Yokolobuna komentáře u knih
(SPOILER) Hranice mezi nenáročnou akční jízdou a stupidní slátaninou je často velmi tenká. Darek Šmíd někde v polovině knížky tuto hranici bezohledně prorval a napsal suverénně nejhorší "přírůstek" do jinak krásně hravé série Kladivo na čaroděje. Po dočtení se tak zdejšímu propadu v hodnocení nedivím, naopak bych hodnotící označil ještě za shovívavé.
Přitom cca do oné půlky to ještě jde. Čtveřice ústředních postav je sice prapodivně "OP" v porovnání s předešlými díly a jejich schopnosti najednou fungují tak, jak se autorovi hodilo, ale nástin dalšího příběhu se vyvíjí zajímavě. Vtipů je opět spousta, i když Šmíd jde opravdu hodně na sílu a některé hlášky jsou absolutně mimo. Vyloženě mě vadily asi jen za každou cenu rádobyvtipné popisy, kde se autor a s ním i čtenář absolutně ztrácel.
Jak však začne děj gradovat, jde to všechno hodně do kytek. Autor je úplně nesmyslně brutální. Násilí přitom působí absolutně prvoplánově a paradoxně tak nudí. Pořád někde stříkají mozky, praskají páteře nebo někomu stojí péro, ale postavy jako by byli nesmrtelné a i ty mrtvé snad ještě třikrát autor zvedne z hrobu. Scény jsou čím dál více ujeté a bez špetky zakotvení v realitě... a takhle bychom mohli pokračovat vážně dlouho. Některé scény mi přišly napsané vyloženě špatně. Zejména pak závěrečný souboj Škubánka s Kerberem je skoro až nečitelný paskvil, kdy je vám už dávno jedno, jak to všechno dopadne... jen to chcete mít za sebou.
I přes četné výtky si nezaslouží Žrádlo pro psy úplně zavrhnout. Kostra příběhu a nápad je fajn, pár vtipů se také povede a zdaleka ne všechny nápady jsou blbé. Dohromady to však tvoří nesourodou slátaninu brutálních nesmyslů, které se od poloviny knihy stávají čím dál absurdnější a to i na poměry Kladiva, které se při zemi ani normálně rozhodně nedrží. Jak jsem zpočátku slabší hodnocení vnímal jako trochu nefér, nakonec musím naprosté většině zdejších kritických názorů dát za pravdu. Velká škoda...
Zaprášený kousek, který mi v knihovničce zbyl z dob dětství. Zacílení na děti je více než patrné a z toho pramení i většina slabin knihy. Autor vyloženě klouže po povrchu a do knihy se snažil nacpat mnoho šokujících odhalení a napínavých zvratů. Tyto prvky však v očích dospělého čtenáře působí v tom lepším případě naivně, v horším jako úplné pitomosti.
Příběh je přímočarý a velmi rychle ubíhá. Bohužel odrostlejším čtenářům nemá moc co nabídnout. Osobně u knih pro děti oceňuji, když autor popustí uzdu fantasie a výsledek tak může být zajímavý i přes jednodušší literární styl (knihy Roalda Dahla). Pomsta hraběte Gundolfa je v tomhle ohledu spíše takový standard bez nápadu.
Nápad s interaktivitou knihy je fajn, provedení však zásadně pokulhává. Hádanky jsou mnohdy nesmyslné a řešení nelogická. Z obrázku těžko poznáte, že klika není zaprášená (což byste dle autora poznat měli). Je to koncept, se kterým by chtělo více pracovat a poté může jít o velmi atraktivní zpestření pro mladé čtenáře, kteří literární svět teprve začínají objevovat.
V konečném součtu tak jde o určitý standard literatury pro děti, který není v ničem vyloženě špatný, ale v porovnání s četnou konkurencí ničím ani nevyniká.
Hodnocení na DK v době přečtení: 82 %; Moje hodnocení: 55 % jako 177. hodnotící.
Jen zřídka se v hodnocení odchýlím od Databazeknih tím směrem, že se mi něco líbí daleko více, než jakou kvalitu naznačuje zdejší hodnocení. U "Zjevení" se mi to však stalo.
Ke knize jsem přistupoval bez očekávání, naději mi však dávalo jméno autora, který se podstatnou měrou podílel i na příběhu her. No a já jsem s jeho prací jednoduše spokojen.
Herní sérii mám rád, byť za fanatického fanouška se rozhodně nepovazuji, příběh a zpracování univerza mi však přirostlo k srdci a Zjevení v tomhle ohledu podle mne ostudu předloze nedělá. Naopak herní příběh vhodně doplňuje a věnuje se zajímavým momentům, které fanouškům hry doposud představené nebyly, nebo jen v náznacích.
Zápletka je relativně přímočará, ale dobře napsaná a krásně dokresluje události před prvním dílem série. Anderson jako hlavní hrdina funguje až překvapivě dobře a Saren se Skarrem tvoří poutavý protipól. Kniha není nadmíru popisná a ani odpůrce videoher se v ní neztratí.
Kdysi jsem četl i knihu ze série Dragon Age, kde mi přeci jen přišlo, že byla tvořena tak nějak do počtu. Mass Effect: Zjevení však krásně doplňuje zážitek hry a rád si přečtu pokračování série (tedy pokud někde splaším vzácný druhý díl).
Hodnocení na DK v době přečtení: 73 %; Moje hodnocení: 90 % jako 180. hodnotící.
Pocity mám hodně podobné jako u Barvy kouzel, jen těch povedených nápadů mi tentokrát přišlo o malinko míň. I v tomto případě jde o poměrně značný chaos, ve kterém se není problém ztratit. Musím ale Pratchettovi přiznat, že ten svůj chaos zvládá velmi dobře kočírovat a nikdy tak kniha nesklouzává k úplné "slátanině".
Bohužel mi přišlo, že Lehké fantastično nebuduje příběh úplně dobře a hlavně v první třetině se mi kniha příliš nelíbila. Přišlo mi, že tak nějak zvítězil styl nad obsahem a sled až bizarních scén (byť šikovně napsaných) moji čtenářskou pozornost málem "utloukl".
Chvílemi až nepříjemný pocit při čtení však naštěstí postupně vymizel a já si autorovu bezbřehou fantasii začal opět užívat. I tentokrát mi však citelně chybělo členění textu do ucelenějších kapitol. Chápu, že to k Pratchettovi asi patří, ale pocit chaosu se tím ještě zesiluje.
Pratchettův styl jednoduše unikátní a po dvou přečtených knihách mám trochu pocit, že jím trpí samotné postavy, které se zatím nepovedlo úplně prokreslit. Jasně, mají své charakterové vlastnosti, ale i ústřední Mrakoplaš s Dvoukvítkem působí spíše jako komické figurky podřízené autorovým nápadům, než svébytné postavy zakotvené do světa a děje. I přes všechny výtky však autor ve své unikátnosti baví a rád (po pauze) opět na Zeměplochu zavítám.
Hodnocení na DK v době přečtení: 88 %; Moje hodnocení: 70 % jako 2 155. hodnotící.
Dokonalé to určitě není, ale skvěle mi to sedlo. Nakonec tedy možná trochu neobjektivní plný počet. Nadšení pramení nejspíše z faktu, že tenhle žánr obyčejně úplně nemusím a očekávání tak byla na nule. Akční "bum bum" bez zajímavého kontextu mě totiž i ve filmech (dívám se na tebe, Bonde) paradoxně velice nudí.
Americký zabiják však není nesmyslně akční a těch přestřelek není zase tolik, aby působily nesmyslně a prvoplánově. Mitch Rapp se zde teprve formuje a i když je trochu Superman, je to tak nějak v mezích a dostatečně zakotvené do děje.
Ne, on Americký zabiják asi není ani v rámci žánru vrchol. Přeci jen jsou příměsi děje až moc standardní (vodkou nasáklý ruský oportunita, banda černobílých islámských teroristů). Ale jak už jsem psal, tady mi něco brání být objektivnější. Číst o drilu na výcvikovém táboře, "vyslýchání" Stana či o prvních krůčky zabijáka Rappa mne jednoduše bavilo natolik, že jsem s přivřeným okem klikl na plnou palbu.
Hodnocení na DK v době přečtení: 84 %; Moje hodnocení: 90 % jako 142. hodnotící.
Vzhledem ke zdejšímu hodnocení jsem to čekal vlastně ještě o něco horší. Flash: Zrozen k běhu je soubor příběhů s Kid Flashem, který v konečném důsledku působí nezajímavě jako ostatně celá postava samotná.
Příběh je hodně civilní a epické bitvy se zástupy záporáků se tu nakonají. Spíše tak jde o kratší příběhové celky, věnované formování identity Wallyho Westa jako Kid Flashe. Jako třešnička na dortu pro fanoušky to asi fungovat může, pro běžného čtenáře je to celkem o ničem.
Bohužel mě nebavila ani kresba napříč celou knihou. I vzhledem k době vzniku jde o dost oldschool záležitost, které jsem nikdy na chuť nepřišel. Evokuje mi dobu naivních příběhů o plochých postavách v pláštěnkách. Kniha tak není kdovíjakou potěchou žádného smyslu. Vyjma bonusového příběhu (klasicky nečitelná otřesnost) však nejde o vyloženě hrozný komiks a nakonec to prvnímu komiksovému setkání s Flashem na ten průměr vyjde...
Hodnocení na DK v době přečtení: 63 %; Moje hodnocení: 55 % jako 49. hodnotící.
No, prvních několik stran jsem byl z Ruckova filozofování nešťastný a čekal jsem podobnou rádoby hlubokou slátaninu ve stylu Superman: Pro zítřek.
Nepříjemný pocit mi však naštěstí nevydržel dlouho, a i když nemám postavu Wonder Woman ani DC komiksy obecně kdovíjak v lásce, "Lži" jsem si nakonec vlastně dost užil.
Komiks má velmi dobrou atmosféru a parádní kresbu, která přebíjí trochu zkratkovitý a místy podivně vyprávěný příběh. Zejména scény z džungle jsou po vizuální stránce skvělé a musím pochválit i práci s panely. Jen ta obálka je k uzoufání nudná a ke čtení rozhodně nevybízí. Konec trochu zamrzel, protože tady se děj prostě usekl a čtenáři tak nezbyde než se poohlédnout po druhém dílu. "Lži" totiž předkládají spoustu otázek a pramálo odpovědí.
Hodnocení na DK v době přečtení: 73 %; Moje hodnocení: 75 % jako 95. hodnotící.
Přibližně první polovina byla vlastně dost dobrá. Měl jsem pocit, jako bych četl ty horší a méně vtipné (což však znamená stále skvělé) díly série Kladiva na čaroděje (vyjádřením ve hvězdách 4/5). Zápletka se rozjíždí zajímavým způsobem a hlavní "padouch" v podobě nenasytných Závojů je dostatečně osobitý a poutavý.
Velmi dobrý dojem se však zlomil někdy při počátku mezidemenzionálních hrátek, kde začal příběh nepříjemně sklouzávat k nesmyslu. Svižná zápletka začala koketovat s plejádou divných nápadů, které dohromady příliš nedržely. Najednou jsem Donbavandovi přestal věřit ucelenou tvůrčí vizi a začal ho podezřívat z nabalování tu lepších, tu horších (klauni) nápadů jak mu zrovna letěly myslí.
Z předlohy v podobě seriálu jsem viděl pouze pár epizod a u nich jsem měl vlastně podobný pocit jako u druhé části knihy. Závoj smutku je tak vlastně možná poctivě věrný svému předobrazu, mě osobně absurdity bez pořádného ukotvení příliš nebaví. Tak se kvalitní fantasy/sci-fi nedělá. I přes kritiku se kniha čte dobře, má skvělé tempo a fajn momenty, jen to na můj vkus autorovi ustřelilo do příliš velkého bizáru.
Hodnocení na DK v době přečtení: 80 %; Moje hodnocení: 65 % jako 302. hodnotící.
Poctivá klasika. Sherlock jako postava sice není mému vkusu úplně blízký, alespoň jeden z jeho příběhů jsem si však chtěl v písemné podobě vychutnat. Jaké bylo překvapení, že v Psovi baskervillském hraje na první housle spíše Dr. Watson.
V relativně krátkém textu se rozehrává poutavý příběh s plíživou atmosférou anglických močálů a vřesovišť. Ve své ponurosti krásných, stejně tak ale smrtících. Doyle ve knize klade před čtenáře pořádné množství otázek a naštěstí na ně do konce knihy poskytne i uspokojivé odpovědi.
Překlad z roku 1905 Josefa Pachmayera působí spíše příjemným dobovým dojmem než archaicky a když se čtenáři to přehnané gentlemanství až škrobenost občas trochu zajídá, jednou za čas působí text v podobném stylu spíše jako osvěžení. Jen je trochu škoda horší redakční práce mnou vlastněného vydání. Občas tak vypadlo slovo nebo část věty, které tak i po opakovaném čtení prostě nedávaly smysl. Našel se i sem tam nějaký překlep.
Osobně mne maličko zklamal závěr, který hlavně s ohledem na řešení postavy hlavního padoucha působil trochu antiklimatický.
Hodnocení na DK v době přečtení: 90 %; Moje hodnocení: 80 % jako 3372. hodnotící.
Velmi zábavný komiks s zajímavou premisou, která se samozřejmě neubírá dle vlhkých snů nejednoho chlapa. Yorick tak není macho king, kterému každá podstrojuje, ale lovnou zvěří. Ve světě bez kluků ho tak chce jedna část populace zabít, druhá osouložit (bez jakýchkoli požitků, z této činnosti většinou pramenících) a pár holek by s ním rády svět zachránily (těch je samozřejmě menšina).
"Poslední z mužů" má skvělé tempo a některé vážně dobré nápady. Třeba Amazonky s jedním ceckem vážně stojí za to. Hlavního hrdinu jsem si ale zatím ještě neoblíbil, i když o otravného panáka naštěstí rozhodně nejde. Osobně mi na první knize chyběla nějaká třešnička na dortu, která by skvělému nápadu nasadila korunu. Vzhledem k tomu, jsem s maximálním hodnocením zdrženlivý a nechávám si prostor pro další díly, které mám až na jednu výjimku již doma.
Z grafické úpravy musím vypíchnout krásné obálky, kresba samotná není úplně převratná a neoplývá prvky, která by ji zásadně odlišila od konkurence. Rozhodně však není rušivá nebo přímo nehezká. Pro účely knihy složí dobře a není potřeba si na ni delší dobu zvykat.
Hodnocení na DK v době přečtení: 85 %; Moje hodnocení: 85 % jako 115. hodnotící.
Což o to, zajímavý nápad by tu byl. Provedení však dost kulhá a za celou dobu se kniha nedokáže vymanit ze škatulky "jen další povrchní young adult pro teenagery".
Vybudovaný svět je fajn, myšlenka osídlování nové planety v naději na lepší život také není špatně uchopena. Princip nákazy v podobě "Hluku" je zpočátku správně tajuplný a poutavý. Jenže z Nessova vyprávění budete mít pocit, že se klouže jen tak po povrchu. Navíc mě příliš neoslovil autorův literární styl. Třeba postavy nejsou prakticky bez výjimek (ok, Manchee je fajn) příliš povedené a hlavní hrdina a jeho neustálé "nejni" mi byl krajně nesympatický. Todd Hewitt je totiž poplatný cílovce, je tak věčně naštvaný, sebelítostiví a protivný. Ono je to v jeho situaci asi na místě, nimrat se v jeho pocitech mne však nebavilo.
Děj je konstruován jako "road trip", kde ústřední hrdinové prakticky celou knihu prchají před nepřítelem. Nessovi padouši mají schopnost teleportace a po chvíli spolehlivě poznáte, kdy se některý z nich zase zázračně zjeví na scéně. Koncept útěk, následný střet s nepřítelem, následný útěk se opakuje celou knihu. Třeba takový Aaron s nadpozemskou rychlostí a stopovacími schopnostmi začne být chvílemi už otravný.
Celé se to však nečte špatně, děj ubíhá a vyloženě hloupé momenty naštěstí nepřichází. Jen se z potencionálně skvělého konceptu nakonec vyklubalo povrchní young adult s mizernými postavami, díky čemuž se kniha potácí někde v oblasti průměru.
Zkráceně? Dobrý základ obalený balastem young adult. Nejde o vyložený propadák, bohužel však v konečném důsledku mimo svoji cílovou skupinu čtenářů, ideálně tak 14 až 17 let, nemá úplně co nabídnout. Velká škoda.
Hodnocení na DK v době přečtení: 81 %; Moje hodnocení: 60 % jako 356. hodnotící.
Kniha, se kterou jsem se "mořil" od loňského května... což však s kvalitami díla nikterak nesouvisí. Zabiják je znepokojujícím exkurzem do světa pařížské chudiny, prakticky veškeré postavy se pomalu noří do stále hlubšího bahna zoufalství a zmaru (byť se rozhodně nedá říci, že si za něj často nemohou samy).
Zabiják neobsahuje žádné prvoplánově líbivé charaktery a ani na ty "kladné" nečeká nic dobrého. Zola téma rozpracoval na jasně daném prostoru části Paříže a i vzestup a pád hlavní hrdinky pradleny Gervaise je vlastně dost přízemní, ale o to více uvěřitelný.
Zolovy postavy se možná občas chovají v očích příslušníka řekněme střední třídy zdánlivě nesmyslně, musíme je však zařadit do kontextu doby. Navíc jsem se kvůli práci s některým současným figurkám v područí démona alkoholu setkal opakovaně osobně a mohu potvrdit, že v tomto prostředí jde zdravý rozum trochu stranou.
Naturalismus Émile Zoly tak působí nadčasově. Zabiják není příjemné ani oddechové čtení, není prvoplánové zábavný, ale zajímavý určitě. Šťastné konce lidských osudů by zde hledal jen úplný pošetilec. Vyspělejším čtenářům lze toto nastavené zrcadlo alkoholismu, alkoholikům a bídě samotné rozhodně doporučit.
Zkráceně? Klasika uměleckého směru naturalismus, která příliš nestárne. Zola v zabijákovi dláždí postavám cestu ze sklenek kořalky a ty se po ní postupně více než ochotně vydávají. Že na konci cesty čeká propast, ze které není návratu, snad nikoho nepřekvapí.
Hodnocení na DK v době přečtení: 87 %; Moje hodnocení: 80 % jako 1 768. hodnotící.
Že by Supermanova smrt byla nějaký scénaristický majstrštyk? To ani omylem. V komentářích ostatních jsem tímto směrem zaznamenal celkem dost kritiky a já jsem tím posledním, kdo by ji rozporoval. I Supermanova smrt je jako zbytek DCKK občas hodně naivní, jednoduchý a patosem čpící komiks.
V porovnání s ostatními kousky zmiňované série jsem však byl nakonec relativně spokojený. On ten tejemný a nezastavitelný kolos Doomsday měl něco do sebe a jeho přímočarý výlet až do Metropolis svojí syrovostí dokázal udržet pozornost.
I když tak nejde o kdovíjaké veledílo (ačkoliv by z podstaty vlastně mělo jít), dosáhl svým pocitem naléhavosti a atmosférou komiks toho, že jsem při hodnocení uvažoval o čtvrté hvězdě. Scény, kdy Superman už posedmé útočí tím samým způsobem “z posledních sil”, nebo zdejší velice ubohá (a stejně tak trapná) podoba Ligy spravedlností, mi v tom přeci jen zabránily. Vyústění samotné bych bral jako povedené, nebýt toho, že se celý ten tyátr s mrtvým Mužem z oceli samozřejmě s dalším sešitem zase popřel. Ale to už je zcela jiná písnička...
Hodnocení na DK v době přečtení: 71 %; Moje hodnocení: 65 % jako 54. hodnotící.
Parádní magořina. Vybodnul jsem se na posloupnost a šestá kniha je tak mým prvním (plnohodnotným) setkáním s Lobem.
Kostěj nesmrtelý je pořádně nadsazená řezničina, která baví ve všech svých příbězích. Těm navíc nechybí výborné nápady a to explicitní násilí je tu jakoby mimochodem.
Prsaté holky s pořádnými kostlivci ve skříni, vystrašení žoldáci, co udělali svoji největší (a poslední) chybu v životě, chamtiví hollywoodští pseudoumělci i lidožraví šnečci poznají, že s posledním czarnianem si dobrovolně začne jen úplný šílenec. Je to absurdní, je to zábavné, je to skvěle nakreslené. Takhle nějak si představuji dobrý komiks.
Hodnocení na DK v době přečtení: 85 %; Moje hodnocení: 90 % jako 76. hodnotící.
V porovnání s dříve čtenými "Komiksovými extrabuřty" jde bohužel jednoznačně kvalitativní propad. Jednotlivé náměty příběhů jsou potencionálně zajímavé, ale nepovedlo se je rozpracovat do zábavnějších zápletek.
I Simpsoráma obsahuje některé fajn momenty, ze kterých kultovní předloha dýchá. Přišlo mi však, jako by autoři scénáře předlohu úplně dokonale neznali nebo se ji rozhodli ignorovat, v komiksu se tak některé postavy chovají jinak než v seriálu, což výsledný dojem kazí. Za všechny jmenujme třeba scénu, ve které Šerif Wiggum škrtí Raplha. Stejně tak se občas kreslíři netrefili do předlohy barvami a taková Marge má tak nepochopitelně na několika panelech růžové šaty. Je to škoda, díky uvedeným neduhům působí Simsporáma dost odflákle. A to si Simpsonovi nezaslouží...
Hodnocení na DK v době přečtení: 75 %; Moje hodnocení: 65 % jako 63. hodnotící.
Opět komiks, se kterým jsem se páral skoro půl roku, čímž může být výsledný dojem přeci jen trochu ovlivněn.
Na poměry série DCKK jde o takový ten standard plný již tradičních neduhů. Potencionálně zajímavý příběh s tajuplnými Vládci štěstí je ubit snahou nacpat do knihy co nejvíce postav a motivů. Jako v některých předchozích dílech tak vše nakonec působí dost přeplácaně.
U Vládců štěstí mne to ale tentokrát vyloženě mrzí, přeci jen mají některé fajn motivy, které se však nedaří uspokojivě rozvinout. Závěr knihy /pozor spoiler/, kde vše vyřeší skupina předem žádným způsobem nenaznačených trapáků ve fialových pyžamech, se vyloženě nepovedl.
Jednoduše další komiksová kniha, která i přes svoji pěknou kresbu a potencionálně zajímavý děj působí povrchně a prvoplánově. Škoda. Retro příběh je pak klasicky absolutní peklo, při jehož pročítání se člověku až kroutí ponožky (i s nohama uvnitř).
Zkráceně? Další týmovka, která není vyloženě hrozná, ale ani ničím zajímavá. I zde se mihnou desítky zapomenutelných postav. Bohužel na úkor budování potencionálně zábavné zápletky. Ale na to jsem si už DC už asi zvykl.
Hodnocení na DK v době přečtení: 72 %; Moje hodnocení: 65 % jako 60. hodnotící.
Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2021 – "4. Kniha, ve které se objevují nadpřirozené postavy"
Jaká to radost, že jsem mohl do výzvy naroubovat díl své oblíbené série. Jaká to smůla, že kvůli rapidnímu úbytku volného času letos výzva asi neklapne. To ale jen tak na okraj.
Pekelná šleha má "drajv", stejně jako zbytek série. Martin D. Antonín ve svém příspěvku do Kladiva rozhodně nezaostává a hodnocení nejvyšší mu uteklo jen o vlásek. V rámci série bych to viděl na (zatraceně kvalitní) střed.
V novém příběhu nechybí pořádná porce fajn nápadů. Kniha je akcí vyloženě nařachaná a naštěstí nechybí ani typický humor. Pekelná šleha žádnou z ústředních postav vyloženě neupozadila a svůj prostor tak dostali všichni členové Felixova týmu podvratných zmetků.
Již tradičně zde není vše, jak se na první pohled zda. No a opět je radost sledovat, kterým směrem se to všechno zvrtne. Jakože určitě zvrtne, znáte to. Felix, Klaudie, Vincenc a Walter lítají mezi jednotlivými stranami konfliktu jako hadr na holi ve snaze zachránit si zejména své vlastní zadky. No a co tedy nakonec rozhodlo o hvězdičce dolů? Mám prostě pocit, že až budu někdy hodnotit sérii jako celek, ústřední story o maniakálním Pýchovi a jeho ďábelskému séru mezi nejlepšími kusy přeci jen malinko zapadne. Stejně tak zde trochu moc bijí do očí "záchrany na poslední chvíli". Zábava je to však opět více než slušná.
Zkráceně? Standard série, ale zatraceně vysoký standard. I když mezi nejlepší kusy Pekelná šleha úplně nepatří, přesto fanouška ničím nezklame. Jen mám trochu obavy z velmi vlažně hodnoceného Žrádla pro psy, které přijde v rámci série na přetřes příště.
Hodnocení na DK v době přečtení: 84 %; Moje hodnocení: 85 % jako 123. hodnotící.
Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2021 – "15. Kniha, jejíž název je i jménem hlavní postavy"
S relativně útlou knížkou jsem se kvůli narození synka a s tím spojeným nedostatkem volného času páral více jak měsíc. Je to škoda, protože můj dojem tak asi bude trochu jiný, než kdybych četl vehementněji.
Dickense mám vážně rád, je to autor, který má co říct i stopadesát let po své smrti. V Davidu Copperfieldovi rozehrává příběh o malém nešťastníkovi, který je zmítán už od narození nepříznivým osudem.
Vzhledem k tématu je až zarážející, jak mile kniha působí. Malý David není prakticky až na závěr knihy asertivním hrdinou a do (většinou nepříznivých) situací se dostává tak nějak samovolně. Dickens však píše velmi lehce a všudypřítomnou bídu anglických uliček obalil do místy pozitivního kabátku. Kniha tak nepůsobí bezvýchodným dojmem, jak by se mohlo z popisu na obálce zdát.
Autor samozřejmě psát uměl a i v Davidu Copperfieldovi vdechl život zajímavým figurkám, byť většina z nich má často jen epizodní roli a drtivou většinu z nich opustíme dřív, než nám je nechá Dickens pořádně poznat.
Copperfield mě tak slušně bavil, ale vyloženě nenadchl. Napsaný je hezky, ale díky dost rozředěnému a často pomalému ději nejde o titul, který vás bude nutit číst každou volnou chvíli. No, a nebo jsem na to prostě jen neměl čas, jak jsem psal v úvodu ;).
/Edit. 02. 03. 2021/ Až z komentářů jsem zjistil, že se mi do rukou dostala značně okleštěná verze o rozsahu silnější čtvrtiny původního textu (!). To, že o tom ve vydání není ani zmínka, je na pováženou. Je to škoda, některé z v komentáři uvedených výtek tak mohou být v konečném důsledku úplně mimo. Hodnocení se tedy vztahuje výhradně k vydání od Omegy z roku 2013.
Zkráceně? Příjemný román o špatných i dobrých lidech, který naložil na bedra mladého hrdiny nejedno úskalí, přesto rozhodně nepůsobí bezvýchodně. Dickens uměl najít i v bídných uličkách anglických měst pozitivní věci a to vtiskl i do Davida Copperfielda. Jde tak o fajn čtení, které se však vyjma atmosféry do paměti dnešního čtenáře ničím výrazněji nezapíše.
Hodnocení na DK v době přečtení: 85 %; Moje hodnocení: 75 % jako 112. hodnotící.
Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2021 – "2. Kniha obsahující ilustrace"
To. Bylo. Ho*no. Přiznám se, že důvod existence něčeho jako Útok na pekárnu prostě nechápu. Kratičký text na mne působil jako pseudointelektuální srajda zcela bez obsahu či zajímavější myšlenky.
Normálně knihy necituji, ale Murakami si text sám shrnul v jedné z pasáží ústy hlavní postavy: "Není to vůbec zajímavá historka," ujistil jsem ji. "Přinejmenším není tak zajímavá, jak asi očekáváš. A nic moc se toho v ní ani neděje." Zcela souhlasím, tak proč nám to má sakra potřebu psát?!
Osobně mne nenadchnuli ani ilustrace, byť v tomto případě jde o věc vkusu a pocitu a chápu, že někdo výtvarný styl Kat Menschik ocení. Že se někomu líbí text samotný, bohužel pochopit nedokážu.
Zkráceně? Druhá letošní kniha a hned aspirant na dno roku (doufejme). Útok na pekárnu mi nedal vůbec nic, jen sebral čas. Naštěstí ho nebylo moc...
Hodnocení na DK v době přečtení: 68 %; Moje hodnocení: 10 % jako 489. hodnotící.
Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2021 – "1. Kniha z lékařského prostředí"
Klasika. Když jsem měl Bílou nemoc číst před lety k maturitě, div že jsem si mozek nezavařil při přemýšlení, jak s tím vydrbat a z kánonu preventivně slaboučkých knih přečíst co možná nejméně. Tehdy jsem si vytáhl (nečtenou) Stařec a moře a všechny povrchní znalosti o Bílé nemoci jsem vypotil na potítku. Lidi se ale mění a koníčky s nimi...
K jednomu z nejváženějších dramat Karla Čapka jsem se tak dostal, až v době, kdy mi pomalu táhne na třicítku a nikdo mi ji vážně nenutí (možná tak nenásilně Čtenářská výzva). Je zajímavé, že v dnešní nelehké době Bílá nemoc opět rezonuje, i když ve zcela odlišných pasážích a jiným způsobem než před 2. světovou válkou.
Bílá nemoc je klasickým příběhem o lidské krátkozrakosti a zabedněnosti, kde se střetávají figurky s vlastnostmi lidskému pokolení stále dobře známými. Utopistický snílek doktor Galén se zde nesnaží vyléčit pouze záhadnou chorobu, ale lidstvo samotné. A dělá to stejnou měrou úctyhodně jako naivně.
Drama prakticky stojí na scénách, kdy svéhlavý doktor, který jediný umí vyléčit zhoubnou nemoc, naráží na stále mocnější pohlaváry (zjevně) nacistického režimu, s nimiž se snaží dohodnout na vybudování světového míru výměnou za "kouzelnou" medicínu.
Na Bílou nemoc je potřeba nahlížet v kontextu doby a v tomhle ohledu si skutečně Čapek servírky nebral. Za jeho osobní statečnost si zaslouží obdiv, jen mám pocit, že následný vývoj dějin nakonec překvapil i vizionářského Čapka.
Trochu mě mrzí jen kvalita vydání, co se mi dostalo do rukou. Na tak útlou knížečku je v ní překlepů a chyb přeci jen trochu moc.
Zakoupeno v roce 2020 za 49,- Kč z e-shopu Knihy Dobrovský.
Zkráceně? Klasické drama s přesahem i do dnešních dnů. Čapek se zde pouští do líčení krátkozrakosti lidstva a opakovaně trefuje hřebíček na hlavičku. Kniha dnes možná již tolik nenadchne dějem či postavami, ale už jen v kontextu jejího vzniku ji je potřeba ocenit.
Hodnocení na DK v době přečtení: 89 %; Moje hodnocení: 80 % jako 4 326. hodnotící.