Zelený_Drak komentáře u knih

Tak zhruba první třetina knihy mě chytila víc než oba předcházející díly dohromady, ale pak tam najednou byli trpaslíci a elfové a armády skřetů a už mě to nebavilo.

02.03.2022

Zaujaly mě především starší balady, jejichž ohlasy najdeme i v našich slavných dílech. Nejen balada z dramatu Marie Stuartovna (Juliusz Słowacki), která má stejné schéma jako Dceřina kletba od Erbena nebo Svitežanka (Adam Mickiewicz), která byla údajně inspirací pro Tomana a Lesní pannu, ale třeba i náměty známé spíše z pohádek jako Maliny (Aleksander Chodźko) a Tatarská zajatkyně (Lucjan Siemieński). Najdou se i básně jako Pomsta bratrů, které pronikly i do novější tvorby (např. Bratrova pomsta od Asonance kombinuje motiv Pomsty bratrů se schématem Dceřiny kletby). Celkově jde o velmi zdařilý a nám kulturně blízký výbor z polských balad.

-----------------------------------
Píseň o starostově dceři
-----------------------------------
Tam za Varšavou -- na pláni
uhání Jašek -- na koni.

Panenka za ním -- chodila,
maličké dítě -- nosila.

Tak dlouho je tam -- nosila,
až je do řeky -- hodila.

"Plavej, děťátko -- milený,
zastav o mlýnský -- kameny."

Sedí si mlynář -- na schodě,
děťátko vidí -- ve vodě.

Do vody hodí -- svoji síť,
to malé dítě -- do ní chyt.

"Co jsi, děťátko -- dělalo,
že jsi po vodě -- plavalo?"

"Hodila mě tam -- maměnka,
tváří se, že je -- panenka."

Zvonily zvony -- v ulici,
volaly panny -- k radnici.

"K poradě, panny -- k poradě,
našlo se dítě -- ve vodě!"

Panny jsou v řadě -- srovnané,
jen starostova dcera -- ne.

"Co je ti dcerko -- co je ti,
že máš čepeček -- zavitý?"

"Hlava mě tuze -- bolela,
matička mně ji -- zavila.

Vyveďte vy mě -- z města ven,
upalte vy mě -- na popel.

Rozhoďte popel -- po poli,
vyrostou na něm -- koukoly.

Panny je budou -- trhati
a o mně píseň -- zpívati."

------------------------------------------------------------
Stavěla jsem barikádu - Žije o hodinu déle
------------------------------------------------------------
(Anna Świrszczyńska)
Děcku jsou dva měsíce.
Doktor říká:
bez mléka umře.

Matka jde celý den podzemím sklepů
na druhý konec města.
Na Czerniakowě
má pekař krávu.
Matka se po břichu plazí
přes trosky, bláto a mrtvé.

Přinese tři lžíce mléka.
Dítě žije
o hodinu déle.

26.02.2022

Mám docela ráda Havrana (stejně to měl být Krkavec), ale jinak mě víc než Poeova poezie zaujala jeho Filosofie básnické skladby. Líbily se mi tedy i další básně jako Annabel-Lee, ale nemyslím, že mi z nich nějaký verš vyloženě utkvěl.

1 26.02.2022

Na Jinozemi jsem se chystala už dlouho a hodně jsem to odkládala, protože rozsah trochu vyděsil i mě. Zklamal mě překlad (swordsman není mečíř a default setting není tvrdé nastavení) a paradoxně mě příliš nebavily části s Paulem (po dočtení tedy nevím, zda se na další díly těšit nebo ne). Už jsem toho četla tolik, že přijít na to, kde je Paul mi dalo asi tak žádnou práci a samotné prostředí mě ničím neoslnilo. Naopak nejvíc mě bavily hlavní příběhové linky (s Renie a s Orlandem), chápu ale, že ukázat záporáky bylo také důležité pro vzbuzení zvědavosti. Příběh se zatím rýsuje jako volnočasové čtení pro každého správného konspirátora - supertajný virtuální svět, Bratrstvo Grálu, ta záležitost s dětmi, podezřele letití zakladatelé, kontraspiknutí, přenos vědomí z těla do počítače... Tad Williams to rozhodně dohromady upekl lépe než pejsek s kočičkou dort.

První díl je z roku 1996 a autor nezachází při popisu HW do příliš odvážných detailů, takže se skoro dá přehlédnout, že hrdinové stále někam něco zapojují, místo toho, aby to normálně spárovali přes modrý zub (takhle by to určitě bylo přeloženo). Už zde ale jsou nějaké bezdrátové možnosti zapojení do sítě (telematický jack s neurokanylou), který je vnímán jako už poněkud luxusnější záležitost ("Bylo neuvěřitelně příjemné napojit se na síť i bez kabelů."). Úvahy o fungování ve VR jsou v podstatě aktuální. I u nás už si může člověk malou výpravu do VR dopřát a zjistit, že vše, co je potřeba k oblbnutí mozku, je zrakový vjem (a grafika ani nemusí být příliš kvalitní). Ve spojení se sluchovým vjemem už je to víc než dost. Tělo bez problémů uvěří, že jede výtahem, člověk automaticky překročí mezeru mezi prkny, apd. Klidně bychom mohli žít v Matrixu a nevědět o tom. Ovšem technologie, které jsou veřejností vnímány jako "relativní novinka" jsou ve skutečnosti docela staré nebo se o jejich budoucím vzniku přinejmenším vedly filosofické debaty už poměrně dávno. Zajímavější tedy je, jaký si autor představuje SW, jaké využití sítě, jaké problémy. Zde jeho vize současnost předbíhá. Ovšem o kolik? Ještě jsou nějaké limity, ještě to není tak blízko a AI (UI) je pořád vcelku nablblé. Přesto je zajímavé se pozastavit nad tím, jak samozřejmě nám zní řada věcí, se kterými autor pracuje a v době napsání knihy to bylo velké sci-fi.

3 18.02.2022

Na Jinozemi jsem se chystala už dlouho a hodně jsem to odkládala, protože rozsah trochu vyděsil i mě. Zklamal mě překlad (swordsman není mečíř a default setting není tvrdé nastavení) a paradoxně mě příliš nebavily části s Paulem (po dočtení tedy nevím, zda se na další díly těšit nebo ne). Už jsem toho četla tolik, že přijít na to, kde je Paul mi dalo asi tak žádnou práci a samotné prostředí mě ničím neoslnilo. Naopak nejvíc mě bavily hlavní příběhové linky (s Renie a s Orlandem), chápu ale, že ukázat záporáky bylo také důležité pro vzbuzení zvědavosti. Příběh se zatím rýsuje jako volnočasové čtení pro každého správného konspirátora - supertajný virtuální svět, Bratrstvo Grálu, ta záležitost s dětmi, podezřele letití zakladatelé, kontraspiknutí, přenos vědomí z těla do počítače... Tad Williams to rozhodně dohromady upekl lépe než pejsek s kočičkou dort.

První díl je z roku 1996 a autor nezachází při popisu HW do příliš odvážných detailů, takže se skoro dá přehlédnout, že hrdinové stále někam něco zapojují, místo toho, aby to normálně spárovali přes modrý zub (takhle by to určitě bylo přeloženo). Už zde ale jsou nějaké bezdrátové možnosti zapojení do sítě (telematický jack s neurokanylou), který je vnímán jako už poněkud luxusnější záležitost ("Bylo neuvěřitelně příjemné napojit se na síť i bez kabelů."). Úvahy o fungování ve VR jsou v podstatě aktuální. I u nás už si může člověk malou výpravu do VR dopřát a zjistit, že vše, co je potřeba k oblbnutí mozku, je zrakový vjem (a grafika ani nemusí být příliš kvalitní). Ve spojení se sluchovým vjemem už je to víc než dost. Tělo bez problémů uvěří, že jede výtahem, člověk automaticky překročí mezeru mezi prkny, apd. Klidně bychom mohli žít v Matrixu a nevědět o tom. Ovšem technologie, které jsou veřejností vnímány jako "relativní novinka" jsou ve skutečnosti docela staré nebo se o jejich budoucím vzniku přinejmenším vedly filosofické debaty už poměrně dávno. Zajímavější tedy je, jaký si autor představuje SW, jaké využití sítě, jaké problémy. Zde jeho vize současnost předbíhá. Ovšem o kolik? Ještě jsou nějaké limity, ještě to není tak blízko a AI (UI) je pořád vcelku nablblé. Přesto je zajímavé se pozastavit nad tím, jak samozřejmě nám zní řada věcí, se kterými autor pracuje a v době napsání knihy to bylo velké sci-fi.

18.02.2022

U této knihy jsem si konečně odpočinula. Krásné příběhy rozšiřující svět Zeměmoří. Bavil mě hlavně Hledač, ale také Na vysokých blatech. Obě povídky obsahují četné narážky na náš svět ve 20. století. I tady se v povídce Temná Růže a Diamant objevuje motiv "magie a celibát", na této povídce mě ale nejvíc zaujalo babictví a Růže jako "taková praxe". Kosti země a Dračinka pro mě byly spíše doplňkové příběhy, ale nebyly pro to o nic horší. Určitě bych knize nevytýkala ani "přílišný feminismus" v roli žen na Roke - autorka žila v době, kdy mohla snadno pozorovat, jak se programování jakožto "ženská práce" změnilo v "mužskou práci". Proč by si ve svých příbězích nemohla dovolit paralelu? K této sbírce povídek se určitě ještě vrátím.

05.02.2022

Další výborný příběh ze Zeměmoří. Samozřejmě, že k dílu o Suché zemi jsem se dostala zrovna uprostřed zimy při pobytu v Hádu. Tématu smrti jsem se zrovna chtěla spíše vyhnout a proto jsem se nepustila do další knihy o Toničce a vybrala jsem si co? Tohle... Čtení pro mě bylo o dost náročnější, než by bylo jindy. Kniha je to ale krásná a je důstojným zakončením série (kterou si určitě pořídím v souborném ilustrovaném vydání, až to půjde).

1 05.02.2022

Po návratu z nemocnice jsem si chtěla přečíst něco klidnějšího, bez velkého vraždění a nepříjemných překvapení. Tak jsem se vrátila k Zeměmoří a hned na začátku bylo popálené dítě... To jsem se tedy úplně netrefila s výběrem. Pak už ale byl příběh přesně to, co jsem hledala. Vyprávění o nudném životě postaršího už-ne-arcimága Geda a kněžky středního věku na Gontu někde mezi kozami vůbec nebylo nudné. Závěr byl možná malinko uspěchaný a konec hodně otevřený, ale pokračování životních osudů největších hrdinů daného věku je napsané velmi pěkně. Začiná se zde také rozvíjet otázka, proč je magie mužů oddělená od magie žen? Proč žijí mágové v celibátu? Vzhledem k tomu, jak častý motiv je "magie a celibát" nebo "magie a neplodnost", nepřekvapilo mě, že se zrovna Ursula rozhodla do této problematiky trochu vrtnout.

1 05.02.2022

Vše důležité se stalo až tak v poslední čtvrtině. Do té doby se hlavně jezdí po Araluenu a táboří v lesích. Akce je pomálu a děj předvídatelný, takže jsem se místy začínala nudit, i když se hrdinové snažili a nešetřili vtipem. Jenže už taky 15-20 let nejsem cílová skupina. Všem mladým fanouškům Hraničřova učně ale knihu určitě doporučuji k přečtení. Příběh dá nahlédnout do doby, o které se v hlavní sérii často mluví, ale nikdy se všemi podrobnostmi. Přečtu si i další díl.

05.02.2022

Ucelený příběh mi vyhovoval více než sbírka povídek. Na větším rozsahu se lépe ztratí nějaký ten nedostatek nebo příhodná náhoda. "Psí zima" obsahuje dvě zápletky. Jednu vedlejší s kožoměnci (psodlaky), která je ve skutečnosti jen taková kulisa k dění v životě postav a jednu hlavní s vympýry, která se zřejmě protáhne do dalšího dílu. Na autorčině tvorbě se mi líbí, že umí napsat záporáky, kteří "jsou zlí prostě proto" a je to naprosto uvěřitelné. I když mi Enno asi až moc připomíná Dyreho (naštěstí si sérii "Tina Salo" už moc nepamatuju, takže to nemůžu tvrdit s úplnou jistotou). Bavilo mě to dost na to, abych to přečetla za 3 dny a ne dost na to, abych o měsíc později chtěla v komentáři něco obzvlášť vyzvdvihnout. Zklamalo mě, že se v knize víc nepracuje s Lotiným původem. Temní elfové byli tím, na co jsem byla zvědavá nejvíc. Místo toho jsem zjistila, že čtu další sérii o krvesajích. Snad nebyli temní elfové úplně vyškrtnuti a dočkám se v "Žáru krve".

1 05.02.2022

Od Petry Neomillnerové jsem četla naposledy 5. díl série "Tina Salo", a to v době jeho vydání. Prakticky nic už bych si ze série nevybavila, kromě toho, že si tam šli po krku nějací upíři a docela mě to bavilo. Jako úplně první jsem četla Hry na bolest. Když jsem si všimla, že dvě povídky ze "Zaklínačky Loty" byly otištěny už tam, snažila jsem se rozpomenout o čem byly - marně. Zřejmě to bylo proto, že "Mlynářčina náruč" a "Stříbro je, když..." pro mě spolu s "Vlasy jako tráva" patřily k nejslabším ve sbírce. Taky jsem ale tehdy ještě neměla přečteného "Zaklínače", takže mě nemohlo zaujmout, v jakém rozsahu Neomillnerová od Sapkowského zaklínače převzala.

Tentokrát mě zaujala hned první povídka - ne snad, že by "Temná záležitost" byla kdovíjak pamětihodnou povídkou sama o sobě, ale zaujalo mě, jak pracuje s "dítětem překvapení". Nikdo mě nepřesvědčí, že v tom nebyl záměr udělat jasnou paralelu mezi vztahem Geralt/Ciri a Volmar/Lota. Ale když jsem později četla "Psí zimu", poněkud mě zklamalo, že tam Lota vzpomíná na to, jak ji matka dovedla do zaklínačské školy (snad by se to dalo vysvětlit tak, že Lota prvních pár let nežila ve Škole, i když se tam narodila). Docela mě pobavilo, jak se Volmar chtěl jistého předmětu prostě jen zbavit za jakoukoliv cenu. Všechny moje předchozí dojmy z povídky bohužel zastínil závěr, kde se nejdřív tlačilo na břicho a pak byl přeříznut pupečník, aniž by ho nechali dotepat. A nebylo tam nic o tom, že by Lotu osušili. Ale aspoň ji prakticky hned po porodu nechali přisát... No rozhodně jsem skončila s dojmem, že už nejsem ta správná cílová skupina.

"Noční lovy" jsou důvodem, proč se o Neomillnerové říká, že píše "fantasy porno". Tahle povídka o Škole je tak prvoplánová, že moc nevidím důvod ji nějak obsáhleji komentovat. "Vlasy jak tráva" jsem zase prakticky hned zapomněla, takže k nim také nemám co říct. "Mlynářčina náruč" byla ve skutečnosti docela dobrá, ale kvůli rozsahu tam bylo víc náhod, než mě baví. Na té mě nejvíc zaujalo, jak otevřeně se zde přiznavá (více než) inspirace Sapkovským.

Další povídka, která mě bavila byl "Kronerčin kluk". Motiv vymodleného dítěte je vlastně velmi tradiční, ale zpracování mě bavilo a rozsah umožňoval zahrnout i nějaké momenty zajímavé z hlediska vývoje hlavní hrdinky. V rámci knihy je to jedna z nejlepších povídek - taková, kterou si přečtu znova, až zapomenu, jak to bylo.

"Půl krve" je o střetu mezi dvěma zaklínačskými školami a patří k těm drsnějším povídkám v knize a tak trochu jsem čekala, že jde o doplněk k příběhu z "Psí zimy" (ale ne) nebo o přípravu půdy pro nějakou zápletku s Temnými. Jako samostatný příběh je to podobně jako "Noční lovy" hlavně demonstrace toho, jak to ve světě zaklínačů chodí. Myslím, že tu je taky nějaké využití Sapkowským nezmapovaného prostoru (ten se o dalších zaklínačských školách sice zmínil, ale nikdy se jim příliš nevěnoval).

"Stříbro je, když..." byla pro mě doplňková povídka. Pro Lotu jde sice o zásadní momenty, ale pro mě jako čtenáře to byla prostě taková obyčejná krátká fantasy povídka. Zajímavější mi přišel "Zmetek z temnot". I tady jsem ale dočetla s dojmem, že jde o doplněk.

Víc mě bavil krok stranou, kterým byl Torgeho příběh "Otec rodiny". Patří k těm propracovanějším a samostatnějším. Jde samozřejmě o něco, co se nutně muselo stát (když tedy Neomillnerová neučinila zaklínače po vzoru Sapkowského neplodnými), takže žádné velké překvapení, ale taky bych si ji někdy v budoucnu klidně přečetla zas.

Celkový dojem ze sbírky byl slabší než dojem z "Psí zimy" - kvalita povídek docela kolísá. Nejvíc mě bavily ty, kde bylo nejmíň sexu. Ve výsledku mě nejvíc bavilo rozvíjení Andrzejových zaklínačů Petřiným způsobem. Jinak to pro mě bylo po těch letech trochu zklamání - sice jsem si nepamatovala, o čem byly příběhy, které jsem už četla v minulosti, ale zato mi rozhodně přišly lepší a originálnější tehdy než teď. Taky jsem zjistila, že jde o mnohem jednodušší vypravěčský styl, než jsem si myslela. To abych se čtením téhle i dalších sérií pohnula, než budu opravdu moc stará.

3 04.02.2022

Od Connelyho jsem četla už 2 knihy s Harrym Boschem a chtěla jsem zkusit i Mickeyho Hallera (výběr dílu byl náhodný). Bylo to dobré - skoro se mi nechce věřit, že jsem přečetla takový tlustospis o tom, jak se dva advokáti hádají v soudní síni. Dala bych ale přednost audioverzi - myslím, že dobré audiozpracování by knize ještě dodalo něco navíc. Zápletka mě bavila a konec překvapil, což se mi obecně stává jen vzácně, ale u Connelyho knih běžně. Mickey mi byl o něco sympatičtější než Harry, takže bych příště sáhla spíš po této sérii.

2 01.02.2022

Podobně jako u prvního dílu si nejsem jistá, proč dávám tak vysoké hodnocení. Generická fantasy a navíc z hlediska série výplňový díl. Kdyby se tento díl neodehrál a mágové z Padmasy se naštvali už po zničení mluvícího kamene a ne až po dalším zmaření jejich temných plánů na ovládnutí světa, vůbec nic by se nestalo. Přesto mě kniha většinu času bavila, i když v druhé polovině už se mi zdála vleklá. Ale být o 15 let mladší, sérii bych si asi dost oblíbila. V době vydání originálů šlo ostatně o nadprůměr konzumní fantasy. Celkem se těším na třetí díl, ale musím si to něčím proložit.

01.02.2022

(SPOILER) Sérii jsem měla doma přes 6 let. Skrze pozitivní komentáře na DK jsem si ji schovávala na nějaké klidné období. Vydržela jsem 17 kapitol, tedy asi polovinu knihy. Pak jsem si přečetla zahraniční komentáře méně spokojených čtenářů, a to ke všem autorovým knihám, abych zjistila, zda mohu očekávat zlepšení - přeci jen je to prvotina. Ale ne, podle všeho to, co mi nesedí na první knize, není u dalších nijak výrazně lepší.

Kniha trpí tím, že se autor hned na první pokus snažil napsat Píseň ledu a ohně. To dokáže jen málo autorů. Místo toho skončil s generickou suchou fantasy přeplácanou potvorami všech patvarů i dějovými linkami.

Hlavní hrdina je polosirotek nenáviděný svým zbývajícím rodičem, který se přes noc musí ujmout role vyvoleného. Je mu souzeno vládnout Farlanu. Ačkoliv kromě výcviku s mečem (jak příhodné, že s kočovníky byl někdo, kdo byl náhodou tak zběhlý) mu chybí úplně všechno, ale je vyvolený bohem, takže to zázračně a víceméně náhodně dohání. Těžkosti řeší tak jako mimochodem. Dostane pěkný štít, meč a brnění a nic víc o něm v podstatě nevíme, protože autor je mnohem lepší v charakterizaci výbavy válečníků než samotných válečníků. Práce s postavami kulhá na obě nohy.

Děj je plný narážek na historii, mytologii, teologii a vůbec propracovanost světa. Škoda, že se o ni autor se čtenářem odmítá podělit. Jako nepotřebuju všechno vědět hned, ale milion náznaků o všem možném si moji pozornost dlouhodobě neudrží. Tak tam teda všechno tohle je. A taky ještě tamto a ono. No a proč by mě to mělo zajímat?

Když už se něco zajímavého stane, autor od toho odběhne a pak už se k tomu nevrací. Některé věci se určitě objasní později, ale z toho, co jsem se dočetla v komentářích jiných čtenářů, tím autorova díla trpí dlouhodobě, takže si nedělám iluze, že by se obtěžoval vysvětlit větší část toho, co by mě případně mohlo zajímat. Nevadí mi střídání více pohledů - naopak. Jenže tady dostáváme hromadu nezajímavých pohledů na události, o kterých nic nevíme a ke kterým se možná snad v budoucnu ještě dostaneme, abychom pak skočili v hlavní lince bez vysvětlení někam jinam, než kde jsme byli naposledy. O příběhu se prakticky nedá mluvit. Děj se tak nějak děje. Odněkud někam.

Věřím, že si Vláda soumraku najde svoje čtenáře, hlavně mezi začátečníky (ať už ve fantasy nebo ve čtení všeobecně), ale pro mě to tedy už zajímavé není. A to i přesto, že je tam i opravdický drak.

14.12.2021

O knihu jsem měla zájem hlavně kvůli vzdělání autorky - představovala jsem si, že by to mohlo být více sci a méně fi. Přečetla jsem ale pouze titulní povídku "Hostina mutagenů" a pochopila jsem, že toto není kniha pro mne. Styl psaní mi nevyhovuje. Vůbec se na text nesoustředím a písmena mi jen tak volně prolétávají před očima. Nehledě na to, jak drsné podmínky jsou popisovany, nedělá to se mnou vůbec nic. Žádné znechucení. Vůbec žádné pocity. Prostě ten text skoro nevnímám.

Mám ráda Nezvalovu dramatizaci Manon Lescaut, takže jsem si myslela, že i další jeho tvorba by mě mohla oslovit. Ale nestalo se tak. Kromě Balad Manoně mě nic nezaujalo. Nezvalova tvorba je pro mě naprosto nezapamatovatelná. Ještě mě zaujaly možná tak některé jeho Slovní hříčky, které mi silně připomínají moje pokusy o veršování ve 4. a 5. třídě (i když až takových kvalit jsem rozhodně nedosáhla).

------------------------
Tisíc a jedna noc
------------------------
V jedné lázni
Sedí blázni
Na zlatém koberci
Jsou to samí herci
V rukou drží dečky
Myslí na herečky

-----------
Plesová
-----------
Jedna larva
Pije za dva
Snědla humra
Šla na mumraj

1 13.12.2021

Tak jsem si přečetla i poslední z Nerudových sbírek, které jsem dosud neznala, a myslím, že chyba byla, že jsem se jako s první sbírkou seznámila se "Zpěvy pátečními" a k ostatním se dostala až o mnoho let později. Jednak jsem měla vyšší očekávání, jednak už mě leckterá poezie nedokáže zaujmout tak, jak by mě asi zaujala na střední.

------------
Zimní XI
------------
Přede dvorem stará vrba,
pně už vydoutnalé,
samá jizva, samá troucheň -
kdy ji podtít ale?

Z jara, když jí zbylá větev
květem pookřeje?
V létě, když své staré tělo
na sluníčku hřeje?

Či snad v zimě? Spí pak jistě?
Necítí to ani?
Starý strom a starý člověk
má tak málo spaní!

2 11.12.2021

Sbírku "Balady a romance" už jsem v minulosti četla, ale nepamatovala jsem si z ní po mnoha letech nic než docela dobrý dojem. Tentokrát se mi líbily "Balada pašijová", "Romance helgolandská", "Balada zimní" a "Balada stará — stará!". Je ovšem pravda, že až tak dobré jako Erbenova Kytice to zase není.

1 10.12.2021

"Písně kosmické" jsou první z Nerudových sbírek, která mi přijde něčím zajímavá. V té době u nás ojedinělý počin. Přesto platí, že se mi nejvíc líbilo profláknuté "Jak lvové bijem o mříže". Ovšem "Seděly žáby v kaluži" je také pěkné a celkově je tahle sbírka jedna z těch, ke kterým jsem ochotná se vracet.

2 10.12.2021

Lepší než Hřbitovní kvítí, ale pořád mě zaujalo jen minimum básní. Možná nemám ráda Nerudu, ale jen jeho Zpěvy páteční. Možná jsem zestárla a čtu Nerudu s menším zájmem.

1 09.12.2021