woodward
komentáře u knih
Válka na jezeře Tanganika
Giles Foden
Velmi zajímavé vyprávění o velmi zastrčeném bojišti první světové války. C. S. Forester se tímto příběhem inspiroval k napsání Africké královny.
Tři případy a Nero Wolfe
Robert Goldsborough
V detektivkách platí dvě důležité zásady: Za prvé, pokud má být detektiv geniální, potřebuje k sobě nějakého "dr. Watsona", aby příběh zprostředkoval průměrnému čtenáři, který géniem není. Za druhé, žádný románový detektiv nemůže být chytřejší než jeho autor. Rex Stout měl údajně IQ 180 a proto ani jeho Archie Goodwin není věčně se divící votroubek jako zmíněný dr. Watson nebo úžasně natvrdlý kapitán Hastings. Jenže Goldsborough holt Stoutových mentální kvalit očividně nedosahuje. Jeho Archie by od Stoutova Wolfa dostal padáka než by řek švec, protože provádí jednu pitomost za druhou.
Hoří už Paříž?
Dominique Lapierre
Vynikající zpracování atraktivní látky. Mimochodem, ve stejnojmenném tříhodinovém černobílém (poměrně zdařilém) filmovém přepisu si zahrál Jean-Paul Belmondo jednu ze svých prvních filmových rolí.
Tři nepříjemnosti v 35. ulici
Rex Stout
Je to Wolfovská klasika, i když se tu najdou jisté zvláštnosti. Gangster žádá Wolfa o pomoc proti vyděrači - něco takového může vymyslet (a logicky zdůvodnit) jenom Rex Stout. A historka o tom, jak si Nero Wolfe najal dvojníka jako návnadu pro vraha, který chce Wolfa zabít a nakonec... ale ne, přečtěte si to sami. Dávám čtyři hvězdy.
Boj o poklad Velké pyramidy
Katherine Roberts
Docela pěkná staroegyptská duchařina pro děti. A není to přecpané historickými nesmysly, jak bývá zvykem u amerických autorů tohoto žánru. Pořád říkám, že Angličani umějí psát dětské knížky. A Angličanky taky.
Pravidla moštárny
John Irving
Příběh lidství. Nezlomný duch ve věčném sváru s tělesností. A člověk ještě pořád nedosáhl dokonalosti bohů nebo třeba vládců vesmíru, o nichž píše Arthur C.Clark, že se svých tělesných schránek zbavili a naučili se uchovávat své myšlenky a vědomosti v samotné struktuře prostoru. Tak daleko ještě ani náhodou nejsme. Dr. Larch to ví a učí tomu i Homera. Boží dílo, ďáblovo dílo... užitečné názvy. Homerovi se ovšem celá pravda se všemi myslitelnými důsledky zjeví až v okamžiku, kdy se dozví, že jeho učitel zemřel. V té chvíli se také ukáže, že Wilbur Larch jako učitel téměř dosáhl dokonalosti. Jemu samotnému se podařilo překonat omezení smrtelné tělesnosti. Je vševědoucí, všemohoucí a postará se, aby jeho dílo nezemřelo s ním.
Tajný život Saddáma Husajna
Con Coughlin
Jedno je jisté. Saddám byl padouch, ale nebyl to terorista a už vůbec ne islámský terorista. Motivací jeho vzestupu nebylo náboženství ani ideologie, ale docela "obyčejná" touha po moci, skoro by se chtělo říct "bez přívlastků". Získat neotřesitelnou moc a co největší bohatství pro sebe a pro svou rodinu - to byly jediné cíle, celkem pochopitelné u nepříliš vzdělaného pouličního rváče, který začal svou kariéru jako "mlátička" ve službách strany Baas, sloužící k zastrašování politických oponentů. A je dost pravděpodobné, že nebýt mylného úsudku - že Západ na jeho vpád do Kuvajtu nebude reagovat jinak, než verbálně - mohl nejspíš vládnout Iráku dodnes. Protože bez první války v Zálivu by se pravděpodobně nekonala ani ta druhá.
Úřad: tajné dějiny FBI
Ronald Kessler
Opravdu zajímavý příběh nejmocnější vyšetřovací organizace na světě. FBI je mocenský nástroj a tudíž má jeho historie stránky temné i světlé. A nejde jen o FBI, ale o historii, či o výsek historie moci a demokracie ve Spojených státech. Hned na začátku knihy si člověk uvědomí, že Kongres sice dlouho odolával snahám vlády zřídit federální vyšetřovací orgán a po jeho zřízení se snažil omezovat pravomoci FBI, aby tím moc ústřední vlády příliš nevzrostla, jenže to nakonec dopadlo tak, že jediný muž získal nesmírnou moc, když uchvátil post ředitele tohoto úřadu skoro na půlstoletí. Pro českého čtenáře je jistě zajímavá i kapitola o českém manželském páru Körcherových, kteří jako špioni působili v USA dlouhá léta. Ronald Kessler rozhodně rozumí tématu a má o něm co říct.
Bushova válka
Bob Woodward
Tak trochu "rychlokvašené" vyprávění o reakci Spojených států na teroristické útoky z 11. září. O Bobu Woodwardovi se již dlouho předtím proslýchalo, že má jakési vazby na komunitu amerických tajných služeb, což se po přečtení Bushovy války zdá dosti pravděpodobné. Poněkud "nenovinářsky" oslavné pasáže o Bushovi mladším jsou zajisté daní za to, že autor vůbec dostal příležitost toto dílo napsat. I přesto kniha obsahuje spoustu zajímavých detailů o válce v Afghánistánu i o zákulisí rozhodovacích procesů v americké politice.
Válečníci vycházejícího slunce: Historie japonského válečnictví
Robert B. Edgerton
Tahle kniha mimo jiné potvrzuje, že každý národ a vůbec každé lidské společenství se za jistých okolností stává snadno manipulovatelným. Autor, psycholog z univerzity v Berkeley, si vytkl za cíl vysvětlit nelidské chování japonských vojáků za druhé světové války. K tomu ovšem bylo třeba popsat, jakým způsobem Japonsko, čtvrt tisíciletí dobrovolně izolované od okolního světa, vstoupilo v polovině devatenáctého století do mezinárodního společenství. Japonci k tomu byli v podstatě přinuceni násilím pod hrozbou děl, která admirál Perry namířil na Tokio. Japonci se novému prostředí a novým okolnostem přizpůsobili neuvěřitelně rychle. Jenže když zjistili, že principy, které do nich představitelé západního světa hustili horem dolem, platí jen někdy a jen pro někoho, a když na Japonsko dopadla hospodářská krize, celkem snadno se dostali k moci zastánci starodávných válečnických zásad, podle nichž je slabost nepřípustná, jakákoliv velkomyslnost vůči nepříteli je zradou a smrt je nejvyšším cílem bojovníka. Tohle bylo ovšem myšlení z dob před Tokugawským šógunátem, který učinil konec staletím vražedné vnitřní války a spousta Japonců si to jistě uvědomovala. Ale stejně jako jejich němečtí spojenci se nechali omámit blábolem o velikosti a nepřemožitelnosti národa. A tak poslouchali, bojovali, vraždili, - a umírali. Je dobře, že pan Edgerton tuto knihu napsal, protože záplava amerických děl o válce v Pacifiku (týká se to literatury faktu i fikce) překypuje typickým americkým vlastenčením a patosem, který Evropanům připadá směšný, ale americké publikum ho baští i s navijákem.
Odysseia
Homér
Při četbě Homéra si vždycky vzpomenu na první ročník gymnázia a pana profesora Říhu, který když zjistil, že spousta z nás - hlavně se to týkalo takových těch snaživých holčiček, co v životě neudělaly z vlastní iniciativy nic, do čeho je někdo nepostrčil - přečetla na základní škole sotva něco víc než povinnou četbu, prohlásil rezolutně: Takhle by to nešlo. Do vánoc přečtěte Ílias a Osysseiu, to je základ! A měl pravdu.
Sněhurka
Ed McBain
Je to moc pěkně napsané - jenže každý čtenář detektivek musel poznat - pozor,spoiler -, že kdyby Sára opravdu nepatřila do blázince, byl by ten příběh docela o ničem. Konec spoileru. Příliš průhledné, ale i tak dám čtyři hvězdy.
Jack a fazole
Ed McBain
Je to o trochu lepší než Zlatovláska, ale oproti předchozím dvěma Hopeovským titulům (Skřet a královna, Kráska a zvíře) tenhle titul připomíná nastavovanou kaši. Zbytečně dlouhé - zejména kvůli zbytečným odbočkám do Hopeova soukromého života. Tu a tam zmínka, to poslouží pro oživení a hlubší prokreslení scény, ale nemá se to přehánět.
Zlatovláska
Ed McBain
Jako úvodní titul nové série detektivek je to poněkud... nepřesvědčivé. Ale to si renomovaný autor může dovolit a další části Hopeovské ságy jsou už lepší. Tři hvězdy.
Bílý Mars
Brian Wilson Aldiss
Pochodující sopka snášející vejce se povedla. Ale jinak se tady Brianu Aldissovi nepovedlo nic. Utopie na Marsu... kdyby to napsal někdo z velikánů 19. století, dalo by se to chápat, ale v dnešním světě takové fantasmagorie nepatří ani do sci-fi.
Aldiss je ovšem členem jakéhosi sdružení ochránců Marsu, kteří brojí proti všem úvahám a plánům na "terraforming" rudé planety. A jak to tak bývá, o námětu, který je autorovu srdci drahý, napíše dotyčný autor většinou slabší příběh než ten, kdo si ho neváží ani co by se za nehet vešlo.
O tom se zmiňuje už Dorothy Sayersová ve "Vražda potřebuje reklamu", kde pan Copley s nemocným zažíváním sice nejradši vymýšlel slogany o zdravotní mouce a podobných blivajzech, jenže to jeho šéfové vždycky smetli se stolu, zatímco jeho texty vychvalující rybičky v konzervě (pro něj smrtelný jed) prostě neměly chybu. A Klapzubova jedenáctka Eduarda Basse , i když je to milé dílko, se nemůže měřit s Poláčkovými Muži v offsidu - Bass fotbal miloval, Poláček ho nesnášel.
Všichni prezidentovi muži
Carl Bernstein
Čte se to jako detektivka, i když je zřejmé, že úlohu tisku, konkrétně Washington Postu, v rozpletení celé té lapálie s odposlechem v sídle Demokratické strany autoři poněkud "přifoukli" - ale budiž jim přáno. Určitě je výlučně jejich zásluhou, že udržovali zájem veřejnosti o případ tak dlouho, až se konečně do věci vložil senátní výbor. A napsané je to fakt skvěle.
Tři případy a Nero Wolfe
Rex Stout
Literární vraždy (Plot it Yourself) mě zaujaly nezvyklým motivem vražd. Zločinný "řemeslný" plagiátor - to tu fakt ještě nebylo. Jinak nic překvapivého, snad jen to, že Nero Wolfe se rozhodne nejíst maso, dokud vraha nechytí, což je zajisté pohroma pro celou domácnost.
Ukolébavka
Ed McBain
McBain je prostě pan spisovatel. Který jiný autor umí takhle popsat zoufalou honičku stárnoucích policajtů za mladým, trénovaným klukem?
Carella se nerad za někým honil. A Meyer také ne. To se hodí do biografu. Ve filmu udělají honičku na čtyřicet záběrů, které po sestříhání vypadají jako jeden záběr, kde policajt uhání jako olympijský vítěz ve sprintu a zloděj běží jako ten, co získal jen bronzovou medaili. Ve skutečném životě je to všechno jen jeden záběr. Dupete po chodníku za klukem o patnáct, dvacet let mladším než jste vy a s mnohem lepší fyzičkou a doufáte, že ta jeho červená sportovní bunda nepatří běžeckému nebo baseballovému mužstvu. V opravdovém životě vás začnou bolet třísla a v prsou máte oheň a jako byste utíkali za někým, o kom víte, že ho nejspíš nikdy nedohoníte. Sledujete ztrácející se záda v červené bundě a jen taktak na ní rozluštíte nápis Prentissova akademie, který byste v takovém šeru a s očima staršíma třiceti let vůbec nepřečetli, kdybyste jej neznali už z dřívějška. Ve skutečném životě se musíte dívat, jak se vám ten maják červené bundy stále víc a víc vzdaluje...
Frankové
Edward James
Nejvíc mě zaujaly autorovy úvahy v úvodu knihy o definici národa a o tom, podle čeho se dnes dá v pramenech rozeznat, kdo byl Frank a kdo jenom pořímštělý Gal s franským jménem. Zajímavé je i pomyšlení, jak by Evropa vypadala, kdyby Karel Veliký odkázal říši jen jednomu ze svých synů a nerozdělil ji na tři díly.
Baskové
Roger Collins
Je to asi nejzajímavější položka z edice "Dějiny národů" nakladatelství Lidové noviny. O dějinách Basků toho opravdu moc nevyšlo, nejspíš i proto, že se o nich nic moc neví. Roger Collins si s tím dal úžasnou práci. První kapitoly jsou skoro jako detektivka. Strabónovy zmínky, vojenské nápisy z římských časů v Británii, Prudentiova báseň o mučednících, opravdu jen střípky, ze kterých se skládá obrázek, který možná ukazuje počátky Basků a možná taky ne...