zdennyrakky komentáře u knih
Je zcela zřejmé, že knihu psali dva různí autoři. Zatímco jeden píše skutečně didaktiku a sází jednu jasnou myšlenku a užitečnou radu za druhou, druhý vesměs jen planě teoretizuje a filozofuje a výsledkem je nepříjemně nečtivý, k nepřežití zdlouhavý a zoufale nepřehledný text mlátící prázdnou slámu. Takže místy paráda, místy katastrofa.
No, upřímně, žádné veledílo. Banální příběh jako z červené knihovny, rozvleklý... Ale krásně vykreslené dobové Paseky nad Jizerou a okolí, z tohoto hlediska pro mě jako milovníka toho kraje opravdu velmi cenná kniha. Také hezky vylíčené postavy (samozřejmě černobíle, ale neva) a krásný a vtipný jazyk (farářovo neustálé "tuhle tohle" apod.). Jo, dalo se.
Občas na hranici kýče a červené knihovny, ale dobře napsané a občas opravdu krásné myšlenky. Nelituju.
Fakt nevím, co si o tom myslet - jestli je to moderně pojatý dojemný příběh s pozitivním poselstvím, nebo tendenční slátanina. A takové momenty jako ten, kdy průvodkyně Valerie opustila zájezd a plynule přešla "k nám", anebo vůbec úloha sexu v celém příběhu (včetně "modlitby" za Jean-Pierra v podobě sexu Azize s Valerií) mi to vůbec neusnadňují. Nejvíc mi ale vadil pocit, že jsem knihou k čemusi vychováván, ba snad že vznikla přímo na nějakou politickou objednávku. Ocenění tou slavnou cenou mi smrdí tím samým. Opravdu nic proti výchově k toleranci, taky jsem v podstatě sluníčkář, ale knížku jsem si půjčil kvůli tomu, abych si početl, a ne abych se poddal nějaké edukaci jako při četbě školní čítanky. Ale koneckonců početl jsem si taky, tak aspoň ty tři hvězdy.
Prostě Ilja Hurník. Pro mě mnohem větší spisovatel než skladatel. Knížka je plná úžasných vzpomínek a jedinečných reálií zmizelého meziválečného Ostravska. A hlavně plná hurníkovské poezie. Bez přehánění - jedna z nejkrásnějších knížek, které jsem kdy četl. (A pro mě navíc inspirativní, i co se týká hudby, mám k tomuto světu dost blízko...)
Omlouvám se všem nadšeným, ale podle mě blábol. Jistě, místy i velmi vtipný (příprava na operaci), místy dojemný, ale jinak - podle mě - vychrlený jako jedna z mnoha autorových knih, podivně smontovaný (ty příběhy psané jakoby jinými postavami napsal, jak se nakonec ukáže, sám Balda, což absolutně nedává smysl - kde mohl tento omezenec vzít jejich zcela odlišné verze příběhů?), rádoby hluboký (ta věc s Kierkegaardem a s cestou do vlastní minulosti - celé je to ale naprosto scestné, co se psychologie a psychoterapie týká, je autor úplně mimo). Ještě víc sexu než v jiných "lodžovkách", obávám se, že se v tom pán poněkud vyžívá. Tak nějak mi připomíná našeho Viewega. I tím, jak do knih efektně (což nemyslím lichotivě, myslím prvoplánově pro efekt) promítá svou literárně vědnou erudici. I, nutno přiznat, mimořádnou čtivostí (mimo některé rádobyfilosofické tirády a citace), během nemoci jsem to slupnul jako malinu. Ale nezůstane z toho ve mně mnoho. Samostatnou kapitolou je české vydání. Do háje, to nakladatelství nemá redaktory? Nekonečně překlepů, chyb, mě/mně v polovině případů špatně, čárky ve větách umisťovány zcela nahodile, stylistické prasárny, spousta zbytečně explicitních či jinak nevhodně volených výrazů apod. Velká škoda, protože nebýt těchto nedostatků byl by český překlad prima - široká slovní zásoba, spousta vyloženě vtipných českých obratů... No, nakonec jsem měkkej jako vždycky, dávám 3 hvězdy...
Největší prasárna, jakou jsem kdy četl. Velké překvapení, že Dahl napsal něco takového - že byl ochoten zajít ještě o dost dál než třeba ve slavné Velké rošádě. Když ale přistoupíš na to, o čem ta kniha je, a dohodneš se sám se sebou, že ti to nevadí, fantasticky se pobavíš. Pravda, je tam i dost primitivních vtípků, vlastně úplně obyčejných dvojsmyslů; převažuje ale velmi inteligentní humor, zvláště v té části knihy, kde Yasmin naštěvuje jednoho génia za druhým. Jako člověka, který studoval hudební vědu, mě asi úplně nejvíc pobavilo jméno Arnolda Schönberga na seznamu zamýšlených "dárců" semene; škoda, že tahle návštěva nakonec popsána nebyla. Taky epizoda s Puccinim byla hodně vtipná (jediný nepotřeboval puchýřníka :-)). Rozhodně nejvíc na knize oceňuju, jak ji Dahl dokázal vygradovat. Jedna historka za druhou, ale ani vteřina nudy, pořád se dělo něco zajímavého. Jo, a ještě jeden pozoruhodný moment - úcta k velikánům: když Yasmin odchází od Renoira či Moneta, je to téměř dojemné. (Proust, Shaw a někteří další "šašci" ovšem dopadli trochu hůř :-D). Ještě krátce k překladu. Převedeno do perfektního vyprávění v češtině, podle mě na úrovni Jaroslava Kořána, nechce se mi věřit, že jinak ten člověk překládá skoro samé blbosti typu Batmana. Jen mohl přitlumit některé výrazy - "píchat" apod., to tam být nemuselo, kniha v těch místech pozbyla typické dahlovské elegance, se kterou dokázal psát i čuňárny. Naopak práce redaktora, byl-li vůbec nějaký (mám na mysli vydání z 90. let), mizerná, nechal tam mraky chyb všeho druhu. Škoda, ale za to Dahl nemůže. Samozřejmě je škoda číst takovouhle literaturu doma, ale cesty metrem s ní ubíhaly nanejvýš příjemně. Jako odpočinkovou knížku naprosto doporučuji.
První část dokonalá, druhá míň, zato velmi poučná (o svérázné brazilské směsici křesťanství s uctíváním pohanských božstev), třetí už se fakt trochu táhne, zato je vynikající satirou na pseudodemokracii (dosti dobře vystihující i soudobé poměry u nás :-D). Každopádně u té první části jsem se řezal od začátku dokonce, jistě i díky skvělému překladu. Mmch, podle mě je to bahijská obdoba Steinbeckova hitu Na Plechárně - takže pokud se ti tohle líbilo, chtěl(a) bys ještě něco v podobném duchu a nečetl(a) jsi Plechárnu, tak vřele doporučuju.
Vynikající kniha o hudbě 20. století, kdovíproč zapomenutá. Srovnatelná s proslulou soudobou knihou Zbývá jen hluk. Mimochodem, celé odstavce z ní opsala (bez citace) Naďa Hrčková. Bohužel vznikla už v 60. letech, tedy bez dostatečného časového odstupu, a je to občas znát (píše třeba o tom, jak živá je dodekafonie - dneska po ní pes neštěkne). Tu a tam nějaká polopravda. Například, že Dallapiccola nikdy nebyl vězněn a ve své opeře Vězeň vyjadřoval obecné pocity ze válečné doby. Ani zmínka o tom, že mu fašouni zavřeli ženu a hodně, hodně se kvůli tomu trápil. A pak mě přímo nas*alo, jak rychle byl autor hotov s hodnocením Franze Schrekera - kolo by sis o něj neopřel, kdybys tomu měl věřit. Ale třeba Druhá vídeňská škola zpracována dokonale (z téhle kapitoly také opisovala ta Hrčková). Rozhodně knihu doporučuju každému, koho zajímá klasická hudba 1. poloviny XX. století.
Teprve čtu, nepouštím se proto do definitivního hodnocení. Zatím na mě působí jako milé, ale pouze zábavné a vcelku bezcenné čtení. Fajn do tramvaje, ale číst tuhle knížku doma by mi přišlo jako ztráta času. Pokud tam dodatečně objevím nějaké hlubší myšlenky, samozřejmě svůj prvotní názor rád opravím. P. S. Jako tramvajovka má jednu úžasnou vlastnost: rozměry :-)
Skvostná miniatura, silný příběh. Při čtení je samozřejmě nutné mít neustále na paměti, že jde o text z 19. století. Škoda, že si této novelky nevšiml žádný operní skladatel, podle mě by to byl vynikající námět např. na veristickou operu. Ale ve 21. století už se to asi nedožene...
Rozhodně výborná kniha, která stojí za přečtení. Některé charaktery a osudy mi ale přišly poněkud vyhrocené do neuvěřitelna (žena kazatele) a někdy jsem naprosto nerozuměl jednání hlavního hrdiny (např. proč odešel ze vztahu se svou někdejší ošetřovatelkou a dost ji při tom zranil). Naopak mnoho velmi silných momentů - například jak přiznává, že ve válce zabil člověka a není na to vůbec hrdý. Místy mi tahle kniha připomínala můj milovaný Poslední kabriolet.
Kdo má rád inspirativní příběhy obyčejných lidí, jejichž povahy a rozhodování v různých životních situacích jsou mistrně vyprávěny, tomu tuhle knihu velmi doporučuji. Kdo je alergický na kýčovitost běžných milostných románů, ten se této knihy - soudím podle sebe - nemusí vůbec bát. Pátou hvězdu nedávám jen proto, že si ji šetřím na dejme tomu na pět svých úplně top knih. Tuhle přeci jen řadím o levlík níž - hlavně kvůli poněkud umělému závěru. Chápu ale autora, že je asi moc těžké takhle plynoucí příběh nějak uzavřít...