Y2T komentáře u knih

Velmi poučné. Zajímavé je mimo jiné, jak aktivní byli čeští četníci, zejména co se cikánské otázky týče. A také to, že zatímco na dokumentech vznikajících na úrovni opcí se rozlišovalo, kdo je spořádaný občan a kdo ne, tak na úrovni okresu již vládla kolektivní vina, bez ohledu na to, že polovina cikánů byla bezproblémová.
Články z českého časopisu Árijský útok připomínají až nepříjemně rétoriku řady dnešních šiřitelů nenávisti.
Dost mě také překvapilo, jak byli rozsáhle využívány židovské obce pro administraci "vysídlení", a jaká administrativní zátěž s tím byla spojena.
Na nařízeních postupně stahujících smyčku kolem židů je dobře vidět, jak v prvním z nich se protektorátní úřady snaží tvářit, že vlastně jim jde jen o zachování veřejného pořádku a oddělení (a snad i ochranu židů), zatímco v dalších se již o nic takového nesnaží a mnohé nelze vykládat jinak, než jako vedené jediným motivem - ještě víc ztížit život židům - jelikož žádný jiný efekt mít nemohou.

27.07.2017

Označení reportážní román je poněkud zavádějící.
Vzhledem k omezené kapacitě komentářů jsem to podrobně rozepsal v recenzi.

Knížka je tenká, zajimavá a poučná, takže rozhodně stojí za přečtení. Většinou se uveřejňují spíše vzpomínky lidí, kteří přežili koncentrační tábory, zde jde o vzpomínky z rodiny, která měla dost předvídavosti, prostředků, kontaktů a štěstí, aby se tomuto osudu vyhnula.
Navíc podrobně popisuje, jak to probíhalo administrativně i finančně, a jak se převáděli transfery majeteku a kolik procent stály, kdo je podvedl a také váhání a těžké rozhodování jestli a kam vycestovat, a jestli ještě nepočkat. Dokonce včetně jednoho návratu do Protektorátu. Vzpomínky paní Votické se tím liší od většiny běžně prezentovaných životních příběhů. Její manžel byl zámožný muž s dobrými kontakty a přehledem, takže se jim povedlo přežít válku relativně slušně, nicméně stálo je to všechen majetek.

Vzpomínky také dobře ilustrují 2 málo známé fakty o holokaustu:
1) až do roku 1941 nebránilo německo a protektorát židům ve vystěhování, ale problém byl, že je nikdo nechtěl příjmout.
2)posedlost likvidací židů byla záležitostí vedení NSDAP, kterou řada jejich spojenců nestílela. I někteří evropští spojenci Německa (např. Finsko, Francie, Maďarsko) odmítali vydat své občany a někteří i uprchlíky k likvidaci. Židé na území pod Japonskou kontrolou měli narozdíl od těch ve většině Evropy to štěstí, že byli mimo dosah možné projekce síly vedení německých národních socialistů.

Stojí za zmínku vzpomínka na to, že Japonsko akceptovalo fakticky pasy zaniklé ČSR v době protektorátu.

V knize jsou sice stížnosti na těžký osud, nicméně autorka velmi objektivně uznává, že se měli lépe, než židé v Evropě, a i než běžní lidé v Číně.

Drobnou zajimavostí je vzpomínka na to, že v ghettu v Šanghaji byla 1/3 lékařů, takže byli opravdu levní a snadno k sehnání.

13.07.2017

Velmi zajmavá kniha - autentické svědectví o velkém zemětřesení v Kanto v roce 1923, jak probíhala skáza města požáry, jak se lidé chovali v následujících dnech, kdy zcela zmizela státní autorita, o evakuaci ciziců, vztazích mezi nimi i bezcitných fanatických šiřitelích křesťanství atd.
Na knize velmi oceňuji, že autorka je na jednu stranu ze svých dřívějších pobytů znalá Japonského prostředí, a nemá k němu žádný negativní vztah, na druhou stranu je velmi objektivní. Nenašel jsem zatím žádný detailnější ani objektivnější záznam událostí. Bohužel dnes je tendence je vykládat značně tendenčně, podle toho, kdo je vykládá.
Pro autorku asi nebylo příliš příjemné muset vyhledat pomoc na Československém velvyslanectví, kde před tím působila a neodcházela odtud v dobrém.

Její svědectví o bezcitném přístupu a náboženském fanatismu šiřitelů křesťanství je dobrým podkladem pro pochopení, proč například ještě dnes propaganda Severní koree dělá z misionářů jedny z největších nestvůr.

Autorka popisuje své zážitky z bezvládí které zavládlo po zemětřesení, v němž se rozmáhají agresivní xenofobní nálady a fámy a kriminální lůzou vedené násilné skupiny které linčují a zabíjejí cizince. Autorka tak popisuje, jak kvůli zhoršující se bezpečnostvní situaci musela pěšky vyrazit do Tokia.

28.06.2017

Na knihu jsem se velmi těšil, protože je na téma, které mě velmi zajimá. Bohužel jako celek mě spíše dost zklamala. Kniha má velmi široký záběr, což vede k tomu, že u ničeho se nejde do hloubky. Navíc na mě působila značně selektivně, dojmem, že autor tahá nahodile z rukávu různé neozdrojovaná tvrzení a z nich si staví obraz, jaký se mu hodí.

Poněkud příliž se věnuje Alžírsku a francouzským koloniím vůbec.

18.06.2017

Pěkný cestopis z jižních moří (dnes se spíš říká Oceánie). Nejen ve své době celkem ojedinělý. Jazyk je trochu šroubovaný, ale rozhodně pozitivně oceňuji, že autor jako přírodovědec dobře líčí tamní faunu a floru, je přesný v popisech (vzhledem k tehdejší úrovni poznatků) i v názvosloví (používá latinské názvy, takže není problém přesně identifikovat konkrétní druhy).

Autor nás zavade do britských a německých vod, konkrétně do zamí Tonga, (německá) Samoa a Fiji. Zejména v Tonga procestoval všechny souostroví. V ostatních spíše širší okolí hlavního města na hlavním ostrovu.

Když jsem četl zážitky typu "jedu na východ, a je zase včera", "jedu na západ, a po neděli je hned úterý" a úvahy jako "Když jsou 2 lidé v jednémlístnosti, kterou prochází 180. poledník, tak každý z nich má jiný den", a ještě lépe "pokud si jeden člověk lehne přesně na 180. poledník, hledí jedním okem do jednoho dne a druhým do jiného - a udělá li to na přelomu století, hledí jedním okem do 19. století a druhým už do 20. století" tak jsem si vzpomněl na Cimrmany a jejich banální "jdu na sever - a už jdu na jih".

16.06.2017

Tahle kniha mě nijak nenadchla. Děj je jen omýlání stereotypů, kresba tuctová. Pro lidi znalé jen české školní verze dějin může být zajimavé, že jinde vidí něco jinak, ale Hetalia nejde nijak moc do hloubky a spíš než odlišný poled na dějiny (který má Japonsko, stejně jako sposta jiných zemí) v ní poznáte spíš autorovu neznalost podrobnějších detailů dějin Evropy. Představte si, že by Středoevropan napkreslil knihu vtipů o národních stereotypech a dějinách národů jihovýchodní Asie, subsaharské Afriky nebo jižní Ameriky. Tak asi tak je to výstižné, vtipné a přesné.

Asi tak nejzajimavější je tam postava japonska, která do značné míry přibližuje, jak se sebevnímají Japonci.

08.06.2017

Slušně zpracovaná knihy která snese srovnání s dobovou anglojazyčnou literaturou.

08.06.2017

Pokud je mi známo, tak nejde o autentické zážitky autora, ale o beletrii v ichformě z jemu známého prostředí - tedy autor netvrdí, že by uvedené věci zažil. Pouze byl inspirován svým vlastním pobytem v číně k napsání této beletrie. Jistě ji lze chápat jako autentický doklad o tom, jak japonské angažmá v Číně vnímala v té době japonská veřejnost, která o dění tam měla nepochybně zájem a právě díky tomu se stala série knih tohoto autora o japonských vojácích tak populární, že se jednalo ve své době v japonsku o bestsellery s milionovými prodeji a překlady do desítek jazyků. Kniha ale prostě není vzpomínkami autora. Autor byl spisovatel, napsal řadu jiných knihy a tohle je jen jeden z jeho románů. Nelze určit, do jaké míry má cokoliv v knize uvedené nějaký reálný podklad.

Kniha není ani tak svědectvím, co se dělo v číně, ale spíš toho, jak to co se dělo v číně vnímala japonská veřejnost. Z tohoto pohledu stojí za přečtění. Jen člověk musí vědět, co čte.

08.06.2017

Velmi zajimavá kniha plná zajimavých postřehů nejen o tehdejším Japonsku, ale i Rusku. Kniha dobře ukazuje pozici tehdejšího Ruska v Japonsku.

Jen překlad je někdy problematický. Někdy mi trochu trvalo, než mi došlo, co čím autor myslí. Přece jenom, jsem zvyklý spíše na literaturu západního původu a její celkem ustálenou terminologii. Japonské územní správní jednotky, které dnes běžně ornačujeme v češtine "prefektura" jsou v knize označovány jako "gubernije" (v jejich čele sakozřejmě stojí "gubernátor") a takových rusizmů je tam celkem dost. Asi nejdéle mi trvalo, než jsem pochopil, že termínem "vodka" označuje autor (a překladatel) jakoukoliv lihovinu včetně sake. Opravdu jsem se zpočátku divil, jak moc vodky se tam stále pilo:-D

31.05.2017

Pokud je mi známo, tak nejde o autentické zážitky autora, ale o beletrii v ichformě z jemu známého prostředí - tedy autor netvrdí, že by uvedené věci zažil. Pouze byl inspirován svým vlastním pobytem v číně k napsání této beletrie. Jistě ji lze chápat jako autentický doklad o tom, jak japonské angažmá v Číně vnímala v té době japonská veřejnost, která o dění tam měla nepochybně zájem a právě díky tomu se stala série knih tohoto autora o japonských vojácích tak populární, že se jednalo ve své době v japonsku o bestsellery s milionovými prodeji a překlady do desítek jazyků. Kniha ale prostě není vzpomínkami autora. Autor byl spisovatel, napsal řadu jiných knihy a tohle je jen jeden z jeho románů. Nelze určit, do jaké míry má cokoliv v knize uvedené nějaký reálný podklad.

Kniha není ani tak svědectvím, co se dělo v číně, ale spíš toho, jak to co se dělo v číně vnímala japonská veřejnost. Z tohoto pohledu stojí za přečtění. Jen člověk musí vědět, co čte.

Zajimavé tvrzení jsem našel na ruské wikipedii, kde uvádí, že tyto knihy "...a vojáci" byly v Japonsku za války výrazně cenzurovány a podstatně zkracovány, po válce údajně vyšly plné texty. Nepovedlo se mi to zatím ověřit z jiných důvěryhodnějších zdrojů. Nicméně po válce už byl o ně výrazně nižší zájem.

Správný přepis jména autora je Hino Ashihei, nicméně skutečné původní jméno autora je Tamai Katsunori.

Překlad je celkem dobrý, ale místy trochu drhne. Např. věta "Stavěli ze sněhu darumy...." je pro většinu české populace asi nesrozumitelná. Co je Daruma najdete už i na české wikipedii, pro vysvětlenou dodávám, že sněhulák se japonsky řekne "yukidaruma" (yuki je sníh).

Tuhle knihu je dost těžké ohodnotit.
Rozhodně ji lze doporučit jako průvodce tím, jak korejci vidí sami sebe, respektive co je ve společnosti jižní koreje považováno za všeobecně správný pohled. Velmi to koresponduje s knihou Nejčistčí rasa. Pokud se někomu nezdá, jak si některé národy vylepšují oficiální historii, tak tady bude jen zírat (který jiný národ se může pochlubit 30 000 let historie ?). Nelze to brát, jako objektivní prezentaci korejské společnosti, ale rozhodně to lze brát jako reprezentativní subjektivní oficiální sebeprezentaci. Prostě jak se vidí korejci sami výlučně v pozitivním světle, či ještě spíše, jak by Korejci chtěli být viděni zbytkem světa. V tomhle ohledu je kniha velmi přínosná.

Kniha není zdaleka jen o obchodování, ale i o historii, společnosti, zvycích a mravech - prostě takový průvodce do společnosti.

Celkově je ale její úroveň spíše nevalná, je až zarážející, jak podivné představy může mít o zbytku světa vysokoškolský učitel, který byl minimálně jednou v zahraničí (USA). Kdykoliv píše o něčem za hranicemi Korejského poloostrova, je to zcela neuvěřitelné. Vlastně rozlišuje pouze jakýsi téměř jednolitý Západní(=bílý) svět, kde dle jeho představ panují velmi zvláštní mravy. Věděli jste například, že běloši nejprve maso a zeleninu nakrájí nožem v drženým v pravé ruce na malé kousky a následně celé jídlo sní vidličkou drženou v levé ruce? A že ostatní jídla jí rukama? A pozor, v kapitole o zdravení vyjímečně dojde i na slovany, o nichž se dozvíme, že se objímají a líbají.

Kromě bílého světa autor rozlišuje ještě Čínu a Japonsko. Zde se zjevně orientuje o něco málo lépe, ale stejně to není žádná sláva. Autor se ze všech sil snaží dokázat, že korejci jsou ve všem absolutně odlišní, a když už nemůže najít a zveličit alespoň nějakou odlišnost, tak podstrkává Číňanům a Japoncům alespoň zcela jiné motivy pro jejich chování. Myslím, že by se oboji dost divili a nebyli u většiny věcí příliš nadšeni.

Třeba z popisu stolování, a dlouhého rozboru rozdílů mezi zmíněnými třemi zeměmi člověk pochopí jen to, že korejské stolování je nesrovnatelně lepší, vyspělejší a také náročnější. Japonské a čínské znám, o korejském se budu muset informovat někde jinde, protože opravdu nevěřím, že by probíhalo tak, jak je popsáno v knize.

A tím se dostávám další slabině knihy. Spousta vět je zcela nicneříkajících, případně připouštějících více výkladů. Težko říct, do jaké míry je to chyba autora a do jaké překladatele, nicméně je nalezl jsem v knize několik velmi podivných věcí, u kterých bych řekl, že jde o překladatelovu hrubou neznalost dálněvýchodních reálií. Což by bylo i pochopitelné vzhledem k tomu, že jde o překlad z anglické verze knihy. O to víc mě překvapilo, že je v knize uvedeno, že prošla odbornou korekturou a kdo ji dělal. Domnívám se, že na mnoha místech šla práce odvést lépe.

Překladatel však zjevně řadu modelových příkladů adaptoval na české podmínky - nepředpokládám, že by v původním originále tři čtvrtiny situací zahrnovaly lidi ČR. Spíše nějaké univerzální západní bělochy, jejichž vlastnosti jsou přece zcela zaměnitelné. (v některých případech mi příjde uváděné chování českých osob v modelových situacích mírně nezvyklé a možná spíše odpovídá autorově představě o američanech)

Zajimavá drobnost je, jak autor pracuje s pro Evropana dosti pofidérním pojmem "rasa". Zatímco v úvodních kapitolách o historii vymezuje "korejskou rasu" oproti
"čínské rase" a "japonské rase" (ano toto dělení se ve východní asii někdy používá - co stát, to "rasa" a ti praví zapáleí vlastenci, kteř mají jedinou a nezpochybnitelnou pravdu.......no vlastně stejně jako v Evropě, akorát v Evropě se od WWII ve stejném smyslu říká místo "rasa" ještě ne tak zprofanované "národ"), tak v druhé půlce knihy, když porovnává společenské zvyky a formy komunikace pracuje s asijskou rasou zahrnující japonce, korejce i číňany a pracuje s východiskem, že jsou vlastně stejní, a pouze proti nim staví do kontrastu západní lidi (aby nedošlo k mílce - celé knize snad není zmínka o běloších, velmi korektně se používá termín lidé ze západu, což může být vzhledem ke geografické poloze Koreje skoro kdokoliv, nicméně míněni jsou tím dle kontextu jmenovitě lidé z USA, Evropy, Ruska, Jižní ameriky). Jiné regiony snad v knize zmíněny nejsou.

Na závěr bych ještě zmínil, že autor náruživě používá různé modelové příklady situací. Jsou dost zdlouhavé, a nic - moc se z nich člověk nedozví, jen velmi zdlouhavě a někdy dost pochybně prezentují předchozí krátká sdělaní. Např. když autor zmíní, že je lepší vytýkat nedostatky korejským podřízeným mezi dvěma očima, než před celým oddělením, tak následuje na několika stránkách modelový příklad a následně jeho rozbor, z něhož se dozvíme, že korejci jsou zcela jedineční a odlišní od jiných a je třeba s nimi tak jednat. Tohle si mohl ušetřit.

30.05.2017

Slibný název knihy, dalo mi dost práce ji sehnat, ale četba pro mě byla dost zklamáním. Autor má informace jen z druhé ruky, jsou dost banální a nezajimavé.

Třeba i kniha "Japonské domy a vše co k nim patří" která je sice primárně zaměřena na něco jiného obsahuje i o zahradnictví v Japonsku více informací.

12.04.2017

Kniha sice pracuje s reálnými informacemi, ale tyto vytrhává z kontextu a účelově je selektivně prezentuje tak, aby vytvořila maximálně negativní obraz Japonska.

Jak je to s objektivitou knihy napovídá i skutečnost, že ji vydalo v roce 1961 Naše Vojsko, což se přihodilo jen málokteré knize ze západu a zařadila se tak po bok knih z per spolehlivých sovětských spisovatelů.

Pro zvídavé čtenáře doporučuji zejména velmi profesionálně nepodjatě napsanou knihu nizozemského soudce tokijského tribunálu Rölinga "Tokijský proces", nebo . např. knihu Viktora Mussika "Žlutí nastupují" z roku 1936, jejíž autor prezentuje věci z čínského pohledu a k Japonsku je značně kritický, ale neignoruje okolní realitu.

Autor je velmi horlivý italský fašistický (italský fašistický,nikoliv německý nacistický) novinář/spisovatel, který vidí všechno politicky. Vše vidí v absurdním pohledu fanatické propagandy typu "co na tom, že nemají ropu, ocel, oblečení a potraviny - dokud mají odhodlání, tak jsou neporazitelní!" Kniha je nesmyslný politický blábol, o Japonsku se tam nic moc nedozvíte, spíš o užvaněné italské fašistické propagandě. Za zmínku stojí, že autora, jako oficiálního hosta a novináře ze spřátelené země provedli s průvodci mnoha místy, kam jiní cizinci nesměli. A autor je ukecaný chlubil a napsal i věci, které by patrně tehdy byly hodnoceny jako vojenské tajemství (stavy jednotek atd.). Za zmínku stojí autorova návštěva místa nedávného střetnutí Japonska se SSSR, v ČR známá v sovětské oficiální verzi pod názvem "Bitwa u jezera Chasan", s ní spojené popisy bojiště a také prezentace japonského úhlu pohledu. V ČR, kde je hluboce zakořeněna sovětská interpretace je to jistě nevšední čtení.

19.10.2016