zanetkov77 komentáře u knih

Tohle byla opravdu lahůdka. Cizincem v Olondrii jde ve stopách pomalejších, do detailu propracovaných a poetických textů Tolkiena a Ursuly K. Le Guin. A pokud nutně nedychtíte po akci a odsýpajícím příběhu, můžete se nechat hrdinou-cizincem Dževikem z Tjomu provést bájnou Olondrií, plnou vůně skořice, šťávy z pomerančů a kvajáv, horkého slunce a písku v záhybech šatů. Ale i Olondrií temnou a nebezpečnou, její odvrácenou, smutnou stranou. A možná — možná vás okouzlí tak jako mě.

Sofii Samatar se podařilo stvořit propracovaný, snový, dechberoucí fantastický svět, který nepodléhá schematickému narativu a místo rychle plynoucího příběhu nabízí zastavení se nad slovy a obrazy — konečně o tom to celé je: o významu slov, paměti a literatury, o jejich společenské roli a o jejich moci ovlivňovat i ničit celé národy.

Nutno také podotknout, že jak skvěle je to napsané, tak skvěle je to i Jakubem Němečkem přeložené!

1 01.10.2024

„V tomhle domě se nedědí peníze ani zlaté prsteny, ani povlečení s vyšitým monogramem, tady nám mrtví po sobě nechávají postele a zášť.“

Je libo strhující, hluboce znepokojivý příběh s hororovými prvky ze Španělska, který zhltnete na posezení? Přesně tohle je totiž Červotoč, debutový román španělské autorky Layly Martínez.
Dvě bezejmenné protagonistky, matka a vnučka, v jednotlivých kapitolách napřeskáčku rozplétají složitou a temnou rodinnou historii spjatou s domem, v němž po generace bydlí, s domem, který je pro ně vězením a který je nepropouští ani po smrti, zároveň ale jako by sdílel emoce žen, které ho obývají. Stěny se chvějí, nábytek se posunuje, schody vrzají a všude se pletou temné stíny, tak pozor na nohy a nedívejte se pod postel.

„Venkovní dveře se přibouchly, aby nemohl odejít. Ošlehl nás závan horkého těžkého vzduchu. V kredenci se rozhrkaly sklenice a talíře. Seshora se začaly ozývat zvuky, jako by se posunoval nábytek, jako by se otvíraly a zavíraly šuplíky. Celý dům zuřil jako my, bylo to znát na každé dlaždici, na každé cihle.“

Jakkoliv je o románu hovoříváno v první řadě jako o hororu a jakkoliv jsou v něm hororové prvky neoddiskutovatelné, osobně jsem ho vnímala hlavně jako jakousi znepokojující fiktivní rodinnou kroniku protkanou určitým folklorním mysticismem a zejména třídní kritikou. Mezi jeho hlavní témata by šlo zařadit třeba mezigenerační násilí, zděděné trauma, misogynii, sociální nerovnosti, chudobu a náboženství. Martínez se povedlo netradičním způsobem využít tradiční prvky narativů ghost story a haunted house.
Autorčin styl je velmi podmanivý a evokativní, rychle plyne a velmi dobře se čte, akorát jsem úplně nepochopila ten interpunkční freestyle v promluvách jedné z postav — resp. jsem z jeho nahodilého použití úplně nerozklíčovala smysl, který by zde měl mít, a přišel mi ve výsledku poněkud zbytečný. Nemůžu ale říct, že by mě to vyloženě rušilo. Tak či tak jde ale bezesporu o povedený text a jsem zvědavá, s čím autorka přijde příště!

6 05.05.2024

Vtipný, temný a inteligentní. Je to naprostá jízda, temný fantasy plný násilí, sexu a vulgárností, který je ale promyšlený a zdaleka ne prvoplánový a u kterýho se budete smát nad bizarnostma, potkáte hromadu zabijáckých nelidských válečníků s vtipnýma jménama (Já rád játra a Čím dál menší okruh možností moje fav), jejichž životní náplní je se mezi sebou navzájem mordovat, pojídat a provozovat sado-maso sexuální hrátky. Anebo ne? Některý z nich si taky stihnete naprosto zamilovat (Nemilosrdný sestry!). Asi to není pro každýho, ale pokud vám výše zmíněný aspekty neva, tak moc doporučuju!
A skvělej překlad, četlo se to jedna báseň!

5 15.07.2023

Zpočátku jsem byla trochu na vážkách, jak povídky jako celek hodnotit. Některé mi přišly opravdu zdařilé (zvláště ty delší), jiné slabší, ale nakonec se mi zdá, že jako celek fungují opravdu dobře. Jejich společné absurdní ladění se rozpíná na několika vrstvách, od postmoderně kratochvilské hravosti (Zlatohlávek), přes kafkovský nádech (Rosný bod) až po nejcitelnější inklinaci k weird fiction (Vedlejší příznaky, Květina). Je to nápadité, originální, občas vypointované, jindy prostě jen absurdně nesmyslné. Některé povídky jsou perfektní (Vedlejší příznaky, Rosný bod), jiné slabší (Moravský nokturno, Smrt na délu), ale ve výsledku to bylo hlavně hodně weird s přesahem do absurdnosti lidský existence, a to mě ba!

3 18.04.2023

Tohle mě opravdu nebavilo. Nemám problém s esejistickou prózou, ale to označení říká, že by tam jako nějaká ta prozaická část být měla. Tohle působilo jako příliš dlouhej status na Facebook, kde si další privilegovaný intelektuál vylévá svou frustraci po sto padesáté neoriginální kritikou vlády, kterých jsme (nejen) za covid pandemie přečetli mraky. Přišlo mi, že ta velmi chabá dějovost, pokud se to dá vůbec tak nazvat, je tam jenom tak, aby se to dalo jako próza vydat, ale ve skutečnosti tomu absolutně nic nepřidává. A když není nijak originální ani ta esejistická část, no, to je trochu blbý. Hlavní postava sice do všeho kopala a mělo to být jakože provokativní (já vim, u autora klasika), ale jednak to nebylo vždy úplně dobře nasměrovaný (třeba na vládní nařízení ve smyslu moje osobní svoboda (aha, sorry, právní stát) je víc než zdraví všech, nemůžu cestovat, bů), tak i těžko uvěřitelný, když postava často kritizovala, ale ve výsledku jsem neměla pocit, že by se ona chovala nějak významně jinak. To, že přes svou očividnou nesympatii působil jako nedůvěryhodný vypravěč mi nestačilo. Jakože věřim, že Zábranský umí psát, občas to trošku probleskne, ale celkově tohle vyznělo takříkajíc do prázdna, i těch 200 stran malýho formátu velkým písmem bylo too much. V půlce jsem přemýšlela, jestli se na to nevykašlat, no kdybych to udělala, o nic bych nepřišla (Jen o čím dál větší povýšenecký moralizování o tom, jak byl národ plný ovcí, co poslouchaly nařízení a vyhovovalo jim sedět doma, šít roušky a sledovat Netflix. Ok.) Možná to byla jedna velká ironie na všechno, nevim, ale rozhodně bez nápadu.

- Ve chvíli, kdy se lidem přikáže zachovávat sociální odstup, mělo by se rovnou zakázat plození dětí, zastavit tu smutnou výrobní linku. - Lol. Lol. Lol.

- Jakkoli neuvěřitelně to zní, sociální demokracie byla už pár let v koalici se zemskou firmou. -

- Nezbylo mi, než se narychlo stát liberálem. Skutečným liberálem v klasickém slova smyslu, nikoli esejistou z Respektu. -

1 18.03.2023

- Vedomie nejakej božej prozreteľnosti alebo karmy nás zvyčajne zachraňuje od vedomia, že na nás možno naozaj nikto nedohliada. -

Šeptuchy Aleny Sabuchové jsou námětově originální a literárně vskutku vycizelovanou prózou, kterou jsem si nesmírně užila. Autorce se povedlo velmi vnímavě a působivě vykreslit tak trochu zapomenutý region na pomezí Polska a Běloruska na přelomu tisíciletí. Právě tento časoprostor je specifický tím, že se zde prolíná silná vazba k tradicím a náboženské založení s boomem západní popkultury a moderní technologie, ale nedochází k očekávanému napětí a kontradikci, obě tyto tendence se zde celkem mírumilovně prolínají a vytváří velmi specifickou atmosféru, v níž nalézá místo magie a pověrečnost i střízlivost moderní doby.
Pokud jste vyrůstali v devadesátkách a na přelomu tisíciletí, text si užijete o to víc. Dospívání protagonistek je takové, jako bylo to naše - od čtení Bravíček a sledování telenovel s Natalií Oreiro po nošení Kenvelo oblečení, kosmetiku se třpytkami a barevné melíry z krepáku.
Autorce se podařilo výchozí etnografický materiál Podlasí zpracovat do velmi působivého a umně vyvedeného příběhu o dospívání, smrti, lásce a šeptuchách, které jsou sice pouze vedlejšími postavami, provázejí nás však celým příběhem a pomáhají nám se v něm orientovat tam, kde příběh přeskakuje v čase.
Jazykově mě text uchvátil, je plný originálně poetických pasáží, které nesklouzávají k patosu, a taky plný obecných životních pravd, nad nimiž se nejeden čtenář pozastaví.
Ocenění si zaslouží i fotografický doprovod a sama významuplná obálka (slovenské vydání).

- Takto chutili sklamania. Ako nedozreté slivky z rohu našej záhrady, kde bolo plno ľudí a všetci si mysleli, že vám nemôže byť zle. Že máte bledú kožu a šťastie. Sklamanie je pocit, ako keď sa vám voda v bazéne dostane do nosa, pocit, o ktorom si myslíte, že je zbytočný, že ste si ho privodili sami. A to je na nom najhoršie. -

10 17.03.2023

Jako já nevim, já chápu, že je to asi celkem čtivý, ale já fakt nemám ráda, když něco takhle jednoduše útočí na čtenářovy emoce. A on to Listopád dělá. A asi mě to tolik nepřekvapilo, jako třeba to, jak strašně je to banální a hlavně - černobílý! Fanoušci Milionu chvilek by asi měli radost, chápu, liberální pravice má u nás silnou základnu, takže příběh založený na dichotomii bubák socialismus a sláva svobodě v kapitalismu s kapkou sentimentu tu uhodí na hodně strun. Ale i když pominu tohle, on ani ten příběh sám o sobě nefunguje. Téma alternativní historie může být fajn, ale potřebuje inovaci, a ne zopakovat normalizaci, trochu tomu přidat grády a šoupnout tam pár současných reálií, jo a nesmíme zapomenout na trochu tý orwellovštiny (Velký bratr, lol). Zdálo se mi, že se to snaží tvářit jako umělecká literatura (minimálně formálně - střídání časových linií, vypravěčů i forem vyprávění), ale selhává to, nejvíc na samotným vyznění, který je hrozně moralistní (midcult jak poleno). Fakt ne-e. (A vážně jsem to nečetla, jen abych to mohla shodit, normálně bych to prostě nechala minout, stejně jako většinu dalších současných autorek, ale četla jsem to na seminář, heh.)

15 10.03.2023

Tohle byla tedy velmi zábavná a vskutku prapodivná roztomilost, teda jako na míru pro mě! Oficiálně to spadá někam do young adult, ale vlastně to z běžné produkce téhle kategorie hodně vybočuje a potěší to kdejakého dospělého (s přetrvávající troškou dětské naivity).
„Od první chvíle, kdy Jonathan Lambshead vkročil na dědečkův pozemek, se začaly dít podivné věci, a bylo to čím dál horší.” Hned první věta je trefa do černýho. Začne to starým domem plným nejroztodivnějších předmětů, které má protagonista se svými přáteli po dědečkově smrti zkatalogizovat na aukci. Jenomže mezi sbírkama stojanů na deštníky, lodních kufrů, ptačích klecí, všemožných součástek a podivných map, najdou i dveře vedoucí do jiných světů, v nichž se alternativní Aleister Crowley snaží dobýt Řím, zničit Anglii a ovládnout Prahu, přičemž jeho vrchním generálem je nesmrtelná obživlá hlava Napoleona. A vůbec v tomhle světě všechno funguje trochu jinak a magie tu není nikomu cizí.
V první části budete jen valit oči, cože se to tam sakra všechno děje a jakej to má krucipísek smysl, ale nenechte se odradit. V druhé části se tyhle dva světy začnou pomalu proplétat a všechno (aspoň v rámci možností nonsensu) začne dávat větší smysl. Od části tři se už rozbíhá i solidní napínavej příběh za záchranu světů (samozřejmě) před psychotickým Crowleym (nebo snad ještě někým jiným?). Potkáte mluvící sviště, špionážní chmýří z pampelišek i nestvůru à la demogorgona a mnoho a mnoho dalšího.
Jediný, co je trochu škoda, je, že je to jenom první část, která je useknutá v podstatě vprostřed děje a druhá kniha je tak pro kompletní zážitek naprostou nutností. Tak doufám, že bude brzy dopsaná!

6 07.07.2022

Kratochvil je prostě mistr české postmoderny. Nechybí tu nic, je to skvělý zakončení jeho postmoderních her z předchozích děl a emblematická manifestace jeho vlastního „programu“, totiž Vyznání postmodernisty. Autor si zde pohrává s bohatými fantaskními dějovými linkami, metamorfózami postav, výrazně se tu uplatňuje Kratochvilův vypravěč lebedící si v metanaraci a neustálé hře se čtenářem. Nechybí ani pro autora charakteristický chronotop – tedy Brno, zde však ne již za normalizace, ale v soudobých událostech léta 1998. Právě četné posměšné a kritické reflexe těsně předvolebního léta konce století se textem prolínají. Pro mnohé tehdejší recenzenty tato aktuálnost byla kamenem úrazu, já ji však ocenila, její sobě vlastní bizarnost konec konců přirozeně doplňuje fantaskní grotesku čistě Kratochvilovu, realizující se třeba v podobě armády ocelových blanických rytířů na dálnici D1 nebo zmrtvýchvstalým dědečkem uneseným na Sibiř. Navíc tu autor zřetelně vyjadřuje pozdně devadesátkovou deziluzi politickou i pozdně kapitalistickou, a přestože ve Vyznání sám píše, že „literatura je jen hra na skutečnost a jen radost ze hry“, nepopírá, že se může objevit i to „něco navíc, co se spontánně přidruží k té radosti, moudrost příběhu, řád a katarze“. No, a podle mě tu je oboje, a navíc vysoce funkční a typicky postmoderně zábavné a hravé.

„Velké zplanýrované prostranství, kde ještě nedávno rostla hustá a vysoká smrčina, ale kde teď zůstaly jen rozblácené výkopy, ale také zbytky jakéhosi bednění a rozkradených stavebnin, rozbitý terén a rozrytá pustina. Ale protože kamsi do centra ještě nedorazila informace, že tady žádný hypermarket a žádné společenské středisko nepostavili, poslali sem z Prahy velké billboardy s Klausem a opozičně smluvním Zemanem a ti, co je přivezli, se ani ničemu nepodivili (nebyli placeni za to, aby se divili) a vztyčili klausovské a zemanovské billboardy kolem té prázdné plochy, kolem té zpustošené pustiny. A Miloš se Zlatovláskou klusem vjíždějí na prostranství, kde měla stát Lady Diana, a Miloš okamžitě pokračuje ve svých neomalených námluvách.“

2 03.05.2022

Já myslela, že toho snesu dost, ale očividně mám taky svý hranice. Takový Utrpení knížete Sternenhocha je parádní a taky by ho asi neskousl každej, ale tohle bylo na můj vkus až moc fekální, úchylný, nechutný a wtf, a těma 50 stranama jsem se útrpně přebrodila z naprostý nutnosti a co nejrychlejc to šlo. Z toho, jak je to psaný, bych asi nechtěla tvrdit, že je to samoúčelná snaha šokovat ani že to nemá hlubší záměr. Osobně mi ale asi jakákoli myšlenka nestojí za to brodit se něčím takovým. Tož tak.

5 25.04.2022

Wolf se v téhle knize věnuje vlivu tištěného a digitálního čtení na mozek a jeho tzv. čtecí dráhy. Základním pojmem je zde tzv. hluboké čtení, které pro Wolf znamená pomalé, soustředěné čtení, při kterém jednotlivec vnímá text jako koherentní celek a chápe jeho hlubší významy a spojitosti. Tento druh čtení je podle ní zásadní pro kvalitní, kritické myšlení, které považuje za základ pro umění empatie, schopnosti zaujetí jiného úhlu pohledu a v posledku za základ samotné demokracie. Spojuje ho právě především s tištěným textem a klade si otázku, zda se vlivem digitálních textů, pro které je charakteristické rychlé přecházení z jednoho na druhé, povrchní přelétávání textu a rozptylující prvky, změní naše současné čtecí dráhy, a zda už nebudeme schopni číst složité texty, například romány (a jestli je budeme schopni takto psát). V druhé části se potom zamýšlí nad tím, jakým způsobem by rodiče a učitelé měli přistupovat k dítěti do 10 let v souvislosti se čtením tištěných knih a digitálními technologiemi (tuhle část jsem informačně oceňovala asi nejvíc).
Obecně si myslím, že Wolf prezentuje spoustu podnětných myšlenek, návrhů i oprávněných obav, a přitom oceňuju, že zároveň přijímá i pozitivní vliv digitálních technologií a že s ním dokáže pracovat tak, aby směřoval k eliminaci dopadů negativních.
Zároveň mi tu dost věcí ale vadilo nebo otravovalo, předně asi ten americký styl s důrazem na osobní příběhy s cílem „tohle na tebe má emočně zapůsobit“ – pojmenovala jsem si to jako „sentimentální vsuvky“ –, potom taky snad až nadměrné citování jiných výzkumů, kde mi místy scházely důležité informace. S tím souvisí i dle mého zbytečné opakování již řečeného. Forma dopisů mi přišla nevyužitá, protože neplnila účel, ale to je spíš drobnost. Co do obsahu mi nejvíce vadily některé generalizace týkající se mladých čtenářů (zvláště ty ve smyslu, že mladá generace vyrůstající na Twitteru není schopná ocenit Melvilla nebo Eliota, s. 101) a potom některé obavy, které mi přišly snad až příliš přehnané (např. že brzy „nerozeznáme krásu psaného slova“, s. 96), u některých jsem si zase říkala, jestli to nejsou takové ty typické generační obavy, které se historicky stále opakují (Postman se obával negativního vlivu televize a autorka sama zmiňuje obavy, které měl už Sokrates stran zapisování textu a jeho negativního vlivu na paměť).
Kniha je však rozhodně zajímavá a podnětná a stojí za pozornost, můj výsledný dojem je sice trochu rozpačitý, přečtení ale určitě nelituju a zvláště k části o dětech se třeba jednou i vrátím.

3 24.04.2022

(SPOILER) Začínalo to slibně, ale... v podstatě je to patriarchální příběh, ve kterém jsou ženy jen skupina hysterických a nenaslouchajících předmětů, díky nimž jen ještě víc vynikne ten mužský, nebo dokonce i chlapecký rozum a vůdcovství (na tom se mi líbila jen ta poznámka k tomu, že jsou děti co do jejich rozumu a schopností dospělými podceňovány). Navíc očekávaný vztah člověka se psem na stejné úrovni se ihned změnil na antropocentrický přístup, kde z psa je nakonec jen služebník člověka poslouchající jeho povely. Dvě hvězdičky za slibný a zajímavý námět a krásné ilustrace, ale tam to pro mě končí.

2 30.01.2022

S večerem přichází tíseň. A ta se zmocňuje i čtenáře, od první stránky až do tý úplně poslední, je čím dál větší a těžší, jako obr, co si vám — podobně jako protagonistce — sedne na hrudník, odmítá se hnout a vy se můžete sotva nadechnout.
„Na hrudníku mi sedí obr.“
„A co tam dělá?“
„Prostě sedí a tíží mě.“
Diskomfort, nevolnost, nepohodlí, úzkost, tohle všechno jsou pocity, který proplouvaj tímhle textem, číhaj mezi písmenkama, aby se vás v nepozorný chvilce zmocnily. Na jednu stranu chcete tu knihu, co vám těžkne v rukou, někam zahodit, ale ona vás nechce pustit. Je totiž tak brilantně napsaná. Jazykově a metaforicky je hutná a nápaditá.
Nemůžu se ubránit srovnání v českém kontextu se Smrtholkou Lucie Faulerové, která byla podobně tíživá a zároveň jazykově skvěle zpracovaná; i hlavní hrdinky mají cosi společného — smrt sourozence, naprosto nefungující komunikaci v rodině, velkou znepokojující fantazii, jakési velmi osobité sebepoškozovací a násilné sklony...
Je to o hledání sama sebe v tom kritickém věku mezi dětstvím a dospíváním, touze po lásce a o potřebě porozumění v přísně protestantské rodině farmářů, kde jsou středobodem zájmu krávy a slovo boží, ale děti a jejich potřeby jsou tak trochu na druhý koleji.
Není to vůbec lehký čtení, je mi z toho na nic ještě teď, ale je to skvělý, takže pokud máte podobnou slabost pro temnou, psychicky náročnou literaturu, nemůžu než doporučit.

6 24.11.2021

Morrigan a nikdyušský svět stojí někde mezi Harrym Potterem a dětskou fantastikou Chiny Miévilla (konkrétně narážím na úžasnou, opomíjenou knihu s ekologickým tématem Un Lun Dun), který stejně jako autorka Nikdyuše navazuje na tradici značně bláznivé, anything-is-possible, ale také temné fantazie sahající až k Lewisi Carrollovi.
Mně tahle knížka přinesla po letech opět onu neposednou, nedočkavou dětskou radost ze čtení, kdy jsem se od příběhu nedokázala odtrhnout a úplně se do něj ponořila. A to na tom oceňuju ze všeho asi úplně nejvíc. Určitě se k tomu, podobně jako k HP, budu vracet pravidelněji a s nejčistším svědomím doporučuju všem nadšencům kvalitní dětské fantastiky.

2 10.11.2021

Gentle reminder why to revise socialism.
Tahle knížka je skvělým nenásilným připomenutím toho, že nic (ani socialismus) není černobílé; už jen ze slova socialismus má totiž hodně lidí hned osypky. Pokud řeknete, že jste na levici a že nějaká forma nebo nějaké aspekty socialismu jsou vám blízké, mnoho lidí z vás hned udělá stalinistu podporujícího perzekuce a gulagy (před lety jsem se svou pozici v politickém spektru bála ze strachu z nepochopení mezi neznámými lidmi vůbec přiznat). A i když zvlášť tady pro nás ve východní Evropě, kde jsme si ten režim na vlastní kůži zažili, chápu jisté obavy, myslím si, že je důležité se na to podívat objektivně. Už proto, že ten oslavovaný kapitalismus brzo ukázal, že to taky zdaleka není žádná výhra a teď nás neméně utlačuje a vysává, a nejen nás, ale třeba taky planetu, just sayin'. Jak autorka sama upozorňuje, nikdo se nesnaží smazat všechno to hrozné, co se během socialistických režimů ve 20. století stalo, ale poukazuje na to, že minimálně ženám byl a je socialismus nakloněn více v otázkách osobní svobody, rovnosti příležitostí i spokojenosti v osobním životě. A protože capitalism sucks, je podle mě načase udělat nějakou revizi socialistických konceptů, poučit se z toho, co dopadlo špatně, a pokusit se aplikovat to, co bude nakloněno nám běžným lidem, a ne bohatým a mocným. Protože socialismus není jenom utopie, ze které se v praxi stane opak, je ale potřeba k němu přistupovat střízlivě, bez předsudků, extrahovat to špatné, vzít si z něho to dobré a aplikovat to tak, aby to vyhovovalo společnosti 21. století (některé aspekty státního socialismu se dnes koneckonců praktikují, např. ve Švédsku, a je jasně vidět, že nefungují vůbec špatně).

5 15.09.2021

Tohle bylo fenomenální! Opravdu zaslouženě oceněné; dát dohromady veškerý materiál a sepsat z toho 600stránkovou knihu, která je napsaná tak kouzelně a citlivě, že si dokáže udržet vaši pozornost po celou dobu, a nakonec se vám zdá ještě krátká. Už dlouho se mi nestalo, že bych takový obsáhlý román přečetla tak lehce. Myslím si, že tohle je opravdu velmi inovativní a příkladný způsob toho, jak by se mohly psát literární biografie bez toho, aby se topily v suchých faktech a odborných deskripcích. A nejde tu jenom o Blatného, kterého vám kniha ukáže vskutku v mnohem jasnějším světle než jenom jako básníka-blázna, který prožil většinu svého života v psychiatrických ústavech. Způsob, jakým autor dává celý Blatného život do širokých kulturně-politických kontextů, dělá z téhle knihy velmi srozumitelného a zajímavého průvodce českou (domácí i exilovou) literaturou druhé poloviny 20. století, kterou autor mozaikovitě, a přece koherentně vyskládal tak umně, až se zdá, že Blatný (ač většinu let daleko v Anglii) byl páteří celého kulturního života, který se mezitím v Československu a exilu odehrával. Pokud máte chuť dozvědět se něco nejen o tomto vskutku význačném a mýty opředeném básníkovi, ale také o obecnější situaci v české kultuře za války a během následného komunistického režimu, tohle je skvělá příležitost, jak toho dosáhnout, a neumřít u toho nudou nebo to nezavřít po pár stranách, protože je to pro neliteráta nesrozumitelné (jako mnoho odborných literárněhistorických publikací).

„Blatného život je fascinující ukázkou, jak se zcela pasivní jedinec může stát ztělesněním velkého Osudu. Dramatická doba si do něj promítla, co potřebovala. Tak je to nakonec v pořádku: čím dokonaleji se příběh zbaví individuality, která mu byla předlohou, tím výrazněji přesahuje k mýtu.
Ať už byl považován za blázna či básníka, znamenalo to vlastně totéž: byl jiný.”

11 09.09.2021

Útlá sbírka, ve které se prolínají básně s fotografickým doprovodem a která citlivě a originálně reflektuje život v době pandemie. Teď byste mi mohli říct, že na to už je teď trochu pozdě, no já ohledně vývoje situace zdaleka tak optimistická nejsem, takže je pro mě pořád dost aktuální.

Básně jsou jakási krátká poetická zamyšlení, (po)zastavení se v zastavené době, formulující pocity samoty, strachu a nejistoty v době karantény, ale zároveň (dle mého) vyjadřující i obecnější situace a pocity člověka, které jsou aktuální i mimo tento konkrétní, časově vymezený kontext.

O poezii odborně mluvit neumím a většinou odborným řečem o ní ani moc nerozumím (kdyby tohle četla moje komise z bohemistické státnice, asi by mi vzali titul, hh), takže musím spoléhat na dojmy a pocity, které jsem z této sbírky měla moc dobré. Jednoduchý, ale propracovaný a sympatický baby pink design a šedesátkově laděné fotografie jsou krásným doplněním (byť fotografie zde vnímám sémanticky na stejné úrovni jako básně, kterým dokreslují nebo i přidávají významy).

Celkově velmi sympatické a povedené dílo talentovaných žen.

2 25.08.2021

Koncept nezávislých nakladatelů je mi velmi blízký, v této sféře se pohybuji a pohybovat nadále chci, dává mi to smysl. Nezávislé vydávání knih mi v době, kdy knihkupeckým pultům vládnou korporátní firmy skupující další a další původně nezávislá nakladatelství a vydávající v první řadě knihy takzvaně ziskové, které jsou však ve většině případů pouze spotřební (tedy prodají se ve velkých nákladech krátce po vydání, ale za pár měsíců na ně všichni zapomenou a jejich přínosu bychom mohli polemizovat), připadá navýsost důležité, byť v kapitalistických podmínkách poměrně těžce udržitelné. S autorčiným názorem na důležitost a morální poslání nezavislých nakladatelů a knihkupců se ztotožňuji, souhlasím, že feminismus zde (jako ostatně ve všech sférách života) hraje důležitou roli; pouze se neztotožňuji s jejím odmítavým názorem na pornografii a prostituci, ale to už je trochu vedlejší. Rozhodně zajímavá a podnětná knížečka, nejen pro wanna-be nezávislé nakladatelky a nakladatele.

2 22.08.2021

Tohle bylo naprosto skvělé! Trochu experimentální a jazykově netradiční, a vlastně i příběhem a způsobem jeho podání velmi originální, néasi. Text orámovaný jízdou ve vlaku, který je spíše abstraktním dopravním prostředkem po dosavadním životě hlavní hrdinky. Za okny vlaku a v jeho kupé se odehrávají fragmenty jejího života, cestujícími se stávají lidé, které zná... Zlomky vzpomínek se zabývají jednak dětstvím a dospíváním protagonistky, tak jejími různými zážitky a tragickými událostmi, od nespočetných ezo přednášek po rozebírání nejrůznějších způsobů sebevražd. Celé jsem si to užívala, protože se dokážu zotožnit především se specifickým cynickým humorem, který touhle knihou, navzdory ne zrovna pozitivnímu tématu, rezonuje. Zároveň to pro mě ale ani nebylo s jistýma životníma zkušenostma úplně jednoduchý a někdy mi z toho bylo trochu nevolno. Touhle prózou mi Faulerová značně připomíná Lehečkovou a její Svatou hlavu, kterou jsem si podobně užívala a podobně mi z ní bylo zároveň tak trochu na nic a byla i podobně jazykově neesteticky vytříbená, i když zároveň úplně jiná. Obě jsou pro mě ale skvělým literárním počinem v rámci současné prózy.

12 29.04.2021

Na tohle dílko jsem se chystala už dlouho, ale pořád jsem ho odkládala, protože jsem si chtěla nejdřív pořídit (těžko sehnatelnou) fyzickou knihu. No, osud tomu chtěl jinak a já potřebovala přečíst knihu na seminář, takže mi nezbývalo, než sáhnout po čtečce. Po přečtení tohohle skvostu jsem se teda jen utvrdila v tom, že potřebuju mít tuhle knížku v knihovně. Ajvaz stvořil neskutečně podmanivý příběh plný magického realismu (co si budem, na to já slyším) zasazený do pražských reálií, čímž vytvořil naprosto nový koncept tzv. Prahy magické. Nečekejte legendy o Golemovi a alchymii, čekejte neskutečnou jízdu po okrajových, zapomenutých částech našeho světa. Co se skrývá za knihami v naší knihovně, jaký tajný průchod se nachází za stěnou staré skříně, kdo žije v prázdném kufru a co se v noci vysílá na vypnutých obrazovkách televizorů? Druhé město, které obývá okraje toho našeho, je tak trochu Říše divů, absurdnost, nonsens... anebo je to právě prasmysl všeho, kdo ví...

7 10.03.2021