witiko komentáře u knih

Tahle knížka nemá v detailnosti a hloubce záběru v jihočeském národopisu obdoby. Nejvíc mě fascinuje, jak celistvě autor dokáže uchopit minulost spolu se současností. Oproti publikacím psaným v pracovně je tu plno informací, které si nelze nikde přečíst, ale autor je musel vybádat na místě, vyslechnout a zažít. A pak pro nás zaznamenat. Mimořádně cenné dílo!

3 22.11.2020

Je zvláštní, že autor má díky svým nesmrtelným opusům (Chrám i tvrz, Čeština poklepem i poslechem, Rady Čechům...) dodnes tolik čtenářů, ale nikoho z nich nenapadne sáhnout po tomto malém skvostu. Vtipně a nápaditě psaná kniha s pozoruhodnými výňatky z lidových písní (mnohé mě i podnítily, abych si dohledal plný text), u které při čtení žasnete, dojímáte i smějete se nahlas... Navíc s krásnými ilustracemi.

3 22.11.2020

Tak to je naprostý literární úkaz, ne-li zjevení. Už jsem četl řadu knih, ve kterých byly tvůrčím způsobem využity sny a jejich poetika (Kafka, Vaculík, Ajvaz...), ale tohle je podle mého názoru zcela nová literární metoda, která v naší, ale asi ani světové literatuře nemá obdoby. Je to moje opětovné setkání s autorkou po mnoha letech, už v rané dospělosti jsem četl její Tajemství dvou partnerů a dokonce jsem si na základě této skvělé příručky dlouho zapisoval sny. A musel jsem toho nechat, protože čím více jsem si je zapisoval a věnoval jim pozornost, tím delší, podrobnější a epičtější sny se mi zdály, takže jsem už neměl na jejich zapisování čas. Takže mám se sny dost bohaté zkušenosti a mohu potvrdit, že skutečně i takto románově lze snít. Trochu jsem se obával, že román bude šustit papírem a snové postavy budou sdělovat psychoterapeutická moudra, ale nic takového – kniha je skvěle a živě napsaná, autorka nenutí čtenáře do žádné teoretické interpretace a slovníček snových motivů (spíš než "symbolů") v závěru knihy je jen inspirací a obohacením o další či hlubší významy než jejich umrtvujícím rozpitváváním, které by čtenář musel rozklíčovávat a luštit jako slovník. Některé obrazy jsou tak strhující, že z nich mám trvalý pocit, jako by se zdály mě samému. Kniha je velmi napínavá, zcela ohromující svojí obrazností. Ačkoli se obrazy, situace, postavy a prostředí střídají rychle a často zcela nečekaně, nejde o surrealismus bez ladu a skladu, ale člověk za tím vším slyší probublávat hlubší smysl a velmi jasnou logiku odrážející nám všem společné hledání sebe sama. Právě to je na knize nejpřitažlivější a nejpůsobivější. Ačkoli mám často s ženskými literárními postavami potíž, tady jsem hlavní hrdinku naprosto chápal, cítil s ní a držel jí palce (a budu držet dál, protože její hledání není u konce a mohu se těšit na další dva díly). V předposlední kapitole se její zoufalství a prohry tak hromadí a vrství, až jsem se bál, kde to může skončit..., ale závěr je tak působivě uzdravující, že jsem byl až dojatý. Co říci na závěr, který je spíš dvojtečkou k dalším dvěma dílům? Snad jen tolik, že dávám 120%.    

7 15.11.2020

Původně jsem si tuto antologii vypůjčil z knihovny jen ze zvědavosti, na letmé prolistování, ale pak jsem se začetl do skvěle napsaného úvodu i poznámky editora a teď už si kniha nadlouho trůní na mém nočním stolku. Volně si ji pročítám a nechávám na sebe působit jako sbírku poezie, kterou ostatně, i když nejenom, je. Má působivou, ostrovní, drsnou, ztemněle nostalgickou, a přitom heroickou atmosféru, která mi (samozřejmě ne náhodou) silně připomíná Tolkiena. Ten právě ze staré anglosaské literatury čerpal nejen motivy, ale i celkovou náladu svých děl. Jenže tady se ty pohádkově i tragicky znějící legendy protínají s reálnou historií, což je fascinující. Je to ideální čtení pro dlouhé podzimní dušičkové večery, zvlášť v době karantény, kdy vám ze tmy na okno zaklepou jedině ti, co už tu dávno nejsou.

4 05.11.2020

Od posledního výboru z české a slovenské sklizně je patrné, že domácí haiku nám zraje jako víno. První antologie (Míjím se s Měsícem) byl takový Kabinet, tohle už je Výběr z hroznů. Ilustrace jsou možná až moc doslovné (měly by představivost podněcovat spíš než představu načrtávat), ale to je věc čtenářského cítění. Těším se, jestli se ještě dočkáme Výběru z bobulí.

6 22.10.2020

Jsem rád, že jsem nečetl Egypťana Sinuheta, takže nemusím srovnávat a můžu ke knize přistoupit s čistou myslí. Kniha mě hodně dlouho uváděla ve čtenářské nadšení, jak skvěle je tu vystižený život v ještě kvetoucím, ale už pozvolna zahnívajícím Římě, doba plná nejrůznějších mystérií a nových filosoficko-náboženských proudů, v jejichž rámci se křesťanství zatím jeví jen jako směšná, ale neškodná pověra, které by nikdo nehádal budoucnost. I tyto počátky křesťanství plné nejednoty a vzájemné řevnivosti jsou podle mě velmi přesné. Čtenář se s hlavním hrdinou podívá i do římských provincií, hlavně jeho legionářské dobrodružství v keltské Británii (ale i obléhání Jeruzaléma v Judei) je přímo uhrančivé. Ne všechny intriky a příbuzensko-mocenské propletence římské smetánky jsem pochopil, ale tak nějak jsem to nepovažoval za příliš zajímavé ani důležité. Moc se mi líbilo hlavně psychologické zrání hlavního hrdiny s jeho původně hrdou povahou plnou římských ideálů, přes naprostou skepsi až k přání žít obyčejný život a následnému životnímu obětování se jen pro svého syna, aniž by kdy v životním veletočích, kdy často musí popřít až zapřít sám sebe, ztratil dobré srdce. Jeho jméno, které znamená "bezvýznamný" je krutě ironické, protože v jeho postavě se setkává spousta nitek událostí a vztahů, které nakonec hýbají dějinami, a to jak záměrně, tak často i bez jeho vědomí a proti jeho vůli. Perfektně vystižená je i rozvíjející se psychopatologie druhé hlavní postavy, kterou je císař Nero. Autor tu skvěle podává, do jaké totální ztráty všech zábran se může propadnout zjevný talent spojený však s chorobným narcismem a potřebou být všemi oblíbený a milovaný, když je mu propůjčena moc. Teprve v poslední čtvrtině jsem ztrácel čtenářský dech. Hlavně proto, že jsem přestával rozumět hlavnímu hrdinovi v jeho neustále naoko projevované věrnosti Nerovi přes všechno zlé, co od něj zakusí, nepoučitelnosti ve vztahu k ženám, které s ním těžce manipulují a zrazují ho, a hlavně taky s proměnou stylu vyprávění, která podle mě nemá logiku. Celý román je vlastně autobiografickým shrnutím vlastního života napsaným v jeho samotném závěru. Ale zatímco mládí je líčeno svěžím a přímým stylem, v závěru způsob vyprávění zřetelně "páprdovatí", stává se mnohomluvným, je zatížen nejrůznějšími odbočkami, omluvami, výmluvami a ospravedlňováním, jak se vypravěč snaží domoci vděku svého syna, kterému jsou paměti věnovány. A jistě přispěla i celková únava tím úchylným, dekadentním Římem. Až jsem si říkal "Germány na ně!". Nakonec ale vše vylepšil závěrečný Epilog, který je skvělou a nečekanou pointou. Opravdu rád jsem si tenhle román přečetl a stálo to za těch pár měsíců a sedm set stran. Mrzí mě, že trošku musím kvůli poslední čtvrtině ubrat, ale i tak dávám 90%.     

6 11.10.2020

Měl jsem v ruce a porovnával všechny tři knihy o Germánech, které v češtině postupně vyšly (viz Podobné knihy) a tato stojí uprostřed mezi tou nejstarší (podle mě nejlepší) a nejnovější (podle mě nejméně dobrou). Rovnocenně se věnuje jak dějinách Germánů v jejich vztahu k Římské říši, tak i jejich etnografii. V porovnání s oběma je ale poněkud suše napsaná.

2 28.09.2020

Měl jsem v ruce a porovnával všechny tři knihy o Germánech, které v češtině postupně vyšly (viz Podobné knihy) a tato se mi líbí nejméně. Má trochu divnou strukturu a dost výběrovou koncepci založenou na infoboxech a dílčích, poněkud neuspořádaných zajímavostech. Spousta věcí je tu jen povrchně naťuknutých, v přiblížení života Germánů je nejméně podrobná a soustředí se daleko spíš na jejich dějinné vztahy Římské říši, což mě tolik nebaví. Jediné, co mi připadalo velice užitečné, je soupis a stručná charakteristika jednotlivých germánských kmenů. Také je bohatě obrazově vybavená. Pokud vás ale zajímá více etnografie než dějiny Germánů, doporučuju úplně nejstarší knihu od Friedricha Schletteho.

4 28.09.2020

Měl jsem v ruce všechny tři knihy o Germánech, které v češtině postupně vyšly (viz Podobné knihy), abych si je porovnal, a byl jsem velmi překvapen... Když si odmyslíte ideové východisko historického materialismu a zřejmě povinné citáty z Marxe a Engelse (autor pocházel z NDR), je tato stará monografie jasně nejlepší – nejpodrobnější, nejlépe strukturovaná a nejlépe napsaná. Dobře to ilustruje třeba téma germánského zvěrného stylu jako vrcholu jejich uměleckého řemesla – v této knize se o tom dočtete na několika stránkách včetně černobílých i barevných ilustrací, v mladší publikaci je tomu věnován jeden odstavec a jedna stránka černobílých ilustrací, zatímco v nejnovější publikaci se o tom kromě jedné letmé zmínky nedozvíte vůbec nic. Obecně se mi líbí, že se autor nesoustředí ani tak na dějinné potýkání Germánů s Římskou říší, ale na etnografii a kulturní dějiny – podává velice podrobný popis způsobu života včetně aspektů, které v novějších dvou monografiích úplně chybí. Je také nejpoutavěji napsaná, s celou řadou opravdu zajímavých vhledů, postřehů a souvislostí. Kupodivu nijak výrazně nezastarala – určitě od té doby přibyly nové archeologické nálezy (a víme daleko více o pravlasti a šíření Indoevropanů), ale celkový obraz způsobu života Germánů je tu podaný velice přesně a detailně. Dokonce i v názornosti obrazové přílohy a množství obrázků a mapek v textu nemá konkurenci, zvlášť šikovná je i podrobná časová osa nejrůznějších vývojových aspektů germánské kultury v závěru knihy. Takže, pokud byste se chtěli o Germánech něco dozvědět, nenechte se odradit tím, že je tato kniha padesát let stará. Těm novějším pořád směle konkuruje, pokud je v mnoha ohledech vyloženě nestrčí do kapsy.

8 28.09.2020

Skutečný majstrštyk populárně naučné literatury! Skvěle vystihuje kulturně-historické, ekonomické a politické souvislosti, příčiny a důsledky jedné ze tří nejvýznamnějších objevných plaveb v lidských dějinách, a to čtivě, poutavě a napínavě. Autor nenápadně využívá beletristické postupy, aniž by sklouzl do vyloženě fiktivní literatury. Pomocí autentických, téměř reportážních prvků (časté citace dobových dokumentů) dokáže evokovat atmosféru plavby a podat první cestu Vasca de Gamy kolem Afriky do Indie jako úchvatný příběh, ve kterém se touha po poznání dosud neobjeveného a vyšší ideály přirozeně prolínají s přirozenou lidskou ziskuchtivostí, touhou po bohatství a po moci. Osobnost tohoto portugalského kapitána fascinuje nejen přirozenou autoritou, kterou si vždy dokázal udržet, a námořními schopnostmi, ale také obdivuhodným diplomatickým úsudkem, bez kterého by ničeho nedosáhl. V tom se tolik lišil nejen od Magellana, který byl zatvrzelý paličák a introvertní vizionář, ale hlavně od Kolumba, který byl ve srovnání s ním spíš jen nesoudný a nepoučitelný chvástal, kterému pomohla především náhoda. Moc se mi líbí i to, že na závěr autor připojil dodatek s alternativními názory a interpretacemi jiných autorů.

4 16.07.2020

Výborné čtení na dalmatskou pláž. Příběhy, které zaujmou i pobaví, velmi přesně vystihují charakter lidového podání. Pokud tyto nápadně často šibalské pověsti vystihují mentalitu Dalmácie, pak lze hádat, že zvláštní pozornosti se tu těšila chytrost, mazanost a chytráctví všeho druhu a nic tu lidem nebylo svaté ani nedotknutelné. V tom je kouzlo těchto příběhů.

1 12.07.2020

Těžko se to hodnotí "jen" jako kniha, když šlo především o tak velkolepý počin a tak obdivuhodnou sílu osobnosti. Vlastně je zvláštní, že Slocum mimo jiných knih, které na cestě četl, se zmiňuje o Kolumbovi, když ve skutečnosti jeho cesta šla ve stopách (nebo spíš plula na vlnách) daleko úchvatnější cesty Magellanovy. Přestože Slocum byl především námořník a nikoli literát, je jeho text velice živý, o dobrodružství a jiné pozoruhodné, ale ani komické příhody tu není nouze. Určitě bych uvítal podstatně více barvitých popisů a evokací, aby si člověk mohl ten pobyt na vodní šíři i navštívené krajiny lépe představit. V tomto ohledu je autor spíš stručný vypravěč / komentátor. Také mě jako bytostného suchozemce překvapilo (možná i trochu zklamalo), že místy je kniha spíš o větru než o moři, neboli těch popisů větru (a v závislosti na něm i manévrů s lodí) je tam nakonec možná víc než popisů toho, jaké je to být tolik měsíců sám na otevřeném oceánu. Návštěvy civilizovaných ostrovů a audience u nejrůznějších místních potentátů jsou docela nuda, vždycky jsem se nemohl dočkat, až zase vyrazíme na moře. Asi nejlepší částí knihy je strastiplné potýkání se kolem Hornova mysu. Občas mi dělala potíže logika a návaznost vět, ale nevím, jestli to není překladem. Také je škoda, že se autor trochu víc nerozepsal o svém rozhodnutí, motivaci a plánu. Např. jak vlastně chtěl původně plout, se dozvídáme až po prvním přeplutí Atlantiku na Gibraltaru, kde mění plán své cesty a znovu se vydává na Atlantik, tentokrát jihovýchodním směrem. Že neumí plavat, si náhle uvědomí (!) až tehdy, kdy se s ním převrhne člun! Teprve v závěru knihy se dovídáme, že má zchromlou ruku! Zvlášť mě udivilo, že před cestou nelíčí žádné loučení se svými nejbližšími, během cesty ani jedna vzpomínka na rodinu (až na konci knihy se zmiňuje, že mu sestra před vyplutím upekla na palubu koláč). Zkrátka, v mnoha ohledech je pan kapitán nepochopitelně nesdílný, což čtenáři znemožňuje si cestu kolem světa s ním opravdu prožít. Porozumění přirozeně komplikuje i spousta termínů a činností z lodnictví a námořnictví, které suchozemec prostě nemůže znát. Tím spíš mě vyloženě zklamalo nové vydání tohoto díla (2002). Předpokládal jsem, že tu bude třeba slovníček těchto pojmů, zasvěcený komentář nebo doslov, ale přesně naopak –  toto vydání je ještě chudší než vydání starší. Chybí tu druhý text Plavba na Liberdade a krásná předmluva Arthura Ransoma. Dokonce i mapka je hůře čitelná. Ještě že tu jsou aspoň malé fotečky autora a jeho lodi na obálce. Takže abych to shrnul – pěkná knížka, ale moje srdce snílka a romantika občas trošku prahlo. 

4 21.06.2020

Abych to napsal hezky česky, lidově a od podlahy, toto je skutečný biografický majstrštyk. Navzdory podtitulu nejde o žádný laciný bulvár odhalující slabé lidské stránky slavných osobností, ale o hluboký a vrstevnatý román postavený na velice pečlivě, až obdivuhodně nastudovaných faktech. Obdivuju lehkost, s jakou se autorovi podařilo propojit Erbenův osobní život s jeho prací a literárními inspiracemi a to vše na pozadí skvěle vykreslené doby a témat, která se tenkrát mezi českými obrozenci řešila, žila a vášnivě diskutovala. V románu najdete Erbenův portrét (nejen ten vědomý, ale i podvědomý na základě jeho snů a vizí), ale setkáte se tu i s Čelakovským, Němcovou (ach, nešťastná to žena...), Palackým (kdybychom toho neměli, museli bychom si ho prostě vymyslet), Šafaříkem, Sabinou, Havlíčkem (velký sympaťák!) a zvlášť do kontrastu jsou postaveny osobnostní i tvůrčí naturely Erbena a Máchy jako dvou vrcholů českého romantismu, které si přitom vzájemně nemohly příliš porozumět. Všichni jsou vylíčeni velice plasticky a autenticky, nejde o žádné povrchní karikatury. Smekám přede všemi, kteří tenkrát pro identitu národa tolik udělali. Kniha mě úplně motivovala něco si k tomuto období našich dějin pořádně nastudovat. Ve škole se o ní učíme v podobě muzejní chodby s řadou kamenných bust na piedestalu, ale tento román odkývá vnitřní dramata, spory a konflikty, která ta doba s sebou nesla. Je vlastně škoda, že kniha nevyšla v nějakém významnějším nakladatelství, pak by totiž podle mého názoru vzbudila daleko větší pozornost a ohlas, který by jí správně náležel.

15 09.06.2020

Některé básně nemohu vystát, protože nim vůbec nenacházím cestu (nebo ony ke mně?) ať už se snažím, nebo naopak nesnažím – i když možná i ta provokace se počítá –, ale jiné jsou tak stručně geniální, že člověka zasáhnou jak osvícení. V každém případě jako koncept i jako kniha (po knihařské i grafické stránce) to nemá chybu. Je to kniha plná překvapení, zámlk, práce se zvukem slov a hlásek, ale i odkazů mimo a za slova... Jediné, co knize chybí, je záložkový ocásek :-)

3 06.06.2020

První komentář (který však nelogicky hodnotí spíš dějinné události, o kterých se v knize píše, než knihu samotnou) mě skoro od četby odradil. Už jsem si říkal, že se mistr tesař asi na stará kolena utnul. Ale ne! Další skvělá kniha, která opět skýtá radost ze čtení, radost z přemýšlení, radost ze sledování velice trefných postřehů a načrtnutých souvislostí. Zvlášť oceňuju, že Diamond dokáže osvěžovat výklad historických faktů osobními zkušenostmi a zážitky. Kniha nejen detailně poučí o několika ne až tak dávných událostech, ale dává možnost i jejich nadčasového zobecnění i určité míry poučení. Není vůbec zatížena americkým pohledem, jak první komentář naznačuje, naopak je velmi objektivní a nezřídka se trefuje i do vlastních (tj. amerických) řad. Navíc autorova brilantní analýza rozpadu politického kompromisu a celospolečenské polarizace v USA mi cosi až nepříjemně připomíná..! (Edit: A to jsem v době napsání komentáře netušil ani já ani autor, jak divoce se vyvine situace kolem prezidentských voleb v USA roku 2020). Zkrátka Diamondova erudice, schopnost objektivního úsudku a předvídavosti je obdivuhodná a moc bych mu (vlastně i nám všem) přál ještě několik takových opusů. Jen si nejsem jistý správností českého překladu názvu – "otřes" nebo "krize" mi připadají výstižnější než fatální "rozvrat". Možná se k tomuto dramatickému názvu nakladatelství rozhodlo spíš z komerčních důvodů. Ale i tak (a v každém případě) je to asi nejdůležitější kniha, kterou jsem v poslední době četl – dávám asi tak 110%.

6 01.05.2020

Je zvláštní, že jsem prošel vzdělávacím procesem, aniž bych v rámci povinné četby četl Babičku. Mohl jsem si ji přečíst čistě ze zájmu v dospělém věku. Přivedlo mě k tomu vydání z roku 2013 s geniálními kolážemi Miroslava Huptycha, upravené do současné češtiny. Mimochodem, nejde o žádné "převyprávění", jak se svého času neadekvátně kritizovalo, hlavně jde o zmodernizovaný slovosled a podobné formální detaily. (Srovnával jsem text s originálem, takže to můžu potvrdit.) Huptychův bohatý výtvarný doprovod dodává textu přesně tu náladu a podtóny, které mu trochu chybí – skoro Breughelovskou pitoresknost, tajemství a šerosvit nebo temnotu. Rovnou musím shrnout, že Babička mě neuchvátila, protože je až příliš patrné, že jde o vysněnou idylu, která není pravdivá – biograficky, sociálně ani etnograficky. Vadila mi schematičnost postav (které nejsou ani tak černobílé, jako spíš "bělobílé"), všichni hovoří a chovají se tak, jak se očekává a jak je zdvořilé, nikdo ničím nepřekvapí a nevyjde ze svého stereotypu. To je zesílené častým používáním přísloví, rčení, úsloví a pořekadel, které tu Němcová shromáždila (zřejmě záměrně až programově) opravdu úctyhodnou sbírku. Ale bez iracionálního příběhu Viktorky by to bylo skoro k nepřečkání. Krásu jazyka určitě nelze popřít – zvlášť při vědomí, že kniha byla napsána v době, kdy jsme se češtinu teprve učili literárně používat. Přesto jsem ale u Němcové narazil na jeden "nešvar", který mi občas ztěžoval orientaci v textu a zejména v dialozích, a to je nejasné až matoucí používání zamlčených podmětů. Jinak má kniha podtitul "Obrázky z venkovského života", ale na to, aby poskytovala skutečný obraz venkova, je v ní málo starostí, konfliktů i bídy. Rozumím tomu, že Němcové nešlo o žádné psychologické drama nebo sociální kritiku, psala to v nejtěžším životním období a chtěla spíš vystihnout zdravé jádro národa, ze kterého lze pořád čerpat a ke kterému se dá vracet. Zahrnula sem výsledky svých bohatých etnografických sběrů z různých koutů Česka i Slovenska, ale spíš metodou navlékání hezkých korálků na dost tenkou nit. Ten náhrdelník je krásný, ale bojím se ho uchopit, aby se mi v ruce nerozpadl nebo nerozplynul v mysli. Je prostě příliš éterický a chybí mu skutečná venkovanská zemitost.

10 20.04.2020

Srovnatelná kniha, která by byla tak nabitá srozumitelně a čtivě podanými informacemi o osidlování prehistorické Evropy, v češtině zatím není, to bez diskuze. Autorka zachází s fakty i hypotézami přesným způsobem a je to vědecká novinařina v tom nejlepším slova smyslu. Text je výborně strukturovaný a podává příběh Evropy ve třech hlavních kapitolách odpovídajících třem hlavním migračním vlnám – lovci a sběrači před 43 000 lety, zemědělci před 8 000 lety a Indoevropané před 4 800 lety. Jde vlastně o literaturu faktu obohacenou o osobní autobiografickou rovinu, která může sloužit i jako turistický průvodce po nejvýznamnějších archeologických a výzkumných lokalitách pravěké Evropy. Většina podaných informací je pořád ještě aktuálních, jen mě dost zklamalo, že autorka při mapování genetické prehistorie předindoevropské Evropy vychází jen z mitochondriální DNA (předávané po ženské linii), zatímco Y-DNA takřka opomíjí, protože (jak sama přiznává) v době vydání knihy bylo odebírání vzorků Y-DNA ze starých kostí ještě velmi složité a takových výsledků bylo jen málo. Dnes už je to úplně jinak. Díky tomu třeba víme, že po mužské linii se způsob šíření zemědělství dost lišil od toho, který autorka podává na základě mitochondriální DNA. Zemědělské genetické haploskupiny jsou v Evropě daleko častější na úrovni mitochondriální DNA, zatímco na úrovni mužské Y-DNA jsou spíš marginální. Skoro to vypadá tak, že muži z lovecko-sběračských skupin si velmi často brali ženy od zemědělců a tak se učili, jak obdělávat půdu, ale to je jen moje nepodložená hypotéza. Určitě však za putováním zemědělství nebyla jen migrace, jak tvrdí autorka, ale také předávání a šíření znalostí. Osobní rovina hledání autorčiných vlastních předků text zbavuje akademické suchopárnosti, možná je ale (hlavně v závěru knihy, kde mě autorčina osobní genealogie vyloženě nebavila a nedokázal jsem se na ni soustředit) až trochu předimenzovaná. To souvisí i s výraznou, i když zdaleka ne výhradní orientací na severní Evropu a hlavně Švédsko, což může být pro české čtenáře dost odtažité. Konečně mi v knize chyběla přehledná časová osa nejvýznamnějších vývojových milníků a také velmi citelně schází rejstřík. Přes to všechno chci ale vyzdvihnout jedinečnost celé knihy jako počinu a konceptu, všechny tyto pihy na kráse nakonec odpouštím a dávám maximální hodnocení.   

8 22.03.2020

Pokud milujete češtinu a rádi se zaobíráte každodenní mluvou (třeba se občas pozastavíte u některého z běžných slov s otázkou, jak a proč vlastně zvyklo, proč zní právě tak a ne jinak...), pak je toto knížka přesně pro vás. Ukazuje, jakým zajímavým vývojem mnohá slova prošla, jak se postupně proměňoval jejich význam a jak tento lexikální a sémantický vývoj odráží dávno zapomenuté aspekty naší historie a způsobu života našich předků. Velmi názorné a pěkné jsou výňatky ze starých textů. Zvlášť bych ocenil, že kniha je promyšleně uspořádaná, jednotlivé kapitoly k různým slovům na sebe bezprostředně navazují a dávají tak celkový obraz nejen jazykového vývoje, ale i proměn každodennosti. Kniha je vybavena i užitečným rejstříkem, díky kterému nemusí být jen na jedno přečtení, ale také k průběžnému vyhledávání a listování. V neposlední řadě je třeba zdůraznit krásný, lehce a libě znějící jazyk, kterým je kniha napsaná. Je velká škoda, že prozatím nevyšla v nějakém novém, pěknějším vydání, protože takto je nezaslouženě polozapomenutá (já jsem se o ní dozvěděl až z knihy Jan Žižka od Petra Čorneje, kde je na ni odkaz). Velmi doporučuji si některá probíraná slova vyhledat i v Rejzkově Českém etymologickém slovníku, kde najdete i některé jiné nebo variantní výklady (např. u slova "pryskyřice").

4 23.02.2020

Jako kluk jsem někdy míval zvláštní kosmické sny, ve kterých jsem nad sebou viděl kroužit celý vesmír. Ten mystický zážitek mě ochromoval a zároveň do sebe vtahoval a naplňoval úžasem. Tato skvělá kniha mi tyto dětské sny připomněla. Autor je empatický a entuziastický průvodce, který vás doslova bere za ruku a vede vás až k hranicím představivosti, v závěru až za její pomezí. Je to kniha psaná nejen hlavou, ale i srdcem. Je to oslava lidského ducha nejen na úrovni intelektu, ale také fantazie. Vlastně tak trochu i báseň o vesmíru. Pokud se na ni chystáte, doporučuji přečíst co nejdřív, protože bude nevyhnutelně rychle stárnout. Ale už teď zcela zásadně promění váš pohled na realitu. Jsem nadšený a poděkováním v závěru až dojatý...

9 19.02.2020

Kniha je výborně napsaná, ale přesto jsem se nemohl dočkat, až ji budu mít za sebou. Raději přečíst na posezení než s ní trávit pár týdnů... Proč? Napětí je tak dusivé, že by se dalo krájet jak ta mlha nad Jakubem v první povídce. Zkrátka nepříjemné, stísňující čtení. Za vším tušíte, že to nemůže dopadnout dobře. Autor je skvělý psycholog, umí výborně líčit psychologii postav z drobných detailů a odvozovat jejich pocity ze sotva znatelných gest nebo záchvěvů ve tváři, ale také zapůsobit na čtenáře tak, že ani nedutá. I popisy (krajiny, prostředí, pracovních činností...) jsou skvělé a výborně evokují atmosféru. Přesto mě ale kniha zklamala tím, co jsem si od ní sliboval a co se nenaplnilo – a to je spjatost lidských osudů s místem. Kolem rybníka Jakuba se ve skutečnosti odehrávají jen dvě povídky, jen v nich samo místo nějak výrazněji vstupuje do děje. Ve skutečnosti tématem povídkové knihy jsou spíš lidé, kteří prožívají vypjaté existenciální situace. (Do těchto téměř baladicky laděných příběhů mi navíc nezapadala poslední povídka, která sice docela výstižně líčí kvintesenci porevoluční doby 90. let, ale svojí strukturou ani laděním k ostatním příliš nejde.) Zkrátka bych si dovedl představit, že samo místo a krajina kolem Jakuba bude zřetelnějším hybatelem malých lidských příběhů ve velkých dějinách. Třeba tím, že jim dává kontinuitu, východisko, smysl nebo naději? Nebo jen tím, že zůstává hluché a netečné a nabízí torza předchozích, už dávno zapomenutých příběhů beze smyslu, jejichž souvislosti může odhalit až čtenář? Nevím, ale nejsem autor, abych to vymýšlel. Myslel jsem, že právě tím mě autor osloví, což se bohužel nestalo.

8 16.02.2020