woodward
komentáře u knih
Ostrov pokladů
Robert Louis Stevenson
Ve vydání, které jsme měli doma - čert ví, kde je mu konec, nejspíš ho má některý z mých synovců - byla básnička Františka Hrubína určená "Nerozhodnému čtenáři":
Máš-li, jak já měl, dnešní kluku,
rád dávné zkazky o pirátech,
o dobrodružství mořských vlků,
o tajfunech a o pasátech,
o škunerech, jež zhltly vlny
na cestách moři dalekými,
kde vábí ostrov tajuplný
s dublony v písku pohřbenými,
pak vypluj se mnou bez váhání...
Dál si to nepamatuju, ale to co tu stojí, dokonale sedí. ;)
Nadešel čas poněkud tento komentář doplnit: Zjistil jsem, že je toto vydání z roku 1954 k mání u nás v antikvariátu za pouhých 30 Kč, no, nekupte to, tak jsem si udělal radost a dále jsem zjistil, že si po těch letech některé věci nepamatuju. Autorem básničky není František Hrubín, ale sám autor. Přeložil ji zřejmě, jako celou knihu, Prokop Voskovec.
Pro ty, kdo jsou schopni vnímat originál, vkládám původní verše - český překlad je spíš přebásněn "na motivy" originálu.
TO THE HESITATING PURCHASER
If sailor tales to sailor tunes,
Storm and adventure, heat and cold,
If schooners, islands, and maroons,
And buccaneers, and buried gold,
And all the old romance, retold
Exactly in the ancient way,
Can please, as me they pleased of old,
The wiser youngsters of today:
—So be it, and fall on! If not,
If studious youth no longer crave,
His ancient appetites forgot,
Kingston, or Ballantyne the brave,
Or Cooper of the wood and wave:
So be it, also! And may I
And all my pirates share the grave
Where these and their creations lie!
Záhada na zámku Styles
Agatha Christie
Poirot poprvé vstupuje na scénu a sluší se smeknout - i když pozdější příběhy paní Agathy o muži s knírkem a nepřekonatelnými šedými buňkami jsou často mnohem lepší než tahle záhada.
Fatu-Hiva
Thor Heyerdahl
Pěkný cestopis, včetně poučného líčení, jak počáteční dojem z "ráje" nakonec vyprchal.
Panoptikum starých kriminálních příběhů
Jiří Marek (p)
Celá série Markových povídkových knih o panu radovi Vacátkovi a jeho mordpartě je prostě dokonalá. Je to jako listovat fotkami staré Prahy a k tomu číst dávno zapomenuté krvavé příběhy, jimž jejich věk ubral na děsivosti. Je to takové starosvětské, skoro by se dalo říct poklidné vyprávění. Pan rada i jeho detektivové znají "své" lidi a oni zase znají je, nejsou potřeba dramatické honičky ani spousta střílení.
Když si kapsář Jandejsek, kterého pan Bouše "preventivně" sebral v obchodním domě, stěžuje, že přece "i slušný člověk si může jít něco koupit do obchodu," pan Bouše mu za neustálého smrkání vysvětlí, že třináctkrát trestaný člověk už dávno není slušný. Nakonec se dohodnou a Jandejsek označí pár nováčků mezi kapsáři, kteří začali pracovat v tlačenicích v Edenu...
A přesto je v těch povídkách i napětí a pátrá se často po pachatelích skutků hrůzných i krvavých. Ale vždycky v klidu, s rozšafností a metodou. Jsou to krváky, použitelné pro léčbu nervově nemocných pacientů. Zločiny a napětí v příbězích vyprávěných s uklidňujícím úsměvem. Balzám na duši se špetkou pepře. Pět hvězd.
Povídky z jedné kapsy / Povídky z druhé kapsy
Karel Čapek
Tyhle dvě sbírky určitě patří do "top ten" české literatury dvacátého století. Příběhy o šlépějích, o bláznivé Kláře, o básníku Neradovi, jehož podvědomé asociace pomohly objasnit smrtelnou dopravní nehodu, to všechno jsou zářivé střípky nesmrtelnosti autora, jemuž v českých zemích nebylo a není rovno.
Deset malých černoušků
Agatha Christie
Jedno z nejparádnějších představení paní Agathy.
Jak jsem vyhrál válku
Patrick Ryan
Přátelé, nepokoušejte se Goodbodyho přirovnávat ke Švejkovi. To je totiž úplně jiná sorta. Kdybychom měli hledat ve Švejkovi podobnost s poručíkem Goodbodym, nejblíž by byl asi kadet Biegler, i když to je zase spíš kariérista. Goodbody je prostě bašťoun zblblej propagandou a školní výchovou.
Plná bedna šampaňského
Ota Pavel
Vrcholem pro mě byl samozřejmě příběh o Zátopkovi - jen jeho maratonský běh by vydal sám na celou knihu. Ale i "zbytek knihy" včetně titulní povídky patří k tomu nejlepšímu, co v tomhle žánru česká literatura zatím přinesla.
Matyáš Sandorf - Nový hrabě Monte Christo
Jules Verne
Měli jsme ji doma ve Vilímkově "zlatorudém" vydání pod názvem Nový hrabě Monte Cristo - čemuž jsem vůbec nerozuměl, dokud mi máma nevysvětlila, že existuje i "opravdový" Monte Cristo, kterej ovšem na rozdíl od Matyáše Sandorfa trpěl ve vězení nevinně. Cap Matifou, který zastavil loď spouštěnou na vodu, Pescador v kouli sněhové, a také dramatický útěk z Pazinského hradu (mnohem později jsem zjistil, že Pazin je městečko v Chorvatsku) - nikdy na to všechno nezapomenu. Pět hvězd.
Zelené pahorky africké
Ernest Hemingway
Ernest Hemingway byl chlap, což je v dnešní době poněkud vymírající druh. Když si vezmete Smrt odpoledne, Stařec a moře, Krátké štěstí Francise Macombera nebo právě Zelené pahorky africké, mají ty tituly jedno společné: do dnešní změkčilé doby se nehodí. Ale byl to Pan spisovatel.
Vladař
Niccolò Machiavelli
ad Ketesh a Kozel: Musíte mít na paměti, že služné ředitelům a učitelům vyplácejí ti, kdo právě vládnou. A bohužel, ať už je zrovna u moci kdokoliv, je to vždycky politik a ten rozhodně nehodlá připustit, že to, co ten "cynickej" Niccolo napsal, je pravda pravdoucí a je třeba se tím řídit. Kdo by potom baštil předvolební sliby, kdyby se všichni měli už na základce učit, že na všechno, co takovej politik říká a dělá, má pět set let starou příručku, kde o nějakých ideálech není ani slovo?
Cesta kolem světa za osmdesát dní
Jules Verne
Verneovky jsou odjakživa můj šálek čaje, ale jsem poněkud choulostivý na kvalitu překladu. Například mě dokáže vytočit, když někdo místo "Paspartout" napíše "Proklouz". Jen si to představte, tak pitomý jméno!
Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky
J. R. R. Tolkien
Dovolil bych si podotknout, že všechny komentáře označující tuhle knihu za pohádku, jsou vedle jak ta jedle. Hobit je fantasy, je to příběh napsaný týmž autorem a s týmž záměrem jako pozdější Pán prstenů a Silmarilion. Autor byl filolog, zabývající se především starými germánskými eposy, a ve svých textech se v podstatě pokusil prakticky aplikovat vědecké poznatky a teorie. Zpočátku pro pobavení a poučení svých studentů (a taky kolegů) a později očividně i proto, že prostě zjistil, že "mu to jde", a celý příběh Středozemě měl v hlavě dávno předtím, než dokončil samotného Hobita. Jsou to legendy a mytologické příběhy o zemi, která neexistuje, což řadí jeho díla do žánru fantasy. Ale docela určitě nejde o pohádky, stejně jako nelze mezi pohádky počítat díla Homérova či Vergiliova nebo třeba finskou Kalevalu. Koneckonců ani Staré pověsti české nejsou pohádky.
Jen ty nám zůstáváš, ó lásko
Victor Hugo
Tulte se dívky jako bajadéry k svým rozmilým.
Kéž by však ztich' ten vítr od sierry, než zešílím.
Tohle je kniha básní, které se dají zpívat, stačí jen vzít do ruky kytaru a ono to přijde samo...
Bidýlko
Emil Vachek
Excelentní prvorepubliková klasika o stárnoucím zloději Stavinohovi a osamělém činžáku na periférii, zvaném Bidýlko. Jedna známá, když chtěla svému muži dát najevo, že to či ono by nebylo rozumné, vypomohla si občas slovy utahané Lojzis: "No, to by byli vůl, Ferdáčku"! Nenápadná, skvělá knížka.
Medvídek Pú (20 příběhů)
A. A. Milne
Jako kluk jsem tuhle knížku zdědil po mých sestrách a přečetl jsem ji nesčíslněkrát. Tuším, že teď ji, celou ošmatlanou a potrhanou, mají sestřina vnoučata. Zato já jsem si na stará kolena pořídil audioknihu, kde Medvídka Pu předčítá Marek Eben a Puovy písničky přitom dokonce skutečně zpívá!
Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti / Starej zákon a proroci
Roark Bradford
"Ty jseš starej Goliáš, ty nám houby uděláš" zazpíval David a zabrnkal při tom na harfu. Poprvé jsem tato sova slyšel z rádia, když Jan Werich četl z knížky Roarka Bradforda na pokračování. Přiznávám, že svoje první znalosti biblických příběhů jsem čerpal právě odtud; až později jsem se dovídal, že to či ono bylo "trochu jinak". Ale stejně to musely být báječné časy tenkrát, když Hospodin měl kázání od rána do večera a každý den byla neděle s výjimkou soboty, kdy všichni chodili jíst smažené ryby...
Pět hvězd!
Poklad byzantského kupce
Václav Erben
Zoufalý poutník, buldozer dívčích srdcí, kapitán kriminálky Michal Exner je, jak kdysi podotkl sám autor, postavou z vaudevillu. Komisní velitelé venkovských policejních okrsků jsou z něho paf a říkají, že vypadá jako přestárlej chuligán. Václav Erben dokázal vpravdě nemožné. Za starých zlých časů, kdy všechno bylo šedivé a nezábavné - zejména policie, pardon, Veřejná bezpečnost, nesměla být spojována s ničím, co by jakkoliv zlehčovalo přísnou a pochmurnou nesmlouvavost socialistické zákonnosti - vytvořil detektiva zářivě vyštafírovaného, nadaného inteligencí a humorem, o jakém se majoru Zemanovi a všem jeho klonům ani nesnilo. Je příznačné pro tu dobu, že když se filmaři dvakrát pokusili ten oslnivý zjev české detektivky přenést na filmové plátno, dopadlo to strašně, protože v českých luzích a hájích zřejmě nebyl k nalezení představitel dokonalého hrdiny, jehož heslem je, že "všichni kdo se při práci nadřou, jsou v podstatě neschopní".
Ptáci, zvířata a moji příbuzní
Gerald Durrell
Gerald Durrel je podivuhodný zjev světové literatury. Renomovaný zoolog, který "upouští páru" psaním veselých knížek o svých výpravách za exotickými živočichy či o nádherném dětství na ostrově Korfu a občas prostě jen tak napíše veselý příběh, který s realitou nemá nic společného. Ptáci zvířata a moji příbuzní, stejně jako O mé rodině a jiné zvířeně nebo Zahrady bohů - to je koncentrát slunce a středomořské pohody. Nehledejte myšlenkovou hloubku ani tepání nešvarů. Nejlepší je sednout si někam na sluníčko s něčím studeným k pití a dát se do čtení. Je to legrace.
2010: Druhá vesmírná odysea
Arthur Charles Clarke
Tuhle knihu mám od Clarka nejradši. Připadá mi, že si při jejím psaní užíval "osvobození" od mantinelů, které mu při prvním dílu určoval současně vznikající film a v Odyssei 2010 se dokonale "vyřádil". Je tam všechno: Meziplanetární let - navíc s rusko-americkou posádkou, což tehdy byla stejná sci-fi, jakou v době, kdy psal Odysseu 2001, bylo přistání na Měsíci. Nevyzpytatelní mimozemšťané oproštění ode vší tělesnosti "řídí" naši část vesmíru prostřednictvím monolitu a toho, co zůstalo z Dava Bowmana. Život v oceánu Europy. A nakonec největší "trik" celého představení, Jupiter přeměněný v nové slunce čistě pro potřebu Europanů uvězněných pod ledovým příkrovem. A jako u všech Clarkových románů, ani tady nevadí, že od doby, kdy svůj příběh psal, se leccos událo jinak, než tehdy předpověděl.