2022

Kniha, která zásadním způsobem přerámuje Vaši představu o tom, co je to "duchovní". Duchovní skutečnosti nejsou ve větru se třepotající, mlhavá, průhledná a skoro nejsoucí realita. Duchovní skutečnost je ta “nejskutečnější skutečnost”, pravé bytí. Proč někteří lidé odmítají vstoupit do radosti a raději si vybírají zoufalost a osamocení? Tato kniha Vám nabídne odpověď.

6 15.07.2022

Muž (lovec) a žena (ochránkyně hnízda) jsou si rovní, avšak rozhodně nejsou stejní, jak se nám to snaží vnutit ideologie politické korektnosti. Podstata jejich rozdílnosti tkví v různém "naprogramování" mozku, k čemuž došlo již v době prenatálního vývoje. Toť podstata knihy, ze které by měly vycházet veškeré zásady komunikace mezi oběma pohlavími.
Jakkoli si myslím, že autoři podceňují socio-kulturní vliv výchovy na osobnost člověka (nejsem přesvědčen, že geny drží způsob našeho uzvažování a chování na provázku tak pevně, jak prezentují) a v průběhu četby mě rozčilovalo nadměrné opakování myšlenek a (dle mého názoru) poměrně laciné zaklínání se vědou, knihu hodnotím nejenom jako poměrně zábavnou, ale také přínosnou pro každého, kdo chce lépe porozumět opačnému pohlaví.

5 02.11.2021

Kniha je psána (a přeložena) dobře čtivým a poutavým jazykem. Autoři se však v textu často dopouští nedovolenách zkratek a vyvozování závěrů, které nelze vždy formulovat s takovou jistotou, s jakou jsou předkládány. Při bližším ohledání tak kniha místy působí spíše zavádějícím dojmem. Cituji z recenze Jiřího Hedánka (vyšlo v Theologia vitae, 2018-2021/1, 121-126):
Typickým vyjadřováním knihy jsou skryté logické skoky od jednoho či dvou faktů s přiznanou mírou nejistoty přímo k úsudku prezentovanému s jistotou. Sekvence "pravděpodobně", "přibližně" a zakonečné jako "lze s jistotou tvrdit (str. 49 a 50) jsou spíše běžné. Podobně kategoricky (na téže straně) něco platilo o Kádeši "pouze v 7. stol. př. n . l.", ale jen proto, že ten Kádeš je "s největší pravděpodobností Kádeš Barnea" (kde byla v 7. stol. postavena velká pevnost). To platí i o tvrzeních, že se něco nenašlo, pokud mají dokazovat, že nebylo. Jak známo, neexistence důkazu není důkaz neexistence, i když se někomu tak může zdát. (V archeologii je důležité to mít na mysli téměř neustále.)

1 25.07.2021