woodward komentáře u knih

Ze všech knih o Vlaštovkách a Amazonkách mám tuhle nejraději - a to je mám rád všechny, snad jenom Petr Kachna mi moc nepřirostl k srdci. Pokud jde o literaturu pro děti a mládež, je Anglie opravdu velmocí. Od Alenky a Medvídka Pu, přes Knihy džunglí a zmíněné ransomovky, až po Poklad v jediné růži a Harryho Pottera.
Miluju Ransomovy knížky od dětských let a vracím se k nim i v předdůchodovém věku. Našel jsem si na webu dokonce i jezero Coniston Water v Lake District, na jehož vodách se sám Ransome učil plachtit a kam umístil děj většiny příběhů o Vlaštovkách a Amazonkách.

Tady jsem se kdysi poprvé dověděl, že každý druhý Velšan je Jones. A od doby, kdy jsem přečetl Zimu v horách myslím na to, že by bylo dobře naučit se velšsky nebo gaelsky, případně bretonsky. Myslím na to už dlouho ale zatím jsem s tím nic neudělal...
Příběh je to povznášející. Střet novodobých lumpáren se starobylou zemí, která už zažila lumpárny a protivenství všeho druhu. A dokáže vzdorovat všemu. Dicu Sharpovi jako Gareth, i slepotě jako jeho matka. Pět hvězd.

4 15.08.2015

Tahle kniha mimo jiné potvrzuje, že každý národ a vůbec každé lidské společenství se za jistých okolností stává snadno manipulovatelným. Autor, psycholog z univerzity v Berkeley, si vytkl za cíl vysvětlit nelidské chování japonských vojáků za druhé světové války. K tomu ovšem bylo třeba popsat, jakým způsobem Japonsko, čtvrt tisíciletí dobrovolně izolované od okolního světa, vstoupilo v polovině devatenáctého století do mezinárodního společenství. Japonci k tomu byli v podstatě přinuceni násilím pod hrozbou děl, která admirál Perry namířil na Tokio. Japonci se novému prostředí a novým okolnostem přizpůsobili neuvěřitelně rychle. Jenže když zjistili, že principy, které do nich představitelé západního světa hustili horem dolem, platí jen někdy a jen pro někoho, a když na Japonsko dopadla hospodářská krize, celkem snadno se dostali k moci zastánci starodávných válečnických zásad, podle nichž je slabost nepřípustná, jakákoliv velkomyslnost vůči nepříteli je zradou a smrt je nejvyšším cílem bojovníka. Tohle bylo ovšem myšlení z dob před Tokugawským šógunátem, který učinil konec staletím vražedné vnitřní války a spousta Japonců si to jistě uvědomovala. Ale stejně jako jejich němečtí spojenci se nechali omámit blábolem o velikosti a nepřemožitelnosti národa. A tak poslouchali, bojovali, vraždili, - a umírali. Je dobře, že pan Edgerton tuto knihu napsal, protože záplava amerických děl o válce v Pacifiku (týká se to literatury faktu i fikce) překypuje typickým americkým vlastenčením a patosem, který Evropanům připadá směšný, ale americké publikum ho baští i s navijákem.

4 29.07.2015

Konec studené války zastihl Forsytha v nedbalkách. Kdyby něco podobného napsal dneska o Putinově Rusku, asi by to byla docela jiná píseň, ale Ikona se prostě nepovedla. Nejspíš proto, že se ještě nestačil vymanit z dlouholeté neměnnosti studenoválečných časů. Napsat takový román v době, kdy se situace ve světě měnila každých pár měsíců, bylo poněkud zbrklé.

4 24.07.2015

O vývoji vztahů, o válkách a vzájemně pomlouvačných kampaních mezi křesťanstvem a islámským světem se toho v knize Andrewa Wheatcrofta dozví člověk spoustu, i o mnoha jiných věcech - například pasáže o historii knihtisku v muslimských zemích jsou opravdu velmi zajímavé. Jistý nedostatek spatřuji v tom, že autor ve snaze tvářit se nestranně místy poněkud "přepadává" na stranu mírného zastánce muslimských stanovisek a vidění letitého střetu dvou kultur muslimskýma očima, ale dá se to snést. V každém případě je tahle kniha velkou studnicí informací o dějinách křesťansko-muslimských vztahů a konfliktů.

4 29.06.2015

Svůj komentář k Harrymu Potterovi jako celku jsem připojil k prvnímu dílu, nicméně chci zdůraznit, že právě Vězeň z Azkabanu je podle mého soudu z celé série nejlepší. Je dlouhý "tak akorát", Harry a jeho kamarádi už jsou ve škole "zabydlení", leccos se už naučili, ale ještě pořád se všechno odehrává v relativně pohodové rovině. Už v příštím dílu se Voldemort vrátí a pohodě bude konec.

4 23.06.2015

Je to historický román jak má být, i když pro každého, kdo nemá Japonsko procestované skrz naskrz, je poněkud náročné pořád na mapě hledat všechny ty kraje ovládané jednotlivými rody, aby člověku neutekla logika příběhu. Nicméně pro čtenáře Šóguna je fajn si přečíst takhle "naživo" všechno o tom, co předcházelo onomu poslednímu shromažďování sil před bitvou u Sekigahary. Škoda, že podobných děl od japonských autorů je do češtiny přeloženo tak málo.

4 23.06.2015

S Mořem v plamenech od Miloše Hubáčka jsem se poprvé setkal před dávnými lety v místní lidové knihovně. Od té doby uplynulo několik desetiletí, já jsem přečetl všechno ostatní, co Hubáček o druhé světové válce napsal (většinu jeho knih mám doma), ale ty čtyři příběhy o válce v Atlantiku jsou asi stejně nejlepší. Škoda, že série o válce ve Středomoří nějak uvízla a už asi nebude dokončena.

4 23.06.2015

Pro ty, kdo Rexe Stouta neznají, je tahle detektivka napoprvé zřejmě příliš velké sousto. Ale pro zkušené milovníky příběhů o gargantuovském pěstiteli orchidejí ze Západní 35. ulice historka o tom, jak Nero Wolfe "vyběhnul" s celým FBI i s Johnem Edgarem Hooverem, představuje dokonalý majstrštyk. Je pravda, že pátrání po vrahovi se tu vede jaksi po vedlejší koleji a vyvrcholením příběhu tentokrát není usvědčení a zatčení pachatele, ale sklapnutá past nalíčená na zlotřilé agenty, jakož i široký úsměv na líci inspektora Cramera, když mu o tom Wolfe vypráví. Pro mne je "U dveří zazněl zvonek" absolutní jedničkou celé Wolfovské ságy.

4 20.06.2015

Je dost zřejmé, proč tenhle román většina nakladatelů odmítla a na první vydání kompletního znění musel počkat až do sedmdesátých let. Je to první Faulknerův příběh o okrese Yohnapatawpha a pro zkušené čtenáře Faulknerových románů je v něm jasně patrná autorova přehnaná snaha vměstnat do jedné knihy všechno, co měl na srdci a co chtěl o své zemi čtenářům povědět. Dějových linií je nejméně o jednu víc, než je únosné. Jinak je to ale typický Faulkner, zacházející se slovy jako s malířským náčiním. Když čtete o spřežení klusajícím po prašné cestě za horkého odpoledne, cítíte zvířený prach tak intenzivně, že musíte potlačit nutkání ke kašli. Záplava slov vytváří obraz za obrazem, až vnitřní čtenářův zrak přechází a ve chvíli, kdy už to začíná být poněkud únavné, z té úchvatné změti zvuků, pachů a barev vytryskne příběh - nebo spíš historka, jakou by možná napsal Bohumil Hrabal, kdyby žil ve Faulknerově době a v jeho zemi. Vyprávěnky starocha Fallse o tom, jak plukovník Sartoris převezl jankejskou hlídku, nebo o "asistovaném útěku" jankejských zajatců, pro které jejich přemožitelé neměli žádné využití, protože se potřebovali postarat o svoji úrodu. Vyprávění slečny Jenny o statečné smrti jejího bláznivého manžela pro ančovičky generála Popea. A potom zase barvy a vůně, mystika a fatalismus... Je to prostě Faulkner jak má být a na jakého jsme zvyklí. Určitě stojí za přečtení.

4 20.06.2015

Čekal jsem příběh o životě Karla Velikého, o zrodu říše, možná i o tom, jak se majordomové z rodu Arnulfingů zbavili svých merovejských pánů a stali se franskými králi a také o tom, jak obtížné pro velkého císaře bylo ve svém odkazu rozbít, co celý život budoval. To všechno je v tomhle románu zachyceno jen pohledem zvnějšku, očima levobočka bavorského vévody v císařových službách. Není to špatné, ale místo příběhu velkého císaře je tu jen vyprávění o pestrém životě jednoho z jeho služebníků. Dám čtyři hvězdy.

3 23.09.2018

V komentáři k prvnímu dílu jsem odmítal stížnosti některých komentátorů na složitost a nepřehlednost příběhu. Za tím si v zásadě stojím, pokud jde o Měsíční zahrady jako takové. Jenže co platí o jedné knize už nemusí platit o deseti. Pamatovat si všechna jména lidí, bohů, národů, zemí, míst, nosit v hlavě vztahy mezi nimi a co se mezi nimi v minulosti odehrálo – to všechno není těžké si zapamatovat, pokud jde o jednu knihu zvíci nějakých 560 stránek. Ale pokud autor předpokládá, že čtenář všechny tyhle věci udrží v hlavě přes cca 10 000 stran příběhu, v jehož každé části ta jména, názvy, události, vztahy přibývají (i když v každém dílu na začátku je uveden aspoň částečný přehled osob), tak na to by podle mě neměl ani Archie Goodwin, který o sobě tvrdí, že mezi ním a magnetofonem je rozdíl jen v tom, že magnetofonu nelze klást otázky.
Dohledávat to, co člověk zapomněl nebo si na to vzpomíná jen matně, když na vás vybafne postava nebo část příběhu, kterou jste potkali o dva-tři tisíce stran dříve (často jenom ve zmínce bez dalšího rozvádění, v jedné, dvou větách), je prakticky nemožné. Neříkám, že to není k přečtení. Přečetl jsem, ale tam, kde mě paměť zradila, jsem se rozhodl ty „díry“ ignorovat. Někdy se podařilo časem je vyplnit díky dalším připomínkám a novým událostem v příběhu, jindy moc ne, ale tak či onak, nakonec jsem celou tu záplavu spolykal.
Je to těžko přehledné, ale je to ke čtení; autor vyprávět umí, umí čtenáře překvapit, je to napínavé, postavy a dialogy jsou živé, „skutečné“. Ale trochu to připomíná Faulknerův první román z prostředí amerického jihu, Prapory v prachu, který mu dlouho nikdo nechtěl vydat, protože ve své dychtivosti povědět čtenářům o své zemi všechno, co měl na srdci, tam nacpal těch dějových linií nejmíň o jednu víc než bylo zdrávo.
Vzhledem k té – podle mého soudu zbytečné a přehnané - složitosti a „přeplácanosti“ dávám tedy za celou sérii Malazská kniha padlých jen čtyři hvězdy.

3 25.08.2018

Moc příjemná detektivka, zvlášť když člověk má rád víno a dobré jídlo. Pak vám ani nevadí, že tam jaksi chybí mrtvola - jedinou obětí je víno, dobrá pověst a prosperita dobře zavedeného vinařství. Ale k zaujetí příběhem bohatě postačí i záhada bez krve. Pro vyznavače akčního běsnění a temných surovostí to ovšem asi není to pravé. U mě osobně zpočátku vyvolávala obavy nutnost číst tohle ryze francouzské vyprávění v angličtině, ale člověk si zvykne. Už se těším na další pokračování.

3 04.12.2017

Stará anglická klasika se vším všudy. Inspektor ze Scotland Yardu je fikanej, padouši to mají vymakaný ale na něj si nepřijdou. Případné zmínky o laboratorních a jiných odborných testech a posudcích jsou decentně upozaděny, jelikož hlavní je to, jak to pan inspektor všechno skvěle vymyslí.
Já osobně z téhle trojky stavím nejvýš tragédii ve Starvelu, ale všechny tři mají něco do sebe.

3 29.03.2017

Neuchvátilo mě to. Uznávám, že je v tom leccos nového a zvláštního, a zkusím další díly, třeba se to zlepší. Ale celej ten základní koncept - ve zvrhlé společnosti sloužící zlé, vraždící bohyni, vyrostl slušný, nevinný hoch - mi trochu připomíná Cimrmanovo vyprávění o tom, jak se v rodině chudých přistěhovalců narodil bohatý hrabě Nikolič.

3 14.09.2016

Titul knihy je dobře zvolený a logický, pokud by šlo o samostatné dílo; pro ty, kdo se v Hubáčkových knihách o válce v Tichomoří teprve začínají orientovat, může být lehce zavádějící. Ale to je snad to jediné, co se tu dá vytknout. Příběh pozemních a námořních bojů o ovládnutí Guadalcanalu je zpracován s obvyklou autorovou precizností a důkladností - a přitom velmi čtivou formou. V předlistopadových vydáních samozřejmě nechybí poučný úvod o tom, že ta hlavní vítězství ve válce vybojovala Rudá armáda, ale v samotném autorově textu se tyhle "úlitby" režimu téměř nevyskytují.

Dnešní přecitlivělá doba by už tuhle knihu pomalu dala na index, protože se v ní loví krokodýli - no fuj! Já jsem si ji tenkrát se zájmem přečetl jednak proto, že se v ní loví krokodýli, což samo o sobě bylo zajímavé, a hlavně proto, že se v ní člověk dočte spoustu zajímavých věcí o australských severních teritoriích a o tamních domorodcích.

3 18.03.2016

Pastilky veracoco a Remigius Kouřidlo alias Věnčislav Obojetný, detektiv Kvaš vězněný Flaškou pod Plackem a repetent Kantoris co si vyzmizíkoval koule na vysvědčení, aby dostal vzduchovku... Když jsem to četl poprvé, byl jsem z toho trochu vyjevenej, ale brzy jsem tomu přišel na chuť. Jedna z báječných knih mého dětství.

3 05.02.2016

Ore legar populi perque omnia saecula fama
si quid habent veri vatum praesagia vivam.
(...čten budu lidstvem vším, a dá-li se věřit věštbám,
co svět bude světem, svou slávou dál budu žít! )

Takhle si to tenkrát Ovidius maloval - a měl recht!

3 03.02.2016

Nenápadná, útlá knížečka, vyprávějící o tom, jak se Španělsko po smrti generála Franca posunulo od diktatury k demokratické konstituční monarchii. Některé věci českému čtenáři připadají povědomé - třeba když je řeč o první pofrancovské koalici UCD, pod vedením frankistického aparátčíka Adolfa Suáreze, který zcela v souladu se zákony starého režimu tento režim pomalu, ale jistě demontoval. Vyprávění o tom, jak kortesy a Movimiento schválily návrh zákona o reformě - čili o zániku frankistického režimu - drtivou většinou hlasů, musí našinci nevyhnutelně připomenout dějinný okamžik, kdy poslanci Federálního shromáždění, řečeno s Járou Cimrmanem, udělali svého oblíbeného disidenta prezidentem. Změna režimu ve Španělsku se obešla bez revoluce a jediným dramatickým okamžikem byl zfušovaný pokus o puč některých frankistických generálů, který král Juan Carlos zmařil několika telefonáty. Je to zajímavé čtení a nejrůznějších poučných paralel nebo naopak protikladů, objevujících se v porovnání se situací v Česku, je celá řada.

3 03.02.2016