zanetkov77 komentáře u knih

Sci-fi nepatří mezi žánry, které bych obvykle vyhledávala, nicméně z Bradburyho jsem nadšená. Jeho dystopické příběhy mají hloubku, zabývají se psychologií a společností, fantastické prvky tam jsou skoro mimochodem, ale zároveň dodávají celému příběhu skvělou atmosféru, která je v dnešní době zase mnohem méně budoucí než tomu bylo v době vzniku těchto děl.

Marťanská kronika je skvělou charakteristikou nás - lidí, kteří chtějí mít všechno pro sebe a všechno podle sebe, a zatímco dovedli ke zkáze vlastní planetu, přesouvají se na jinou, zabírají ji a začínají devastovat nanovo.
Moc se mi líbila kapitola o muži, co si nechal postavit na Marsu dům Usherů. Dokonalost.

451° stupňů Fahrenheita mi zase v mnohém připomněl Orwellův román 1984.

12 30.05.2018

Velmi milé čtení, které mnohdy zahřeje u srdce a dojme, mnohdy přiměje k úsměvu a hlavně k zamyšlení. Jedna krátká úvaha nebo příběh vám dá podnět k přemýšlení, k jinému pohledu na spoustu věcí. A kromě toho mám neskutečně ráda přístup k víře a Bohu právě takový, jako má Fulghum sám. Tak neskutečně milý, upřímný a hlavně tak přirozený, že i nevěřícímu připadá v každém jednom příběhu víra tak jasná a prostá, že by to bez ní ani nešlo.

Myslím, že je to knížka, ke které se ještě mnohokrát vrátím a nad kterou se ještě mnohokrát zamyslím.

8 30.05.2018

Co se týče Fiesty, po jejím přečtení jsem byla mírně rozpačitá a nevěděla jsem, co si o příběhu vlastně myslet. Do čtení jsem se nevracela s velkým nadšením a i když jsem nikdy nečetla vyloženě „z donucení”, tak to nebylo úplně ono. Pomohlo mi přečíst si doslov Radoslava Nenadála, díky kterému jsem si utřídila myšlenky a který mně také pomohl více pochopit celkovou myšlenku díla a celé čtení mezi řádky, které tu tolik vypovídá o tzv. „ztracené generaci”. V konečném důsledku tedy příběh hodnotím 3.5/5.

Naproti tomu Stařec a moře, další velký rest, který jsem konečně napravila, ve mně zanechal mnohem hlubší dojem, než jsem očekávala. Tady je ten symbolismus o lidském nekonečném snažení a proher v boji už jasně patrný. Od začátku do konce ve mně tento příběh vyvolával hluboký smutek. Dojímal mě vztah mezi starým Santiagem a chlapcem, a všechny jeho myšlenky na chlapce během jeho cesty a úmorných bojů. Hluboce působily na moje emoce Santiagovy myšlenky, jeho nezdolnost, síla, vytrvalost a naděje, kterou si víceméně udržoval přes všechno, co se mu stalo. Nemůžu hodnotit jinak než 5/5.

„Stařec a moře je uměleckým vyznáním soucitu a obdivu: soucitu s lidským údělem věčného snažení a boje, v němž člověk nejednou prohrává, a obdivu k důstojnosti a nezlomnosti tohoto zápasu.”

6 30.05.2018

Skvěle sepsaná publikace, která přesně, stručně a jednoduše vystihuje základní znaky a souvislosti anglické literatury, včetně autorů, jejich děl s menším rozborem a občas i krátkou ukázkou. Díky všem analýzám, podobenstvím a vzájemným srovnáváním spisovatelů je vidět, že autor knihy má opravdu přehled. Kniha je čtivá a příjemně na sebe všechno navazuje, tak, že se čte, spíš než jako odborná publikace, jako beletristický příběh.

1 30.05.2018

Jsem ráda, že u nás konečně vyšla kniha jako je tato. Autoři v ní jednoduše a čtivě vysvětlují manipulativní techniky, nástrahy propagandy a populárnost dezinformací. Troufám si říct, že já osobně nejsem zrovna člověk mediálně negramotný, přesto pro mě tato kniha nebyla ztrátou času, naopak jsem si díky ní trochu utřídila myšlenky, zamyslela se nad některými věcmi, dostala tipy na nové weby a knihy, a dozvěděla se nové informace, například o historických kořenech propagandy jako takové. Informace a rady "co dělat" se v knize sice několikrát opakují, což je ale nakonec možná spíše dobře, přece jen se neříká nadarmo, že opakování je matkou moudrosti. Kniha by měla být povinnou četbou hlavně pro mladé lidi, a to celkově s kvalitní mediální výchovou, která u nás stále není zdaleka dostačující. Myslím si, že většinu starší části obyvatelstva přesvědčíme jen těžko i třeba touto knihou, ale pokud se bude rozvíjet kritické myšlení studentů, máme mnohem větší naději, že se v budoucnu dezinformačním zprávám bude dařit mnohem méně než je tomu dnes.

2 30.05.2018

Velmi silná kniha se silnými příběhy lidí, kteří zažili Černobylskou havárii na vlastní kůži. Příběhy žen, které se staraly o své umírající muže a nemocné děti. Příběhy mužů, kteří se snažili likvidovat následky havárie. Hlavně ale osobité příběhy Bělorusů, ze kterých můžeme nahlédnout do jejich způsobu života, který se tolik liší od toho západního. Můžeme nahlédnout do jejich duší a srdcí, které se nehodlají vzdát svého domova a žijí v zamořených oblastech přes všechna varování a příkazy k evakuacím. Lidí, pro které je problém pochopit, co se vlastně stalo. Protože se nikdy nic podobného nestalo předtím. Protože vědí, jak se mají chovat, když nastane válka, ale nevědí, jak se zachovat v takovém případě - když to vypadá, že se vlastně nic neděje, nikdo neútočí, nikdo nestřílí. Ale lidé najednou nesmějí jíst vlastní plodiny, trhat květiny nebo ležet v trávě, mají opustit vlastní domovy... A nikdo jim nevysvětlí příčinu. Protože komunistický režim zachovává vše přísně tajné, protože moc a stát je důležitější než lidé v něm. Hlavně nešířit paniku. Ale nikdo neví, jak se chránit a nikdo neví, jak je ochrana důležitá a jaké mohou být následky.

Skvělá kniha sestavená z těchto příběhů, ve které, jak jsem zmínila, nevidíme jenom obraz reality Černobylské tragédie očima přímých účastníků, ale také politickou situaci a postoj státu, ve který velká většina lidí bezmezně věřila; lidé se dobrovolně hlásili na pomoc a nikdo nelitoval ničeho, co pro to udělal, nikdo se nevzepřel, ne ze slabosti nebo strachu, ale proto, že to všichni brali jako svou povinnost. S čímž souvisí třetí "linka" příběhu, a tím je náhled do způsobu uvažování, myšlení a cítění místních lidí, kteří nejsou tak ovládáni konzumní společností, záleží jim na vlastním domovu, rodina je u nich na prvním místě, mají velký vztah k přírodě...

Černobylská modlitba je kniha, kterou by si měl každý přečíst předtím, než se bude chtít účastnit zájezdu do Černobylu. Možná o tom začnete trochu víc přemýšlet.

„No a celkom na záver cesty ponúkajú milovníkom extrémnej turistiky piknik s obedom z ekologicky čistých potravín a červeným vínom. A ruskou vodkou. Nasľubujú vám, že za deň strávený v zóne dostanete dávku menšiu ako pri vyšetrení röntgenom.
...
Navštívte jadrovú Mekku... za dostupné ceny...”

13 30.05.2018

"Prozkoumejte všechno, co je pochopitelné, a dojdete k závěru, že jen v tom, co je nepochopitelné, lze najít nějaké vysvětlení."

Herzog je skvělá kniha plná zajímavých myšlenek. Příběh Mosese, jeho bohatý vnitřní svět a zároveň touha žít více navenek, být větším realistou a být méně sentimentální, méně citově založený. Příběh Mosese, trpícího a postupně docházejícího ke svému štěstí (či možná jen přechodné utopistické představě vlastní "jednoduché" spokojenosti... možná se mu hned večer vrátily jeho chaotické myšlenky, které právě byly nakonec možná jeho opravdovým světem a jeho opravdovým já víc, než si myslel), při jehož docílení příběh M. E. Herzoga končí.

"Nikdy nepochopím, co ženy chtějí. Co vlastně chtějí? Jedí zelený salát a pijí lidskou krev."

1 30.05.2018

Skvělá kniha, byť ne zrovna lehké čtení. 64 stránek a přesto rozhodně nejde o žádnou jednovečerní jednohubku (alespoň ne u mě). 64 stránek plných skvělého a detailního rozboru, kde můžeme nahlédnout do post-totalitního systému (s tím označením velmi sympatizuji, stejně jako s tím post-demokratickým), včetně analýzy pojmů jako opozice či disidentství.
A není to jen pohled do minulosti. Naopak si dle mého názoru i dnes můžeme brát z těchto stránek příklad. Protože i dnes je naše společnost stále poněkud lhostejná, sic z opačného důvodu (tj. ne s myšlenkou "že nemá cenu se o něco snažit, ještě bychom to zhoršili" jako za komunismu, ale naopak s pocitem, že svoboda je snad jaksi nedotknutelně zajištěna, a tak není potřeba se o něco starat). Jedná se stále v konečném důsledku o tu stejnou "vyšší odpovědnost", kterou bychom v sobě měli probudit a ne spoléhat na to, že "něco takového se u nás už nemůže opakovat" apod., což je dle mého názoru velký omyl a první krok k tomu, že se to stát může.
Moc bezmocných je jedna z důležitých a svým způsobem stále aktuálních knih, které si zaslouží naši pozornost.

9 30.05.2018

Začněme konečně myslet a nést odpovědnost. Přestaňme se vymlouvat a shazovat vinu na ostatní. Nespoléhejme se jen na slova politiků, dělejme si vlastní názory, diskutujme a buďme ochotní přijímat postoje ostatních, nestůjme slepě za svým s myšlenkou, že my jsme ti, co mají pravdu a ostatní jsou hlupáci.

To a spousta dalších poselství má tato kniha. Nemůžu říct nic jiného než: “Čtěte a přemýšlejte!”

Aktuální politická situace není příznivá. A o to víc jsou knihy jako je tato potřeba. Abychom se začali zajímat dřív, než právě takové knihy budou na zakázaném seznamu. A už bude pozdě.

Otevřme oči neboť to je jediná šance na změnu k lepšímu. Nedlážděme si další cestu k nesvobodě.

7 30.05.2018

**spoiler alert** Do knihy jsem se začítala s nejistotou a pochybnostmi. Teď, čerstvě po přečtení, ve mně ale zanechala hluboké pocity a nové myšlenky. Nemůžu říci, že by se mě osud Joadovy rodiny (a tím pádem osud všech nešťastných rodin, které zastupovala) hluboce nedotkl. Byla jsem smutná, byla jsem otřesená a měla jsem zlost. Čím více stránek bylo za mnou, tím hůře se od knihy odtrhávalo. A čím více jsem spěla je konci, tím jasnější bylo, že žádný happyend se samozřejmě nekoná. Přesto pro mě byl tento neukončený závěr trochu nečekaný. Po celou knihu jste cítili ty takzvané dozrávající hrozny hněvu, stále jste čekali na tu osudnou sklizeň, na ten okamžik, kdy se hlad opravdu přemění v zlost a nastane nějaké velké povstání... ale nakonec k ničemu takovému nedojde, ne v této knize.
Při Hroznech hněvu mě napadá jedno výstižné slovo a není to hněv ani hlad. Je to lidskost. Lidskost ve své vlastní největší a nejupřímější podstatě.

9 30.05.2018

Nerudovy básně mě zaujaly trochu méně než jsem očekávala. Na jednu stranu se mi moc líbí samotná myšlenka jednotlivých sbírek - pochmurné Hřbitovní kvítí, naopak velmi optimistické Písně kosmické s porovnáním pomíjivosti lidského života a nekonečnosti vesmíru, a nakonec Prosté motivy připodobňující lidský život k ročním obdobím. Hřbitovní kvítí je moje oblíbená sbírka, z dalších dvou mě zaujalo jen několik básní. Ač oceňuji autorovu schopnost krásně připodobňovat a kouzlit se slovy, samotné básně mě ve většině nedokázaly bohužel zaujmout tolik jako od jiných českých básníků.
Pozn. V tomto vydání se vyskytuje celkem velký počet chyb, což je škoda, trochu mě to ruší (nezohledněno v hodnocení). Na druhou stranu musím moc pochválit pěknou obálku.

3 30.05.2018

"Tu partii jsem prohrál. Připadalo mi najednou, že každý tah na šachovnici je starý a byl už kdysi někým hrán. Snad i naše dějiny už byly kdysi hrány, a my taháme své figurky stejnými tahy k stejným porážkám jako kdysi."

Velmi nadčasové, stále aktuální dílo. Právě tento fragment mi přijde značně vystihující naši aktuální situaci v naší zemi.

Válka s mloky je skvělým dílem, třebaže jsem ze začátku byla trochu rozpačitá a zdálo se mi, že se stále nic neděje, všechno se táhne... Až když jsem začala dospívat k tomu, kde všechno začalo nabírat na vážnosti, tak jsem si zpětně uvědomovala ten pomalý, ale neúprosný konec, který se nezadržitelně blížil od samého začátku. První intenzivnější pocity ve mně vyvolal už popis pokusů na Mlocích, zacházení s nimi a jejich hanebné využívání jako levné pracovní síly. Postupně se vše ale začne obracet, a najednou jsou to právě Mloci, kdo napadají pobřeží a souše. Z poslední části - války - jsem měla husí kůži, když jsem si něco takového představila reálně.

A přece... právě takové věci se dějí. Nejsou Mloci, ale jsou Lidi. Lidi, co vedou zbytečné války se zbytečnými oběťmi a obrovskými škodami. My hubíme nejen ostatní, ale zároveň i sami sebe. Každý by se měl nad touto knihou zamyslet a možná zjistí, že přestože je to sci-fi, tak náš svět vystihuje mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát.

"Mučila mne pochybnost, máme-li (v přísně vědeckém smyslu) právo mluvit o svém (míním lidském) duševním životě, pokud jsme jeden druhému nevykuchali mozkové laloky a nepřeťali senzorické dráhy. Měli bychom se vlastně na sebe vrhnout se skalpely v rukou, abychom navzájem studovali svůj duševní život."

"Otázka zní: Je a byl vůbec kdy člověk schopen štěstí? Člověk jistě, jako každý živoucí tvor; ale lidstvo nikoliv. Celé neštěstí člověka je v tom, že byl nucen stát se lidstvem, nebo že se jím stal příliš pozdě, kdy byl už nenapravitelně diferencován v národy, rasy, víry, stavy a třídy, v bohaté a chudé, ve vzdělané a nevzdělané, v panující a porobené."

12 30.05.2018

Olav je pro mě jedním z těch antihrdinů, které si vlastně oblíbíte, svým způsobem s nimi soucítíte a tak nějak nakonec doufáte, že to s nimi dobře dopadne. Olav sice na jednu stranu působil (a sám se tak prezentoval), že se k ničemu jinému než zabíjení nehodí a že není moc chytrý, ale přitom postupně zjišťujete, že to není tak úplně pravda, že přečetl dost knih a tak nějak v něm vidíte (nebo aspoň já měla takový pocit) jistou inteligenci, stejně jako svým způsobem i dobré srdce.
Moje první kniha od Joa Nesbøho, ke kterému jsem byla, vzhledem k velké popularitě (moc nevěřím bestsellerům), lehce skeptická, mě nakonec celkem příjemně překvapila.

5 24.12.2017

Rozpor morálky a jednání. Politika sekuritizace, která v nás vyvolává strach, obavu o naši bezpečnost a odsouvá tak morálku do pozadí, ulevuje nám od špatného svědomí, které nám říká, že takové zacházení s lidmi, s uprchlíky, není správné.
Spousta paniky na základě nepodložených informací. Možná bychom si prostě měli více ověřovat fakta, nevěřit všemu, co si někde přečteme (nebo o čem se nás kdo snaží přesvědčit, obzvlášť politici) a nenechat se strhnout panikou. Nebýt morálně slepí, nebát se mít jiný názor než většina ostatních. Nezůstat v komfortní zóně toho, že vlastně neděláme nic špatného, že se tomuto rozporu morálky s jednáním vlastně můžeme vyhnout a nechat to na "těch vyšších".
Většina uprchlíků utíká ze zemí sužovaných válkou a chudobou, a jediné, čeho se dočkají, je naše nenávist, opovržení, předsudky a nedůvěra. To vše bez toho, abychom jim vůbec dali šanci.
Prostě jen zkusme být... více lidští.
Pozn. Co mně na knize dost vadilo, byl celkem velký výskyt chyb a hlavně někdy poněkud zvláštně a zbytečně dlouze a nepřehledně vystavěné věty. Každopádně u takové knihy tomu nepřikládám takový význam, mnohem důležitější je bezesporu ten obsahový, kterému v podstatě nemám co vytknout.
Myslím si, že by si tuto knihu měla přečíst velká spousta lidí, především těch, co se lehce uchylují k radikálním a nenávistnými názorům na celou "migrační krizi", a to často bez toho, aby o ní byli opravdu a hlavně pravdivě informovaní.

2 24.12.2017

Další skvělý Kunderův román o životě básníka, mateřské lásce, o ovlivnění života i tvorby básníků socialismem. Kniha obsahuje spoustu krásných i zajímavých myšlenek. Možná je zvláštní, že se mi celý příběh líbil i přesto, že jsem ani s jednou z hlavních postav (Jaromilem a maminkou) příliš nesympatizovala. Líbilo se mi Xavierovo cestování mezi sny.

4 24.07.2017

"Co teda jako bude, he?"
Bylo to skvělý, zase něco úplně jinýho, než je člověk zvyklý. Miluju knížky, který mají svůj originální způsob vyjadřování, takže za mě jazyk super. Celkově příběh je velmi zajímavý, drsný a postupem času se nad hlavní myšlenkou sami musíte zamyslet.
"Dobrota vychází zevnitř, dobrotu si volíme. Pokud člověk ztratí možnost volby, přestává být člověkem."

6 21.06.2017

Tahle kniha na mě udělala velký dojem. Prvních pár stran jsem byla sice trochu nejistá, ale postupně mě kniha naprosto vtáhla do děje a já prožívala každou událost, rozčilovala se nad chováním Coupeaua a později i Gervaisy, bylo mi líto Goujeta a především malé Lalie, jejíž osud mě donutil až k slzám. Kniha je působivým odkazem toho, co z člověka dokáže udělat alkohol. Rozhodně tuhle knihu nečtu naposledy a chystám se i na navazující příběh o Naně.

1 20.06.2017

Příběh mě velmi zaujal a v některých chvílích velmi rozesmutněl. Při některých pasážích mi bylo až úzko (popisování vagonů vlaku se zvířaty). Nechybí zde Hrabalovi pověstní holubi a celkově mi jeho styl psaní připadá zvláštně zajímavý, takže tohle určitě nezůstane jediným dílem, které jsem od tohoto autora přečetla.

8 20.06.2017

Dannyho jsem si oblíbila snad od první stránky, jeho zjevné sukničkářství bylo podáváno tak zvláštně nevinně, že si vás hlavní hrdina i tak okamžitě získal. Číst tyto povídky pár let dozadu, Danny by se bezesporu stal mou knižní platonickou láskou, ale i teď si určitě ze série s Dannym přečtu i další knížky.

6 20.06.2017

Kniha se mi četla velmi dobře, láska mezi Petrem a Lucií byla krásně a něžně popsaná. Pro někoho možná až kýčovitě, ale mě si příběh získal a rozhodně jsem tuto knihu nečetla naposledy.

4 20.06.2017