Yokolobuna komentáře u knih

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "2. Kniha, která má lichý počet stran"

I když u komentáře svítí průměrné tři hvězdy, příběhy Dilvishe a jeho pekelného oře Blacka za přečtení stojí. Ústřední duo hrdinů je dostatečně nosné a čtenář si je snadno oblíbí. Jak by ne, vždyť zadumaný Dilvish v lecčems přípomíná legendárního Geralta... i když tomu toho Klepna tolik nenakecá.

Ústřední motiv msty na černokněžníkovi J***** (sorry, jeho jméno se podobě jako Pána zla z Harryho Pottera prostě neříká) v lecčems připomíná třeba Temnou věž. I zde tak vlastně platí otřepané rčení, že cesta je cíl (nabízí se i srovnání Dilvishe a kníráče Maria z videoher... sorry Dilvishi, princezna je ve vedlejším zámku!)

Kniha je vlastně sbírkou tu kratičkých, tu o něco delších povídek, které jsou zasazené do jednotného příběhu. Jednotlivé povídky nejsou kdovíjak důmyslně vypointované a knize by daleko více slušel ucelenější příběh. Takhle Zelazny skáče od jednoho motivu k druhému, postavy mizí otočením stránky a potencionálně zajímavé události jsou rázem opuštěny, nebo nedovysvětleny. Občas tak máte pocit, že je vše vytržené z kontextu (který však bohužel neexistuje). Odkud se vzal Black? Kam zmizelo Dilvishovo neviditelné ostří? A co Reena? To se k velké škodě nedozvíme.

Jednotlivé povídky špatné rozhodně nejsou. Až na výjimky (ústřední Ledová věž), však nejsou ničím, co by čtenáře fantasy vyloženě posadilo na zadek. Pod hodnocení "dobrá" však naštěstí nesklouzává žádná. Zajímavá je také autorova fascinace dualitou, která se projevuje skoro v každém příběhu (postava Ridleyho, soupeřící mužíčci v Rozděleném městě, vyznavači bohů v Prokletém Dilvishovi, či dvojí forma některých postav).

Získáno v roce 2019 jako příloha březnového čísla časopisu Pevnost Plus (169,- stánková cena).

Zkráceně? Obstojné povídky s ústředním příběhem, který se v konečném důsledku příliš neposune. Nad konkurenci příliš nevyčnívá, ale jako sonda do rané autorovy tvorby funguje dobře. Navíc se vůbec nečte špatně.

Hodnocení na DK v době přečtení 70 %; Moje hodnocení 65 %

4 19.03.2019

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "5. Kniha od ženské autorky s mužskou hlavní postavou" (Vybráno na základě doporučení v příslušné sekci, zařazení je však vzhledem k vypravěčce trochu sporné).

Kniha, která se mi do paměti zapsala zejména díky legendární hlášce ze seriálu Simpsonovi (jediná kniha, kterou Homer přečetl a ještě se v ní ani nedozvěděl jak zabít toho zpropadeného ptáčka!), mne zpočátku vlastně příliš nebavila. Rozvláčněné tempo, kdy se zdánlivě nic moc neděje a způsob vyprávění z pohledu dítěte jsou důvody, proč jsem si vlastně musel chvíli na tuhle legendu "zvykat".

Z prvotního lehkého rozčarování se však čtenář rychle otřepe a po přečtení musím uznat, že Jako zabít ptáčka v sobě skrývá spoustu moudrosti a hutných myšlenek o člověku jako takovém. Ty navíc díky způsobu vyprávění zapůsobí ještě úderněji.

I pomalejší momenty však v konečném důsledku mají ve vyprávění místo a za vatu je tak naštěstí označit nelze. O to více ve čtenáři utkví dramatičtější scény, zejména pak ta ze soudní síně.

Kniha rozhodně zaujme svými hrátkami s jazykem, kdy některá slova nebo slovní spojení vlastně vznikají čistě pro potřeby autorky a dětsky upřímné vypravěčky Čipery.

Příběh z dobové Ameriky, kde společnost i největší bílou spodinu řadí nad slovo nejpoctivějšího černocha, působí jako funkční kritika (tehdejší) společnosti velice zdatně. Nezbývá se než pousmát nad dnešní dobou a třeba současnou upocenou snahou filmové akademie nacpat alespoň jednoho Oscara každému snímku, kde se nějaký Afroameričan třebas jen mihne.

Zakoupeno v roce 2018 za směšných 99,- (pevná vazba) v Levných knihách.

Zkráceně? Legendární kniha se zajímavými myšlenkami i jazykem, která v pomalém tempu rozehrává příběh o lidské hlouposti, jež nejsou děti schopny porozumět. Kdo je tady hlupákem, je přitom více než zjevné.

Hodnocení na DK v době přečtení 90 %; Moje hodnocení 80 %

37 07.03.2019

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "8. Kniha od asijského autora"

Vlastně nedokáži úplně říci, co jsem od knihy očekával, ale rozhodně to nebylo to, co mi nakonec dala. Prapodivné až schizofrenní pocity jsem měl vlastně po celých takřka 450 stran. Tři tělesa mne vehementně odrazovala a opět získávala po celou svoji délku.

Probouzející se hrozba, tajuplná virtuální hra a prapodivná úmrtí vědců rozjíždějí spletitý příběh o ultimátní zradě v neokoukaných kulisách čínské kulturní revoluce (tu jsem si musel, přiznám se, Googlit).

Z výše zmíněným je spojený fakt, že je kapánek problém zorientovat se v pro evropana exotických jménech a postavách. Když však pochopíte pár základních principů autora, uchopí vás kniha do svých tenat a rozplétat průser intergalaktických rozměrů je vážně bašta.

Někde u půlky knihy se však začalo objevovat příliš až bizarních (spíše v tom horším slova smyslu) pasáží ze hry Tři tělesa a u některých kapitol z Rudého pobřeží jsem měl pocit, že mě autor nutí číst kusy učebnice vysokoškolské fyziky.

Problém tří těles jakožto hard sci-fi byl na mě prostě chvílemi až moc "hard" a já se u všeho toho popisu roztahování protonů o dimenze, vysílání různých kmitočtů do vesmírných dálav a začlenění různých teorií o smyslu vědy zapomněl bavit. Sice ne na dlouho, ale dost často na to, abych knize nakonec přísně přišpendlil tři hvězdy. Kupodivu to ale neznamená, že další díl trilogie nemá šanci probojovat se až do knihovničky. Vždyť Problém tří těles je zjevně pouze prolog.

Zakoupeno v roce 2018 za 221,- (pevná vazba) z e-shopu Megaknihy.

Zkráceně? Pojetím i zasazením netradiční sci-fi, které dovede stejně tak upoutat nápady, jako ubít fyzikálními popisy a bizarními kapitolami z prostředí virtuální hry. Kniha mi ale spíše úplně nesedla, než že by byla nekvalitní.

Hodnocení na DK v době přečtení 82 %; Moje hodnocení 65 %

12 17.02.2019

Z počátku mě civilnější nahlédnutí do životu superhrdinů nevadilo a měl jsem pocit, že by tenhle kousek mohl v mých očích překročit stín zdejšího hodnocení.

Pocit však postupně nenávratně vymizel a 72 % je ještě velkorysá známka. Waidovi to bohužel ustřelilo. A ne jednou. Možná to myslel s postavou Black Canary dobře, ale místo vydobytí lepší pozice pro superhdrinky celý komiks jen prudérně fňuká a neustále omílá jací byli v JSA borci. Když tak Canary přijde o hlas, budete slavit (bohužel jen pár stránek).

Nemohu mu odpustit ani návrat snad nejhorší postavy z DC (ano Luskači, na tebe koukám), se kterou je každý panel takové malé martyrium. Tenhle trapný cápek, kterému z pusy padá jedno lejno za druhým za doprovodu neustálého luskání prsty, by měl navždy zmizet v propadlišti komiksových dějin. No a "Flash na kolečkách" sklouzává k rozhodně nechtěné a nevkusné parodii.

Všiml jsem si i velkého množství chyb a nelogičností z nichž některé má na svědomí překladatel, jiné rovnou autoři. Třeba Atom si v jednom místě zoufá, že nemá nástupce, přitom se již o pár desítek stránek nazpět objevil. Na jiných místech události vůbec nesedí časově.

Ze slova "jejda" jsem nedávno rostl u Dvojitého kříže. Z nějakého důvodu si i překladatel JLA usmyslel, že "jejda" je přesně tím slovem, čím by měli postavy komentovat vše od překvapení po zděšení. No a Jackie Robinson je chlap... takže zjevně nejen Aquaman, ale i překladatel netuší, o koho jde.

Naneštěstí JLA drhne i v základních aspektech dobrého komiksu. Příběh je sám o sobě relativně plochý. Velkou parádu nepředvádí ani padouši. Někteří se tu na pár stránek mihnou, jen aby byly záhy uloženi na neurčito k ledu. Rádoby hlavní záporák první části příběhu a jeho motivace (pokud tedy nepočítáme samotný Locus) působí jako sešitý horkou jehlou, což ostatně platí prakticky pro celou druhou polovinu knihy.

Vyloženě spásná není ani kresba, která je ve svých detailnějších záběrech sice funkční, jindy naopak sjíždí po skluzavce do bazénku průměrnosti, kde se již mrcasí prakticky všechny zbývající aspekty knihy.

Bonusový příběh je pak taková přihlouplá superhrdinská verze pohádky o veliké řepě. Na rozdíl od některých jiných bonusových hrůz má alespoň obstojný námět, který však již klasicky padá na obličej svým úděsným provedením. Ani tentokrát však bonus nebyl zásadním způsobem v hodnocení zohledněn.

Koupeno v roce 2017 v rámci předplatného celého DC komiksového kompletu za 229,-.

Zkráceně? Nemastný, neslaný komiks, který servíruje špatně napsané postavy v průměrném příběhu i (většinou) kresbě. Přečíst se to dá, snaha o prokreslení některých postav nevychází vždycky na prázdno, ale sem tam jedna vlaštovka jaro vážně nedělá. Celkově patří tenhle kousek k vůbec tomu nejhoršího z dosavadních čtrnácti přečtených knih DCKK... a to mám druhou část ještě před sebou.

Hodnocení na DK v době přečtení 72 %; Moje hodnocení 55%

7 05.02.2019

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "15. Kniha od autora, který napsal více než 20 knih"

Mrakoplaš, Dvoukvítek a samozřejmě Zavazadlo nakonec zůstali kousíček pod vrcholem... ale jen o špičku Mrakoplašova (ne)kouzelnického klobouku (ten mu ostatně ve víru událostí na hlavě nemohl zůstat ani pět minut).

O Pratchettovi samozřejmě vím už od dětství, ale Barva kouzel je teprve moje první přečtená kniha. I přes mírné obavy naštěstí neodkládám knihu zklamaný. Vlastně naopak. To, co zde autor předvádí, totiž nemá v jiných sériích obdoby. Neskutečná fantazie sálá z každého střetnutí, z námětu, ale i pečlivě vystavěného fantaskního a chvílemi až groteskního světa, kde je možné skutečně všechno (za všechno zmiňme třeba draky a jejich "hnízda" nebo třeba vodního skřeta a jeho původ)!

Námět je v Barvě kouzel vlastně jednoduchý. Příběh neskutečně naivního a až dětsky zvědavého turisty se Zavazadlem na bezpočtu nožiček a jeho průvodce –magického packala, není sám o sobě bůhvíjak objevný (objevující je ale kniha určitě). Působí ale jako funkční pojítko mezi místy a událostmi, kdy máte občas pocit, že čtete ten nejpozoruhodnější cestopis na světě!

Pratchett píše občas poměrně zvláštně a to ho činí unikátním. Přiznám se, že popisy fyzikálních zákonů a způsobů fungování Zěměplochy byly v některých případech skoro tím nejlepším z knihy, občas mi ale přišly naopak zdržující a nepodstatné. Zvláštní je také autorův přístup k popisu hlasu jednotlivých postav. Schválně si všimněte kolikrát a vždycky trochu jinak je popisována barva hlasu třeba u záhrobního pána Smrtě.

Jediná věc, co malinko ubírá lesku Barvě kouzel je způsob, jakým se stále dokola dostávají hrdinové z bezpočtu svízelných okolností. Skoro vždy zde sehraje obrovskou roli náhoda, správné načasování, nebo si autor prostě něco vymyslí. Takové Zeměplošské Deus Ex Machina. Nebo že by jenom Osud s Dámou měli zrovna rozehranou partii?

Zakoupeno v roce 2018 za 185,- z e-shopu Megaknihy.

Zkráceně? Barva kouzel je živoucí humornou fantasy, u které se možná nebudete přímo chechtat, ale úsměv vám na tváři vykouzlí spolehlivě. Tedy pokud přistoupíte na její zákonitosti... Zeměplocha se dost pravděpodobně přetaví v něco, na co budu tady v komentářích pět pravidelně ódy!

Hodnocení na DK v době přečtení 85 %; Moje hodnocení 85%

13 28.01.2019

První (čtený) příspěvek do Zaklínačova universa v podobě grafického románu se vcelku povedl. Ke světu bručouna (žalování CD Projektu RED mu prostě nemůžu zapomenout) Sapkowského přistoupili autoři s úctou a jedinečnou atmosféru se povedlo bez rozmělnění zachytit. Trochu zvláštně byla převedena zaklínačská znamení, kdy v jednom případě za výkřiku "AARD!" šlehají Geraltovi z konečků prstů šlahouny ohně. Samotné znamení Igni pak kreslíř trochu přepálil, kdy si jeho účinek nezadá s opravdu nabušeným plamenometem. Vzhledem ke specifikům komiksů se to však dá pochopit.

Do příběhu o prokletém skleněném domě se Tobinovi s Queriem daří zasadit zajímavé detaily pro pozorné čtenáře a to zejména prostřednictvím stále se měnících vitráží. I v tomhle ohledu se však nedokáži ubránit pocitu, že s námětu tajuplného domu šlo přeci jen vytěžit více a není problém v knize narazit i na pár hluchých míst, kdy příběh jen vcelku nezajímavé postává na jednom místě.

I přes zmíněné lze o Geraltově a Jakubově "dovolence" v tajemstvím opředeném domě mluvit jako o zdařilém dobrodružství, které naštěstí zůstalo oproštěné od většiny klišé. Vše navíc vcelku obstojně zapadá do pověstného Geraltova kodexu a morálky. Samotný Geralt mi přišel s ohledem na kánon charakterově trochu odlišný. Třeba to, proč by se zvesela bratříčkoval s takovým vobejdou jako je Jakub, mi moc nešlo do hlavy. Tento problém jsem však měl hlavně ze začátku a v pozdějších fázích mi přišlo, že se komiksový vědmák charakterově s tím knižním potažmo videoherním víceméně srovnal. Silné nadužívání přehnaně ničivých znamení však zůstalo (legendární meče Geralt neustále vytahuje, za celou knihu s nimi však skoro nemáchne).

V momentech, kdy scénář dovolí kreslíři vybalit všechny trumfy, se na Skleněný dům opravdu dobře kouká a takové scény s lešijem nebo obálky jednotlivých sešitů jsou skutečně hezké. Pochmurná paleta tlumených barev k náladě příběhu sedne naprosto skvěle.

Kritiky bylo sice relativně dost, vše zmíněné lze však s přimhouřeným očkem přehlédnout a Skleněný dům je v konečném součtu rozhodně nadprůměrný grafický román, který neparazituje na populární značce. Naopak Geraltův svět doplňuje o další detaily a fungoval by dobře i jako plíživý horor se zcela novým hrdinou.

Koupeno na přelomu let 2016/2017 za 246,- z e-shopu vydavatelství Crew.

Zkráceně? I přes pár nedostatků jde o zdařilý, obstojně napsaný i nakreslený grafický román, který dále obohacuje Geraltův svět. Škoda jen, že vyprávění příběhu občas dochází dech... naštěstí ho však po pár stranách opět popadne.

Hodnocení na DK v době přečtení 84 %; Moje hodnocení 75%

11 20.01.2019

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "13. Kniha autora jehož jméno i příjmení začíná na stejné písmeno" /edit. 02. 11. 2019 kniha nakonec v rámci výzvy nahrazena jinou... kvůli čistému svědomí :). Jak už někteří poznamenali v diskusi, Chris v kontextu českého jazyka vlastně začíná na písmeno "Ch"./

Mrazivé. To je slovo, co asi nejlépe vystihuje Dvojitý kříž. Kniha je plná skutečně hnusných věcí, které budou nepříjemné i vcelku otrlému čtenáři. Atmosférou velice silně připomíná Fincherův thriller Sedm (a občas vykouklo i Saw), což je míněno jako velký kompliment.

Carter v Dvojitém kříži vdechl poprvé život detektivnímu duu Hunter – Garcia a i přes nenápaditá jména si k nim hravě vytvoříte vztah. Na rozdíl od některých jiných detektivních superes si necucají rozuzlení případu z palce a i díky tomu, že je Carter občas nechává sledovat zdánlivou stupu do slepé uličky, dodává knize na uvěřitelnosti. Jejich úhlavní soupeř, vrah známý jako Krucifix, je pak důmyslně vytvořená lidská bestie s určitou vnitřní logikou, která oba detektivy postupně dovádí až na hranici fyzických a zejména pak psychických sil.

Dvojitý kříž není dokonalý. Přijde mi, že zde ještě nemá autor úplně vytříbený styl psaní a pár nešťastných zaškobrtnutí má na svědomí nejspíše překladatel (který chlap proboha používá každou chvíli zvolání "Jejda"?!). Stejně tak mi přišel občas zbytečně natvrdlý detektiv Garcia, který se matadora Huntera doptával i na úplné banality. Vzhledem k tomu, jaký to má být podle autora výjimečný detektiv, byla občasná Garciova "tupost" do očí bijící a autor ho využívá jako línou obezličku pro vysvětlení děje méně bystrému čtenáři (stejně je na tom vlastně i "minispoiler" závěrečná scéna s vrahem, který hezky poslušně čtenáři všechno polopatě vyžvaní).

I přes malinkaté mušky, zmíněné výše, je však Dvojitý kříž skutečně znepokojivým a našlapaným čtením, od kterého se je i díky sympaticky kratičkým kapitolkám obrovský problém odtrhnout. A to se sakra počítá!

Doporučení: "Page-turner"! Zakoupeno za směšných 79,- v Levných knihách.

Zkráceně? Mrazivý hon na bestiálního vraha, kde si lovci a kořist pravidelně vyměňují role. Zatraceně čtivý hon, nutno dodat! 90 %

24 16.01.2019

Tak jsem slupl další Kladivo... a opět chutnalo. Kubu Maříka znám z povídek v časopisu Pevnost a již tam patřil k vůbec těm nejčtivějším autorům. Do Kladiva procpal snad ještě více prvotřídních popkulturních odkazů a vtipů než tatík této nařachané série Pavlovský, kterému je ostatně stylem psaní i dost podobný.

Příběh o neklidně klimbajícím démonovi, který se pomalinku probouzí a jen tak mimochodem v lidech podněcuje nutkání zarazit neoblíbenému sousedovi slunečník mezi půlky, mi z počátku přišel maličko slabší. V konečném součtu však opět hravě dosáhl kvality předchůdců. I díky Maříkovu stylu psaní jsem neměl výraznější problém znovu sáhnout pro plnou palbu v hodnocení.

Vyloženě mne vadila jen pasáž, kdy autor hovoří o státních policistech jako o strážnících... Strážníci jsou příslušníci Městské policie a tyto dvě složky mají společného daleké méně, než by se mohlo zdát. Je to škoda, ale přeci jen jde trochu o slovíčkaření a za šťavňatý zbytek Drsných snů lze autorovi malinkou chybku odpustit (co si budeme povídat, psát to já, beztak bych faktických chyb nasekal fůru někde jinde).

Zkráceně? Mařík Kladivo nezlomil ani nepoškrábal, naopak ho povedenými odkazy na popkulturu a zdařilým humorem pořádně vyleštil... no a Felix, Vincenc, Walter a Klaudie ho pak (společně se smetákem) zarazili pekelnému neřádu do chřtánu. 90 %

2 06.01.2019

První z knih o vzestupu Vespasiána k moci má pár mušek. Nejdříve ale budu chválit. Fabbri moc dobře rozumí tomu, o čem píše (nebo o tom alespoň umí přesvědčit) a nenásilně seznamuje čtenáře s detaily života ve starověkém Římě, jeho architektuře, ale i způsobu válčení obávaných legionářů. V tomto kontextu byl nepochopitelný pouze moment, kdy se Vespasián modlí k řeckému bohu Poseidónovi (jak k tomu přijde Neptun?).

Samotný příběh, vycházející s doložených událostí, plný politického pletichaření a zrad dokáže skvěle zabavit. Kniha se čte velice dobře, postavy mají jistou vnitřní logiku a hluché místo prakticky nenajdete. Některé dějové veletoče však přeci jen působí jako maličko přitažené za vlasy. Postavám se daří přežívat díky trošku zvláštním shodám náhod a a mnohdy jinak velice obezřetné charaktery prapodivně vkládají důvěru do úplných cizinců (a naštěstí jim to většinou pěkně vychází). Vyloženě mi však vadila asi pouze zbytečně "definitivní" řešení otázky chamtivého kapitána, kvůli které přeci jen přestanete hlavním hrdinům držet na chvíli palce. No a pak se nám autor trochu přepočítal u závodů v Cirku Maximu. I když v tomhle případě se možná jen přehlédl překladatel a ze zeleného spřežení bylo rázem modré... podobné chybky však dokáží celku zbytečně uškodit.

Kniha obsahuje poměrně dost brutality a naturalistických scén, do prvoplánové snahy šokovat však Fabbri naštěstí nesklouzává a vše tak přispívá spíše k zahuštění už tak umě budované atmosféry.

Zkráceně? Čtivá (silně) dramatizovaná podoba historie, která i přes pár mušek spolehlivě naláká na další díly série. Pokud vás zajímá téma antického Říma, s Vespasiánem vedle rozhodně nešlápnete. 80 %

8 19.12.2018

Jasně, Příběhy doktora Dolittla jsou určené dětem a stojí na zajímavém a nosném námětu, podle mě však nejde o dobrou knihu a to ani pro nejmenší čtenáře. Děj zběsile uhání kupředu, veškeré minipříhody party kolem dobráckého doktora jsou ořezány na nezbytné minimum, čímž ale naprosto postrádají nejen hloubku, ale i poutavost. Stane se toho skutečně hodně, ale vždy se klouže jen po úplném povrchu, který není v mnoha případech zábavný (troufnu si říct) ani pro děti.

Vedle strohosti vyprávění se mi příliš nelíbil ani autorův styl psaní. No a třeba charakterové vlastnosti většiny zvířecích hrdinů by si děti osvojovat příliš neměly. Útlou knížečku nespasí ani ilustrace, které relativně fungují v konstrukcích s velkým množstvím postav a prostředí, ale některé jednotlivé obrázky zvířátek jsou poměrně dost ošklivé.

Zkráceně? Nepovedená dětská knížka prakticky ve všech ohledech, kde se autorovi z dobrého námětu a kostry příběhu nepovedlo vykřesat skoro nic.

2 09.12.2018

Tak tady je výběr hodobóžový. První ukázka, Batman, je takový rozjezdový i když stále zajímavě jiný náhled na "netopejra". Hellbrazer v podání mého zatím nepříliš oblíbeného Azzarella (Superman – Pro Zítřek mu pořádně ustřelil) byl překvapivě skvělý a já si říkám, že nedávná koupě prvního dílu nejspíš nebyl vůbec špatný nápad.

Pak ale přišel vrchol výběru – Slaine: Plášť strachu. Jak nemám rád rýmovačky, tak tady si vše sedlo na jedničku. Vtipný, zábavný a skvěle přeložený příběh s velice zajímavou kresbou (s nádherně ohyzdnými obličeji).

Zbývající kratší příběhy "Flinch: Procházka" v parku (se svojí znepokojivostí a pointou) a "Torpedo: Schůzka v kině" (trýznění nešťastné oběti v kině) naštěstí netrhají partu. Příliš se mi nelíbí pouze Red Meat. Tahle série stripů u mne (většinou) nepadá na úrodnou půdu.

Zkráceně? Prvotřídní výběr napříč komiksovým spektrem, kde ani jeden kousek nepůsobí zbytečně.

1 09.12.2018

První díl série Jet je přinejlepším "OK". Není v něm vyloženě nic špatného, ale stejně tak ani nic zajímavého. Skutečně vůbec nic (povedená obálka se moc počítat nedá). Kniha, která se pro mne stane laťkou průměrnosti. Napsaná je jednoduše, nečte se zle, ale nepřekvapí ani příběhem, ani postavami, ani prostředím a už vůbec ne jazykem. Je tu spousta průměrné akce, namířené proti průměrným padouchům s průměrnými hrdiny zavlečenými do průměrné konspirace. Vyloženě špatný mi však přišel asi jen zvrat, který přeci jen nebudu spoilovat. Každopádně toto odhalení napadne většinu čtenářů už v půli knihy, kde se nachází přespříliš okatě napsaná související kapitola.

Autorovi se bohužel příliš nedařilo ani střídání tempa, kdy klidnější pasáže vyplňuje většinou tím, že postavy "chodí na jídlo" nebo nakupují. Čtení Jet vám vyloženě vadit nebude, jen budete mít pocit, že držíte v ruce dost zbytečnou knížku.

Zkráceně? Relativně čtivý špionážní thriller, který mantinely žánru nejen nerozšiřuje, ale ani se k nim nedokázal přiblížit. Čteno díky Pevnosti PLUS. Další díl asi taky jedině jako přílohu.

5 09.12.2018

Třetí zákon je bohužel zklamání. To, že vyhrál v hlasování přisuzuj trochu tomu, že čtenáři (mě nevyjímaje) tak trochu soudili knihu podle obalu (ten je hodně povedený). Celé se o trochu plácá od ničeho k ničemu, každý hledá nějaký kus papíru i když vlastně není vůbec patrné, co by jeho nalezení přineslo a proč je to vlastně důležité. Občas maličko zahapruje i návaznost panelů, kdy není přesně jasné, co nebo jak se zrovna stalo (zamrzela i chyba v překladu, kde je o jedné postavě hovořeno někdy jako o otci, jindy jako o kmotrovi... přitom vždy ve stejném kontextu charakterů). Postavy si přitom další destinace k plahočení víceméně vycucávají z prstu, někde záhadně vyčtou z papíru, nebo si příhodně vzpomenou. Možná v tomhle ohledu ale dost zapracoval fakt, že mě osobně motiv křesťanské konspirace prostě moc netankuje a vážně míněnému historickému thrilleru jsem nedokázal žádnou z minel moc odpustit .

I přes přísnou kritiku není Třetí zákon nějaká nečitelná hrůza (třeba kresba je vlastně pěkná, jen nemá tak často prostor vyniknout), spíše velice dobře zapadá do takové té kolonky "nenadchne neurazí" a ve většině ohledů jde Marburkova "křížová výprava" označit za průměrnou. Vlastně se trochu bojím pokračování, kterému se dostalo hodně vlažného přijetí i od ostatních. V rámci Modré Crwe rozhodně zatím nejhorší, ale to spíše svědčí o velice slušné kvalitě knih, co nám kluci a holky z Crwe servírují.

4 05.12.2018

Uff... tak tohle byl doposud největší knižní projekt. Arnieho životopis jsem četl několik let (i když bezmála polovinu v roce 2015 a druhou necelou půlku letos, zbytek po částech v mezičase). Bylo to úmorné a Arnoldovi to v mých očích udělalo nefalšovanou medvědí službu, kdy se postupně z jednoho z mých nejoblíbenějších (nejen) herců trochu propadl. Vadil mi totiž místy neuvěřitelně nabubřelý způsob vyjadřování. Nechápejte mě špatně, Arnold je bezesporu pozoruhodný člověk, který toho spoustu dokázal, ale obdivem by ho měl zahrnovat fanoušek – ne on sám. Arnold svým se často sebestředným pojetím vykresluje jako ředitel zeměkoule a naprostý všeuměl a já jen čekal, kdy prohlásí, že založil Avengers. Jako neskutečný borec se prezentuje i v odvětvích, kde to skutečně není na místě. Byl jsem zvědavý na jeho herecké prvotiny jako Zůstaň hladový, kde už podle svého uvážení začal obstojně hrát... pokud jste neviděli, svým "výkonem" by hravě zapadl do ultrasraček jako Ordinačka. A to byl jen jeden z příkladů, samochvála je bohužel alespoň v nějaké míře zastoupená ve skoro každé z třicítky kapitol. I v politické kariéře je vždy Arnoldův přístup ten nejlepší, nejrozumnější a ostatní jsou jen překážky. Na druhou stranu je zjevné, že mamutí ego, je tím, co z rakouského klučíka udělalo ultimátní megastár a i já bych mu byl ochotný lecco odpustit. To, že je někdo namyšlený, ještě neznamená, že nemůže být dobrým člověkem, což by na Arnolda celkem sedělo. Samotná kniha je poté psána možná až trochu moc jednoduchým stylem, Arnold prostě není spisovatel. Díky tomu lehce stane zejména v pasáží, kdy valí jedno neznámé jméno za druhým, problém ve čtení pokračovat a necelých šest stovek stránek se protáhne klidně na několik let. Přes všechna jedovatá slova, co jsem vypsal výše však nelze upřít, že Arnie je skutečně zajímavá osobnost, která dokázala mnohé a díky tomu dává sepsání jejího životopisu smysl... v případě Total Recallu by to ale chtělo více pokory. Velice povedeným doplněním jsou fotografie a je třeba přiznat, že některé perličky ať už ze světa kulturistiky, šoubyznysu či politiky jsou skutečně zábavné. Zkráceně? Fantastický životní příběh neskutečnýho řízka, který se po většinu knihy ale nejvíce obdivuje sám.

8 23.11.2018

V době mého hodnocení mají Tygrovy čepele nuzných 56 % (!). Ano, sice se zde hraje převážně s kartami, které už v té či oné podobě byly rozdány někým jiným někde jinde, ale vše funguje velice dobře. Pierson stvořil poutavé fantasy čtení, jehož svět skutečně žije, hrdinové jsou uvěřitelní, mají své vnitřní démony a motivace. Každou z rozvíjených linek jsem si užil a to ať už jde o tažení Čovuka a Hulta skrz promrzlé prérie, pátrání měsíční zlodějky Shedary po tajemné soše, nebo vnitřní souboj zhrzeného válečného veterána Forla. Vše hezky odsýpá a i když zde najdeme provařené tolkienovské motivy nejen v podobě zádumčivých elfů a nerudných trpaslíků, přichází na řadu i atraktivnější armády zuřivých minotaurů, nebo prohnilých goblinů. Možná je pravda, že autor nepřináší nic zásadně nového, jak ostatně naznačují i ostatní komentující, ale se zažitými náměty předvádí zatraceně atraktivní kousky. Už jsem četl daleko klišovitější, hůře napsané a nabubřelé knihy, které zde bez okolků sahají po hranici čtyř hvězd. Zmiňované hodnocení tak možná bude jen anomálií zapříčiněnou velice nízkým počtem hodnocení, ostatně i ve světě Tygrovy čepele sklízí pozitivní ohlasy. Podle mě zaslouženě. 85 %

4 02.11.2018

Tak tentokrát budu přísný. Nepřátele státu mají příjemně detailní mainstreamovou kresbu, slibný začátek i nosný nápad. Budování vztahu hlavních klaďasů také většinu času funguje. Naneštěstí autor většinu ze zmíněného vzal, vytřel si s tím zadnici a spáchl do hajzlíku. Příběh totiž nedrží příliš pohromadě, Loeb se do něj snaží narvat zvraty, které vychází v konečném účtování spíše jako zvratky. Návdavkem přidává absurdní množství postav, které však padají na jednu facku, jen aby mohly přijít další. Sám Luthor, té doby preziedent USA, se pak místo geniálního šílence, chová pouze jako psychopat bez plánu a logického cíle. Dobře se na to kouká, dá se to bez úhony přečíst, ale hlavním pocitem, který zejména pro velice zajímavém prvním sešitu zbyde, je rozčarování. Bonusová příhoda z let davno minulých je již tradičně otresná, ale tyto pohledy do minulosti komiksu nejsou nikdy v závěrečném hodnocení příliš zohledněny. 65 %

6 29.10.2018

První část ságy o Temné Věži mne na rozdíl od mnohých komentujících nezklamala. Kritické hlasy však dokáži pochopit, protože i na mne byl použitý styl, který není pro Kingovu tvorbu úplně typický, občas dost nepříjemný na čtení. Snové plácání a filosofování naštěstí neustřelilo z přijatelných mezí a vlastně Pistolníka pozvedává někam mimo konkurenci. Ne výše, ale mimo. I přes nejednoznačnost vyprávění, kdy možná ani autor netušil, co tím chtěl vlastně říct, však musím jedním dechem dodat, že King umí zatraceně dobře psát. Na Tři vyvolené se tak pořádně těším, jelikož tam už by měly drobné nedostatky ustoupit geniálnímu provedení. Snad na mě nečeká zklamání.

9 19.10.2018

Už tradičně jsem z Kladiva nadšený. Pavlovský je zpátky u kormidla a s ním se vrací i skvělé hlášky s kadencí AKčka. Klaudie a Felix zde vytahují kostlivce ze skříní a díky tomu se jejich charaktery prohlubují. Obě dějové linky fungují velice dobře a opětovné upozadění Vincence mi vůbec nevadilo (je to hroznej prevít). Popis šílených scén ať už ve Walterově hlavě, nebo v případě bytu úchyla s fixacií na pipiny se povedl také na podtrženou jedničku. Tohle je prostě série, která se s tím vůbec nes*re. A tak se nám to všem líbí!

7 11.10.2018

Čtvrtý svazek Kladiva je opět skvělý. Je u něj sice více zřetelné, že se změnil autor, který je navíc možná projevem nejslabší, ale tento fakt hravě nahrazuje příběh. Sonáta totiž rozehrává dosud nejpoutavějším dobrodružství bandy ztroskotanců kolem Felixe Jonáše. To, že se zde setkáváme pouze s polovinou týmu, přitom vubec nevadí. Kniha má po značnou část povedený hororový nádech, kdy drží čtenáře napnutého jako dědovy kšandy a atmosféra je s každou stránkou hutnější. Postavy se již tradičně znovu povedly a vy si řádění Nitranského kata, za doprovodu "sonaty infernalle", náležitě užijete. Kladivo na čaroděje, znovu dokazuje, že si pozornost čtenářů skutečně zaslouží!

7 02.10.2018

Za to málo peněz nabízí Světlonošova cesta pořádný nášup muziky. Titulní příběh je sice na můj vkus psaný trochu moc poeticky, kdy Rachel v kontrastu působí naopak příliš hloupě. I tak se mu však daří fungovat jako předzvěst něčeho velkého a svou zvláštní kresbou dokáže zaujmout. Vysokou kvalitu si drží i doplňkový sešit Lucifera, který však brnká na dost rozdílné emoce a velice dobře se zde představuje také další Careyho počin Mezi řádky. Trojice příběhů tak šibalsky láká k přečtení obou obsažených komiksových sérii. Rozhodně nejde o dokonalou knihu, ale za toho stováka budete lepší kousek hledat celkem obtížně. A to se počítá!

3 26.09.2018